10 A 93/2016 - 44

Rubrum

Městská část hlavního města Prahy není aktivně legitimována k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy - stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Na rozdíl od územního plánu je toto opatření obecné povahy vydáváno v přenesené působnosti a městské části zákon nestanoví žádnou roli v procesu jeho vydání. II. Též podle § 101d s. ř. s., ve znění od 1. 1. 2012, je soud povinen i bez návrhu zkoumat, zda ten, kdo opatření obecné povahy vydal, nepřekročil meze své působnosti či pravomoci.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci navrhovatelů: a) Městská část Praha-Libuš, sídlem Libušská 35/200, Praha 4, b) J. K., bytem M., P., oba zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4, proti odpůrci: Úřad městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, za účasti osoby zúčastněné na řízení: OJGAR, s.r.o., sídlem Křížová 1018/6, Praha 5, zast. JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem, sídlem Drtinova 557/10, Praha 5, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – stanovení užití místní úpravy provozu na pozemních komunikacích v ulicích Čimelická, Mirotická vydané Úřadem městské části Praha 4 dne 6. 5. 2013, č. j. P4/003104/13/OŽPAD/NOVO/00955/DZ-048, takto:

Odůvodnění

I. Návrh navrhovatele a) se odmítá. II. Opatření obecné povahy - stanovení užití místní úpravy provozu na pozemních komunikacích v ulicích Čimelická, Mirotická vydané Úřadem městské části Praha 4 dne 6. 5. 2013, č. j. P4/003104/13/OŽPAD/NOVO/00955/DZ-048, se zrušuje 15. dnem od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi navrhovatelem a) a odpůrcem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Navrhovateli a) se vracízaplacený soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč, a to k rukám Mgr. Pavla Černohouse, advokáta, z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Odpůrce je povinendo 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit navrhovateli b) náhradu nákladů řízení ve výši 13.228,- Kč, a to k rukám Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.

Poučení

Navrhovatelé se domáhají zrušení opatření obecné povahy, které je specifikováno v záhlaví rozsudku. Odpůrce tímto opatřením obecné povahy stanovil užití místní úpravy provozu pozemních komunikací podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), a to tak, že část ulice Mirotická mezi ulicemi Čimelickou a Zbudovskou byla osazena dopravními značkami 2x B 24a (zákaz odbočování vpravo) a 2x B 1 (zákaz vjezdu), přičemž všechny čtyři značky byly doplněny dodatkovou tabulkou E 13 s textem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY“. Navrhovatelé svůj návrh považují za včasný, a to z následujících důvodů. Odpůrce napadené opatření obecné povahy nevydal řádným procesním postupem, a proto jej ani neoznámil veřejnou vyhláškou. K nabytí účinnosti opatření obecné povahy patnáctým dnem od vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce tedy nedošlo. Navrhovatelé uvádějí, že pokud by se lhůta k podání návrhu počítala od data, kdy opatření obecné povahy převzal žadatel o stanovení užití pozemních komunikací, tedy 29. 5. 2013, byla by podáním návrhu dne 30. 5. 2016 splněna, neboť právě tímto dnem by uplynula. Dále uvádí, že dle judikatury nabývá opatření obecné povahy v podobě dopravní značky, byť formálně nevyhlášené, účinnosti okamžikem umístění těchto značek. K tomu došlo dle navrhovatelů přibližně v polovině roku 2013. Dále navrhovatelé odůvodňují svou aktivní legitimaci k podání návrhu. V případě navrhovatele a) mělo dojít k zásahu do práva na samosprávu a zasažení do naplňování povinnosti péče o rozvoj území a potřeby obyvatel, zatímco v případě navrhovatele b) bylo zasaženo jeho právo užívat veřejně přístupnou pozemní komunikaci jako obyvatele území, k jehož obsluze komunikace původně sloužila. Věcné důvody ke zrušení napadeného opatření obecné povahy navrhovatelé spatřují především v tom, že část pozemní komunikace, do níž byl vjezd zakázán, je významná pro dopravní obsluhu zástavby v prostoru mezi ulicemi Čimelickou a Zbudovskou. V důsledku napadeného opatření obecné povahy obyvatelům dané oblasti zbývá jediný přístup k hlavní ulici Novodvorská, a to ulice Zbudovská, která je poddimenzovaná. Navrhovatel b) je z tohoto důvodu obtěžován zvýšenou dopravou v ulici, kde bydlí, a souvisejícími imisemi, a nadto je jeho přístup k vlastní nemovitosti omezen. Vzhledem ke změnám dopravního chování rezidentů dané oblasti, kteří začali významně zatěžovat část ulice Mirotická, požádal navrhovatel a) Úřad městské části Praha 12, odbor dopravy, o vydání opatření obecné povahy, kterým by bylo zakázáno parkování po jedné straně ulice Mirotická, aby tato mohla být využívána jako obousměrná. Z tohoto důvodu v důsledku napadeného opatření obecné povahy došlo též k úbytku parkovacích míst v dané oblasti. Dále navrhovatelé tvrdí, že z napadeného opatření obecné povahy nejsou zjevné důvody pro jeho přijetí. Z tohoto důvodu nesplňuje test proporcionality. Konečně navrhovatelé namítají, že odpůrce zcela obešel zákonný postup pro vydávání opatření obecné povahy, čímž došlo ke zkrácení jejich procesních práv. Odpůrce během řízení též opomněl opatřit stanovisko správce komunikace. Odpůrce se k návrhu nevyjádřil, pouze předložil příslušný správní spis. Dne 20. 7. 2016 uplatnila společnost OJGAR, s.r.o. práva osoby zúčastněné na řízení. Ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že navrhovatelé nijak neprokázali, že by napadené opatření obecné povahy nebylo vydáno v řádném procesu, zejména že by nebylo publikováno formou veřejné vyhlášky. Navrhovatel b) nadto dle osoby zúčastněné na řízení neprokázal, že by v důsledku opatření obecné povahy byla omezena dopravní dostupnost jeho bydliště či bylo jinak zasaženo do jeho práv. Navrhovatelé též neuvedli, z jakého důvodu by propojení ulic Čimelická a Mirotická bylo nezbytné, když i za současného stavu jsou všechny nemovitosti v těchto ulicích přístupné. Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že komunikace, jíž se opatření obecné povahy týká, je komunikací účelovou, k čemuž přikládá vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru evidence, správy a využití majetku. Osoba zúčastněná na řízení je vlastníkem pozemků parc č. 1572/7 a č. 1577/96, na nichž se pozemní komunikace nachází, přičemž tato komunikace slouží k vjezdu a výjezdu z garážové budovy, již osoba zúčastněná na řízení vlastní též. Účelem stanovení zákazu vjezdu na tuto komunikaci je zabránění stavu, kdy tudy projíždějí vozy a bez ohledu na značku „zákaz zastavení“ zde zastavují. Toto omezení je proporcionální, neboť bylo přijato po zvážení dopadů na dopravní obslužnost dané lokality, a jedná se o opatření racionální a opodstatněné. Proto osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl. Navrhovatelé ani odpůrce na vyjádření osoby zúčastněné na řízení nereagovali. Vzhledem k pochybnostem o povaze dotčené pozemní komunikace, které vyplynuly ze správního spisu a z vyjádření osoby zúčastněné na řízení, soud vyzval odpůrce, aby do sedmi dnů sdělil a případně doložil, zda byla zařazena do kategorie místní komunikace, popřípadě silnice s tím, že neobdrží-li soud odpověď ve stanovené lhůtě, bude vycházet z toho, že se jedná o účelovou komunikaci. Stanovená lhůta uplynula dne 29. 8. 2016, přičemž odpůrce výzvu ponechal bez odpovědi. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 19. 12. 2012 požádalo sdružení UBIQUIST VS (dále jen „žadatel“) o stanovení dopravního značení v ulici Mirotická, a to v rámci projektu oplocení příslušných pozemků a souvisejícího znepřístupnění dané pozemní komunikace. K záměru se přípisem ze dne 10. 1. 2013 vyjádřila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor služby dopravní policie, přičemž její stanovisko bylo negativní z důvodu několika nedostatků návrhu. Policie též uvedla, že dotčenou pozemní komunikaci považuje za účelovou komunikaci. Součástí správního spisu je též vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru evidence, správy a využití majetku, ze dne 29. 8. 2012, v němž se uvádí, že komunikace na pozemcích parc. č. 1577/96, 172/7, 1565 a 1570, k. ú. Lhotka nebyly nikdy evidovány ve správě Technické správy komunikací hlavního města Prahy, přičemž v počítačové databázi je tato komunikace informativně evidována jako účelová komunikace. Jedná se o stejné vyjádření, které předložila osoba zúčastněná na řízení. Dne 6. 5. 2013 odpůrce vydal napadené opatření o stanovení užití místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, jímž odpůrce stanovil, že ulice Čimelická, Mirotická budou osazeny dopravní značky zákaz odbočování vpravo a zákaz vjezdu tak, jak plyne z přiloženého výkresu. Tento dokument žadatel převzal osobně dne 29. 5. 2013. Ze správního spisu nijak neplyne, že by opatření bylo zveřejněno na úřední desce odpůrce. Městský soud v Praze v souladu s § 101d odst. 1 s. ř. s. napadené opatření obecné povahy posoudil v mezích návrhových bodů, přičemž dle § 101b odst. 3 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání opatření obecné povahy. Vzhledem k tomu, že ani jeden z účastníků netrval na nařízení jednání, rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání. Nejprve soud musel posoudit, zda je dána jeho pravomoc k posouzení návrhu, tedy zda je napadený akt opatřením obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 207/2015-46, body 22-23). Stanovení podmínek užití pozemních komunikací bylo vydáno na základě § 77 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 12. 2015, který stanovil: „Místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích a užití zařízení pro provozní informace stanoví na silnici II. a III. třídy a na místní komunikaci obecní úřad obce s rozšířenou působností po předchozím písemném vyjádření příslušného orgánu policie.“ Nejvyšší správní soud k posouzení dopravního značení jako opatření obecné povahy uvádí následující: „[P]rávě stanovení dopravního značení představuje typický snad až, učebnicový příklad‘ opatření obecné povahy v materiálním pojetí. Jestliže se totiž tato forma rozhodnutí vyznačuje konkrétností předmětu a obecností subjektů, jedná se z materiálního hlediska právě o opatření obecné povahy (k tomu blíže viz např. J. Vedral: Správní řád – komentář, Polygon, 2006, str. 966 a násl.; Jan Kněžínek: Opatření obecné povahy na praktickém příkladu stanovení dopravního značení, Právní fórum č. 4/2007, str. 143 a násl.). Právě umístěním dopravní značky na konkrétní místo totiž dochází ke konkretizaci pravidel (práv a povinností blíže nespecifikovaných účastníků provozu na pozemních komunikacích), vyplývajících z této dopravní značky na konkrétní dopravní situaci, která existuje na daném místě. Jen pro úplnost je nutno doplnit, že se v případě dopravního značení může o jejich klasifikaci coby opatření obecné povahy samozřejmě jednat pouze tehdy, když z této dopravní značky plynou pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by je tito měli podle obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Jestliže tedy oproti obecné úpravě provozu z dopravní značky žádná povinnost odlišného chování neplyne, není dán žádný racionální důvod takovouto značku označovat za opatření obecné povahy. Konkrétně to např. znamená, že opatřením obecné povahy jsou typicky zákazové a příkazové značky, značky upravující přednost; nikoliv však značky výstražné a ta část informativních značek, které pouze poskytují účastníku provozu na pozemních komunikacích nutné informace, příp. slouží k jeho orientaci (viz ustanovení § 63 zákona č. 361/2000 Sb. a dále vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008-100, č. 1794/2009 Sb. NSS). V nyní posuzované věci je zřejmé, že se jedná o umístění zákazových dopravních značek, které stanoví pro účastníky provozu na pozemních komunikacích odlišná pravidla od pravidel obecně platných. Proto je třeba napadené stanovení užití provozu na pozemních komunikacích považovat za opatření obecné povahy v materiálním smyslu. Pravomoc soudu pro posouzení návrhu je tedy dána. Dále bylo třeba se zabývat otázkou včasnosti návrhu. Podle § 101b odst. 1 s. ř. s. lze návrh na zrušení opatření obecné povahy podat do 3 let ode dne, kdy napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Z § 173 odst. 1 věty třetí správního řádu plyne, že opatření obecné povahy nabývá účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou je oznámeno. Jak ovšem plyne ze správního spisu, napadené opatření obecné povahy nikdy zveřejněno na úřední desce nebylo. Z toho důvodu soud přiměřeně aplikoval závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012-30 (č. 2702/2012 Sb. NSS), při posouzení nabytí účinnosti stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci před 1. 4. 2008, kdy se na vydávání těchto opatření obecné povahy ještě nevztahoval správní řád. Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům: „Povaha silničního provozu zpravidla jeho účastníkům neumožňuje vést disputace ohledně významu, platnosti či opodstatněnosti té které dopravní značky; zákon naopak v citovaném § 4 písm. c) stanovuje bezpodmínečnou povinnost všech účastníků silničního provozu řídit se těmito značkami. Tato povinnost nepochybně vzniká právě okamžikem, kdy je taková dopravní značka umístěna v terénu: od této chvíle je zřejmý její význam a platnost a především se stává součástí onoho systému pravidel silničního provozu. … Pokud by soud připustil, že pro účinnost opatření obecné povahy – dopravní značky je rozhodný formální aspekt stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci, vedlo by to k absurdním a neřešitelným důsledkům. Z výše popsaného procesního rámce vyplývá, že k formálnímu stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci má dojít před faktickou realizací této úpravy. Mezi tímto formálním stanovením a materiálním umístěním dopravní značky však může být významná časová prodleva. … Mohlo by tedy docházet k situacím, kdy by se účastníci silničního provozu měli řídit dopravní značkou, o jejímž umístění bylo formálně rozhodnuto, ale která dosud umístěna nebyla. … Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci spočívající v umístění dopravní značky ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu přijaté do 1. 4. 2008 nabývá účinnosti dnem, kdy došlo k faktickému umístění dopravní značky v terénu.“ (body 19-21 cit. rozsudku) Ačkoliv je v této věci nesporné, že dopravní značka byla umístěna po 1. 4. 2008, a tedy ve věci měl být aplikován správní řád, fakticky k jeho aplikaci nedošlo, opatření obecné povahy tedy nebylo zveřejněno, a nemohlo nabýt účinnosti patnáctým dnem od vyvěšení příslušné veřejné vyhlášky ve smyslu § 173 odst. 1 věty třetí správního řádu. Pokud by soud důsledně trval na aplikaci správního řádu, dostali by se navrhovatelé do neřešitelné situace, neboť by formálně nezveřejněné opatření obecné povahy nemohli napadnout, ačkoliv v jeho důsledku byly v terénu umístěny omezující dopravní značky, které jsou způsobilé zasahovat do práv jednotlivců. Z tohoto důvodu soud v intencích výše citovaného judikátu považoval za okamžik účinnosti napadeného opatření obecné povahy den, kdy byly dopravní značky umístěny. Okamžik umístění značek není zachycen v žádném z dokumentů nacházející se v správním spisu, navrhovatelé sice tvrdí, že k umístění došlo „cca v polovině roku 2013“, avšak nepředkládají pro své tvrzení žádné důkazy. Ze správního spisu ovšem vyplývá, že napadené opatření obecné povahy bylo doručeno žadateli (osobě zúčastněné na řízení) dne 29. 5. 2013, přičemž je vyloučeno, aby dopravní značky byly umístěny v terénu dříve, než bylo napadené opatření odpůrce vydáno. K umístění značek tak mohlo dojít nejdříve následujícího dne, tj. 30. 5. 2013, nejdříve od tohoto dne začít běžet tříletá lhůta k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101b odst. 1 s.ř.s. I kdyby soud počátek lhůty k podání návrhu stanovil ke dni vydání napadeného opatření (29. 5. 2013), byl by návrh na zrušení opatření obecné povahy dne 30.5.2016 podán včas, neboť v souladu s § 40 odst. 3 s.ř.s. byl posledním dnem tříleté lhůty den 30.5.2016, jelikož poslední den lhůty 29.5.2016 připadl na neděli. Za těchto okolností nebylo nutné provádět dokazování ke zjištění, kdy přesně byly značky v terénu umístěny, a bylo možné návrh bez dalšího považovat za včasný. Před posouzením návrhu samého pak bylo ještě nutné zvážit, zda navrhovatelům svědčí aktivní legitimace k jeho podání. Podle § 101a s. ř. s. může návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech tímto opatřením obecné povahy zkrácen. Soud má za to, že aktivní legitimace navrhovatele b) je nepochybná, neboť zákazové dopravní značky byly umístěny v bezprostřední blízkosti jeho bydliště, čímž mohla být jeho práva zasažena několikerým způsobem, zejména omezením možnosti užívat danou pozemní komunikaci jako účastník provozu a zvýšením dopravní zátěže části ulice, v níž navrhovatel b) bydlí. Naopak u navrhovatele a) aktivní legitimace dána není. Obecná východiska posouzení aktivní legitimace městské části hlavního města Prahy v řízení o zrušení opatření obecné povahy vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011-219 (č. 2887/2013 Sb. NSS). Z tohoto rozhodnutí plyne, že v obecné rovině jsou městské části hlavního města Prahy způsobilé mít právo na přístup k soudu, ačkoliv nemají na rozdíl od obcí právní subjektivitu. V kontextu návrhu na zrušení územního plánu jako opatření obecné povahy, které vydává hlavní město Praha v samostatné působnosti, pak Nejvyšší správní soud dovodil, že je třeba k městským částem přistupovat obdobně jako k obcím a umožnit jim podání takového návrhu s ohledem na roli, kterou jim právní předpisy při přípravě územního plánu přiznávají. Dále Nejvyšší správní soud považoval za významný argument hrozící nerovnost mezi občany městských částí hlavního města Prahy a obcí, neboť obcím je právo podat návrh na zrušení opatření obecné povahy vydaného krajem přímo přiznáno v § 101a odst. 2 s. ř. s. Aplikace principů plynoucích z uvedeného usnesení rozšířeného senátu vede k závěru, že městská část hlavního města Prahy není bez dalšího oprávněna podat návrh na zrušení opatření obecné povahy podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Opatření obecné povahy se totiž podle tohoto ustanovení vydávají v přenesené, nikoliv samostatné působnosti, přičemž samosprávné celky nejsou dotčenými orgány a nehrají při vydávání místní úpravy provozu na pozemních komunikacích žádnou roli. Na rozdíl od územního plánu tedy městské části nemohou být vydáním takového aktu zkráceny na svých právech plynoucích z postavení, které by jim zákonodárce přiznal v procesu jejich přijímání. Nadto nehrozí ani nerovnost mezi občany městských částí a obcí, neboť § 101a odst. 2 s. ř. s. se vztahuje jen na opatření obecné povahy vydaná vyššími územními správními celky v samostatné působnosti. Navrhovatel a) svou aktivní legitimaci opřel výlučně o ústavně garantované právo na samosprávu a povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Předně je třeba konstatovat, že napadené opatření obecné povahy stanovilo úpravu provozu na pozemní komunikaci, která se na území navrhovatele a) nenachází. Komunikace spojující ulice Mirotická a Čimelická se nachází v katastrálním území Lhotka, které dle přílohy č. 1 vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále jen „Statut“) není územím městské části Praha – Libuš. Je však pravdou, že hranice území Městské části Praha 4 a navrhovatele a) je v bezprostřední blízkosti dotčené pozemní komunikace, a tedy se stanovení pravidel užívání této komunikace určitým způsobem místních záležitostí navrhovatele a) dotýká. Platí však, že nelze připustit právo městských částí zpochybnit jakékoliv opatření obecné povahy vydané v přenesené působnosti, které se dotýká jejich území. Zákonodárce chtěl v tomto případě proces vydávání opatření obecné povahy zjevně vyhradit státní správě, přičemž územním samosprávným celkům, natož pak městským částem nestanovil v rámci stanovování pravidel užívání pozemních komunikací žádné pravomoci. Právo na samosprávu jako takové dle čl. 100 odst. 1 Ústavy svědčí jen územním samosprávným celkům, kterými jsou obce a kraje, respektive v tomto případě hlavní město Praha, nikoliv však její jednotlivé městské části. Pokud má obec za to, že bylo ze strany vykonavatele státní moci, v tomto případě odpůrce, zasaženo do jejího práva na samosprávu, může se bránit podáním tzv. komunální stížnosti k Ústavnímu soudu dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy. Hodnocení toho, zda napadené opatření obecné povahy bylo způsobilé do práva hlavního města na samosprávu zasáhnout, však soudu v tomto řízení nepřísluší. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že navrhovatel a) nebyl k podání návrhu oprávněn, a proto jeho návrh podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. v prvním výroku tohoto rozsudku odmítl. Vzhledem k tomu, že návrh podal též navrhovatel b), jehož aktivní legitimace byla dána, však nic nebránilo posouzení návrhu samého. V důsledku novely soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb. došlo k výraznému posílení zásady dispoziční a zásady koncentrační v řízení o přezkumu opatření obecné povahy. Nově koncipované ustanovení § 101 b odst. 2 s. ř. s. totiž stanoví, že návrh na zrušení opatření obecné povahy kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Zároveň pak nově podle § 101d odst. 1 s. ř. s. platí, že soud je při přezkumu opatření obecné povahy rozsahem a důvody návrhu vázán. Tato úprava oproti předchozí úpravě klade zvýšené nároky na navrhovatele při zpracování návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, neboť způsob konstrukce návrhových bodů zásadně předurčuje úspěch či neúspěch ve věci. Přezkum nad rámec uplatněných návrhových bodů je tak v zásadě vyloučen, jakkoliv v důsledku přiměřeného použití § 76 s. ř. s. se i nadále otevírá možnost zrušit opatření obecné povahy pro nedostatek pravomoci či působnosti správního orgánu pro jeho vydání, aniž by byla navrhovatelem namítnuta, a dále také per analogiam pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136). Důraz na aplikaci zásady dispoziční a zásady koncentrace řízení modifikuje též dosavadní východiska meritorního přezkumu, jak byla judikaturou Nejvyššího správního soudu vyjádřena v tzv. pětistupňovém algoritmu (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS). Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté, v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté, v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). První čtyři kroky v zásadě respektují zákonem výslovně vymezená kritéria v ustanovení § 101d odst. 2 s. ř. s., páté kritérium je výsledkem judikatorní úvahy. I po novelizaci soudního řádu správního ve výše uvedeném smyslu sice platí, že soud při přezkumu postupuje od prvního kroku k dalším s tím, že pokud u některého z kroků algoritmu shledá důvod pro zrušení napadeného opatření obecné povahy, aplikací dalších kroků se již nezabývá, nicméně aplikace tohoto algoritmu je nyní striktně (s výjimkou výše uvedenou) vázána na skutečnost, že vady korespondující s předmětem jednotlivých rovin přezkumu byly účinně v návrhu namítány. V prvním kroku soud shledal, že odpůrce napadené opatření obecné povahy vydal podle již výše citovaného § 77 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 12. 2015. Toto ustanovení svěřuje pravomoc stanovit na silnicích II. a III. třídy a místních komunikacích místní a přechodnou úpravu provozu obecním úřadům s rozšířenou působností. Podle § 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze „[o]rgány hlavního města Prahy vykonávají přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností.“ Dle § 4 odst. 1 Statutu se do přenesené působnosti městské části Praha 4 svěřují záležitosti uvedené v části A přílohy č. 4 Statutu. Stanovení místní a přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích je v příloze č. 4 Statutu uvedeno pod položkou č.

361. Lze tedy uzavřít, že odpůrce z mezí své pravomoci nevykročil. Pokud jde o druhý krok algoritmu, musel se soud zabývat otázkou, zda se napadené opatření obecné povahy týká silnice II. či III. třídy nebo místní komunikace, protože jen na těchto pozemních komunikacích mohl odpůrce podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 12. 2015, stanovit místní úpravu provozu. Ze správního spisu a z vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyplývá, že komunikace nacházející se na pozemcích parc.č. 1572/7 a 1577/96, k. ú. Lhotka je zřejmě účelovou komunikací. Z tohoto předpokladu vycházelo jak vyjádření Policie ČR ze dne 10. 1. 2013, tak i vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru evidence, správy a využití majetku ze dne 29.8.2012. Oba tyto dokumenty měl odpůrce k dispozici, neboť se nacházejí v jeho správním spise. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) „[o] zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení“. Podle § 40 odst. 5 písm. a) zákona o pozemních komunikacích obce „rozhodují o zařazení pozemní komunikace do kategorie místních komunikací a o vyřazení místní komunikace z této kategorie“ a obdobně dle § 40 odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích krajský úřad „rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie silnice II. nebo III. třídy a o změně kategorie nebo třídy“. Pokud by tedy dotčená pozemní komunikace nebyla účelovou, ale místní komunikací, popřípadě silnicí II. či III. třídy, muselo by o tom existovat rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu. Bylo povinností odpůrce ověřit si zda-li svým rozhodnutím stanovuje místní úpravu užití pro pozemní komunikaci, která spadá do jeho působnosti dle § 77 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Rozhodnutí o zařazení dotčené pozemní komunikace do kategorie místní komunikace či silnice II. či III. třídy nebylo součástí správního spisu a odpůrce jej nepředložil ani k výzvě soudu. Zároveň z tvrzení odpůrce ani ze správního spisu neplynulo, že by dotčená komunikace byla evidována jako místní komunikace podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, č. 3028/2014 Sb. NSS). Za těchto okolností soudu nelze než dospět k závěru, že pozemní komunikace, jíž se týká napadené opatření obecné povahy, je komunikací účelovou. Podle § 77 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 12. 2015, „[m]ístní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích a zařízení pro provozní informace stanoví na veřejně přístupné účelové komunikaci vlastník se souhlasem příslušného okresního úřadu a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu policie“. Podle právní úpravy účinné v době, kdy bylo napadené opatření obecné povahy vydáno, tedy odpůrce neměl pravomoc sám na účelové komunikaci stanovit úpravu provozu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích v aktuálním znění již obec s rozšířenou působností úpravu provozu na účelových komunikacích opatřením obecné povahy stanovit může. Podle § 101b odst. 3 s. ř. s. soud totiž vychází z právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného opatření obecné povahy. Obdobnou skutkovou situací, kdy obecní úřad obce s rozšířenou působností za předchozí právní úpravy stanovil úpravu provozu na účelové komunikaci, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Ao 1/2009-58, přičemž dospěl k následujícímu závěru: „…odpůrce vybočil ze své kompetence, když stanovil místní úpravu provozu na veřejně přístupné účelové komunikaci, neboť k tomu je zákonem zmocněn toliko vlastník takové účelové komunikace za zákonem stanovených podmínek, jímž je Česká republika.“ Od tohoto závěru se soud v této věci neměl důvod odchýlit, a tedy konstatoval, že odpůrce vydáním napadeného opatření obecné povahy vybočil z mezí své věcné působnosti, tedy kompetence, neboť k úpravě provozu na účelové komunikaci spojující ulice Mirotická a Čimelická byl oprávněn pouze vlastník komunikace (zúčastněná osoba na řízení). Návrhem napadené opatření odpůrce č. j. P4/003104/13/OŽPAD/NOVO/00955/DZ-048 nelze považovat za souhlas odpůrce dle § 77 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jestliže místní úprava dané komunikace byla stanovená právě opatřením odpůrce. Opatření obecné povahy tak neobstálo ve druhém kroku algoritmu přezkumu, a proto jej soud podle § 101d odst. 2 s. ř. s. druhým výrokem tohoto rozsudku zrušil, aniž by mohl posoudit další důvody návrhu. Soud opatření obecné povahy zrušil k patnáctému dni od právní moci rozsudku, aby poskytl odpůrci dostatečný čas k odstranění dopravního značení, které bylo na základě opatření obecné povahy umístěno v terénu. Třetí výrok rozsudku je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut. Jelikož byl návrh navrhovatele a) odmítnut, nemá ve vztahu mezi ním a odpůrcem žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Čtvrtý výrok je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož soud navrhovateli vrátí zaplacený soudní poplatek, pokud návrh před prvním jednáním odmítne. Právní zástupce navrhovatele se vyzývá, aby soudu do 10 dnů sdělil číslo účtu, na který má být poplatek vrácen. Pátý výrok upravuje náhradu nákladů řízení mezi navrhovatelem b) a odpůrcem, přičemž dle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů ten účastník, který byl v řízení plně úspěšný. Jelikož soud návrhu navrhovatele b) vyhověl, přiznal mu vynaložených nákladů. Navrhovatel b) předně uhradil soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč. Další jeho náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci a podání návrhu ve věci samé. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč (2 x 3.100 = 6.200). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 = 600). Odměna advokáta tak činí 6.800,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8.228,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem tedy navrhovateli b) vznikly náklady ve výši 13.228,- Kč.