10 A 88/2013 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobkyně MUDr. J.Š., bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, odboru legislativy a vnitřních věcí, oddělení správní, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2013, čj. X, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou dne 24.7.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2013, čj. X, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor, kanceláře starosty – oddělení přestupků ze dne 5.4.2013, č.j. P 1057,1058/2012-Kup, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“) a dále byla uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. 2) Žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaný správní orgán v rozhodnutí o odvolání žalobkyně uváděl pouze obecné formulace, odmítl výpověď žalobkyně a její jednání označil jako nepřijatelné. Zcela uvěřil výpovědi rodinných příslušníků účastnice konfliktu, u kterého nikdo jiný než žalobkyně a rodinní příslušníci nebyli. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že žalovaný porušil pravidla řízení, tak jak jsou uvedena v § 3 , § 34 a § 47 správního řádu zákona č. 71/1967 Sb. Povinností správního orgánu je vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, hodnotit důkazy sice podle své úvahy, avšak vyhodnocení nesmí být v rozporu s dalšími skutečnostmi. Žalobkyně od samého počátku poukazovala na to, že druhá účastnice správního řízení J.Š. a její rodina proti ní vystupovala neadekvátně, dožadovali se nadstandardní péče a zasahovali do činnosti zdravotního personálu. 3) Podle názoru žalobkyně měl správní orgán vzít v úvahu, kdo byl skutečným iniciátorem slovní výměny mezi žalobkyní a J.Š. a v důsledku takového posouzení rozhodnout, zda je možné a v lidských silách ovládnout jednání ošetřující lékařky. Žalobkyně poukázala na to, že nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že je konfliktní typ a nejde pro ostré slovo daleko. 4) Žalobkyně nepopřela, že se do slovního konfliktu s J.Š. dostala. Ne všechna výměna názoru byla jednoznačně svědecky doložena, že je jednáním natolik vybočujícím z rámce obecného jednání, aby bylo takové jednání posouzeno jako hrubé a naplnilo skutkovou podstatu přestupku ve všech znacích. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s tím, že provedené důkazy jednoznačně nade vší pochybnost prokazují její vinu. K tomu poukázala na probíhající řízení před Okresním soudem v Táboře, kde byli vyslechnuti stejní svědci, jako vypovídali v řízení správním. Tam svědkyně Š. nemohla jednoznačně zodpovědět otázku, kdo první použil větu „že je špinavý jako prase“. Současně z její výpovědi vyplynulo, že na oddělení nikdo jiný nebyl, rozhodně tam nebyl svědek J. Ani svědkyně S. jednoznačně neuvedla, kdo a jakých výrazů používal a potvrdila, že v době konfliktu svědek J. na místě nebyl. Výpověď svědka J. je zcela mimo jinak prokázaný obsah výměny názorů, především pak z důvodu časového. Pokud žalovaný své rozhodnutí opírá o vyjádření svědka J., je takové hodnocení v rozporu s ostatními důkazy. 5) Žalobkyně dále uvedla, že správní orgán ignoroval zjevné antagonistické postoje rodiny Š. k žalobkyni. Nevýhoda žalobkyně spočívá v tom, že údajného konfliktu mezi dveřmi nebyl nikdo přítomen. Žalobkyně se obávala o újmu na zdraví či o svůj život, a proto se obrátila i na policii. Žalovaný věc vyřídil formalisticky a dost možná s jistým dopředu daným postojem, že lékařka sloužící veřejnosti se musí chovat za všech okolností korektně, aniž by zodpověděl otázku, zda za zmíněných okolností je vůbec možné na hrubé jednání příslušníka rodiny pacienta nereagovat emotivně a zvýšeným hlasem. Z těchto důvodů žalobkyně zastává názor, že její jednání, kdy měla slovní konflikt s jinou osobou, sice nebylo běžným jednáním a běžnou komunikací, ale nebylo natolik hrubé, aby prokazovalo skutkovou podstatu přestupku ve všech jeho znacích. Navíc faktický průběh a konkrétní vyjadřovací prostředky nebyly věrohodně a spolehlivě prokázány. Žalobkyně byla pouze přistižena, že s jinou osobou na pracoviště na sebe křičely. Výpověď J. Š. nelze hodnotit jinak, než jako tvrzení proti tvrzení, které k prokázání viny nestačí. Navíc na základě oznámení J. Š. byl s žalobkyní okamžitě rozvázán pracovní poměr. Žalobkyně za jednání, které bylo projednáno před přestupkovou komisí, již byla postižena, a to závažnějším způsobem, než v řízení přestupkovém. Tato skutečnost by měla být vzata v úvahu, byť patrně v teoretické rovině nelze takovýto dvojí postup a priority považovat za nezákonný. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 6) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených spisů. Žalovaný postupoval zcela v souladu se správním řádem a správnost přezkoumal v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Ze strany správního orgánu I. stupně žádné pochybení neshledal, a proto rozhodl podle § 90 odst. 5 správního řádu. 7) Žalovaný odmítl námitky žalobkyně, že by spáchané přestupky byly hodnoceny jednostranně ve prospěch J.Š., neboť J.Š. byla uznána vinnou ze spáchání přestupku urážky na cti i přestupku proti občanskému soužití a byla jí uložena pokuta ve stejné výši jako žalobkyni. Žalovaný se nevyjádřil k obsahu protokolu Okresního soudu v Táboře ze dne 10.6.2013, neboť mu tento protokol nebyl znám. Žalovaný trval na tom, že správní orgán hodnotil důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a tento postup popsal v rozhodnutí. K údajným výpovědím svědkům, kteří měli vypovídat před okresním soudem, žalovaný poznamenal, že je pochopitelné, že s odstupem času si svědci nemusí vybavovat všechny podrobnosti případu. Přestupky byly spáchány 10. a 11.6.2012, tedy rok předtím než svědci do protokolu u Okresního soudu v Táboře vypovídali. K hodnocení důkazů žalovaný odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 1As 12/2010, dle kterého je přirozené, že během času člověk určité detaily skutkového stavu zapomíná. Výpověď svědka J., kterou žalobkyně napadá, žalovaný považuje za věrohodnou. Svědek J. 15.10.2012 při ústním projednávání přestupku do protokolu podrobně popsal sled událostí, a to od přijetí pacientky Š. včetně toho jaké úkony činil až k samotnému incidentu a i poté, kdy uvedl, že byl na ambulanci, kdy ordinace jsou propojené, mezi nimi jsou šoupačky, a proto slyšel, kdy se slečna Š. ptala žalobkyně na zdravotní stav maminky, viděl, jak žalobkyni podávala ruku a chtěla se představit. Řekla své jméno, na což žalobkyně prohlásila, že jí ruku nepodá, že je špinavá jako prase. Další nadávky a chování svědek neslyšel, neboť ho volaly sestry, že příjem paní Š. je hotový. Slyšel kravál, jak se mezi sebou hádaly obě ženy, slova již nevnímal, musel s pacientkou na pokoj. Další vyhrožování neslyšel, neviděl ani, že by žalobkyně fyzicky napadla J.Š.. Z popsaného vyplývá, že svědek slyšel pouze část konfliktu, kdy se zdržoval ve vedlejší místnosti, a proto ho nemusely další svědkyně zaregistrovat, neboť v ordinaci panovala velmi vypjatá konfrontace. Popis situace je natolik věrohodný a je v kontextu i s dalšími důkazy a nebyl důvod jej zpochybňovat. 8) Žalovaný odmítl námitky žalobkyně, že její odvolání bylo vyřízeno pouze formalisticky a že ignoroval antagonistické postoje rodiny Š. k žalobkyni. Žalovaný správní orgán k tomu uvedl, že pouze uvěřil svědkům V.a J. Š. a jejich sestře J.. Žalobkyně nebyla postižena za to, že na sebe s jinou osobou na pracovišti křičely, ale za to, že jinému ublížila na cti tím, že jej urazila a dále že úmyslně narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním. III. Obsah správních spisů 9) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: 10) Policie ČR, Krajské ředitelství Jihočeského kraje, územní odbor Tábor, obvodní oddělení Tábor postoupilo dne 19.7.2012 Městskému úřadu v Táboře oznámení ve věci slovního a fyzického napadení a podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se měly dopustit J.Š. a žalobkyně. V úředním záznamu Obvodního oddělení Policie ČR v Táboře ze dne 11.6.2012 je uvedeno, že žalobkyně osobně oznámila na Policii ČR, že jí dne 10.6.2012 v 16,00 hodin na chirurgickém oddělení Nemocnice v Táboře vyhrožovala J.Š., že by se nemusela vrátit domů v pořádku a mohlo by se jí něco stát. Taktéž 11.6.2012 na žalobkyni v nemocnici nevhodně pokřikovala. Ve zprávě Nemocnice Tábor o průběhu a výsledku šetření sporu mezi žalobkyní a J. Š. je uvedeno, že zdravotní sestra Š. uvedla, že žalobkyně slovně napadala J.Š., urážela ji ohledně jejího vzdělání a vysmívala se jí, J.Š. slovní útok opětovala. Ze stížnosti podané J.Š. na žalobkyni vyplývá, že J.Š. oznámila v Nemocnici v Táboře, že dne 11.6.2012 žalobkyně jí i bratry označila za debilní a poté J.Š. odstrčila rukama a hodila ho na dveře. 11) Dne 7.9.2012 bylo podáním návrhu na projednání přestupku urážky na cti zahájeno přestupkové řízení. Správní orgán nařídil na den 15.10.2012 ústní jednání. Při ústním jednání byli vyslechnuti svědci H.Š., B.S., V.J., J.Š. a V.Š. Dne 9.1.2013 byla vyslechnuta k věci žalobkyně. J.Š. byla k věci vyslechnuta dne 6.2.2013. 12) Dne 5.4.2013 rozhodl Městský úřad Tábor, kancelář starosty – oddělení přestupků pod č.j. P1057,1058/2012-Kup tak, že uznal pod bodem II. žalobkyni vinnou z přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, které se ho dopustila tím, že dne 10.6.2012 v době kolem 16.00 hod. na chirurgickém oddělení v Nemocnici v Táboře slovně napadla J.Š. slovy „jste špinavá jako prase, s hysterickou krávou nic řešit nebudu, kráva se základním vzděláním mi nebude určovat lékařské postupy“ a následně dne 11.6.2012 v době kolem 11,00 hod. na chodbě v Nemocnici v Táboře slovně napadla J.Š., že je magor, tedy jinému ublížila na cti tím, že ho urazila a z přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se dopustila tím, že dne 10.6.2012 v době kolem 16,00 hod. na chirurgickém oddělení v Nemocnici v Táboře fyzicky napadla J.Š. tím, že do J.Š., která stála mezi otevřenými dveřmi do ordinace, strčila tělem (bokem) a odhodila ji stranou, následně dne 11.6.2012 v době kolem 11.00 hod. na chodbě v Nemocnici v Táboře slovně napadla J.Š. , že je magor a fyzicky ho napadla tím, že do něho strčila rukama do ramenou a odhodila ho na dveře, tedy úmyslně narušila občanské soužitím jiným hrubým jednáním. Tímto jednáním došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přestupků a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 1.000,-Kč a současně povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,-Kč. 13) Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně k prvostupňovému orgánu dne 21.4.2013 odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím dne 28.5.2013 pod č.j. KUJCK/28289/2012/OLVV/2 tak, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Stalo se tak s odůvodněním, že se prvostupňovému orgánu podařilo beze vší pochybnosti prokázat vinu žalobkyně ze spáchání obou přestupků. Prvostupňový správní orgán vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a opatřil si k tomu potřebné důkazy. Stěžejními důkazy byly svědecké výpovědi a vyjádření obou účastnic řízení. Žádný ze svědků sice nebyl přítomen celému konfliktu, ale pouze části jejich výpovědi, které však logicky navazují a tvoří celek a správnímu orgánu poskytly ucelený pohled na projednávanou věc. Výpověď svědka J. považoval odvolací orgán za věrohodnou, která logicky doplňovala výpověď svědkyně Š. i vyjádření účastnice řízení J.Š. Svědek J. viděl pouze část konfliktu, která se týkala přestupku urážky na cti. O pravdivosti výpovědi J. Š. neměl správní orgán pochybnosti, neboť sama vypovídala ve svůj neprospěch a svou vinu přiznala. Při stanovení druhu sankce postupoval správní orgán v souladu s ust. § 12 přestupkového zákona. IV. Právní názor soudu 14) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. 15) V dané záležitosti se jednalo o přestupkové řízení, při kterém správní orgán rozhoduje na základě důkazů, které měl k dispozici v době svého rozhodování, a které byly provedeny procesně řádným postupem. Podle ust. § 2 odst. 1 přestupkového zákona, přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin. 16) Objektem skutkové podstaty přestupků podle ust. § 49 zákona o přestupcích je občanské soužití. Právě narušení občanského soužití představuje obecně obligatorní znak všech skutkových podstat tohoto přestupku. Narušení občanského soužití je trestáno tehdy, dojde-li k jeho negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, které svou povahou odpovídá jednáním uvedeným v demonstrativním výčtu hrubých jednání. Občanské soužití představuje neurčitý právní pojem. Tento typ přestupku chrání žádoucí dobré vztahy mezi občany. Občanské soužití lze ve smyslu judikatury vymezit jako souhrn pravidel chování, jejichž zachování je podle obecného názoru a přesvědčení nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5As 104/2008). Ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona má za cíl chránit čest a důstojnost člověka za situace, kdy je jednáním neoprávněně zasahováno do pokojného života jiného. Chráněným zájmem je čest fyzické osoby a za urážky je možné považovat neslušný projev, znevážení osoby, který může být proveden, jak slovně, tak nějakým skutkem, který se dotýká cti poškozeného. Z formulace skutkové podstaty přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c), která obsahuje demonstrativní výčet konkrétních jednání vyplývá, že za hrubé jednání, mající schopnost narušit občanské soužití se považuje vyhrožování újmou na zdraví, úmyslné drobné ublížení na zdraví, nepravdivé obvinění z přestupku, schválnosti, popřípadě další jednání, která jsou svou intenzitou a dopady kvalifikována obdobně narušit občanské soužití. 17) Soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobkyně, která vytýkala žalovanému porušení základních zásad správního řízení a činila k tomu odkaz na ust. § 3, § 34 a 47 správního řádu č. 71/1967 Sb. v platném znění, a to zejména tu část, kdy zákon ukládá správnímu orgánu, že jeho rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a musí důkazy hodnotit podle své úvahy, ale vyhodnocení nesmí být v rozporu s dalšími skutečnostmi a nesmí být postaveno na jednostranném pohledu na věc. 18) K tomu soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že zákon č. 71/1967 Sb. byl nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2006. Právě podle tohoto procesního předpisu v souzené záležitosti správní orgány postupovaly. Z toho důvodu nejsou použitelná k verbálně vyjádřenému porušení základních zásad správního řízení žalobkyní citovaná ustanovení správního řádu. Nicméně i zákon č. 500/2004 Sb. (správní řád) klade důraz na základní zásady správního řízení, mezi které nepochybně patří požadavek, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad úkonu správního orgánu, aby byl v souladu se zákony, aby správní orgán uplatnil svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem či na základě zákona svěřena, aby šetřil práva nabytá v dobré víře a aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Soud na základě podkladů, které jsou založeny ve správním spise, porušení těchto zásad neshledal. Z obsahu rozhodnutí prvostupňového orgánu vyplývá, že správní orgán hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě a zároveň posléze ve vzájemné souvislosti. Vyhodnocení důkazů, jak bylo správními orgány provedeno, není rozporné ani není postaveno na jednostranném pohledu na věc. Soud neshledal postup správních orgánů, kterým by hodnotil jednání účastníků odlišný v závislosti na jejich pracovním postavení či zařazení. Hodnocení správních orgánů, tak jak bylo v žalobou v napadeném rozhodnutí uvedeno, odpovídá zásadám správního řízení. Žalobkyně ostatně žádné konkrétní výhrady ve vztahu ke svým tvrzením ohledně porušení základních pravidel řízení neuvedla. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že další účastnice přestupkového řízení J.Š. vystupovala neadekvátně, pak k tomu lze odkázat na závěry správních orgánů ve vztahu k této účastnici přestupkového řízení, kdy byla postižena za přestupkové jednání a byla jí uložena pokuta ve stejné výši jako žalobkyni. 19) Ani další poukaz žalobkyně na porušení pravidel řízení vyjádřených v § 34 a 47 zákona č. 71/1967 Sb., není opodstatněný. Obsahem § 34 předchozího správního řádu byla pravidla pro dokazování a § 47 tehdejšího správního řádu byly náležitosti rozhodnutí. Ani v jednom směru soud neshledal pochybení, ke kterému by měl přihlížet z moci úřední a žádná konkrétní pochybení v tomto směru žalobkyně v žalobě neuvedla. Soudu nepřísluší vyhledávat nezákonnosti za žalobkyni, neboť přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí na základě zásady dispoziční, v intencích žalobních námitek, tak jak byly vzneseny ve lhůtě 2 měsíců. Nad rámec tohoto soud uvádí, že podklady pro vydání rozhodnutí byly shromážděny v dostatečném rozsahu, žalobkyně ani žádné další návrhy na doplnění dokazování neměla. Dokazování upravuje ust. § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď, případně znalecký posudek. O provedení důkazů, mimo ústní jednání, musí být účastnící včas vyrozuměni. Těmto požadavkům průběh dokazování vyhověl, správní orgány obstaraly dostačující podklady pro zjištění skutečného stavu věci. Důkazy byly provedeny v rámci ústního jednání a na základě požadavků správního řádu. Vydané rozhodnutí jednoznačně obsahovalo náležitosti stanovené v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou z něho srozumitelné důvody výroku rozhodnutí, byly v něm podrobně popsány podklady pro jeho vydání a byly uvedeny úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Z toho důvodu soud nepovažuje námitku žalobkyně důvodnou. 20) Žalobkyně v další části žaloby uvedla, že bylo povinností správního orgánu vzít v úvahu pro posouzení věci, kdo byl skutečným iniciátorem slovní výměny a dále měl posoudit, zda je v lidských silách ovládnout jednání žalobkyně v pozici ošetřující lékařky. Současně poukázala na to, že nebyly předloženy důkazy o tom, že žalobkyně je konfliktní typ. Žalobkyně sice nepopřela, že se do slovního konfliktu s J.Š. dostala, avšak ne všechna výměna názorů byla svědecky doložena, že byla jednáním natolik vybočujícím z rámce obecného jednání, aby mohlo být posouzeno jako hrubé a naplnilo skutkovou podstatu přestupku ve všech znacích. Tuto argumentaci žalobkyně uvedla ve vztahu k závěru správního orgánu ohledně naplnění, tzv. materiální skutkové podstaty přestupku, kterou je právě iniciování konfliktu. 21) Krajský soud nepovažuje tuto námitku žalobkyně jako důvodnou. Jednak je nutné zdůraznit, že v dané souvislosti není podstatné, kdo byl iniciátorem slovní výměny. Již správní orgán uvedl, že jednání žalobkyně samo o sobě překročilo rámec pouhého nevhodného chování, přičemž toto jednání bylo řádně zjištěno a prokázáno. Správní orgán na straně 9 a 10 prvostupňového rozhodnutí podrobně popsal skutky, za které byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, a to podle § 49 odst. 1 písm. a) a c). Správní orgán, který provedl dokazování v období, nikoli vzdáleném době, kdy k přestupkovému jednání došlo, na základě svědeckých výpovědí zjistil, že svědci potvrdili výroky žalobkyně, citovali přesně urážlivá slova ze strany žalobkyně a potvrdili i skutečnost, že konflikt vyvolala žalobkyně neprofesionálním a arogantním chováním. Správní orgán konstatoval, že žalobkyně musela vědět, že se dotkne citlivého místa a urazí J. Š. na cti, dotazem na její vzdělání, z čehož posléze vyvodila závěr ve vztahu k doporučením ze strany J. Š. Prvostupňový orgán se zabýval i fyzickým napadením J. tím, že žalobkyně odešla z ordinace, přitom strčila do J.Š. tělem a odhodila ji. Žalovaný správní orgán na straně 4 a 5 žalobou napadeného rozhodnutí uzavřel, že se prvostupňovému orgánu nade vší pochybnost podařilo prokázat, že se žalobkyně jednání, které je jí kladeno za vinu dopustila. Odvolací orgán uzavřel, že u něho nejsou pochybnosti ohledně naplnění skutkové podstaty přestupků, za které byla žalobkyně postižena. 22) Soud tyto závěry správních orgánů vyjádřené v prvostupňovém i druhostupňovém rozhodnutí považuje za správné a zákonu odpovídající. Jednání žalobkyně, které bylo na základě dokazování správních orgánů zjištěno, nebylo přijatelné, ani podřaditelné pod obecně únosnou míru výměny názorů, zvláště za situace, kdy žalobkyně jako lékařka má povinnost zachovávat etický kodex lékaře a výroky, které byly svědky zaznamenány nelze v této souvislosti shledat jako přiměřené. Tímto způsobem je předestřena odpověď na žalobkyní naznačenou otázku, zda je v lidských silách ovládnout jednání lékaře ve vypjatých konfliktních situacích. Soudu v této souvislosti nepřísluší posuzovat a není ani rozhodné, zda žalobkyně je či není konfliktní typ. Tato otázka nebyla v žalobou napadených rozhodnutích nikterak řešena. Právě skutečnost, že žalobkyně sama nepopřela slovní konflikt, je rozhodná proto posouzení věci v kontextu s tím, že i žalobkyně sama připustila, že ne všechna výměna názorů byla jednáním natolik vybočujícím z rámce, aby naplnila skutkovou podstatu přestupku ve všech znacích. Ve kterých znacích nebyla tato skutková podstata přestupků naplněna, však žalobkyně v žalobě neuvedla. Z toho důvodu se soud touto námitkou zabýval pouze v intencích žalobního bodu. 23) Odkaz žalobkyně na řízení před Okresním soudem v Táboře, které probíhá ve věci neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně, není pro věc podstatný. Soud přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí ve vztahu k důkazům, které byly v dané věci provedeny ve správním řízení a byly podkladem pro vydání rozhodnutí. V tomto směru lze vyslovit závěr, že správní orgány svá rozhodnutí na základě důkazů, které byly shromážděny a provedeny ve správním řízení, vydaly. Přihlížely ke konkrétním okolnostem případu a rozhodnutí přesvědčivě, právě s odkazem na konkrétní okolnosti, odůvodnily. Z tohoto odůvodnění je zřejmé v jakých souvislostech projednávaného případu shledaly správní orgány naplnění skutkové podstaty přestupků. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že nesouhlasí se závěrem, že provedené důkazy nade vší pochybnost její vinu prokazují, opět neuvedla v jakém směru. Soud proto uzavřel, že závěry vyslovené správními orgány mají oporu v provedeném dokazování. Faktický průběh konfliktu i konkrétní vyjadřovací prostředky žalobkyně byly věrohodně a spolehlivě prokázány. Žádný ze svědků sice nebyl přítomen celému konfliktu, avšak výpovědi svědků na sebe navazují a poskytly správnímu orgánu ucelený pohled na projednávanou věc. Soud stejně jako žalovaný správní orgán považuje výpověď svědka J. za věrohodnou, která logicky doplňuje výpověď svědkyně Š. i vyjádření J. Š. 24) Provedené důkazy nepotvrzují názor žalobkyně, že její slovní konflikt s J.Š. sice nebylo běžným jednáním a běžnou komunikací, ale nebylo natolik hrubé, aby skutkovou podstatu přestupku ve všech jeho znacích prokazovalo. Občanské soužití můžeme definovat jako určitý souhrn ustálených pravidel jednání a chování ve společnosti, který je založen na respektování práv ostatních lidí, jejichž dodržování v určitém čase a místě je ve společnosti obvyklé. Hrubé jednání můžeme definovat jako jednání, které má schopnost ohrozit nebo porušit zájem uvedený v § 49 zákona o přestupcích a současně narušit občanské soužití. Narušení občanského soužití je pak trestáno tehdy, dojde-li k jeho negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, které svou povahou, odpovídá jednáním uvedeným v demonstrativním výčtu hrubých jednání uvedených v § 49 zákona o přestupcích. Jestliže se žalobkyně nechovala korektně s pochopením a trpělivostí a snížila se k hrubému jednání při svém postoji při jednání s J.Š., nejednalo se pouze o běžné jednání a běžnou komunikaci, o čemž svědčí konkrétní vyjadřovací prostředky žalobkyně, které byly svědeckými výpověďmi prokázány. Právě z toho důvodu se nemohlo jednat o tvrzení proti tvrzení, jak žalobkyně v žalobě uvedla. Ostatně ani žalobkyní předložený protokol o jednání Okresního soudu v Táboře nepřispívá na podporu žalobních námitek, naopak potvrzuje závěry, které byly vysloveny v žalobou napadeném rozhodnutí. 25) Otázka okamžitého rozvázání pracovního poměru nesouvisí s přezkumem zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a nelze v této souvislosti shledat postih žalobkyně za jedno jednání dvojím způsobem. Ostatně žalobkyně si je vědoma nedůvodnosti této argumentace, neboť sama v žalobě uvádí, že v teoretické rovině nelze takovýto dvojí postup apriori považovat za nezákonný. Je zcela zřejmé, že otázka okamžitého zrušení pracovního poměru není sankcí trestně správního charakteru. Takovým postihem je projednání přestupku v oblasti veřejné správy, a tudíž postih žalobkyně za jedno jednání dvojím způsobem nebyl v dané věci v souvislosti s přezkumem napadeného rozhodnutí soudem shledán. V. Závěr, náklady řízení 26) Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. 27) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 28) Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení