10 A 73/2019 – 98

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: J. H., IČO: X, sídlem X zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2019, čj. 1/2019–190–TAXI/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále též „žalovaný“) ze dne 25. 2. 2019, čj. 1/2019–190–TAXI/3 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2018, čj. MHMP 310722/2018 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce jako dopravce shledán vinným z přestupku (i.) podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne 20. 10. 2017 od 9:41 do 9:50 hod, na trase ul. Jindřišská 10, Praha 1 – ul. B. Němcové x Ke Karlovu, Praha 2, bylo vozidlo viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně; (ii.) podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne 20. 10. 2017 od 9:41 do 9:50 hod, na trase ul. Jindřišská 10, Praha 1 – ul. B. Němcové x Ke Karlovu, Praha 2, bylo vozidlo viditelně a čitelně označeno obchodní firmou dopravce umístěnou na vozidle; (iii.) podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 3 písm. d) bod 1 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne 20. 10. 2017 od 9:41 do 9:50 hod, na trase ul. Jindřišská 10, Praha 1 – ul. B. Němcové x Ke Karlovu, Praha 2, bylo vozidlo vybaveno měřící sestavou taxametru splňující požadavky zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, jejíž součástí je taxametr, měřící převodník ujeté vzdálenosti, paměťová jednotka a tiskárna.

3. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci Prvostupňovým rozhodnutím za naplnění skutkové podstaty shora uvedených přestupků podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), pokutu ve výši 150 000 Kč.

4. Žalovaný Napadeným rozhodnutím pokutu uloženou žalobci snížil na 80 000 Kč, ve zbytku Prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

5. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení Napadeného rozhodnutí, žalobce navrhnul, aby soud využil svého moderačního oprávnění a změnil výši uložené sankce.

6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, čj. 10 A 73/2019 – 54 (dále jen „Původní rozsudek MSP“) Napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že se žalovaný opomněl vypořádat s odvolací námitkou žalobce vtělenou do čtvrtého žalobního bodu podané žaloby. Proti Původnímu rozsudku MSP žalovaný brojil kasační stížností, ke které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, čj. 7 As 300/2020 – 26 (dále jen „Rozsudek NSS“) Původní rozsudek MSP zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení (v podrobnostech srov. odst. 82 an. tohoto rozsudku).

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

7. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh řízení a jemu předcházející kontroly a shrnul závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 1 – 2 Napadeného rozhodnutí).

8. Žalovaný posléze na str. 3 – 6 Napadeného rozhodnutí podrobně vyložil důvody, pro které nepřisvědčil odvolacím námitkám, jimiž žalobce zpochybňoval závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přestupků s poukazem na to, že jím provozovanou službu typu UBER nelze i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci považovat za taxislužbu, nýbrž jinou službu v oblasti dopravy, resp. za přepravu na základě předchozí smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě.

9. Žalovaný dále vyložil důvody, pro které jako nejzávažnější přestupek hodnotil skutek spočívající v tom, že žalobce nezajistil, aby kontrolované vozidlo bylo při provozování taxislužby vybaveno taxametrem. Ztotožnil se přitom s hodnocením závažnosti a společenské nebezpečnosti jednání provedeným správním orgánem prvního stupně.

10. Žalovaný rovněž objasnil, proč nepřihlédl k námitce týkající se likvidační výše uložené pokuty.

11. Na str. 7 – 8 Napadeného rozhodnutí pak žalovaný vysvětlil důvody, pro které vyhověl námitce žalobce poukazující na to, že výše pokuty uložené Prvostupňovým rozhodnutím odporuje zásadě materiální rovnosti, a přistoupil ke snížení pokuty na 80 000 Kč, tedy na částku, jež dle něho odpovídá výši pokut ukládaných za obdobné skutky spáchané v Praze ve stejném období, a jež považoval s ohledem na jím identifikované skutečnosti za přiměřenou.

III. Žaloba

12. Žalobce své konkrétní žalobní námitky vtělil do čtyř okruhů žalobních bodů.

13. V prvním žalobním bodě žalobce rozporoval správnost právního posouzení skutků, jichž se měl dopustit. Dle žalobce správní orgány na posuzovaný případ nahlíží nesprávně jako na výkon „klasické“ taxislužby, ačkoliv žalobce má vozidlo evidované dopravním úřadem jako vozidlo bez taxametru. Žalobce se dle svého přesvědčení nemohl dopustit vytýkaných přestupků, neboť tak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by měl vozidlo evidováno dopravním úřadem jako vozidlo taxislužby s taxametrem. Žalobce stavěl svou žalobní obranu na námitce, že se nemohl dopustit porušení zákonných ustanovení upravujících „klasickou“ taxislužbu, protože vykonával pouze přepravu na základě předchozí smlouvy podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a nemůže mu být tedy uložena sankce za porušení povinnosti, která se na jednání žalobce nevztahuje. Správní orgány na žalobce dle jeho názoru nesprávně nahlíží jako na „klasického“ taxikáře, ačkoliv je ze způsobu objednání přepravy a jejího poskytnutí zjevné, že se jednalo o přepravu na základě předchozí smlouvy, kdy dopravce lze postihovat pouze v rámci porušení zákonných omezení týkajících se přepravy na základě předchozí smlouvy. Žalobce dále poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 7 Cmo 185/2017 – 507 ze dne 27. 9. 2017 a čj. 7 Cmo 180/2017 – 168 ze dne 24. 10. 2017, z nichž dle něho explicitně vyplývá, že přeprava skrze aplikaci UBER není „klasickou“ taxislužbou, ale jedná se o jinou smluvní službu v oblasti dopravy. Podle žalobce je tak zřejmé, že nemohlo dojít k porušení předpisů v klasické taxislužbě, a jeho jednání je tak nutné posoudit jednání jako přepravu na základě předchozí smlouvy, resp. smluvní přepravu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Žalobce posléze v souvislosti s popisem některých parametrů poskytované služby popsal důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Poukazoval přitom mj. rovněž na možnost uzavření smlouvy ve prospěch třetího.

14. Námitkami soustředěnými pod druhým žalobním bodem žalobce poukazoval na to, že správní orgány vychází z chybného předpokladu, že protokol o kontrole, který je zásadním pro vedení přestupkového řízení vůči žalobci, je nadán pravdivostí a správností. Žalobce měl za to, že protokol o kontrole je pouhým podkladem pro správní orgán k úvaze, aby případně zahájil správní řízení o přestupku, nebo nikoliv. Správní orgán podle žalobce nemůže považovat protokoly o kontrole a priori za pravdivé, aniž by provedl ve správním řízení řádně dokazování. Jestliže tedy správní orgán prvního stupně rezignoval na výslech kontrolující osoby, pak podle žalobce zatížil takové řízení nezákonností. Podle žalobce není možné, aby správní orgán bez řádného dokazování toliko konstatoval, že opak skutečností zaznamenaných v protokolu o kontrole nebyl v rámci řízení prokázán a že skutkový stav považuje za prokázaný bez důvodných pochybností.

15. Pod třetím žalobním bodem pak žalobce namítal porušení zásady ne bis in idem s tím, že byl odsouzen za jeden skutek dvakrát, kdy za přestupky spočívající v porušení povinností dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), vyplývající ze stejného skutkového základu, mu byla rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2018, čj. MHMP 310623/2018 uložena sankce ve výši 50 000 Kč. Žalobce považuje Napadené rozhodnutí trestající ho na základě stejného skutkového základu za dvojí potrestání, neboť porušení zákona o silniční dopravě mělo být spácháno stejným skutkem žalobce. Podle žalobce tedy byla porušena elementární zásada trestního práva (právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za týž čin), která je na ústavní úrovni zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobce upozornil, že povinnost ctít uvedenou zásadu dále plyne z mezinárodních závazků České republiky, zejména z čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Danou zásadu je přitom podle žalobce i ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu třeba nepochybně vztáhnout i na řízení o přestupcích a o správních deliktech.

16. Žalobce upozornil, že obdobné závěry plynou také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Žalobce konstatoval, že podle ESLP ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (identical facts, memes faits). Úmluva podle žalobce zapovídá stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném, či v podstatných rysech totožném skutku. Pojem „totožnost skutku“ je tak podle žalobce třeba vyložit nejen ve smyslu trestněprávním dovozovaným v České republice, ale také a především s ohledem na pojem vykládaný ESLP, který je poněkud odlišný, a to s ohledem na mezinárodně–právní povinnosti vyplývající z Úmluvy.

17. Žalobce upozornil, že okolnost záležející v tom, že některé přestupky vycházející z jednoho skutku řeší různé správní orgány, je zcela irelevantní, protože taková vnitrostátní úprava nemůže narušit ochranu občanů poskytovaných jim Úmluvou, která je ve vnitrostátním právu aplikovatelná a použitelná nad zákonem. V posuzované věci nadto nelze podle žalobce dovozovat, že by správní orgány ukládající tresty za porušení zákona o cenách a zákona o silniční dopravě za jeden skutek neměly možnost zjistit, že probíhají různá řízení o jednom skutku. Žalobci tak byla dle jeho přesvědčení za jeden skutek uložena pokuta ve výši 130 000 Kč, přičemž taková výše sankce je již pro žalobce likvidační.

