10 A 79/2015 - 108

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobkyně Ing. Evy Procházkové, se sídlem Znojmo, nám. Svobody 1548/5, insolvenční správkyně dlužníka Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s., se sídlem Praha – Horní Měcholupy, Nad Přehradou 408, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení I. Bc. L. H., II. N. H., a III. OMNIPOL, a. s., se sídlem Praha 1, Nekázanka 880/11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25766/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25766/2015/OREG, a rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 29. 10. 2014, č. j. METAB 44416/2014/SÚ/Kou, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25766/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“) ze dne 29. 10. 2014, č. j. METAB 44416/2014/SÚ/Kou, kterým byla zamítnuta žádost Zoologické zahrady Tábor – Větrovy, a. s. o dodatečné povolení staveb: voliéry volné – ohrazení na pozemcích parc. č. 978/30, 978/29, 1067/13, 996/1, 978/10, 986/2, 986/7, 988, 1066/1, 989, 990, 996/2, 1066/2, 982/7, 991, 3 x kotec na pozemku parc. č. 978/10 a 996/1, hrací prvky na pozemku parc. č. 978/10, altán na pozemku parc. č. 978/10, kurník na pozemku parc. č. 978/30, seník na pozemku parc. č. 978/10, stanový hangár na pozemku parc. č. 978/30, 2 x pavilon na pozemcích parc. č. 978/10, 1067/2, 986/2, stánek na pozemku parc. č. 996/1, zahradní domek na pozemku parc. č. 978/10, 2 x zpevněná plocha na WC na pozemcích parc. č. 978/10, 978/30, 978/11, areálové rozvody NN na pozemcích parc. č. 1067/2, 990, 986/2, 996/2, 991, 1066/1, 1066/2, vše v k. ú. Horky u Tábora. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 28. 4. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, kterou opravila a doplnila podáním ze dne 29. 4. 2015. Žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí i souvisejícího prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu. Podle žalobkyně je výrok napadeného rozhodnutí ve spojení s výrokem rozhodnutí stavebního úřadu v rozporu se smyslem zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), a to nejen v jeho současném platném znění, ale i ve znění platném do 31. 12. 2012. Ve znění platném od 1. 1. 2013 je v § 18 odst. 5 stavebního zákona zcela jasně uvedeno, že v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat mimo jiné i taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje. Tímto ustanovením a smyslem stavebního zákona se měl žalovaný řídit a měl zrušit rozhodnutí stavebního úřadu a věc vrátit k dalšímu řízení. Dané řízení již probíhá celou řadu let a šlo přitom o nové projednání věci po zrušení předchozího odvolacího rozhodnutí ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. 10 A 13/2013 – 48). Krajský soud konstatoval, že jednotlivé stavby je nutno v řízení o jejich dodatečném povolení posuzovat samostatně a že je nelze dodatečně nepovolit pouze proto, že jsou součástí areálu zoologické zahrady jako celku, který je v rozporu s územním plánem. Podle žalobkyně se správní orgány závazným právním názorem krajského soudu neřídily a porušily tak § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud konstatoval, že u dílčích staveb, které nebudou posuzovány jako celý komplex zoologické zahrady, je třeba zvážit možnost, že některé z nich budou splňovat zákonná kritéria a že v zásadě tedy nebude jejich dodatečnému povolení nic bránit. Žalobkyně z toho dovozuje, že žádosti o dodatečné povolení staveb mělo být na základě rozsudku krajského soudu bez dalšího vyhověno, a nikoliv dalšími obstrukcemi a nezákonnými rozhodnutími způsobovat škody velkého rozsahu a poruchy v činnosti právnické osoby. Žalovaný podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí obsáhle popisuje danou situaci, avšak naprosto rezignoval na jakoukoliv argumentaci a toliko přebíral statě či věty z nejrůznějších rozhodnutí a vyjádření, avšak konkrétní argumenty skutečně odůvodňující jeho rozhodnutí v jeho písemném vyhotovení absentují. Žalovaný takticky obchází zcela zásadní rozpory se zákonnými normami, ale i s pravomocným rozsudkem a územním plánem města Tábora. Námitky a argumentaci žalobkyně žalovaný prakticky ignoruje. Žalobkyně uvádí, že osoby podílející na rozhodovací činnosti v dané věci jsou proškolené a odborně způsobilé. Nelze se proto domnívat, že by dané problematice nerozuměly. Podle žalobkyně tyto nezákonné praktiky byly po celou dobu prováděny se záměrem fakticky zlikvidovat právnickou osobu, která se nyní nachází v insolvenčním řízení. Žalobkyně v žalobě polemizuje o tom, že cílem napadeného rozhodnutí bylo, aby bylo pravomocně rozhodnuto ve věci a aby nástupnická právnická osoba již nemohla v dané věci nic dělat. Daná tvrzení podle žalobkyně nalézají oporu v článku, který vyšel dne 24. 4. 2015 v Táborském deníku a v němž se zaměstnanci Městského úřadu Tábor měli vyjadřovat o tom, že k dodatečnému povolení staveb je třeba změny územního plánu. Takové tvrzení je podle žalobkyně v naprostém rozporu se zrušujícím rozsudkem krajského soudu (str. 10, odst. 2), v němž krajský soud konstatoval, že nemůže souhlasit s kategorickým závěrem žalovaného, dle něhož jsou předmětné stavby jako součást areálu zoologické zahrady v rozporu s územním plánem města Tábora. Krajský soud zdůraznil, že z obsahu územního plánu je zřejmé, že např. ohrazení pastvin ani zookoutek nevylučuje takové využití právě pro provoz zoologické zahrady. Žalobkyně poukázala i na další rozpor postoje stavebního úřadu (str. 15 jeho rozhodnutí) se zrušujícím rozsudkem krajského soudu (str. 9, odst. 4), a sice v tom, že krajský soud konstatoval, že všechny stavby nebyly od počátku budovány se záměrem provozovat zoologickou zahradu. Z toho důvodu nelze ani po roce 2011, kdy Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. získala licenci k provozování zoologické zahrady, hodnotit jednotlivé stavby jako celý komplex, naopak je třeba posuzovat jednotlivé konkrétní stavby. Stavební úřad naopak trvá na tom, že nelze zcela odhlížet od skutečnosti, že byly a dále jsou budovány stavby za účelem využití zoologické zahrady jako komplexu staveb a výběhů, které jsou ve svém důsledku provozovány a užívány jako celek. Žalobkyně poukazuje též na str. 16 rozhodnutí stavebního úřadu, kde stavební úřad opět uvádí, že nelze odhlížet od toho, že jsou stavby užívány pro účely zoologické zahrady, což je činnost, která porušuje hospodářský a společenský potenciál rozvoje daného území, neboť je to činnost neprojednaná s ohledem na zájmy chráněné zvláštními předpisy a stavebním zákonem. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný vůbec nekomentuje a nevyvrací argumentaci, kterou uvedla na str. 3 a 4 podaného odvolání. Tato pasáž je věnována dopravní situaci, přičemž ani jeden z posudků nekonstatuje, že by došlo v důsledku provozu zoo k enormnímu nárůstu dopravy a že by byl v lokalitě nedostatek parkovacích míst. Žalovaný se k vadám procesního i věcně právního charakteru nikterak detailně nevyjadřuje a pouze konstatuje, že s názorem žalobkyně nesouhlasí. To je však naprostá rezignace na argumentaci v dané věci. Žalobkyně považuje správní rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť se z nich nelze dozvědět, v čem je vlastně onen rozpor s územním plánem a proč je naprosto ignorováno pravomocné rozhodnutí soudu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postup stavebního úřadu byl souladný se závazným názorem krajského soudu a že stavební úřad napravil pochybení, kterých se dříve dopustil (např. odůvodnil soulad jednotlivých staveb s regulativy územního plánu). Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Osoby zúčastněné na řízení I. a II. podaly k žalobě vyjádření, v němž uvedly, že jsou přesvědčeny o její důvodnosti. Tyto osoby poukázaly na pobočku Zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou, která byla zbudována u Temelína k péči pro handicapované živočichy. Je zde zrekonstruovaná bývalá zemědělská usedlost, venkovní expozice, voliéry, gigantické klece a parkoviště. Podle legendy územního plánu jde o území určené pro občanskou vybavenost. Osoby zúčastněné dovozují, že v daném případě neměl správní orgán problém s povolením stavby, ačkoliv je na první pohled zřejmé, že využité plochy nejsou určeny ani pro zoologickou zahradu ani pro chov zvířat či pro záchrannou stanici. Osoby zúčastněné jsou toho názoru, že pracovníci stavebního úřadu v Táboře postupovali účelově a svévolně, ačkoliv od samého počátku mohly být stavby povoleny, protože nikdy nebyly postaveny v rozporu s územním plánem. Pokud šlo o pobočku Zoologické zahrady Ohrada, která je spolufinancována Jihočeským krajem, tak žádná změna územního plánu vyžadována nebyla, zatímco v projednávaném případě byla změna územního plánu naprosto nesmyslně stále vyžadována. Ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení I. ze dne 23. 9. 2015 se konstatuje, že ve stávající zoo, kterou provozuje Zoologická zahrada Tábor, a. s. dochází k rozsáhlé stavební činnosti (např. parkoviště pro 180 aut, tři rozsáhlé dřevěné budovy atd.). Osoba zúčastněná na řízení uvádí, že došlo i k výstavbě na pozemku ve vlastnictví L. S. (dvě budovy vepřínů pro divoká prasata), o čemž ona sama neměla nejmenší ponětí. Osoba zúčastněná na řízení dovozuje, že za bývalého provozovatele zoologické zahrady nebylo možno povolit prakticky nic, byla vyžadována změna územního plánu a další byrokratické nesmyslné požadavky, což následně vedlo k prohlášení konkurzu na majetek bývalého provozovatele zoologické zahrady a ke vzniku škod v řádech mnoha miliónů korun. Naopak nový provozovatel zoologické zahrady buduje nové stavby zřejmě se souhlasem místních orgánů, neboť si osoba zúčastněná na řízení nedovede představit, že by tak činil bez jejich vědomí, když pořádají společné tiskové konference. Najednou není třeba změna územního plánu a patrně ani vydání stavebního povolení, k němuž by se osoba zúčastněná na řízení musela nutně vyjadřovat jako vlastník sousedních pozemků. Osoba zúčastněná na řízení poukazuje na to, že do dnešního dne nedošlo ke změně vlastníka nemovitostí tak, jak je prezentováno médii. Osoba zúčastněná na řízení navrhla provedení důkazů předloženými fotografiemi, výpisy z katastru nemovitostí a dotazem soudu na L. S., zda je jí známo či zda dala souhlas s výstavbou prováděnou na jejích pozemcích současným provozovatelem Zoologickou zahradou Tábor, a. s. Dne 3. 6. 2016 obdržel krajský soud repliku žalobkyně k vyjádření žalovaného. Žalobkyně zdůraznila, že z rozhodnutí stavebního úřadu je patrné, že stavební úřad neposuzoval soulad konkrétních staveb s územně plánovací dokumentací jednotlivě, ale právě jen s ohledem na jejich přináležitost k areálu zoologické zahrady. Stavební úřad svůj úmysl nerespektovat závazný právní názor soudu vyjádřil již tím, když uvedl, že by bylo účelové a v rozporu s dobrými mravy a zákonem nahlížet na jednotlivé stavby odtrženě od skutečnosti a nevzít v úvahu to, že provozovateli areálu byla udělena licence k provozování zoologické zahrady. Ve vztahu k ploše Bni stavební úřad uvedl, že na této ploše není možné umisťovat záměry zoologické zahrady a dodal, že i kdyby soulad na této ploše jednotlivě posuzoval, což zřejmě neudělal, pak by došel ke stejnému závěru. Ve vztahu k ploše Rv bylo uvedeno, že na ní lze umisťovat prioritně stavby pro veřejnou rekreaci, nikoliv stavby pro zoologickou zahradu. Obdobně postupoval stavební úřad i ve vztahu k plochám Bn a Zt. Žalobkyně doplňuje, že ani sám žalovaný neodůvodnil nesoulad každé jednotlivé stavby s platnou územně plánovací dokumentací a omezil se na konstatování, že posouzení provedené stavebním úřadem pokládá za dostatečné. Žalovaný měl jen souhrnně uvést, že v rámci posuzování souladu stavby s územně plánovací dokumentací se posuzuje konkrétní stavba umístěná do konkrétní plochy. Žalobkyně opakovaně poukazuje na rozpor správních rozhodnutí s pravomocným rozsudkem, a tedy na porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Opatřením ze dne 8. 9. 2011, č. j. METAB 41174/2011/SÚ/Vav, oznámil stavební úřad zahájení řízení o odstranění staveb podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. V té době byla vlastníkem staveb společnost Ranč Větrovy, a. s. Následně opatřením ze dne 13. 10. 2011 stavební úřad rozšířil předmět řízení o odstranění stavby ještě o další stavby. V té době již byla vlastníkem staveb společnost Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. (dále též jako „žadatel“). Tato společnost následně podala dne 20. 2. 2012 žádost o dodatečné povolení staveb v areálu zoologické zahrady. Řízení o dodatečném povolení staveb o této žádosti bylo vedeno pod sp. zn. S-META 8628/2012/Kou. Usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. METAB 14762/2012/SÚ/Vav, přerušil stavební úřad řízení o odstranění staveb, a to do doby vydání pravomocných rozhodnutí o žádostech o dodatečné povolení staveb. Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2012, č. j. METAB 45613/2012/SÚ/Vav, byla žádost o dodatečné povolení staveb zamítnuta. Rozhodnutí stavebního úřadu bylo k odvolání Zoologické zahrady Tábor – Větrovy, a. s. potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2013, č. j. KUJCK 556/2013/OREG. Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud po provedeném řízení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2013, č. j. KUJCK 556/2013/OREG, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem, a to rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 10 A 13/2013 – 48. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 12. 2013. Žalovaný v rámci dalšího řízení rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu tak, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 8. 10. 2012, č. j. METAB 45613/2012/SÚ/Vav, zrušil a věc vrátil k novému projednání stavebnímu úřadu. Žalovaný stavebnímu úřadu uložil, aby se vyvaroval zjištěných pochybení ve vazbě na zrušující rozsudek krajského soudu a aby vyzval žadatele k odstranění vad podané žádosti. Stavební úřad v pokračujícím řízení pod sp. zn. S-META 8628/2012/Kou vyzval dne 1. 4. 2014 žadatele, aby do šedesáti dnů od doručení výzvy ve věci jeho žádosti ze dne 20. 2. 2012, týkající se „ohrazení, 2 × kotec pro hospodářská zvířata, zpevněná plocha pro stanový hangár, zpevněná plocha pro WC, které jsou umístěny na pozemcích parc. č. 978/30, 978/29, 978/10, 1067/13, 978/8 v k. ú. Horky u Tábora“ předložil doklady, ze kterých bude seznatelný rozsah záměru a rozsah staveb, které jsou předmětem žádosti. Stavební úřad upozornil, že je třeba uvést do souladu předloženou žádost s dalšími podklady a především jednoznačně identifikovat rozsah a výčet staveb, které jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení staveb, včetně jejich identifikace ve vztahu k pozemkům. Ve vztahu k zpevněné ploše pro hangár měl žadatel doložit projektovou dokumentaci k posouzení, zda se jedná o stavbu, neboť o této ploše nebylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Žadatel dne 4. 6. 2014 doplnil svou žádost a upřesnil ji co do výčtu staveb i výčtu stavbami dotčených pozemků. Dále doplnil podklady včetně projektové dokumentace. V souvislosti s tím stavební úřad veřejnou vyhláškou ze dne 27. 6. 2014, č. j. METAB 30153/2014/SÚ/Kou, oznámil úpravu rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby a úpravu okruhu účastníků řízení. Tím stavební úřad odstranil rozpor v označení pozemků, uvedených v rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění stavby a v řízení o dodatečném povolení stavby (stavební úřad konstatoval, že k tomuto rozporu došlo v důsledku digitalizace území). V pokračujícím řízení proběhlo dne 5. 8. 2014 ústní jednání. Dne 6. 8. 2014 stavební úřad veřejnou vyhláškou sdělil účastníkům řízení, že shromáždil podklady pro rozhodnutí ve věci a že je možno se s nimi ve stanovené lhůtě seznámit a vyjádřit se k nim. Dne 29. 10. 2014 vydal stavební úřad pod č. j. METAB 44416/2014/SÚ/Kou rozhodnutí, kterým žádost žadatele o dodatečné povolení vymezených staveb podle § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona zamítl. V rozhodnutí stavební úřad shrnul historii vzniku zoologické zahrady v místě Tábor – Větrovy. Stavební úřad uvedl, že využití území není legislativně schváleno pro funkci zoologické zahrady, a proto nemohou být ani jednotlivé stavby v souladu s dílčími kritérii podle územně plánovací dokumentace. Podle stavebního úřadu by bylo absurdní, kdyby se připustilo umístění jednotlivých dílčích staveb zoo na ploše určené pro zemědělství – extenzivní a intenzivní hospodaření. Dále stavební úřad konstatoval, že posuzoval stavby podle názoru krajského soudu zcela jednotlivě v rozsahu podané žádosti a ve vazbě na jednotlivé zákonné podmínky podle § 129 stavebního zákona. Stavební úřad uvedl, že žadatel předložil projektovou dokumentaci, ve které je specifikováno funkční využití jednotlivých staveb jako staveb pro zoologickou zahradu. S ohledem na to stavební úřad takto k jednotlivým stavbám přistupoval při hodnocení jejich souladu s jednotlivými funkčními využitími podle územního plánu. V zájmu spravedlnosti a zachování právní jistoty vykládal stavební úřad pojmy územního plánu ve smyslu faktického užívání jednotlivých staveb, kterých se řízení o jejich dodatečném povolení týkalo. Stavební úřad tak postupoval v rámci ochrany právní jistoty všech účastníků tohoto řízení i účastníků procesu projednání územně plánovací dokumentace, neboť užívání pozemků v daném území pro zoologickou zahradu není v současně době možné. Podle stavebního úřadu by bylo zcela účelové a v rozporu s dobrými mravy a zákonem, nahlížet na jednotlivé stavby v žádosti o jejich dodatečném povolení odtrženě od skutečnosti a nevzít v úvahu i tu závažnou okolnost, že žadateli byla udělena licence pro provozování zoologické zahrady. Jde tedy o areál určený k provozování zoologické zahrady. Tento názor stavebního úřadu pak podporují i přílohy předložené žadatelem, a sice závazné stanovisko krajského úřadu k vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby areálu zoologické zahrady a rozhodnutí Městského úřadu Tábor k trvalému vynětí pozemků určených k plnění funkcí lesa za účelem umístění areálu zoologické zahrady. Stavební úřad konstatoval, že na jednotlivé stavby nacházející se v tomto areálu nelze pohlížet jinak, než na jednotlivé stavby určené k provozování zoologické zahrady, zejména jsou-li tyto skutečnosti patrné z příloh, které jsou součástí žádosti samotné. Dále stavební úřad podřadil jednotlivé stavby pod plochy podle funkčního využití vymezeného v územním plánu a vyhodnotil, že stavby nejsou v souladu s územním plánem v plochách Bni (Ho26) – bydlení nízkopodlažní izolované, Rv – plochy rekreace, Bn – bydlení a Zt – plochy zemědělské, trvalý travní porost. Stavební úřad konstatoval, že se jedná o vzájemně související stavby, které slouží k tomu, aby jejich prostřednictvím byla na jednotlivých pozemcích vystavována pro veřejnost volně žijící zvířata, příp. zvířata domácí. Stavební úřad zhodnotil, v jaké fázi se nachází žadatelem požadovaná změna územního plánu, když užívání území pro zoologickou zahradu vyžaduje změnu současného využití ploch, a to na funkci ploch občanského vybavení podle § 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavební úřad konstatoval, že změna územního plánu není v současné době reálná a že se ani nepřipravuje. Stavební úřad shrnul, že byl při rozhodování veden tím, že v daném území není zpracována územní studie podmiňující rozhodování v něm (lokalita Ho26) a dále byl veden faktickým využitím jednotlivých staveb. Stavební úřad tak dospěl k závěru, že žádná ze staveb nesplňuje zákonná kritéria pro dodatečné povolení. Zásadním důvodem je rozpor s územním plánem. Ten v dané lokalitě předpokládá intenzivní hospodaření, bydlení a veřejnou rekreaci. Předmětem řízení o odstranění nepovolených staveb jsou téměř všechny stavby současného areálu zoo, až na část ohrazení, které bylo povoleno v roce 2006 pro hospodářská zvířata a farmový chov daňků. Stavební úřad dále poukázal na to, že užívání jednotlivých staveb ve svém důsledku přináší komplikace jak z hlediska dopravního zabezpečení, zajištění přístupu a parkování, tak i bezpečnosti, když jednotlivé nepovolené stavby v areálu slouží žadateli jako soubor staveb v rámci jednoho komplexu, který je zpřístupňován široké veřejnosti za úplatu. Účelem staveb je ryzí podnikatelský záměr. Jde o turistickou atrakci jako celek. Stavební úřad uzavřel, že pokud by připustil existenci jednotlivých staveb bez zohlednění, že jsou užívány jako stavby v zoologické zahradě, nezabezpečil by ochranu zájmů, cílů a úkolů územního plánování. K odvolání žadatele vydal žalovaný dne 8. 4. 2015 pod č. j. KUJCK 25766/2015/OREG napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný zhodnotil, že stavební úřad se v novém řízení vyvaroval předešlých pochybení, která byla vytknuta v předchozím řízení krajským soudem a byla důvodem pro zrušení předchozích rozhodnutí. Žalovaný upřesnil funkční plochy dotčené stavbami podle žádosti o dodatečné povolení staveb, přičemž uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo – plocha zemědělská – orná půda. Žalovaný vyhodnotil, že stavby na tomto pozemku se nacházející nelze kvalifikovat jako jednotlivé stavby pro zemědělskou výrobu. Ostatní posouzení souladu staveb s územně plánovací dokumentací ze strany stavebního úřadu považoval žalovaný za dostatečné. Popsané upřesnění funkčních ploch, které sám žalovaný provedl, nemělo podle jeho názoru žádné dopady na zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný dále doplnil, že nepovažoval za vadu, že se stavební úřad vedle posuzování jednotlivých staveb zabýval také stavbami jako součástí provozované zoologické zahrady. Žalovaný uvedl, že se posuzuje soulad stavby s územně plánovací dokumentací, a to konkrétní stavby umístěné do konkrétní plochy, a to vzhledem k funkčnímu využití plochy (hlavnímu, přípustnému či podmíněně přípustnému). Žalovaný se nepřiklonil k názoru odvolatele, že do plochy Bni - Ho26 stavby zasahují pouze okrajově, a proto u nich není třeba trvat na pořízení územní studie. Žalovaný se neztotožnil ani s názorem odvolatele, že se stavební úřad snažil obejít zrušující rozsudek krajského soudu. Stavební úřad se zabýval jednotlivými stavbami, přitom je neposuzoval jen coby součást areálu zoologické zahrady. Žalovaný podotknul, že od roku 2011 platí nový územní plán města Tábor, čímž pozbyl platnosti předchozí územní plán z roku 1994, který řešil území dotčené areálem zoologické zahrady odlišně; s tím souvisí i to, jak byly dříve v lokalitě některé stavby povolovány (zpevněná plocha pro automobily a technická vozidla, seník, zpevněná plocha – krmeliště, zpevněná plocha – krmeliště s ohradou, ohrazení, elektrické ohrazení pro hospodářská zvířata, objekt ostrahy, vstupní brána, rozvody NN). Žalovaný doplnil, že předmětem zkoumání v probíhajícím řízení nebyl vlastní chod zoologické zahrady, a to ani z pohledu řešení parkování návštěvníků apod. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Krajský soud předně konstatuje, že dne 29. 1. 2015 byl na majetek žadatele prohlášen konkurz. Od tohoto okamžiku je podle § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě insolvenční správkyně Ing. Eva Procházková. Tím byla dána její aktivní žalobní legitimace. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou, týkající se toho, že se správní orgány neřídily závazným právním názorem vysloveným krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku a že došlo k porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. Tento názor žalobkyně krajský soud nesdílí. Krajský soud především uložil správním orgánům odstranit rozpor v označení pozemků, na kterých se mají nepovolené stavby nacházet. Zjistil totiž rozpor mezi označením pozemků v rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění staveb a v rozhodnutí o zamítnutí jejich dodatečného povolení. Krajský soud konstatuje, že tento rozpor byl ve správním řízení odstraněn. Krajský soud označil úvahu správních orgánů, které hodnotily stavby v zoologické zahradě jako jeden celek a tak s nimi i nakládaly v odůvodnění svých rozhodnutí, za chybnou, a uložil jim, aby jednotlivé stavby v řízení posuzovaly odděleně a aby u každé jednotlivé stavby zvážily, zda splňuje zákonná kritéria pro její dodatečné povolení. I tomuto požadavku krajského soudu stavební úřad vyhověl, když se věnoval každé jednotlivé stavbě v závislosti na tom, v jaké ploše funkčního využití podle územního plánu se nachází. Stavební úřad odůvodnil, proč podle jeho názoru stavby nevyhovují podmínkám podle územního plánu a proč je v daných plochách nelze podle jeho názoru dodatečně povolit. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že po zrušujícím rozsudku mělo být žádosti o dodatečné povolení staveb bez dalšího vyhověno. Takto odůvodnění zrušujícího rozsudku krajského soudu postaveno nebylo. Správní orgány se teprve měly jednotlivě stavbami zabývat a vyhodnotit, zda všechny nebo některé z nich jednotlivě nesplňují podmínky pro jejich dodatečné povolení s ohledem na plochy využití, na kterých jsou umístěny. Tomu správní orgány vyhověly. Na tomto místě lze však souhlasit se žalobkyní v tom, že v některých pasážích rozhodnutí stavebního úřadu se objevují obraty, které nasvědčují tomu, že stavební úřad nehodlal žádnou ze staveb v jejich jednotlivosti dodatečně povolit, neboť by to vedlo k prosazování jednotlivých dílčích zájmů „jednoho funkčního celku“, který je v rozporu s územně plánovací dokumentací. Takové stanovisko stavebního úřadu by mohlo napovídat tomu, že jednotlivé stavby byly i nadále hodnoceny komplexně jako jeden celek zoologické zahrady, ovšem i přesto krajský soud nemůže konstatovat, že se stavební úřad neřídil závazným právním názorem krajského soudu. Jak již bylo uvedeno, na str. 7 až 9 se stavební úřad zabýval jednotlivě stavbami ve vztahu k funkčním plochám, na kterých jsou umístěny, a konkrétně odůvodnil, proč je toho názoru, že je nelze povolit. Další skutečností je však to, zda správní orgány postupovaly při plnění závazného právního názoru krajského soudu správně a zda se nedopustily nových pochybení. V tomto směru krajský soud pochybení shledal a byl povinen k nim přihlédnout z úřední povinnosti, neboť v nich shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve spojení se rozhodnutím stavebního úřadu. Stavební úřad vymezil stavby, které byly předmětem projednávané žádosti o jejich dodatečné povolení, tak, že se nacházejí v následujících plochách podle územního plánu: Bni – bydlení nízkopodlažní izolované, Zt – plocha zemědělská, trvalý travní porost, Rv – plochy rekreace, rekreace veřejná a Bn – bydlení. Stavební úřad na str. 7 až 9 svého rozhodnutí přesně vymezil, které ze staveb se nacházejí na které ploše. Žalovaný v rámci odvolacího řízení konstatoval, že pozemky dotčené předmětnými stavbami se nacházejí podle územního plánu v plochách Bni – plochy bydlení nízkopodlažní - izolované rodinné domy, Zt – plochy zemědělské – trvalý travní porost, Rv – plochy rekreace – rekreace veřejná a Zo – plochy zemědělské – orná půda. V těchto údajích shledává krajský soud zřejmý rozpor. Žalovaný uvedl, že upřesnil funkční plochy dotčené jednotlivými stavbami. Ovšem podle názoru krajského soudu tak neučinil způsobem, který by byl přezkoumatelný, a založil tak vadu svého rozhodnutí. Žalovaný z výčtu ploch jednak vypustil plochy označené jako Bn – bydlení, které se měly podle stavebního úřadu týkat voliér volných – ohrazení na pozemcích parc. č. 988 a 989, aniž by uvedl proč a na jaké ploše využití se tedy tyto stavby nacházejí. Žalovaný naopak oproti stavebnímu úřadu přidal do výčtu novou plochu označenou jako Zo – plocha zemědělská, orná půda a uvedl toliko to, že se týká části pozemku parc. č. 978/10. Žalovaný ovšem již neuvedl, které stavby, na části tohoto pozemku mají stát, a kterých se tedy týká režim této plochy využití. Jakékoliv odůvodnění žalovaného, že stavby umístěné v této ploše Zo nelze kvalifikovat coby stavby jednotlivé pro zemědělskou výrobu, je zmatečné, neboť krajský soud nemohl zjistit, jaké stavby vlastně žalovaný hodnotil. Plocha Zo se podle žalovaného dotýká části pozemku parc. č. 978/10. To je však nedostatečná informace k tomu, aby mohlo být posouzeno, jaká stavba či stavby konkrétně na této části pozemku stojí a nachází se tedy na ploše využití Zo. Z rozhodnutí stavebního úřadu se totiž podává, že na pozemku parc. č. 978/10 se nachází celá řada staveb, které stavební úřad zařadil jednak pod plochu využití Bni: a sice 2 x kotec, zahradní domek (zázemí zaměstnanců zoo), 1 x pavilón (občerstvení návštěvníků zoo), voliéry volné – ohrazení, hrací prvky, a jednak pod plochu využití Zt: a sice altán (přístřešek pro veřejnost), seník, 1 x zpevněná plocha pro WC, hrací prvky dětského hřiště. Krajský soud v tomto shledává zásadní rozpor mezi napadeným rozhodnutím a rozhodnutím stavebního úřadu, který zakládá nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. V dalším řízení budou správní orgány povinny precizně vymezit, které konkrétní stavby patří pod které plochy využití tak, aby nemohla vzniknout žádná pochybnost. Už samotné toto zjištění by postačovalo ke zrušení obou správních rozhodnutí. Krajský soud se však nicméně na dalším místě vypořádá s žalobními body, jejichž vypořádání bude s ohledem na shora uvedené pochybení správních orgánů možné. Žalobkyně především namítala, že se z obou rozhodnutí nedá seznat, v čem je spatřován rozpor s územním plánem a že je zřejmé, že např. ohrazení pastvin nevylučuje využití právě pro provoz zoologické zahrady. Svou argumentaci ve vztahu k jednotlivým plochám využití území pak žalobkyně rozvinula v replice k vyjádření žalovaného (Bni, Bn, Rv a Zt). Podle žalobkyně i nadále správní orgány vycházely z účelu využití staveb k provozu zoologické zahrady, ačkoliv tak podle zrušujícího rozsudku krajského soudu činit neměly. Na tomto místě krajský soud opakuje, že správní orgány byly po zrušujícím rozsudku krajského soudu povinny posuzovat stavby jednotlivě a nikoliv jako komplex staveb, které tvoří zoologickou zahradu. Tomu správní orgány dostály i přes některé argumentačně nevhodné obraty, na což již krajský soud upozornil výše. Pokud však při hodnocení umístění a využití staveb vycházely správní orgány ze způsobu jejich skutečného využití, který je i deklarován v předložené projektové dokumentaci, a sice že jde o stavby, které jsou využívány v rámci zoologické zahrady, pak v tom krajský soud nevidí ničeho závadného. Podle § 110 a násl. stavebního řádu, na kteréžto ustanovení odkazuje § 129 odst. 2 stavebního řádu, se standardně přihlíží k záměru a účelu stavby, která má být povolována. Od účelu užití jednotlivých staveb v rámci provozu zoologické zahrady tak nelze zcela odhlížet. Podle § 90 ve spojení s § 129 odst. 2 stavebního zákona je třeba posuzovat, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Krajský soud se proto zaměřil na jednotlivé plochy využití a na způsob, jakým stavební úřad odůvodnil nesoulad jednotlivých staveb s vymezeným způsobem využití těchto ploch územním plánem. Žalovaný odůvodnění této otázky ze strany stavebního úřadu považoval za dostatečné a ztotožnil se s ním. Žalobkyně namítala, že ve vztahu k plochám Rv a Bn se stavební úřad omezil na konstatování, že tam lze umisťovat stavby pro veřejnou rekreaci a stavby pro bydlení, a nikoliv stavby pro zoologickou zahradu. V ploše Rv – plochy rekreace – rekreace veřejná jsou umístěny voliéry volné – ohrazení. S ohledem na možnosti využití této plochy podle územního plánu se lze shodnout se stavebním úřadem v tom, že ohrazení není stavbou, která by mohla být ve vymezené ploše umístěna. Do této plochy lze totiž umisťovat stavby pro sezónní rekreaci, ubytovací zařízení hromadné rekreace, kempy, přípustné je využití pro hřiště, sezónní tělovýchovná zařízení a stavby pro vybavenost sloužící návštěvníkům zařízení – sezónní občerstvení, nezbytná technická vybavenost, provozy údržby. Naopak v této ploše je nepřípustné umisťovat drobné stavby – skleníky, altány apod., výrobní a chovatelskou činnost a provozy produkující zápach (živočišná výroba). Z vymezení přípustných a nepřípustných způsobů využití této plochy krajský soud konstatuje, že voliéry – ohrazení nevyhovují těmto požadavkům na umisťování staveb. Voliéry – ohrazení totiž neslouží k sezónní rekreaci a nelze je podřadit ani pod vybavenost sloužící návštěvníkům rekreačního zařízení. Naopak v území je nepřípustné umisťovat drobné stavby, je v něm nepřípustná chovatelská činnost a provozy produkující zápach. Z toho krajský soud dovozuje, že na ploše Rv nemůže být umístěno ohrazení, v němž jsou chována zvířata (ať už pro účely zoologické zahrady či pro účely jiné), neboť jakákoliv chovatelská činnost je v této ploše zakázána. V ploše Bn – plochy bydlení nízkopodlažní jsou umístěny voliéry volné – ohrazení. Zde je nutno podotknout, že umístění těchto staveb v ploše Bn není jednoznačně podloženo, neboť žalovaný o této ploše využití ve svém rozhodnutí neuvažuje; ovšem ani neuvádí, do jaké plochy tedy tyto stavby náležejí. Nicméně krajský soud konstatuje, že s ohledem na možnosti využití této plochy podle územního plánu se lze shodnout se stavebním úřadem v tom, že ohrazení není stavbou, která by mohla být ve vymezené ploše umístěna. Do této plochy lze totiž umisťovat stavby rodinných a bytových domů, související občanské vybavení, související dopravní a technickou infrastrukturu, další stavby a zařízení, které nesnižují kvalitu prostředí a pohodu bydlení; celá lokalita má sloužit pro bydlení v kvalitním prostředí. Podmíněně přípustné je využití, které nesmí svým charakterem narušovat obytnou funkci nad zákonem stanovené limity. Podmíněně přípustný je chov domácího zvířectva. Naopak v této ploše je nepřípustné jiné než hlavní, přípustné a podmíněně přípustné využití. Z vymezení přípustných a nepřípustných způsobů využití této plochy krajský soud konstatuje, že voliéry – ohrazení nevyhovují těmto požadavkům na umisťování staveb. Voliéry – ohrazení totiž neslouží k bydlení a nesouvisí s občanskou vybaveností. Chov zvířat v zoologické zahradě pak nelze ani podřadit pod chov domácího zvířectva. Krajský soud je přesvědčen, že chov domácího zvířectva má sloužit soukromým účelům obyvatel dané lokality a nelze pod tento pojem podřazovat podnikatelské aktivity. V dané ploše využití území tedy skutečně nelze dodatečně povolit voliéry volné – ohrazení. Ve vztahu k ploše Bni – bydlení nízkopodlažní – izolované rodinné domy krajský soud především uvádí, že není jednoznačně zřejmé, zda všechny stavby stavebním úřadem uvedené na str. 7 jeho rozhodnutí skutečně náleží pod tuto plochu, neboť žalovaný uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo, avšak nespecifikoval, kterých konkrétních staveb se to týká. Stavební úřad především uvedl, že o umisťování a povolování staveb v této ploše Bni nelze v současné době rozhodovat, neboť není zpracována územní studie, která je v územním plánu stanovena jako podmínka pro rozhodování v území Bni – Ho26. V odvolání bylo namítáno, že územní studie není třeba, neboť dodatečně povolované stavby se nachází na okraji lokality Ho26. Žalovaný s tímto názorem vyjádřeným v odvolání nesouhlasil a na str. 11 napadeného rozhodnutí konstatoval, že lhůta pro pořízení územní studie včetně vložení dat o této studii do evidence územně plánovací činnosti je stanovena do doby platnosti územního plánu. Podle žalovaného se měli vlastníci pozemků dotčených lokalitou Ho26 brát o svá práva již v procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Krajský soud však zhodnotil, že lhůta pro pořízení územní studie je v územním plánu stanovena neurčitě a vágně. Stanovení lhůty tím, že se tak má stát do doby platnosti územního plánu, jehož samotná platnost není ničím omezena a není ani předem známa, a závisí především na vůli orgánu územního plánování, kdy se rozhodne pořídit územní plán nový, je naprosto neakceptovatelné a nepřiměřeně zasahující do práv vlastníků pozemků v lokalitě Ho26. Ačkoliv v době pořizování územního plánu, který je účinný od 17. 2. 2011, nebyla v § 43 odst. 2 stavebního zákona stanovena lhůta, v rámci které má dojít ke vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti, tak jak je tomu od 1. 1. 2013, kdy tato lhůta má být přiměřená, tak nebylo možné vycházet z toho, že stanovení takové lhůty může být svévolné a časově bezbřehé. Krajský soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2010, č. j. 1 Ao 2/2009 - 86 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), zaujal stanovisko, že vhodnost území pro určité využití by měla obec prověřit případně i prostřednictvím územní studie ještě předtím než závazně stanoví využití území vydáním územně plánovací dokumentace. Územní studie má tedy zásadně charakter podkladu pro pořizování územně plánovací dokumentace (tomu odpovídá její zařazení do dílu 1., hlavy III, části třetí stavebního zákona věnovaného územně analytickým podkladům) a neměla by sloužit k nahrazení úkolů územně plánovací dokumentace samotné. S ohledem na uvedené je krajský soud přesvědčen, že způsob stanovení lhůty k pořízení územní studie pro lokalitu Ho26, a to do doby platnosti územního plánu, je svévolný a vykazující znaky libovůle. Proto se tato lhůta nemůže aplikovat a je nutno při výkladu tohoto požadavku pro rozhodování v území – v lokalitě Ho26 – vycházet z přechodného ustanovení bodu č. 5 zákona č. 350/2012 Sb., kterým byl novelizován stavební zákon s účinností od 1. 1. 2013, podle kterého platí, že úkol prověřit územní studií změny využití plochy nebo koridoru vymezených v územním plánu jako podmínka pro rozhodování pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud není v uvedené územně plánovací dokumentaci stanovena lhůta pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti. Jak již krajský soud vyložil výše, z důvodu nepřiměřeně a svévolně stanovené lhůty pro pořízení a vložení dat o územní studii v územním plánu, se tato lhůta nemůže aplikovat, a podmínka pro vložení dat o územní studii proto pozbude platnosti dnem 1. 1. 2017 podle shora citovaného přechodného ustanovení, tak jako by žádná lhůta v územním plánu vůbec stanovena nebyla. Krajský soud v této souvislosti odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 40 A 4/2015 – 131, z jehož právní věty II. se podává, že „doba stanovená pro vypracování územní studie by neměla přesahovat dobu, ve které dochází k vyhodnocování územního plánu ve smyslu § 55 odst. 1 stavebního zákona, neboť k vyhodnocení by měly být již shromážděny dostupné podklady, ke kterým patří právě i územní studie. Je tak nutno konstatovat, že lhůta stanovená v územním plánu pro pořízení územní studie, resp. pro její zápis do systému evidence územně plánovací činnosti, by měla být stanovena maximálně v jednotkách let.“ V žádném případě nelze připustit, aby prostřednictvím požadavku územního plánu na pořízení územní studie, který není vázán přiměřenou lhůtou, bylo dlouhodobě blokováno rozhodování o umístění a povolení staveb v určité lokalitě, a to klidně po celou dobu platnosti územního plánu. K lokalitě Bni krajský soud dále dodává, že podle územního plánu je v této ploše podmíněně přípustné vybudovat zařízení pro drobnou podnikatelskou činnost. Tomuto požadavku by podle názoru krajského soudu vyhovovala stavba pavilónu, který slouží k občerstvení návštěvníků zoo, a s tím související hrací prvky pro děti návštěvníků zoo a zpevněná plocha pro WC a zahradní domek jako zázemí zaměstnanců zoo, pokud jsou stavby skutečně umístěny v ploše Bni, a nikoliv Zo. U staveb umístěných na pozemku parc. č. 978/10 totiž není jednoznačně vymezeno, které z nich se nacházejí v ploše Zo a Bni. Odůvodnění stavebního úřadu, že i v případě zpracování územní studie, by stavby byly v rozporu s územním plánem, neboť zde není možné umisťovat stavby a zařízení zoologické zahrady, je tak zavádějící a nereflektující vymezení podmíněně přípustného využití plochy Bni v územním plánu. Ve vztahu k ploše Zt – plochy zemědělské – trvalý travní porost krajský soud především uvádí, že není jednoznačně zřejmé, zda všechny stavby stavebním úřadem uvedené na str. 8 jeho rozhodnutí skutečně náleží pod tuto plochu, neboť žalovaný uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo, avšak nespecifikoval, kterých konkrétních staveb se to týká. Podle žalobkyně by bylo lze v ploše Zt přípustné dodatečně povolit voliéry volné – ohrazení a podřadit je pod pojem ohrazení pastvin. Hlavním využitím plochy Zt je podle územního plánu trvalý travní porost (louky a pastviny), ostatní plochy, území je určeno pro intenzivní i extenzivní hospodaření nebo činnosti a zařízení, které s hospodařením souvisí. Jako přípustné využití území je uvedeno ohrazení pastvin. Stavební úřad uvedl, že ohrazení provedené v území nelze považovat za ohrazení pastvin ve smyslu územně plánovací dokumentace a odvolal se na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 29. 9. 2005, č. j. 28460/05-62. Krajský soud s názorem správních orgánů o tom, že v ploše Zt nelze dodatečně povolit řešené ohrazení, nesouhlasí. Především je třeba podotknout, že stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které stavební úřad ve svém rozhodnutí citoval, je formulováno spíše jako doporučení a obsahuje slova „většinou“ a „obvykle“. Dané stanovisko tak nelze brát jako dogma. Krajský soud je toho názoru, že stavba voliéry volné – ohrazení vyhovuje svou funkcí požadavkům územního plánu, který umožňuje, aby bylo v dané ploše umístěno ohrazení pastvin. Provedení ohrazení, které nevyhovuje toliko doporučujícímu stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj, nemůže být důvodem pro nepovolení řešené stavby, stejně tak jako skutečnost, že ohrazení slouží pro účely zoologické zahrady. Jak totiž konstatoval krajský soud ve zrušujícím rozsudku: „z obsahu samotného územního plánu je zřejmé, že např. ohrazení pastvin, ani zmiňovaný zookoutek nevylučuje takové využití právě pro provoz zoologické zahrady.“ Ani skutečnost, že ohrazení prochází kromě plochy Zt i plochou Bni, nemůže být důvodem, aby nebylo ohrazení na plochách Zt dodatečně povoleno. Umístění stavby ohrazení je totiž vymezeno jednotlivými parc. č. pozemků. Ohrazení umístěné na pozemcích parc. č. 996/1, 986/2, 986/7, 1066/1, 990, 1066/2, 982/7, 991 a 1067/13, které se nacházejí v ploše Zt, splňuje podmínky pro dodatečné povolení stavby, neboť jej lze podřadit pod přípustný způsob využití pozemků podle územního plánu, kterým je ohrazení pastvin. V ploše Zt je dále možné podmíněně umístit liniové sítě a zařízení technické infrastruktury a stavby nezbytné pro obsluhu a zásobování přilehlého území. Stavební úřad dovodil, že areálové rozvody NN nemohou být dodatečně povoleny, neboť jejich umístění je v rozporu s územním plánem. Podle stavebního úřadu mohou liniové sítě přes plochy Zt pouze procházet a nemohou zajišťovat přímo zásobování těchto pozemků. S takovým výkladem krajský soud nesouhlasí a považuje jej za účelový a především vedený záměrem, aby v dané lokalitě nebyla ani jedna ze staveb dodatečně povolena. Liniové sítě a zařízení technické infrastruktury mohou nepochybně sloužit i k zásobování území, resp. pozemků, přes které prochází. Opačný výklad postrádá jakéhokoliv smyslu. Dále krajský soud nesouhlasí ani s tím, že stavební úřad dovodil, že pojem liniové sítě a zařízení technické infrastruktury je nutno vykládat toliko jako veřejnou infrastrukturu podle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Tato skutečnost z ničeho nevyplývá a především nevyplývá z vymezení funkčního využití plochy Zt. Pod pojem liniové sítě a zařízení technické infrastruktury může být nepochybně zařazen i neveřejný areálový rozvod NN, který slouží k zásobování energií jednotlivých staveb na tom samém pozemku nebo na pozemcích přilehlých. Posouzení nemožnosti dodatečného povolení této stavby ze strany stavebního úřadu považuje krajský soud za zavádějící. Konečně stavební úřad uvedl, že v ploše Zt je možné podmíněně umístit jednoduché stavby zemědělské výroby (např. seníky, konstrukce vinic a chmelnic, bažantnice, posedy, krmelce apod.). S výhradou toho, že z napadených rozhodnutí není přesně zřejmé, které ze staveb umístěných na pozemku parc. č. 978/10 se nacházejí v ploše Zt a Zo, krajský soud konstatuje, že souhlasí se stavebním úřadem v tom, že pojem zemědělská výroba lze vykládat podle § 2e odst. 3 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, přičemž provozování zoologické zahrady pod pojem zemědělské výroby nelze podřadit. Především ve vztahu ke stavbě seníku stavební úřadu na str. 8 svého rozhodnutí uvedl, že tato stavba není stavbou pro zemědělskou výrobu, neboť slouží k provozování zoologické zahrady. Stavební úřad ovšem vůbec nezhodnotil tu skutečnost, že žadatel měl v době rozhodování stavebního úřadu vyznačen v obchodním rejstříku jako předmět činnosti kromě provozování zoologické zahrady též zemědělskou výrobu. Stavební úřad tak v rámci svého závěru vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když vycházel toliko z toho, že na ploše Zt žadatel provozuje zoologickou zahradu. Zapsaný předmět činnosti žalobci umožňoval též zemědělskou výrobu, což stavební úřad nezohlednil, ačkoliv to bylo podstatné, neboť právě na základě tohoto argumentu stavební úřad dodatečně nepovolil některé stavby umístěné v ploše Zt. V dalším řízení bude stavební úřad povinen vypořádat, zda předmětné povolované stavby v plochách Zt (či Zo) – jednoduché stavby zemědělské výroby - žadatel využíval pro zemědělskou výrobu či výlučně pro provoz zoologické zahrady. V projektové dokumentaci je účel užívání staveb uveden jako stavby pro potřeby zoologické zahrady (chov zvířat). Chov hospodářských a jiných zvířat za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů je zemědělskou výrobou ve smyslu § 2e odst. 3 písm. b) zákona o zemědělství. V dalším řízení nebude možno vycházet jen z prostého účelu uvedeného v projektové dokumentaci, nýbrž bude nutné fakticky zjistit, zda žadatel v předmětných stavbách nerealizoval zemědělskou výrobu. K prokázání dané skutečnosti bude nutné žadateli v novém řízení poskytnout prostor. Konečně žalobkyně namítala i to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval její argumentací na str. 3 a 4 odvolání. Argumentace v odvolání na daných stránkách se týkala dopravní situace v místě provozování zoologické zahrady. K tomu krajský soud konstatuje, že se žalovaný těmito námitkami zabýval na str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně též namítala, že na její případ měl být aplikován § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle kterého lze v nezastavěném území umisťovat stavby, které zlepší podmínky pro využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu. Uvedené ustanovení obsahuje demonstrativní výčet staveb, které mají zlepšit využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu, kterými jsou například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Stavby v areálu zoologické zahrady nelze bez dalšího podřadit pod stavby rekreace a cestovního ruchu, které by bylo možno v nezastavěném území umisťovat, pokud to územní plán výslovně nevylučuje. Nelze též odhlédnout od toho, že část staveb je umístěna v plochách Bn a Bni, tj. v zastavitelném území. Uvedeného ustanovení se tak nelze dovolávat. Krajský soud doplňuje, že neprováděl důkaz článkem ze dne 24. 4. 2015, uveřejněným v Táborském deníku, neboť měl za to, že by provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné a nemělo by žádný vliv na výsledek tohoto řízení. Pokud jde o vyjádření osob zúčastněných na řízení I) a II) ze dne 11. 5. 2015, pak krajský soud konstatuje, že tvrzení o vybudování pobočky Zoologické zahrady Ohrada v místě, které nebylo podle územního plánu určeno pro takovou stavbu a pro chov zvířat, nemůže být v dané věci relevantní. V poukazovaném případě jde o pravomoc a o územně plánovací dokumentaci jiné obce a jde o jiné katastrální území. S ohledem na výsledek tohoto řízení nepovažuje krajský soud za nutné se daným tvrzením blížeji zabývat. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení I) ze dne 23. 9. 2015 se vztahuje ke skutečnostem, které měly nastat až po vydání napadeného rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že dne 19. 9. 2015 navštívila zoo a zjistila, že nový provozovatel zoo buduje nové stavby, a to i na pozemcích, které jsou ve vlastnictví jiné osoby. Jak již bylo uvedeno shora, krajský soud podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává napadené rozhodnutí a přitom vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. Uvedené skutečnosti proto krajský soud nemůže zohlednit a nemůže ani provádět žádné důkazy k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že se žalovaný i stavební úřad dopustili nezákonnosti a tím zkrátili žalobkyni na jejích právech, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, replika k vyjádření žalovaného) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8228 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 8228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení