10 A 94/2014 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně N. T. Y., státní příslušnost Vietnam, bytem v ČR: F. 400/112, P., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28. 7. 2014, č.j. CPR-10068-7/ČJ-2014- 930310-V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 6. 8. 2014 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 28. 7. 2014, č.j. CPR-10068-7/ČJ-2014-930310-V243, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53279-19/ČJ-2014-020025, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku. Žalobkyně primárně namítla porušení jejího práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), když po ukončení dokazování nebyl správním orgánem prezentován kompletní podkladový materiál. Dále žalobkyně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nezjištění skutečného stavu věci, kdy správní orgán nedostatečně přezkoumal rodinné a příbuzenské vazby žalobkyně na území ČR. Správní orgán byl povinen v rámci správního řízení o vyhoštění žalobkyně vytěžit relevantní příbuzné žalobkyně žijící na území ČR. Žalobkyně žije na území ČR ve společné domácnosti se svým nezletilým synovcem, který je občanem ČR, a právě tato skutečnost představuje překážku vyhoštění, neboť takového cizince lze vyhostit pouze ze zákonem omezených důvodů. Správní orgán byl povinen posuzovat hodnotu a sílu vztahu žalobkyně s občanem ČR. Správní orgán prvního stupně nezjistil skutečný stav věci, ani nepostupoval způsobem, který by vedl k tomuto zjištění. Z provedeného dokazování tudíž nelze spolehlivě vyvodit, že není dána zákonná překážka vyhoštění. Nedostatečně zjištěný skutkový stav namítla žalobkyně též ve vztahu ke své pracovní činnosti, kdy se správní orgán vůbec nezabýval skutečností, zda žalobkyně vůbec nějaké povolení či oprávnění k této pracovní činnosti potřebovala za situace, kdy je rodinným příslušníkem občana České republiky. Žalobkyně v této souvislosti dále poukázala na nejasnosti českého právního řádu ve vztahu k cizinci, který na území České republiky vykonává práci a je příslušníkem občana České republiky. Rodinná příslušnost k občanu ČR představuje objektivní skutečnost, která se neváže na žádný správní akt a správní orgán byl tudíž v projednávané věci povinen posoudit, zda - li žalobkyně je či není rodinnou příslušnicí občana ĆR. Poslední žalobní námitka směřuje proti výroku rozhodnutí o správním vyhoštění, který pouze obecně odkazuje na porušení ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále též zákon o pobytu cizinců), aniž by z něj vyplývalo, kterou konkrétní skutkovou podstatu měla žalobkyně svým jednáním porušit. Závěrem žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit z důvodu nezákonnosti. Žalovaná k výzvě soudu uvedla, že protiprávní jednání žalobkyně bylo řádně zjištěno, spisovým materiálem doloženo a řádně odůvodněno. Nebyla zjištěna procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost vedeného řízení. Žalovaná v této souvislosti odkázala na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí i žalobou napadeného rozhodnutí, která se dostačujícím způsobem vypořádala s veškerými námitkami žalobkyně. K žalobní námitce týkající se porušení práva žalobkyně na vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu žalovaná uvedla, že toto porušeno nebylo. Se závazným stanoviskem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky byla žalobkyně seznámena a k obsahu tohoto stanoviska se nevyjádřila. K námitce týkající se nedostatečné specifikace výrokové části napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že výrok skutečně nespecifikuje, kterou z uvedených skutkových podstat měla žalobkyně svým jednáním naplnit, avšak z odůvodnění rozhodnutí následně vyplývá, že správní orgán shledal, že žalobkyně byla na území ČR zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání. Tímto bylo jednoznačně vyjádřeno, které z nezákonných jednání bylo žalobkyni vytýkáno. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby, když ve svém postupu neshledává pochybení. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 9. 4. 