18. Námitkami vznesenými pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobce brojil proti výši uložené pokuty.

19. Žalobce jednak s poukazem na zásadu materiální rovnosti namítl, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neuvedl, o jaké skutkově shodné jiné případy se při jeho úvaze vedoucí ke snížení pokuty jednalo. Jeho rozhodnutí a stanovení výše pokuty je tak podle žalobce postaveno na libovůli správního orgánu a je nezdůvodněné a nepřezkoumatelné. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí nelze podle žalobce vůbec seznat, co vedlo žalovaného ke stanovení výše pokuty v částce 80 000 Kč.

20. Žalobce dále namítl, že žalovaný zatížil Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se odmítl vyjádřit k odvolacím námitkám žalobce ohledně přiměřenosti sankce, nadto pak za situace, kdy žalobci byla dříve označeným rozhodnutím uložena sankce ve výši 50 000 Kč za porušení zákona o cenách, kdy jednání mělo vyplývat ze stejného skutkového základu. V daném případě je žalobce postihován za jeden skutkový základ sankcemi ve výši 80 000 Kč a ve výši 50 000 Kč, ačkoliv správní orgán ani v jednom z rozhodnutí absolutně nezohlednil jejich vzájemnou korelaci, přestože se jedná o sbíhající přestupky. Správní orgány podle žalobce zcela opomíjí, že žalobce je za jediné jednání fakticky trestán sankcí ve výši 130 000 Kč.

21. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný nemůže argumentovat při stanovení výše pokuty tím, „že dlouho před spácháním přestupků byla medializována stanoviska dopravního úřadu a známa rozhodnutí dopravního úřadu o tom, že provozování taxislužby pomocí aplikace Uber, není důvodem pro nedodržování zákona o silniční dopravě“, a to proto, že žalobce měl vozidlo evidované dopravním úřadem jako vozidlo bez taxametru, a měl tak v úmyslu dodržovat zákonná ustanovení vyplývající zejména ze zákona o silniční dopravě.

22. Žalovaný pak podle žalobce v závěru, že horní hranice pokuty ve vyšší sazbě činí v případě projednávané věci 490 000 Kč, odhlédl od toho, že § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je fakultativním oprávněním správního orgánu, jehož využití musí být pečlivě zdůvodněno. Pakliže žalovaný zamýšlí využít možnosti zvýšení horní hranice dle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, musí podle žalobce takové zvýšení vždy řádně a ve vztahu ke konkrétní věci odůvodnit.

23. Žalobce rovněž zpochybňoval, že by vytýkané přestupky mířily na ochranu spotřebitelů, resp. k ochraně veřejného zájmu na řádném výběru daní. Akcentoval, že doklady o provedené jízdě byly při kontrole poskytnuty a také byly vystaveny daňové doklady; nemůže být dle něho řeč ani o omezení práv spotřebitelů.

24. Žalobce dále konstatoval, že odkazy správních orgánů na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu při odůvodňování výše pokuty jsou nepřiléhavé. Uvedl, že „nelze paušalizovat a uvádět, že v nějaké kauze Nejvyšší správní soud dovodil, že výše sankce 50.000 Kč by nemohla ovlivnit osobní či majetkové poměry dopravce v taxislužbě, či při odkazu na jiný rozsudek či rozsudky Nejvyššího správního soudu, kdy Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokuta ve výši 70.000 Kč, resp. 100.000 Kč nemůže mít likvidační povahu“. Podle žalobce se správním orgánem uváděná rozhodnutí vůbec netýkala skutku žalobci vytýkaného, a není tak možné paušalizovat úvahy o výši pokut jen z toho, že se jedná případně o přestupky v oblasti taxislužby.

IV. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 25. 6. 2019 na str. 1 – 6 podrobně vyložil důvody, pro které považoval námitky vznesené pod prvním žalobním bodem za neopodstatněné.

26. K námitkám vzneseným pod druhým žalobním bodem v návaznosti na jím odkazované judikatorní závěry uvedl, že protokol o kontrole je důkazním prostředkem, který je v rámci zásady volného hodnocení důkazů posuzován vzhledem k jiným důkazům a tvrzením. Ze správního spisu podle žalovaného vyplývá, že žalobci byl řádně doručen kontrolní protokol a žalobce využil svého práva podat námitky proti kontrolnímu zjištění. Tyto námitky však podle žalovaného nesměřují proti faktickým zjištěním kontrolního pracovníka; žalobce tak například netvrdí, že by kontrolnímu pracovníkovi předložil předchozí písemnou smlouvu a kontrolní pracovník zaznamenal opak. K námitce, že nelze protokoly o kontrole považovat za pravdivé, aniž by správní orgán provedl ve správním řízení řádné dokazování, jehož součástí je výslech kontrolujícího, žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce je v rozporu s jím dříve citovanou judikaturou, Poukázal na to, že ustanovení § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky připouští v řízení navazujícím na výkon kontroly protokol o kontrole jako jediný podklad rozhodnutí o přestupku. K rozsahu dokazování žalovaný uvedl, že v řízení nebyl spor v otázce realizace přepravy či provedení kontroly; protokol o kontrole představoval podle žalovaného významný podklad pro dané řízení, avšak s ohledem na provedenou fotodokumentaci kontroly nikoliv jediný. Jednotlivá kontrolní zjištění se podle žalovaného opírají o zdokumentovaný stav kontrolujícím, obdržené informace v rámci aplikace Uber, ověření údajů v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě a živnostenském rejstříku. Žalobce přitom podle žalovaného v průběhu řízení rozporoval pouze vyhodnocení zdokumentovaných skutečností a dokladů kontrolujícím. Žalovaný doplnil, že provedení výslechu kontrolního pracovníka v rámci dokazování je u řízení o přestupku nezbytné v případě, že protokol o kontrole spolu s podklady zjištěnými při kontrole nejsou dostatečné k prokázání jednání obviněného. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v průběhu řízení o přestupku nenavrhl výslech svědka a nežádal nařízení ústního jednání k uplatnění svých práv dle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky.

27. V reakci na námitky vznesené žalobcem pod třetím žalobním bodem žalovaný nečinil sporným, že v rámci správního řízení je nutné zohledňovat zásadu ne bis in idem. Při posuzování trestnosti je nicméně podle žalovaného nutné vycházet z materiálního pojetí jednání žalobce. Žalovaný byl přesvědčen, že v posuzovaném případě nebyl žalobce postižen za stejné skutky, když skutek, za který je žalobce v nyní posuzovaném případě trestán, záleží v jednání, při kterém zákazník nebyl informován o osobě dopravce, se kterým jako zákazník vstupuje do jednání o přepravě, byla ztížena identifikace jeho vozidla pro kontrolní orgány, a absencí taxametru nebyl zaznamenán skutečný průběh přepravy. Žalovaný upozornil, že cena za přepravu či výše sazeb, za které se přeprava uskutečňuje, není zákonem o silniční dopravě upravena. Jednáním žalobce, který provozoval taxislužbu bez označeného a vybaveného vozidla podle zákona o silniční dopravě, nedošlo podle žalovaného k porušení zákona o cenách, tudíž nemohlo dojít k porušení obou zákonů totožným skutkem.

28. K poukazu na to, že se žalovaný nevyjádřil k námitkám ohledně přiměřenosti sankce, nadto pak za situace, kdy byla žalobci uložena sankce ve výši 50 000 Kč za přestupek vyplývající z porušení povinností dle zákona o cenách, žalovaný konstatoval, že žalobce předložením nepravomocného rozhodnutí ve věci přestupku dle zákona o cenách v odvolacím řízení dokládal údajné likvidační dopady uložené pokuty, nicméně neuvedl, zda rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž tato skutečnost není žalovanému známa. Žalovaný doplnil, že nemůže předpokládat, že rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné, či jaký je výsledek odvolacího řízení, v němž je odvolacím orgánem Ministerstvo financí. I v případě, že by v tomto řízení byla žalobci uložena pravomocně pokuta ve výši 50 000 Kč, neměl žalovaný za to, že by pokuty v souhrnné výši 130 000 Kč měly mít na žalobce likvidační dopad.

29. K námitkám uplatněným pod čtvrtým žalobním bodem pak žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vyhodnotil odvolací námitku poukazující na porušení zásady materiální rovnosti za důvodnou a provedl moderaci pokuty. Výše pokuty 80 000 Kč pak dle žalovaného odpovídá výši pokut podle skutkových okolností daného případu, tj. porušení povinností dle § 21 odst. 3 písm. c) bod 1 a 2 a § 21 odst. 3 písm. d) bod 1 zákona o silniční dopravě v období konce roku 2017 v Praze. Výše pokuty uložená žalovaným nevybočuje z obvyklé rozhodovací praxe dopravního úřadu a žalovaného coby odvolacího orgánu, kdy v případech dopravců poskytujících přepravy zprostředkované přes aplikaci Uber v období konce roku 2017 jsou ukládány podle skutkových okolností a s přihlédnutím k přitěžujícím nebo polehčujícím okolnostem pokuty v rozmezí 70 000 – 150 000 Kč, a to právě s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu. Podle žalovaného tak nelze konstatovat, že by výše pokuty uložená žalobci vybočovala z běžné rozhodovací praxe. Žalovaný v této souvislosti poukázal na 3 konkrétní případy, v nichž byly za obdobné přestupky uloženy pokuty v obdobné výši, v jaké byla uložena právě žalobci, případně i vyšší.

30. Žalovaný dále uvedl, že úmysl žalobce dodržovat ustanovení zákona o silniční dopravě nelze hodnotit jako polehčující okolnost v souvislosti medializací povinností řidičů a dopravců využívajících pro provozování taxislužby Uber provedenou dopravním úřadem, ale i žalovaným. Žalobce po zápisu vozidla jako vozidla taxislužby bez taxametru měl provozovat pouze nepohotovostní přepravu osob na základě předchozí písemné smlouvy, což podle žalovaného alespoň v jednom prokázaném případě neučinil.

31. Žalovaný doplnil, že se nevyjádřil v žalovaném rozhodnutí k uložené výši pokuty 150 000 Kč, neboť ta neodpovídala výši ukládaných pokut za postihované jednání na konci roku 2017; z tohoto důvodu se vyjádřil pouze k pokutě ve výši 80 000 Kč. Žalovaný konstatoval, že při moderaci výše pokuty přihlédl k povaze a závažnosti přestupků, zohlednil přitěžující okolnosti, obvyklou rozhodovací praxi dopravního úřadu v předmětném období při zajištění podmínky nelikvidačního charakteru pokuty, přičemž přihlédl k tomu, že uložená sankce musí pro obviněného představovat negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní i výchovný účinek. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 As 266/2014 – 41, vysvětlil, že s ohledem na výši uložené sankce, která nedosahuje trojnásobku průměrné hrubé mzdy v době spáchání přestupků, nemá za to, že pokuta měla pro žalobce likvidační charakter. Současně akcentoval, že žalobce na žádost o součinnost k prokázání osobních a majetkových poměrů dopravního úřadu nereagoval, když žalobcem byl poskytnut pouze doklad o nepravomocném uložení pokuty 50 000 Kč za porušení zákona o cenách.

32. Žalovaný k další subnámitce nečinil sporným, že se rozhodnutí odkazovaná správním orgánem prvního stupně netýkala skutku vytýkaného žalobci. Podle žalovaného se však jednalo o skutky, které byly spáchány při provozování taxislužby, tedy v rámci skutkově shodného jednání, které bylo v rámci předchozího správního řízení, na něž žalovaný odkazuje, správními orgány kvalifikováno a byla odůvodněna jeho protiprávnost. Žalovaný doplnil, že při rozhodování o sankci uložené ve správním řízení je přihlíženo nejen k obdobným případům v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale i k obecným zásadám správního řízení, době spáchání protiprávního jednání, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a individuálnímu posouzení významu a závažnosti protiprávního jednání, přičemž musí být postupováno tak, aby výše uložené pokuty nebyla pro dopravce likvidační. Žalobce však v souladu s dříve uvedeným podle žalovaného neposkytl v průběhu řízení v tomto ohledu žádné relevantní informace.

33. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou poukazující na nedostatečné odůvodnění zvýšení horní hranice pokuty postupem podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Asperační zásada zavedená zákonem o odpovědnosti za přestupky podle žalovaného umožňuje ukládat vyšší sankce za spáchání více přestupků. Žalovaný doplnil, že na tuto situaci reagoval zákonodárce například u zákona o silniční dopravě, kde je trestání za více přestupků najednou velice běžné, a snížil novelou č. 304/2017 Sb. horní hranice sazeb za přestupky tak, aby v případě projednávání více přestupků zůstaly přibližně ve stejné výši jako doposud, respektive mírně vyšší. V této souvislosti žalovaný odkázal právě na důvodovou zprávu k zákonu č. 304/2017 Sb. k § 35 odst. 6 zákona o silniční dopravě. Ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, čj. 7 As 264/2018 – 36, podle žalovaného neshledal, že by aplikace vyšší sazby při posuzování ukládání výše sankce měla být něčím výjimečným a aplikovaným pouze v situaci, kdy hodlá správní orgán uložit pokutu převyšující základní výměru pokuty. Podle žalovaného z Prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že pokuta byla stanovena na základě § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, kdy je uložen správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný, tj. pokuta podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě za přestupek podle § 35 odst. 2 tohoto zákona, a k ostatním přestupkům bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti. Správní orgán prvního stupně v Prvostupňovém rozhodnutí poukázal podle žalovaného na možnost uložení pokuty ve vyšší sazbě podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, avšak tuto možnost nevyužil. Žalovaný pak v souvislosti s tím uvedl, že horní hranice vyšší sazby není v projednávaném případě 420 000 Kč, ale 490 000 Kč, avšak neměnil princip uložení pokuty, neboť by tento postup mohl být hodnocen v neprospěch žalobce, přestože došlo k faktickému snížení výše uložené pokuty. Žalovaný doplnil, že se ustanovením § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky zabýval z důvodu námitky žalobce o uložení vyšší pokuty oproti výši pokut, které ukládal správní orgán prvního stupně za totožné přestupky před snížením horní hranice sazby pokut z 500 000 Kč na 350 000 Kč.

V. Jednání

34. Při ústním jednání konaném dne 19. 12. 2022 soud rekapituloval dosavadní průběh soudního řízení, přičemž žalovaný setrval na svých procesních stanoviscích a dříve uplatněné argumentaci. Žalobce ani jeho zástupce (ani zástupce na základě substituční plné moci avizované soudu dne 16. 12. 2022) se k jednání bez omluvy nedostavil.

35. Soud přistoupil k důkaznímu návrhu žalovaného listinami, které žalovaný předložil za účelem prokázání, že žalobci byla za obdobné přestupky uložena taková výše pokuty, jež je v obdobných případech srovnatelná; tento důkazní návrh (na předložení rozhodnutí žalovaného za obdobné skutky ve stejném období) byl ostatně vznesen žalobcem v podané žalobě. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, čj. 11/2019–190–TAXI/3 se podává, že za spáchání přestupků podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě a podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě byla dopravci uložena pokuta ve výši 100 000 Kč (přičemž v dané věci byla shledaná přitěžující okolnost spočívající v tom, že dopravce byl za obdobné jednání již v minulosti pravomocně trestán). Z rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, čj. 7/2019–190–TAXI/3 se podává, že za spáchání přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě a podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě byla dopravci uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, čj. 2/2019–190–TAXI/3 se podává, že spáchání totožných přestupků dle zákona o silniční dopravě jako v předchozích případech, byla dopravci rovněž uložena pokuta ve výši 80 000 Kč.

36. Listinný důkazní návrh žalobce uvedené v žalobě (Napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2018, čj. MHMP 310623/2018) soud neprováděl, neboť tyto jsou součástí správních spisů, kterým se dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů nedokazuje – soud z něj vychází.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

37. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

38. Soud předně přistoupil k vypořádání námitek uplatněných pod prvním žalobním bodem, jimiž žalobce poukazoval na nesprávné posouzení právní otázky, pokud jde o právní kvalifikaci skutků, jichž se měl dopustit. Žalobce stavěl svou žalobní obranu na námitce, že se nemohl dopustit porušení zákonných ustanovení upravujících „klasickou“ taxislužbu, protože vykonával pouze přepravu na základě předchozí smlouvy podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a nemůže mu být tedy uložena sankce za porušení povinnosti, která se na jednání žalobce nevztahuje. Správní orgány podle žalobce na něho nesprávně nahlíží jako na „klasického“ taxikáře, ačkoliv je ze způsobu objednání přepravy a jejího poskytnutí zjevné, že se jednalo o přepravu na základě předchozí smlouvy. Žalobce popisoval důvody, pro které byl přesvědčen o tom, že se v posuzovaném případě jednalo tzv. smluvní přepravu v režimu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Žalobní argumentaci pak žalobce v rámci tohoto námitkového okruhu doplnil rozborem povahy smlouvy o přepravě uzavřené mezi cestujícími a dopravcem za zprostředkování společností Uber ve prospěch žalobce jako dopravce a rovněž zevrubným popisem průběhu kontraktačního procesu, včetně poukazu na možnost uzavření smlouvy o přepravě ve prospěch třetího.

39. K této argumentaci soud úvodem podotýká, že se problematikou charakteru služeb poskytovaných prostřednictvím aplikace Uber již opakovaně zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 14. 11. 2019, čj. 10 A 121/2017 – 39 a čj. 10 A 158/2017 – 37, či ze dne 18. 5. 2020, čj. 9 A 117/2018 – 49. Tyto rozsudky jsou relevantní i pro nyní posuzovanou věc a soud neshledává důvodu se od závěrů v nich vyslovených jakkoli odchylovat. V následující argumentaci z nich proto soud, obdobně jako v Původním rozsudku MSP, v dále naznačeném rozsahu vychází a v podrobnostech na ně odkazuje. Soud ostatně ve světle závěrů vyslovených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, čj. 1 Azs 16/2021 – 50, vysvětlujících implikace pravidla uvedeného v § 78 odst. 5 s. ř. s. pro navazující soudní přezkum, nemohl při opětovném rozhodování v této věci postupovat jinak.

40. Soud ve výše označených rozhodnutích poukazoval na závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10 2017, čj. 9 As 291/2016 – 136, v němž Nejvyšší správní soud sice o povaze přepravy přes aplikaci UBER konečným způsobem nerozhodl, zaujal ovšem v tomto směru důležité stanovisko, že „(p)řeprava osob uskutečněná řidiči, kteří používají aplikaci UberPOP, se neodehrává v právním vakuu. Jakkoliv využívají moderní technologická řešení a alternativní ekonomické formy, neznamená to automaticky, že jejich činnost nepodléhá žádným pravidlům. Při aplikaci práva je třeba vycházet z aktuálního právního rámce a konkrétní situaci hodnotit jeho optikou, nikoli naopak.“ Tentýž soud pak pokračoval, že „(m)ěstský soud tedy neměl ustrnout na konstatování, že žalobce uskutečnil přepravu způsobem, který doposud není regulovaný. Měl posoudit, jestli faktická povaha této přepravy naplňuje či nenaplňuje činnost, kterou současná právní úprava zná, resp. reguluje. Při odpovědi na tuto otázku bylo třeba vycházet z faktické povahy žalobcovy činnosti, o které pravidla fungování aplikace UberPOP ani jejich teoretické uchopení jako sdílené přepravy nic nevypovídají. Podstatná byla konkrétní skutková zjištění týkající se projednávané věci.“ (pozn. podtržení doplněno soudem). Jinými slovy řečeno, z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že pokud faktická povaha činnosti žalobce naplňovala činnost taxislužby, musela se řídit pravidly pro výkon taxislužby zákonem stanovenými.

41. K tomu lze doplnit, že charakterem služeb spojených s využíváním aplikace Uber se v minulosti opakovaně zabýval i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“), a to např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2017 ve věci C – 434/15, Asociación Profesional Elite Taxi proti Uber Systems Spain SL, v němž SDEU mj. uvedl, že „zprostředkovatelská služba společnosti Uber spočívá na výběru neprofesionálních řidičů využívajících vlastní vozidla, jimž tato společnost poskytuje aplikaci, bez níž by tito řidiči neposkytovali přepravní služby, a osoby, které se potřebují přemístit po území města, by nevyužily služeb uvedených řidičů. Společnost Uber má navíc rozhodující vliv na podmínky služeb poskytovaných takovými řidiči. Pokud jde o posledně uvedený aspekt, zdá se zejména, že Uber prostřednictvím stejnojmenné aplikace stanovuje přinejmenším maximální cenu přepravy, že tuto cenu od zákazníků inkasuje, aby z ní následně část vyplatila neprofesionálnímu řidiči vozidla, a že vykonává určitou kontrolu kvality vozidel a jejich řidičů, jakož i chování posledně uvedených, která může případně vést k jejich vyloučení.“ (bod 39. citovaného rozsudku, pozn. soudu).

42. SDEU v tomto rozsudku potvrdil, že přepravní služby zprostředkovávané společností Uber nepatří pod rozsah článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie, na něž se vztahuje zásada volného pohybu služeb, nýbrž spadají do režimu článku 58 odst. 1 této Smlouvy (jedná se o „služby v oblasti dopravy“). Zároveň však – což je pro nynější věc podstatné – z tohoto rozsudku jednoznačně vyplývá, že splňuje–li žalobcem poskytnutá přepravní služba navázaná na předchozí zprostředkování přes aplikaci Uber parametry výkonu taxislužby podle zákona o silniční dopravě, nebrání právo EU použití těchto vnitrostátních předpisů na projednávanou věc. Vzhledem k závěrům vysloveným v tomto rozsudku SDEU lze totiž říci, že služba Uber se skládá ze dvou částí, a to ze zprostředkování dopravy pomocí mobilní aplikace, jež je následováno samotnou dopravou poskytovanou jednotlivými řidiči; tyto dvě činnosti od sebe nelze oddělit. Provozovatel služby Uber pak kontroluje veškeré důležité prvky dopravy cestujícího – tj. cenu za přepravu, za dopravce obeznamuje cestujícího s výší jízdného, provádí rozpis jízdného i fakturaci a ve všem podstatném komunikuje namísto dopravce se zákazníkem, ovlivňuje motivaci řidičů i motivaci cestujících, jakož i požadavky na řidiče a jejich vozidla. To vše je, podle názoru soudu, důkazem o velmi propracovaném a systematickém zasahování organizátora samotné přepravní služby odlišného od dopravce do přepravy vozidly jednotlivých řidičů včetně žalobce, kteří jsou tak pouze vykonavateli smluvených jízd k požadavku zákazníka a zcela bez ohledu na přepravní potřeby samotného dopravce. V tomto směru tak aplikace Uber přebírá roli dispečinku v organizaci přepravy vozy taxislužby spolupracujících dopravců s tím, že živého dispečera nahrazuje automatizovaný softwarový systém, který distribuuje konkrétní požadavky poptávajících zákazníků po přepravní službě mezi nasmlouvané dopravce za úplatu odpovídající předem stanovené cenové představě nabízející smluvní strany (čili samotným zprostředkovatelem a organizátorem přepravy), vyjádřené před jízdou.

43. Z judikatury SDEU lze konečně také dovodit, že výše uvedené závěry je možno aplikovat rovněž v řízeních trestní povahy, jako je tomu v nynější věci. SDEU totiž v rozsudku ze dne 10. 4. 2018 ve věci C–320/16, Uber France SAS, výslovně připustil možnost aplikace sankčních ustanovení vnitrostátního práva pro situace, v nichž samotné přepravní jízdě předchází zprostředkování pomocí elektronické aplikace (v projednávaném případě aplikace Uber Black).

44. Jelikož žalobce přepravu poskytl právě na základě zprostředkování (objednání) přes aplikaci UBER, jsou uvedená obecná východiska na jeho případ plně přenositelná. V projednávané věci se jeví jako zcela zřejmé, že žalobce jako dopravce a řidič poskytoval po elektronicky proběhlém zprostředkování společností Uber samotnou přepravní službu pro zákazníky, a to zcela dle jejich přepravní potřeby, čili bez ohledu na přepravní potřebu samotného žalobce, přičemž tak činil za úplatu.

45. Žalobce v nyní posuzované věci zaměřil svou žalobní obranu shora popsaným způsobem na to, že jím poskytovaná služba byla službou podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, tedy službou přepravy poskytované na základě předchozí písemné smlouvy.

46. Soud připomíná, že v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o silniční dopravě se uvádí, že tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie podmínky provozování silniční dopravy silničními motorovými vozidly prováděné pro vlastní a cizí potřeby za účelem podnikání, jakož i práva a povinnosti právnických a fyzických osob s tím spojené a pravomoc a působnost orgánů státní správy na tomto úseku. Podle odstavce 4 téhož ustanovení zákona o silniční dopravě se pak tento zákon nevztahuje na provozování silniční dopravy pro soukromé potřeby fyzické osoby – provozovatele vozidla, členů jeho domácnosti a jiných osob, pokud není prováděna za úplatu.

47. Zákon o silniční dopravě upravuje rovněž podmínky poskytování taxislužby, za niž podle § 2 odst. 9 považuje osobní dopravu pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou.

48. Z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě se podává, že dopravce smí provozovat taxislužbu pouze vozidlem, které je zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Podle odstavce 2 věty první uvedeného ustanovení dopravce při provozování taxislužby nesmí použít vozidlo taxislužby, které pro něj není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby.

49. Podle § 21 odst. 3 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o silniční dopravě je dopravce, který provozuje taxislužbu vozidlem taxislužby, povinen zajistit, aby při nabízení nebo poskytování přepravy, včetně činností s tím souvisejících, vozidlo taxislužby bylo viditelně a čitelně označeno 1. střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a 2. jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem taxislužby, 50. Podle § 21 odst. 3 písm. d) bodu 1 zákona o silniční dopravě je pak dopravce v takovém případ současně povinen zajistit, aby vozidlo taxislužby bylo vybaveno měřicí sestavou taxametru splňující požadavky zvláštního právního předpisu, jejíž součástí je taxametr, měřicí převodník ujeté vzdálenosti, paměťová jednotka a tiskárna.

51. Porušením těchto povinností pak může dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přestupků podle § 35 odst. 1 písm. e) a podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě.

52. Podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě je pak dopravce povinen zajistit, aby v den, kdy je vozidlem taxislužby poskytována přeprava na základě předchozí písemné smlouvy, bylo toto vozidlo vybaveno všemi smlouvami, na jejichž základě je přeprava v právě probíhajícím dni prováděna, nebo jejich kopiemi. Smlouva musí obsahovat údaje o přepravovaných osobách, datu a trase přepravy a ceně za přepravu nebo způsob jejího určení a nesmí být uzavřena ve vozidle taxislužby nebo na jiném místě bezprostředně před zahájením přepravy. Při poskytování přepravy vozidlem taxislužby na základě předchozí písemné smlouvy se nepoužije odstavec 3 písm. c) a f); pokud vozidlo taxislužby není v souladu s § 21a odst. 2 písm. b) vybaveno taxametrem, nepoužije se dále odstavec 3 písm. d), e) a g) až i).

53. Soud k námitkám žalobce založeným na argumentaci akcentující poskytování smluvní přepravy v režimu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě předesílá, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

54. Soud k těmto dílčím námitkám uvádí, že žalobce při jejich konstrukci de facto zcela ignoroval skutečnost, že se obdobnými námitkami zabýval žalovaný v Napadeném rozhodnutí. Žalobce v důsledku toho v podané žalobě nereagoval na závěry, které žalovaný k obsahově odpovídajícím odvolacím námitkám žalobce vyslovil v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Nijak nereflektoval, že žalovaný předmětné námitky vypořádal a zdůvodnil závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobce tím, že se v žalobě omezil na shora reprodukované námitky, aniž by reagoval na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s předmětným okruhem námitek vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah uzavřel o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něho nemohl domýšlet další argumenty.

55. Městský soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 – 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 – 128). Soud tedy s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikatorním východiskům za dané situace uzavírá, že se ztotožnil s argumentací, kterou již dříve, v návaznosti na žalobcovy odvolací námitky, uvedl žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky se v právě řešeném rozsahu ve všem podstatném překrývají s žalobcem dříve uplatněnými odvolacími námitkami.

56. Soud tak ve vztahu k uvedenému okruhu námitek odkazuje na závěry žalovaného, který na str. 3 – 6 Napadeného rozhodnutí v reakci na obsahově obdobné odvolací námitky vysvětlil důvody, pro které uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro podřazení žalobcem poskytované služby pod smluvní přepravu dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Soud se s těmito závěry žalovaného ztotožňuje, neshledává důvodu se vůči nim jakkoli vymezovat a v podrobnostech na ně na tomto místě pro větší stručnost odkazuje. Současně pak soud poukazuje na výše jednoznačně učiněné závěry ohledně charakteru žalobcem poskytnuté přepravní služby jako taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě, byť tato taxislužba byla novátorským způsobem administrativně procesovaná prostřednictvím elektronického rozhraní provozovaného jinou osobou. Všechny tyto zákonné znaky taxislužby totiž byly v posuzovaném případě s ohledem na shora vyložené závěry nade vší pochybnost naplněny. Takto pojatou žalobní argumentaci žalobce stran údajně poskytované smluvní přepravy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě tak již soud z povahy věci co do svého potenciálního účinku zcela vyprázdnil shora vyloženým charakterem a parametry žalobcem poskytnuté přepravní služby jako taxislužby, nikoliv jako smluvní přepravy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a její další zhodnocení soudem by tudíž již nemohlo z pohledu posouzení zákonnosti Napadeného rozhodnutí ničeho změnit. V tomto směru soud tedy s poukazem na dříve uvedené toliko konstatuje, že se s touto argumentací žalobce neztotožnil.

57. Soud v této souvislosti pro úplnost podotýká, že Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 – 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 – 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 – 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Soud proto nebyl za této situace s ohledem na shora uvedené závěry povinen vypořádat se se všemi dílčími subnámitkami týkajícími se především kontraktačního procesu ve vztahu ke smlouvě o přepravě dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, neboť jejich posouzení by nebylo ze shora vyložených důvodů způsobilé na výše vyložených závěrech ničeho změnit.

58. Soud tedy námitky vznesené žalobcem pod prvním okruhem žalobních bodů neshledal z vyložených důvodů opodstatněnými.

59. Soud přistoupil k vypořádání námitek vznesených pod druhým žalobním bodem, jimiž žalobce poukazoval na to, že správní orgány pochybily, pokud vyšly v předmětném řízení z obsahu protokolu o kontrole, aniž by přitom provedly výslech kontrolující osoby. I v tomto ohledu se přitom z výše naznačených důvodů zcela přidržel závěrů, které k odpovídající žalobní argumentaci vyslovil již v Původním rozsudku MSP.

60. Soud nijak nezpochybňuje, že při zjišťování skutkového stavu věci musí správní orgány postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Tím spíše to platí v řízení o přestupku, v němž je to vždy správní orgán, kdo je povinen prokázat vinu obviněného mimo rozumnou pochybnost, veden při tom mj. v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu zásadou vyšetřovací charakteristickou pro řízení zahajovaná z moci úřední; to jinými slovy také znamená, že je–li skutkový stav nejasný, musí se správní orgán postarat o odstranění těchto nejasností dokazováním.

61. Uvedené nepochybně platí i v případě sankčních řízení, kterým předcházela veřejnoprávní kontrola; v těchto případech bude ovšem základní a stěžejní důkaz představovat především kontrolní protokol zachycující průběh kontroly a učiněná kontrolní zjištění, aniž by bylo potřeba takto zjištěný skutkový stav, pokud o něm nepanují rozumné pochybnosti, ověřovat vždy ještě dalšími důkazními prostředky. Ustanovení § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky ostatně výslovně předvídá, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku.

62. Rovněž ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007 – 80, ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013 – 35, publikovaný pod č. 3027/2014 Sb., ze dne 30. 10. 2015, čj. 5 Ads 92/2015 – 24, nebo ze dne 31. 7. 2019, čj. 6 As 29/2019 – 32) ostatně vyplývá, že protokol o kontrole je možno pokládat za jeden z klíčových důkazních prostředků, byť to současně neznamená, že by nemohl být následně v řízení provedenými nebo účastníkem navrženými důkazy vůbec zpochybněn.

63. Žalovaný přitom žádný závěr o tom, že by snad kontrolní protokol nemohl být nijak zpochybněn, v Napadeném rozhodnutí vůbec nevyslovil (žalovaný se k této otázce nevyjadřoval, neboť nebyla v odvolacím řízení ze strany žalobce namítána). Závěr správního orgánu prvního stupně akcentující povahu protokolu o kontrole coby veřejné listiny a zdůrazňující okolnost, že opak skutečností zaznamenaných v protokolu nebyl v průběhu řízení prokázán, je pak třeba v souladu s uvedeným korigovat v tom směru, že nebyly–li skutkové poznatky plynoucí z protokolu o kontrole a jeho příloh zpochybněny, nebránilo nic správnímu orgánu prvního stupně vyjít z jejich obsahu v rámci posuzování rozhodných skutkových otázek i v navazujícím správním řízení.

64. Soud považuje za stěžejní, že protokol o kontrole a jeho přílohy jsou co do popisu skutkových okolností zcela srozumitelné, jednoznačné a nevyvolávají žádné pochybnosti o skutečném průběhu kontrolní jízdy, vč. skutkových okolností rozhodných pro skutkové a navazující meritorní závěry. Je třeba zdůraznit, že žalobce tyto závěry nijak konkrétně nezpochybnil v tom směru, že by z podkladů plynoucí skutkové poznatky neodpovídaly skutečnosti. Žalobce totiž svou procesní obranu směřoval toliko do roviny právní (viz výše), nikoli skutkové.

65. Za tohoto stavu věci správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud dokazování dále nedoplňoval a nepřistoupil k žalobcem teprve v žalobě zmiňovanému výslechu kontrolující osoby. Správnímu orgánu prvního stupně ani žalovanému přitom nelze v žádném ohledu vytýkat, že by se snad s navrženým výslechem kontrolující osoby nijak nevypořádali, neboť žalobce takový procesní požadavek v průběhu správního řízení sám vůbec nevznesl.

66. Soud proto nemohl přisvědčit ani námitkám vzneseným pod druhým žalobním bodem.

67. Soud se z dále popsaných důvodů, odpovídajících těm, jež vyslovil již v Původním rozsudku MSP, neztotožnil ani s tou částí žalobní argumentace, kterou žalobce pod třetím žalobním bodem poukazoval na to, že byl v posuzované věci v rozporu se zásadou ne bis in idem dvakrát postihnut za stejný skutek.

68. Se zřetelem k tomu, že v obecné rovině není otázka použitelnosti zásady zákazu dvojího postihu v téže věci i v řízení o přestupcích mezi účastníky spornou, soud toliko stručně připomíná závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 As 106/2014 – 25, publ. pod č. 3251/2015 Sb. NSS, v nichž Nejvyšší správní soud přehledně shrnul východiska posuzování překážky dvojího postihu za stejný skutek. Nejvyšší správní soud rekapituloval, že „zásada ne bis in idem – tedy právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za týž čin – je na ústavní úrovni zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny. Povinnost ctít uvedenou zásadu dále plyne z mezinárodních závazků České republiky, zejména z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle nějž „[n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Ačkoliv uvedená ustanovení hovoří pouze o „trestním stíhání“ či „trestním řízení“, danou zásadu je třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích a o správních deliktech, jak opakovaně potvrdil Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003–44, č. 1038/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As 125/2011–163)“.

69. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku vyjádřil i k samotnému jádru argumentace žalobce, který v rámci předmětných námitek poukazoval na to, že judikatorní praxe ESLP zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (identical facts, memes faits), a zdůrazňoval, že ve světle této rozhodovací praxe je pojem „totožnost skutku“ třeba vyložit nejen ve smyslu trestněprávním dovozovaným v České republice, ale také a především s ohledem na pojem vykládaný ESLP, který je poněkud odlišný. Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku č. 3251/2015 Sb. NSS k předestřeným otázkám uvedl, že „článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ani žádné jiné ustanovení Úmluvy nijak blíže nespecifikuje totožnost činu („idem“). Evropský soud pro lidská práva proto přistoupil ke sjednocení své vnitřně rozporné judikatury k dané otázce rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, Reports 2009, v němž po shrnutí judikaturních linií odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s tím, že takový přístup je příliš restriktivní vůči právům jednotlivce. Podle Evropského soudu pro lidská práva tak čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý "trestný čin", pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (srov. zejména body 81 a 82 citovaného rozsudku)“.

70. Nejvyšší správní soud přitom pokračoval, že „jak je třeba ve světle rozsudku Zolotukhin proti Rusku přistupovat k výkladu zásady ne bis in idem, vymezil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 1 As 125/2011–163. Vycházel přitom z české trestněprávní doktríny, která tradičně při interpretaci uvedeného pojmu za podstatu skutku považuje právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska (trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové okolnosti konkrétního případu "tak jak se stal", bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak určující skutek de iure. Nejvyšší správní soud se k tomuto trestněprávnímu pojetí jednoty skutku v citovaném rozsudku přiklonil, ačkoliv velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Zolotukhin proti Rusku uvedl, že při posuzování zásady ne bis in idem odmítá přístup kladoucí důraz na právní kvalifikaci deliktu, Nejvyšší správní soud přesto za rozhodný komparátor pro stanovení prvku idem považuje skutek de iure“ (pozn. zvýraznění doplněno). Nejvyšší správní soud doplnil, že „k obdobným závěrům …dospěl v rozsudku ze dne 10. 2. 2011, čj. 9 As 67/2010–74, v němž se rovněž zabýval výkladem rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku. Na jeho podkladě konstatoval, že stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat je přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o uplatnění zásady ne bis in idem“.

71. V návaznosti na uvedené přitom Nejvyšší správní soud uzavřel, že „z uvedených závěrů vyplývá, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin (včetně deliktu trestněprávní povahy), pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou formálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci dvou samostatných skutků, o nichž je možné vést samostatná řízení“ (pozn. zvýraznění doplněno).

72. Městský soud v Praze se s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje, neshledává důvodu se od nich v nyní posuzované věci jakkoli odchylovat a pro větší stručnost na ně na tomto místě ve zbytku odkazuje.

73. Vycházeje z uvedených závěrů, nemohl soud žalobci přisvědčit v tom, že by byl žalobce v nyní posuzované věci nepřípustně opakovaně postihnut za tentýž skutek. Soud zdůrazňuje, že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2018, čj. MHMP 310623/2018, byla žalobci podle § 16 odst. 4 písm. a) a b) zákona o cenách uložena pokuta ve výši 50 000 Kč (i.) za přestupek podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, kterého se dopustil tím, že dne 20. 10. 2017 účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem MB E200, SPZ: X, na trase ul. Jindřišská 10, Praha 1 – ul. B. Němcové x Ke Karlovu, Praha 2 (vzdálenost 2 km) částku 150 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 108 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč, a (ii.) za přestupek podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách, kterého se dopustil tím, že dne 20. 10. 2017, po poskytnuté taxislužbě vozidlem MB E200, SPZ: X, na trase ul. Jindřišská 10, Praha 1 – ul. B. Němcové x Ke Karlovu, Praha 2, bylo zjištěno, že porušil povinnost při označování zboží cenami dle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách, neboť při provozování taxislužby neoznačil vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatňoval v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám.

74. Žalobce byl tedy v daném případě postihnut za skutek spočívající v účtování vyšší, než maximální dovolené ceny, resp. za jednání spočívající v neoznačení vozidla právními předpisy požadovanými údaji, kterými mělo dojít k právně relevantnímu následku v podobě poškození zákonem chráněných zájmů v oblasti regulace cen.

75. Jakkoli se tedy měl žalobce uvedených jednání dopustit v rámci přepravy poskytované tentýž den, týmž vozidlem na téže trase, tedy jednáním v místní a časové souvislosti s jednáními, za něž byl postihnut v nyní posuzované věci (jednání spočívající v opomenutí označit vozidlo taxislužby povinnými náležitostmi a vybavit jej měřící sestavou taxametru, kdy cestující nebyl informován o osobě dopravce, se kterým jako zákazník vstupuje do jednání o přepravě, byla ztížena identifikace vozidla pro kontrolní orgány a v důsledku absence taxametru nebyl zaznamenán skutečný průběh přepravy, čímž mělo dojít k právně relevantními následku v podobě poškození zákonem chráněného zájmu na řádném výkonu daného segmentu podnikatelské činnosti, v daném případě přepravních služeb poskytovaných formou taxislužby), tyto skutky se nikoli nepodstatně odlišují v rozhodných okolnostech, a to jak v části samotných jednání žalobce, tedy projevů jeho vůle ve vnějším světě, tak především v podobě jejich právně relevantních následků.

76. Za této situace tak ve světle závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem ve shora připomenutém rozsudku č. 3251/2015 Sb. NSS nebylo lze přisvědčit žalobci potud, že byl v nyní posuzované věci opakovaně postihnut za tentýž skutek. Správní orgány popsaným postupem neporušily podle stanoviska soudu pravidla vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny ani z čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

77. Žalobce v této souvislosti v rámci jiných námitek vznesených pod třetím žalobním bodem namítal, že nelze dovozovat, že by správní orgány ukládající tresty za porušení zákona o cenách a zákona o silniční dopravě neměly možnost zjistit, že v této věci probíhá více řízení. V rámci námitek vznesených pod čtvrtým žalobním bodem pak v tomto směru namítal, že žalovaný zatížil Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se odmítl vyjádřit k odvolacím námitkám ohledně přiměřenosti sankce, nadto pak za situace, kdy žalobci byla dříve označeným rozhodnutím uložena sankce ve výši 50 000 Kč za porušení zákona o cenách, přičemž jednání mělo vyplývat ze stejného skutkového základu. Doplnil, že v daném případě je žalobce postihován za jeden skutkový základ sankcemi ve výši 80 000 Kč a ve výši 50 000 Kč, ačkoliv správní orgán ani v jednom z rozhodnutí absolutně nezohlednil jejich vzájemnou korelaci, přestože se jedná o sbíhající přestupky. Správní orgány tak podle žalobce zcela opomíjí, že žalobce je fakticky trestán sankcí ve výši 130 000 Kč.

78. Soud připomíná, že podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že „pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení“.

79. Z § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky se podává, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne mj. k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení.

80. Podle § 43 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze od uložení správního trestu upustit, jestliže o dvou nebo více přestupcích téhož pachatele nebylo konáno společné řízení a správní trest uložený za některý z těchto přestupků v samostatném řízení lze považovat za odpovídající správnímu trestu, který by byl jinak uložen ve společném řízení.

81. Podle § 76 odst. 5 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky pak platí, že správní orgán, aniž řízení zahájí, může věc usnesením dále odložit, jestliže podezřelý z přestupku spáchal jedním skutkem více přestupků, které nebyly projednány ve společném řízení, a správní trest uložený za některý z nich lze považovat za postačující.

82. V Původním rozsudku MSP soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, když v rámci úvah o výši ukládané pokuty nereflektoval na odvolací námitku žalobce, kterou namítal, že žalovaný měl zohlednit, že jiným rozhodnutím ze stejného dne [rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2018, čj. MHMP310623/2018] byla žalobci za sbíhající se skutky, o nichž nebylo vedeno společné řízení, uložena další pokuta ve výši 50 000 Kč. Touto okolností se pak rovněž nezabýval ani správní orgán prvního stupně. Městský soud v Praze konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaný námitky vznesené žalobcem v této souvislosti zcela opomněl vypořádat a posoudit jejich relevanci, jakož i vzhledem k tomu, že z Napadeného rozhodnutí nelze seznat, zda žalovaný na existenci těchto námitek reflektoval a zda je při svém rozhodování zohlednil, natožpak jak o těchto námitkách uvážil, zatížil Napadené rozhodnutí co do stanovení trestu (výše pokuty) vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

83. Nejvyšší správní soud se však s názorem zdejšího soudu neztotožnil. V Rozsudku NSS předeslal, že na otázku vedení společného řízení a uložení správního trestu za sbíhající se přestupky je podle Nejvyššího správního soudu třeba v základních rysech nahlížet tak, jak bylo dovozeno již před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky: pokud se pachatel dopustí více přestupků v souběhu, vede se o nich společné řízení; v určitých případech se o sbíhajících se přestupcích společné řízení nevede, nicméně i v těchto případech je nezbytné souběh deliktů zohlednit při ukládání správního trestu. Doplnil, že toto judikaturní východisko nyní výslovně upravuje právě § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, jehož smyslem není nic jiného, než zajistit, aby byl pachateli více přestupků (spáchaných jedním nebo více skutky) uložen trest odpovídající tomu, který by mu býval byl uložen, pokud by o spáchaných přestupcích bylo rozhodnuto ve společném řízení. Jinými slovy, druh a výměra správního trestu ukládaného pachateli více přestupků by měla být shodná bez ohledu na procesní postup, tedy bez ohledu na to, zda o daných přestupcích bylo vedeno společné řízení, či dvě a více samostatných řízení. Pokud by o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, musí být tato skutečnost v souladu s § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky příslušným způsobem reflektována při určení druhu a výměry správního trestu, tj. za pomocí zásad absorpce a asperace, jako by tomu bylo v případě vedení společného řízení. Všechna tři výše uvedená ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky tedy dopadají na materiálně stejnou situaci, která byla toliko řešena rozdílným procesním způsobem (ve více samostatných řízeních namísto jednoho společného řízení). Zdůraznil však, že „[z] textu zákona a výše podaného vysvětlení jeho smyslu a účelu plyne, že § 37 písm. b) nového přestupkového zákona se uplatní toliko v případech, kdy nebylo více přestupků spáchaných týmž podezřelým projednáno ve společném řízení, ačkoliv by to bylo možné. V opačném případě by byl odkaz na nerozhodování ve společném řízení v § 37 písm. b) nadbytečný. Pokud by totiž chtěl zákonodárce aplikovat pravidla správního trestání upravená pro rozhodování ve společném řízení (§ 41) za všech okolností, tj. bez vazby na společné řízení, formuloval by pravidlo uvedené v § 37 písm. b) odlišně. Například že se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne k tomu, že došlo ke spáchání více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky. Jelikož však zákonodárce takto nepostupoval, ale naopak jasně provázal pravidlo uvedené v § 37 písm. b) nového přestupkového zákona s institutem společného řízení, je třeba chápat tuto vazbu tak, že podle uvedeného pravidla se postupuje jen v situacích, kdy o některém z více spáchaných přestupků nebylo rozhodnuto ve společném řízení, ačkoliv vedení společného řízení bylo možné, tedy byly by splněny zákonné předpoklady pro rozhodování ve společném řízení“ (zvýraznění provedeno Městským soudem v Praze). Poukázal přitom, že ke společnému projednání více přestupků, které byly spáchány jedním podezřelým, dojde toliko za situace, kdy 1) se skutková podstata těchto přestupků týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a 2) k jejich projednání je příslušný týž správní orgán. Kasační soud pak uvedená východiska aplikoval na posuzovanou věc a konstatoval, že nemohly být naplněny předpoklady pro vedení společného řízení podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť byť ke spáchání přestupků došlo při stejné přepravě, jednalo se o dvě samostatná a nezávislá jednání, která vedla k porušení zcela rozdílných právních povinností žalobce, k jejichž projednání není příslušný stejný správní orgán. Na jedné straně se jednalo o nesplnění podmínek stanovených v zákoně o silniční dopravě pro provozování taxislužby (tj. byl zasažen veřejný zájem na poctivém a řádném provozování taxislužby a odvolacím orgánem je žalovaný) a na druhé straně pak o účtování ceny v rozporu s cenovými předpisy (tj. byl zasažen veřejný zájem na uplatňování rozumné cenové hladiny vybraného zboží a služeb a odvolacím orgánem je Ministerstvo financí).

84. Byť tak Nejvyšší správní soud zdejšímu soudu přisvědčil, že opomenutí vypořádání námitky žalovaným v obecné rovině představuje vadu řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, uzavřel, že s ohledem na právní úpravu tato vada v posuzované věci nemohla založit nezákonnost Napadeného rozhodnutí.

85. Městský soud v Praze přitom zdůrazňuje, že je v dalším řízení vedeném po zrušení Původního rozsudku MSP zavázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím Rozsudku NSS. Co se tak týká dílčí námitky žalobce uplatněné pod čtvrtým žalobním bodem, že žalovaný zatížil Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když nezohlednil vzájemnou korelaci pokut mu ukládaných v souběžně vedených řízení za přestupky, jichž se dopustil téhož dne při vykonávání jedné činnosti, tuto je nutné v kontextu výše uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu odmítnout jako neopodstatněnou. Ačkoliv žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí na tuto námitku žalobce konkrétně nereflektoval, vzhledem k tomu, že se nejedná o skutečnost, jež by měl žalovaný, potažmo správní orgán prvního stupně povinnost při úvaze o výši ukládané pokuty hodnotit, nemá tato vada ve světle závěrů kasačního soudu vliv na zákonnost Napadeného rozhodnutí.

86. Městský soud v Praze pak nepřehlédl, že žalobce namítal nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí co do odůvodnění výše ukládané sankce i z dalších hledisek. Dle jeho názoru nelze z odůvodnění Napadeného rozhodnutí vůbec seznat, co vedlo žalovaného ke stanovení výše pokuty právě v částce 80 000 Kč. V tomto ohledu především sporoval závěr žalovaného, že pokuta ve výši 80 000 Kč odpovídá výši pokut ukládaných v obdobných případech, neboť vzhledem k tomu, že žalovaný neuvedl žádná konkrétní rozhodnutí, z nichž by bylo možné výši pokut ukládaných v daném období seznat, nelze jeho úvahu v žádném směru ověřit.

87. Předem samotného posouzení námitek žalobce soud podotýká, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení žalovaného, které podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 8 Afs 85/2007 – 54). Soud tedy při přezkoumávání správního rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta, nehodnotí spravedlivost pokuty, nýbrž v souladu s pravidly přezkumu správního uvážení zkoumá toliko, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 4 As 47/2004 – 87).

88. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v tomto směru konkrétněji plyne, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 8 As 17/2006 – 78). Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008–133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, č. 105/2002 Sb. ÚS, č. 405/2002 Sb., nebo ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, č. 36/2004 Sb. ÚS, č. 299/2004 Sb.]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce.

89. Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení či ohrožení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010 – 97, č. 2209/2011 Sb. NSS). Soudní řád správní tedy umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě však pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 – 36).

90. Městský soud v Praze předně konstatuje, že správní orgán prvního stupně se jednotlivými kritérii pro stanovení výše pokuty zabýval na str. 4 – 6 Prvostupňového rozhodnutí, přičemž žalovaný toto doplnil, resp. korigoval na str. 6 – 8 Napadeného rozhodnutí. Zdejší soud přitom neshledal, že by správní orgány vybočily z výše popsaných mantinelů a zatížily svá rozhodnutí vadami, pro které by Napadené rozhodnutí nemohlo v soudním přezkumu obstát. Výše uložené pokuty byla dle soudu z pohledu řádné individualizace trestu dostatečně zdůvodněna. Správní orgány posoudily zákonná kritéria stanovená v § 38 – 40 zákona o odpovědnosti za přestupky, hodnotily závažnost a význam protiprávního jednání obviněného (a jak u každého dílčího přestupku zvlášť, tak ve vzájemné souvislosti), přičemž v každém případě uvedly, jaké konkrétní dopady porušení povinností stanovených zákonem žalobcem mělo. Přihlédly také k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem na straně žalobce. Rovněž se pak zabývaly výší pokuty s ohledem na její preventivní a represivní účel ve vztahu k žalobci. Správní orgány dále hodnotily případný likvidační účinek ukládané pokuty, přičemž v tomto ohledu nelze přejít bez povšimnutí, že žalobce správním orgánům žádní podklady, na jejichž základě by bylo lze usuzovat o jeho majetkové situaci, nepředložil.

91. Co se týče dílčí námitky žalobce, že z Napadeného rozhodnutí nelze seznat, jakým způsobem žalovaný dospěl k závěru o přiměřenosti pokuty ve výši 80 000 Kč, když tvrdí, že nelze ověřit, že takto stanovená výše pokuty skutečně odpovídá obdobným případům, této Městský soud v Praze nemohl přisvědčit.

92. Předně lze poukázat, že žalovaný v tomto ohledu vyhověl odvolací námitce žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí, když pokutu uloženou původně ve výši 150 000 Kč označil za nepředvídatelnou, přičemž rovněž uvedl, že se jedná o pokutu podstatně vyšší, než která byla ukládána správním orgánem prvního stupně za totožné přestupky v minulosti. Žalobce dále doplnil, že při stanovení výše sankce správní orgán prvního stupně porušil zásadu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žádná konkrétní rozhodnutí či konkrétní výši ukládaných pokut žalobce neuvedl.

93. Žalovaný v návaznosti na argumentaci žalobce v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že jeho odvolací námitku akceptoval a žalobci uložil pokutu ve výši 80 000 Kč, neboť tato odpovídá výši pokut ukládaných za obdobné skutky spáchané v Praze ve stejném období. Ačkoliv žalovaný specificky v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neuvedl příkladmo spisové značky rozhodnutí, jež by o ustálené praxi vypovídala, neshledává soud, že by žalovaný tímto postupem zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Byť žalovanému svědčí povinnost rozhodovat tak, aby ve skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly, nelze dovodit, že by byl zároveň povinen dodržování této obecné zásady správního řízení účastníkům řízení osvědčovat odkazem na příslušnou rozhodovací praxi. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatoval, že zákon o odpovědnosti za přestupky ani správní řád „(…) nestanoví správním orgánům povinnost konkrétně identifikovat podobná rozhodnutí, z nichž vycházejí. Skutkově či právně podobné případy mohou v odůvodnění specifikovat pro posílení přesvědčivosti, pokud tak ale neučiní, nemá to vliv na zákonnost nebo přezkoumatelnost rozhodnutí. Požadavek na rovný přístup k jednotlivým případům a na ochranu legitimního očekávání mohou správní orgány naplnit, aniž by konkrétně odkazovaly na svá dřívější rozhodnutí“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, čj. 1 As 286/2020 – 38 či ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011 – 66). Soud ze správního spisu ani z jiného podkladu nezjistil žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že správní orgány v nyní řešeném případě postupovaly v neprospěch žalobce odchylně od své správní praxe v jiných obdobných případech. Uvedenému okruhu námitek tak soud nemohl přisvědčit. Žalobce přitom nepředestřel žádné konkrétní informace o skutečně srovnatelných případech rozhodovaných žalovaným, z nichž by bylo možné v projednávané věci usuzovat na exces z dosavadní správní praxe. K tomu soud podotýká, že existence ustálené správní praxe je skutkovou otázkou, již je potřeba před správními soudy dokazovat (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006 – 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, bod 80) a jež klade „větší nároky na argumentaci procesních stran, které musí snést soudu příslušná skutková tvrzení“ a tato tvrzení samozřejmě také prokázat (Kühn, Z., Správní praxe v českém právu. In Bulletin, Komora daňových poradců, roč. 2015, č. 2, str. 28). V tomto případě tak tížilo důkazní břemeno především žalobce.

94. Městský soud v Praze nadto vyhověl důkaznímu návrhu žalovaného na provedení rozhodnutí žalovaného za obdobné skutky ve stejném období (jež žalovaný iniciativně předložil společně s vyjádřením k žalobě), přičemž z těchto se jednoznačně podává, že pokutu ve výši 80 000 Kč nelze považovat za excesivní a vybočující z výše pokut ukládaných žalovaným za porušení povinností podle § 21 odst. 3 písm. c) bod 1 a 2, § 21 odst. 3 písm. d) bod 1 zákona o silniční dopravě. Žalovanému pak lze rovněž přisvědčit, že zástupci žalobce, který dlouhodobě a opakovaně vystupuje jako zástupce dopravců poskytujících služby prostřednictvím aplikace UBER, jsou jiné případy, v nichž správní orgány posuzovaly shodné či obdobné skutkové okolnosti, nepochybně známy. Vzhledem k tomu, že žalobce pak žádné konkrétní skutečnosti v tomto ohledu netvrdil ani nedoložil, soud proto jeho námitku shledal neopodstatněnou.

95. Žalobce dále formuloval jednotlivé dílčí důvody, které dle jeho přesvědčení správní orgány zohlednily při stanovení výše pokuty, ač tak učinit neměly, přičemž v důsledku těchto úvah zatížily svá rozhodnutí vadou, když tímto způsobem byla žalobci vyměřena pokuta v nepřiměřené výši (tj. když správní orgány použily argument, že dlouho před spácháním přestupků byla medializována stanoviska dopravního úřadu o tom, že provozování taxislužby pomocí aplikace UBER není důvodem pro nedodržování zákona o silniční dopravě; úvaha správních orgánů o možném zvýšení horní hranice pokuty postupem podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky; kritérium vyšší závažnosti přestupků s ohledem na ochranu spotřebitele).

96. Co se týče hodnocení závažnosti a významu protiprávního jednání spočívajícího ve skutečnosti, že vozidlo nebylo vybaveno úředně ověřeným taxametrem, správní orgán prvního stupně podrobným způsobem popsal negativní dopady porušení povinnosti vybavit vozidlo taxislužby úředně ověřeným taxametrem (absence evidenčního záznamu o provedené jízdě a následná nemožnost kontroly a s tím spojená absence sankce za nedodržování stanovených povinností). Městský soud v Praze přitom úvahy správních orgánů v tomto ohledu považuje za zcela opodstatněné, neboť v důsledku absence taxametru ve vozidle neměly správní orgány možnost kontroly (ať již z hlediska ohrožení zájmů na ochraně spotřebitele, tak na řádném vedení účetnictví). Skutečnost že spotřebitel v konkrétním případě cenu jízdného dopředu znal a odsouhlasil (resp. že aplikace UBER touto funkcí disponuje), jakož ani skutečnost, že daňový doklad byl ke konkrétní jízdě poskytnut, na správními orgány popsaných dopadech protiprávního jednání žalobce nemůže ničeho změnit.

97. Jako neopodstatněnou pak Městský soud v Praze shledal i argumentaci žalobce, kterou brojil proti postupu správních orgánů, jež v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedly, že v posuzované věci mohla být zvýšena horní hranice pokuty postupem podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky.

98. Podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky „[j]sou–li společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky“.

99. Správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobci byla uložena pokuta ve výši necelých 50 % horní hranice sazby (když žalobci byla Prvostupňovým rozhodnutím nepravomocně uložena pokuta ve výši 150 000 Kč), přičemž tuto stanovil v souladu s § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě ve výši 350 000 Kč. Správní orgán prvního stupně pak toliko zdůraznil, že žalobci mohla být za spáchané přestupky při postupu podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena pokuta až do výše 420 000 Kč (sic!). Obdobně pak postupoval také žalovaný (přičemž toliko korigoval, že výše ukládané pokuty by v souladu s § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky mohla dosahovat až částky 490 000 Kč).

100. Byť tak správní orgány poukázaly, že v uvedeném případě by bylo možné s ohledem na skutečnost, že žalobce spáchal více přestupků, horní hranici sazby pokuty zvýšit, k této možnosti nepřistoupily, a proto zdejší soud neshledává rozumného důvodu, aby takový postup (uložení pokuty ve vyšší sazbě) v rámci Prvostupňového resp. Napadeného rozhodnutí zdůvodňovaly. K obdobnému závěru přitom dospěl Nejvyšší správní soud ve vztahu k prakticky totožně konstruované námitce (stěžovatel byl zastoupen totožným právním zástupcem, který vystupuje v projednávané věci) v rozsudku ze dne 28. 5. 2021, čj. 2 As 257/2020 – 37, když konstatoval, že v dotčené věci správní orgán prvního stupně „(…) při odůvodnění výše pokuty uvedl, že horní hranice sazby činila 350 000 Kč, přičemž stěžovateli mohla být při postupu podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena pokuta až do výše 420 000 Kč. Jedná se spíše o srovnání procentuální výše skutečně uložené pokuty s nejvyšší možnou sazbou pokuty v případě využití asperační zásady. Správní orgány k tomuto srovnání přistoupily patrně proto, aby ilustrovaly, že podle jejich mínění nebyla uložená pokuta nepřiměřeně vysoká a mohla dosáhnout mnohem vyšších částek. Žalovaný poté doplnil úvahy v tom smyslu, že v souvislosti se zavedením asperační zásady došlo ke snížení horní sazby pokuty za přestupek provozování taxislužby vozidlem nezapsaným v evidenci vozidel taxislužby z částky 500 000 Kč na 350 000 Kč. Tyto úvahy slouží také k ilustraci toho, že snížení horní sazby pokuty nebylo projevem nižší společenské škodlivosti, nýbrž zavedení možnosti využití asperační zásady. Výše pokuty se navíc pohybovala v mezích nezvýšené sazby, tj. k využití asperační zásady správní orgány reálně nepřistoupily“. Tuto námitku pak kasační soud neshledal důvodnou.

101. Městský soud v Praze pak nepřisvědčil ani argumentům žalobce, jimiž namítal, že správní orgány při úvahách o výši pokuty odkázaly na nepřiléhavou judikaturu správních soudů. Skutečnost, že správní orgány při hodnocení případného likvidačního účinku poukázaly (co do zvolené výše pokuty) na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu nelze hodnotit jako nepřípadnou, naopak za situace, kdy žalobce neposkytl správním orgánům žádné údaje o svých majetkových poměrech, lze úvahu správních orgánů v tomto směru považovat za žádoucí. V tomto směru soud připomíná, že správní orgán ukládající pokutu za přestupek je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Nejvyšší správní soud ve shora připomínaném usnesení čj. 1 As 9/2008 – 133, zdůraznil, že „likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde–li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“ Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce ve správním řízení netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by pro něj mohla být uložená pokuta likvidační. Byl–li žalobce přesvědčen, že žalovaný uložil pokutu v likvidační výši, bylo na něm, aby konkrétně uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že je pro něj výše uložené pokuty likvidační a svá tvrzení doložil. Žalobce však tímto směrem svou argumentaci v odvolání ani v samotné žalobě nevedl, toliko se omezil na tvrzení, že výše pokuty je nepřiměřená a nesprávně dovozená.

102. Soud přitom s ohledem na všechny zmíněné aspekty neshledal jakékoliv právně významné důvody, aby byla pokuta uložená žalobci dále snižována s využitím moderačního práva soudu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. ve prospěch žalobce, protože tato nebyla uložena v jakkoli nepřiměřené výši.

103. Soud pak pro úplnost podotýká, že neopomněl ve světle závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013 – 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, posoudit (nad rámec žalobcem vznesených žalobních bodů) okolnosti související se změnou zákona o silniční dopravě po nabytí právní moci Napadeného rozhodnutí. Soud zohlednil, že zákonem č. 115/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 115/2020 Sb.“), došlo k liberalizaci právní úpravy taxislužby ve vztahu k využívání populárních mobilních aplikací, včetně aplikace UBER (v tomto směru soud v podrobnostech pro větší stručnost odkazuje na obecnou i zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 115/2020 Sb. – viz sněmovní tisk č. 431/0, 8. volební období, od 2017, digitální repozitář, www.psp.cz). Současně však soud nemohl přehlédnout, že i po novele provedené zákonem č. 115/2020 Sb. se ve vztahu k poskytování (a zprostředkování) přepravy za použití aplikace UBER uplatní celá řada omezujících pravidel chování. Soud přitom neměl s ohledem na obsah správního spisu pochybnosti o tom, že takové skutky žalobce, za něž byl žalobce postihnut Prvostupňovým a Napadeným rozhodnutím, by bylo třeba považovat za protiprávní i podle nové právní úpravy. Ze správního spisu je totiž zjevné, že v posuzované věci nebyly naplněny mj. podmínky stanovené novou právní úpravou pro poskytování přepravy na základě objednávky provedené elektronickými prostředky jinou než hlasovou službou [jde nejen o nedodržení označení vozidla taxislužby evidenční nálepkou dle § 21 odst. 1 písm. a), ale především o všechny povinnosti uložené v § 21 odst. 6 zákona o silniční dopravě ve znění zákona č. 115/2020 Sb., včetně povinnosti sdělit před zahájením přepravy údaje o dopravci, který přepravu poskytne, kterými jsou jeho jméno, popřípadě jména, a příjmení, obchodní firma nebo název, adresa sídla a identifikační číslo, resp. údaje o řidiči taxislužby, který přepravu provede, kterými jsou jeho jméno, popřípadě jména, a příjmení]. Z uvedeného důvodu soud nepochyboval o tom, že jakkoli novou právní úpravou došlo k nikoli nevýznamné liberalizaci v předmětné oblasti, nelze uzavřít, že by se v důsledku novelizace provedené zákonem č. 115/2020 Sb. stalo jednání žalobce jednáním v souladu s právem.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

104. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

105. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s, podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

I. Předmět řízení a vymezení sporu II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Jednání VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení