10 A 76/2015 - 91

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kulískové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V.J., bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, za účasti E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, a E.ON Distribuce, a. s., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. KUJI 69 485/2014, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2014, č. j. KUJI 69 485/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru výstavby (dále též „stavební úřad“) ze dne 6. 5. 2014, č. j. OV/783/2013-32 (dále jen „územní rozhodnutí“), kterým bylo žadateli E.ON Distribuce, a. s. podle § 79 a § 92 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Úprava vedení 110 kV V 1359 Vystrkov – Pelhřimov, SO 01 – 1. etapa, část 15(248) - 31(231) a 33(228) – 186(186) na vymezených pozemcích. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto několik dalších odvolání účastníků řízení a též podle § 92 odst. 1 správního řádu bylo několik odvolání účastníků řízení zamítnuto jako opožděných. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 1. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Usnesením ze dne 6. 2. 2015, č. j. 30 A 2/2015 – 43, byla věc postoupena Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému. Žalobce v žalobě uvedl, že se stavební úřad v územním rozhodnutí jeho námitkami zabýval pouze v obecné rovině, ale k jednotlivým konkrétně formulovaným námitkám se nevyjádřil. K odvolacím námitkám se pak podle žalobce žalovaný vyjádřil pouze zčásti nebo se nevyjádřil vůbec. Žalobce v žalobě navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí i územního rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že územním rozhodnutím, kterým byla povolena změna již dokončené stavby formou tzv. úpravy vedení 110 kV, mu bylo zasaženo do jeho vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce bylo dále zasaženo do jeho právní jistoty a dobré víry. Žalobce též poukázal na porušení jeho procesních práv ve správním řízení, neboť byly porušeny základní zásady správního řízení a žalovaný se nevypořádal se všemi důvody jeho odvolání. Ve vztahu k územnímu rozhodnutí žalobce tvrdí, že stavební úřad jeho námitky obecně shrnul a zamítl je. Z územního rozhodnutí však podle žalobce nelze seznat, jak stavební úřad jednotlivé námitky vyhodnotil, k jakým závěrům dospěl a co bylo důvodem zamítnutí námitek jednotlivě i v celku. Podle žalobce je územní rozhodnutí z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Podle žalobce došlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu. Nezákonnost územního rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že stavební úřad věděl z úřední činnosti, že v daném případě se nejedná o opravu, úpravu či údržbu již existující stavby – vedení elektrické rozvodné sítě, nýbrž že se jedná o stavbu novou. Žalobce odkazuje na komentář k § 79 odst. 6, k § 2 odst. 5 písm. c) a k § 3 odst. 4 stavebního zákona. Žalobce uvádí, že z návrhu na zahájení územního řízení je jednoznačně patrné, že vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby se změní. Odkaz stavebního úřadu na § 79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona považuje žalobce za nedostatečný. Stavební úřad podle žalobce pominul § 2 odst. 5 písm. c) a § 3 odst. 4 stavebního zákona, které stanoví, při splnění jakých podmínek se může jednat o stavební úpravu či údržbu stavby a kdy již nikoliv. Stavební úřad podle žalobce nezkoumal, zda navržená úprava stávající stavby vyhovuje kritériím uvedeným ve stavebním zákoně. Žalobce je též přesvědčen, že stavební úřad pominul závěry stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj z roku 2006. Podle žalobce je stanovisko pro stavební úřady závazné, a proto žalobce očekával, že žádost o územní rozhodnutí bude zamítnuta a že územní řízení bude zastaveno. Stavební úřad podle žalobce rozhodl překvapivě zcela opačně, aniž své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Žalobce tvrdí, že stavební úřad byl povinen svůj odlišný postup odůvodnit. Pokud tak neučinil, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi důvody odvolání; jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle žalobce se žalovaný nevyjádřil k důvodům odvolání pod body 1, 2, 4, 5 a 6 jeho odvolání. K odvolacímu bodu 3 se žalovaný podle žalobce vyjádřil pouze zčásti, když se zabýval existencí stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj. K obsahu stanoviska se však žalovaný vůbec nevyjádřil. Žalovaný rovněž zcela pominul rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, č. j. 7 Ca 1/2005 - 33, ve kterém je na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj odkazováno. Napadené rozhodnutí je podle žalobce v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť v obdobné věci a za obdobných podmínek již nadřízený orgán obdobnou situaci metodicky řešil a i soud závěry stanoviska použil s tím, že se v posuzovaném případě nejednalo o opravu nebo úpravu již existující stavby, ale právě z důvodu toho, že má být stávající stavba demontována, se jedná o stavbu zcela novou. Žalobce uvádí, že stejná situace nastala i v nyní projednávaném případě. Žalovaný však nerespektoval právní názor vyslovený soudem a rozhodl zcela opačně, aniž svůj postup odůvodnil, i když byl na závěr městského soudu žalobcem upozorněn. Žalovaný též podle žalobce porušil zásadu nestrannosti, neboť stranil závěrům stavebního úřadu, a odvolacími důvody se buď nezabýval, nebo je vypořádal jen obecně. Žalovaný podle žalobce nezkoumal z úřední povinnosti, zda je územní rozhodnutí vydáno v souladu se stavebním zákonem a zda stavba vyhovuje podmínkám podle § 2 odst. 5 písm. c) a § 3 odst. 4 stavebního zákona. Žalovaný ani z úřední povinnosti nezhodnotil, zda se stavební úřad v územním rozhodnutí vypořádal se vznesenými námitkami, ačkoliv to měl učinit z úřední povinnosti. Žalobce uzavírá, že stavení úřad a žalovaný se neřídili zásadami dobré správy, a proto jsou jejich rozhodnutí stižena nezákonností. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že se stavební úřad námitkami zabýval dostatečně komplexně, byť nejsou probrány diferencovaně, nýbrž souhrnně. Žalovaný dále konstatoval, že z názvu stavby „Úprava vedení“ nelze automaticky dovozovat, že stavba byla posouzena jako stavební úprava podle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, u které nedochází ke změně vnějšího půdorysného a výškového ohraničení stavby. Stavební úřad totiž není vázán názvem stavby. Povahu stavby posuzuje stavební úřad sám. Z rozhodnutí stavebního úřadu nevyplývá, že by stavební úřad posuzoval záměr stavebníka jako stavební úpravu již existující sítě. Pokud by totiž záměr považoval za stavební úpravu, pak by podle § 79 odst. 6 stavebního zákona žádné územní řízení nevedl. Územní řízení bylo vedeno z důvodu toho, že bude navýšena výšková hladina trasy vedení technické infrastruktury. Sloupy budou dosahovat výšky až 40,7 m nad základovou patkou. Toto navýšení lze analogicky vztáhnout k pojmu nástavba ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona. Je-li předmětem řízení navýšení stavby, vede stavební úřad o takové změně územní řízení. Vedení územního řízení neznamená, že se umisťuje zcela nová stavba. Nástavba je změnou dokončené stavby. Stavba je v území umístěna již od 50. let minulého století. Dále má žalovaný za to, že odvolací námitky vypořádal v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem. V replice žalobce uvedl, že jím odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl potvrzen Nejvyšším správním soudu v rozsudku ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 as 20/2006 - 129. V rozsudku byl podán výklad pojmu stavební úprava. Pojem stavební úprava je vymezen stejně v aktuálním i v předchozím stavebním zákoně. III. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 26. 6. 2013 podal E.ON Distribuce, a. s. žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Dne 6. 5. 2014 pod č. j. OV/783/2013-32, vydal stavební úřad územní rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Úprava vedení 110 kV V1359 Vystrkov – Pelhřimov, SO 01 – 1. etapa, část 15(248) - 31(231) a 33(228) – 186(186) na vymezených pozemcích. K popisu stavby bylo uvedeno, že se jedná o úpravu linky 110 kV V1359 Vystrkov – Pelhřimov. Úpravy povedou k přeměně linky jednoduché (3 vodiče) na linku dvojitou (6 vodičů). Budou demontovány všechny vodiče a izolátorové závěsy ze stožárů č. 14(14) – 31(231) a 33(228) – 186(186) včetně ZL a jeho uchycení. Stožáry č. 15(248) – 31 (231), 33(228) – 66(195) a 72(188) – 73(187) budou demontovány včetně odbourání betonových základů, na jejich místě budou vybetonovány nové základy a po jejich vyzrání vztyčeny nové stožárové konstrukce. Nedojde ke změně stožárových míst nebo trasy vedení, kromě stožárů č. 26(237), 32(-), 46(215), kde dojde k jejich posunu v ose trasy. Stožár č. 233 bude zrušen, aby nenarušoval chráněné území Jankovský potok, a stožár č. 232 bude posunut, aby vyrovnal odstranění stožáru č.

233. Budou nainstalovány nové závěsy, fázové vodiče (6 vodičů) a KZL. Na závěr se nové vodiče naspojkují na stávající vodiče. Stožáry jsou v provedení pro 6 fázových vodičů a jedno zemnící lano, příp. KZL. Jsou příhradové, jednodříkové, prostorové, samonosné konstrukce, úzkého typu s konfigurací vodičů do tvaru „soudek“. Vyrobené jsou z normalizovaných, ocelových, válcovaných profilů. Stožáry jsou typu V11 + V15_atyp, výšky 40,7 m nad základovou patkou. Fázový vodič bude 243- AL1/39-ST1A v konfiguraci 2x3x1. Zemnící lano bude kombinované. Ochranné pásmo, které bylo historicky 15 m, bude nyní 12 m od krajního vodiče. Pro umístění a provedení stavby byly v územním rozhodnutí stanoveny podmínky. Námitky účastníků řízení byly vypořádány na str. 14 až 17 územního rozhodnutí. Dne 23. 5. 2014 podal žalobce spolu s dalšími osmi účastníky řízení společné odvolání proti územnímu rozhodnutí. Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. KUJI 69 485/2014, bylo odvolání žalobce a dalších dvanácti účastníků řízení zamítnuto jako nedůvodné a územní rozhodnutí bylo potvrzeno. Odvolání dalších pěti účastníků řízení byla zamítnuta jako opožděná. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Z logiky věci se krajský soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí. Žalobce je toho názoru, že stavební úřad nedostatečně reagoval na jeho námitky a že žalovaný se k odvolacím námitkám vyjádřil pouze zčásti nebo vůbec. Krajský soud přezkoumal územní rozhodnutí i napadené rozhodnutí a předesílá, že vyhodnotil, že stavební úřad i žalovaný se s námitkami žalobce vypořádali zcela dostatečným způsobem. Krajský soud též připomíná, že k pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu. Žalobce tvrdí, že stavební úřad jeho námitky shrnul jen obecně, ale nevypořádal je jednotlivě. Žalobce přitom neuvedl, které konkrétní námitky uplatněné v územním řízení měly zůstat nevypořádány. Vzhledem k tomu, že žalobce nevymezil meze žalobního přezkumu ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti územního rozhodnutí, přezkoumal krajský soud územní rozhodnutí z hlediska jeho přezkoumatelnosti z úřední povinnosti. K vadě řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozumitelnost totiž krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přihlíží i z úřední povinnosti. V této souvislosti krajský soud konstatuje, že neshledal, že by územní rozhodnutí bylo stiženo vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti. Stavební úřad na str. 14 a 15 citoval námitky žalobce, které obdržel dne 29. 11. 2013. Námitky se týkaly především povahy stavby a zásahu do žalobcova vlastnického práva zvětšením rozsahu věcného břemene. K otázce existence a historickému trvání věcného břemene se stavební úřad vyjádřil na str. 16 a 17 územního rozhodnutí. Na str. 17 územního rozhodnutí se stavební úřad zabýval povahou stavby a konstatoval, že v daném případě dochází ke změně výškové úrovně vedení, tj. k navýšení stavby či analogicky nástavbě. Krajský soud zhodnotil, že na námitky žalobce uplatněné v územním řízení stavební úřad v územním rozhodnutí dostatečným způsobem reagoval. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. Následně žalobce namítal i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nevypořádal jeho odvolací námitky pod body 1, 2, 4, 5 a 6 odvolání. Žalobce v těchto jednotlivých odvolacích námitkách uvedl, že 1) stavební úřad nevypořádal jeho námitky, 2) nesouhlasil se užitím závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006, 4) nesouhlasil s tím, že jde o úpravu vedení, nýbrž tvrdil, že jde o novou stavbu, 5) napadal postup žadatele, který neuzavřel alespoň předběžné dohody s vlastníky dotčených pozemků a 6) požadoval předložení veřejnoprávního titulu a projektové dokumentace skutečného provedení stavby ke stávající existující stavbě. Pokud jde o námitky pod body 2, 4 a 5, tak s nimi se žalovaný souhrnně a poměrně podrobně vypořádal na str. 8, 9 a 10 napadeného rozhodnutí. Na str. 5 žalovaný uvedl, že se stavební úřad vypořádal se vznesenými námitkami účastníků řízení. Tím žalovaný vypořádal odvolací důvod č. 1 sice stručně, ovšem dostatečně. Kdyby totiž žalovaný zjistil, že stavební úřad nevypořádal některé námitky účastníků řízení, mohl by to být důvod ke zrušení územního rozhodnutí bez dalšího. Konečně pokud jde o odvolací námitku č. 6, tak veřejnoprávní titul žadatele žalovaný vymezil odkazem na § 24 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (str. 9 napadeného rozhodnutí). Jediné, k čemu se žalovaný nevyjádřil, je požadavek žalobce na předložení projektové dokumentace k existující stavbě. Ovšem takové opomenutí nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a jeho přezkoumatelnost. Krajský soud doplňuje, že k územnímu záměru se předkládá projektová dokumentace k záměru, který má být realizován, nikoliv stará projektová dokumentace k existující stavbě. Krajský soud považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Pokud jde o odvolací bod č. 3, tak k němu žalovaný zaujal postoj na str. 9 napadeného rozhodnutí. Žalovaný stanovisko Ministerstva zemědělství z roku 2006 nedohledal na webových stránkách a nemohl se tak vyjádřit k jeho obsahu. Pokud se jej žalobce dovolával, tak jej měl žalovanému předložit. Žalovaný uvedl, že dané stanovisko se stejně vztahovalo k dosavadnímu stavebnímu zákonu č. 50/1976 Sb. Pokud v této souvislosti žalovaný opomněl výslovně reagovat i na odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze, pak to nelze brát za vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Daný rozsudek zřejmě v tomto kontextu žalovaný považoval za nerozhodný, neboť se týkal dosavadní právní úpravy stavebního zákona. Krajský soud vyhodnotil, že žalovaný postupoval při odvolacím přezkumu v souladu s § 89 odst. 2 stavebního zákona. Žalovaný popsal předmětnou právní úpravu i procesní postup stavebního úřadu. Přitom zhodnotil, že stavební úřad postupoval podle příslušných ustanovení stavebního zákona a že postupoval i v souladu se zásadami správního řízení a že umožnil dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy (str. 7 napadeného rozhodnutí). Dále žalovaný zhodnotil i to, že záměr žadatele je v souladu se Zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina, neboť se nachází v oblasti, která je v grafických podkladech značena jako územní rezerva pro vedení elektrické energie 110 kV (str. 8 napadeného rozhodnutí). Pokud jde o dotčení práv, tak žalobce tvrdil, že povolením změny již dokončené stavby formou úpravy vedení 110 kV, došlo k zásahu do jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce bylo zasaženo do jeho právní jistoty a dobré víry. Krajský soud k těmto žalobním bodům nemůže než konstatovat, že se jimi nemůže věcně zabývat pro jejich obecnost a nedostatečné vymezení toho, jak konkrétně mělo dojít k zásahu do vlastnického práva žalobce a jakým způsobem to mělo vliv na jeho právní jistotu a jak došlo k zásahu do jeho dobré víry a čeho se týkala. Krajský soud na tomto místě připomíná, že obecné formulování žalobního bodu mu v podstatě znemožňuje se takovým žalobním bodem zabývat. Při formulaci žalobních bodů je nutno pamatovat na to, že „pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§ 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). S ohledem na uvedené se krajský soud nekonkrétně formulovaným žalobním bodem týkajícím se zásahu do vlastnického práva nezabýval. Úkolem krajského soudu totiž není za žalobce žalobní body domýšlet či snad podrobovat napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí přezkumu z hlediska všech možných aspektů jejich zákonnosti. Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. je krajský soud žalobními body vázán a v jejich mezích přezkoumává napadené rozhodnutí. Krajský soud nemůže přezkoumat a poté zrušit rozhodnutí z důvodů, které nebyly konkrétně v žalobě řádně a včas uplatněny. Krajský soud k tomu toliko doplňuje, že pokud žalobce měl v rámci tohoto žalobního bodu na mysli problematiku věcného břemene, která se v územním řízení k jeho námitkám řešila, pak měl takto žalobní bod formulovat a měl přesně vymezit, s jakými závěry správních orgánů ohledně této otázky nesouhlasí a proč. Jinými slovy řečeno, v rámci tohoto žalobního bodu se měl žalobce proti názoru správních orgánů vymezit. To však žalobce neučinil a jak již krajský soud konstatoval, jeho úkolem není tuto argumentaci za žalobce domýšlet a přezkoumávat otázky, které žalobce sám součástí soudního přezkumu neučinil podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobce napadal dále to, že v případě daného územního záměru se nejednalo o opravu, úpravu či údržbu již existující stavby, nýbrž se jedná o stavbu novou. Žalobce uvádí, že ohraničení stavby se změní. Podle žalobce je odkaz stavebního úřadu na § 79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona nedostatečný. Tento žalobní bod krajský soud zhodnotil jako nedůvodný. Předně je třeba uvést, že označení záměru v projektu jako „Úprava vedení 110 kV“ ještě neznamená, že se záměrem je nakládáno tak, že se jedná o stavební úpravu podle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona. Kdyby tomu tak bylo, tak by se podle § 79 odst. 6 stavebního zákona nemuselo vést územní řízení. Stejně tak nebyl záměr žadatele posouzen jako výměna vedení technické infrastruktury za podmínek podle § 79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona, neboť takový záměr opět podle zákona nevyžaduje vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. V projednávané věci územní řízení o umístění stavby vedeno bylo, neboť záměr žadatele zahrnoval změnu výškové úrovně vedení (zvýšení na 40,7 m nad základovou patku). Stavební úřad proto záměr posoudil analogicky jako nástavbu podle § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona, při které se stavba zvyšuje. Z toho důvodu bylo vedeno územní řízení o umístění stavby. Záměr žadatele tak byl vyhodnocen jako změna dokončené stavby, která se v místě nacházela od 50. let minulého století. Daný záměr žadatele byl vyvolán stářím linky a nevyhovující přenosovou kapacitou. Žalobce v žalobě tvrdí, že záměr žadatele je novou stavbou, neboť stávající stavba bude demontována. Žalobce se odvolává na stanovisko Ministerstva zemědělství z roku 2006 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, č. j. 7 Ca 1/2005 – 33, publikovaný pod č. 1600/2008 Sb. NSS. Pokud jde o stanovisko Ministerstva zemědělství z roku 2006, takto žalobce soudu nepředložil a ani jej blížeji nespecifikoval konkrétním datem vydání a číslem jednacím. K jeho obsahu se tudíž krajský soud nemohl vyjádřit. Krajský soud se nicméně ztotožňuje s tím, co uvedl žalovaný, že dané stanovisko bylo vydáno pro jeden konkrétní případ a nemá přesah pro další případy, obzvláště pokud jej ani nebylo lze dohledat na webové stránce Ministerstva zemědělství, o což se žalovaný pokoušel. Pokud jde o žalobcem odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze, tak krajský soud konstatuje, že daná kauza se týkala řízení o dodatečném povolení stavby a týkala se právní úpravy podle předchozího stavebního zákona č. 50/1976 Sb. V předmětném rozsudku bylo vysloveno, že „pokud dojde k úplné výměně stožárů elektrického vedení, včetně nového zemního osazení takových stožárů, nejedná se o pouhou stavební úpravu, ale o stavbu novou, která vyžaduje stavební povolení.“ Krajský soud podotýká, že záměr žadatele nebyl hodnocen jako stavební úprava, nýbrž jako změna dokončené stavby spočívající v nástavbě, a tudíž územní řízení bylo ve věci provedeno. Dále krajský soud konstatuje, že nemá za to, že by záměr žadatele měl být posouzen jako nová stavba. V daném případě totiž dle projektové dokumentace nedojde k úplné výměně stožárů elektrického vedení. Záměr žadatele zahrnuje vedení 110 kV V1359 Vystrkov – Pelhřimov, a to 1. etapu těchto prací, která se má týkat stožárů č. 15 – 31 a 33 – 186. Z popisu stavby v územním rozhodnutí se podává, že budou demontovány vodiče a izolátorové závěsy ze stožárů č. 14 – 31 a 33 – 186. Přitom demontování a odbourání betonových základů se má uskutečnit pouze u stožárů č. 15 – 31, 33 – 66 a 72 – 73 (na stejných místech mají být vybetonovány nové základy a vztyčeny nové stožáry, kromě stožárů č. 26, 46 a 232, kdy dojde k jejich posunu v ose trasy). Úplně zrušen má být pouze stožár č.

233. Z toho krajskému soud vyplývá, že nedojde k úplné, nýbrž k částečné výměně stožárů v trase stávajícího vedení. Stožáry č. 67 – 71 a 74 – 186 demontovány být nemají. Popsané stavební práce proto podle krajského soudu nenaplňují kvalitu nové stavby, která by znamenala úplné odstranění dosavadní stavby, tj. všech stožárů a všech betonových základů a jejich nahrazení novými. To v daném případě skutečně nenastává a krajský soud je přesvědčen, že záměr žadatele byl zcela správně posouzen jako změna dokončené stavby v podobě nástavby. Krajský soud pouze doplňuje, že žalobce zjevně svojí argumentací o tom, že jde o novou stavbu, směřuje k tomu, aby byl žadatel povinen s ním uzavřít novou smlouvu o věcném břemeni. Vzhledem k tomu, že žalobce takový žalobní bod v žalobě výslovně neuvedl, odkazuje krajský soud toliko na odůvodnění obou správních rozhodnutí, v nichž je žalobci dostatečně vysvětleno, že zde existuje zákonné historické věcné břemene z 50. let, jež nezaniklo ani s přijetím nové právní úpravy. Stavební úřad navíc k dané problematice výstižně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006 (dostupný z www.nsoud.cz), ze kterého vyplývá, „jestliže oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklo pro vedení určitého napětí a vymezenou trasu, přičemž vznik tohoto oprávnění vyplýval z veřejného zájmu na jeho existenci, nelze § 22 odst. 3 elektrizačního zákona, který stanoví, že oprávnění zaniká zrušením vedení, vyložit jinak, než že jde o situaci, kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat. Pak samotná skutečnost, že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení na cizím pozemku způsobit nemohla.“ Podle prezentovaného právního názoru bude historické věcné břemeno zachováno, ať už se bude jednat o změnu dokončené stavby elektrického vedení nebo o odstranění dosavadní stavby a vybudování nové stavby elektrického vedení ve stejné trase a ve vymezené kvalitě. K námitce, že žalovaný porušil zásadu nestrannosti, když se přiklonil k závěrům stavebního úřadu, nelze než konstatovat, že je nedůvodná. Žalovaný v rámci odvolacího řízení přezkoumává závěry stavebního úřadu, a pokud je vyhodnotí jako zákonné a správné (a odvolací námitky jako nedůvodné), pak se logicky přikloní k závěrům stavebního úřadu, resp. se s nimi ztotožní. Krajský soud neshledal, že by žalovaný stranil stavebnímu úřadu na úkor žalobce. Námitka porušení základních zásad správního řízení je vznesena nekonkrétně, a tudíž se jí krajský soud nemohl zabývat. V. Závěr a náklady řízení Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.