10 A 80/2015 - 105

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobkyně E.P., se sídlem X, insolvenční správkyně dlužníka Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s., se sídlem Praha – Horní Měcholupy, Nad Přehradou 408, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení I. L.H., bytem X, II. N.H. bytem X a III. OMNIPOL, a. s., se sídlem Praha 1, Nekázanka 880/11, IV. E.On Česká republika, s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gertnera 2151/6, V. M.N., bytem X, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25792/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25792/2015/OREG, a rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 29. 10. 2014, č. j. METAB 46453/2014/SÚ/Kou, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015, č. j. KUJCK 25792/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“) ze dne 29. 10. 2014, č. j. METAB 46453/2014/SÚ/Kou, tak, že na titulní straně z výčtu staveb, o jejichž dodatečném povolení bylo ve společném řízení rozhodováno, bez náhrady vyňal stavby, které byly uvedeny v žádosti, jež stavební úřad obdržel dne 18. 8. 2014 ve věci „Bouda pro medvědy a přístřešek pro zvířata“. Byly vyňaty tyto stavby na pozemcích v k. ú. Větrovy u Tábora: el. ohrazení na pozemcích parc. č. 981/4, 970/16 a 1066/1, bouda pro medvědy na pozemku parc. č. 981/1, přístřešek pro zvířata na pozemku parc. č. 986/2, ohrazení pro hospodářská zvířata na pozemcích parc. č. 986/2 a 986/10 a ohrazení pro medvědy na pozemcích parc. č. 981/4, 970/16 a 1066/1. Ve změnou nedotčených částech bylo rozhodnutí stavebního úřadu podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Stavební úřad svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014 ve znění změny provedené žalovaným zamítnul žádost Zoologické zahrady Tábor – Větrovy, a. s. o dodatečné povolení staveb: voliéry pro bažanty na pozemku parc. č. 982/5, voliéra pro pernatá zvířata na pozemku parc. č. 996/6, dřevěný přístřešek pro hospodářská zvířata na pozemku parc. č. 978/26, zimoviště pro hospodářská zvířata na pozemku parc. č. 996/1, ubikace pro medvědy na pozemích parc. č. 981/1 a 981/2, ohrazení na pozemcích parc. č. 986/2, 986/10, 978/10, 978/26, 978/11, 1066/1, 982/9, 982/4, 978/10, 1067/11, 1067/1, 1067/9, 996/10, 996/9, 996/6, 996/1, 996/5, 1002/1, 972, 973/1, 973/2, 981/2, 970/15, 982/3, 981/1, 981/9, 981/6, el. ohrazení na pozemcích parc. č. 978/26, 996/1, 981/2, areálový rozvod NN na pozemcích parc. č. 990, 989, 1066/1, 982/7, 986/2, 970/16, 970/15, 981/1, 996/1, 1002/4, 1002/1, 978/11, 996/6, 1067/11, 978/26, 978/30, 978/29, 1067/12, 1067/2, 978/10, vše v k. ú. Horky u Tábora podle žádosti ze dne 22. 12. 2011, doplněné dne 4. 6. 2014 a rozšířenou usnesením o spojení řízení ze dne 9. 6. 2014. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 29. 4. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí i souvisejícího prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu. Podle žalobkyně je výrok napadeného rozhodnutí ve spojení s výrokem rozhodnutí stavebního úřadu v rozporu se smyslem zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), a to nejen v jeho současném platném znění, ale i ve znění platném do 31. 12. 2012. Ve znění platném od 1. 1. 2013 je v § 18 odst. 5 stavebního zákona zcela jasně uvedeno, že v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat mimo jiné i taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje. Tímto ustanovením a smyslem stavebního zákona se měl žalovaný řídit a měl zrušit rozhodnutí stavebního úřadu a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně poukázala na to, že se jedná o nové projednání dvou předešlých řízení, která byla stavebním úřadem nelogicky spojena v jedno řízení. Podle žalobkyně se tak stalo jen za účelem prodloužení řízení. Daná řízení před spojením již probíhala celou řadu let. Nyní šlo o nové projednání věci po zrušení předchozích odvolacích rozhodnutí ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudky ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 12/2013 – 59, a ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 14/2013 - 55). Krajský soud konstatoval, že jednotlivé stavby je nutno v řízení o jejich dodatečném povolení posuzovat samostatně a že je nelze dodatečně nepovolit pouze proto, že jsou součástí areálu zoologické zahrady jako celku, který je v rozporu s územním plánem. Podle žalobkyně se správní orgány závazným právním názorem krajského soudu neřídily a porušily tak § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud konstatoval, že u dílčích staveb, které nebudou posuzovány jako celý komplex zoologické zahrady, je třeba zvážit možnost, že některé z nich budou splňovat zákonná kritéria a že v zásadě tedy nebude jejich dodatečnému povolení nic bránit. Žalobkyně z toho dovozuje, že žádostem o dodatečné povolení staveb mělo být na základě rozsudků krajského soudu bez dalšího vyhověno, a nikoliv dalšími obstrukcemi a nezákonnými rozhodnutími způsobovat škody velkého rozsahu a poruchy v činnosti právnické osoby. Žalobkyně se pozastavuje též nad tím, že žalovaný nepovažoval za pochybení, když si stavební úřad nechával od jiných odborů městského úřadu (zejména od odboru dopravy) vystavovat vyjádření dle jeho přání a potřeby, a to za účelem toho, aby mohl podané žádosti zamítnout. Žalobkyně poukazuje na to, že součástí správního spisu je vyjádření odboru dopravy ze dne 20. 4. 2014, č. j. METAB 18335/2014/OD/Ku, které je negativní. Oproti tomu však existuje další vyjádření téhož odboru z téhož dne a se stejným číslem jednacím, které je pozitivním a souhlasným. Toto vyjádření však není obsahem spisové dokumentace. Žalovaný podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí obsáhle popisuje danou situaci, avšak naprosto rezignoval na jakoukoliv argumentaci a toliko přebíral statě či věty z nejrůznějších rozhodnutí a vyjádření, avšak konkrétní argumenty skutečně odůvodňující jeho rozhodnutí v jeho písemném vyhotovení absentují. Žalovaný takticky obchází zcela zásadní rozpory se zákonnými normami, ale i s pravomocným rozsudkem a územním plánem města Tábora. Námitky a argumentaci žalobkyně žalovaný prakticky ignoruje. Žalobkyně uvádí, že osoby podílející na rozhodovací činnosti v dané věci jsou proškolené a odborně způsobilé. Nelze se proto domnívat, že by dané problematice nerozuměly. Podle žalobkyně tyto nezákonné praktiky byly po celou dobu prováděny se záměrem fakticky zlikvidovat právnickou osobu, která se nyní nachází v insolvenčním řízení. Žalobkyně v žalobě polemizuje o tom, že cílem napadeného rozhodnutí bylo, aby bylo pravomocně rozhodnuto ve věci a aby nástupnická právnická osoba již nemohla v dané věci nic dělat. Daná tvrzení podle žalobkyně nalézají oporu v článku, který vyšel dne 24. 4. 2015 v Táborském deníku a v němž se zaměstnanci Městského úřadu Tábor měli vyjadřovat o tom, že k dodatečnému povolení staveb je třeba změny územního plánu. Takové tvrzení je podle žalobkyně v naprostém rozporu se zrušujícími rozsudky krajského soudu, v nichž krajský soud konstatoval, že nemůže souhlasit s kategorickým závěrem žalovaného, dle něhož jsou předmětné stavby jako součást areálu zoologické zahrady v rozporu s územním plánem města Tábora. Krajský soud zdůraznil, že z obsahu územního plánu je zřejmé, že např. ohrazení pastvin ani zookoutek nevylučuje takové využití právě pro provoz zoologické zahrady. Žalobkyně se pozastavuje nad postojem žalovaného, který se na str. 17 napadeného rozhodnutí snaží obhájit názor stavebního úřadu, že zoologickou zahradu nelze považovat za volnočasovou aktivitu. Žalovaný argumentuje tím, že pojem volnočasová aktivita a zookoutek není v územním plánu vymezen, nicméně opomíná konkrétně odůvodnit, proč stavby nelze dodatečně povolit. Žalobkyni z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá pouze to, že bylo napsáno tak, aby za každou cenu došlo k obhájení rozhodnutí stavebního úřadu, byť je v naprostém rozporu se zrušujícími rozsudky krajského soudu. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný vůbec nekomentuje a nevyvrací argumentaci, kterou uvedla na str. 3 a 4 podaného odvolání. Tato pasáž je věnována dopravní situaci, přičemž ani jeden z posudků nekonstatuje, že by došlo v důsledku provozu zoo k enormnímu nárůstu dopravy a že by byl v lokalitě nedostatek parkovacích míst. Žalovaný se k vadám procesního i věcně právního charakteru nikterak detailně nevyjadřuje a pouze konstatuje, že s názorem žalobkyně nesouhlasí. To je však naprostá rezignace na argumentaci v dané věci. Žalobkyně považuje správní rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť se z nich nelze dozvědět, v čem je vlastně onen rozpor s územním plánem a proč je naprosto ignorováno pravomocné rozhodnutí soudu. II. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení, replika žalobkyně Osoby zúčastněné na řízení I. a II. podaly k žalobě vyjádření, v němž uvedly, že jsou přesvědčeny o její důvodnosti. Tyto osoby poukázaly na pobočku Zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou, která byla zbudována u Temelína k péči pro handicapované živočichy. Je zde zrekonstruovaná bývalá zemědělská usedlost, venkovní expozice, voliéry, gigantické klece a parkoviště. Podle legendy územního plánu jde o území určené pro občanskou vybavenost. Osoby zúčastněné dovozují, že v daném případě neměl správní orgán problém s povolením stavby, ačkoliv je na první pohled zřejmé, že využité plochy nejsou určeny ani pro zoologickou zahradu ani pro chov zvířat či pro záchrannou stanici. Osoby zúčastněné jsou toho názoru, že pracovníci stavebního úřadu v Táboře postupovali účelově a svévolně, ačkoliv od samého počátku mohly být stavby povoleny, protože nikdy nebyly postaveny v rozporu s územním plánem. Pokud šlo o pobočku Zoologické zahrady Ohrada, která je spolufinancována Jihočeským krajem, tak žádná změna územního plánu vyžadována nebyla, zatímco v projednávaném případě byla změna územního plánu naprosto nesmyslně stále vyžadována. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postup stavebního úřadu byl souladný se závazným názorem krajského soudu a že stavební úřad napravil pochybení, kterých se dříve dopustil (např. odůvodnil soulad jednotlivých staveb s regulativy územního plánu). Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení I. ze dne 23. 9. 2015 se konstatuje, že ve stávající zoo, kterou provozuje Zoologická zahrada Tábor, a. s. dochází k rozsáhlé stavební činnosti (např. parkoviště pro 180 aut, tři rozsáhlé dřevěné budovy atd.). Osoba zúčastněná na řízení uvádí, že došlo i k výstavbě na pozemku ve vlastnictví L.S. (dvě budovy vepřínů pro divoká prasata), o čemž ona sama neměla nejmenší ponětí. Osoba zúčastněná na řízení dovozuje, že za bývalého provozovatele zoologické zahrady nebylo možno povolit prakticky nic, byla vyžadována změna územního plánu a další byrokratické nesmyslné požadavky, což následně vedlo k prohlášení konkurzu na majetek bývalého provozovatele zoologické zahrady a ke vzniku škod v řádech mnoha miliónů korun. Naopak nový provozovatel zoologické zahrady buduje nové stavby zřejmě se souhlasem místních orgánů, neboť si osoba zúčastněná na řízení nedovede představit, že by tak činil bez jejich vědomí, když pořádají společné tiskové konference. Najednou není třeba změna územního plánu a patrně ani vydání stavebního povolení, k němuž by se osoba zúčastněná na řízení musela nutně vyjadřovat jako vlastník sousedních pozemků. Osoba zúčastněná na řízení poukazuje na to, že do dnešního dne nedošlo ke změně vlastníka nemovitostí tak, jak je prezentováno médii. Osoba zúčastněná na řízení navrhla provedení důkazů předloženými fotografiemi, výpisy z katastru nemovitostí a dotazem soudu na L.S., zda je jí známo či zda dala souhlas s výstavbou prováděnou na jejích pozemcích současným provozovatelem Zoologickou zahradou Tábor, a. s. Dne 3. 6. 2016 obdržel krajský soud repliku žalobkyně k vyjádření žalovaného. Žalobkyně zdůraznila, že z rozhodnutí stavebního úřadu je patrné, že stavební úřad neposuzoval soulad konkrétních staveb s územně plánovací dokumentací jednotlivě, ale právě jen s ohledem na jejich přináležitost k areálu zoologické zahrady. Stavební úřad svůj úmysl nerespektovat závazný právní názor soudu vyjádřil již tím, když uvedl, že by bylo účelové a v rozporu s dobrými mravy a zákonem nahlížet na jednotlivé stavby odtrženě od skutečnosti a nevzít v úvahu to, že provozovateli areálu byla udělena licence k provozování zoologické zahrady. Ve vztahu k ploše Bni stavební úřad uvedl, že na této ploše není možné umisťovat záměry zoologické zahrady a dodal, že i kdyby soulad na této ploše jednotlivě posuzoval, což zřejmě neudělal, pak by došel ke stejnému závěru. Ve vztahu ke stavbám na ploše Zt stavební úřad opět zdůraznil, že se jedná o stavby pro provoz zoologické zahrady. Přitom přiznal, že některé ze staveb by zde povoleny být mohly, ovšem pokud by nebyly určeny pro zoologickou zahradu. Podle územního plánu však lze v ploše Zt umisťovat seníky, ohrazení pastvin apod. Stejně tak je možné zde umisťovat liniové sítě a stavby technické infrastruktury. Podle žalobkyně neobstojí ani odůvodnění nepovolení staveb na ploše L. Argumentace stavebního úřadu je v tomto směru podle žalobkyně nepřesvědčivá. Žalobkyně doplňuje, že ani sám žalovaný neodůvodnil nesoulad každé jednotlivé stavby s platnou územně plánovací dokumentací a omezil se na konstatování, že posouzení provedené stavebním úřadem pokládá za dostatečné. Žalovaný měl jen souhrnně uvést, že v rámci posuzování souladu stavby s územně plánovací dokumentací se posuzuje konkrétní stavba umístěná do konkrétní plochy. Žalobkyně opakovaně poukazuje na rozpor správních rozhodnutí s pravomocným rozsudkem, a tedy na porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. III. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Opatřením ze dne 8. 9. 2011, č. j. METAB 41174/2011/SÚ/Vav, oznámil stavební úřad zahájení řízení o odstranění staveb podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. V té době byla vlastníkem staveb společnost Ranč Větrovy, a. s. Následně opatřením ze dne 13. 10. 2011 stavební úřad rozšířil předmět řízení o odstranění stavby ještě o další stavby. V té době již byla vlastníkem staveb společnost Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. (dále též jako „žadatel“). Tato společnost následně podala dne 22. 12. 2011 žádosti o dodatečné povolení vymezených staveb v areálu zoologické zahrady. Usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. METAB 14762/2012/SÚ/Vav, přerušil stavební úřad řízení o odstranění staveb, a to do doby vydání pravomocných rozhodnutí o žádostech o dodatečné povolení staveb. Řízení o dodatečném povolení staveb jedné z žádostí bylo vedeno pod sp. zn. S- META 62116/2011/Kou, a to ve věci staveb: ohrazení, el. ohrazení, rozvody NN, voliéry pro bažanty, voliéra pro pernatá zvířata, dřevěný přístřešek a zimoviště pro hospodářská zvířata. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2012, č. j. METAB 44639/2012/SÚ/Vav, byla žádost o dodatečné povolení staveb zamítnuta. Rozhodnutí stavebního úřadu bylo k odvolání Zoologické zahrady Tábor – Větrovy, a. s. potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2013, č. j. KUJCK 3063/2013/OREG. Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud po provedeném řízení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2013, č. j. KUJCK 3063/2013/OREG, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem, a to rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 14/2013 - 55. Žalovaný v rámci dalšího řízení rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu tak, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 9. 2012, č. j. METAB 44639/2012/SÚ/Vav, zrušil a věc vrátil k novému projednání stavebnímu úřadu. Žalovaný stavebnímu úřadu uložil, aby se vyvaroval zjištěných pochybení ve vazbě na zrušující rozsudek krajského soudu a aby vyzval žadatele k odstranění vad podané žádosti. Stavební úřad v pokračujícím řízení pod sp. zn. S-META 62116/2011/Kou vyzval dne 31. 3. 2014 žadatele, aby do šedesáti dnů od doručení výzvy doplnil žádost o dodatečné povolení staveb a předložil doklady, ze kterých bude seznatelný rozsah záměru a rozsah staveb, které jsou předmětem žádosti. Stavební úřad upozornil, že je třeba uvést do souladu předloženou žádost s dalšími podklady a především jednoznačně identifikovat rozsah a výčet staveb, které jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení staveb, včetně jejich identifikace ve vztahu k pozemkům. Řízení o dodatečném povolení staveb jedné z žádostí bylo vedeno pod sp. zn. S- META 62118/2011/Kou, a to ve věci staveb: ubikace pro medvědy, ohrazení a el. ohrazení. Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2012, č. j. METAB 43508/2012/SÚ/Vav, byla žádost o dodatečné povolení staveb zamítnuta. Rozhodnutí stavebního úřadu bylo k odvolání Zoologické zahrady Tábor – Větrovy, a. s. potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2013. 2013, č. j. KUJCK 2224/2013/OREG. Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s. podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud po provedeném řízení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2013, č. j. KUJCK 2224/2013/OREG, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem, a to rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 12/2013 - 59. Žalovaný v rámci dalšího řízení rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu tak, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 24. 9. 2012, č. j. METAB 43508/2012/SÚ/Vav, zrušil a věc vrátil k novému projednání stavebnímu úřadu. Žalovaný stavebnímu úřadu uložil, aby se vyvaroval zjištěných pochybení ve vazbě na zrušující rozsudek krajského soudu a aby vyzval žadatele k odstranění vad podané žádosti. Stavební úřad v pokračujícím řízení pod sp. zn. S-META 62118/2011/Kou vyzval dne 31. 3. 2014 žadatele, aby do šedesáti dnů od doručení výzvy doplnil žádost o dodatečné povolení staveb a předložil doklady, ze kterých bude seznatelný rozsah záměru a rozsah staveb, které jsou předmětem žádosti. Stavební úřad upozornil, že je třeba uvést do souladu předloženou žádost s dalšími podklady a především jednoznačně identifikovat rozsah a výčet staveb, které jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení staveb, včetně jejich identifikace ve vztahu k pozemkům. Žadatel dne 4. 6. 2014 doplnil své žádosti a upřesnil je co do výčtu staveb i výčtu stavbami dotčených pozemků. Dále téhož dne podal zástupce žadatele žádost o spojení řízení vedeného pod sp. zn. S-META 62116/2011/Kou s řízením vedeným pod sp. zn. S-META 62118/2011/Kou. Stavební úřad usnesením ze dne 9. 6. 2014 obě řízení o dodatečné povolení staveb spojil. Stavební úřad veřejnou vyhláškou ze dne 27. 6. 2014, č. j. METAB 30153/2014/SÚ/Kou, oznámil úpravu rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby a úpravu okruhu účastníků řízení. Tím stavební úřad odstranil rozpor v označení pozemků, uvedených v rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění stavby a v řízení o dodatečném povolení stavby (stavební úřad konstatoval, že k tomuto rozporu došlo v důsledku digitalizace území). V pokračujícím řízení proběhlo dne 5. 8. 2014 ústní jednání. Dne 6. 8. 2014 stavební úřad veřejnou vyhláškou sdělil účastníkům řízení, že shromáždil podklady pro rozhodnutí ve věci a že je možno se s nimi ve stanovené lhůtě seznámit a vyjádřit se k nim. Dne 18. 8. 2014 obdržel stavební úřad žádost téhož žadatele o dodatečné povolení staveb nazvanou jako „Bouda pro medvědy a přístřešek pro zvířata“. Řízení o této žádosti spojil stavební úřad do jednoho řízení o dodatečné povolení stavby s řízení vedeným pod sp. zn. S-META 62116/2011/Kou. O tom rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2014. Dne 15. 9. 2014 byla tato skutečnost oznámena na úřední desce stavebního úřadu a dotčeným orgánům a účastníkům řízení byla stanovena lhůta pro uplatnění závazných stanovisek a námitek. Dne 29. 10. 2014 vydal stavební úřad pod č. j. METAB 46453/2014/SÚ/Kou rozhodnutí, kterým žádosti žadatele o dodatečné povolení vymezených staveb podle § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona zamítl. V rozhodnutí stavební úřad shrnul historii vzniku zoologické zahrady v místě Tábor – Větrovy. Stavební úřad uvedl, že využití území není legislativně schváleno pro funkci zoologické zahrady, a proto nemohou být ani jednotlivé stavby v souladu s dílčími kritérii podle územně plánovací dokumentace. Podle stavebního úřadu by bylo absurdní, kdyby se připustilo umístění jednotlivých dílčích staveb zoo na ploše určené pro zemědělství – extenzivní a intenzivní hospodaření. Dále stavební úřad konstatoval, že posuzoval stavby podle pokynu krajského soudu zcela jednotlivě v rozsahu podaných žádostí a ve vazbě na jednotlivé zákonné podmínky podle § 129 stavebního zákona. Stavební úřad uvedl, že žadatel předložil projektovou dokumentaci, ve které je specifikováno funkční využití jednotlivých staveb jako staveb pro zoologickou zahradu. S ohledem na to stavební úřad takto k jednotlivým stavbám přistupoval při hodnocení jejich souladu s jednotlivými funkčními využitími podle územního plánu. V zájmu spravedlnosti a zachování právní jistoty vykládal stavební úřad pojmy územního plánu ve smyslu faktického užívání jednotlivých staveb, kterých se řízení o jejich dodatečném povolení týkalo. Stavební úřad tak postupoval v rámci ochrany právní jistoty všech účastníků tohoto řízení i účastníků procesu projednání územně plánovací dokumentace, neboť užívání pozemků v daném území pro zoologickou zahradu není v současně době možné. Podle stavebního úřadu by bylo zcela účelové a v rozporu s dobrými mravy a zákonem, nahlížet na jednotlivé stavby v žádosti o jejich dodatečném povolení odtrženě od skutečnosti a nevzít v úvahu i tu závažnou okolnost, že žadateli byla udělena licence pro provozování zoologické zahrady. Jde tedy o areál určený k provozování zoologické zahrady. Tento názor stavebního úřadu pak podporují i přílohy předložené žadatelem, a sice závazné stanovisko krajského úřadu k vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby areálu zoologické zahrady a rozhodnutí Městského úřadu Tábor k trvalému vynětí pozemků určených k plnění funkcí lesa za účelem umístění areálu zoologické zahrady. Stavební úřad konstatoval, že na jednotlivé stavby nacházející se v tomto areálu nelze pohlížet jinak, než jako na jednotlivé stavby určené k provozování zoologické zahrady, zejména jsou-li tyto skutečnosti patrné z příloh, které jsou součástí žádosti samotné. Dále stavební úřad podřadil jednotlivé stavby pod plochy podle funkčního využití vymezeného v územním plánu a vyhodnotil, že stavby nejsou v souladu s územním plánem v plochách Bni (Ho26) – bydlení nízkopodlažní izolované, Zt – plochy zemědělské, trvalý travní porost a L – plocha lesní. Stavební úřad konstatoval, že se jedná o vzájemně související stavby, které slouží k tomu, aby jejich prostřednictvím byla na jednotlivých pozemcích vystavována pro veřejnost volně žijící zvířata, příp. zvířata domácí. Stavební úřad zhodnotil, v jaké fázi se nachází žadatelem požadovaná změna územního plánu, když užívání území pro zoologickou zahradu vyžaduje změnu současného využití ploch, a to na funkci ploch občanského vybavení podle § 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavební úřad konstatoval, že změna územního plánu není v současné době reálná a že se ani nepřipravuje. Stavební úřad shrnul, že byl při rozhodování veden tím, že v daném území není zpracována územní studie podmiňující rozhodování v něm (lokalita Ho26) a dále byl veden faktickým využitím jednotlivých staveb. Stavební úřad tak dospěl k závěru, že žádná ze staveb nesplňuje zákonná kritéria pro dodatečné povolení. Zásadním důvodem je rozpor s územním plánem. Ten v dané lokalitě předpokládá intenzivní hospodaření, bydlení a hospodaření na lesním půdním fondu. Předmětem řízení o odstranění nepovolených staveb jsou téměř všechny stavby současného areálu zoo až na část ohrazení, které bylo povoleno v roce 2006 pro hospodářská zvířata a farmový chov daňků. Stavební úřad dále poukázal na to, že užívání jednotlivých staveb ve svém důsledku přináší komplikace jak z hlediska dopravního zabezpečení, zajištění přístupu a parkování, tak i bezpečnosti, když jednotlivé nepovolené stavby v areálu slouží žadateli jako soubor staveb v rámci jednoho komplexu, který je zpřístupňován široké veřejnosti za úplatu. Účelem staveb je ryzí podnikatelský záměr. Jde o turistickou atrakci jako celek. Stavební úřad uzavřel, že pokud by připustil existenci jednotlivých staveb bez zohlednění, že jsou užívány jako stavby v zoologické zahradě, nezabezpečil by ochranu zájmů, cílů a úkolů územního plánování. K odvolání žadatele vydal žalovaný dne 8. 4. 2015 pod č. j. KUJCK 25792/2015/OREG napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že bez náhrady vyňal stavby, které byly uvedeny v žádosti, jež stavební úřad obdržel dne 18. 8. 2014 ve věci „Bouda pro medvědy a přístřešek pro zvířata“. Byly vyňaty tyto stavby na pozemcích v k. ú. Větrovy u Tábora: el. ohrazení na pozemcích parc. č. 981/4, 970/16 a 1066/1, bouda pro medvědy na pozemku parc. č. 981/1, přístřešek pro zvířata na pozemku parc. č. 986/2, ohrazení pro hospodářská zvířata na pozemcích parc. č. 986/2 a 986/10 a ohrazení pro medvědy na pozemcích parc. č. 981/4, 970/16 a 1066/1. Ve změnou nedotčených částech bylo rozhodnutí stavebního úřadu podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Svůj postup žalovaný odůvodnil tím, že dosavadní řízení se vzhledem k podání žádostí dne 22. 12. 2011 vede podle stavu stavebního zákona do 31. 12. 2012. Z toho důvodu nebylo možné realizovat spojení s řízením, které bylo zahájeno podáním žádosti až dne 18. 8. 2014 a které se povede podle stavebního zákona ve znění do 31. 3. 2015. V důsledku této změny bude stavební úřad rozhodovat o žádosti ze dne 18. 8. 2014 samostatně. Žalovaný zhodnotil, že stavební úřad se v novém řízení vyvaroval předešlých pochybení, která byla vytknuta v předchozím řízení krajským soudem a byla důvodem pro zrušení předchozích rozhodnutí. Žalovaný upřesnil funkční plochy dotčené stavbami podle žádostí o dodatečné povolení staveb, přičemž uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo – plocha zemědělská – orná půda. Žalovaný vyhodnotil, že stavby na tomto pozemku se nacházející nelze kvalifikovat jako jednotlivé stavby pro zemědělskou výrobu a omezují volný pohyb krajinou. Ostatní posouzení souladu staveb s územně plánovací dokumentací ze strany stavebního úřadu považoval žalovaný za dostatečné. Popsané upřesnění funkčních ploch, které sám žalovaný provedl, nemělo podle jeho názoru žádné dopady na zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný dále doplnil, že nepovažoval za vadu, že se stavební úřad vedle posuzování jednotlivých staveb zabýval také stavbami jako součástí provozované zoologické zahrady. Žalovaný uvedl, že se posuzuje soulad stavby s územně plánovací dokumentací, a to konkrétní stavby umístěné do konkrétní plochy, a to vzhledem k funkčnímu využití plochy (hlavnímu, přípustnému či podmíněně přípustnému). Žalovaný se nepřiklonil k názoru odvolatele, že do plochy Bni - Ho26 stavby zasahují pouze okrajově, a proto u nich není třeba trvat na pořízení územní studie. Žalovaný se neztotožnil ani s názorem odvolatele, že se stavební úřad snažil obejít zrušující rozsudek krajského soudu. Stavební úřad se zabýval jednotlivými stavbami, přitom je neposuzoval jen coby součást areálu zoologické zahrady. Žalovaný podotknul, že od roku 2011 platí nový územní plán města Tábor, čímž pozbyl platnosti předchozí územní plán z roku 1994, který řešil území dotčené areálem zoologické zahrady odlišně; s tím souvisí i to, jak byly dříve v lokalitě některé stavby povolovány (zpevněná plocha pro automobily a technická vozidla, seník, zpevněná plocha – krmeliště, zpevněná plocha – krmeliště s ohradou, ohrazení, elektrické ohrazení pro hospodářská zvířata, objekt ostrahy, vstupní brána, rozvody NN). Žalovaný doplnil, že předmětem zkoumání v probíhajícím řízení nebyl vlastní chod zoologické zahrady, a to ani z pohledu řešení parkování návštěvníků apod. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Krajský soud předně konstatuje, že dne 29. 1. 2015 byl na majetek žadatele prohlášen konkurz. Od tohoto okamžiku je podle § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě insolvenční správkyně Ing. E.P.. Tím byla dána její aktivní žalobní legitimace. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou, týkající se toho, že se správní orgány neřídily závazným právním názorem vysloveným krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku a že došlo k porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. Tento názor žalobkyně krajský soud nesdílí. Krajský soud především uložil správním orgánům odstranit rozpor v označení pozemků, na kterých se mají nepovolené stavby nacházet. Zjistil totiž rozpor mezi označením pozemků v rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění staveb a v rozhodnutí o zamítnutí jejich dodatečného povolení. Krajský soud konstatuje, že tento rozpor byl ve správním řízení odstraněn. Krajský soud označil úvahu správních orgánů, které hodnotily stavby v zoologické zahradě jako jeden celek a tak s nimi i nakládaly v odůvodnění svých rozhodnutí, za chybnou, a uložil jim, aby jednotlivé stavby v řízení posuzovaly odděleně a aby u každé jednotlivé stavby zvážily, zda splňuje zákonná kritéria pro její dodatečné povolení. I tomuto požadavku krajského soudu stavební úřad vyhověl, když se věnoval každé jednotlivé stavbě v závislosti na tom, v jaké ploše funkčního využití podle územního plánu se nachází. Tento závěr krajský soud činí s výhradou posouzení plochy L, v níž se stavební úřad od závazného právního názoru krajského soudu odchýlil, což bude vyloženo níže. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že po zrušujícím rozsudku mělo být žádosti o dodatečné povolení staveb bez dalšího vyhověno. Takto odůvodnění zrušujícího rozsudku krajského soudu postaveno nebylo. Správní orgány se teprve měly jednotlivě stavbami zabývat a vyhodnotit, zda všechny nebo některé z nich jednotlivě nesplňují podmínky pro jejich dodatečné povolení s ohledem na plochy využití, na kterých jsou umístěny. Tomu správní orgány vyhověly. Na tomto místě lze však souhlasit se žalobkyní v tom, že v některých pasážích rozhodnutí stavebního úřadu se objevují obraty, které nasvědčují tomu, že stavební úřad nehodlal žádnou ze staveb v jejich jednotlivosti dodatečně povolit, neboť by to vedlo k prosazování jednotlivých dílčích zájmů „jednoho funkčního celku“, který je v rozporu s územně plánovací dokumentací. Takové stanovisko stavebního úřadu by mohlo napovídat tomu, že jednotlivé stavby byly i nadále hodnoceny komplexně jako jeden celek zoologické zahrady, ovšem i přesto krajský soud nemůže konstatovat, že se stavební úřad neřídil závazným právním názorem krajského soudu. Jak již bylo uvedeno, na str. 8 až 12 se stavební úřad zabýval jednotlivě stavbami ve vztahu k funkčním plochám, na kterých jsou umístěny, a konkrétně odůvodnil, proč je toho názoru, že je nelze povolit. Další skutečností je však to, zda správní orgány postupovaly při plnění závazného právního názoru krajského soudu správně a zda se nedopustily nových pochybení. V tomto směru krajský soud pochybení shledal a byl povinen k nim přihlédnout z úřední povinnosti, neboť v nich shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve spojení se rozhodnutím stavebního úřadu. Stavební úřad vymezil stavby, které byly předmětem projednávané žádosti o jejich dodatečné povolení, tak, že se nacházejí v následujících plochách podle územního plánu: Bni – bydlení nízkopodlažní izolované, Zt – plocha zemědělská, trvalý travní porost a L – plocha lesní. Stavební úřad na str. 8 až 12 svého rozhodnutí přesně vymezil, které ze staveb se nacházejí na které ploše. V této souvislosti krajský soud pouze doplňuje, že z vymezených staveb na str. 8 až 12 rozhodnutí stavebního úřadu vypadly ty, o jejichž dodatečné povolení bylo požádáno až dne 18. 8. 2014 a které žalovaný napadeným rozhodnutím z předmětu tohoto řízení vyloučil a ponechal je k samostatnému projednání. Žalovaný v rámci odvolacího řízení konstatoval, že pozemky dotčené předmětnými stavbami se nacházejí podle územního plánu v plochách Bni – plochy bydlení nízkopodlažní - izolované rodinné domy, Zt – plochy zemědělské – trvalý travní porost, L – plochy lesní a Zo – plochy zemědělské – orná půda. V těchto údajích shledává krajský soud zřejmý rozpor. Žalovaný uvedl, že upřesnil funkční plochy dotčené jednotlivými stavbami. Ovšem podle názoru krajského soudu tak neučinil způsobem, který by byl přezkoumatelný, a založil tak vadu svého rozhodnutí. Žalovaný totiž oproti stavebnímu úřadu přidal do výčtu novou plochu označenou jako Zo – plocha zemědělská, orná půda a uvedl toliko to, že se týká části pozemku parc. č. 978/10. Žalovaný ovšem již neuvedl, které stavby, na části tohoto pozemku mají stát, a kterých se tedy týká režim této plochy využití. Jakékoliv odůvodnění žalovaného, že stavby umístěné v této ploše Zo nelze kvalifikovat coby stavby jednotlivé pro zemědělskou výrobu a že omezují volný pohyb krajinou, je zmatečné, neboť krajský soud nemohl zjistit, jaké stavby vlastně žalovaný hodnotil. Plocha Zo se podle žalovaného dotýká části pozemku parc. č. 978/10. To je však nedostatečná informace k tomu, aby mohlo být posouzeno, jaká stavba či stavby konkrétně na této části pozemku stojí a nachází se tedy na ploše využití Zo. Z rozhodnutí stavebního úřadu se totiž podává, že na pozemku parc. č. 978/10 se nachází několik staveb, které stavební úřad zařadil jednak pod plochu využití Bni: a sice areálový rozvod NN, a jednak pod plochu využití Zt: a sice ohrazení. Z konstatování žalovaného o tom, že stavby na části pozemku parc. č. 978/10 omezují volný pohyb krajinou, lze sice dovodit, že se zřejmě jedná o stavbu ohrazení, nicméně stejně tak se může jednat o stavbu areálových rozvodů NN. Vymezení staveb, kterých se týká režim Zo není ze správních rozhodnutí jednoznačně seznatelný. Krajský soud v tomto shledává zásadní rozpor mezi napadeným rozhodnutím a rozhodnutím stavebního úřadu, který zakládá nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. V dalším řízení budou správní orgány povinny precizně vymezit, které konkrétní stavby patří pod které plochy využití tak, aby nemohla vzniknout žádná pochybnost. Už samotné toto zjištění by postačovalo ke zrušení obou správních rozhodnutí. Krajský soud se však nicméně na dalším místě vypořádá s žalobními body, jejichž vypořádání bude s ohledem na shora uvedené pochybení správních orgánů možné. Žalobkyně především namítala, že se z obou rozhodnutí nedá seznat, v čem je spatřován rozpor s územním plánem a že je zřejmé, že např. ohrazení pastvin a zookoutek nevylučuje využití právě pro provoz zoologické zahrady. Svou argumentaci ve vztahu k jednotlivým plochám využití území pak žalobkyně rozvinula v replice k vyjádření žalovaného (Bni, L a Zt). Podle žalobkyně i nadále správní orgány vycházely z účelu využití staveb k provozu zoologické zahrady, ačkoliv tak podle zrušujících rozsudků krajského soudu činit neměly. Na tomto místě krajský soud opakuje, že správní orgány byly po zrušujících rozsudcích krajského soudu povinny posuzovat stavby jednotlivě a nikoliv jako komplex staveb, které tvoří zoologickou zahradu. Tomu správní orgány dostály i přes některé argumentačně nevhodné obraty, na což již krajský soud upozornil výše. Podle § 110 a násl. stavebního řádu, na kteréžto ustanovení odkazuje § 129 odst. 2 stavebního řádu, se standardně přihlíží k záměru a účelu stavby, která má být povolována. Nelze však souhlasit se správními orgány v tom, že účel užití staveb je deklarován v projektové dokumentaci. Z projektové dokumentace („Zookoutek, ohrazení, el. ohradník, ubikace pro medvědy“, „Voliéry pro bažanty, ohrazení, el. ohradník“) se nepodává, že by se jednalo o stavby zoologické zahrady. Pouze se tam uvádí, že ohrazením jsou ohrazeny pozemky zoologické zahrady. Taková informace nemůže být považována za deklarování způsobu skutečného využití staveb. Krajský soud však uznává, že je skutečností obecně známou, že v dané lokalitě je umístěna zoologická zahrada; od této skutečnosti tak nebylo lze zcela odhlížet. Podle § 90 ve spojení s § 129 odst. 2 stavebního zákona je třeba posuzovat, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Krajský soud se proto zaměřil na jednotlivé plochy využití a na způsob, jakým stavební úřad odůvodnil nesoulad jednotlivých staveb s vymezeným způsobem využití těchto ploch územním plánem. Žalovaný odůvodnění této otázky ze strany stavebního úřadu považoval za dostatečné a ztotožnil se s ním. Ve vztahu k ploše Bni – bydlení nízkopodlažní – izolované rodinné domy krajský soud především uvádí, že není jednoznačně zřejmé, zda všechny stavby stavebním úřadem uvedené na str. 8 jeho rozhodnutí skutečně náleží pod tuto plochu, neboť žalovaný uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo, avšak nespecifikoval, kterých konkrétních staveb se to týká. Stavební úřad především uvedl, že o umisťování a povolování staveb v této ploše Bni nelze v současné době rozhodovat, neboť není zpracována územní studie, která je v územním plánu stanovena jako podmínka pro rozhodování v území Bni – Ho26. V odvolání bylo namítáno, že územní studie není třeba, neboť dodatečně povolované stavby se nachází na okraji lokality Ho26. Žalovaný s tímto názorem vyjádřeným v odvolání nesouhlasil a na str. 14 napadeného rozhodnutí konstatoval, že lhůta pro pořízení územní studie včetně vložení dat o této studii do evidence územně plánovací činnosti je stanovena do doby platnosti územního plánu. Podle žalovaného se měli vlastníci pozemků dotčených lokalitou Ho26 brát o svá práva již v procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Krajský soud však zhodnotil, že lhůta pro pořízení územní studie je v územním plánu stanovena neurčitě a vágně. Stanovení lhůty tím, že se tak má stát do doby platnosti územního plánu, jehož samotná platnost není ničím omezena a není ani předem známa, a závisí především na vůli orgánu územního plánování, kdy se rozhodne pořídit územní plán nový, je naprosto neakceptovatelné a nepřiměřeně zasahující do práv vlastníků pozemků v lokalitě Ho26. Ačkoliv v době pořizování územního plánu, který je účinný od 17. 2. 2011, nebyla v § 43 odst. 2 stavebního zákona stanovena lhůta, v rámci které má dojít ke vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti, tak jak je tomu od 1. 1. 2013, kdy tato lhůta má být přiměřená, tak nebylo možné vycházet z toho, že stanovení takové lhůty může být svévolné a časově bezbřehé. Krajský soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2010, č. j. 1 Ao 2/2009 - 86 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), zaujal stanovisko, že vhodnost území pro určité využití by měla obec prověřit případně i prostřednictvím územní studie ještě předtím než závazně stanoví využití území vydáním územně plánovací dokumentace. Územní studie má tedy zásadně charakter podkladu pro pořizování územně plánovací dokumentace (tomu odpovídá její zařazení do dílu 1., hlavy III, části třetí stavebního zákona věnovaného územně analytickým podkladům) a neměla by sloužit k nahrazení úkolů územně plánovací dokumentace samotné. S ohledem na uvedené je krajský soud přesvědčen, že způsob stanovení lhůty k pořízení územní studie pro lokalitu Ho26, a to do doby platnosti územního plánu, je svévolný a vykazující znaky libovůle. Proto se tato lhůta nemůže aplikovat a je nutno při výkladu tohoto požadavku pro rozhodování v území – v lokalitě Ho26 – vycházet z přechodného ustanovení bodu č. 5 zákona č. 350/2012 Sb., kterým byl novelizován stavební zákon s účinností od 1. 1. 2013, podle kterého platí, že úkol prověřit územní studií změny využití plochy nebo koridoru vymezených v územním plánu jako podmínka pro rozhodování pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud není v uvedené územně plánovací dokumentaci stanovena lhůta pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti. Jak již krajský soud vyložil výše, z důvodu nepřiměřeně a svévolně stanovené lhůty pro pořízení a vložení dat o územní studii v územním plánu, se tato lhůta nemůže aplikovat, a podmínka pro vložení dat o územní studii proto pozbude platnosti dnem 1. 1. 2017 podle shora citovaného přechodného ustanovení, tak jako by žádná lhůta v územním plánu vůbec stanovena nebyla. Krajský soud v této souvislosti odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 40 A 4/2015 – 131, z jehož právní věty II. se podává, že „doba stanovená pro vypracování územní studie by neměla přesahovat dobu, ve které dochází k vyhodnocování územního plánu ve smyslu § 55 odst. 1 stavebního zákona, neboť k vyhodnocení by měly být již shromážděny dostupné podklady, ke kterým patří právě i územní studie. Je tak nutno konstatovat, že lhůta stanovená v územním plánu pro pořízení územní studie, resp. pro její zápis do systému evidence územně plánovací činnosti, by měla být stanovena maximálně v jednotkách let.“ V žádném případě nelze připustit, aby prostřednictvím požadavku územního plánu na pořízení územní studie, který není vázán přiměřenou lhůtou, bylo dlouhodobě blokováno rozhodování o umístění a povolení staveb v určité lokalitě, a to klidně po celou dobu platnosti územního plánu. Obecně však k lokalitě Bni krajský soud uvádí, že ohrazení a areálový rozvod NN by na této ploše využití umístěn být nemohl, neboť hlavní využití této zóny je podle územního plánu vyhrazeno pro bydlení v kvalitním prostředí. Technická infrastruktura zde může být umisťována, pouze pokud souvisí s bydlením v rodinných domech. Stejně tak ohrazení (ať už pro účely zoologické zahrady nebo pro účely chovatelské) v tomto území stejně tak umisťováno být nemůže, neboť v plochách Bni jsou nepřípustné veškeré činnosti (včetně nadměrných zařízení chovatelských), které zatěžují, nebo překračují stupeň zátěže, nebo režim stanovený vyhláškou a příslušnými hygienickými normami. Ve vztahu k ploše Zt – plochy zemědělské – trvalý travní porost krajský soud především uvádí, že není jednoznačně zřejmé, zda všechny stavby stavebním úřadem uvedené na str. 9 jeho rozhodnutí skutečně náleží pod tuto plochu, neboť žalovaný uvedl, že část pozemku parc. č. 978/10 spadá pod plochu Zo, avšak nespecifikoval, kterých konkrétních staveb se to týká. Podle žalobkyně by bylo lze v ploše Zt přípustné dodatečně povolit voliéry, ohrazení a podřadit je pod pojem ohrazení pastvin. Hlavním využitím plochy Zt je podle územního plánu trvalý travní porost (louky a pastviny), ostatní plochy, území je určeno pro intenzivní i extenzivní hospodaření nebo činnosti a zařízení, které s hospodařením souvisí. Jako přípustné využití území je uvedeno ohrazení pastvin. Stavební úřad uvedl, že ohrazení a elektrické ohrazení provedené v území nelze považovat za ohrazení pastvin ve smyslu územně plánovací dokumentace a odvolal se na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 29. 9. 2005, č. j. 28460/05-62. Krajský soud s názorem správních orgánů o tom, že v ploše Zt nelze dodatečně povolit řešené ohrazení, nesouhlasí. Především je třeba podotknout, že stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které stavební úřad ve svém rozhodnutí citoval, je formulováno spíše jako doporučení a obsahuje slova „většinou“ a „obvykle“. Dané stanovisko tak nelze brát jako dogma. Krajský soud je toho názoru, že stavba ohrazení a elektrického ohrazení vyhovuje svou funkcí požadavkům územního plánu, který umožňuje, aby bylo v dané ploše umístěno ohrazení pastvin. Provedení ohrazení, které nevyhovuje toliko doporučujícímu stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj, nemůže být důvodem pro nepovolení řešené stavby, stejně tak jako skutečnost, že ohrazení slouží pro účely zoologické zahrady. Jak totiž konstatoval krajský soud ve zrušujícím rozsudku: „z obsahu samotného územního plánu je zřejmé, že např. ohrazení pastvin, ani zmiňovaný zookoutek nevylučuje takové využití právě pro provoz zoologické zahrady.“ Ani skutečnost, že ohrazení prochází kromě plochy Zt i plochou Bni a L, nemůže být důvodem, aby nebylo ohrazení na plochách Zt dodatečně povoleno. Umístění stavby ohrazení je totiž vymezeno jednotlivými parc. č. pozemků. Ohrazení a elektrické ohrazení umístěné na pozemcích parc. č. 986/2, 986/10, 978/10, 978/26, 978/11, 1066/1, 982/9, 982/4, 978/10, 1067/11, 1067/1, 1067/9, 996/10, 996/9, 996/6, 996/1, 996/5, 1002/1, 970/15, 982/3, 981/6, 978/26 a 996/1, které se nacházejí v ploše Zt, splňují podmínky pro dodatečné povolení stavby, neboť je lze podřadit pod přípustný způsob využití pozemků podle územního plánu, kterým je ohrazení pastvin. V ploše Zt je dále možné podmíněně umístit liniové sítě a zařízení technické infrastruktury a stavby nezbytné pro obsluhu a zásobování přilehlého území. Stavební úřad dovodil, že areálové rozvody NN nemohou být dodatečně povoleny, neboť jejich umístění je v rozporu s územním plánem. Podle stavebního úřadu mohou liniové sítě přes plochy Zt pouze procházet a nemohou zajišťovat přímo zásobování těchto pozemků. S takovým výkladem krajský soud nesouhlasí a považuje jej za účelový a především vedený záměrem, aby v dané lokalitě nebyla ani jedna ze staveb dodatečně povolena. Liniové sítě a zařízení technické infrastruktury mohou nepochybně sloužit i k zásobování území, resp. pozemků, přes které prochází. Opačný výklad postrádá jakéhokoliv smyslu. Dále krajský soud nesouhlasí ani s tím, že stavební úřad dovodil, že pojem liniové sítě a zařízení technické infrastruktury je nutno vykládat toliko jako veřejnou infrastrukturu podle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Tato skutečnost z ničeho nevyplývá a především nevyplývá z vymezení funkčního využití plochy Zt. Pod pojem liniové sítě a zařízení technické infrastruktury může být nepochybně zařazen i neveřejný areálový rozvod NN, který slouží k zásobování energií jednotlivých staveb na tom samém pozemku nebo na pozemcích přilehlých. Posouzení nemožnosti dodatečného povolení této stavby ze strany stavebního úřadu považuje krajský soud za zavádějící. Obdobně je třeba odmítnout argument o tom, že areálový rozvod nelze povolit v ploše Zt i z toho důvodu, že jeho část se nachází na ploše Bni, kde povolen být nemůže. Areálový rozvod NN na pozemích spadajících pod plochu Zt splňuje podmínky pro dodatečné povolení stavby, neboť jej lze podřadit pod přípustný způsob využití pozemků podle územního plánu. Konečně stavební úřad uvedl, že v ploše Zt je možné podmíněně umístit jednoduché stavby zemědělské výroby (např. seníky, konstrukce vinic a chmelnic, bažantnice, posedy, krmelce apod.). Krajský soud konstatuje, že souhlasí se stavebním úřadem v tom, že pojem zemědělská výroba lze vykládat podle § 2e odst. 3 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, přičemž provozování zoologické zahrady pod pojem zemědělské výroby nelze podřadit. Především ve vztahu ke stavbám voliér uzavřeného klecového typu, přístřešku a zimovišti pro hospodářská zvířata stavební úřadu na str. 9 svého rozhodnutí uvedl, že tyto stavby nejsou stavbami pro zemědělskou výrobu, neboť slouží k provozování zoologické zahrady. Stavební úřad ovšem vůbec nezhodnotil tu skutečnost, že žadatel měl v době rozhodování stavebního úřadu vyznačen v obchodním rejstříku jako předmět činnosti kromě provozování zoologické zahrady též zemědělskou výrobu. Stavební úřad tak v rámci svého závěru vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když vycházel toliko z toho, že na ploše Zt žadatel provozuje zoologickou zahradu. Zapsaný předmět činnosti žalobci umožňoval též zemědělskou výrobu, což stavební úřad nezohlednil, ačkoliv to bylo podstatné, neboť právě na základě tohoto argumentu stavební úřad dodatečně nepovolil některé stavby umístěné v ploše Zt. V dalším řízení bude stavební úřad povinen vypořádat, zda předmětné povolované stavby v plochách Zt – jednoduché stavby zemědělské výroby - žadatel využíval pro zemědělskou výrobu či výlučně pro provoz zoologické zahrady. Chov hospodářských a jiných zvířat za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů je zemědělskou výrobou ve smyslu § 2e odst. 3 písm. b) zákona o zemědělství. V dalším řízení bude nutné fakticky zjistit, zda žadatel v předmětných stavbách nerealizoval zemědělskou výrobu. K prokázání dané skutečnosti bude nutné žadateli v novém řízení poskytnout prostor. Pokud jde o plochu L – plochy lesní, tak jejich hlavní využití podle územního plánu je plnění funkcí lesa, hospodaření na lesním půdním fondu a vzrostlá zeleň. V rámci přípustného využití je na ploše L možné umístit informační a volnočasové aktivity (např. lesní hřiště, zookoutek, bludiště, lanový park apod.). V žádosti o dodatečné povolení stavby ze dne 22. 12. 2011 žadatel žádal o dodatečné povolení staveb pro účely zřízení zookoutku. Doplněním ze dne 4. 6. 2014 bylo doplněno, že se jedná o ohrazení, elektrické ohrazení a ubikaci pro medvěda. Stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že pojem zookoutek není nikde definován a že jeho význam lze pouze dovozovat. Pojem zookoutek však podle stavebního úřadu nelze směšovat s pojmem zoologická zahrada, která je provozována na základě licence Ministerstva životního prostředí. Podle stavebního úřadu je zookoutek míněn jako volnočasová aktivita a za volnočasovou aktivitu nelze v žádném případě považovat zoologickou zahradu. Stavební úřad zdůraznil, že ani pojem volnočasová aktivita není definován, ale že musí jít o zájmové činnosti v lese, kde se předpokládá volný přístup návštěvníkům k těmto aktivitám. Stavební úřad poukázal na to, že je zakázáno lesní pozemky oplocovat. Stavební úřad v rámci vlastních úvah došel k závěru, že pojem zookoutek je zmatečný a nelze jej aplikovat a že nelze tedy povolit stavby pro ubikaci medvěda, neboť se jedná o stavby zoologické zahrady. Žalovaný názor stavebního úřadu korigoval v tom smyslu, že návštěva zoologické zahrady je jistě volnočasovou aktivitou. Ovšem pojem zookoutek nelze podle žalovaného pojímat jako zoologickou zahradu, neboť ta je provozována na základě licence, zatímco provozování zookoutku není žádným právním předpisem upraveno. Krajský soud především konstatuje, že územní plán sám mezi volnočasové aktivity zařazuje zookoutek, který je možné na ploše L umístit. Z tohoto pohledu je nutné posoudit, zda stavby na této ploše umístěné, lze považovat za plnící funkci zookoutku, a tedy za plnící funkci volnočasové aktivity. Krajský soud sdílí závěr žalovaného, že návštěva zoologické zahrady je volnočasovou aktivitou. Nesdílí však jeho názor o tom, že pod pojem zookoutek nelze zahrnout stavby, které jsou součástí areálu zoologické zahrady. Krajský soud nesdílí ani názor stavebního úřadu, že zookoutek je pojmem zmatečným a nelze jej v rámci územního plánu aplikovat; taková konstrukce stavebního úřadu je účelová a snažící se obejít zrušující rozsudek krajského soudu. Krajský soud je přesvědčen, že při posuzování staveb umístěných na ploše L se správní orgány nechaly příliš ovlivnit tím, že ubikace pro medvěda a ohrazení jsou součástí zoologické zahrady, ačkoliv podle zrušujícího rozsudku krajského soudu byly povinny posuzovat, zda dané stavby ve své jednotlivosti obstojí z hlediska územního plánu. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „z obsahu samotného územního plánu je zřejmé, že např. ohrazení pastvin, ani zmiňovaný zookoutek nevylučuje takové využití právě pro provoz zoologické zahrady.“ Uvedeného se však správní orgány nedržely, neboť trvaly na svém závěru, že zookoutek nemůže být součástí zoologické zahrady. Tímto svým postupem správní orgány porušily závazný právní názor krajského soudu. Krajský soud je naprosto přesvědčen, že stavby umístěné v ploše L – tj. ubikace pro medvěda, ohrazení, elektrické ohrazení a areálový rozvod NN – je nutno posoudit jako stavby zookoutku, jehož umístění v dané lokalitě je územním plánem povoleno. Jak ostatně správně konstatoval stavební úřad, zookoutek je „místo v přírodním prostředí, kde jsou v omezeném prostoru a množství chována a vystavována zvířata, která se běžně v tomto prostředí a podmínkách skutečně mohou vyskytovat. Lze si představit, že zde budou ve voliérách např. sovy, bažanti či koroptve nebo ptáci, kteří se ovšem běžně vyskytují v přírodě, dále lesní zvířata jako např. jelen, daněk, zajíc, kuna, liška apod. nebo i např. domácí zvířata jako králík, morče, pes a další.“ Pod takto vymezený pojem zookoutku nepochybně stavby související s ubikací medvěda bezesporu spadají. Jedná se o omezený prostor, v němž je chován a vystavován medvěd (či medvědi), což je lesní zvíře, které se i přes svou ohroženost nadále v přírodě vyskytuje. Samotná ubikace pro medvěda musí být doplněna ohrazením, elektrickým ohrazením a areálovým rozvodem NN tak, aby byla zajištěna bezpečnost zookoutku. Zookoutek je nadřazený pojem, který pod sebe nutně zahrnuje více souvisejících staveb, které ve své celistvosti mohou plnit jeho funkci. Tudíž všechny řešené stavby na ploše L jsou jakožto součást zookoutku v souladu s přípustným využitím tohoto území podle územního plánu. Argumentace stavebního úřadu o tom, že les nelze oplocovat, je zavádějící, neboť jakýkoliv zookoutek je nutné pro zachování plnění jeho funkce oplotit tak, aby zvířata ze zookoutku neuprchla. Ohrazení je tak nutnou součástí zookoutku. Skutečnost, že ohrazení a areálové rozvody navazují na ohrazení a areálové rozvody, které pokračují na plochách Zt a Bni, nemá žádný vliv, neboť jednak podle názoru krajského soudu je ohrazení i areálový rozvod na ploše Zt, která bezprostředně souvisí s plochou L, v souladu s územním plánem, a jednak ohrazení a areálový rozvod jsou spojeny s konkrétními parcelami, které spadají pod plochu L, v níž je možné umístění těchto staveb v rámci přípustného využití za účelem provozu zookoutku. Pokud žalobkyně namítala nelogičnost spojení řízení, pak je třeba upozornit, že k prvnímu spojení řízení došlo na základě žádosti zástupce žadatele – projektové kanceláře A 3 Projekt, s. r. o. ze dne 4. 6. 2014. Stavební úřad této žádosti vyhověl a řízení spojil usnesením ze dne 9. 6. 2014. Následně stavební úřad ze své vlastní iniciativy spojil s řízením i žádost o dodatečné povolení staveb podanou dne 18. 8. 2014, a to usnesením ze dne 26. 8. 2014. Tento postup žalovaný označil za nesprávný, přičemž své závěry patřičně odůvodnil, a stavby podle žádosti ze dne 18. 8. 2014 z řízení vyňal a ponechal je k samostatnému projednání. Na tomto postupu neshledává krajský soud ničeho závadného. Konečně žalobkyně namítala i to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval její argumentací na str. 3 a 4 odvolání. Argumentace v odvolání na daných stránkách se týkala dopravní situace v místě provozování zoologické zahrady. K tomu krajský soud konstatuje, že se žalovaný těmito námitkami zabýval na str. 15 a 16 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně též namítala, že na její případ měl být aplikován § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle kterého lze v nezastavěném území umisťovat stavby, které zlepší podmínky pro využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu. Uvedené ustanovení obsahuje demonstrativní výčet staveb, které mají zlepšit využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu, kterými jsou například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Stavby v areálu zoologické zahrady nelze bez dalšího podřadit pod stavby rekreace a cestovního ruchu, které by bylo možno v nezastavěném území umisťovat, pokud to územní plán výslovně nevylučuje. Nelze též odhlédnout od toho, že část staveb je umístěna v plochách Bni, tj. v zastavitelném území. Uvedeného ustanovení se tak nelze dovolávat. Žalobkyně namítala též existenci dvou vyjádření odboru dopravy Městského úřadu Tábor ze stejného dne a se stejným číslem jednacím (ze dne 20. 4. 2014, č. j. METAB 18335/2014/OD/Ku), z nichž jedno je souhlasné a druhé nikoliv. Součástí spisové dokumentace je stanovisko nesouhlasné. Žalobkyně k žalobě přiložila obě verze tohoto stanoviska. Danou skutečnost prověřoval již žalovaný, který zjistil, že uvedené vyjádření nemá povahu závazného stanoviska podle § 149 odst. 1 správního řádu (viz str. 11, druhý odstavec napadeného rozhodnutí). K samotné existenci těchto dvou vyjádření se žalovaný vyjádřil na str. 16 napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že jako podklad pro rozhodnutí stavební úřad použil to vyhotovení, které je opatřeno podacím razítkem a založeno ve správním spise. Žalovaný posoudil i postup pořízení tohoto vyjádření od odboru dopravy a posoudil i obsahy obou vyjádření a nehodnotil je jako protichůdná a nesmyslná. Krajský soud se s tímto hodnocením ze strany žalovaného ztotožnil, jednak proto, že daná žalobní námitka je vznesena poměrně obecně a není v ní vymezen žádný zásah do práv žalobkyně, a jednak proto, že krajský soud stejně vrací řízení do stádia nového rozhodování o žádostech o dodatečné povolení staveb, což bude obnášet též aktualizaci podaných vyjádření a stanovisek. Z toho důvodu ani krajský soud neprováděl důkaz předloženým souhlasným vyjádřením odboru dopravy. Krajský soud doplňuje, že neprováděl důkaz článkem ze dne 24. 4. 2015, uveřejněným v Táborském deníku, neboť měl za to, že by provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné a nemělo by žádný vliv na výsledek tohoto řízení. Pokud jde o vyjádření osob zúčastněných na řízení I) a II) ze dne 11. 5. 2015, pak krajský soud konstatuje, že tvrzení o vybudování pobočky Zoologické zahrady Ohrada v místě, které nebylo podle územního plánu určeno pro takovou stavbu a pro chov zvířat, nemůže být v dané věci relevantní. V poukazovaném případě jde o pravomoc a o územně plánovací dokumentaci jiné obce a jde o jiné katastrální území. S ohledem na výsledek tohoto řízení nepovažuje krajský soud za nutné se daným tvrzením blížeji zabývat. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení I) ze dne 23. 9. 2015 se vztahuje ke skutečnostem, které měly nastat až po vydání napadeného rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že dne 19. 9. 2015 navštívila zoo a zjistila, že nový provozovatel zoo buduje nové stavby, a to i na pozemcích, které jsou ve vlastnictví jiné osoby. Jak již bylo uvedeno shora, krajský soud podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává napadené rozhodnutí a přitom vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. Uvedené skutečnosti proto krajský soud nemůže zohlednit a nemůže ani provádět žádné důkazy k jejich prokázání. V. Závěr a náklady řízení Vzhledem k tomu, že se žalovaný i stavební úřad dopustili nezákonnosti a tím zkrátili žalobkyni na jejích právech, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, replika k vyjádření žalovaného) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8228 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 8228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení