10 A 86/2015 - 23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce I.P., státní příslušnost Ukrajina, bytem v ČR: Praha 9, Poděbradská 433/65, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 4. 2015, č.j. CPR-19685-6/ČJ-2014-930310-V243, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze 9. 4. 2015, č.j. CPR-19685-6/ČJ-2014-930310-V243 a rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pracoviště Tábor ze dne 25. 10. 2014, č.j. KRPC-109569-24/ČJ-2014-020025 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Včasnou správní žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 7. 5. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 9. 4. 2015, č.j. CPR-19685-6/ČJ-2014-930310-V243, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 25. 9. 2014 č.j. KRPC-109569-13/ČJ-2014-020025, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu šesti měsíců. (2) Předně je žalobcem namítáno nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Správní orgány řádně nezhodnotily charakter žalobcem vykonávané práce, která nemůže být označena jako nelegální, neboť se vůbec o závislou práci nejedná. V době prováděné kontroly žalobce pouze vypomáhal svým přátelům na stavbě, a to bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Jednalo se tedy pouze o přátelskou výpomoc, nikoliv o výkon závislé práce. (3) Dále byla žalobcem namítnuta nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, která se žádným způsobem nevypořádala s tím, že výkonem rozhodnutí o vyhoštění žalobce bude nepřiměřeně zasaženo do jeho osobního života, a to s ohledem na délku žalobcova pobytu na území ČR. Žalobce zde žije již deset let a sama tato skutečnost vypovídá o úzké a trvalé vazbě žalobce ČR. (4) Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je založena rovněž tím, že v něm chybí důvody, pro které by měl žalobce představovat vážné nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost v ČR. Naopak je zřejmé, že žalobce je jako zdravý, ekonomicky aktivní, soběstačný a integrovaný imigrant pro ČR přínosem a v tomto směru je tedy naopak státu prospěšný. (5) Žalované rozhodnutí je nesprávné rovněž z důvodu chybného posouzení žalobcovy možnosti návratu na Ukrajinu, kde je z důvodu probíhajícího válečného konfliktu ohrožen na životě. V návratu do domovského státu mu rovněž brání obava z možného povolání do ukrajinské armády, kam narukovat nemůže z důvodu svého náboženského vyznání. (6) Ze všech výše uvedených důvodů pak bylo žalobcem závěrem navrženo rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. I. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (7) Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Protiprávní jednání žalobce bylo v průběhu správního řízení dostatečně zjištěno, doloženo a řádně zdůvodněno. Nezákonnost rozhodnutí nebyla zjištěna ani co do procesního postupu správních orgánů, kdy žádné procesní pochybení zjištěno nebylo. Ve vztahu k jednotlivým žalobním námitkám žalovaná odkázala na obsah odůvodnění správních orgánů. II. Obsah správních spisů (8) Z úředního záznamu ze dne 29. 7. 2014 vyplývá, že žalobce byl kontrolován hlídkou policie na stavbě Domova pro seniory v Bechyni dne 29. 7. 2014. V době prováděné kontroly byl žalobce oblečen v pracovním oděvu a prováděl natahování venkovní zdi fasádní barvou. Ze zjištění učiněného hlídkou policie dále vyplývá, že žalobce v době výkonu stavebních prací neměl vystavené povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění. Živnostenské oprávnění bylo žalobci v minulosti vydáno s platností do 20. 12. 2011. Povolení k zaměstnání pro žalobce, dle jeho sdělení, vyřizuje mafián. K vykonávané práci žalobce uvedl, že na stavbě pracuje první den na zkoušku, přičemž jeho pracovní náplní bylo natahování venkovní omítky domu fasádní barvou. Práci sehnal od přátel z Ukrajiny, na pracovišti není vedena pracovní docházka. Součástí tohoto úředního záznamu jsou dále údaje o spolupracovnících žalobce, kteří měli vydané povolení k zaměstnání jako Dělníci v oblasti výstavby budov s platností od 25. 6. 2014 do 24. 6. 2015 vydané pro společnost SHLYACH s. r. o. a GARANT INVEST COMPANY s. r. o. (9) Ze sdělení Úřadu práce ČR ze dne 29. 7. 2014 vyplývá, že žalobce neměl v době výkonu práce vydané povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky úřadu práce. Z celorepublikové databáze pak vyplynulo, že je evidován Krajskou pobočkou úřadu práce pro hlavní město Prahu. (10) Z kopie výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že žalobce měl uděleno živnostenské oprávnění s platností do 20. 12. 2011. (11) Oznámením prvoinstančního orgánu ze dne 29. 7. 2014 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to z důvodu podezření, že žalobce vykonával práce na stavbě Domova pro seniory v Bechyni bez platného povolení k zaměstnání. (12) Z obsahu protokolu o výslechu svědka – Y.B. ve věci správního vyhoštění vyplývá, že tento cizinec v době správního řízení pracoval na stavbě Domova pro seniory od 23. 7. 2014, kam jezdil z Prahy. Práci vykonával pro společnost Madero Group s. r. o., která mu vyplácela mzdu. Žalobce se svědkem bydlel na společné ubytovně. Svědek byl žalobcem požádán, zda by nemohl pracovat s nimi, s čímž souhlasil, neboť na stavbě bylo mnoho práce. Žalobci byly zapůjčeny pracovní pomůcky a zbylí cizinci se domluvili, že žalobci část peněz za vykonanou práci zaplatí. (13) Z obsahu protokolu o vyjádření žalobce ze dne 29. 7. 2014 vyplývá, že žalobce přicestoval do ČR v roce 2003, a to za pracovními účely. V ČR pracuje zhruba šest až sedm měsíců v roce a zbytek roku tráví na Ukrajině, kde žije s rodiči v jejich domě. Rodina žalobce pobývá na Ukrajině, v ČR žalobce nemá žádné rodinné ani jiné vazby, pobývá zde na ubytovně v Praze, odkud jezdí za prací, kterou mu vyřizuje člověk označovaný jako „mafián“. Povolení k zaměstnání měl žalobce mít vydané pro území Prahy, toto však nikdy neviděl, bylo vyřizováno „mafiánem“ spolu s povolením k pobytu. Za vyřízení příslušných dokladů žalobce hradil částku 10.000 Kč. Stavební práce v Bechyni žalobce vykonával dne 29. 7. 2014 pouze na zkoušku, přičemž za tuto činnost měl od „mafiána“ obdržet částku 800 Kč. Pracovní pomůcky byly žalobci poskytnuty od přátel z Ukrajiny. Od roku 2003 žalobce pracuje na území ČR na různých stavbách, práci mu vždy vyřizuje „mafián“, peníze za tuto činnost získává vždy v hotovosti po práci. Měsíční příjem žalobce činí zhruba 8.000 Kč. V současné době žalobce disponuje částkou 1.000 Kč. Zdravotní pojištění má žalobce sjednané, avšak potřebné dokumenty k tomuto pojištění má v Praze na ubytovně. Realizace správního vyhoštění bude mít dopad pouze do ekonomické sféry žalobce, neboť doma se cítí být na Ukrajině, do ČR jezdí pouze za prací. (14) Z informací poskytnutých Úřadem práce ČR dne 11. 8. 2014 vyplývá, že žalobce měl krajskou pobočkou v Praze vydáno povolení k zaměstnání, a to na období od 8. 10. 2013 do 2. 4. 2014. Od 3. 4. 2014 do současné doby žalobce není držitelem platného povolení k zaměstnání. Příslušná krajská pobočka neeviduje informaci o tom, že by žalobce nastoupil do zaměstnání, kde by povolení k zaměstnání na území ČR nepotřeboval. (15) Závazným stanoviskem k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění vydaným Ministerstvem vnitra ČR dne 14. 8. 2014 bylo stanoveno, že vycestování žalobce je možné. Z obsahu tohoto stanoviska vyplývá, že ministerstvo neshledalo, že by žalobci v zemi původu hrozilo uložení trestu smrti či jeho vykonání. Stejně tak mu nehrozí mučení či nelidské a ponižující zacházení. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhanské oblasti. Oblast, odkud pochází žalobce a kde v současnosti žije jeho rodina, není žádným způsobem zasažena. (16) Dne 25. 9. 2014 proběhlo u prvoinstančního orgánu ústní jednání, v jehož rámci byl žalobce seznámen s podklady rozhodnutí o správním vyhoštění, byla mu dána možnost vyjádřit se k těmto podkladům a navrhnout jejich doplnění. Tohoto žalobce nevyužil s tím, že vše podstatné sdělil do protokolu dne 29. 7. 2014. (17) Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2014 č.j. KRPC-109569-24/ČJ-2014-020025 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce šest měsíců. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správní orgán dospěl k závěru, že protiprávní jednání žalobce bylo dostatečně prokázáno. Žalobce pracoval bez povolení k zaměstnání jako dělník na stavbě v Bechyni. Na stavbě pracoval dne 29. 7. 2014 do doby pobytové kontroly, kdy na venkovní zeď natahoval fasádní barvu. Tato skutečnost byla potvrzena i svědkem Y.B.. Ve správním řízení bylo současně prokázáno, že žalobce v době výkonu práce nedisponoval příslušným pracovním povolením ani živnostenským oprávněním, kdy držitelem živnostenského oprávnění byl pouze do 2. 4.2014. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádný důvod, pro který by se nemohl vrátit do domovského státu. Na území ČR žalobce nemá žádné rodinné ani jiné vazby, jeho rodina žije na Ukrajině a žalobce na území ČR setrvává pouze z ekonomických důvodů, kdy od roku 2003 pracuje na různých stavbách jako dělník, a to bez povolení k zaměstnání. Správní orgán připustil, že vyhoštěním bude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce, ale takový zásah zákon připouští, neboť se tak děje v souladu se zákonem a v oblasti zájmu chráněného státem. Faktický dopad do žalobcova života bude pouze ekonomický. Ve vztahu ke společenské nebezpečnosti žalobcova jednání bylo správním orgánem konstatováno, že tato není pouze zanedbatelná, neboť jednání žalobce ve svých důsledcích negativně ovlivňuje ekonomiku v ČR. I přes účinnou lítost žalobce nad vzniklou situací dospěl správní orgán k závěru, že rozhodujícím faktem je porušení povinností žalobce, který tak musí strpět přiměřené následky tohoto svého jednání. Správní orgán v otázce možnosti žalobcova vycestování na Ukrajinu vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, které shledalo vycestování žalobce možným. (18) Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 29. 9. 2014 podáno odvolání, které obsahově odpovídá nyní projednávané žalobě. Správní orgán v intencích uplatněných odvolacích námitek požádal Ministerstvo vnitra ČR o opětovné prověření bezpečnostní situace na Ukrajině. Z obsahu závazného stanoviska ze dne 12. 2. 2015 vyplývá, že ministerstvo opakovaně shledalo vycestování žalobce jako možné. K námitkám uplatněným žalobcem v odvolání týkajících se odvodu do vojenské služby bylo ministerstvem uvedeno, že branná povinnost existuje v mnoha zemích na světě, přičemž se jedná o svrchované právo každého státu. Samotné povolání k výkonu vojenské služby nelze považovat za perzekuci či pronásledování. Ve vztahu k žalobcem poukazovanému náboženskému vyznání, které mu nedovoluje nastoupit do výkonu vojenské služby, bylo ministerstvem poukázáno na rozhodnutí komise pro civilní službu, které umožňuje výkon civilní služby v případech, kdy odvedenci výslovně prohlásí a prokážou, že tento výkon je v rozporu s jejich náboženským přesvědčením. Žalobce tak má možnost využít výkon náhradní vojenské služby, kde nepřijde do kontaktu s bojovými situacemi. Celková bezpečnostní situace na Ukrajině byla ministerstvem shledána jako uspokojivá, umožňující žalobcův bezpečný návrat do vlasti. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění bylo jakkoliv zasaženo do soukromých či rodinných vazeb žalobce, a to za situace kdy žalobce má celou rodinu na Ukrajině a do ČR jezdí na několik měsíců v roce za účelem přivýdělku. (19) S obsahem výše uvedeného stanoviska byl žalobce seznámen dne 5. 3. 2015, kdy v reakci na závěry ve stanovisku učiněnými uvedl, že s těmito nesouhlasí. (20) O tomto odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 4. 2015, č.j. CPR-19685-6/ČJ-2014-930310-V243, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto. K odvolacím námitkám týkajícím se nedostatečně prokázaného výkonu závislé práce, bylo žalovaným uvedeno, že tento institut nelze obcházet žalobcem uváděnou „prací na zkoušku“. Skutečnost, že žalobce pracoval na stavbě pouze jeden den, je faktickým důsledkem provádění kontroly pracoviště správním orgánem, kdy není vyloučeno, že pokud by ke kontrole nedošlo a žalobce by se osvědčil, pokračoval by v této práci i nadále. Znaky závislé práce tak ze strany žalobce byly naplněny, z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce práci vykonával ve stavu podřízenosti k ostatním dělníkům, kdy za tuto činnost od nich měl dostat sjednanou odměnu. Tato práce původně byla koncipována jako dlouhodobého charakteru a byla přerušena pouze v důsledku provedené kontroly. Žalobce naplnil znaky skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, a to bez ohledu na to, že práce byla vykonávána bez formálně uzavřené pracovní smlouvy. Sjednaná odměna není znakem závislé práce, avšak představuje významnou skutečnost pro vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Tento vztah byl doložen vyjádřením žalobce ve správním řízení, ale i výslechem svědka. Zákon o pobytu cizinců nelze obcházet krátkodobým výkonem práce na různých místech v ČR s tím, že se jedná o přátelskou výpomoc, a to bez platného povolení k zaměstnání. Přiměřenost rozhodnutí o vyhoštění žalobce byla dostatečně a řádně zdůvodněna prvostupňovým rozhodnutím, s jehož závěry se žalovaná ztotožnila. Žalobce na území ČR nemá žádné rodinné či jiné vazby, jeho rodina žije na Ukrajině a jediným důvodem žalobcova pobytu na území ČR je zisk finančních prostředků. K žalobcem tvrzené nemožnosti návratu do domovského státu z důvodu hrozby válečného konfliktu a hrozby branné povinnosti, kterou z důvodu svého náboženského vyznání nemůže vykonávat, bylo žalovanou odkázáno na závěry závazného stanoviska ze dne 12. 2. 2015, ze kterého vyplývá, že vycestování žalobce je možné, a to i ve vztahu k těmto žalobcem uplatněným námitkám. Závěry tohoto stanoviska je žalobce povinen akceptovat, když proti němu nelze brojit žádným zákonným prostředkem. Odvolací námitky tak nebyly žalovanou shledány důvodné. III. Právní názor soudu (21) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (22) Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť žalobce na území České republiky dne 29. 9. 2014 vykonával práci, aniž by k tomu měl zákonem vyžadované povolení. (23) Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. (24) Dle ust. § 178b zákona o pobytu cizinců se zaměstnáním rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. (25) Zaměstnávání cizinců na území ČR upravuje rovněž v zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), který v ust. § 89 říká, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. (26) Dle ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí případy, kdy (1) dochází k výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo (2) fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, (3) pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno. (27) Stěžejní žalobní námitka je předestřena tvrzením žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, kdy správní orgán dostatečně neprokázal, že by žalobce v době kontroly policejním orgánem vykonával závislou práci. Žalobce pouze vypomáhal přátelům na stavbě na základě jejich žádosti, a to bez konkrétního nároku na odměnu za tuto práci. (28) Krajský soud tedy musí v projednávané věci vypořádat, zda - li se v případě žalobce jednalo o výkon zaměstnání, ke kterému byl žalobce povinen mít příslušné povolení. (29) Zákon o zaměstnanosti v ust. § 10 definuje zaměstnání jako zaměstnání v pracovněprávním vztahu, přičemž v poznámce pod čarou odkazuje na zákoník práce. V důvodové zprávě k tomuto ustanovení zákona o zaměstnanosti je uvedeno, že „[Z]a zaměstnání se podle návrhu zákona považuje pracovněprávní vztah tj. základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr) a další právní vztahy účasti na práci, na které se zákoník práce vztahuje, pokud to výslovně stanoví (přímá působnost) nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy a dále ty vztahy, které se řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“ (30) Pracovněprávní vztahy jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Závislá práce je definována v ust. § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Za závislou práci se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní nebo jinak stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. (31) K pojmu „závislá činnost“ se opakovaně vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud, a to např. v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Afs 22/2003 – 55, kde uvedl: „[p]odstatným rysem závislé činnosti je skutečnost, že není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností poplatníka, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí (plátce). (32) V rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, č. j. 2 Afs 62/2004 – 70 pak Nejvyšší správní soud k dané otázce konstatoval: „[vymezení zákonného termínu "závislá činnost" tak nemůže být redukováno toliko na činnost vykonávanou podle příslušných pokynů, nýbrž musí se jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Definiční prvek závislosti tak bude dán zejména povahou vykonávané činnosti (typicky práce vykonávaná na jednom místě výhradně pro jednoho zaměstnavatele) a také tehdy, pokud se bude jednat o činnost dlouhodobou a kdy k uzavření pracovněprávního vztahu mělo dojít především v zájmu osoby, tuto činnost vykonávající, jelikož neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku její právní sféru poškozuje. Naopak o závislou činnost zpravidla nejde, pakliže se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele (např. se jedná o sezónní práce, práce závislé na počasí, práce podmíněné realizací jednorázově získané zakázky apod.).“ (33) Z protokolu o vyjádření žalobce, který je součástí správního spisu, bylo zjištěno, že žalobce v ČR pobývá od roku 2003, kdy na různých místech vykonával pomocné stavební práce. V době pobytové kontroly žalobce nedisponoval platným povolením k zaměstnání ani živnostenským oprávněním. Z jeho vyjádření se pak dále podává, že na stavbě byl první den, a to po dohodě se spolubydlícím, který mu tuto práci zařídil a zapůjčil mu pracovní pomůcky. V době prováděné kontroly pak vykonával nátěr venkovní zdi fasádní barvou. Za tuto práci mu měla být vyplacena částka 800 Kč, a to od osoby žalobcem zvané jako „mafián“. Z výpovědi svědka Y.B., spolubydlícího žalobce, bylo dále zjištěno, že žalobce měl být v práci první den, tuto práci mu svědek zprostředkoval na jeho žádost, zapůjčil mu pracovní pomůcky a s ostatními kolegy na stavbě se dohodli, že za tuto činnost žalobci vyplatí část peněz. Z informací poskytnutých úřadem práce pak bylo dále zjištěno, že žalobce nemá vystaveno platné povolení k zaměstnání, kdy platnost posledního povolení skončila dne 2. 4. 2014. Z výpisu z živnostenského rejstříku pak bylo dále zjištěno, že žalobce nedisponuje ani platným živnostenským oprávněním, poslední udělené oprávnění mu zaniklo dne (34) Ze skutkového stavu, jak byl popsán shora, dospěl krajský soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával práci, ke které by byl povinen mít povolení k zaměstnání. Práce vykonávaná žalobcem, jejíž obsah vyplývá jednak z jeho vyjádření a jednak z výslechu svědka Y.B., nenese znaky závislé práce ve smyslu zákoníku práce a nelze ji tudíž podřadit pod pojem nelegální práce ve smyslu zákona o zaměstnanosti. (35) Výše uvedený závěr lze učinit rovněž s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího správního soudu k otázce nelegálního zaměstnávání cizinců, a sice k rozhodnutí tohoto soudu ze dne 27. 4. 2012 č.j. 4Ads 177/2011 – 120, v němž bylo konstatováno: „[…] pojmem nelegální práce nelze rozumět práci v nejobecnějším smyslu, tedy že postačí, když pracující osoba vyvíjí nějakou pracovní činnost. K posouzení práce cizincem jako nelegální práce ve smyslu zákona o zaměstnanosti je třeba, aby tuto práci vykonával cizinec soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu. Cílem zákona o zaměstnanosti totiž není potírat jakoukoli práci cizinců, ale jen takovou, kterou cizinci vykonávají v rozporu s povolením k zaměstnání (například jiný druh práce) nebo bez povolení k zaměstnání, tedy práci, která je obdobná závislé práci ve smyslu zákoníku práce. […] Nepochybně tak není cílem zákona o zaměstnanosti potírat bezúplatnou jednorázovou pomoc mezi příbuznými.“ (36) Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozhodnutí poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, jež má stejný cíl jako zákon o zaměstnanosti (tj. potírání nelegálního zaměstnávání). Podle bodu 7 preambule této směrnice by definice zaměstnání měla zahrnovat jeho zakládající prvky, tj. činnosti, které jsou nebo by měly být vykonávány za odměnu podle pokynů nebo pod dohledem zaměstnavatele, bez ohledu na právní vztah. V čl. 2 je vytvořena definice zaměstnání nebo zaměstnávání pro účely této směrnice tak, že „zaměstnáním“ či „zaměstnáváním“ se rozumí výkon činností zahrnujících jakoukoli formu práce upravenou vnitrostátními právními předpisy nebo zavedenou praxí pro zaměstnavatele nebo podle jeho pokynů či pod jeho dohledem. (37) Veškeré shora uvedené skutečnosti vedou krajský soud k závěru, že v případě žalobce nelze jednoznačně konstatovat a bez pochyb, že by z jeho strany šlo o výkon zaměstnání ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, k němuž neměl potřebné povolení. V řízení o správním vyhoštění žalobce nebyl zjištěn takový skutkový stav, ze kterého by bylo lze usuzovat, že žalobce vykonával práci v rámci zaměstnání, k němuž byl povinen mít příslušné povolení. Z důkazů provedených ve správním řízení nevyplývá, že by se ze strany žalobce jednalo o výkon soustavné činnosti. Z těchto důkazů je naopak zřejmé, že žalobce byl na stavbě první den. Tato skutečnost nebyla v průběhu správního řízení vyvrácena a naopak je podpořena obsahem protokolů o výpovědích žalobce a svědka Y.B.. Naplnění znaku soustavnosti práce nelze dovozovat z pouhé domněnky, že by žalobce tuto činnost mohl vykonávat i v budoucnu, pokud by se osvědčil. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobce tuto činnost vykonával ve vztahu podřízenosti, tedy že by plnil úkoly zadávané mu jiným subjektem. Z obsahu správního spisu se pouze podává, že vykonával nátěr venkovní zdi fasádní barvou, přičemž nikde není řečeno, že by právě tuto práci vykonával na základě pokynu další osoby. Pokud jde o odměnu, pak ani tato podmínka nebyla bezpochyby naplněna, neboť nebylo postaveno na jisto, zda žalobce měl odměnu za vykonanou práci získat, případně zda mu odměna měla být vyplacena subjektem, který žalobcem označuje jako „mafiána“, či ze strany svědka Yuriy Bozhe. Všechny tyto indicie vedou k závěru, že žalobce, byť na stavbě vykonával určitou práci, nenaplňovala znaky práce vykonávané v rámci zaměstnání, k němuž by byl povinen mít příslušné povolení. Nelegální prací nelze rozumět jakoukoliv činnost vyvíjenou pracujícím, musí jít o práci vykonávanou soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu. Toto ve správním řízení prokázáno nebylo a námitka žalobce tudíž byla shledána důvodnou. (38) Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu dostatečného nevypořádání skutečnosti, že výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění bude nepřiměřeně zasaženo do jeho osobního života. (39) Otázkou přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince se zabývá ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého je správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí povinen zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. (40) Správní orgány obou stupňů se řádně zabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Z obou rozhodnutí vyplývá, že vyhoštění bude mít na život žalobce dopad toliko ekonomický, a to za situace, kdy žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné soukromé vazby. Rodina žalobce se nachází na Ukrajině, kde trvale žijí. Sám žalobce potom v průběhu správního řízení uvedl, že v České republice trvale nezůstává, pracuje zde po dobu šesti až sedmi měsíců v roce, zbytek roku tráví s rodinou na Ukrajině. Na území České republiky žalobce nemá ani žádné kulturní či sociální vazby. Zásah do žalobcova života je tudíž pouze ekonomický a jako takový byl správními orgány vyhodnocen jako přípustný. Skutečnost, že žalobce pobývá na území ČR již deset let, není z hlediska přiměřenosti dopadů rozhodnutí o jeho vyhoštění relevantní, a to s ohledem na absenci jakýchkoliv vazeb žalobce na tomto území. Zásah do žalobcovy soukromé sféry a dotčení jeho rodinného života je zcela únosné, a to zejména v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří mají platné povolení k zaměstnání. (41) Krajský soud ve shodě se správními orgány připouští, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce bude nepochybně představovat určitý zásah do jeho osobního života, avšak tento lze charakterizovat jako přiměřený, mající dopady toliko do sféry ekonomické. Z obsahu správního spisu, a to především co do výpovědí žalobce učiněných ve správním řízení, se podává, že žalobce má celou rodinu na Ukrajině. V České republice žalobce žádné rodinné či jiné obdobné vazby nemá. Jediným důvodem žalobcova pobytu na území České republiky je finanční přivýdělek. Rozhodnutím o správním vyhoštění tedy bude žalobci způsobena újma pouze ekonomická, a to za situace, kdy ho k České republice nepojí žádné rodinné či jiné vazby. (42) Rozhodnutí správních orgánů nebyla krajským soudem shledána nepřezkoumatelná. Obě rozhodnutí jsou srozumitelná a z obsahu jejich odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů správní orgány shledaly, že zásah do osobního i soukromého života žalobce bude přiměřený, odpovídající zákonem přípustné míře. (43) Pokud žalobce namítá, že správní orgány neuvedly, z jakého důvodu žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost ČR, pak k tomuto krajský soud uvádí, že splnění této podmínky není v případě správního vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců vyžadováno. Správní orgány tak nebyly povinny vypořádávat, do jaké míry je žalobce nebezpečný pro veřejný pořádek a bezpečnost v ČR. Oba správní orgány konstatovaly, že v projednávané věci převažuje zájem na tom, aby v ČR byli zaměstnání pouze cizinci s platným povolením k zaměstnání, když tento zájem je založen především ekonomickými důvody státu. V průběhu správního řízení nebylo žalovaným ani prvoinstančním orgánem rozporováno to, že by žalobce byl ekonomicky aktivním, zdravým a práceschopným subjektem. Všechny tyto přednosti však žalobce má možnost využít a být na území ČR ekonomicky aktivní pouze v případě, kdy bude mít vystavené platné povolení k zaměstnání. Námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. (44) Nesprávnost rozhodnutí je žalobcem konečně spatřována v chybném posouzení žalobcova možného návratu na Ukrajinu, kde je z důvodu válečného konfliktu ohrožen na životě. V návratu mu pak kromě obav o svůj život, brání též náboženské vyznání, pro které nemůže splnit brannou povinnost, která je tam v současné době vyžadována. (45) Ani tato žalobní námitka nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Politická situace na Ukrajině byla dostatečným a vyčerpávajícím způsobem vypořádána ve stanoviscích Ministerstva vnitra ČR, jež jsou závazným podkladem rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Obsah těchto stanovisek se promítl do odůvodnění obou těchto rozhodnutí. Poukázat lze především na rozhodnutí žalované, která si s ohledem na žalobcovu odvolací námitku týkající se obav z možného narukování do armády, které je v rozporu s jeho vyznáním, vyžádala další stanovisko ministerstva. Z rozhodnutí je zřejmé, že návrat žalobce do domovského státu byl shledán možným, politická situace na Ukrajině je v současné době stabilizovaná, pokud některé ozbrojené konflikty probíhají, pak pouze v oblastech, kde nežije žalobcova rodina. Ve vztahu k jeho vyznání, které mu nedovoluje nastoupit do výkonu vojenské služby, bylo konstatováno, že ukrajinská právní úprava pro tyto případy dává možnost vykonávat službu civilní, a to za situace, kdy dotyčná osoba prokáže, že vyznává náboženství, které jí nedovoluje výkon vojenské služby. Obava žalobce z nástupu do vojenské služby na Ukrajině tudíž nepředstavuje důvod ve smyslu ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pro který by jeho vycestování bylo lze označit za nemožné. Správní orgány se dostatečným způsobem vypořádaly s možností žalobcova návratu na Ukrajinu. Sám žalobce uvedl, že část roku tráví s rodinou právě na Ukrajině, čímž do jisté míry zpochybnil tuto svou argumentaci. IV. Závěr, náklady řízení (46) Žaloba byla shledána důvodnou i přes neopodstatněnost většiny žalobních námitek, neboť v řízení o správním vyhoštění žalobce nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával zaměstnání, k němuž byl povinen mít příslušné povolení. Podmínky ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, z důvodu kterého bylo o vyhoštění žalobce rozhodnuto, nebyly proto v nyní projednávané věci naplněny. Z tohoto důvodu krajský soud zrušil rozhodnutí žalované dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (47) V souladu s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. krajský soud přistoupil rovněž ke zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť pochybení, spočívající v dostatečném neprokázání naplnění podmínek výkonu nelegální práce žalobcem, lze konstatovat již ve vztahu k řízení před prvoinstančním správním orgánem. (48) V souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, neboť měl ve věci plný úspěch, tyto mu však výrokem ad II. přiznány nebyly, neboť mu v soudním řízení nevznikly a ani je nepožadoval.