2014 vyplývá, že v rámci pobytové kontroly konané téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně na území ČR vykonává práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo následně potvrzeno sdělením Městského úřadu v Táboře, dle něhož žalobkyně nemá vydané žádné živnostenské oprávnění. Žalobkyně byla z tohoto důvodu zajištěna podle ust. § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Žalobkyně vykonávala pomocné a úklidové práce na stavbě na základě dohody o provedení práce ze dne 18. 3. 2014. Ze sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyni nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce ČR. Z výpisu z živnostenského rejstříku žalobkyně ze dne 9. 4. 2014 vyplývá, že žalobkyně byla držitelkou živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a to v období od 24. 3. 2009 do 30. 4. 2009. Dne 9. 4. 2014 bylo pod č.j. KRPC-53297-11/ČJ-2014-020025 zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně z území členských států Evropské unie podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o výslechu svědka M. H., zaměstnance společnosti PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o., sepsaného dle ust. § 18 odst. 1 správního řádu dne 9. 4. 2014 vyplývá, že pro uvedenou společnost v současné době pracuje celkem 12 či 13 zaměstnanců vietnamské národnosti, a to na základě zprostředkování společností B&B Build Quality s.r.o. Žalobkyně pracuje na stavbě přibližně 3 týdny, přičemž vykonává pomocné práce. Žalobkyně má se společností B&B Build Quality s.r.o. sepsanou dohodu o provedení práce, s výší mzdy vyplácené žalobkyni svědek seznámen není. Z protokolu o vyjádření žalobkyně sepsaného podle ust. § 18 odst. 1 správního řádu vyplývá, že žalobkyně přicestovala do ČR za účelem pracovat, ve Vietnamu má dva syny, které chtěla finančně podporovat. Na území ČR se zdržuje od roku 2009, od tohoto roku ve Vietnamu nebyla. Po celou dobu žalobkyně bydlí v Praze u sestřenice, kde bydlí se svým přítelem. V ČR nemá žalobkyně žádné platné povolení k zaměstnání, nemá vydaný živnostenský list a pracuje na základě dohody o provedení práce, kterou uzavřela se společností B&B Build Quality s.r.o. Stavební práce v Táboře začala žalobkyně vykonávat od 21. 3. 2014, kde pracovala do 9. 4. 2014, vždy 4 hodiny denně. V současné době žalobkyně nedisponuje žádnými finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu a k vycestování z území ČR, finanční zajištění jí poskytuje přítel. Žalobkyně má v ČR sestřenici, která je občankou Vietnamu, a která má v ČR dva syny, kteří jsou rovněž občany ČR. Na území ČR žalobkyně nemá žádnou osobu, k níž by měla vyživovací povinnost či ji měla v péči. Žalobkyně má veškeré rodinné vazby ve Vietnamu, kam posílá veškeré vydělané finanční prostředky. Žalobkyně má v domovském státu rodinný dům, kde žije se dvěma syny a s manželem. V návratu do domovského státu žalobkyni nic nebrání, pokud by měla finance na letenku, vrátila by se do Vietnamu. Žalobkyně nemá na území ČR žádné společenské ani kulturní vazby, pobývá zde toliko za pracovním účelem. Jediným dopadem v případě správního vyhoštění by byl dopad finanční. Z obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53297-16/ČJ-2014-020025 vyplývá, že vycestování žalobkyně bylo shledáno možným. Žalobkyně neuvedla žádný důvod, který by bránil jejímu návratu do vlasti. V případě žalobkyně neexistují žádné překážky, které by jí bránily vycestovat do země původu. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53279-19/ČJ-2014-020025 bylo žalobkyni uloženo správní vhoštění v délce 1 roku. Z obsahu odůvodnění vyplývá, že správní orgán v daném případě shledal naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán při vydání rozhodnutí vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, který byl doložen potřebnými důkazy. Prvostupňový správní orgán zvážil závažnost protiprávního jednání žalobkyně, která pracovala bez platného povolení k zaměstnání, kdy prováděla stavební práce jako dělnice na stavbě. Toto zjištění bylo potvrzeno svědeckou výpovědí stavbyvedoucího M. H. ze dne 9. 4. 2014. Sdělením příslušného úřadu práce bylo dále zjištěno, že žalobkyně koná práci bez příslušného povolení k zaměstnání. Žalobkyně tudíž prokazatelně pracovala jako stavební dělnice ode dne 21. 3. 2014 do doby kontroly provedené dne 9. 4. 2014, a to vždy čtyři hodiny denně bez příslušného povolení k zaměstnání. Správní orgán dále zkoumal důsledky rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně ve vztahu k jejímu soukromému a rodinnému životu, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutím bude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobkyně, avšak dopad bude spíše ekonomický. Žalobkyně má na území ČR dva nezletilé synovce a sestřenici, kteří mají českou státní příslušnost, a žije s přítelem, který je vietnamské státní příslušnosti. Jiné příbuzné na území ČR nemá, když její dva synové společně s manželem žijí ve Vietnamu. Žalobkyně na území ČR pobývá pouze za pracovním účelem a v současné době je žadatelkou o přechodný pobyt na území ČR. Doba, po kterou bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění, byla stanovena s ohledem na délku doby, po kterou byla žalobkyně na území ČR prokazatelně zaměstnána bez příslušného povolení k zaměstnání a rovněž s ohledem na závažnost jejího protiprávního jednání. Správní orgán vzal v této souvislosti v úvahu rovněž skutečnost, že žalobkyně projevila nad vzniklou situací účinnou lítost. Správní orgán vycházel rovněž ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ev. č. ZS23285, dle kterého bylo vycestování žalobkyně z území ČR shledáno možným, s tímto stanoviskem byla žalobkyně seznámena dne 9. 4. 2014. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobkyní dne 10. 4. 2014 odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014, č.j. CPR-10068-7/ČJ-2014-930310-V243 tak, že prvostupňové správní rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně bylo potvrzeno a její odvolání bylo zamítnuto. Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná shledala rozhodnutí nalézacího správního orgánu správným, když bylo jednoznačně prokázáno protiprávní jednání žalobkyně, která byla na území ČR zaměstnána bez povolení k zaměstnání, které je podmínkou výkonu zaměstnání na území ČR. Charakter žalobkyní vykonávané práce a období, po které byla práce žalobkyní vykonávána, bylo spisovým materiálem náležitě doloženo, kdy správní orgán prvního stupně vycházel z vyjádření žalobkyně ze dne 9. 4. 2014 a z výslechu svědka M. H. z téhož dne. Ze sdělení úřadu práce dále vyplynulo, že žalobkyně nedisponovala příslušným pracovním povolením k zaměstnání na území ČR. Vytýkané protiprávní jednání žalobkyně bylo správním orgánem vymezeno zákonným způsobem stejně jako doba, po kterou jí bylo uloženo správní vyhoštění. Nalézací správní orgán vycházel též ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, z něhož je patrné, že v daném případě neexistují důvody znemožňující žalobkyni vycestování z území ČR. Správní orgán prvního stupně dostatečně prokázal, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, když podání žádosti o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie není titulem k postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobkyně se takového postavení nemůže dovolávat, když nesplňuje podmínky ust. § 15a zákona o pobytu cizinců. K odvolací námitce týkající se neseznámení žalobkyně s podklady správního orgánu pro vydání rozhodnutí žalovaná uvedla, že porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu nebylo v této souvislosti shledáno, neboť žalobkyně s těmito podklady byla seznámena a k těmto podkladům se nevyjádřila. Uvedené lze doložit jejím podpisem v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 9. 4. 2014. Žalobkyně byla dne 9. 4. 2014 seznámena rovněž se stanoviskem Ministerstva vnitra ČR, k němuž se rovněž nevyjádřila. K námitce týkající se nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně žalovaná uvedla, že rozhodnutí o správním vyhoštění zcela jistě zasáhne do rodinného a soukromého života žalobkyně, avšak s ohledem na skutečnost, že žalobkyně na území ČR získává finanční prostředky, které zasílá synům a manželovi do Vietnamu, nepůjde o zásah nepřiměřený, nýbrž zákonem předpokládaný. Žalobkyně se po celou dobu správního řízení o jakékoliv vazbě na území ČR, kterou by bylo možno při posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí zohlednit, nezmiňovala. Žalobkyně má na území ČR přítele, ale veškeré rodinné vazby má ve Vietnamu, v ČR žalobkyně nemá žádné společenské ani kulturní vazby. Vycestování žalobkyně bude mít na život žalobkyně pouze dopad finanční. Skutkový stav projednávané věci byl správním orgánem prvního stupně spolehlivě zjištěn a doložen, když správní orgán shromáždil dostatečné podkladové materiály a svá zjištění a závěry popsal v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění, z něhož jednoznačně vyplývá protiprávní jednání, které je žalobkyni kladeno za vinu a rovněž opatření, které bylo nalézacím správním orgánem přijato. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně primárně namítá porušení jejího práva stanoveného v § 36 odst. 3 správního řádu, když jí v nalézacím řízení před správním orgánem nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobkyni nebyl prezentován kompletní podkladový materiál. Podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Z obsahu spisového materiálu poskytnutého správními orgány v projednávané věci bylo krajským soudem zjištěno, že s žalobkyní byl dne 9. 4. 2014 sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení sepsaný podle ust. § 18 odst. 1 správního řádu. Z obsahu tohoto protokolu vyplývá, že žalobkyně byla řádně poučena dle správního řádu a rovněž dle zákona o pobytu cizinců, přičemž současně prohlásila, že jí bylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se s dosavadními podklady pro rozhodnutí, a to i se způsobem jejich získání a byla jí dána možnost k těmto podkladům se vyjádřit. Tento protokol byl žalobkyní dne 9. 4. 2014 ve 13.15 hodin řádně podepsán. Dne 9. 4. 2014 bylo Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky vydáno závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobkyně, s nímž byla žalobkyně prokazatelně seznámena, což dokládá podpis žalobkyně na tomto stanovisku. Žalobkyně se k tomuto stanovisku žádným způsobem nevyjádřila. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu promítá do správního řádu procesní právo zakotvené i v Listině základních práv a svobod, konkrétně v čl. 38 odst. 2, který mimo jiné stanoví, že každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno seznámit se s obsahem správního spisu, a tedy i s veškerými podklady pro rozhodnutí. Žalobkyni byla rovněž dána možnost vyjádřit se k těmto podkladům. Žalobkyně v protokolu ze dne 9. 4. 2014 prohlásila, že jí bylo uplatnění tohoto práva správním orgánem umožněno, což stvrdila svým podpisem. Žalobkyně byla prokazatelně seznámena i se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR, jak dokládá její podpis na uvedeném stanovisku. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žádným způsobem nevyužila. Procesní právo účastníka správního řízení obsažené v ust. § 36 odst. 3 správního řádu nelze žádným způsobem obcházet či zkracovat, na druhou stranu však nelze připustit obstrukční jednání účastníků. Z průběhu celého řízení o vyhoštění žalobkyně je zřejmé, že tato byla po celou dobu pasivní a svého práva k podání vyjádření k podkladům rozhodnutí nevyužila. Na tomto místě je třeba zdůraznit charakter institutu obsaženého v ust. § 36 odst. 3 správního řádu, který zakládá možnost účastníka realizovat své právo seznámit se s podklady rozhodnutí, k těmto podkladům podat vyjádření a je pouze na tomto účastníkovi, zda svého práva využije či nikoliv. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně měla možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a k těmto se vyjádřit, neshledal krajský soud porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu a tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobkyně dále namítla porušení ust. § 3 správního řádu, když prvostupňový správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Správní orgán dostatečně neozřejmil okruh relevantních příbuzných žalobkyně na území ČR, když rodinný vztah s občanem ČR představuje překážku vyhoštění, neboť za této rodinné situace lze cizince vyhostit pouze z omezených důvodů. Správní orgán byl povinen posuzovat hodnotu a sílu vztahu žalobkyně s občanem ČR. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 9. 4. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyně uvedla, že do ČR přicestovala z Hanoje v roce 2009 z pracovních důvodů. Do práce žalobkyně nenastoupila a po dobu čtyř let vychovávala syna sestřenice, u které žila, a kde vykonávala domácí práce. Sestřenice žalobkyně spolu s jejími dvěma syny mají českou státní příslušnost. Peníze na zajištění životních potřeb získávala od bývalého manžela sestřenice a svého současného přítele, státního příslušníka Vietnamu. Od 20. 3. 2014 žalobkyně žije v Táboře, kde pracuje na stavbě jako stavební dělnice s pracovní dobou od pondělí do neděle vždy tři až čtyři hodiny denně na základě dohody o provedení práce. Žalobkyně dále uvedla, že ve Vietnamu má dva syny a manžela, které chtěla prací v ČR finančně zabezpečit a z tohoto důvodu veškeré finanční prostředky zasílala rodině do Vietnamu. V ČR žalobkyně nemá vydané žádné povolení k zaměstnání či platný živnostenský list. Žalobkyně dále uvedla, že veškeré rodinné vazby má ve Vietnamu a není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ani s tímto nežije ve společné domácnosti. Žalobkyně není rodinným příslušníkem občana České republiky. Žalobkyně na území České republiky nemá žádné společenské ani kulturní vazby. Ze shora uvedeného obsahu protokolu o vyjádření účastníka vycházelo též Ministerstvo vnitra ČR, které ve svém závazném stanovisku ze dne 9. 4. 2014 zohlednilo skutečnost, že žalobkyně nemá na území kromě své sestřenice žádné jiné rodinné vazby, když její rodina (manžel a dva synové) žijí ve Vietnamu, kam jim zasílá finanční prostředky získané prací v ČR. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Pro posouzení otázky přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně soud poukazuje na judikaturu správních soudů, a to konkrétně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007 č.j. 10Ca 330/2006 - 89, který uvádí, že „Přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je nutno zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, který cizinec pro chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Ustanovení § 113a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Úmluva). Podle tohoto článku má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pohybu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno. Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoliv přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci D. a další proti Francii, je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé“. Pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ patří do kategorie neurčitých právních pojmů. Výklad tohoto pojmu a podřazení zjištěného skutkového stavu pod tento pojem je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení. V projednávané věci krajský soud vycházel především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: 1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státu, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, 6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Všechna tato kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro využívání protichůdných zájmů cizince a státu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013 č.j. 8As 118/2012 - 45) Krajský soud v rámci přezkoumávání rozsahu, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život žalobkyně narušen, vycházel především z vyjádření žalobkyně ze dne 9. 4. 2014. Z tohoto vyjádření je zřejmé, že účelem pobytu žalobkyně v ČR je výkon práce. Žalobkyně do ČR přicestovala v roce 2009, přičemž až v roce 2014 žalobkyně vykonávala práci na základě dohody o provedení práce, a to v pozici stavební dělnice na stavbě v Táboře. Do této doby žalobkyně žila u své sestřenice v Praze, kde se starala o domácnost a o jejího syna. V roce 2014 žalobkyně začala pracovat na stavbě v Táboře, kde žije se svým přítelem, bývalým manželem sestřenice. Synové žalobkyně jakož i její manžel žijí ve Vietnamu. Žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné, kulturní ani společenské vazby. Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné či jiné soukromé vazby, stejně tak zde nemá ani žádné vazby kulturní a majetkové. Jediným jejím příbuzným je její sestřenice, která žije v Praze. Z tohoto příbuzenského vztahu však nelze vyvozovat nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života žalobkyně způsobeného správním vyhoštěním, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v současné době žije v Táboře se svým přítelem. Veškeré rodinné vazby má žalobkyně ve Vietnamu, kde žijí její oba synové a její manžel. K výkladu pojmu „rodinný život“ se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2014 č.j. 2As 69/2013 – 35, kde bylo konstatováno, že „Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává poměrně užší náhled na existenci rodinného života právě ve věcech vyhoštění, kde je pozornost zpravidla omezena na „jádro rodiny“ (viz rozsudek velkého senátu ve věci S. proti Lotyšsku ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99). S ohledem na uvedené, tak nebylo pochybením, pokud správní orgány v projednávané věci správního vyhoštění zaměřily pozornost pouze na nejužší rodinné vazby stěžovatele, tj. na jeho vazby vůči manželce a dceři. Odhlédnutí od ostatních rodinných vazeb stěžovatele (vůči otci a bratrovi), na něž nebylo stěžovatelem poukazováno, tak nemůže založit nesprávnost vyhodnocení jeho rodinného života.” Pokud žalobkyně namítá nedostatečnou ingerenci správních orgánů v otázce přezkumu intenzity jejích rodinných vazeb na území ČR, pak k tomuto krajský soud považuje za podstatné poukázat na důkazní břemeno, jež žalobkyně nese v rámci svého tvrzení týkajícího se intenzity rodinných a soukromých vazeb na území ČR. Žalobkyně poukázala toliko na svou sestřenici, která se svými syny žije v Praze, z uvedeného však žádný hlubší soukromý či rodinný zájem na území ČR konstatovat nelze, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má dva syny a manžela žijící ve Vietnamu. Krajský soud nemůže souhlasit s námitkou žalobkyně, dle které správní orgán prvního stupně nezjistil a ani se nesnažil zjistit okolnosti rodinného a soukromého života žalobkyně. Jak již krajský soud uvedl shora, důkazní břemeno, týkající se intenzity rodinných a soukromých vazeb žalobkyně na území ČR, nese pouze žalobkyně, není tedy povinností správních orgánů samostatně tyto vazby na území ČR dohledávat a zjišťovat. Za této situace nelze než souhlasit se závěry správních orgánů, které vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Z obsahu správního spisu bylo krajským soudem dále zjištěno, že žalobkyně zjevně není schopna komunikace v českém jazyce, když v průběhu správního řízení musel být ustanoven tlumočník. Lze tedy dospět k závěru, že v daném případě nelze hovořit o její plné integraci do společnosti. Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni v tom, že by její vazby na území ČR byly natolik silné, že by její nucené vycestování spojené se zákazem vstupu na dobu jednoho roku, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného či soukromého života. Nelze zohlednit ani ekonomickou situaci žalobkyně, neboť nelze automaticky předpokládat, že na území ČR bude mít stálou práci a disponovat finančními prostředky. Stejně tak nelze předvídat její ekonomickou situaci v domovském státě po jejím případném návratu. Žalobkyni se tudíž nepodařilo prokázat existenci dostatečně trvalé a hluboké soukromé vazby, která by na základě ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla překážkou pro správní vyhoštění. Žalobkyně dále v této souvislosti poukázala na neurčitost pojmu rodinný příslušník ve vztahu k ust. § 85 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též zákon o zaměstnanosti), dle kterého se pro účely zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí podle tohoto zákona se za cizince nepovažuje občan Evropské unie a jeho rodinný příslušník (§ 3 odst. 2) a rodinný příslušník občana České republiky uvedený v § 3 odst.

3. S odkazem na toto ustanovení by tudíž dle názoru žalobkyně jí vykonávaná práce nebyla prací nelegální. Pojem rodinný příslušník dle zákona o zaměstnanosti je blíže definován v komentáři k ust. § 85 tohoto zákona, dle něhož se rodinnými příslušníky rozumí zejména manžel/manželka a další rodinní příslušníci v přímé linii vzestupné (děti) i sestupné (rodiče) - avšak za účelem možnosti stejného postavení na trhu práce zpravidla přichází v úvahu pouze ti, kdo mohou a chtějí v ČR pracovat, což jsou nejčastěji manžel/manželka občana EU, popřípadě jejich děti. Pojem rodinný příslušník občana Evropské unie řeší rovněž zákon o pobytu cizinců v ust. § 15a odst. 1 tohoto zákona, dle něhož se rodinným příslušníkem občana Evropské unie rozumí jeho (a) manžel, (b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, (c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a (d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Na základě shora citovaných zákonných ustanovení nelze než dospět k závěru, že žalobkyně byla povinna ke své pracovní činnosti mít vydané platné povolení k zaměstnání, neboť se na ní nevztahuje statut rodinného příslušníka občana Evropské unie či rodinného příslušníka občana České republiky. Závěrem žalobkyně namítá, že z výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštění nevyplývá, kterou skutkovou podstatu obsaženou v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, měla svým jednáním naplnit. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ Ze znění shora citovaného zákonného ustanovení v kontextu se zněním výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový správní orgán opřel důvod vydání rozhodnutí o správním vyhoštění právě o obsah ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Z této skutečnosti lze dovodit, že v daném případě žalobkyně byla na území ČR zaměstnána bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území ČR provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2011 č.j. 2 As 62/2011-77. Nejvyšší správní soud v dané věci konstatoval, že „Napadené rozhodnutí správního orgánu obsahuje toliko odkaz na ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a blíže nespecifikuje, kterou ze zde uvedených skutkových podstat měl stěžovatel svým jednáním způsobit. Pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění však není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti, nýbrž pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.“ Skutečnost, že žalobkyně v projednávané věci naplnila podmínky stanovené v tomto zákonném ustanovení, je dále rozvedena a prokázána v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde je, konkrétně na straně 4 tohoto rozhodnutí, jednoznačně uvedeno, že žalobkyně konala práci bez platného povolení k zaměstnání. Správní orgán tak jasně specifikoval důvod, pro který žalobkyně naplnila ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, a to v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V případě žalobkyně tak správní orgán jednoznačně shledal, že byla na území ČR zaměstnána bez příslušného povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání. Krajský soud považuje za prokázané, že žalobkyně svým jednáním naplnila první důvod uvedený v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že tento konkrétní důvod není obsažen ve výroku rozhodnutí, nečiní toto rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně zřejmá konkrétní skutková podstata jednání žalobkyně, kterou shora uvedené ustanovení zákona o pobytu cizince naplňuje, přičemž je jasné, že pro uložení správního vyhoštění dle tohoto ustanovení postačuje naplnění byť jen jedné z podmínek v tomto ustanovení uvedených. Krajský soud při posuzování této žalobní námitky vycházel též z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011 č.j. 7As 98/2010 - 67, dle kterého „Ze správního rozhodnutí musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň”. Z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že zákon správnímu orgánu neukládá uvést již ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění konkrétní skutkovou podstatu daného případu, kterou lze pod ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců podřadit. Z citovaného rozhodnutí lze naopak dovodit, že tato jednoznačně seznatelná skutková podstata, tedy jednání, kterého se cizinec dopustil a na základě kterého jej lze vyhostit, musí být obsažena v rozhodnutí. Na základě této skutečnosti lze dovodit, že postačuje, když správní orgán toto jednání cizince specifikuje v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění je patrné, že správní orgán prvního stupně se zabýval charakterem žalobkyní vykonávaných prací a jednoznačně v odůvodnění rozhodnutí určil, že žalobkyně vykonávala na území ČR práci, k jejímuž výkonu neměla příslušné povolení k zaměstnání. Na základě shora uvedených skutečností se krajský soud s námitkou žalobkyně, dle které je prvostupňové rozhodnutí neurčité z důvodu nedostatečné specifikace konkrétního jednání, kterého se měla žalobkyně dopustit, neztotožňuje a považuje ji za nedůvodnou. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaná stejně tak jako správní orgán prvního stupně postupovali v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované ani správního orgánu prvního stupně nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.