10 A 97/2012 - 99

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ENVIVOS s.r.o., se sídlem České Budějovice 4, Hlinská 456/2, právně zastoupeného advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, odboru výkonu státní správy II, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2012 č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12, takto:

Výrok

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy

II. České Budějovice ze dne 8.8.2012 č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.808,- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou dne 8.10.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích s podrobnějším odůvodněním doručenou dne 9.10.2012 témuž soudu se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2012 644/510/2012, 46683/ENV/12, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 6.4.2012 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R, kterým bylo rozhodnuto o neudělení souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve věci žádosti žalobce ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR ze dne 23.4.2007 pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s., Hlinská 456/2, v k.ú. České Budějovice a toto rozhodnutí potvrzeno.

2. Žalobce vytkl žalovanému, že se vypořádal se skutečnostmi uvedenými v odvolání v obecné rovině bez provedeného dokazování a s některými námitkami se nevypořádal vůbec. Z rozhodnutí není seznatelné, proč žalovaný považoval námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené, které nové skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, a proč považuje skutečnosti předstírané žalobcem za nerozhodné, nesprávné nebo vyvrácené. Žalobce vysvětlil záležitost v odvolání ze dne 26.4.2012 a v jeho doplňku ze dne 9.5.2012, na které se odvolal a za tím účelem přiložil jako přílohu žaloby kopii odvolání. Žalobce dále rozporoval závěr žalovaného, že DEM – ČOV je třeba chápat jako celé zařízení. Tento závěr je chybný, neboť již minimálně v roce 2005 předchůdce žalobce společnost ECO – F a.s. provozovala dvě ověřená zařízení, a to vodní dílo – deemulgační čistírnu odpadních vod, provozovanou v souladu se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích a zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, provozované v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalobce zdůraznil, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů pro provoz vodního díla DEM – ČOV nepotřebné, provozoval žalobce na základě souhlasu Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 23.4.2007 č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR s platností na dva roky. V podmínce e) tohoto souhlasu bylo stanoveno, aby nebezpečné odpady byly zabezpečeny jako závadné látky a dle zákona č. 274/2001 Sb. rovněž v režimu tohoto zákona odstraňovány. Žalobci nebylo uloženo odstraňovat nebezpečné kapalné odpady v režimu zákona č. 185/2001 Sb. Žalobce poukázal na další písemnosti, které potvrzují jeho názor, a to závazné stanovisko vydané Krajskou hygienickou stanicí v Českých Budějovicích ze dne 19.4.2007 a zdůraznil, že i v provozně havarijním řádu je pro toto zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů na straně 5 jednoznačně určen způsob nakládání s nebezpečnými odpady a závadnými látkami, a to kódem D15 – Skladování odpadů před jejich odstraněním. Nebyl tedy stanoven způsob odstranění D9, tak jak dovodil žalovaný. Vodní dílo DEM – ČOV bylo vodoprávním orgánem zkolaudováno jako čistírna průmyslových odpadních vod, probíhají tam činnosti převážně čistírenského charakteru podle zákona o vodách a vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Toto zařízení bylo vždy provozováno v režimu zákona o vodách. Nikdy nebylo provozováno jako zařízení k odstraňování odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. To je zásadní důvod, pro který nemůže se na zařízení – vodní dílo DEM – ČOV vztahovat ustanovení § 82 odst. 2 zákona o odpadech. Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodní dílo DEM – ČOV byl udělen již v roce 2003 právnímu předchůdci žalobce, tak v roce 2007 žalobci, tedy v době, kdy již platil zákon o integrované prevenci, a to bez omezení k tomuto zákonu. Dle žalobce pro fungování zařízení není důležité, zda objekty byly zkolaudovány jako jeden celek nebo samostatně. Důležité je, jaké činnosti byly v těchto objektech povoleny v příslušných správních řízeních, a zda tyto objekty vyhovují po stránce technické, tak po stránce stavební. Podle žalobce není správný závěr žalovaného o dvojjediném charakteru DEM – ČOV. Odmítá závěr, že zkolaudované vodní dílo se může řídit zákonem o odpadech. V dané věci byl speciálním stavebním úřadem vodoprávní úřad. Vyslovil domněnku, že nemůže jiný správní úřad provést změnu v užívání stavby a bez vědomí žalobce změnit vodní dílo na zařízení k odstraňování nebezpečných odpadů. K tomu žalobce dále uvedl příklady složení průmyslových odpadních vod. Uvedl i příkladné metody čištění a zdůraznil, že s nástupem zákona o odpadech nehledal zařízení k odstraňování odpadů, ale hledal kapalné odpady, které by byly na jeho stávajícím vodním díle předčištěny jako závadné látky bez nutných úprav na stávající DEM – ČOV. Na vodním díle DEM – ČOV probíhají činnosti výhradně čistírenského charakteru, tj. snižování obsahu závadných látek na úroveň přípustného stupně znečištění pro vypouštění do veřejné kanalizace. Z toho žalobce dovozuje, že na vodním díle DEM – ČOV nemůže probíhat činnost k odstraňování kapalných odpadů. S ohledem na použití fyzikálně chemické metody, kdy konečným produktem nejsou sloučeniny nebo směsi, které se odstraňují postupem pod D1 – D12 je jednoznačné, že na DEM – ČOV způsob odstraňování nebezpečných odpadů pod kódem D9 neprobíhá. Na vodním díle DEM – ČOV se jedná o činnost výhradně čistírenského charakteru. Žalobce odmítl hodnocení žalovaného při posuzování kapacity zařízení. Podle žalobce je třeba rozlišit kapacitu technologickou od kapacity objemové. Vzhledem k tomu, že na DEM – ČOV se nakládá s odpadními vodami, není důležitá objemová kapacita reaktorů, ale technologická kapacita celého zařízení. K technologické kapacitě odkázal žalobce na rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5.1.2006. Dle žalobce je dále důležité, že krajský úřad žalobci udělil souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů pouze pro jednu jímku, což dle žalobce odpovídá i provoznímu a havarijnímu řádu schválenému krajským úřadem. Z původní technologické soustavy se zachovala pouze podzemní betonová jímka, která navazuje na vodní dílo DEM – ČOV. K provozu tohoto díla však není nutná. Podle žalobce je nepodstatné, zda došlo nebo nedošlo k právnímu rozdělení objektů. Důležitá je činnost, která je provozována. K provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a jeho provozním řádem žalovaný vydal souhlasy dvěma rozhodnutími, a to právnímu předchůdci žalobce v roce 2003, který platil na dobu neurčitou a žalobci v roce 2007, který platil na dobu dvou let. V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že pokud nedojde k zásadním změnám, požádá žadatel pouze o prodloužení platnosti tohoto souhlasu. Žalobce opakovaně poukázal na to, že v této době již platil zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Žalobce v souladu s rozhodnutím žalovaného požádal o prodloužení vydaného souhlasu, a to dne 11.3.2009. Tento souhlas neobdržel, přestože v této době k legislativním změnám, které by mohly být překážkou pro prodloužení souhlasu, nedošlo.

3. Jestliže u žalobce na zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a na zařízení vodním díle DEM – ČOV způsob odstraňování nebezpečných odpadů pod kódem D9 nikdy neprobíhal, nemůže se vztahovat na tato zařízení § 42 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Žalobce vyslovil domněnku, že zařízení lze provozovat po prodloužení platnosti souhlasu nebo udělení nového souhlasu bez nutnosti vydávat integrované povolení. Žalobce v odvolání popsal a vysvětlil rozdíl mezi čištěním odpadních vod a způsobem odstranění odpadů. Podle názoru žalobce se žalovaný k této problematice nevyjádřil. Z toho důvodu žalobce v žalobě znovu připomněl zásadní rozdíl mezi těmito činnostmi, z něhož vyplývá, že na vodním díle DEM – ČOV nemůže probíhat žádný ze způsobů odstraňování odpadů uvedených v příloze č. 4 k zákonu o odpadech, a ani v minulosti nikdy probíhat nemohl. Není tedy důvod, aby žalobce mohl požádat o změnu v užívání stavby vodoprávní orgán jako příslušný stavební úřad. Vodní dílo – DEM – ČOV nikdy v minulosti nebylo dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech provozováno, nemohl tudíž probíhat ani způsob odstraňování nebezpečného odpadu dle kódu D9 přílohy č. 4 k zákonu o odpadech. Probíhala pouze činnost čistírenského charakteru v dikci zákona o vodách. Žalobce dále odkázal na odborné stanovisko JVS a.s. k možnosti rekolaudace vodního díla DEM – ČOV na zařízení k odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu. Připomněl, že komodita právně určená jako odpad vstupuje do zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů za podmínek uvedených v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23.4.2007 a následně vstupuje do zařízení vodního díla DEM – ČOV jako komodita závadné látky charakteru odpadních vod, která je následně předčištěna a vypuštěna přes veřejnou kanalizaci do vodního toku. V provozním a havarijním řádu je vedle jiného označen i způsob nakládání s kapalným odpadem D15 – Skladování odpadů před jejich odstraněním v režimu zákona o vodách. Ani v jednom provozním řádu není uveden způsob odstraňování kapalných odpadů pod D9 dle přílohy č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalobce dále popsal proces, který probíhá v reaktorech, avšak zdůraznil, že jedná se o čištění a tento způsob není totožný se způsobem odstraňování odpadů. Žalobce vyslovil domněnku, že žalovaný na základě nepřesného popisu činností dospěl k nesprávnému zařazení uvedených zařízení. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že DEM – ČOV dosahuje limitních hodnot uvedených v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci bod 5.1., neboť se nejedná o zařízení k odstraňování nebezpečného odpadu, ale o vodní dílo, které nespadá pod režim zákona o integrované prevenci, má pouze povinnost ohlašování do integrovaného registru znečištění. Žalobce současně poukázal na to, že prvoinstanční orgán neprovedl důkladné hodnocení získaných důkazů, nezjistil stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Vycházel především z odborného stanoviska odboru integrované prevence a IRZ MŽP, aniž si vyžádal odborná stanoviska dalších odborů. Prvoinstanční orgán neprověřil vydaná rozhodnutí a stanoviska, především rozhodnutí vodoprávního orgánu jako příslušného stavebního úřadu. Žalovaný se nevypořádal s odborným vyjádřením 1. JVS a.s. provozovatele veřejné kanalizace a komunální ČOV, který je dle žalobce nejdůležitější účastník projednávané kauzy. Přitom bez souhlasu této společnosti nemůže být do kanalizace cokoliv vypuštěno. Podle názoru žalobce nebyl akceptován rozsudek správního soudu a žalovaný se nevypořádal a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce považuje za prokázané, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodní dílo DEM – ČOV nepodléhají režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci na jejich provozování není potřeba integrovaného povolení. Z těchto důvodů bylo navrženo, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 6.4.2012 č.j. KUJCK 6714/2009/25/Ji/R.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

4. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření v prvé řadě shrnul dosavadní postup ve vedeném správním řízení. Uvedl, že námitky žalobce se vzájemně propojují a svým obsahem směřují a pojednávají o posouzení charakteru činnosti probíhající v zařízení a posouzení komodity, se kterou se v tomto zařízení nakládá. Čistírenská činnost kontra fyzikálně chemická úprava; posouzení kapacity zařízení pro nakládání s odpady hodnoty uvedené v m3 podle dokumentace kontra prahové hodnoty ČOV pro povinnost podat hlášení do integrovaného registru znečištění. Žalovaný akceptoval veškerá platná rozhodnutí správních orgánů, která dokládají existenci stavby – jednoho objektu na p.p.č. 1785/1 v k.ú. České Budějovice 4. S tímto právním názorem dále pracoval a na jeho základě vyvodil působnost zákona o integrované prevenci. Změnu v užívání stavby žalobce neprovedl. Odkaz žalobce na rozhodnutí krajského úřadu z roku 2007 hodnotil žalovaný tak, že toto rozhodnutí nebylo správné, avšak nebylo nikým zpochybněno, a tudíž po dobu jeho platnosti byl žalobce v dobré víře, že zařízení provozuje v souladu s legislativou. Tímto rozhodnutím nebyla provedena změna v užívání stavby. Při novém správním řízení žalovaný požadoval, aby žalobce, pokud hodlá v zařízení schváleném jako zařízení pro nakládání s vodami nakládat s odpady, předložil v souladu s § 14 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 383/2001 Sb. souhlas stavebního úřadu se změnou v užívání stavby. Žalovaný dále vysvětlil, že argumentace žalobce ke složení odpadních vod není pro daný případ relevantní. Legislativa odpadového hospodářství definuje a určuje pouze katalogové číslo pro druh odpadu, aniž by stanovila složení kapalného odpadu. Pouze původce rozhoduje o tom, zda svůj odpadní produkt zařadí pod režim o vodách jako odpadní vodu nebo kapalný odpad podle zákona o odpadech. Za této situace, kdy je jeden odpadní produkt možno ošetřit dvěma legislativními způsoby, jsou i provozovatelé zařízení povinni zajistit, aby zařízení bylo oprávněno přijímat tekutý produkt v režimu odpadu, a zároveň zde mohou být přijímány tekuté produkty v režimu zákona o vodách. Žalobce nevyvrátil pracovní označení dvojjedinného charakteru DEM – ČOV. K žalobcem zpochybněnému procesu odstraňování pod kódem d) žalovaný uvedl, že proces, resp. činnost čistírenského charakteru sama o sobě nevylučuje, že zároveň může být činností fyzikálně chemickou, uvedenou pod D9 podle zákona o odpadech. K nesouhlasu žalobce, že vodní dílo DEM – ČOV dosahuje limitních hodnot uvedených v příloze č. 1 zákona o IP bod 5.1 žalovaný uvedl, že režim ohlašování do integrovaného registru znečištění (zkratka IRZ) není totožný a nelze zaměňovat s ohlašováním o způsobech a nakládání s odpady. Při stanovení kapacity zařízení bylo vycházeno z rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5.1.2006 č.j. OŽP 12841/05/Sn, kterým bylo povoleno vypouštění odpadních vod z deemulgační a neutralizační čistírny odpadních vod, podle kterého může žalobce vypustit až 60 m3 denně. To představuje zhruba 60 t denně. Údaje o kapacitě navíc uváděl žalobce ve svých žádostech sám. Předřazená příjmová jímka má kapacitu 12,5 m3 a dva reaktory s kapacitou 2x 6,5 m3. Příjmová jímka je součástí DEM – ČOV.

5. Další námitky žalobce vycházely z jeho nesprávné premisy, že předmětné zařízení je pouze a výhradně vodní dílo, kde nikdy nemůže probíhat nakládání s odpady. Podle názoru žalovaného, však je možné jednu technologickou činnost posoudit z několika hledisek a podřídit příslušnému legislativnímu režimu. V tomto případě je možné technologickou činnost DEM – ČOV akceptovat jako činnost čistírenského charakteru, stejně jako činnost nakládání s odpady kód D9 - fyzikálně chemická úprava při nakládání s odpady. Souhlas žalobci nebyl v roce 2009 udělen, neboť deemulgační stanici bylo možné provozovat pouze podle zákona o integrované prevenci. Argumentuje-li žalobce samostatností zařízení pro sběr a výkup odpadů, pak byl krajským úřadem informován, že musí dojít k rekolaudaci takového zařízení, případně oddělení této části, která bude podléhat samostatnému souhlasu s provozem zařízení. Opět by se jednalo o integrovaný souhlas. K argumentaci žalobce odborným stanoviskem zpracovaným Asociací pro vodu CzWA žalovaný připomněl, že je stanovisko třeba brát jako jeden celek. Navíc toto stanovisko bylo hodnoceno jako důkaz ve všech souvislostech. V textu je vysloveno několik názorů, není vyloučeno, aby v zařízení bylo nakládáno s odpady za splnění dalších podmínek. Nemůže obstát námitka žalobce, že na DEM – ČOV nemůže probíhat žádný ze způsobů odstraňování. Ke stanovisku 1. JVS žalovaný uvedl, že společnost je oprávněna posuzovat zařízení ve vztahu k nakládání s vodami, nepřísluší jí hodnotit oblast nakládání s odpady. Žalovaný vycházel z dalších důkazních prostředků, a to ze stanoviska odboru integrované prevence MŽP č.j. 23997/ENV/09 z 29.4.2009 a ze dne 19.5.2009 č.j. 26490/ENV/09. Dospěl k závěru, že zařízení DEM – ČOV je považováno za zařízení kategorie 5.1. podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci. V tomto stanovisku je dále uvedeno, že v případě žalobce je jímka součástí celé deemulgační stanice. Nebyla provedena rekolaudace stavby, a proto se nejedná o zkolaudované separátní zařízení. Provozovatel nemůže jímku z toho zařízení svévolně vyčlenit, neboť je součástí zkolaudovaného vodního díla. Žalobce nedospěl ke správnému zařazení svého zařízení. Žalovaný nezpochybňuje, že zařízení žalobce je vodním dílem, které však pro účely nakládání s odpady může být i zařízením pro nakládání s odpady schváleným podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Legislativa tento postup nevylučuje ani nezakazuje. Žalovaný uzavřel, že vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a rozhodnutí je řádně odůvodněno. Vyjádřil souhlas s projednáním věci ve smyslu § 51 s.ř.s. bez nařízeného jednání.

III. Replika žalobce

6. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízeného jednání. Repliku soudu zaslal z toho důvodu, že má za to, že vyjádření žalovaného problematiku neobjasňuje. Žalobce zopakoval s odkazem na vydaná rozhodnutí a dokumentaci, že provozoval dvě na sobě nezávislá zařízení, a to zařízení ke sběru a výkupu a zařízení na předčištění průmyslových odpadních vod – vodní dílo DEM – ČOV. Rozhodnutí, na základě kterých tato zařízení provozoval byla vydána v době, kdy již platil zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, a tato rozhodnutí ani příslušné zákony se o dvojjediném charakteru zařízení nezmiňují. Žalobce proto nemusel ani nemohl provést změnu v užívání stavby, neboť k žádné změně nedošlo. V rozhodnutí o udělení souhlasu ze dne 23.4.2007 č.j. KUJCK10413/2007 OZZL/2/SoR byla stanovena podmínka d), podle které bylo jednoznačné, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů je v režimu zákona o odpadech. Na základě toho se žalobce domníval, že správní orgán v podmínce, kterou uložil, předpokládal, že komodita označená původcem jako nebezpečný odpad je posílána k předčištění na vodní dílo DEM – ČOV a přesouvá ji jako závadnou látku do režimu zákona o vodách. Žalobce současně poukázal na to, že pokud ve vyjádření žalovaný uvedl, že složení odpadních vod není pro daný případ relevantní, pak nepochopil proces čištění odpadních vod. Žalobce znovu vysvětlil svůj názor, z něhož vyvodil, že je u čištění odpadních vod důležité znát složení a množství závadných látek v odpadních vodách. To má význam pro projektovanou kapacitu, tj. množství a kvalitu odpadních vod, které jsou konkrétní den čištěny. K tomu uvedl příklad, z něhož vyslovil závěr, že dvojjediný charakter DEM – ČOV je vyloučen. Žalobce nepožádal o udělení souhlasu k deemulgační stanici, ale souhlasu s provozem zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů. Toto zařízení bylo provozováno dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Na vodním díle jsou jednoznačně vyloučeny způsoby odstraňování kapalných odpadů uvedené v příloze č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech, a tím i dvojjediný charakter DEM – ČOV. K tomu žalobce argumentoval závěry z odborného stanoviska zpracovaného Asociací pro vodu CzWA. Rovněž žalobce vyslovil nesouhlas s úvahou žalovaného, že společnost 1. JVS a.s. není příslušná hodnotit oblast nakládání s kapalnými odpady, neboť pouze tato společnost je zodpovědná za vypouštění předčištěných odpadních vod z jí provozované komunální čistírny odpadních vod do vodního toku, nikoliv krajský úřad. Z toho důvodu je důležité znát přesně složení a množství vypouštěných odpadních vod do veřejné kanalizace zakončené komunální ČOV. Z tohoto stanoviska pak jednoznačně vyplývá, že vodní dílo DEM – ČOV není zařízením na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu, ani zařízením k nakládání s odpadními oleji vždy o kapacitě větší než 10 t denně. Žalobce zpochybnil i závěr odborného stanoviska odboru integrované prevence MŽP, že jímka je součástí celé DEM – ČOV. K tomu zopakoval svou předchozí argumentaci. Žalobce vyloučil možnost, že by na vodním díle DEM – ČOV, které je výhradně určeno k čistírenské činnosti k čištění odpadních vod se závadnými látkami, mohlo současně probíhat nakládání s odpady schválené podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Žalobce současně ve svém závěru zdůraznil, že jímka nebyla součástí technologie DEM – ČOV, ale součástí technologie kalových polí. Zde není jasné, kdy které zařízení bylo vybudováno a kolaudováno, neboť se nedochovala projektová dokumentace. Žalobce setrval na svém návrhu, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť námitky uvedené v žalobě jsou důvodné a žalobě by mělo být vyhověno.

IV. Obsah správních spisů

7. Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

8. Dne 11.3.2009 požádal žalobce Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví České Budějovice o prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 23.4.2007 č.j. KUJCK 10413/2007 OZZl/2/SoR, kterým byl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů, resp. odpadních vod a kapalných odpadů, umístěného v areálu společnosti TRIO invest a.s. Důvodem žádosti bylo uplynutí doby platnosti uvedeného souhlasu. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví České Budějovice usnesením ze dne 18.3.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/2/SoU žádost jako zjevně právně nepřípustnou podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. zastavil. Toto usnesení bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 27.4.2009 č.j. 510/489/09 Dv zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí s ohledem na nedostatečné odůvodnění.

9. Ve spise je založeno stanovisko odboru integrované prevence a IRZ Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009, z jehož závěru vyplývá, že bude-li jímka určená pro sběr odpadních vod provozována jako součást zařízení, které bude spadat pod zákon o integrované prevenci, bude tato jímka zahrnuta pod působnost tohoto zákona jako přímo spojená činnost podle § 2 písm. a) tohoto zákona. Dále obsahuje stanovisko provozovatele veřejné kanalizace 1. JVS a.s. ze dne 28.4.2009 vypracované k žádosti žalobce o odborné stanovisko k možnosti rekolaudace vodního díla deemulgační a neutralizační ČOV na zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší 10 t denně. Ze stanoviska vyplývá, že žádost je irelevantní, neboť deemulgační a neutralizační ČOV je zařízením, které svým technologickým vybavením a účelem je určeno k předčištění odpadních vod znečištěných nebezpečnými nebo zvláště nebezpečnými látkami na koncentrace, které jsou v souladu s nejvyššími přípustnými limity stanovenými rozhodnutím odboru ochrany životního prostředí České Budějovice vydaný dne 5.1.2006, případně s limity kanalizačního řádu. Deemulgační a neutralizační ČOV není zařízením na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu, ani zařízením k nakládání s odpadními oleji vždy o kapacitě větší než 10 t denně. Uvedené zařízení nemá kapacitu na zpracování 10 t odpadních vod znečištěných oleji denně, natož pak na zpracování 10 t odpadních olejů denně. Dále je založeno stanovisko odboru integrované prevence a IRZ Ministerstva životního prostředí ze dne 19.5.2009 vypracovaného k žádosti žalobce, z něhož vyplývá, že v případě žalobce je jímka součástí celé deemulgační stanice, nebyla provedena rekolaudace stavby, nejedná se tedy o zkolaudované separátní zařízení. Provozovatel nemůže jímku v tomto případě svévolně vyčlenit, protože je součástí zkolaudovaného vodního díla. Zařízení DEM-ČOV je považováno za zařízení kategorie 5.1. podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci a provozovatel musí mít k jeho provozu integrované povolení. Další odborné stanovisko, které je ve spise založeno, vypracovala na žádost žalobce Asociace pro vodu – CzWA k problematice legislativního zařazení neemulgačních a neutralizačních čistíren odpadních vod v říjnu 2009. V tomto stanovisku je vysloven souhrnný závěr, z něhož vyplývá, že z hlediska zákona o vodách a zákona o vodovodech a kanalizacích, pokud budou z posuzovaných zařízení vypouštěny odpadní vody do kanalizace na základě povolení vodoprávního úřadu, pak se jedná o vodní díla v působnosti zákona o vodách. Bude-li posuzované zařízení určeno výhradně k odstraňování odpadů některým ze způsobů uvedených v příloze č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb. bez účasti vod, není možné s žádným z výstupů nakládat v režimu zákona o vodách nebo zákona o vodovodech a kanalizací, tj. žádný z výstupů není možné vypouštět do kanalizace, která je vodním dílem pro zajištění konečného odstranění odpadů. Zásadní otázkou zůstává, zda a v jaké fázi se při společném zpracování odpadních vod a odpadů mohou odpady změnit na odpadní vody. Tuto otázku neřeší ani zákon o odpadech ani zákon o vodách. Stanovisko vyslovuje názor, že v momentě smíchání závadných látek (odpadů) s odpadními vodami, kdy dochází ke vzniku odpadních vod s obsahem závadných látek, jejichž nakládání probíhá striktně v režimu zákona o vodách, případně zákona o vodovodech a kanalizacích, není možné nahlížet na zařízení jako na zařízení k odstraňování odpadů. Jedná-li se však o čistírnu odpadních vod, tj. o zařízení projektované a zkolaudované jako vodní dílo příslušným vodoprávním úřadem, byť z důvodu technologických možností spolu s odpadními vodami čistí také kapalné odpady jako směs odpadní vody se závadnými látkami, povinnost disponovat integrovaným povolením se na takové zařízení nevztahuje.

10. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví usnesením ze dne 7.5.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/8/Ku žádost žalobce podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou. O odvolání žalobce proti tomuto usnesení rozhodl žalovaný správní orgán dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09 sp.zn. 6 O 9/09 Dv tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce podal k ministrovi životního prostředí podnět k přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí OVSS II ze dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno napadené usnesení. Ministr životního prostředí neshledal, že by v konkrétní věci byly naplněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení, neboť napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10.1.2012 sp.zn. 6 Ca 330/2009 tak, že rozhodnutí MŽP OVSS II ze dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09 zrušil pro vady řízení, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný rozhodl dne 2.3.2012 pod č.j. MŽP OVSS II č.j. 207/510/2012, 12527/ENV/12 tak, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7.5.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/8/Ku zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání. Žalovaný vyslovil závazný právní názor pro prvostupňový orgán tak, že je zapotřebí se při meritorním rozhodnutí vypořádat zejména s tím, že v případě, kdy by se jednalo o zařízení stejného charakteru, by rozhodovala projektovaná kapacita, pak by nutně do režimu integrované prevence musela být zařazena většina lapolů, odlučovačů olejů apod., u kterých by projektovaná kapacita přesahovala limitní hodnotu 10 t denně. U těchto zařízení je povoleno vypouštět znečištění do toku okolo 0,8 kg NEL, což je zanedbatelné znečištění a režim IP je tak „přepychem“. V případě, že by se jednalo o průmyslovou čistírnu odpadních vod s odvoláním na tvrzení provozovatele veřejné kanalizace – 1. JVS a.s., že zařízení žadatele „zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s. Hlinská 456/2 v k.ú. České Budějovice nemá kapacitu 10 t denně. Dále měl prvostupňový orgán konkretizovat své tvrzení o kapacitě příjmové jímky.

11. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví rozhodl dne 6.4.2009 pod č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R tak, že se žalobci neuděluje souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve věci žádosti ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR ze dne 23.4.2007 pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s., Hlinská 456/2, v k.ú. České Budějovice. V odůvodnění žalovaný uvedl požadavky zrušujícího rozhodnutí Ministerstva životního prostředí a k těmto požadavkům uvedl své závěry. Zároveň uvedl, že vycházel ze stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009 a 19.5.2009. Specifikoval podklady, které byly pro vydání rozhodnutí podstatné. Vyslovil závěr, že v případě, že provozovatel bude na své zařízení DEM – ČOV přijímat pouze odpadní vody, může zařízení provozovat bez integrovaného povolení na základě povolení příslušného vodoprávního úřadu. V případě, že na svém zařízení hodlá přijímat i kapalné nebezpečné odpady, musí mít k provozu souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Tento souhlas však krajský úřad vydat nemůže, neboť DEM – ČOV je větší než 10 t průmyslových odpadních vod a tekutých nebezpečných odpadů denně, a tudíž spadá zařízení do kategorie 5.1. podle přílohy č. 1 k zákonu o integrované prevenci, a lze jej vydat pouze v řízení o vydání integrovaného povolení ve smyslu zákona o integrované prevenci v souladu s § 82 odst. 2 zákona o odpadech. S odkazem na výše uvedené bylo uzavřeno, že provozovatel nemůže své zařízení DEM – ČOV provozovat bez platného integrovaného povolení.

12. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce obsáhlé odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán dne 8.8.2012 pod č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R ze dne 6.4.2012 bylo potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení. Dále zestručnil odvolací námitky, které shrnul v části označené I. žalobou napadeného rozhodnutí. V části II. konstatoval žalovaný právní stav zařízení. Za bezchybnou označil skutečnost, že zařízení jako celek je tvořeno kalovými jímkami a technologickou místností, a uvádí-li správní orgán ve svém rozhodnutí DEM – ČOV je tento termín nutné chápat jako celé zařízení. Jako spornou označil skutečnost, zda předmětné zařízení podléhá při nakládání s kapalnými odpady také právnímu režimu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, potažmo režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, nebo zda se jedná výhradně o vodní dílo. K tomu žalovaný uvedl, že skutečnost, že zařízení DEM – ČOV, včetně jímek, je vodním dílem podléhajícím vodohospodářské legislativě, nevylučuje, aby v zařízení bylo nakládáno s komoditou odpadu, tedy tekutými odpady a odpadními vodami, tedy aby se vodní dílo stalo zařízením k nakládání s odpady podle legislativy odpadové. DEM – ČOV má dle žalovaného dvojjediný charakter. Žalovaný citoval z platné právní úpravy. Podle žalovaného nelze zpochybnit, že DEM – ČOV je vodní dílo, které představuje stacionární technologickou jednotku (reaktory), ve které probíhá minimálně činnost označená jako D9. Dovodil, že pokud se jedná o nakládání s odpady, pak činnost se musí posuzovat podle přílohy č. 4 zákona o odpadech, kde je pod kódem D9 uvedena fyzikálně chemická úprava. Pro posouzení probíhajícího procesu není rozhodující jeho název nebo výstup, ale probíhající činnost a reakce. DEM – ČOV může být provozována jako zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně, přičemž zůstává vodním dílem. Stejný princip se aplikuje i na posouzení kapacity zařízení. Ta je hodnocena jako prahová hodnota udávaná ve vztahu k projektovaným výrobním kapacitám. Z toho žalovaný uzavřel, že argumentace žalobce je irelevantní. Současně žalovaný poukázal na to, že krajský úřad v roce 2007 udělil žalobci souhlas ke sběru a výkupu odpadů pro kalové jímky. Tyto jímky hodnotil jako zařízení podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech. Rozhodnutí nebylo nikým zpochybněno a žalobce byl v dobré víře, že je oprávněn provozovat sběrné jímky jako zařízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že správní úřad však tento souhlas vydal podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, což však neznamená, že došlo k právnímu rozdělení zařízení a jímky jsou samostatným zařízením. Od 1.1.2003 platí v oblasti nakládání s odpady zákon o integrované prevenci. Pokud v zařízení probíhá činnost D9, pak podle § 42 zákona o integrované prevenci se na toto zařízení vztahuje po 30.10.2007 tento zákon a zařízení je možné provozovat jen na základě integrovaného povolení. K tomuto zdůvodnění žalovaný uvedl, že se tímto vypořádal s většinou odvolacích námitek, které považuje za neoprávněné nebo irelevantní. Dále žalovaný k odbornému stanovisku Asociace pro vodu CzWA uvedl, že je správní orgán neměl dříve k dispozici a mohl je vzít v úvahu teprve po zrušení rozhodnutí městským soudem. Žalovaný zrekapituloval, co je ve stanovisku správně uvedeno a uvedl, že je hodnotí jako seriozní rozbor, se kterým lze téměř ve všem souhlasit. Uvedl, že ve stanovisku je i rozebráno a není vyloučeno, že předmětná DEM – ČOV je i zařízením, které vyžaduje integrované povolení. K stanovisku 1. JVS a.s. žalovaný uvedl, že lze přisvědčit obavě prvoinstančního orgánu, že rychlost, se kterou bylo toto stanovisko k žádosti žalobce vydáno, by mohlo být na úkor jeho kvality. Znovu zopakoval, že souhlasí s hodnocením prvostupňového orgánu, že DEM – ČOV je zařízením, které vybavením a účelem je určeno k předčištění odpadních vod a není zařízením na odstraňování nebo využívání odpadů. To platí za podmínky, že do zařízení nevstupuje komodita určená jako odpad, kterou je ovšem zařízení schopné po technologické stránce zpracovat (viz provozní řád zařízení). Žalovaný zopakoval, že deemulgační ČOV, včetně příjmové jímky je zařízením kolaudovaným pouze jako vodní dílo. Uvedl, že příjmová jímka má kapacitu 12,5 m3 a popsal, že po smíchání s odpadní vodou je směs homogenizována a stabilizována a k procesu dochází ve dvou reaktorech o kapacitě 2 x 6,5 m3. Proces je z hlediska vodního zákona čištěním (předčištěním), z hlediska zákona o odpadech se jedná o způsob odstraňování odpadů uvedených v příloze č. 4 tohoto zákona pod kódem D9. Současně uvedl, že z hlediska zařazení pod kód D9 je důležité, že přijaté tekuté odpady jsou po průchodu technologickým zařízením zpracovány na odseparovanou ropnou fázi, kal a technologické odpadní vody, kdy vzniká nový odpad s jinými vlastnostmi v podstatě menším množství. Z toho žalovaný uzavřel, že na dané deemulgační ČOV probíhá i odstraňování nebezpečného odpadu. Do kanalizace jsou po provedení procesu vypouštěny pouze technologické odpadní vody, nikoliv odpady. Vody jsou dočišťovány na komunální ČOV. Dále žalovaný uzavřel, že není pochyb o tom, že pro zařazení daného zařízení je podstatná projektovaná kapacita reaktorů, která je 13 m3, nikoliv technologická, se kterou pracuje 1. JVS. Za směrodatnou nemůže být brána kapacita závadných látek v tekutých odpadech. Podle zákona o integrované prevenci platí, že na zařízení dochází ke zpracování 10 t nebezpečných odpadů, aniž by byla specifikována závadnost těchto odpadů. K odvolacím námitkám, ve kterých žalobce zpochybnil odborná stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009 a 19.5.2009 odvolací orgán uvedl, že se s nimi vypořádal v předchozím textu odůvodnění rozhodnutí. Bylo uzavřeno, že odvolací orgán po důkladném zhodnocení získaných důkazů neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí.

V. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná.

14. Žalobce svůj nesouhlas s žalovaným rozhodnutím shrnul do výtky, že se žalovaný v odvolacím řízení s námitkami uvedenými v odvolání vypořádal v obecné rovině bez provedeného dokazování a s některými odvolacími námitkami se vůbec nevypořádal a setrval na závěrech prvoinstančního orgánu. Z odůvodnění rozhodnutí není seznatelné, z jakých důvodů žalovaný považuje námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené, které nové skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, a z jakých důvodů považuje skutečnosti předestírané žalobcem za nerozhodné, nesprávné nebo vyvrácené. Přitom ze strany žalobce byla záležitost velmi přesně vysvětlena v odvolání ze dne 26.4.2012, doplněné obsáhlým odůvodněním ze dne 9.5.2012.

15. Za účelem posouzení důvodnosti této námitky, která byla v další části žaloby podrobně odůvodněna, se soud zabýval obsahem, jak žalovaného tak prvostupňového rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví vydané dne 6.4.2012 vyslovilo závěry k okruhům problémů, které byly nastíněny žalovaným správním orgánem v jeho závazném právním názoru v rozhodnutí ze dne 2.3.2012, kterým bylo předchozí rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7.5.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/8/Ku zrušeno a věc vrácena krajskému úřadu k novému projednání žádosti žalobce ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 23.4.2007 č.j. 10413/2007 OZZL/2/SoR, kterým byl žalobci udělen souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a s jeho provozním řádem, tj. zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s., Hlinská 456/2 v k.ú. České Budějovice podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, který byl udělen na dobu dvou let, konkrétně do 23.4.2009 s tím, že nenahrazoval povolení dle jiných právních předpisů. Žalobce nicméně s takto vyslovenými závěry Krajského úřadu Jihočeského kraje v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí obsáhle polemizoval a konkrétní argumentací je zpochybňoval. Bylo proto na žalovaném v rozsahu stanoveném odvoláním tyto námitky posoudit a vyhodnotit. To se však napadenému rozhodnutí nepodařilo.

16. Ustanovení § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů stanoví, v jakém rozsahu odvolací orgán přezkoumává odvoláním napadené rozhodnutí, resp. řízení, které předcházelo jeho vydání. Podle tohoto ustanovení je povinností odvolacího orgánu přezkoumávat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí přezkoumává v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo pokud to vyžaduje veřejný zájem. Při přezkoumávání řízení, které předcházelo vydání odvoláním napadeného rozhodnutí nepřihlíží odvolací orgán k takovým vadám řízení, které nemohou mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy nebo jeho věcnou správnost. Z toho vyplývá, že v plném rozsahu se odvolací orgán vypořádává souladem napadeného rozhodnutí s právními předpisy, ve vztahu k hledisku správnosti rozhodnutí pak rozsahem námitek, které jsou uvedeny v odvolání. Odvolací orgán je vždy povinen vypořádat se všemi odvolacími důvody a uvést, jakými úvahami a jakými právními předpisy se při rozhodování řídil. Pokud některé odvolací námitky nejsou pro posouzení základních otázek řízení rozhodující, nelze je bez dalšího v rozhodnutí pominout, je zapotřebí takové námitky označit a uvést k nim, z jakých důvodů nejsou pro věc podstatné, aby bylo účastníku řízení srozumitelné, z jakých důvodů se takovými námitkami správní orgán v odvolacím řízení nezabýval. Nelze takové námitky bez jakéhokoliv povšimnutí či vysvětlení v rozhodnutí, kterým je posuzována důvodnost odvolání, zcela pominout. Pokud totiž správní orgán námitky nevypořádá přesvědčivým způsobem nebo dokonce pomine některé námitky vypořádat vůbec, má to za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

17. Jak žalobce v žalobě uvedl a jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu ku příkladu jeho rozsudku sp.zn. 1 Afs 92/2012 „. . . z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1993, č.j. 6 A 48/1992-23, publikovaný ve správním právu pod č. 27/1994, nebo nově rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.12.2008, č.j. 8 Afs 66/2008-71). . . .“ Z toho, co bylo řečeno vyplývá obecný závěr, že přezkoumatelným správním rozhodnutím je pouze takové rozhodnutí, z něhož vyplývá nejen samotný výrok rozhodnutí a sdělení důvodů, pro které odvolací orgán nepovažuje odvolání za důvodné, ale i to, o jaké skutkové okolnosti v předmětné věci jde, jaké byly nebo nebyly k zjištěnému skutkovému stavu provedeny důkazní prostředky, které z nich se staly důkazem, jak tyto důkazy byly následně rozhodujícím orgánem hodnoceny, proč se případně některé důkazní prostředky nestaly důkazem a jak byly poté rozhodné skutkové okolnosti právně hodnoceny. Musí z něho být zřejmé, jak správní orgán vypořádal konkrétní odvolací námitky.

18. V žalovaném rozhodnutí je pod bodem I. na straně 1 – 5 popsán průběh vedeného řízení a jsou specifikovány odvolací námitky, k nimž je uvedeno, že je odvolací orgán důkladně prostudoval a ve stručnosti je na straně 3 – 5 specifikoval. Pod bodem II. odvolací orgán konstatoval právní stav řízení, specifikoval spornou skutečnost a to, zda předmětné zařízení podléhá při nakládání s kapalnými odpady také právnímu režimu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění, potažmo režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, v platném znění, nebo se jedná výhradně o vodní dílo. K tomu bez konkrétní argumentace zaujal závěr, že pro určení právního režimu je rozhodující právní komodita, se kterou se v zařízení nakládá a skutečnost, že zařízení DEM – ČOV, včetně jímek, je vodním dílem podléhajícím vodohospodářské legislativě nevylučuje, aby v zařízení bylo nakládáno s komoditou odpadu, tedy tekutými odpady a odpadními vodami, a aby se vodní dílo stalo současně zařízením k nakládání s odpady podle legislativy odpadové. DEM – ČOV má tedy dvojjediný charakter. Dále je poukázáno na platnou legislativu, z níž je dovozováno bez jakékoliv konkrétní argumentace, že DEM – ČOV je vodní dílo, které představuje stacionární technologickou jednotku, což je vlastní technologie – reaktory, ve které probíhá minimálně činnost označená jako D9. Pokud se jedná o nakládání s odpady, pak se činnost musí posuzovat podle přílohy č. 4 zákona o odpadech, kde je pod kódem D9 uvedena fyzikálně chemická úprava, která je svým charakterem průmyslovou činností uvedenou v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci. Pro posouzení probíhajícího procesu na zařízení není rozhodující jeho název nebo výstup, ale probíhající činnost a reakce. Právě touto činností a reakcí žalobce v obsáhlém odůvodnění odvolání argumentoval. Zpochybňoval v něm i kapacitu větší než 10 t denně. Žalovaný však stroze uzavřel, že DEM – ČOV může být provozována jako zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně a zůstává přitom vodním dílem. K tomu neuvedl, na základě jakých důkazů tento závěr vyslovil a v jakém směru obsáhlou argumentaci žalobce považuje za chybnou nebo nepřípadnou. Pouze k tomu stručně bez konkrétní argumentace doplňuje, že stejný princip je třeba použít na posouzení kapacity zařízení, kdy kapacita zařízení je v souladu s poznámkou textu přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci hodnocena jako prahová hodnota udávaná ve vztahu k projektovaným výrobním kapacitám. Bez dalšího a konkrétního vysvětlení argumentaci odvolatele označuje za nerelevantní. Neuvádí však, jakou argumentaci. Poznamenává, že souhlas ke sběru a výkupu odpadů pro kalové jímky, kdy jímky byly hodnoceny jako zařízení podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech, který krajský úřad udělil žalobci, nebyl nikdy zpochybněn, byl pravomocný a žalobce byl v dobré víře, že sběrné jímky jako zařízení je oprávněn provozovat. Tento vydaný souhlas však neměl za následek právní rozdělení zařízení, a to tak, že jímky jsou samostatným zařízením odděleným od technologické místnosti. Obsáhlá argumentace žalobce, kterou uvádí v odvolání ohledně dvou nezávislých zařízení, a to zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení na předčištění průmyslových odpadních vod, vodní dílo DEM – ČOV, již nebyla v žádném směru v tomto žalobou napadeném rozhodnutí posouzena. K tomuto vypořádání odvolací orgán uvádí, že tímto způsobem se vypořádal s většinou námitek žalobce uvedených v jeho odvolání a považuje je za neoprávněné nebo irelevantní. Tento způsob vypořádání velké většiny odvolacích námitek žalobce, jak je výše popsáno, soud nepovažuje za vyhovující a pro přezkoumání rozhodnutí dostačující.

19. V prvé řadě je zapotřebí poukázat na to, že prvostupňový správní orgán v rozhodnutí ze dne 6.4.2012 označil jako překážku pro kladné vyřízení žádosti žalobce o prodloužení souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o integrované prevenci, neboť dle tohoto zákona je třeba vydání integrovaného povolení. Při rozhodování o tom, zda zařízení žadatele DEM – ČOV spadá do působnosti zákona o integrované prevenci vycházel ze stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009 a 19.5.2009, kde je konstatováno, že zařízení žalobce spadá do působnosti tohoto zákona, s čímž se krajský úřad ztotožnil. Dále popsal s odkazem na popis žalobce zařízení DEM – ČOV i předřazenou příjmovou jímku, včetně jejich kapacity a zdůraznil, že jímka nemůže být svévolně vyčleněna, neboť je součástí zkolaudovaného vodního díla. Vyslovil názor, že pro případ, že žalobce bude na DEM – ČOV kromě odpadních vod přijímat také kapalné odpady, stane se z DEM – ČOV zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a potažmo dovodil, že v takovém případě musí být souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. Současně s odkazem na výše označené stanovisko Ministerstva životního prostředí je v rozhodnutí uvedeno, že kapacita DEM – ČOV je 10 t denně, z čehož je dovozováno, že na zařízení dochází k fyzikálně chemické úpravě odpadů deemulagaci, přičemž vznikají technologické odpadní vody, které jsou dočišťovány na komunální ČOV. Jedná se o způsob odstraňování odpadů, který je označen pod kódem D9. Odpady jsou po průchodu technologickým procesem na DEM – ČOV zpracovány na odseparovanou ropnou fázi, kal a technologické odpadní vody, mění se jejich charakter a vzniká nový odpad. Má jiné vlastnosti a je v podstatně menším množství.

20. Tento způsob žalobce v odvolání na straně 11 – 13 pod bodem 6 podrobnou argumentací odmítl. Žalobou napadené rozhodnutí se s touto námitkou vypořádalo zcela nedostatečně. V žalobou napadeném rozhodnutí není uvedeno, v čem se žalobce ve svém názoru uvedeném v odvolání mýlí, které úvahy neodpovídají závěrům, které učinil žalovaný a na základě jakých zjištění a důkazů žalovaný závěr vyslovil. Z další části žalobou napadeného rozhodnutí označené bodem III. totiž vyplývá, že při posouzení nedůvodnosti dalších odvolacích námitek žalovaný vycházel jednak z odborného stanoviska Asociace pro vody CzWA, z něhož žalovaný správní orgán citoval, stanovisko označil jako seriozní rozbor, se kterým lze téměř ve všem souhlasit a současně uvedl, že stanovisko nevylučuje, že předmětná DEM – ČOV je i zařízení, které ke svému provozu vyžaduje integrované povolení. Žalovaný dále vycházel ze sdělení 1. JVS a.s. ze dne 28.4.2009, k jehož hodnocení, tak jak učinil prvostupňový orgán, se žalovaný správní orgán připojil a toto hodnocení uvedené v prvostupňovém rozhodnutí odsouhlasil, což však platí za podmínky, že do zařízení nevstupuje komodita právně určená jako odpad, kterou je ovšem zařízení schopné po technologické stránce zpracovat. Následuje popis procesu v deemulgační ČOV, včetně příjmové jímky a je znovu zdůrazňováno, že toto zařízení je kolaudováno pouze jako vodní dílo. Žalovaný zde opakuje závěr, že činnost v zařízení probíhající je třeba zařadit pod kód D9 a uvádí, že na deemulgační ČOV vzniká z původně dovezených tekutých odpadů ropná fáze, která může být následně spalována a kaly, které jsou dále upravovány solidifikací a ukládány na skládce. Obecně je popisován proces vzniku technologické odpadní vody, z čehož následně žalovaný dovozuje, že na dané deemulgační ČOV probíhá i odstraňování nebezpečného odpadu a do kanalizace jsou po provedení procesu odstraňování odpadu vypouštěny pouze technologické odpadní vody, které jsou odpadními vodami ve smyslu vodního zákona, nikoliv odpady. Tyto vody jsou dále dočišťovány na komunální ČOV.

21. Tímto závěrem se žalovaný nikterak nevypořádává s dalšími odvolacími námitkami, které žalobce v odvolání uvedl pod bodem 7 a 8 na straně 13 – 15. Zároveň se žalobou napadené rozhodnutí nezabývá postavením na jisto odpovědi na důvodnost odvolací námitky ohledně tvrzení žalobce, že od 23.4.2007 žalobce v dané lokalitě provozoval dvě na sobě nezávislá zařízení: a) zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů provozované v dikci zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a b) zařízení na předčištění průmyslových odpadních vod – vodní dílo DEM – ČOV, provozované v dikci zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, nikoliv na základě § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalovaným vyslovený závěr o dvojjediném charakteru zařízení, jakož strohé uzavření této námitky, že odvolací orgán považuje za bezpochybné a prokázané, že zařízení jako celek je tvořeno kalovými jímkami a technologickou místností, které je třeba chápat jako celé zařízení, postrádá konkrétní argumentaci. Tu pak nemůže nahradit obecné vysvětlení, neboť odvolací námitky byly formulovány zcela konkrétně a povinností žalovaného bylo takto konkrétně formulované námitky v žalobou napadeném rozhodnutí taktéž konkrétně vypořádat. Takovou úvahu nemůže za žalovaný správní orgán učinit soud, neboť mu nepřísluší vypořádat odvolací námitky za žalovaný správní orgán. Správnímu soudu v řízení o žalobě ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s. přísluší posuzovat, zda byly odvolací námitky žalovaným vypořádány v celém rozsahu, a to způsobem, který odpovídá podkladům, které jsou založeny ve spise, zda jsou závěry na základě takových podkladů odpovídající a zda jsou srozumitelné. To v dané záležitosti ve vztahu k výše uvedenému vyslovit nelze.

22. Žalovaný se dále nevypořádal s odvolací námitkou žalobce po bodem 9. Byl si vědom, že kromě odpadních vod bude žalobce nakládat s kapalnými odpady – způsob nakládání D15, nikoliv D9 s odkazem na schválený provozní řád pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů schválený dne 23.4.2007. V této souvislosti bylo poukazováno i na to, že v době kdy byl žalobci vydán „souhlas“ platil již zákon o integrované prevenci, což se neprojevilo v postupu správních orgánů. Ani tento postup žalovaný nevysvětlil.

23. Žalobce pod bodem 11 odvolání zpochybnil postup krajského úřadu, který uvedl, že svůj závěr vyslovil i s ohledem na obsah stanovisek Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009 a ze dne 19.5.2009. Žalobce předestřel svou argumentaci ke svému tvrzení ohledně mylných závěrů odborných stanovisek pod bodem 1 – 10 odvolání na straně 19 – 30. S touto argumentací se žalovaný správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal pouze tak, že jednotlivé připomínky k odborným stanoviskům jsou de facto obsahem samotných námitek odvolání, s čímž se soud, s ohledem na rozsah a podrobnou formulaci odborných námitek, neztotožňuje. Závěr, který byl žalobcem v odvolání, s ohledem na vyslovené, výše označené námitky, uveden na straně 30, zůstal žalovaným správním orgánem zcela bez povšimnutí a posouzení. I tato skutečnost je nepřehlédnutelná k vyslovení závěru soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí.

24. Dále žalobce v žalobě uvedl, že v odvolání na straně 34 a 35 podrobně popsal a vysvětlil rozdíl mezi čištěním odpadních vod a závadných látek (nebezpečných kapalných odpadů) na vodním díle DEM – ČOV, kde byla k čištění použita jedna z metod čištění, tj. chemicko fyzikální metoda v souladu s vodoprávními předpisy a způsobem odstranění odpadu dle přílohy č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech, kód D9 – fyzikálně chemická úprava jinde v této příloze nespecifikovaná, jejímž konečným produktem jsou sloučeniny nebo směsi, které se odstraňují některým z postupů uvedeným pod označením D1 – D12, např. odpařování, sušení, kalcifikace, nově solidifikace. Žalovaný se k této problematice nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že posouzení této problematiky je podstatné pro vyslovení odpovědi na otázku, zda je možné na vodním díle DEM – ČOV čistit průmyslové odpadní vody a závadné látky v dikci zákona o vodách a zároveň odstraňovat nebezpečné odpady kód D9 v dikci zákona o odpadech je nevypořádání této odvolací námitky rovněž podstatné pro vyslovení závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí.

25. Současně soud poukazuje na skutečnost, že ve správním řízení byly při posuzování předmětné záležitosti k dispozici stanoviska, jednak odborných zařízení, jakož i ústředního správního orgánu, která se určitým způsobem mohou dotýkat práv a povinností účastníků řízení. Právní úprava vydávání stanovisek je stanovena v § 154 správního řádu [je třeba odlišit závazná stanoviska (právní úprava v § 149 odst. 1 správního řádu)]. Účelem stanovisek, případně vyjádření správních orgánů je vyjádřit jejich odborné názory v otázkách, které se dotýkají jejich působnosti, a to zejména vůči orgánům, které vedou správní řízení, jehož předmět se dotýká působnosti jiných správních orgánů. Taková stanoviska, vyjádření bývají zpravidla vydávána pro jiné orgány veřejné správy jako podklady pro správní rozhodnutí (§ 50 odst. 1 správního řádu). Je však třeba poznamenat, že stanoviska a vyjádření nejsou pro toho, komu jsou určena zásadně závazná a vztahuje se na ně zásada volného hodnocení podkladů ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu (výjimku tvoří závazná stanoviska a úkony dotčených správních orgánů, které nejsou samostatným rozhodnutím). Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí argumentuje se stanovisky jednak odborných institucí i stanoviskem odborného orgánu státní správy, je zapotřebí, aby se ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu hodnocením využití těchto stanovisek zabývalo, a případné námitky ohledně využití stanovisek v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádalo.

26. Soud proto uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a konkrétní nevypořádání výše uvedených námitek vznesených žalobcem v jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný správní orgán se jednak nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a pokud odvolací námitky vypořádal, bylo to způsobem, který nereagoval na konkrétní a podrobné odvolací námitky, Odůvodnění rozhodnutí je kusé, nepřehledné a obtížně srozumitelné. Bez konkrétní argumentace nemůže obstát obecné hodnocení ve vztahu k podrobné argumentaci, resp. polemice žalobce vyslovené v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu. V dalším řízení bude proto zapotřebí, aby se žalovaný správní orgán vypořádal jednotlivě s odvolacími námitkami přehledným způsobem, aby bylo možné posléze na základě žaloby posoudit konkrétní vypořádání odvolacích námitek s konkrétními závěry, k nimž žalovaný správní orgán uvede, na základě jakých úvah, případně s odkazem na jaké hodnocení důkazů jsou takové závěry vysloveny. Pokud jsou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedeny právně nerelevantní odvolací námitky, je zapotřebí takové námitky jako právně nerelevantní označit a uvést, proč není taková argumentace pro vyslovené závěry potřebná a podstatná. Bez těchto konkrétních úvah nelze rozhodnutí přezkoumat.

27. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nevyhovělo požadavkům na jeho přezkoumatelnost, soud postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a bez nařízeného jednání rozhodnutí žalovaného správního orgánu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude proto na správním orgánu, aby se znovu zabýval odvolacími námitkami a přezkoumatelným způsobem se vypořádal s argumentací žalobce a řádně odůvodnil svůj závěr.

VI. Závěr, náklady řízení

28. Soud proto v dané věci postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl žalobce úspěšný a z toho důvodu mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 7.800,- Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, 2x úkon právní pomoci po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 4.200,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 600,- Kč. Náklady řízení představují částku 7.800,- Kč.

Poučení