10 Ad 10/2010 - 41

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Staves.cz, družstvo, se sídlem Lipová 370/6, Brno, IČ 26246449, zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, se sídlem Zahradnická 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2010 čj. 2009/81917-424 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo na základě jeho odvolání změněno rozhodnutí Úřadu práce Brno-město (dále jen úřad práce) ze dne 29.9. 2009 č.j. VI./2250/P/101/2009/Má. Tímto rozhodnutím úřad práce uložil žalobci podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 3.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že jako zaměstnavatel nesplnil oznamovací povinnost podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona, neboť písemně neinformoval v termínu úřad práce o ukončení zaměstnání tří cizinců před uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení v zaměstnání, a to v případě tří cizinců uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, a současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalovaný v odvolacím řízení toto rozhodnutí úřadu práce změnil tak, že upřesnil formulaci popisu jednání, jímž se měl žalobce správního deliktu dopustit, věcně však odvolání zamítl. Žalobce v žalobě uvádí, že rozpor mezi žalobcem a žalovaným spočívá v tom, zda se na žalobce vztahuje či nevztahuje oznamovací povinnost podle § 88 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle kterého je zaměstnavatel povinen písemně informovat příslušný úřad práce, jestliže cizinec, kterému bylo vydáno povolení k zaměstnání, ukončil zaměstnání před uplynutím doby, na kterou bylo povolení vydáno, a v případě, že zaměstnání bylo ukončeno výpovědí z některého z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až písm. e) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů nebo okamžitým zrušením podle § 56 zákoníku práce, i důvod ukončení zaměstnání. Ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti stanoví, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty, pokud zákon nestanoví jinak. Pro tyto účely se za zaměstnání považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Smyslem tohoto ustanovení je dle tvrzení žalovaného zamezit nežádoucím jevům na trhu práce, kdy v praxi činí problém účelové zakládání obchodních společností o velkém počtu společníků - cizích státních příslušníků, kteří se tímto způsobem vyhýbají povinnosti získat pro zaměstnání na území České republiky povolení a účelově tak obcházejí zákon o zaměstnanosti. Potřebu a smysl takové právní úpravy žalobce nepopírá. Ze znění předmětného ustanovení však vyplývá, že za zaměstnání se plnění úkolů pro družstvo členem družstva považuje pouze pro tyto účely, tj. pro povolení k zaměstnání cizince, kterážto problematika je upravena v hlavě II části čtvrté, nikoliv pro účely celého zákona o zaměstnanosti. To podle názoru žalobce znamená, že pokud je informační povinnost zaměstnavatele oznámit ukončení zaměstnání cizince ve smyslu § 80 zákona o zaměstnanosti upravena v jiné hlavě, toto rozšířené chápání zaměstnání se na ně nevztahuje. Informační povinnost zaměstnavatele zakotvená v § 88 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti má smysl, pokud jsou uvolněná pracovní místa obsazována jinými zájemci nebo uchazeči o zaměstnání, kterým úřad práce zprostředkovává zaměstnání. Dle ustanovení § 221 odst. 1 obchodního zákoníku je družstvo společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání nebo zajišťování potřeb svých členů. Předmětná pracovní místa jsou tak v souladu s tímto ustanovením určená výhradně pro členy družstva. Na základě výše uvedeného žalobce rozporuje tvrzení žalovaného, že rozhodnutí úřadu práce bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobce poukazuje na to, že rozhodnutí úřadu práce pro něj má ten následek, že úřad práce na základě § 38 zákona o zaměstnanosti nenabízí a nezveřejňuje nabídky volných pracovních míst a následně podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti nepovoluje zaměstnání členů družstva - cizinců. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 16.8. 2010, uvedl, že žalobce interpretuje jednotlivá ustanovení zákona o zaměstnanosti účelově, ve snaze přesvědčit o svém názoru. Uvádí, že část čtvrtá zákona o zaměstnanosti je nazvána „zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí”. Je tedy zřejmé, že obsah celé této části obsahuje komplexní úpravu vztahující se k povinnostem zaměstnavatelů při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí. Pokud bychom chtěli interpretovat jednotlivé hlavy této části odděleně, bez vzájemných souvislostí, došlo by ke značné změně smyslu jednotlivých ustanovení. Pokud je např. v ustanovení § 85 zákona o zaměstnanosti konstatováno, že pro účely zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí podle tohoto zákona se za cizince nepovažuje občan Evropské unie nebo jeho rodinní příslušníci a rodinný příslušník občana České republiky uvedený v ustanovení § 3 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, je zřejmé, že se rovněž jedná o úpravu, která se vztahuje k celé části čtvrté, nikoli pouze k první hlavě této části. Některé evidenční povinnosti zakotvené v hlavě třetí čtvrté části zákona o zaměstnanosti se rovněž vztahují na zaměstnavatele podle rozšířené definice zaměstnání uvedené v ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti. Z ustanovení § 102 zákona o zaměstnanosti je zřejmé, že i zaměstnavatel definovaný v ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti, tedy například družstvo, pro které činnost vykonává jeho člen, má povinnost vést evidenci cizinců - občanů Evropské unie, ačkoliv tato povinnost je stanovena v hlavě třetí a status družstva jako zaměstnavatele sui generis v hlavě druhé. Pokud ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti stanovuje, že za zaměstnání je považován i výkon činnosti členem družstva pro toto družstvo, žalovanému není s ohledem na uvedené zřejmé, proč by tato rozšiřující definice zaměstnání pro účely zaměstnání cizinců neměla být účinná pro celou část týkající se zaměstnávání cizinců, ale pouze pro účely povinnosti získat pro výkon této části povolení k zaměstnání. Ze zisku povolení k zaměstnání cizince v ostatních hlavách části čtvrté vyplývají určité povinnosti jak pro zaměstnavatele, tak pro úřad práce. Pokud by se tyto povinnosti nevztahovaly na všechny „zaměstnavatele” definované v ustanovení § 89 zákona zaměstnanosti, ztratila by úprava zaměstnávaní cizinců částečně svůj smysl, jak bude uvedeno níže. Žalovaný pro názornost uvádí následující případ: cizinec ukončí svou činnost pro družstvo a nadále zůstává jeho členem. Podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti ukončením jeho pracovní činnosti pro družstvo končí platnost vydaného povolení k zaměstnání. Tím, že družstvo - zaměstnavatel splní svou oznamovací povinnost, úřad práce dostane na vědomí, že povolení k zaměstnání ztratilo svou platnost, a proto například nemusí cizince vést v evidenci osob, kterým bylo vydáno povolení k zaměstnání (ustanovení § 102 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Je tedy zřejmé, že všechna ustanovení části čtvrté zákona o zaměstnanosti na sebe mají vzájemnou návaznost a nelze je vykládat izolovaně dle jednotlivých hlav. Není tedy pravdou tvrzení žalobce, že se na něj nevztahuje oznamovací povinnost zaměstnavatele zakotvená v ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, když definicí zaměstnání uvedenou v ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti je žalobce jako družstvo definován jako zaměstnavatel. Plynou tedy pro něj v oblasti zaměstnávání cizinců stejné povinnosti, které má „klasický“ zaměstnavatel, který své zaměstnance zaměstnává v pracovněprávních vztazích. Podobnou úpravu stanoví rovněž § 5 odst. 3 zákoníku práce. Žalovaný nesouhlasí ani s argumentací žalobce, že předmětná pracovní místa jsou určena výhradně pro členy družstva. Tato exkluzivita pracovních míst z citovaného ustanovení nevyplývá. Žalovanému není zřejmé žádné omezení, které by pro družstvo plynulo v oblasti uzavírání pracovněprávních vztahů. Družstvo nemusí svou činnost zajišťovat výhradně svými členy, ale může bez jakéhokoliv omezení přijmout zaměstnance do pracovního poměru. Uvolnění pracovního místa, pokud práce byla vykonávána členem družstva, pak zajisté vede i k tomu, že na toto volné pracovní místo může být zprostředkován i uchazeč o zaměstnání. K tomu, aby úřad práce mohl evidovat volná pracovní místa, ovšem musí o jejich existenci nejdříve vědět. Tedy zaměstnavatel, v tomto případě žalobce - družstvo jako zaměstnavatel sui generis dle ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti, musí úřadu práce tuto skutečnost oznámit. Poukazuje-li žalobce na to, že uložená pokuta má za následek, že pro žalobce nejsou zveřejňována volná pracovní místa, je to pro účely této věci zcela irelevantní. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud podanou žalobu zamítl. K tomuto vyjádření podal žalobce repliku, v níž uvedl, že žalovaný vykládá zákon o zaměstnanosti příliš extenzivně, a to i v případech, na které se již z principu věci nemůže vztahovat. Jestliže pracovní vztah k družstvu není dán, není možné, aby žalobce vystupoval jako zaměstnavatel. Postavení člena družstva a zaměstnance je v takovém případě diametrálně odlišné, stejně jako pozice družstva samotného, jakožto „subjektu” dle obchodního práva a klasického zaměstnavatele. Pokud by žalobce přistoupil na výklad žalovaného, byl by nucen konstatovat, že stejně jako členové družstva by museli být posuzováni i například společníci společností s ručením omezením. Takový výklad je však i z podstaty věci zcela nepřijatelný a popírá smysl existence obchodního zákoníku. Poukazuje rovněž na to, že v ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti se výslovně uvádí spojení „pro tyto účely”, z něhož je třeba vyvodit, že uvedená definice se vztahuje pouze na situace uvedené v tomto ustanovení, nikoliv na další části zákona. Pokud by totiž zákonodárce měl v úmyslu, jak naznačuje žalovaný, využít tuto definici i na jiných místech zákona o zaměstnanosti, postupoval by jinak, jednodušeji. Nejspíše by zaměstnavatele - družstvo zmínil již v úvodních ustanoveních zákona. Nelze rovněž odhlížet od toho, že v ustavení § 89 zákona o zaměstnanosti je definováno „zaměstnání”, nikoliv „zaměstnavatel”. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) se však už vztahuje na zaměstnavatele. I kdybychom propojili obě ustanovení, nelze v žádném případě dovodit, že družstvo je vždy zaměstnavatelem. Stejně tak by totiž zaměstnavatelem musela být dle ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti obchodní společnost vůči svým společníkům, jednatelům atd. Vezmeme-li v potaz i úmysl zákonodárce a vyložíme-li předmětná ustanovení teleologicky, je velmi nepravděpodobné, že by zákonodárce hodlal ztotožnit naprosto rozdílné právní vztahy. Žalobce uvádí, že žalovaný v podstatě popírá smysl obchodního zákoníku, neboť ten jednoznačně umožnil vznik družstev, která fungují na úplně jiném principu, než je pracovněprávní vztah. Je tedy třeba vykládat právní předpis systematicky, a to i v kontextu dalších právních norem stejné právní síly. Žalobce rovněž poukazuje na to, že žalovaný stejně jako úřady práce a oblastní inspektoráty práce si jsou uvedeného vědomy. Při všech svých kontrolách nejen u žalobce, ale i u všech ostatních subjektů, nikdy nekontrolují dodržování pracovněprávních předpisů u družstevníků. Vyžadují jen předložení pracovních smluv. Jejich činnost se soustředí výhradně na zaměstnance s pracovní smlouvou. Jedná-li se o družstevníky s povolením k zaměstnání, v rámci své kontrolní činnosti tuto skupinu zcela ignorují. I to dokresluje, že v této situaci žalovaný vykládá zákon účelově, ve svůj prospěch, nepřípustným způsobem a de facto supluje zákonodárce. Dalším podáním doručeným soudu dne 16.3. 2011 žalobce dále doplnil svou argumentaci uvedenou v žalobě. Poukázal na text uvedený na webových stránkách žalovaného, kde žalovaný uvedl, že cizinec, který je v České republice členem družstva a pro družstvo vykonává práci vyplývající z předmětu činnosti družstva, nemusí mít uzavřen pracovněprávní vztah případech, kdy nejde o závislou práci. Může se jednat o pracovní vztah člena k družstvu, který upravuje obchodní zákoník, nespadající do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí. Pro účely monitoringu situace na trhu práce se však i u těchto lidí vyžaduje, aby měli povolení k zaměstnání. Tím tedy žalovaný přiznává, že v případě cizinců, kteří jsou členy družstva, existuje jiný než pracovněprávní vztah, který nespadá do jeho kompetence. Takový je i případ žalobce. Avšak i zde bez jakékoliv opory v obchodním zákoníku a za účelem pouhého monitoringu je vyžadováno povolení k zaměstnání. Tím dochází ke směšování dvou rozdílných vztahů, a to vztahu pracovněprávního a obchodněprávního. Jestliže tedy povolení k zaměstnání v případě žalobce požadováno jen za účelem monitoringu, je s ohledem na to, že jde o obchodněprávní vztah zarážející, že neprodloužení povolení k zaměstnání je odůvodněno situací na trhu práce dle pracovněprávních předpisů. Jestliže žalovaný sám přiznává, že je v této situaci nekompetentním orgánem, není možné, aby na základě pracovněprávních předpisů bez opory v zákoně zasahoval do obchodněprávních vztahů. Postupem žalovaného tak bylo zcela mimo jeho kompetence omezeno právo žalobce jako člena družstva. Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě, žalovaný s poukazem na vyjádření k žalobě a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Ze správního spisu vyplývá, že ve třech případech, kdy úřad práce vydal povolení k zaměstnání cizincům u žalobce a kde došlo k ukončení zaměstnání před koncem platnosti povolení k zaměstnání, byla žalobcem jako zaměstnavatelem tato skutečnost oznámena po uplynutí zákonné lhůty. Jedná se konkrétně o povolení zaměstnání vydané dne 14.10. 2008 pod sp.zn. BMA-7792/2008-za, které bylo vydáno s platností do 30.9. 2009, pracovní poměr cizince byl ukončen dne 1.2. 2009, sdělení zaměstnavatele bylo úřadu práce doručeno dne 10.7. 2009. Dále se jedná o rozhodnutí úřadu práce ze dne 25.2. 2009 č.j. BMA- 298/2009-za, kterým bylo vydáno povolení k zaměstnání na dobu do 31.3. 2011, pracovní poměr byl ukončen dne 2.4. 2009, sdělení zaměstnavatele bylo úřadu práce doručeno dne 29.7. 2009. Dále se jedná o povolení k zaměstnání vydané dne 28.11. 2008 úřadem práce pod č.j. BMA- 8897/2008-za, s dobou platnosti do 31.10. 2009, zaměstnání bylo ukončeno 30.11. 2008, sdělení zaměstnavatele bylo úřadu práce doručeno dne 29.7. 2009. Opatřením ze dne 3.9. 2009 zahájil úřad práce řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt podle ustanovení § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Dne 24.9. 2009 se v rámci tohoto řízení konalo ústní jednání. Při tomto ústním jednání žalobce uvedl, že člen družstva, který odjíždí mimo republiku, z pohledu výkonu práce pro družstvo zůstává členem družstva a pracovní vztah trvá. Nicméně po dobu své nepřítomnosti je na takzvaném „odpočinku”. U některých členů družstva se stává, že v dohodnutém termínu do práce zpět nenastoupí, nevrátí se ze zahraničí nebo nastoupí k jinému subjektu. Pokud se tyto skutečnosti zjistí, teprve následně se oznamují místně příslušnému úřadu práce. Bohužel ale zpětně s daty, ke kterým žalobce tyto skutečnosti zjistil. Rozhodnutím ze dne 29.9. 2009 uložil úřad práce žalobci pokutu ve výši 3.000,- Kč za správní delikt, jak bylo uvedeno shora, a současně uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí úřad práce shrnul zjištění konstatovaná již shora a vyjádření žalobce při ústním jednání. Následně uvedl, že na základě těchto zjištění má úřad práce za prokázané, že žalobce jako zaměstnavatel nesplnil svou oznamovací povinnost v daném termínu podle zákona a po zhodnocení uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobce se dopustil popsaným jednáním správního deliktu podle ustanovení § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že pojem zaměstnavatel podle zákona o zaměstnanosti nezahrnuje družstvo ve vztahu k družstevníkům, neboť družstvo družstevníky nezaměstnává v pracovněprávních vztazích ani není organizační složkou. Činnost družstevníka pro družstvo je sice zaměstnáním, družstevník podle zákona o zaměstnanosti není ale zaměstnancem. Podle názoru žalobce proto nelze na družstvo vztáhnout ustanovení § 88 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Úřad práce odůvodňuje udělení pokuty ukončením pracovního poměru. Družstevníci však nebyli k družstvu v pracovním poměru a pokud takový poměr neexistoval, nemohl být ani ukončen. Podléhá-li práce pro družstvo povolení podle zákona o zaměstnanosti, pak je třeba ji zúžit na období podle platného povolení. Členství v družstvu cizincům uvedeným v rozhodnutí nezaniklo, vzhledem k tomu pak práce pro družstvo (zaměstnání) ukončena nebyla a nebylo tudíž co hlásit. Na základě toho, že cizinci nikdy nebyli v pracovněprávním vztahu k družstvu a družstvo tak nemohlo být v tomto případě zaměstnavatelem, domnívá se žalobce, že pokuta byla uložena v rozporu se skutkovým stavem věci a právními předpisy. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8.3. 2010 č.j. 2009/81917-424 tak, že výrok rozhodnutí úřadu práce změnil tak, že v popisu jednání, jímž se měl žalobce správního deliktu dopustit, byl text „pracovní poměr byl ukončen” vypuštěn a nahrazen textem „zaměstnání bylo ukončeno”. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný shrnul obsah správního spisu a zrekapituloval odvolací námitky. K těmto námitkám pak uvedl, že podle ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání …; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společností pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Zákonodárce tak reguloval výkon práce cizince pro družstvo, přičemž vztah družstva a cizince jako svého člena ekvivalentně hodnotí jako vztah zaměstnavatele a zaměstnance. Ačkoliv je právní úprava družstva svěřena obchodnímu zákoníku, zákon o zaměstnanosti stanoví omezení pro právnické osoby, družstva, vystupující v pracovních vztazích jako zaměstnavatelé. Jelikož cizinci žádali úřad práce o vydání povolení k zaměstnání podle ustanovení § 92 zákona o zaměstnanosti pro možnost vykonávat práci pro družstvo jako jeho členové, lze konstatovat, že hlavním účelem bylo, aby uvedené osoby byly ve vztahu k družstvu považovány za zaměstnance. Žalobce toto nenamítal a nepoukazoval na to, že tomu tak není. Pokud by žalobce neměl v úmyslu tyto osoby zaměstnávat ve smyslu ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti, nežádali by cizinci úřad práce o vydání povolení k zaměstnání a následně by žalobce nezasílal úřadu práce sdělení zaměstnavatele o předčasném ukončení zaměstnání cizince na území České republiky. Právní úprava v ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti má zamezit nežádoucím jevům na trhu práce. Povinnost získat povolení k zaměstnání se vztahuje i na cizí státní příslušníky, kteří jsou společníky obchodních společností, statutárními orgány nebo členy statutárních orgánů obchodních společností nebo členy družstva nebo členy statutárního nebo jiného orgánu družstva a zajišťují pro obchodní společnost nebo družstva plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti obchodní společnosti nebo družstva. Ze zkušeností úřadu práce a dalších státních orgánů vyplynulo, že v praxi činí problém účelové zakládání obchodních společností o velkém počtu společníků - cizích státních příslušníků, kteří se tímto postupem vyhýbají povinnosti získat pro zaměstnání na území České republiky povolení a obcházejí tak zákon o zaměstnanosti. Z těchto důvodů byla přijata citovaná právní úprava zakotvující povinnost i v takovém případě získat povolení zaměstnání. Je tedy zřejmé, že z hlediska zákona o zaměstnanosti je obchodní společnost či družstvo z hlediska zákona o zaměstnanosti považována za zaměstnavatele i ve vztahu k cizincům, kteří pro družstvo vykonávají práci jako členové družstva. Mezi tyto povinnosti pak patří i povinnost oznámit ukončení zaměstnání ve smyslu ustanovení § 88 zákona o zaměstnanosti. Ze spisové dokumentace je dále zřejmé, že jako důvod ukončení zaměstnání uvedl žalobce v oznámení zaslaném úřadu práce důvody skončení pracovního poměru podle zákoníku práce. Pokud by byl žalobce toho názoru, že nemusí tuto oznamovací povinnost vůči úřadu práce vůbec plnit, jistě by nezasílal úřadu práce formulář sdělení zaměstnavatele o předčasném ukončení zaměstnání cizince na území České republiky. Ze smyslu oznamovací povinnosti stanovené pro zaměstnavatele zákonem o zaměstnanosti a regulace zaměstnávání cizinců tímto zákonem jednoznačně vyplývá, že tato povinnost se vztahuje na zaměstnavatele ve všech formách, není zde rozhodné, o jakou formu zaměstnavatele se jedná. Slouží mj. k monitorování pohybu cizinců a volných pracovních míst (pouze při existenci volného pracovního místa může být podle ustanovení § 92 zákona o zaměstnanosti vydáno povolení k zaměstnání), bylo by nesystémové z této povinnosti vyjmout družstva, když cizinci zde pracující žádají o povolení k zaměstnání za stejných podmínek jako právnické či fyzické osoby. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze věc posoudil takto: V dané věci žalobce v žalobě zpochybňoval pouze to, že se něj vztahuje povinnost obsažená v ust. § 88 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Soud dospěl k závěru, že tato povinnost se na žalobce vztahuje a vycházel přitom z následujících úvah: Podle § 89 zákona o zaměstnanosti cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Cizinec, kterému bylo vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání zelené karty nebo modré karty, může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván po dobu ode dne vydání tohoto potvrzení do ukončení řízení o jeho žádosti o vydání zelené karty nebo modré karty. Žalobce v zásadě nezpochybňuje, že cizinec-člen družstva, který hodlá pro družstvo plnit úkoly vyplývající z předmětu činnosti družstva, je povinen si nejprve obstarat povolení k zaměstnání. Výraz „pro tyto účely“ v ust. § 89 zákona o zaměstnanosti pak chápe tak, že se jím míní pouze povolení k zaměstnání cizince. Výkladem spojení „pro tyto účely“ v ust. § 89 zákona o zaměstnanosti se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 As 16/2006-89 ze dne 28. 2. 2007, kde řešil otázku, zda toto výkladové pravidlo je možno použít i v řízení vedeném podle zákona o pobytu cizinců. Tuto otázku přitom zodpověděl kladně a uvedl: Námitku stěžovatele, že se toto výkladové pravidlo nepoužije ve vztahu k ustanovením zákona o pobytu cizinců, shledal Nejvyšší správní soud lichou. Zákon o pobytu cizinců neobsahuje vlastní definici pojmu zaměstnání, a proto je třeba vycházet z definice obsažené v zákoně o zaměstnanosti, kde je výslovně uvedeno, že za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem. Slovní spojení „pro tyto účely“ vyjadřuje, že se citované vymezení pojmu zaměstnání vztahuje na všechny situace, které souvisí s povolením k zaměstnání pro cizince, tj. i pro účely správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců z důvodu výkonu zaměstnání bez povolení k zaměstnání. Výklad akcentovaný stěžovatelem, že zmíněná definice zaměstnání není použitelná pro účely zákona o pobytu cizinců, proto nemůže obstát. Městský soud v Praze se s tímto názorem Nejvyššího správního soudu ztotožňuje. Je-li možné definici zaměstnání uvedenou v ust. § 89 zákona o zaměstnanosti použít i pro účely řízení podle zákona o pobytu cizinců, tím spíše je možné tuto definici použít pro účely výkladu ustanovení § 88 zákona o zaměstnanosti. I toto ustanovení se totiž dotýká zaměstnávání cizinců. Účelem definice zaměstnání v ust. § 89 zákona o zaměstnanosti bylo zabránit účelovému obcházení zákona o zaměstnanosti a tam stanovených povinností pro zaměstnávání cizinců zakládáním obchodních společností a družstev a vykonáváním činností, které by jinak mohly být vykonávány v pracovním poměru, členy těchto družstev nebo společníky těchto společností. Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce jednoznačně bylo vztáhnout i na tyto případy všechny povinnosti vyplývající ze zaměstnávání cizinců a není tedy důvodu, proč by v těchto případech nemělo mít družstvo oznamovací povinnost dle § 88 zákona zaměstnanosti. Má-li mít úřad práce přehled o situaci na trhu práce, aby tak mohl plnit své úkoly související s regulací zaměstnávání cizinců, je zapotřebí, aby měl co nejúplnější a nejaktuálnější přehled o tom, kým, v jakém oboru a v jakém počtu jsou cizinci zaměstnáváni. Úřad práce tak mj. musí mít i informace o tom, kolik cizinců již konkrétní zaměstnavatel zaměstnává. Přehled o tomto počtu pochopitelně může mít pouze tehdy, pokud mu zaměstnavatel včas oznámí, že k ukončení zaměstnání došlo před uplynutím platnosti vydaného povolení k zaměstnání. Ostatně ze správního spisu vyplývá, že žalobce oznamovací povinnost plnil; nebyl tedy postižen za to, že by tuto povinnost neplnil vůbec, ale za to, že tuto povinnost neplnil v zákonné lhůtě. Jeho tvrzení, že oznamovací povinnost plnil preventivně, aby nebyl ze strany úřadu práce postižen, se nejeví být příliš logickým, když tuto povinnost zároveň plnil po lhůtě k tomu stanovené zákonem. S plněním této oznamovací povinnosti nikterak nesouvisí možnost aplikace zákoníku práce na cizince-členy družstva např. v souvislosti se služebními cestami těchto cizinců. Zákoník práce totiž nestanoví žádné odlišnosti pro případ služební cesty zaměstnance-cizince od služební cesty zaměstnance-občana ČR. Není-li takového rozdílu, není důvod aplikovat ani rozšiřující výkladové pravidlo dle § 89 zákona o zaměstnanosti. Toto pravidlo platí jen tam, kde se hovoří o zaměstnávání cizinců, tj. jinými slovy řečeno jen tam, kde pro zaměstnávání cizinců je stanoven jiný režim než pro zaměstnávání občanů České republiky. Z tohoto důvodu nemůže být tato definice obsažena již v úvodních ustanoveních zákona o zaměstnanosti (jak to uváděl žalobce), neboť tím by bylo nutno tuto definici vztáhnout i pro případy družstevníků-českých občanů a právě tím by byl zcela popřen rozdíl mezi těmito dvěma zcela odlišnými instituty. V souladu s tímto výkladem tak je i ten postup, že při kontrolách prováděných příslušnými kontrolními orgány, které jsou zaměřeny na dodržování zákoníkem práce stanovených povinností např. při nařizování práce přesčas apod., jsou družstevníci kontrolujícími orgány „ignorováni“, jak uvádí žalobce. Pro úplnost pak soud uvádí k tvrzením obsaženým ve vyjádření žalobce v prvostupňovém řízení a při ústním jednání před soudem, která se týkají nemožnosti plnit oznamovací povinnost, pokud se družstevníci po odjezdu do domovského státu na vánoční svátky zpět do ČR nevrátí, že k těmto tvrzením nelze přihlížet. Je totiž povinností žalobce, aby si své vnitřní poměry upořádal takovým způsobem, aby mohl dostát všem svým zákonným povinnostem. Pokud žalobce v důsledku nevhodně nastavených interních postupů nemůže své zákonné povinnosti plnit, jde to plně k jeho tíži. Kromě toho je nutno poznamenat, že v projednávaném případě došlo podle oznámení žalobce k ukončení zaměstnání ve dnech 30. 11. 2008, 2. 4. 2009 a 1. 2. 2009, tj. nejméně ve dvou ze tří těchto případů je nepochybné, že ukončení zaměstnání nemělo žádnou časovou souvislost s vánočními svátky. K poukazu žalobce na skutečnost, že uložení pokuty s sebou nese skutečnost, že úřad práce nenabízí a nezveřejňuje žalobci nabídky jeho volných pracovních míst a následně nepovoluje zaměstnání členů družstva – cizinců, soud může toliko podotknout, že toto tvrzení nemá přímý vztah k projednávané věci. Jak bylo shora vyloženo, žalobci byla sankce uložena po právu, po právu jej tak stihly i všechny další následky spojené s uložením této sankce. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení