10 A 74/2015 - 80

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobkyně L.B. provdané A, bytem X, zastoupené Mgr. J. A., obecným zmocněncem, bytem H. 16, J., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2015 čj. KUJCK 12866/2015/OKPP,takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 10. 4. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče, ze dne 12. 2 2015 čj. KUJCK 12866/2015/OKPP, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru památkové péče ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. OPP/1299/2014, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona tím, že provedla obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností formou rekonstrukce, spočívající v odstranění původního krovu a jeho nahrazení novým dřevěným krovem o shodné výšce a sklonech, s použitím dvou kusů ocelových výztuh; v ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží do cca její poloviny a znovu vyzdění z pálených cihel plných a ztužujícího věnce v celém obvodu stavby; v kompletním odstranění dymníku a komínu z černé kuchyně i se zdobnou komínovou hlavou; v provedení přizdívky zevnitř všech obytných místností v prvním nadzemním podlaží u obvodové stěny do soutky z plynosilikátových tvárnic; v provedení klempířských prvků stavby (žlabů, svodů) z pozinkovaného lakovaného materiálu v hnědé barvě, v období od 21. 6. 2014 do 23. 7. 2014 na obytné části objektu č. p. 16, parcela st. 58/1, k. ú. Holašovice, obec Jankov, který je veden v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem ÚSKP 46177/3-593 a zároveň se nachází na území Vesnické památkové rezervace Holašovice, která byla prohlášena Nařízením vlády České republiky č. 127/1995 ze dne 24. 5. 1995, a zapsané do seznamu UNESCO v roce 1998, čímž porušila ustanovení § 14 odst. 1 památkového zákona. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 120.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč. Dále bylo zastaveno řízení ve věci přestupku dle téhož ustanovení tím, že žalobkyně provedla obnovu kulturní památky provedením stavebních úprav spočívajících v částečném dozdění štítu zevnitř orientováno do návsi v období od 21. 6. 2014 do 23. 7. 2014 na témže objektu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgány spolehlivě nezjistily skutkový stav věci, dostatečně se nezabývaly subjektem skutku a subjektivní stránkou skutku, zejména zaviněním žalobkyně, neboť uvedly, že ze strany žalobkyně se jednalo o hrubé zavinění (vědomou nedbalost). Přitom žalobkyně od počátku namítala, že zejména o odstranění krovu, ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží do cca její poloviny, kompletním odstranění dymníku a komínu z černé kuchyně i se zdobnou komínovou hlavou (dále jen „předmětné práce“) se dozvěděla ex post. V době provádění předmětných prací nebyla v místě jejich provádění z vážného a omluvitelného důvodu (rodičovská odpovědnost, péče o kojence) přítomna. Zároveň nebyla pravdivě informována o předmětných pracích, neboť v době jejich provádění měla problémy s laktací. Žalobkyně měla záměr provést rekonstrukci v souladu s projektovou dokumentací a požadavky Národního památkového ústavu a vynaložila na to úspory přibližně ve výši 80.000 Kč. Poukázala na to, že správní orgány nejsou oprávněny požadovat, aby byla při provádění stavebních prací v jejich místě přítomna. Jako vlastník nemovitosti vystupuje pouze formálně, stavbu jako takovou sama nerealizuje. (3) Správní orgány podle žalobkyně nezjistily skutkový stav. Ze spisu totiž vyplývá, že při rozhodování o skutku vycházely zejména z důkazů získaných prostřednictvím správního orgánu, zejména ze zápisu z místního šetření ze dne 31. 7. 2014 a tří fotografií pořízených správních orgánem z veřejně přístupných míst. Žalobkyně poukazovala na to, že v zápise z místního šetření jsou nedostatky. Ty by bylo možné zhojit přiložením fotografií pořízených při místním šetření. Správní orgán však tento postup nepřipustil. Fotografiemi přiloženými žalobkyní se nezabýval a žalovaný správní orgán tento názor potvrdil. Ve věci nelze spolehlivě skutkový stav zjistit z veřejně přístupných míst, a proto také bylo nařízeno místní šetření, při kterém správní orgán pořídil mnoho fotografií, a ty by měly být součástí spisu. Jestliže se správní orgány fotografiemi nezabývaly, nemohly řádně zjistit do jaké míry je provedený stav v rozporu s projektovou dokumentací. Podle žalobkyně nebylo provedeno ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží cca do její poloviny a znovu vyzdění z pálených cihel plných a ztužujícího věnce po celém obvodu stavbu, neboť nadezdívka nad stropem prvního nadzemního podlaží nebyla ubourána do cca její poloviny v části směřující do soutky a ztužující věnec není po celém obvodu. Nadezdívka nad stropem prvního nadzemního podlaží byla ubourána pouze v souladu s projektovou dokumentací a ztužující věnec nebyl vůbec vyzděn v oblasti štítu, nebyl tedy vyzděn po celém obvodu. Žalobkyni bylo vytýkáno, že neumožnila správnímu orgánu zjistit důvodnost prováděných prací. To žalobkyně rozporuje, naopak poukazuje na to, že správní orgány se nezabývaly důvodností jí navržených důkazů. Zaujaly stanovisko, že krov byl v dobrém stavu, o čem však nesvědčí statický posudek. (4) Žalobkyně poukázala na to, že při rozhodování o výši pokuty byla aplikována kritéria na provedené práce jako celek. Žalobkyně toto rozporovala a poukazovala na to, že nezpůsobila škodu ve smyslu památkového zákona a odkázala na rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2010 čj. 5As 3/2010. Tento rozsudek se váže k § 36 památkového zákona, kde jsou demonstrativně uvedena kritéria pro stanovení výše pokuty u právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikání, tedy obdoba ustanovení § 12 přestupkového zákona. K provedení přizdívky zevnitř všech obytných místností v prvním nadzemním podlaží u obvodové stěny do soutky z plynosilikátových tvárnic a provedení klempířských prvků stavby (žlabů, svodů) z pozinkovaného lakovaného materiálu v hnědé barvě žalobkyně uvádí, že se jednalo o právní omyl negativní a v případě klempířských prvků v omylu skutkovém negativním. K tomu však správní orgány nepřihlédly. Žalobkyně zdůraznila, že tímto jednáním nemohla být způsobena ve smyslu památkového zákona žádná škoda. (5) Žalobkyně rozporovala názor žalovaného o odvrácení ohrožení životů, zdraví, majetků třetích osob a majetku žalobkyně a další památkově chráněných částí provizorním zajištěním, neboť je v rozporu se stavebním právem a s povinností vlastníka pečovat o nemovitou kulturní památku a zachovávat ji v dobrém stavu. Realizací nové kovové konstrukce byl odvrácen stav ohrožení, který do té doby panoval. Žalovaný žalobkyni přisvědčil v tom, že povinnost svolávat kontrolní dni za účasti pracovníků památkové péče nevyplývá z žádného zákonného ustanovení a není ani v závazném stanovisku. Tato okolnost však dle žalovaného představovala okrajové hledisko při stanovení výše pokuty a v této souvislosti žalovaný neshledal důvod pro snížení uložené sankce. S tímto názorem žalobkyně nesouhlasí, neboť v průběhu správního řízení o pokutě správní orgán tuto povinnost přirovnal k oznamovací povinnosti vlastníka kulturní památky ve smyslu § 12 památkového zákona, čímž postavil porušení této povinnosti na roveň projednávanému přestupku. (6) Žalobkyně v odvolání poukazovala na to, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. K tomu uvedla i několik případů v místě. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že mu nepřísluší v rámci odvolacího řízení zabývat se jinými případy. Toto vypořádání označila žalobkyně za nedostatečné. Dále poukázala na ustanovení § 12 zákona o přestupcích, kde je uveden demonstrativní výčet kritérií, ke kterým se přihlíží při stanovení výše pokuty. To správní orgány nerespektovaly, na což žalobkyně upozornila především na skutečnost, že nepřihlédly k osobě pachatele, což vedlo k uložení pokuty v likvidační výši. Žalovaný tento názor odmítl, s odůvodněním, které bylo žalovaným poskytnuto, se žalobkyně neztotožnila. Žalovaný nezjistil dostatečně osobní a majetkové poměry žalobkyně, k čemuž odkázala na usnesení rozšířeného senátu NSS čj. As 9/2008 – 133. Žalovaný nevyhodnotil informace, které obdržel od žalobkyně, a to skutečnost, že splácí úvěr samotným úvěrem a že se ocitla v dluhové pasti. Veškeré úspory padly na náklady související se stavebním povolením a na dítě. Úvěr, který byl žalobkyni poskytnut, nebyl poskytnut na základě její solventnosti, ale na základě zajištění závazku, a to formou ručitelů a zástavním právem na usedlost. Úvěr žalobkyně uzavřela v dobré víře, že její partner dokončí studium a získá dobře placené zaměstnání, což se ukázalo jako mylné. Žalobkyně rovněž poukázala v souvislosti s provedením úpravy bez závazného stanoviska, že žalovaný opomněl institut černé stavby, konkrétně řízení o odstranění stavby, případně řízení o dodatečném povolení stavby, kde je zapotřebí získání závazného stanoviska, přičemž pokud by se tak nestalo, byla by žalobkyně povinna stavbu odstranit. Žalobkyně o dodatečné povolení stavby požádala, závazné stanovisko již získala, a tudíž musí provést úpravy v řádu pár set tisíc, přičemž náklady takového řízení jí přišly na několik desítek tisíc, což prohloubilo finanční krizi žalobkyně. Jako irelevantní označila žalobkyně důvod žalovaného, že již žalobkyni v minulosti byla uložena na úseku památkové péče za tíž přestupek pokuta. K dříve spáchanému přestupku uvedla, že v této době byla vlastníkem usedlosti několik měsíců a bylo jí 21 let. Usedlost získala od matky darem se zákazem zcizení nemovitosti a ve prospěch matky bylo zřízeno věcné břemeno, tudíž se jednalo pouze o formální změnu vlastníka. Matka o usedlosti rozhodovala, tudíž spáchání správního deliktu se týkalo jednání matky a nikoliv žalobkyně. Teprve poté, kdy matka odešla od rodiny, navázala žalobkyně spolupráci s Národním památkovým ústavem a umožnila provést konkrétní průzkum usedlosti. Podle žalobkyně žalovaný nepřihlédl k osobním a majetkovým poměrům žalobkyně ve smyslu rozhodnutí rozšířeného senátu. Podle názoru žalobkyně je uložená pokuta i v rozporu s dobrými mravy, a proto považuje rozhodnutí za nezákonné a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Za situace, kdy soud nevyhoví návrhu žalobkyně poukázala na ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. a navrhla, aby bylo od uložené pokuty upuštěno nebo byla snížena. (7) Žalobkyně navrhla, aby soud přiznal ve smyslu § 73 s.ř.s. žalobě odkladný účinek. Zároveň požádala o úplné nebo částečné osvobození od poplatkové povinnosti, neboť je na rodičovské dovolené. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje žádnými úsporami ani cenným majetkem, který by mohla zpeněžit. (8) V doplňku žaloby ze dne 13. 4. 2015 žalobkyně uvedla, že v souvislosti s žádostmi o posečkání s úhradou uložené pokuty zjistila, že Magistrát města nepovažuje podání učiněná prostřednictvím datové zprávy za řádné a podepsané. Z toho důvodu se domnívá, že k podáním učiněným touto cestou Magistrát města České Budějovice vůbec nepřihlédl a řádně se jimi nezabýval, což mělo za následek nezákonnost rozhodnutí. (9) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 5. 2015 pod čj. 10A 74/2015 – 30 žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Z žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků jakož i z prohlášení o majetkových poměrech soud zjistil, že žalobkyně je majitelkou nemovitostí čp. 16 a čp. 36 v k. ú. Holašovice, obec Jankov. Žalobkyně je majitelkou přilehlé zahrady, která k nemovitostem přináleží. Finančním příjmem je příspěvek v rodičovský ve výši 7.096 Kč a příspěvek na dítě ve výši 500.000 Kč. Žalobkyně je majitelkou bankovního účtu s částkou 430.000 Kč, která představuje účelově vázaný úvěr. K příjmům společné domácnosti soud přiřadil příjem druha žalobkyně, který je otcem jejich společného dítěte a ten pobíral čistý příjem ve výši 19.466 Kč. Tyto příjmy soud porovnal s výší soudního poplatku, který bylo potřeba z žaloby zaplatit a uzavřel, že žalobkyně disponuje dostatečnými finančními prostředky k úhradě soudního poplatku ve výši 3.000 Kč, a proto žádosti nevyhověl. (10) Dne 30. 5. 2015 žalobkyně vzala zpět návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém soud rozhodl usnesením ze dne 2. 6. 2015 tak, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku v žalobě zastavil. (11) Žalobkyně podala proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2015 čj. 10A 74/2015-30 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 6. 2015 čj. 1As 122/2015-15 řízení z důvodu zpětvzetí kasační stížnosti zastavil. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (12) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (13) Ohradil se proti námitce, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Poukázal na to, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči spočívající v provedení obnovy kulturní památky formou rekonstrukce – odstranění původního krovu a jeho nahrazením novým dřevěným krovem ve shodné výšce a sklonech, s použitím dvou kusů ocelových výztuh, ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží do cca poloviny a znovu vyzdění z pálených cihel plných a ztužujícího věnce po celém obvodu stavby, kompletní odstranění dymníku a komínu z černé kuchyně i se zdobnou komínovou hlavou, provedení přizdívky zevnitř všech obytných místností v prvním nadzemním podlaží u obvodové stěny do soutky z plynosilikátových tvárnic, provedení klempířských prvků stavby (žlabů, svodů) z pozinkovaného lakovaného materiálu v hnědé barvě v obytné části objektu čp. 16, na pozemku st. pč. 58/1 v k. ú. Holašovice, obec Jankov, zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem ÚSKP 46177/3-593, která se nachází na území Vesnické památkové rezervace Holašovice, prohlášené Nařízením vlády ČR č. 127/1995 ze dne 24. 5. 1995 zapsané na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Za tento přestupek je možné uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč. (14) Tento přestupek definuje porušení povinnosti zakotvené v § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči, podle kterého, zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní památku závazné stanovisko krajského úřadu. Tuto povinnost ukládá citované ustanovení výhradně vlastníku kulturní památky. V daném případě byly tyto podmínky splněny a vlastníkem objektu je žalobkyně. Tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nikterak zpochybněna. Povinnost vyžádat si k provedeným pracím závazné stanovisko ve smyslu § 14 odst. 1 památkového zákona nepochybně tížila žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tuto zákonem uloženou povinnost nesplnila, dopustila přestupku ve smyslu § 39 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona. (15) Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nejsou oprávněny požadovat po žalobkyni, aby byla při provádění stavebních prací na místě přítomna. Stejně tak nejsou oprávněny požadovat, aby stavební práce sama prováděla. Žalovaný takový požadavek nevznesl, ani se nikde ve spisovém materiálu nenachází. Žalovaný odmítl i námitku týkající se nespolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. K tomu odkázal na výčet prací provedených bez závazného stanoviska, který vychází ze zjištění v rámci místního šetření ze dne 31. 7. 2014 i ústního jednání ze dne 21. 8. 2014. Místního šetření i ústního jednání se žalobkyně zúčastnila. Zjištění prvoinstančního orgánu bez výhrad podepsala. V rámci prvostupňového řízení nebyly tyto závěry zpochybněny. Obsahem spisu jsou fotografie pořízené z veřejně přístupných míst, ale i fotografie pořízené v půdním prostoru předmětného objektu jsou přílohou záznamu o poznamenání do spisu o vložení fotodokumentace ze dne 4. 8. 2014. Skutečnost, že dozdívky probíhaly též na straně soutky, potvrdila žalobkyně i ve svém odvolání, kde předložila fotografie těchto dozdívek (fotografie číslo 1 a 2). Žalovaný upozornil na zjevný rozpor v tvrzení žalobkyně ohledně rozsahu ubourání půdní nadezdívky. Již v odůvodnění rozhodnutí totiž žalovaný konstatoval, že s ohledem na nestejný rozsah ubourání zdiva v celém průběhu zdiva je užito slovo cca, neboli okolo, což znamená, že údaj může být pouze přibližný. Žalovaný upozornil na účelovou argumentaci žalobkyně, která se snaží dovodit malý rozsah ubourávek, avšak co do rozsahu nedotčené části zdiva zahrnuje i část úseku podlahové konstrukce. K námitce týkající se nepřesnosti formulace „ztužující věnec po celém obvodu stavby“ krajský úřad konstatoval, že bylo nepochybně myšleno po celém obvodu stavby ve smyslu na předmětných dotčených stranách objektu. (16) K odkazu žalobkyně na ustanovení § 36 památkového zákona poukázal žalovaný na to, že se vztahuje k opatřením při porušení povinnosti v případě právnických a fyzických osob při výkonu podnikání a nelze jej tedy aplikovat v přestupkovém řízení. Prvoinstanční orgán i krajský úřad postupovaly podle § 12 přestupkového zákona, podle kterého se při určení druhu sankce její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. V daném případě pokud se má naplnit ustanovení § 12 přestupkového zákona, nelze jinak než posuzovat práce realizované bez závazného stanoviska orgánu státní památkové péče jako celek, zvláště týkají-li se všechny jedné stavební akce. V daném případě byl hodnocen rozsah prací realizovaných bez závazného stanoviska v souladu s předmětným přestupkem ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Součástí prací byla i realizace dvou kusů ocelových výztuh, přizdívka z plynosilikátových tvárnic a klempířských prvků. Hledisko způsobené škody zde není primárně posuzováno, neboť se neprojednává přestupek podle § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, jak se snaží žalobkyně po celou dobu projednání případu předstírat. Tento přestupek je oproti projednávanému přestupku definovaný tak, že fyzická osoba nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje je v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5As 3/2010, který řeší otázku likvidačnosti pokuty. (17) Žalovaný zdůraznil, že trvá na svém stanovisku, který uvedl i v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nedomnívá se, že pro zajištění kleneb a štítu před zřícením a před povětrnostními vlivy bylo bezprostředně nutné budovat nový krov, který tyto požadavky nemohl ani okamžitě splnit, na rozdíl od provizorního podepření například dřevěnými či kovovými prvky a provizorního zastřešení za pomoci jednoduché konstrukce a plachet, jak je obvyklé i při mnohem rozsáhlejších realizacích obnov kulturních památek. K dalším námitkám odkázal žalovaný na odůvodnění rozhodnutí a na argumentech v něm uvedených a zdůraznil, že pokuta byla uložena stejně jako v jiných obdobných případech při spodní hranici zákonem stanovené sazby. Žalovaný dbal na to, aby při posuzování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly důvodné rozdíly. K argumentaci žalobkyně, že žalovaný nepostupoval v souladu s judikaturou NSS vyplývající z usnesení čj. As 9/2008 – 133 žalovaný uvedl, že vycházel z osobních a majetkových poměrů a údajů doložených samotnou žalobkyní, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, nebo si opatřil samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. K doplnění návrhu žalovaný uvedl, že rozpor se týkal pouze úkonu souvisejícího s podanými žádostmi o posečkání s úhradou uložené pokuty a nákladů řízení a případné žádosti o splátkový kalendář. III. Replika žalobkyně (18) Žalobkyně setrvala na svém tvrzení, že nebyl zjištěn spolehlivě skutkový stav věci a správní orgány se nezabývaly subjektem a subjektivní stránkou skutku. Žalobkyně pro zamýšlenou obnovu vyžádala závazné stanovisko prostřednictvím zmocněnce projektanta K.G.. Žalobkyně nezamýšlela odstranit krov, ubourat nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží do cca její poloviny, kompletně odstranit dymník a komín z černé kuchyně i se zdobnou komínovou hlavou (dále jen „ předmětné práce“), a proto neporušila § 14 odst. 1 památkového zákona a nemůže být vina z předstupku podle § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Žalobkyně se o těchto skutečnostech dozvěděla ex post. To také namítala v průběhu celého správního řízení, viz protokol o ústním jednání sepsaný v kanceláři správního orgánu ze dne 21. 8. 2014. Tam žalobkyně uvedla, že se ztotožňuje s písemným dokumentem svědecká výpověď jejího manžela ze dne 16. 8. 2014, kde se uvádí, že o předmětných pracích byla informována po jejich provedení. Žalobkyně to také uvedla v doplnění odvolacích důvodů ze dne 31. 10. 2014, a tudíž není pravda, že by nezpochybňovala, že předmětné práce provedla. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že nemá stavební vzdělání, projekt stavby nevyhotovila a stavbu sama nerealizovala, přičemž jednalo se o rekonstrukci nemovité kulturní památky zapsané v seznamu UNESCO, nikoli tedy o běžnou stavbu. Ačkoliv protokol podepsala, neměla v tu chvíli k dispozici projekt stavby a pokud by jej měla, nebyla by schopna zjistit na místě rozpor skutečností uvedených v protokolu. Žalobkyně dále uvedla, že při nahlédnutí do spisu dne 15. 9. 2014 byly do spisu vloženy pouze tři fotografie pořízené správním orgánem, žádné jiné další fotografie ve spise nebyly. Dále poopravila svou argumentaci ve vztahu k rozsahu přizdívek, kdy formulace po celém obvodu stavby je žalobkyní označená jako nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. K prokázání tvrzení, že v případě klempířských prvků jednalo se v omylu skutkovém negativním, doložila rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice ze dne 14. 7. 2000. (19) Podle žalobkyně žalovaný nezná základní principy odvolacího řízení tak, jak jsou upraveny ve správním řádu. Připomněla, že v průběhu správního řízení poskytla plnou součinnost, uvedla i své majetkové poměry a poukázala na to, že se nachází ve stavu hrozícího úpadku. Žalovaný se s těmito skutečnostmi nevypořádal nebo se vypořádal nedostatečně. Žalobkyně doplnila žalobní návrh v souvislosti s poukazem na určitou pochybnost, zda v průběhu řízení byly řádně doručeny Magistrátu města České Budějovice veškeré písemnosti, neboť do současné doby nebyla žalobkyně, ani obecný zmocněnec vyrozuměni v souvislosti se sdělením Finančního odboru Magistrátu města České Budějovice, proč nebylo zahájeno přezkumné řízení. IV. Obsah správních spisů (20) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. (21) Národní památkový ústav v Českých Budějovicích vydal dne 19. 12. 2013 odborné vyjádření podle § 14 zákona č. 20/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů pro areál usedlosti č. p. 16 v Holašovicích na parcele č. 58/1 (nemovitá kulturní památka č. ÚSKP 46177/3-593) k žádosti pro stavební povolení, kterou zpracoval K.G. v říjnu 2013. V odborném vyjádření je zhodnocen dopad prací uvedených v žádosti na předmětnou památkově chráněnou usedlost i VPR. Je zdůrazněno, že předmětný objekt se na návsi poměrně významně pohledově uplatňuje, a to vzhledem ke své poloze. Usedlost je cenná z hlediska architektonického i urbanistického a dotváří obraz návsi. K navrhovaným pracem bylo uvedeno, že do střechy nelze osazovat žádné další novodobé prvky tak, aby došlo k narušení vlastní střechy objektu či střešní krytiny, kdy jako střešní krytina by měly být použity pálené bobrovky bez povrchových úprav jako glazura, engoba. Zásahy do stávající krovové kontstrukce budou minimalizovány, krovová konstrukce bude zachována v původním konstrukčním řešení svaznými trámy, po odstranění krytiny bude upřesněn rozsah výměn a doplňované nové části krovu budou povrchově upraveny ohoblováním. Během opravy a posílení krovové konstrukce bude prováděn pravidelný památkový dohled. Bylo dáno poučení, že vyjádření nenahrazuje závazné stanovisko výkonného orgánu. V prosinci roku 2013 zpracoval Ing. V.M. technickou zprávu ohledně stavebních úprav stávající obytné části usedlosti č. p. 16 v Holašovicích, kde ke krovu je uvedeno, že stávající konstrukce krovu nevyhovuje z hlediska dimenzí jednotlivých prvků, části krovu jsou napadeny dřevokaznými houbami a hmyzem a vzdálenosti krokví a dimenze vaznic a vazných trámů nevyhovují z hlediska požadavků na únosnost a na ohybovou tuhost. Na základě požadavku památkové péče bude krov opraven, původní zdravé prvky budou ponechány, napadené prvky budou buď osekány na zdravý základ, nebo vyměněny za prvky shodného průřezu. Všechny nové prvky budou ohoblovány a ošetřeny fungicidním přípravkem. (22) Magistrát města České Budějovice, odbor památkové péče vydal dne 14. 1. 2014 pod čj. OPP/20206/2013 závazné stanovisko ke stavebním úpravám, kdy střešní krytina bobrovka bude pálená, režná v cihlové červené barevnosti položena korunovým krytím, bez použití závětrných lišt a krajových tašek, s ukončením krajních tašek do vápenné malty, s novou podlahou v místnostech s keramickou dlažbou v dezénu cihly nebo šedé barevnosti, obytné části usedlosti Holašovice č. p. 16 na parc. č. st. 58/1 v k. ú. Holašovice zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek (ÚSKP) pod rejstříkovým číslem 46117/3-593 na území Vesnické památkové rezervace Holašovice, prohlášené nařízením vlády České republiky č. 127/1995 ze dne 24. 5. 1995 a zapsané do Seznamu UNESCO v roce 1998, dle projektové dokumentace „stavební úpravy obytné části usedlosti č. p. 16 v Holašovicích“ vypracované K.G., ČKAIT 0100332, z 10/2013 a dle technického výkresu „SÚ stávající obytné části Holašovice, usedlost č. p. 16 oprava a posílení krovu“ vypracovaného Ing. V.M., ČKAIT 0001772, č. výkresu D.1.2-02, z 11/2013 ve smyslu žádosti dle § 14 odst. 3 památkového zákona a popsané stavební úpravy se považují za přípustné. (23) Magistrát města České Budějovice, stavební úřad vydal dne 19. 2. 2014 pod zn. SÚ/423/2014 - ZA stavební povolení na stavební úpravy obytné části zemědělské usedlosti č. p. 16 v Holašovicích na pozemku stp. č. 658/1 v k. ú. Holašovice. (24) Ve spise jsou založeny dva úřední záznamy, (dne 26. 6. 2014 a dne 4. 7. 2014), které byly sepsány oddělením Státní správy památek, odboru památkové péče Magistrátu města České Budějovice, kdy byla provedena v těchto dnech kontrolní prohlídka. Dne 26. 6. 2014 bylo zjištěno, že na objektu č. p. 16 byl snesen stávající krov a byly odstraňovány cihly z prostoru podkroví. Pracovníkům správního orgánu byl přítelem žalobkyně odepřen přístup na stavbu na základě telefonického hovoru, kdy žalobkyně přístup pracovníkům orgánu veřejné správy na stavbu odmítla umožnit. Z toho důvodu byla pořízena fotodokumentace probíhajících prací. Taktéž dne 4. 7. 2014, kdy při provádění kontrolní prohlídky nebyl nikdo zastižen, byla provedena prohlídka z veřejně přístupného prostoru návsi. Zároveň byla pořízena fotodokumentace, kdy tato dokladuje, že krov obytné části usedlosti byl snesen, nadezdívka nad stropem první nadzemní podlaží byla částečně rozebrána a následně znovu vyzděna (plné cihly a keramické tvárnice). (25) Magistrát města České Budějovice dne 11. 7. 2014 nařídil ústní jednání ve věci z prováděných stavebních úprav obytné části usedlosti Holašovice č. p. 16 na parcele č. st. 58/1 v k. ú. Holašovice spojené s ohledáním. Z ústního jednání byl pořízen dne 31. 7. 2014 protokol. Ústní jednání bylo spojeno s ohledáním na místě za účelem kontroly prováděných prací stavebních úprav. Zároveň byla pořízena fotodokumentace. Při prohlídce stavby bylo zjištěno, že oproti pracím odsouhlaseným v závazném stanovisku, které bylo vydáno dne 14. 1. 2014, byl odstraněn původní krov a nahrazen novým o shodné výšce a sklonu, nadezdívka nad stropem v prvním nadzemním podlaží byla ubourána cca do své poloviny a znovu vyzděna z pálených cihel plných a ztužujícího věnce po celém obvodu stavby. Byl odstraněn dymník a komín z černé kuchyně. Nově byla provedena u obvodové stěny do soutky přizdívka z plynosilikátových tvárnic. Částečně byl zevnitř dozděn štít orientovaný do návsi. Klempířské prvky střechy (žlaby, svody) byly provedeny z pozinkovaného lakovaného plechu v hnědé barvě. Práce byly ve fázi hrubé stavby, ostatní práce byly provedeny v souladu s projektovou dokumentací a závazným stanoviskem. (26) Magistrát města České Budějovice, odbor památkové péče oznámil žalobkyni dne 4. 8. 2014 zahájení správního řízení ve věci přestupku podle § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Bylo nařízeno ústní jednání na den 21. 8. 2014. Dne 4. 8. 2014 byl proveden stavebním úřadem Magistrátu města České Budějovice stavební dozor a kontrolní prohlídka se zjištěním, že žalobkyně provedla odstranění celé konstrukce střešního krovu a provedla novou střešní konstrukci, sice stejného objemu, ale jiného konstrukčního řešení. Bylo provedeno ubourání cca nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží a opětovné dozdění včetně provedení nových železobetonových ztužujících věnců. V prvním nadzemním podlaží byla oproti stavebnímu povolení provedena přizdívka z plynosilikátových tvárnic po celé délce obytné části stěny směrem k domu č. p. 17 Holašovice. Změna stavby byla provedena stavebnicí – žalobkyní. Proto stavební úřad vyzval žalobkyni, aby bezodkladně zastavila prováděné stavební práce. Dále stavební úřad sdělil, že se žalobkyní nebude zahájeno stavebním úřadem přestupkové řízení. Ve spise je založena fotodokumentace, a to dne 4. 8. 2014. Jednalo se o fotografie, nový krov, částečně nově vyzděný štít a částečné znovu vyzdění nadezdívky nad stropem první nadzemní podlaží. (27) Stavební úřad Magistrátu města České Budějovice dne 7. 8. 2014 zahájil řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona, kdy svolal na den 4. 9. 2014 ústní jednání a poučil žalobkyni, že může podat ve lhůtě třiceti dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Národní památkový ústav České Budějovice dne 15. 8. 2014 se vyjádřil k provedeným úpravám z hlediska poškození hodnot nemovité kulturní památky. Na základě místního šetření ze dne 31. 7. 2014 bylo zjištěno, že oproti schválené projektové dokumentaci byly provedeny nevratné destruktivní zásahy, kterými objekt přišel o velmi cenné konstrukce dokládající historický vývoj objektu. K nejzásadnějšímu poškození památky došlo odstraněním pozoruhodné vaznicové konstrukce krovu, která byla datována na přelomu let 1865/66. Dále bylo ubouráno mohutné komínové těleso a prostor černé kuchyně přišel o svou vypovídací schopnost, a to i přesto, že vlastní klenba zůstala zachována. (28) Spis obsahuje fotokopii denních záznamů stavby ode dne 13. 5. 2014 do (29) Ve spise je založeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury památkové péče a cestovního ruchu, oddělení památkové péče ze dne 17. 8. 2007, čj. KUJCK 26807/2007 OKPC/3, které nabylo právní moci dne 28. 8. 2007, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru památkové péče ze dne 16. 5. 2007 pod. čj. OPP/230/2007 ve věci přestupku ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči spočívající v nedodržení závazného stanoviska při výměně 7 kusů oken v návesní fasádě objektu č. p. 16 a 36 v Holašovicích. Žalobkyni bylo tímto rozhodnutím potvrzeno uložení pokuty ve výši 8.000 Kč. (30) Žalobkyně zmocnila Mgr. J.A. ke svému zastupování ve věci projednání přestupku. Předložila statický posudek krovu a fotodokumentaci. Jedná se o část statického posudku vypracovaného Ing. V.M. v prosinci roku 2013, kde je připojeno konstatování, že konstrukce krovu nevyhovuje pro uvažovanou stavební úpravu. Dále je uvedeno, že oprava krovu je považována za technické ekonomicky nevhodnou a doporučeno snesení krovu a osazení nové konstrukce krovu. Toto stanovisko je datováno 28. 3. 2014. (31) Dne 21. 8. 2014 byl sepsán protokol o ústním jednání ve věci přestupku žalobkyně, kdy žalobkyně předložila písemný dokument, označený jako svědecká výpověď, podepsaný Mgr J.A. sdělila, že se s tímto vyjádřením plně ztotožňuje a souhlasí. Nové skutečnosti správnímu orgánu neoznámila, neboť musela jednat rychle v důsledku zabránění poškození dalších části stavby vlivem počasí. V průběhu provádění stavby nebyla v Holašovicích fyzicky přítomna, ale o dění na stavbě věděla. Písemnost označená jako svědecká výpověď Mgr. Jana Ambrože ze dne 16. 8. 2014 obsahovala popis prací od soboty 21. 6. 2014 do 22. 6. 2014. (32) Magistrát města České Budějovice, odbor památkové péče vyzval žalobkyni dne 3. 9. 2014 k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k tomu stanovil lhůtu do 15. 9. 2014. Žalobkyně dne 19. 9. 2014 zaslala správnímu orgánu své vyjádření. (33) Magistrát města České Budějovice, odbor památkové péče vydal dne 24. 9. 2014 pod čj. OPP/1299/2014 rozhodnutí, kterým za A) žalobkyni uznal vinnou ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona, neboť provedla obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností formou rekonstrukce spočívající v odstranění původního krovu a jeho nahrazení novým dřevěným krovem o shodné výšce a sklonech, plus použití dvou kusů ocelových výztuh; v ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží cca její poloviny a znovu vyzdění z pálených cihel plných a ztužujícího věnce po celém obvodu stavby; v kompletním odstranění dymníku a komínu z černé kuchyně i se zdobnou komínovou hlavou; v provedení přizdívky zevnitř všech obytných místností a prvním nadzemním podlaží u obvodové stěny do soutky z plynosilikátových tvárnic; v provedení klempířských prvků stavby (žlabů, svodů) z pozinkovaného lakovaného materiálu v hnědé barvě, v období od 21. 6. 2014 do 23. 7. 2014 na obytné části objektu č. p. 16 parcela st. p. č. 58/1 v k. ú. Holašovice, který je veden v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstř. č. 46177/3-593 a zároveň se nachází na území vesnické památkové rezervace Holašovice, která byla prohlášena nařízením vlády ČR č. 127/1995 z 24. 5. 1995 a zapsané do seznamu UNECSO v roce 1998, čímž porušila ustanovení § 14 odst. 1 památkového zákona a byla ji uložena pokuta ve výši 120 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč a B) bylo zastaveno řízení ve věci přestupku výše popsaného v souvislosti se stavebními úpravami spočívajícími v částečném dozdění štítu zevnitř orientovaného do návsi v období od 21. 6. 2014 do 23. 7. 2014. (34) Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Posléze dne 3. 11. 2014 doplnila odvolací důvody. Ve spise je dále založena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru žalobkyni ze stavebního spoření ze dne 9. 4. 2014, smlouva o zřízení zástavního práva k věcným nemovitostem ze dne 5. 5. 2014, protokol z ústního jednání spojeného s ohledáním na místě ze dne 31. 7. 2014 včetně fotodokumentace podkroví, strana do soutky, vstupní síň, střecha ze dvora, štít zevnitř podkroví, sousední nemovitost, obecní hospoda, obecní koloniál, budova ve vlastnictví žalobkyně a obecní kovárna. (35) Spis dále obsahuje oznámení Úřadu práce ČR z 5. 6. 2014 o změně výše dávky státní sociální podpory rodičovského příspěvku na dítě, informace ke skupinovému životnímu pojištění ze dne 21. 5. 2014, informace k pojistné smlouvě životního pojištění žalobkyně včetně dodatků, informace o důchodovém pojištění žalobkyně a o smlouvě o penzijním připojištění, smlouva o poskytování připojení do sítě internet, smlouva o sdružených dodávkách elektřiny a plynu, potvrzení o vedení žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání a poskytování podpory v nezaměstnanosti ze dne 30. 1. 2013. (36) O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor kultury a památkové péče oddělení památkové péče dne 12. 2. 2015 pod čj. KUJCK 12866/2015/OKPP tak že odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 24. 9. 2014 pod čj. OPP/1299/2014, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 120.000 Kč, potvrdil. Rozhodnutí bylo odůvodněno především tím, že odvolací orgán neshledal, že by předmětem projektové dokumentace na konkrétní akci, která byla podkladem pro vydání závazného stanoviska, bylo ubourání nadezdívky nad stropem prvního nadzemního podlaží vyzdění ztužujících věnců a nová konstrukce krovu, která nevyužila žádného z původních prvků. Žalobkyně toto zjištění prvostupňového orgánu nikterak nezpochybnila. Důvodnou shledal žalovaný správní orgán námitku, že jako přitěžující okolnost nelze žalobkyni přičítat, že nedodržela povinnost svolávat kontrolní dny za účasti pracovníků památkové péče, neboť taková povinnost pro žalobkyni není zakotvena v žádném z příslušných zákonných ustanovení ani ve výroku závazného stanoviska a tato okolnost představovala při stanovení výše pokuty prvoinstančním orgánem pouze okrajové hledisko. Žalovaný neshledal v této námitce důvod pro snížení uložené sankce. Žalovaný uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně spolehlivě a bylo možné z něho při vydání rozhodnutí vycházet. Správní orgány přihlédly k osobním, majetkovým poměrům žalobkyně. Likvidačnost z uložené pokuty neshledaly. Vzaly v úvahu, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, které konkrétně vyjmenovaly, na nemovitostech vázne zástavní právo a vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně v odvolání neuvedla žádné změny ohledně úvěrové smlouvy, vycházely z toho, že solventnost žalobkyně se od doby uzavření smlouvy výrazně nezměnila k horšímu. Dále posoudily položky, které nejsou pro chod domácnosti nezbytné, které byly vyjmenovány a rovněž zmínily, že žalobkyně v důsledku nezákonného postupu, kterým nerespektovala závazné stanovisko, dosáhla úspor a časové zkrácení prováděných stavebních prací. Dále výrazně ušetřila na případné údržbě i do budoucna. Opodstatněnost výše uložené sankce shledal odvolací orgán navíc i ve skutečnosti, že žalobkyně se již spácháním přestupku na úseku památkové péče v minulosti dopustila, k čemuž odkázal na příslušné správní rozhodnutí. Pokuta byla uložena v takové výši, která nebyla pro žalobkyni likvidační. Žalovaný dále dospěl ke stejnému závěru jako prvostupňový správní orgán, že se jednalo o vědomou nedbalost žalobkyně, kdy si nejprve vyžádala vydání závazného stanoviska, byla obeznámena se zákonnými povinnostmi vlastníka kulturní památky, avšak bez náležitých důvodů věřila, že k porušení zákonem chráněného zájmu nedojde. Vzal v úvahu i znehodnocení kulturní památky, které je nevratné. V. Právní názor soudu (37) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (38) V dané záležitosti žalobkyně byla postižena za přestupek podle § 39 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Obecně lze odkázat na ustanovení § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. V pozitivním vymezení je pojem přestupku vyjádřen formálními a materiálními znaky. Tyto znaky musí být naplněny současně. Materiální znak je vyjádřen tím, že jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Formálními znaky přestupku jsou jednak jeho obecné zákonné znaky, které jsou pro všechny přestupky (věk pachatele a příčetnost), jednak typové znaky, tj. znaky skutkové podstaty přestupku, které charakterizují a vzájemně odlišují jednotlivé konkrétní přestupky. Přestupkem je jednání, které naplňuje jak obecné znaky, tak znaky skutkové podstaty. Souhrn typových znaků přestupku určitého druhu tvoří skutkovou podstatu přestupku. Jednotlivé skutkové podstaty jsou charakterizovány objektem objektivní stránkou subjektem a subjektivní stránkou. (39) V případě konkrétního přestupku, kterého se měla dopustit žalobkyně, je nepochybně zájem na ochraně a zachování kulturních památek. Péče o kulturní památky je zájmem společnosti. Znaky skutkové podstaty charakterizující objektivní stránku je jednání a následek přestupku, které spojuje příčinná souvislost. Následkem přestupku provádění obnovy kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo nedodržení podmínky určené v tomto závazném stanovisku je ohrožení zájmu společnosti na nezbytné preventivní regulaci péče o kulturní památku (záměr vlastníka provést obnovu konkrétní kulturní památky musí být podroben posouzení před tím, než se začne uskutečňovat), neboť takováto činnost takovou regulaci vzhledem ke svému charakteru (závažnosti z hlediska možného dotčení veřejných zájmů) vyžaduje. (40) Subjektem přestupku je pachatel jako osoba, která svým jednáním naplnila znaky přestupku. Pachatelem může být pouze osoba, která v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok věku. Odpovědnost za přestupek je pak vyloučena u osob, které jej spáchaly ve stavu nepříčetnosti, k čemuž lze odkázat na § 5 odst. 2 přestupkového zákona, kde jsou specifikovány důvody vylučující příčetnost. K odpovědnosti za přestupek stačí nedbalost nevědomá, dojde-li k naplnění skutkové podstaty přestupku opomenutím povinnosti, jedná se o tzv. nepřímý úmysl, kdy pachatel nehodlal způsobit protiprávní následek, ale pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Na srozumění lze usuzovat ze skutečnosti, že pachatel neučinil nic, co by bezprostředně směřovalo ke splnění předmětné povinnosti. (41) Žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgány spolehlivě nezjistily skutkový stav, dostatečně se nezabývaly subjektem skutku a subjektivní stránkou, a to zejména zaviněním, když uvedly, že se jednalo o hrubé zavinění, vědomou nedbalost a žalobkyně k tomu od počátku tvrdila, že o provedených pracích se dozvěděla ex post, neboť nebyla na místě z vážného a omluvitelného důvodu přítomna. Navíc žalobkyně poukázala na to, že správní orgány nejsou oprávněny požadovat po žalobkyni, aby byla provádění stavebních prací přítomna, či aby je snad prováděla sama. Žalobkyně ve věci rekonstrukce obytné části objektu č. p. 16 na pozemku st. parc. č. 58/1 v k. ú. Holašovice vystupuje pouze formálně jako vlastník nemovitosti, ale stavbu jako takovou sama nerealizuje. (42) Žalobkyní vyslovený názor soud nesdílí. Jak vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů, jak I. tak II. stupně, je zřejmé, že správní orgány skutkový stav věci zjistily dostatečně. Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že žalobkyně byla o hodnotách objektu informována a byť provádění prací na stavbě nebyla fyzicky přítomna, o rozsahu prováděných prací věděla. Navíc realizace opravy krovu nebyla objektem přestupku, ale bylo to porušení povinnosti vlastníka kulturní památky předem si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu s rozšířenou působností. Žalobkyni bylo před vydáním rozhodnutí umožněno seznámit se s podklady pro jeho vydání, kdy nebyly vzneseny výhrady k nedostatečně zjištěnému stavu věci, ani nebyly navrženy žádné důkazy, kterými by měl být skutkový stav doplňován. Navíc v závazném stanovisku ze dne 14. 1. 2014, které posuzovalo opravu krovu a výměnu vadných prvků za prvky nové, jejichž rozsah měl být posouzen až po odkrytí krytiny střechy, byla žalobkyně upozorněna, že pokud by mělo dojít ke změně záměru, je nutné zažádat o nové závazné stanovisko. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, a tudíž došlo k likvidaci původních prvků stavby, což mělo za následek nevratné destruktivní zásahy a objekt ztratil cenné konstrukce dokládající historický vývoj. Toto jednání bylo kvalifikováno správními orgány jako hrubé nedbalostní jednání, neboť žalobkyně prokazatelně věděla o povinnosti, kterou porušila. (43) Z toho důvodu soud nesdílí názor žalobkyně, že se správní orgány nezabývaly objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou přestupku a že se dozvěděla o pracích ex post. Tomuto tvrzení žalobkyně ani soud neuvěřil. Z písemností, které jsou založeny ve spise je navíc zřejmé, že při stavebním dohledu, který byl prováděn, nebylo těmto orgánům umožněno na stavbu vstoupit, byl jim odepřen přístup se sdělením, že je tomu tak na základě výslovné dispozice žalobkyně. Je-li správním orgánům vytýkáno, že dostatečně nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti, je třeba poukázat na povinnost součinnosti účastníka řízení se správními orgány, což ze strany žalobkyně naplněno nebylo. Správní orgány dostupnými prostředky zjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti. Ostatně zjištěný skutkový stav věci žalobkyně konkrétně nerozporovala. Argumenty, že se o rozsahu prací dozvěděla ex post, či že jako vlastník vystupuje pouze formálně a stavbu nerealizuje, ani že po ní nelze požadovat, aby stavbu prováděla sama, nejsou pro posouzení konkrétního přestupkového jednání právně relevantní. Takové požadavky navíc nebyly na žalobkyni vzneseny a ani nikterak nekorespondují s okolnostmi, které jsou rozhodné pro naplnění skutkové podstaty přestupku uvedeného v § 39 odst. 1 písm. e) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně byla postižena za provádění obnovy kulturní památky bez předchozího vyžádání závazného stanoviska, obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Pro posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku je důležitý výklad pojmu obnova. Pojem obnova je definován v § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Obnovou je třeba rozumět údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí. V § 9 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon o státní památkové péči, se jinou úpravou kulturní památky podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči rozumí modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, dále nástavba či přístavba. Pro tyto případy je vlastníku kulturní památky uloženo vyžádat předchozí stanovisko, v němž je podle § 14 odst. 3 citovaného zákona řešena přípustnost obnovy a její podmínky. Institut závazného stanoviska směřuje k tomu, aby byla zajištěna ochrana kulturně historických hodnot kulturní památky pro případ její obnovy, a proto se rozhoduje na základě předem podané žádosti o přípustnosti prací. Provádění prací bez závazného stanoviska je přestupkem podle § 39 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči. (44) V této souvislosti je třeba poukázat i na článek 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Ochrana kulturního bohatství, zejména kulturních památek je jedním z legitimních cílů zásahu do práva vlastníka užívat svůj majetek. Ochrana kulturních památek je povinností státu a současně také veřejným zájmem (veřejný statek) či legitimním cílem omezení subjektivních práv. Jestliže správní orgány zjistily, že došlo k obnově kulturní památky bez aktuálního závazného stanoviska ve vztahu k rozsahu provedených prací, nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Žalobkyně měla možnost navrhovat provedení důkazů, což však ani při seznámení se s podklady pro rozhodnutí nevyužila, a tudíž nelze následně v žalobě rozporovat zjištěný skutkový stav vysvětlením pohnutek a okolností, které vedly k tomu, že došlo k výměně krovu za nový krov v rozporu s původně vydaným stanoviskem a bez nového aktuelního závazného stanoviska. Vlastníku stavby nepřísluší posuzovat bez dalšího, jakým způsobem bude obnova kulturní památky provedena. K tomu je třeba opakovaně poukázat na smysl a účel památkové ochrany, kterými je nepochybně zachování historicky cenných stavebních či jiných strukturních nebo funkčních prvků nemovité kulturní památky. Proto nelze ani zohlednit další tvrzení žalobkyně, že při provádění obnovy nezpůsobila žádnou škodu ve smyslu památkového zákona. Pro naplnění skutkové podstaty konkrétního přestupku není rozhodné, zda žalobkyně škodu způsobila či nikoliv, ani zda se jednalo o právní omyl negativní či skutkový omyl negativní. Podstatné je, že ze strany žalobkyně nebyl rozporován závěr správních orgánů, že obnova stavby byla provedena bez závazného stanoviska. (45) Závěry vyslovené správními orgány nelze zpochybnit ani v souvislosti s tvrzením žalobkyně, že odvracela ohrožení životů, zdraví, majetku třetích osob, kdy realizací nové krovové konstrukce odvracela stav ohrožení, který do té doby panoval. Žalovaný nevzal dle žalobkyně v potaz, že v předmětném období denně projde kolem usedlosti velké množství návštěvníků. Jednak je třeba poukázat na rozpor v tvrzení žalobkyně, kdy na jedné straně uváděla, že o provedených pracích nevěděla, dozvěděla se o nich až ex post a jako vlastník vystupovala pouze formálně, přičemž na druhou stranu tvrdí, že realizací nové krovové konstrukce byl odvracen stav ohrožení. Navíc k tvrzení o odvracení stavu ohrožení nepředložila žádné důkazy. Pro věc je podstatné, a to i pro naplnění subjektivní stránky přestupku, že žalobkyně s ohledem na konkrétní okolnosti případu věděla, že nemovitost je v jejím vlastnictví, je kulturní památkou a pro obnovu této kulturní památky si s předstihem vyžádala původní závazné stanovisko. V tomto stanovisku byla informována důrazně a opakovaně o tom, které práce je možné provést a za jakých podmínek a byla zároveň poučena o tom, že po odkrytí střešní krytiny je potřeba aktuelního nového posouzení skutkového stavu, zvláště pak za situace, pokud by měl být tento stav odlišný od předpokládaného stavu. Postoj žalobkyně svědčí o tom, že nehodlala příslušný dotčený orgán státní správy nikterak kontaktovat. Naopak veškeré zjištěné skutečnosti svědčí o opaku. Nepochybně není v rozporu s právem, kdy za situace, že byla žalobkyně na mateřské dovolené a měla v péči kojence, nemohla se provádění prací zúčastnit, ani do nich nikterak zasahovat, a proto pověřila osobu v dané věci tehdy svého přítele, aby provádění prací organizoval a zajišťoval. To koresponduje se zjištěním správních orgánů, které je zachyceno v úředních záznamech. Dostalo se jim totiž informace, že provedení správního dozoru jim nebude na výslovný pokyn žalobkyně umožněno. To také svědčí o tom, že prováděné práce byly nad rámec původně vydaného závazného stanoviska. Ze strany žalobkyně či osoby, kterou zmocnila ke svému zastupování, nebyla projevena nejmenší snaha opatřit nové závazné stanovisko pro případ tvrzený žalobkyní, že došlo ke zjištění havarijního stavu krovu. Za této situace by nepochybně správní orgány po posouzení aktuálního stavu krovu postupovaly tak, aby byl tvrzený havarijní stav odstraněn. V tomto kontextu soud proto neuvěřil tvrzení žalobkyně, že realizací nové krovové konstrukce bez závazného stanoviska byl odvracen stav ohrožení. (46) Z toho co bylo řečeno, lze shrnout, že závěr správních orgánů, kterým shledaly naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 39 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči byl správný. Skutkový stav, na základě kterého byl tento závěr vysloven, byl za daných podmínek zjištěn dostatečně. Správní orgány zjistily posouzení provedené obnovy nemovitosti. Na základě tohoto posouzení bylo postaveno najisto, že došlo k obnově, na kterou nebylo vydáno závazné stanovisko a v důsledku toho následovalo hodnocení správního orgánu, že došlo k nevratným destruktivním zásahům, kterými objekt přišel o velmi cenné konstrukce dokládající historický vývoj objektu, a to i za situace, že v původním závazném stanovisku byla žalobkyně upozorněna na povinnost, že pokud by došlo ke změně záměru, je potřeba zažádat o nové závazné stanovisko. Správní orgány posoudily, že se jednalo o hrubé nedbalostní jednání, neboť žalobkyně prokazatelně věděla o povinnosti, kterou porušila. Pro věc pak není podstatné, kdy se o rozsahu provedených prací dozvěděla, tato argumentace ji nevyviňuje, naopak dokládá, že se svých povinností nezhostila s náležitou péčí a obezřetností. Soud uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Pokud žalobkyně poukázala na to, že nebyl vyslechnut ve správním řízení projektant jako svědek, pak k tomu bylo žalobkyni poskytnuto v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí srozumitelné a přezkoumatelné vysvětlení. Zmiňovala-li žalobkyně nedostatky při místním šetření, neuvedla, o jaké nedostatky se konkrétně mělo jednat, proto se soud touto výhradou konkrétně zabývat nemohl. (47) Pokud žalobkyně v žalobě vytýkala, že žalovaný jí dal za pravdu, že neměla povinnost svolávat kontrolní dny za účasti pracovníků památkové péče a tato okolnost představovala při stanovení výše pokuty pouze okrajové hledisko v kontextu celého případu a neshledal v této souvislosti důvod pro snížení sankce, pak toto hodnocení je správné a odpovídá podkladům založeným ve spise. Z toho důvodu není opodstatněný nesouhlas žalobkyně s tímto názorem žalovaného s argumentací, že v průběhu správního řízení přirovnal tuto povinnost k oznamovací povinnosti vlastníka kulturní památky ve smyslu § 12 památkového zákona, čímž postavil porušení této povinnosti na roveň projednávanému přestupku. Žalobkyně byla nepochybně postižena za přestupkové jednání spočívající v obnově kulturní památky bez závazného stanoviska, k čemuž dále bylo specifikováno, jakých prací se toto porušení právem chráněného zájmu týkalo. V žádném směru nezahrnovalo nesplnění povinnosti svolávat kontrolní dny, ostatně takovou povinnost žalobkyně neměla, pokud v závazném stanovisku je zmiňováno, že kontrolní dny budou konány, pak aktivita ke svolávání takových kontrolních dnů se netýkala povinností žalobkyně. Na druhou stranu, ale i ze závazného stanoviska vyplývalo stanovení povinnosti žalobkyni oznamovat správnímu orgánu jakoukoli změnu oproti závaznému stanovisku a rozsahu prací, které v tomto stanovisku byly posuzovány. Tato skutečnost je podstatná pro naplnění skutkové podstaty přestupku, neboť jestliže byly provedeny práce, na které závazné stanovisko zpracováno nebylo, je nepochybné, že vlastník nemovitosti porušil svou povinnost oznámit takovou změnu týkající se charakteru a rozsahu prací k obnově kulturní památky, z čehož je dovozováno naplnění skutkové podstaty konkrétního přestupku. (48) Žalovaný správní orgán rovněž nepochybil, pokud se v rámci konkrétního přestupkového řízení odmítl zabývat jinými případy a vzhledem k tomu, že tato námitka byla v žalobě formulována pouze obecně, nemůže být ani soudem jiným způsobem vypořádána. Pokud je v této souvislosti argumentováno ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, pak toto ustanovení stanoví správnímu orgánu povinnost dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly. Jestliže žalobkyně žádné takové konkrétní rozdíly neuvedla, pak nelze v obecné poloze přisvědčit důvodnosti námitky, že bylo povinností žalovaného zabývat se v rámci odvolacího řízení jinými případy. (49) Žalobkyně dále v žalobě poukazovala na ustanovení § 12 zákona o přestupcích a rozporovala výši jí uložené pokuty, neboť má za to, že správní orgán nepřihlédl k osobě pachatele, a to vedlo k uložení likvidační pokuty žalobkyni. K tomu odkázala i na usnesení rozšířeného senátu NSS čj. As 9/2008-133. (49) Soudu je znám názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010 čj. 1As 9/2008-133 (příst. na www.nssoud.cz), v němž uvedl : „ správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závaznost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, je nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování nikoli k okamžiku spáchání deliktu“. (50) Podle ustanovení § 39 odst. 1 zákona o státní památkové péči obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že za e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že horní hranice pokuty za projednávané přestupkové jednání je u fyzické osoby do výše 2.000.000 Kč. Žalobkyně byla postižena za § 39 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči. Kritéria pro výši pokuty je třeba vztahovat ke konkrétní skutkové podstatě. Jestliže spočívala v nevyžádání závazného stanoviska, je hlavním kritériem pro uložení výše sankce závažnost spáchaného přestupku. Závažnost je obecně vyjádřena v horní hranici výměry sankce. Správní orgán musí proto určit závažnost každého konkrétního jednání, kdy zkoumá způsob spáchání přestupku, tzn. druh jednání, kterým byla skutková podstata naplněna. Dále povahu přestupku a okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, které závažnost přestupku snižují nebo zvyšují. Dále je důležité, zda se jednání pachatel dopouštěl delší dobu a nebo zda se téhož přestupku dopustil opakovaně. Sankce má být ukládána v takové výši, aby měla odrazující účinek, aby nenastávaly případy, kdy stavebník raději poruší ustanovení zákona o památkové péči a nechá si za porušení uložit pokutu, neboť to je pro něho ekonomicky výhodnější než zákon respektovat. Tento smysl a účel sankce ospravedlňuje i to, že pokutu má subjekt významně pocítit ve své majetkové sféře. Právě taková újma je vzhledem k povaze a následkům přiměřená (srovnej rozsudek NSS sp. zn. 6As 74/2012). (51) V souzeném případě správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí při úvaze o výši pokuty z těchto kritérií vycházel, uvedl, že výši pokuty stanovil při spodní hranici možné sazby a pokuta je proto v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem daného případu. Jako polehčující okolnost správní orgán vzal v úvahu, že žalobkyně jednala v zájmu vybudování vhodného bytového prostoru a svůj původní záměr s orgány státní památkové péče projednala. Ke změně záměru ji vedly nové skutečnosti, které řešila bez projednání s orgány státní památkové péče z důvodu zabezpečení stavby a zabránění jejího dalšího poškození. Projednání nových skutečností však bylo nereálné, přitom ze zákona povinné. Byl připomenut i smysl a účel památkové ochrany v zachování historicky cenných a jiných strukturních nebo funkčních prvků, kdy bylo vzato v úvahu, že po prokázání nových skutečností týkajících se především stavu krovu a nadezdívky nad stropem nad prvním pozemním podlaží měla žalobkyně dostatek času a příležitostí projednat záměr rekonstrukce památky s orgány státní památkové péče. Tuto povinnost nejen porušila, ale ani možnosti tohoto projednání nevyužila. Přitom v závazném stanovisku ze dne 14. 1. 2014 byla upozorněna na tuto povinnost. V důsledku nesplnění této povinnosti došlo k likvidaci původních prvků stavby, což zapříčinilo nevratné destruktivní zásahy a objekt přišel o velmi cenné konstrukce dokládající historický vývoj objektu. Jednání bylo hodnoceno jako hrubé nedbalostní. Toto odůvodnění bylo přezkoumáno žalovaným správním orgánem ve vztahu ke stanovení výše pokuty a žalovaný správní orgán k tomu doplnil, že posuzoval skutečnost, že žalobkyně vlastní nemovitý majetek. Na nemovitostech vázne zástavní břemeno v důsledku uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně neuvedla žádné změny úvěrové smlouvy, z čehož žalovaný dovodil, že se ani nezměnila solventnost žalobkyně k horšímu. Dále byly zohledněny náklady na provoz v domácnosti a bylo vzato v úvahu, že žalobkyně nežije ve své domácnosti sama. Žalovaný zmínil, že žije s přítelem, otcem a bratrem. V měsíčních nákladech na chod domácnosti shledal žalovaný položky, které hodnotil, že nejsou pro chod domácnosti nezbytné, které vyjmenoval. Dospěl k závěru, že výše sankce není likvidační, k čemuž také přispívá i fakt, že tím, že žalobkyně provedla obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska, dosáhla úspor a realizace stavebních prací byla i časově zkrácena, což má za následek, že výrazně ušetřila i do budoucna na případné údržbě, neboť zachování autentických historických materiálů konstrukcí či povrchů je pro údržbu nepochybně náročnější. Žalovaný se zabýval celkově otázkou odůvodnění výše sankce a zdůraznil i význam kulturní památky z hlediska faktu, že je zapsána na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Kulturně historická hodnota objektu je vysoká, což umocňuje i poloha v kontextu urbanistické struktury vesnice, která jako celek je předmětem nejvyššího stupně památkové ochrany. Práce realizované bez závazného stanoviska nejsou nezanedbatelného rozsahu. Protizákonným postupem byla správnímu orgánu odňata možnost posoudit adekvátnost k odstraňování konstrukcí a vyjádřit se i adekvátnímu řešení s ohledem na maximální možnou ochranu památkových hodnot objektu. To je důvodem pro uložení vyšší sankce. Navíc bylo konstatováno, že žalobkyně se v minulosti již stejného přestupkového jednání dopustila, k čemuž bylo doplněno, že jí byla uložena pokuta rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 16. 5. 2007 pod čj. OPP/230/2007 a odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 17. 8. 2007 čj. KUJCK 26807/2007 OKPC/3. (52) S tímto hodnocením, které bylo v obou rozhodnutích správních orgánů uvedeno, jednak k výši uložené pokuty a jednak k námitce likvidačnosti pokuty, se soud ztotožnil. Pokuta byla uložena v zákonem stanoveném rozmezí při dolní hranici tohoto rozmezí s ohledem na rozsah zásahu do nemovité kulturní památky, který mohl být závazným stanoviskem regulován, případně mohla být kulturní památka uchráněna. Je třeba zdůraznit, že pokuta byla uložena na spodní hranici zákonné sazby, a tudíž svým účelem naplňuje preventivní i represivní smysl. Nemůže být sporu o tom, že zasáhne do majetkové sféry žalobkyně. Tato však její likvidační důsledek neprokázala. Následky, které se projevují v ekonomické sféře žalobkyně, jsou již ze samotného charakteru této sankce předpokládány a pro žalobkyni by měly být ponaučením, Určená pokuta proto nebyla krajským soudem shledána ani nepřiměřenou, ani likvidační. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, a to především s ohledem na závažnost přestupku žalobkyně. Za konkrétní přestupek lze uložit sankci až do výše 2.000.000 Kč. Žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 120.000 Kč. Takovou částku nelze s ohledem na horní hranici sazby považovat za nepřiměřenou. S ohledem na veškeré uvedené skutečnosti nelze dospět k závěru, že by správní orgány při stanovení výše sankce za přestupek vybočily ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí je srozumitelné jaká kritéria vzaly v úvahu při ukládání pokuty, jaké učinily úvahy a zároveň zvažovaly, jak žalobkyně požadovala případné, likvidační následky pokuty, které ostatně žalobkyně ani neprokázala. (53) Vzhledem k tomu, že správní orgány se zabývaly zákonem stanovenými kritérii, ke kterým je třeba přihlédnout při stanovení výše pokuty, další argumentace, kterou žalobkyně uvedla v žalobě, již v této souvislosti nebyla rozhodná, a to ať již se jednalo o předpoklad, že partner po ukončení studia získá dobře placené zaměstnání, či zda s otcem a bratrem hospodaří či nehospodaří, neboť jedná se o ničím nedoložené a zcela nekonkrétní tvrzení žalobkyně. Zohlednit nebylo lze ani informaci, že v případě prvého přestupkového jednání jí bylo teprve 21 let a nemovitost získala darem od matky, pro kterou bylo zřízeno věcné břemeno a jednalo se tudíž o formální změnu vlastníka, neboť matka rozhodovala o usedlosti až do doby svého odchodu od rodiny. Opět se jednalo o argumentaci, která z právního hlediska není významná, neboť vlastníkem, dle údajů z katastru nemovitostí, byla v době, kdy se poprvé přestupkového jednání dopustila, žalobkyně. (54) Žalobkyně v žalobě vznesla návrh na moderaci trestu, aby soud postupoval podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a od uložené pokuty upustil nebo jí alespoň snížil. Z toho důvodu je třeba uvést, že moderační právo soudu umožňuje k návrhu žalobkyně, buď snížit uložený trest nebo od něj upustit, a to ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. Pro možnost uplatnění moderačního práva soudu je nutné splnit zákonem stanovené podmínky. Musí se jednat o rozhodnutí, jímž byl uložen trest a nejsou dány podmínky pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým byl trest uložen. Trest byl uložen bez zjevně nepřiměřené výši a zákonná úprava výslovně umožňuje upuštění od trestu nebo jeho snížení. O snížení trestu lze rozhodnout na základě skutkového stavu, z něhož vycházel správní orgán. K užití moderačního práva je třeba zdůraznit, že toto právo soud využije pouze výjimečně, neboť nahrazuje správní uvážení orgánu o výši trestu za situace, že pravomoc ukládat pokuty za správní delikty či přestupky výlučně náleží správním orgánům. V dané věci soud splnění podmínek pro uplatnění moderačního práva neshledal. Východiskem pro upuštění od uložené sankce nebo její snížení je závěr, že trest, který byl žalobkyni uložen, je nepřiměřený. K tomuto závěru soud po přezkoumání žalobních bodů nedospěl. Z toho důvodu chybí základní předpoklad pro postup podle § 78 odst. 2 s.ř.s. Soud se naopak ztotožnil s hodnocením správních orgánů, kterým výši uložené sankce žalobkyni odůvodnily. Pokuta zjevně nevybočila z uvedených mezí a soudu nebyly předestřeny takové zvláštní důvody, pro které by mohl ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. aplikovat. Je třeba zdůraznit, že účelem moderace je zásah soudu pro případ, že se sankce nepohybovala v zákonném rozmezí, či neodpovídala zásadám pro její ukládání, nezohledňovala kritéria potřebná pro její individualizaci a neodpovídala by adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Tyto předpoklady pro moderaci soud neshledal. (55) K dalším námitkám žalobkyně, kterými doplnila žalobní návrh a jsou uvedeny v replice k vyjádření žalovaného, soud poukazuje na ustanovení § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá s.ř.s., podle kterého lze rozšířit žalobní body ve lhůtě 2 měsíců od právní moci žalovaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že doplnění žaloby bylo soudu doručeno dne 2. 8. 2015 stalo se tak po uplynutí této lhůty, a proto se soud takto doplněnými žalobními námitkami již zabývat nemohl. VI. Závěr, náklady řízení (56) V souzeném případě se správní orgány vypořádaly dostatečným způsobem s otázkou naplnění skutkové podstaty přestupku, a to jak po formální tak i po materiální stránce. Pokud se jedná o uloženou pokutu, správní orgány při určení její výše zohlednily nezbytná zákonná kritéria, z nichž je zjevné, které konkrétní skutečnosti vzaly při určení výše pokuty za podstatné, jakým způsobem je hodnotily, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vypořádány byly i námitky, které žalobkyně vznesla v odvolání. Žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Pro uložení sankce byly naplněny všechny definiční znaky vymezeného skutku i podmínky pro uložení sankce. Výše pokuty byla dostatečně zdůvodněna. (57) Soud proto uzavřel, že žalobkyní vznesené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (58) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však žádné náklady nad rámec své běžné činnosti nevynaložil, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.

Poučení