10 A 72/2014 - 62

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou právní věci žalobce V. A., bytem P. 6, N. M. 529/12, zast. obecným zmocněncem P. K., P. 6, Čs. a. 601, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2014, č.j. 19966/2014/ODSH/alst, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 9. 6. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2014, č.j. KUJCK 19966/2014/ODSH/alst, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice v přestupkové věci, a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 4. 2013 v 16.19 hod. jel jako řidič vozidlem tovární značky Škoda Octavia po pozemní komunikaci I. třídy č. I/03 ve směru od obce Borek na obec Chotýčany rychlostí 146 km/h., tedy rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem o 50 km/h. a více mimo obec. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť popis skutku ve výroku rozhodnutí neobsahuje dostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání. Popis skutku musí být určitý a nezaměnitelný. Místo spáchání přestupku je ve výrokové části identifikováno pouze jako pozemní komunikace I. třídy č. 03 ve směru obce Borek na obec Chotýčany, což nestačí, neboť vzdálenost mezi těmito obcemi je cca 4,5 km. Místo protiprávního jednání by mělo být určeno ve výroku konkrétněji, a to například souřadnicemi GPS, číslem kilometru. V souvislosti s tím odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010 č.j. 4 As 28/2010-56. V důsledku toho je pak rozhodnutí nepřezkoumatelné pro jeho zmatečnost, neboť GPS modul měřícího zařízení určil místo měření odlišně. Napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 6 měsíců neučinil správní orgán. Ve věci žalobce totiž rozhodlo oddělení dopravních přestupků správního odboru Magistrátu města České Budějovice (viz výroková část textu rozhodnutí ze dne 23. 4. 2013). Oddělení dopravních přestupků správního odboru Magistrátu města České Budějovice není správním orgánem. Správním orgánem příslušným ve věci rozhodnout je pouze Magistrát města České Budějovice. Ve věci žalobce v prvním stupni tak nerozhodoval správní orgán. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou vadná, neboť nebylo v řízení o přestupku spolehlivě prokázáno, že policisté V.H., V.M., J.J., kteří kontrolovali žalobce při řízení motorového vozidla, skutečně absolvovali proškolení v používání měřiče rychlosti Ramer 10, Ve spise jsou založeny doklady o proškolení, které jsou však nevěrohodné a nemůže jich být použito jako důkaz ve správním řízení, neboť nemají předepsané náležitosti dokumentu vyhotoveného Policií ČR. Tyto doklady proto nepředstavují spolehlivý důkaz. Žalobce dále namítá, že údajné nedovolené překročení nejvýše povolené rychlosti bylo Policií ČR změřeno vadně. Žalobce si nechal ve věci vypracovat odborný posudek a navrhuje, aby byl soudem proveden jako důkaz. Pro nejasné určení místa měření nebylo možné zjistit ani úhel odklonu radarové hlavy od osy měřeného vozidla, což je k posouzení správnosti měření zcela stěžejní. Správní orgány se nesnažily objasnit, zda měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, přestože je jim známo, že toto je zásadní ke zjištění správnosti provedeného měření. V souvislosti s tím odkázal žalobce na rozsudek NSS č.j. 3 As 29/2011- 56. Žalobce uzavřel, že v napadeném rozhodnutí nebylo specifikováno místo údajného protiprávního jednání, v důsledku čehož se žalobce nemohl připravit k řízení, nadto nebylo možné objektivně přezkoumávat správnost provedeného měření. Dle přiloženého odborného posudku měřící zařízení nefungovalo správně a skutkový průběh nemohl být takový, jak uvedli ve výpovědi policisté. Napadené rozhodnutí nemá oporu ve spise, neboť důkazní prostředky nesvědčí závěry, které z nich vyvodil správní orgán. Proto je žalobcem navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí a rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí vydaného Magistrátem města České Budějovice. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Nesouhlasí s tím, že popis skutku ve výroku rozhodnutí neobsahuje dostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání. Zcela nepřípadný je odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 28/2010-56, který na daný případ nedopadá, neboť tehdy byla řešena otázka, zda vozidlo řídil obviněný a ne osoba blízká, zda je řídil v obci a pokud ano, tak v kterém přesně místě, neboť vzhledem k místním poměrům se mohlo jednat i o úsek mimo obec. V případě žalobce žádné takovéto pochybnosti nenastaly. Z výslechu svědků je zřejmé, že vozidlo řízené žalobcem bylo zachyceno a zaznamenáno schváleným silničním a kalibrovým radarovým rychloměrem Ramer 10 C na volném úseku pozemní komunikace č. I/03 při jízdě ve směru od obce Borek k obci Chotýčany. V daném případě není zásadní okolností přesně ve kterém místě mezi uvedenými obcemi žalobce rychlost překročil. Rychlost byla měřena silničním radarovým rychloměrem, jehož ověření bylo provedeno dne 21. 2. 2013 autorizovaným metrologickým střediskem Ramet a.s., jehož platnost byla vyznačena až ke dni 20. 2. 2014, přičemž k naměření rychlosti došlo dne 28. 4. 2013. Jestliže by nastavení rychloměru nebylo provedeno v souladu s pokyny výrobce a měření by také neproběhlo v souladu s těmito pokyny, přístroj by měření neprovedl a hodnoty nezaznamenal. Správní spis obsahuje důkaz - list č. 4, na němž lze rozeznat všechny podstatné údaje, jako jsou fotografie celého vozidla, jeho registrační značku, rychlost, směr příjezdu a dokonce GPS délku i GPS šířku, tedy údaje, o nichž se žalobce zmiňuje, že by měly být součástí rozhodnutí. Okolnost, že údaje o GPS délce i šířce nejsou obsaženy ve výroku rozhodnutí, není takovou vadou rozhodnutí, které by způsobovaly jeho nezákonnost. Svědci jednoznačně vypověděli, že vina žalobce byla prokázána. Žalobce byl po zjištění spáchání přestupku zastaven a ztotožněn jako řidič, není proto pochyb, že skutek byl řádně zjištěn a objasněn. Zcela nedůvodná je i námitka žalobce, že doklady o proškolení zúčastněných policistů neobsahují číslo jednací, neboť přestupek žalobce byl řádně zadokumentován a prokázán. Doklady o proškolení obsahují údaje, jako jsou nejen hodnost, jméno a příjmení školeného policisty, ale také jméno školitele a číslo osvědčení včetně úředního kulatého razítka, což jsou dostatečné údaje ke konstatování, že o prokazatelnosti údajů v listinách uvedených a provedeném školení není pochyb. Rovněž námitka, že rozhodnutí vydal nepříslušný správní orgán, je irelevantní, neboť z výroku rozhodnutí je zřejmé, že rozhodnutí vydal Magistrát města České Budějovice, skutečnost, že před názvem tohoto správního orgánu je uvedeno oddělení dopravních přestupků správního odboru, na této skutečnosti nic nemění. K odbornému posudku č. ODP-187/2014/PŠ-TR ze dne 23. 5. 2014 žalovaný uvedl, že žádné takové odborné posouzení v době řízení nebylo k dispozici, proto se s ním žalovaný nemohl zabývat. Rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a procesně bezvadně zajištěných důkazů, je srozumitelné a přezkoumatelné a dostatečně odůvodněné. Proto je navrhováno zamítnutí žaloby. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Dne 28. 4. 2013 prováděla hlídka Policie ČR, odboru služby dopravní policie dohled nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích se zaměřením na dodržování rychlosti jízdy vozidel. Žalobce byl v 16.19 h. zaznamenán a změřen na pozemní komunikaci č. I/03 mezi obcemi Borek a Chotýčany ve směru k obci Chotýčany kalibrovaným a ověřeným silničním radarovým rychloměrem Ramer 10 C, kdy jel motorovým vozidlem Škoda Octavia rychlostí 146 km/h. v místech, kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h Žalobce byl zastaven, policisté ho seznámili s výsledky měření a byla mu dána možnost se k věci vyjádřit. Z úředního záznamu pořízeného podpraporčíkem V.H. vyplývá, že žalobci byla dne 28. 4. 2013 v 16.19 h. změřena rychlost jízdy, když jel vozidlem Škoda Octavia od obce Borek směrem k obci Chotýčany, zařízením Ramer byla změřena rychlost 146 km/h. a po odpočtu 3 % odchylky rychlost 141 km/h. Bylo sepsáno oznámení přestupku, které žalobce podepsal, k věci se nevyjádřil. Dechová zkouška byla negativní, bloková pokuta žalobci uložena nebyla. V jednání žalobce bylo spatřeno porušení ustanovení § 4 písm. b), § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., žalobce byl podezřelý ze spáchání přestupku dle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Magistrát města České Budějovice dne 25. 6. 2013 zahájil se žalobcem řízení o přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce byl předvolán k ústnímu jednání na den 17. 7. 2013, předvolání mu bylo doručeno dne 1. 7. 2013. Žalobce dne 17. 7. 2013 zaslal omluvu z ústního jednání a požadoval stanovení náhradního termínu. Dne 17. 7. 2013 obdržel správní orgán emailem s autorizovaným elektronickým podpisem omluvu z ústního jednání a plnou moc k zastupování žalobce Ing. J.J.. V omluvě Ing. J. uvádí „zdvořile se omlouvám z ústního jednání vzhledem k tomu, že v této lokalitě mám dvě jednání a časově bych termín nestihnul zajistit“, žádá proto o stanovení náhradního termínu. V omluvě Ing. J. zmiňuje podání, které údajně učinil emailem bez elektronického podpisu dne 10. 7. 2013 a které tímto doplňuje. Žádné takové podání od Ing. J.J. ani s podpisem, ani bez něho, ani dne 10. 7. 2013, ani v jiném termínu správní orgán neobdržel. Žalobce byl dle prvostupňového správního orgánu poučen o tom, že pokud se k jednání nedostaví bez náležité omluvy, může být přestupek projednán v jeho nepřítomnosti. Žalobce se k jednání nedostavil, ani se nijak neomluvil. Omluva Ing. J. nebyla považována za důvodnou ani prokazatelnou, neboť důvod omluvy nebyl žádným způsobem doložen a omluva byla zaslána až v den konání ústního jednání, přestože Ing. J. plnou moc přijal již dne 4. 7. 2013, tedy 13 dnů před termínem jednání. Jednání Ing. M.J. proto správní orgán považoval za účelové a obstrukční, kdy jeho cílem bylo vyhnout se vydání rozhodnutí. Správní orgán proto postupoval podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a přestupek projednal v nepřítomnosti žalobce. Magistrát města České Budějovice vydal dne 23. 7. 2013 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným za přestupek podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod č. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 3 zákona, neboť dne 28. 4. 2013 jel ve směru od obce Borek na obec Chotýčany rychlostí 146 km/h. a tak překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem o 50 km/h a více mimo obec. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 6 měsíců. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaný rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice dne 23. 7. 2013 zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť správní orgán neprovedl řádné důkazy a spokojil se pouze s úředním záznamem policistů. Bylo namístě v řízení vyslechnout jako svědky zasahující policisty tak, aby přesně popsali děj od samotného páchání přestupku po skončení, jeho zadokumentování na místě. Svědek J.H. vypověděl, že byl dne 28. 4. 2013 členem hlídky společně s policisty J. a M., vykonával službu na silnici I/3 spočívající v kontrole dodržování nejvyšší povolené rychlosti vozidel. Všechny skutečnosti řádně a pravdivě uvedl do úředního záznamu. Svědek V. M. vypověděl, že dne 28. 4. 2013 v 16.19 h. změřil vozidlo žalobce, které jelo v protisměru rychlostí 146 km/h. Kolega M. se za žalobcem okamžitě otočil a dojel jej, po celou dobu od změření do jeho zastavení vozidlo neztratil z dohledu a předepsaným způsobem žalobce zastavil. Řidič se k přestupku nevyjádřil, s oznámením přestupku byl seznámen a podepsal jej. Měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Radarový měřič rychlosti Ramer 10 je automatizované zařízení, které je od výrobce přesně nastaveno a kalibrováno tak, aby měření vždy proběhlo v souladu s návodem. Pokud by tomu tak nebylo a radar by nebyl správně nastaven, měření by neproběhlo. Žalobce byl dne 8. 1. 2014 vyrozuměn, že má právo se seznámit s podklady pro rozhodnutí, případně navrhnout doplnění důkazního řízení. Magistrát města České Budějovice vydal dne 23. 1. 2014 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Přestupku se dopustil tím, že jako řidič jel po komunikaci první třídy č. I/03 ve směru od obce Borek na obec Chotýčany rychlostí 146 km/h. Překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním předpisem o 50 km/h. a více mimo obec a tím porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel v trvání 6 měsíců. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že žalobce svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným. K výši uložené sankce žalovaný uvedl, že nalézací správní orgán nepřekročil ani nezneužil meze diskrečního uvážení, kdy při možném rozmezí od 5.000 do 10.000 Kč uložil žalobci pokutu 5.000 Kč a zákaz činnosti na dobu 6 měsíců v rozmezí od možných 6 do 12 měsíců. Sankce byly tedy uloženy na samé spodní hranici stanovené zákonem. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí trpí podstatnou vadou, neboť popis skutku ve výroku rozhodnutí neobsahuje dostatečné určení protiprávního jednání s tím, že popis skutku musí být určitý a nezaměnitelný. Tato námitka důvodná není, a to z následujících důvodů. V daném případě žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost po pozemní komunikaci I. třídy č. I/03 „ve směru od obce Borek na obec Chotýčany“. V daném úseku se nenachází žádná obec, žádné budovy, silnice je v tomto úseku obklopena zemědělskou půdou, lesním porostem, eventuálně stromy a keři rostoucími mimo les. V celém tomto úseku je maximální povolená rychlost 90 km/h. a právě v tomto úseku bylo zjištěno, že žalobce maximální povolenou rychlost překročil, jestliže rychlost jeho vozidla byla naměřena 141 km/h. Spočívá - li jednání zakládající skutkovou postatu přestupku dle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod č. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o 50 km/h. a více, pak vymezení místa, kde se tohoto přestupku žalobce dopustil, označením silnice, jejího úseku ohraničeného dvěma obcemi, je v prvostupňovém rozhodnutí zcela dostatečně vymezeno místo, kde se skutek stal. Takovému určení místa odpovídá i záznam pořízený měřícím zařízením, kde je uvedena i poloha podle GPS. Výrok rozhodnutí je proto přezkoumatelný a odpovídá spisové dokumentaci. Popis skutku odpovídající danému přestupku je proto zcela určitý a nezaměnitelný. Ze spisu je zřejmé, že vozidlo žalobce bylo zaznamenáno schváleným silničním a kalibrovaným radarovým rychloměrem Ramer 10 C na volném úseku pozemní komunikace č. I/03 při jízdě ve směru od obce Borek k obci Chotýčany, kdy v tomto úseku byla povinnost řidiče jet rychlostí nejvýše 90 km/h., z čehož plyne logický závěr, že není zásadní okolností, přesně ve kterém místě mezi uvedenými obcemi žalobce rychlost překročil. Ze záznamu o přestupku lze rozeznat všechny podstatné údaje, byla pořízena fotografie celého vozidla, jeho registrační značka, rychlost, směr příjezdu a dokonce GPS délka i GPS šířka, tedy veškeré údaje, o kterých se žalobce zmiňuje, že by měly být součástí rozhodnutí. Skutečnost, že údaje o GPS délce i šířce nejsou obsaženy ve výroku rozhodnutí, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, jestliže rychlost vozidla byla naměřena v místě, kde je maximálně lesní porost. Proto se nelze domáhat toho, aby výrok obsahoval údaj o čísle popisném a objektu, kde měla být rychlost měřena. Výrok rozhodnutí je proto dostatečně konkretizován, jestliže je z něho patrno, jakým jednáním se žalobce přestupku dopustil i je dostatečně určeno místo, kde se tak stalo. V celém tomto úseku platí nejvyšší povolená rychlost 90 km/h., a proto v celém tomto úseku nesmí řidič jet rychlostí 141 km/h. Zcela nedůvodně žalobce argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2014 č.j. 4 As 28/2010-56, neboť v daném případě není na sporu, zda k měření rychlosti došlo v obci či mimo obec. Citovaný rozsudek na daný případ aplikovat nelze, neboť v uvedeném rozsudku byla řešena otázka, zda vůbec vozidlo řídil obviněný a ne osoba blízká, zda je řídil v obci a pokud ano, tak v kterém přesně místě, neboť vzhledem k místním poměrům se mohlo jednat i o úsek mimo obec. Soud poznamenává, že rovněž v oznámení o zahájení řízení o přestupku je místo, čas a způsob jednání odpovídající skutkové podstatě daného přestupku jednoznačně a přesně specifikován, takže žalobce měl vědomost o tom, kde a kdy se překročení nejvyšší povolené rychlosti na silnici mimo obec dopustil. Vědomost o tom prokázal již při silniční kontrole, kdy mu bylo oznámeno, že se dopustil uvedeného přestupku, proti kterému neměl žádných výhrad. Bylo-li tedy v oznámení o zahájení řízení jednoznačným způsobem konkretizováno, jakého přestupku se žalobce dopustil, nebyl tedy žalobce žádným způsobem omezen na svých právech hájit se v přestupkovém řízení. Soud poznamenává, že není zásadní okolností, ve kterém přesně místě mezi uvedenými obcemi překročil žalobce rychlost, jestliže byla měřena silničním radarovým rychloměrem, jehož ověření bylo provedeno dne 21. 2. 2013 autorizovaným metrologickým střediskem Ramet a.s. jehož platnost podle vyhlášky MPO č. 262/2000 Sb. byla vyznačena až ke dni 20. 2. 2014, přičemž k naměření rychlosti došlo 28. 4. 2013 v automatizovaném provozu. Jestliže by nastavení rychloměru nebylo v souladu s pokyny výrobce a měření by neproběhlo v souladu s těmito pokyny, přístroj by měření vůbec neprovedl a hodnoty nezaznamenal. Zcela nedůvodná je proto výhrada žalobce, že nelze přezkoumat, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. K této otázce se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který konstantně judikuje, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, č.j. 3 As 82/2012-27, dále rovněž rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č.j. 1 As 83/2013-60). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, jestliže není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřícím zařízením zaznamenána vůbec není. Z toho vyplývá, že pokud by došlo k chybě při měření rychlosti vozidla, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se pak objevila zpráva o chybě měření. Soud proto uzavřel, že skutkový stav je nesporný a není zapotřebí jej doplňovat dalším dokazováním. Jestliže tedy nedošlo k chybě měření, tak není ani možné zpochybnit výsledek měření poukazem na nedodržení návodu k obsluze. Soud proto považuje námitku žalobce ohledně zpochybnění měření rychlosti za účelovou. Žalobce nedůvodně namítá, že rozhodnutí vydal nepříslušný správní orgán, jestliže ve věci žalobce rozhodlo v prvním stupni oddělení dopravních přestupků, správního odboru Magistrátu města České Budějovice, jak je uvedeno ve výrokové části textu rozhodnutí ze dne 23. 4. 2013 č.j.: spr. př. D 3539/2013 SK-1, neboť oddělení dopravních přestupků správního odboru Magistrátu města České Budějovice totiž není správním orgánem. Žalobce má za to, že ve věci v prvním stupni tak nerozhodoval správní orgán. Uvedená výhrada důvodná není, jestliže z rozhodnutí je patrno, že bylo vydáno Magistrátem města České Budějovice, správním odborem, jak je uvedeno v záhlaví rozhodnutí. Rovněž rozhodnutí je opatřeno otiskem úředního razítka Magistrátu města České Budějovice. Lze přisvědčit žalobci, že v záhlaví je ne zcela přesně uvedeno, že oddělení dopravních přestupků správního odboru Magistrátu města České Budějovice rozhodlo. Tato nepřesnost ovšem nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť ne každé procesní pochybení má za následek nezákonnost rozhodnutí a musí nutně vést k jeho zrušení. Soud poznamenává, že pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodů vad řízení musí být splněn základní zákonný předpoklad spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech, se však nejedná, neboť z rozhodnutí lze jednoznačně dovodit, že rozhodnutí bylo vydáno Magistrátem města České Budějovice a skutečnost, že před názvem tohoto správního orgánu je uvedeno oddělní dopravních přestupků správního odboru, na této okolnosti nic nemění. Žalobce v bodě 3 namítá, že v řízení o přestupku nebylo spolehlivě prokázáno, že policista V. H., V. M. a J. J. skutečně absolvovali proškolení k používání měřiče rychlosti Ramer 10. Policisté ve svědecké výpovědi shodně vypověděli, že při obsluze zařízení postupují v souladu s návodem a rovněž bylo i doloženo, že uvedení policisté jsou řádně proškoleni. Jestliže byli tedy policisté řádně obeznámeni s tím, jak měřící zařízení obsluhovat a při této činnosti se návodem řídili a podle tohoto návodu i postupovali při měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem, pak těmito důkazními prostředky bylo řádně prokázáno, že rychlost vozidla byla změřena správně a výsledek měření je spolehlivým důkazem o rychlosti vozidla řízeného žalobcem. Svědci ve svědecké výpovědi shodně uvedli, že bylo při měření postupováno v souladu s návodem a výsledek měření je doložen výtiskem z radarového zařízení, proto bylo v řízení spolehlivě prokázáno, jakou rychlostí žalobce v okamžiku měření jel. Ve spise je založen doklad o proškolení policistů k obsluze radarového zařízení vydaný k tomu povolaným orgánem, proto nebylo zapotřebí provádět důkaz návodem k obsluze zařízení. Doklady o proškolení zasahujících policistů bylo vydáno Krajským ředitelství Policie Jihočeského kraje, České Budějovice. Doklad obsahuje údaj, kdo byl školitelem a číslo osvědčení tohoto školitele. Doklad byl vydán zástupcem vedoucího Odboru služby dopravní policie, vrchním inspektorem. V dokladu o proškolení se uvádí, že jmenovaný absolvoval proškolení k používání měřiče rychlosti Ramer 10 a získal tak znalosti pro činnost s tímto zařízením. Proškolení potvrdili i sami policisté ve svých svědeckých výpovědích, kteří rovněž mimo jiné uvedli, že v případě, kdyby návod k obsluze dodržen nebyl, zařízení k měření by neobsahovalo požadované údaje. Případné formální nedostatky dokladu, na které žalobce poukazuje, neznamenají, že policisté proškoleni k obsluze měřícího zařízení nebyli. Jejich výslechem je prokázáno, že k obsluze měřícího zařízení proškoleni byli a práci s tímto přístrojem znají. Soud proto uzavřel, že měřící zařízení obsluhovala osoba proškolená a k tomu oprávněná. I kdyby policista obsluhoval měřící zařízení bez proškolení z obsluhy měřícího zařízení, takto samo o sobě by bez dalšího neznamenalo, že by k takové činnosti oprávněn nebyl. Soud poznamenává, že příslušníci Policie ČR vykonávají dohled nad bezpečností silničního provozu, tedy zda jsou na pozemních komunikacích, které jsou předmětem obecného užívání dodržována zákonem stanovená pravidla jednání. Ze zákona jsou tedy oprávněni k měření rychlosti. Je tedy dle soudu nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze zařízení jsou policisté oprávněni a proškoleni či nikoliv. Je záležitostí policejních orgánů, aby na dodržování právních předpisů na veřejných komunikacích bylo dohlíženo ze strany kvalifikovaně odpovědných policistů. V souvislosti s tím odkazuje soud na rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2011 č.j. 7 As 18/2011-54, dle kterého: „…Správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí“. S tímto závěrem se rovněž soud ztotožňuje. Žádné důkazy o tom, že by doklady o proškolení byly vyhotoveny dodatečně, zjištěny nebyly. Dále žalobce namítá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí žalovaného jsou vadná, neboť údajné nedovolené překročení nejvýše povolené rychlosti žalobcem bylo vadně policií změřeno. V souvislosti s tím odkazuje na odborný posudek ze dne 23. 5. 2014 vypracovaný Mgr. P.Š. k žádosti žalobce. Žalobce navrhoval, aby byl tímto posudkem proveden důkaz, a to čtením. Soud má za to, že se žalobce zcela nedůvodně dovolává „odborného posudku“, jestliže danou listinu nepředložil správním orgánům. Jestliže tuto listinu žalobce správním orgánům nepředložil, správní orgány se uvedeným důkazem zabývat nemohly. Soud v souvislosti s tím poukazuje na ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s., dle něhož soud při přezkoumávání správních rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování. Jestliže je povinností soudu vyházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, pak v řízení před soudem není místo pro důkaz listinou ve formě odborného posudku, na který se v žalobě odkazuje. Nutno poznamenat, že tento posudek nebyl vyhotoven žádnou autorizovanou osobou, uvádí se, že zpracovatel učinil tak na základě živnostenského oprávnění podle zadání právního zástupce žalobce. Hodnotu znaleckého posudku proto takto vyhotovená listina nemá. Pro věc je však rozhodné, že jedná se o důkaz pořízený v době po právní moci napadeného rozhodnutí, proto z ní nelze vycházet a není ani prostor, aby jí byl proveden důkaz v řízení před soudem. Soud proto uzavřel, že nebylo nutné provádět důkaz předloženým odborným posudkem. Rychlost vozidla byla zaznamenána rychloměrem, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze a správnost měření lze tedy považovat za jednoznačně prokázanou (viz rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013 č.j. 3 As 82/2012-27), a proto nebylo třeba doplňovat existující jasný a nesporný skutkový stav věci dalším dokazováním. Soud poznamenává, že předložený „odborný“ posudek z hlediska „odbornosti“ se neblíží důkazní síle znaleckého posudku. Jeho vypovídací schopnost je nulová, obsahuje totiž pouze odpovědi na účelově položené otázky právním zástupcem žalobce, popis skutkového děje, fotografie, mapové podklady a vlastní posouzení. Soud proto důkaz touto listinou neprovedl pro nadbytečnost, neboť jak je uvedeno výše, v dané věci aplikoval judikaturu NSS - rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013 č.j. 3 As 82/2012-27. Pokud dojde k chybnému měření, měřící zařízení měření vůbec neprovede. Soud zamítl rovněž návrh žalobce na provedení důkazu – vyjádření ze dne 30. 1. 2014 AMS K22. Vyjádření se týká vozidla VW, které žalobce dne 28. 4. 2013 neřídil, dopravního přestupku se dopustil vozidlem Škoda Octavia. Soud poznamenává, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je rozhodným hlediskem skutečnost, zda v dané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce. V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy je povinností správního orgánu opatřit si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí. Z úřední povinnosti správní orgán zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Pokud má žalobce důvodné pochybnosti o zjištěném stavu, má možnost v rámci odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uplatnit námitky včetně návrhu na provedení důkazů. V projednávané věci žalobce před správními orgány žádné takové námitky neměl, tyto uplatnil až v žalobě, kdy k ní přiložil výše uvedený „odborný posudek“ zpracovaný po vydání rozhodnutí žalovaného, který dle žalobce obsahuje pochybnosti o změřené rychlosti. V daném případě tedy žalobce zpochybňuje výsledky měření až v žalobě, když její součástí je i zmíněný odborný posudek, v němž je tvrzeno, že obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze a že údajně změřená rychlost neodpovídala rychlosti vozidla žalobce. Uvedenou námitku nepochybně mohl žalobce uplatnit již v řízení před správním orgánem prvního stupně, což ovšem neučinil. Takovýto postup žalobce však neodpovídá smyslu a účelu plné jurisdikce. Soud poznamenává, že právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2008 č.j. 7 Afs 54/2007-62). Není totiž cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení, proto také důkazní aktivita soudu je vždy činností doplňkovou. V rámci soudního přezkumu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění správního orgánu bez toho, že by dokazování doplnil. Soud ve správním soudnictví tak nemůže nahradit nedostatečná skutková zjištění vlastními závěry, tedy skutkové závěry správního orgánu měnit, pokud sám nedokazoval. To však znamená, že když podklady použité správním orgánem ke zjištění skutkového stavu a prokázání žalobcovy viny byly postačující k vydání rozhodnutí, že se žalobce jako obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení dovolené rychlosti, přičemž o skutkovém stavu věci v přestupkovém řízení nevznikly žádné důvodné pochybnosti, tak je nutno v soudním řízení vycházet pouze z takto zjištěného skutkového stavu věci a není třeba dokazování v soudním řízení doplňovat. Tak je tomu i v dané věci, a to ve vztahu k námitce týkající se nesprávného zhodnocení skutkového stavu v souvislosti s námitkou žalobce o postupu obsluhy měření v rozporu s návodem, s poukazem na žalobcem předložený „odborný posudek“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že přestupkové jednání žalobce bylo zdokumentováno a prokázáno jednak oznámením o přestupku sepsaného policistou, záznamem o přestupku, dále z fotodokumentace žalobcem řízeného vozidla, doplňujícího snímku s detailem registrační značky měřeného vozidla a osoby jeho řidiče, z údajů o datech měření a naměřené rychlosti. Dále je ve spisové dokumentaci obsažen i ověřovací list měřícího zařízení č. 32/13 a dále úřední záznam týkající se měřícího stanoviště a měřícího zařízení a další fotodokumentace. Soud proto uzavřel, že v daném případě správní orgán v předmětné věci za účelem objektivního posouzení jednání žalobce a následné právní kvalifikace si opatřil dostatek důkazů o tom, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku, který mu byl kladen za vinu. Žalobci bylo zavinění předmětného přestupku dostatečně prokázáno a postup správních orgánů byl v souladu se zákonem. Uvedené podklady svědčí pro závěr odpovědnosti žalobce za uvedený přestupek. Žalobce svoji vinu nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě a rovněž tak jeho vina byla prokázána svědeckými výpověďmi zasahujících policistů. Žalobce v průběhu přestupkového řízení neuvedl žádnou důvodnou námitku zpochybňující výsledky měření. Neobstojí ani námitka, že měřící zařízení rovněž obsluhovala osoba neproškolená a k tomu neoprávněná. Záznam měření provedený měřícím zařízením RAMER 10 C je ve spise založen a ve správním řízení byl proveden důkaz ověřovacím listem autorizovaného metrologického střediska o tom, že měřidlo bylo ověřeno a lze jej podle návodu k obsluze k měření používat a v době měření byl tento ověřovací list platný. Oba policisté provádějící silniční kontrolu byli pro práci s rychloměrem RAMER 10 C proškoleni. I to je ve spise doloženo. Jestliže radarový rychloměr zachytil, že vozidlo jelo v okamžiku měření rychlostí 146 km/hod., pak jeho rychlost po odpočtu 3% možné odchylky činila rychlost vozidla 141 km/hod. Oba policisté potvrdili, že při měření rychlosti žalobce postupovali při obsluze radarového zařízení v souladu s návodem k obsluze a je jednoznačně doloženo, že pro plnění takových úkolů jsou proškoleni. V řízení o přestupku bylo tudíž prokázáno, že žalobce nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku překročil. Dovolává-li se žalobce rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 3As 29/2011-56, pak správní orgány se od tohoto rozhodnutí nikterak neodchýlily. I radarový přístroj RAMER 10 C je zapotřebí používat v souladu s návodem k obsluze a pro objasnění toho, zda se tak stalo, byl proveden důkaz jednak dokladem o proškolení policistů k obsluze tohoto zařízení, jednak výslechem policistů provádějících měření. Policisté shodně uvedli, že měření v souladu s návodem uskutečnili. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku požadoval právě pro ověření okolnosti, zda bylo při měření postupováno v souladu s návodem, zasahující policisty vyslechnout. To v souzené věci správní orgán I. stupně splnil. Soud proto uzavřel, že záznam z měřícího zařízení za situace, kdy měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze zařízení proškolenými policisty, pak těmito důkazními prostředky je prokázáno, jakou rychlostí žalobce v okamžiku měření jel. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo nepřiznal, neboť v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady řízení nevznikly. Žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení