10 Ad 10/2016 - 92

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Z. H. bytem [adresa] proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu obrany České republiky sídlem nám. Svobody 471/4, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí státního tajemníka v ministerstvu obrany ČR ze dne 14. 3. 2016, čj. 46-26/2014-1692 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí státního tajemníka v ministerstvu obrany ČR ze dne 14. 3. 2016, čj. 46-26/2014-1692 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany ČR (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2015, čj. 46-22/2014-1692 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“), zamítl žádost žalobce o proplacení služebních pohotovostí ze dne 17. 12. 2013 a nepřiznal žalobci nárok na výplatu odměny za služební pohotovost za období tří let zpětně od podání žádosti.

2. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 2016, žalovaný odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.

3. Mezi účastníky je sporným, zda žalobci za tři roky před podáním jeho žádosti na základě rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 příslušela odměna za jím konanou služební pohotovost. Zatímco žalobce je přesvědčen o existenci tvrzeného nároku, žalovaný trvá na tom, že žalobcem uváděné rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav takovou služební pohotovost jako omezení žalobce pro konkrétní časy nenařizovaly, tudíž žalobci odměna za služební pohotovost nepřísluší.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul předchozí průběh správního řízení a závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. Označil přitom právní a jiná východiska, na nichž Napadené rozhodnutí spočívalo, a to včetně rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku o vyčleňování vojáků z povolání a občanských zaměstnanců v rezortu Ministerstva obrany k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 2/2012, v nichž byl žalobce zařazen v seznamu 225, resp. 221 osob do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut.

5. Žalovaný rovněž v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že bylo zjevné, že v hotovostním systému byly určeny skupiny, které zabezpečovaly plnění operativních úkolů, a z těchto skupin byli jednotlivci nebo menší skupiny pravidelně určovány k plnění úkolů v konkrétních časových úsecích. Naopak tyto menší skupiny bylo třeba odlišovat od skupin, „u kterých šlo pouze o obecné určení pro přípravu k plnění úkolů za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a sloužily v době míru pouze jako podklad pro plánování a přípravu bez omezení policistů v době mimo výkon služby“. Podle žalovaného tedy platilo, že tito policisté podle nařízení pro zabezpečení bojové pohotovosti v rezortu Ministerstva obrany ze dne 12. 7. 2007, čj. V154/2007-1618 (nahrazeným nařízením ze dne 23. 12. 2011, čj. V528/2011-1160) přecházeli do stavu pohotovosti až na základě vydání zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. V letech 2011 a 2012 však trval mírový stav a žádné takové zvláštní nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky vydáno nebylo, tudíž žalobci nebyla služební pohotovost tohoto typu nařizována.

6. Ve vztahu k žalobci pak žalovaný zhodnotil, že žalobce je svéprávnou osobou s vojenskou praxí, proto bylo opodstatněné po něm požadovat rozlišení mezi výkonem služební pohotovosti a pouhou připraveností k jejímu výkonu. Žalovaný dále uvedl, že ze strany žalobce nedošlo k výkonu úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a žalobce ani nebyl jakkoliv omezen na svých právech. Povinnosti žalobcem tvrzené v odvolání tak byly buď zákonnými omezeními pro všechny vojáky, anebo představovaly jen poskytnutí nezbytné součinnosti zaměstnavateli, jako tomu bylo v případě sdělování telefonického kontaktu či místa pobytu.

7. Žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že mu byla služební pohotovost nařízena uvedením jeho osoby v seznamu osob ve smyslu rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 na rok 2011 a č. 1/2012 na rok 2012. Žalovaný konstatoval, že těmito úkony nebyla žalobci nařizována celoroční služební pohotovost, nýbrž byl pouze zařazován do bojového rozdílení, přičemž do služební pohotovosti by byl žalobce určován až na základě zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie, které ovšem v předmětných letech vydáno nebylo. Odměnu za pohotovost pak podle žalovaného nelze ze strany žalobce žádat jen v důsledku použití výrazu „pohotovost“, který neodpovídá ani znění § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), ani závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59.

8. Žalovaný odmítl rovněž námitku, že by povinnost stanovená v Jednacím řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, která se týkala vedení přehledu aktuální adresy bydliště a způsobu vyrozumění v době nepřítomnosti příslušníka Vojenské policie na pracovišti, osvědčovala existenci nařízené služební pohotovosti žalobce, nýbrž dle žalovaného sloužila pouze k zabezpečení spojení v případě přechodu útvaru z mírového na válečný stav. Toto opatření, které je běžnou praxí u zaměstnavatelů, přitom podle žalovaného žalobce nijak neomezilo ve způsobu trávení volného času v době mimo výkon služby. Stejně tak tomu bylo i v případě ověřování telefonického spojení k zabezpečení dosažitelnosti v době vánočních a jiných svátků, když z takového ověřování spojení žalobci žádné povinnosti ani omezení nevznikaly.

9. K námitce žalobce, že byl údajně povoláván do zaměstnání v době mimo dobu služby, se žalovaný s ohledem na nekonkrétnost této námitky, která nebyla identifikována časovým údajem, ani důvodem takového povolání, dále nevyjadřoval s výjimkou obecného konstatování, že se tak mohlo stát v rámci služební pohotovosti mimo dobu služby, která byla s dosažitelností 120 minut žalobci nařízena v roce 2012.

10. S námitkou, že žalobce, stejně jako další jím jmenování zaměstnanci Vojenské policie, byli vždy poučováni pod dozorem náčelníka štábu pplk. Ing. J. K. na začátku roku v tom smyslu, že i v případě bojové a mobilizační pohotovosti platila stejná pravidla jako v případě jiných služebních pohotovostí, se žalovaný vypořádal tak, že se jedná o „účelové tvrzení, protože žádný rozumný člověk by nenařídil ani nepřijal nařízení služební pohotovosti 365 dní v roce“. Odkazy žalobce žalovaný přešel konstatováním, že taková prohlášení jsou známa jen „od osob, které samy požádaly o proplacení těchto tzv. celoročních pohotovostí“.

11. K námitce žalobce, že nebyl seznámen s vnitřními předpisy upravujícími oblast nařizování pohotovosti v rezortu Ministerstva obrany ČR, žalovaný zkonstatoval, že podle článku 2 odst. 3 rozkazu ministra obrany č. 29/2009 Věstníku o přípravě, schvalování a vyhlašování vnitřních předpisů v působnosti Ministerstva obrany a vydávání Věstníku Ministerstva obrany je vnitřní předpis pro vojáky v činné službě závazný. Věstník je přitom vydáván již od roku 1994 a je dostupný i v elektronické podobě v informačním systému Ministerstva obrany.

12. Ohledně námitky žalobce, jíž poukázal na skutečnost, že celoroční služební pohotovosti byly u jiných útvarů, zejména u Posádkového velitelství Prahy, propláceny, žalovaný uvedl, že z úřední činnosti je žalovanému známo, že v těchto případech se jednalo o jiné druhy pohotovosti než v případě žalobce.

13. Žalovaný označil za neprokázanou námitku, že služební pohotovost u jeho útvaru byla nařizována i v době čerpání dovolené, resp. že voják musel být v době čerpání dovolené nahrazen jiným vojákem, čímž došlo k „přerušení“ pohotovosti. Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že mu jsou dostupné pouze podklady, z nichž vyplývalo, že byli nahrazováni pouze vojáci v případě nemoci nebo čerpání dovolené, kteří byli zařazeni do služební pohotovosti s časovou normou do 120 minut. Žalobcovu námitku žalovaný odmítl i proto, že kdyby byl celý útvar celý rok v pohotovosti, tak by již nebylo nikoho, kdo by nahradil vojáka čerpajícího řádnou dovolenou. I z tohoto důvodu se tak podle závěru žalovaného nemohlo v případě žalobce jednat o služební pohotovost.

14. K žalobcovým odvolacím námitkám, které se týkaly zpochybňování výpovědí některých svědků, potažmo jejich hodnocení jako důkazů, žalovaný uvedl, že v postupu správního orgánu prvního stupně neshledal žádné pochybení a že zjištěný skutkový stav považuje za dostatečný, jelikož žádné pochybnosti nevzbuzuje.

III. Žaloba

15. Žalobce v podané žalobě stručně rekapituloval dosavadní průběh správního řízení a zároveň doslovně pod čísly 1) a 2) shodně zopakoval (stejnými čísly označené) námitky, které již uvedl v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Setrval na tom, že jej velitel Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav plk. D. zařadil svými vnitřními rozkazy č. 1/2011 a 1/2012 do celoroční bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut. Zároveň setrval i na původně odvolací námitce, že mu byly prostřednictvím Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav uloženy další povinnosti, jejichž smyslem bylo nastavit a zajistit žalobcovu dosažitelnost v mimopracovní době, výslovně pak povinnost nahlásit aktuální adresu bydliště (pobytu) a způsob vyrozumění (spojení) v době nepřítomnosti, přičemž za spolehlivost spojení je plně odpovědný každý příslušník. Tuto povinnost žalobce plnil uvedením svého bydliště a telefonního čísla pro případ kontaktování v mimopracovní době a byl také povinen tyto údaje aktualizovat.

16. Žalobce dále v žalobě opakovaně namítl, že Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřoval v nedostatku důvodů spočívajících v nevypořádání některých odvolacích námitek. Především tak žalobce tvrdil, že žalovaný se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nezabýval námitkou žalobce, že se v případě povinností stanovených mu rozkazy Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, resp. Jednacím řádem Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, jednalo o rozkazy, které musel žalobce pod pohrůžkou sankce za neuposlechnutí rozkazu na škále od kázeňského přestupku až po trestný čin splnit. Obdobně žalobce v žalobě deklaroval, že žalovaný se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nezabýval vypořádáním jeho odvolací námitky, v níž žalobce odkazoval na skutečnost, že v nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků z roku 2012 byl uveden úkol, že má „prověřit aktuálnost adres a telefonních čísel k zabezpečení dosažitelnosti podřízených“, přičemž „dosažitelností se rozumí povinnost vojáků hlásit svému veliteli místo pobytu v době mimo zaměstnání a jejich připravenost na stanovený signál a ve stanovené době se dostavit na určené místo“. Nepřezkoumatelné bylo podle žalobce i jeho tvrzení v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný uvedl, že na rozdíl od dalších útvarů Armády České republiky (např. Posádkové velitelství Praha), které přistupovaly k bojové pohotovosti jako k záležitosti mírového stavu, když byla tato pohotovost nařízena a také proplacena, u žalobce z neznámého důvodu žalovaný odůvodnění postavil na rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku.

17. Námitku nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů žalobce dále spojoval s tím, že žalobce během správního řízení učinil vůči správnímu orgánu prvního stupně čtyři návrhy na doplnění dokazování ze dne 27. 6. 2014, 8. 4. 2015, 8. 9. 2015 a 10. 11. 2016 (v rámci podaného odvolání), v nichž označil celou řadu důkazů spočívajících v protokolech o výpovědi svědků a účastníků řízení, zaslal mu rovněž několik výpovědí bývalých příslušníků a požádal správní orgán prvního stupně, aby tyto osoby vyslechl jako svědky. Poté, co se správní orgán prvního stupně s těmito návrhy na doplnění dokazování, resp. s takto žalobcem zaslanými důkazy, nevypořádal, žalovaný v Napadeném rozhodnutí k této odvolací námitce podle žalobce toliko uvedl, že „provádění důkazů je na zvážení správního orgánu“, což podle žalobcova názoru nepředstavuje přezkoumatelné odůvodnění. Žalovaný se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nevypořádal s protokoly o výsleších plk. D., Ing. Ch., Ing. K. a mjr. G., stejně jako s námitkami žalobce k těmto výslechům uvedeným v odvolání. Žalobce následně obšírně s odkazy na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci spis. zn. 10 A 162/2011 argumentoval, že obsahem odůvodnění má být rozbor a hodnocení podkladů rozhodnutí, kdy správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, nepostačuje tak jen pouhý soupis podkladů, ale musí uvést, jakým způsobem tyto podklady hodnotil, jaký jim přikládal význam a proč tak činil. Zásadní je přitom odůvodnění Napadeného rozhodnutí, nikoliv pak obsah správního spisu. Odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 139/94 pak žalobce zdůraznil, že žalovaný pominul důkazy, které nepřisvědčovaly jeho závěrům, proto žalovaný vykročil z mezí, které vytyčuje zákon pro hodnocení důkazů. Konečně žalobce při této příležitosti upozornil na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, která se opakovaně zabývala tzv. opomenutými důkazy. Žalovaný tak dle názoru žalobce nedodržel zásadu volného hodnocení důkazů, když tato zásada neznamená, že se správní orgán může rozhodnout, které důkazy vyhodnotí a které nikoliv. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení přitom může správní orgán odmítnout jen na základě třech důvodů, že buď důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a konečně pro nadbytečnost v řízení již jinak bez důvodných pochybností prokázané skutečnosti.

18. V dalších námitkách žalobce namítá nezákonnost Napadeného rozhodnutí.

19. Žalobce se především neztotožnil s názorem žalovaného uvedeným v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, že v důsledku znění Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav nebylo nijak zasahováno do doby mimo výkon služby vojáka, resp. že nebyl v tuto dobu nikterak omezován. V odkazovaném předpisu byl totiž podle žalobce stanoven i účel tohoto opatření, jímž bylo nastavení spojení s příslušníkem Velitelství Vojenské policie pro případ vyrozumění v době nepřítomnosti, tedy v době mimo výkon služby. Za spolehlivost takového spojení přitom odpovídal každý příslušník, přičemž toto spojení bylo opakovaně a plošně podrobováno prověrkám spojení, nejčastěji pak o svátcích, a to i ve smyslu nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků z roku 2012. Aktuálnost adres a telefonních čísel pak dle žalobce byla prověřována s cílem zabezpečení dosažitelnosti podřízených, tudíž žalobce musel být jako každý voják telefonicky dostupný a zároveň připravený se v časové normě dostavit do zaměstnání.

20. Žalobce v další žalobní námitce doslovně zopakoval svou odvolací námitku uvedenou jím v odvolání shodně pod číslem 5), v níž upozorňoval s odkazem na dále citované pasáže z výpovědí svědků na to, že ze strany nadřízených byl poučován, že každý voják zařazený do pohotovosti je povinen být dosažitelný na telefonu a na zavolání se ve stanovené časové normě dostavit do zaměstnání. V této souvislosti nicméně žalobce brojil proti závěru žalovaného v Napadeném rozhodnutí, v němž tento uvedl, že obsah tohoto poučení je znám pouze od osob, které si samy požádaly o proplacení těchto pohotovostí jako žalobce. Žalobce tak jednak namítl, že například u mjr. Mgr. B. tomu tak nebylo, neboť si o proplacení této pohotovosti nepožádal. Dále žalobce v této souvislosti namítl, že v případech všech ostatních svědků nebyla žalovaným zpochybněna věrohodnost těchto svědků, přičemž nebylo lze předpokládat jen proto, že si také požádali o proplacení předmětné pohotovosti, že nevypovídají pravdu. Tento závěr žalovaného tudíž nebyl dle žalobce ničím podložen a neopodstatněně opomíjel shromážděné důkazní prostředky. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, čj. 22 Ca 421/2002 - 35, podle něhož nelze odmítnout provedení důkazu s tím, že od něho nelze očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti. U většiny svědků se přitom jednalo o vysokoškolsky vzdělané osoby a vojenské policisty s dlouholetou praxí, kteří byli řádně poučeni o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčet.

21. Žaloby dále poukázal na to, že již existuje judikatura, která se týkala bojové a mobilizační pohotovosti, a při této příležitosti odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 36 Ad 62/2013 a 36 Ad 63/2013, v nichž krajský soud dospěl k závěru, že i v těchto případech bez ohledu na znění rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 odměna za vykonanou pohotovost žalobci náleží. Odkazy žalovaného právě na rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyl podle žalobce případný ani proto, že ve zprávě veřejného ochránce práv ve věci nařizování pohotovostí vojákům z povolání byla uvedena definice bojového rozdílení poskytnutá přímo Ministerstvem obrany ČR, v níž je uvedeno, že „(b)ojové rozdílení slouží k vyčlenění sil a prostředků pro zabezpečení řešení událostí v mírovém stavu, krizových situací a úkolů bojové pohotovosti v míru a k zahájení plnění úkolů při uvádění vojsk do bojové připravenosti“.

22. Svou další námitkou žalobce oponoval názoru žalovaného uvedenému v Napadeném rozhodnutí, že bylo povinností žalobce řídit se rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, když s tímto rozkazem nebyl žalobce nikdy seznámen. Povinnost seznamovat žalobce s vojenským řádem a změnami byla podle žalobce ve smyslu § 49 písm. e) zákona o vojácích z povolání svěřena výlučně nadřízenému. Bylo tudíž na nadřízeném, aby po zvážení dopadu předmětného rozkazu do činnosti žalobce jako konkrétního vojáka posoudil, se kterými předpisy jej seznámit. Nadto předmětný rozkaz ministryně obrany neměl podle žalobce povahu rozkazu, neboť tím je jen projev vůle nadřízeného, jímž se podřízenému závazně ukládá určitá povinnost, přičemž tímto rozkazem žádné povinnosti nebyly řadovým vojákům uloženy.

23. Žalobce konečně namítal, že i z nyní jím předkládaného dokumentu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav označeného „Výstavba a plánování“ vyplývalo, že zde byla bojová a mobilizační pohotovost nařízena. Zároveň vysvětlil, že systém bojové pohotovosti zavedený u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav byl nastaven chybně a v důsledku přemíry horlivosti vedoucích pracovníků, přičemž tyto osoby si neuvědomily, že za takto nastavenou služební pohotovost příslušela odměna, jinak by ho jistě bývaly nařídily jen v omezeném rozsahu. Žalobce kromě toho uvedl, že nepolemizoval s rozkazy nadřízených, ani je neměl možnost jakkoliv přezkoumávat, přičemž z nich jednoznačně vyplývalo, že žalobce měl povinnost se do 360 minut dostavit do zaměstnání při současném nastavení a udržování spojení s útvarem. V tomto duchu byl i setrvale poučován, potažmo byla prověřováno jeho spojení s útvarem.

24. Žalobce uzavřel, že ze všech jím uvedených důvodů je Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, případně pro svou nezákonnost zasahuje do jeho subjektivních práv a zakládá nedůvodnou nerovnováhu v rozhodování obdobných případů.

IV. Vyjádření žalovaného a další podání účastníků řízení

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2016 nejprve obecně konstatoval, že hotovostní systém u Vojenské policie byl konstruován jako komplexní systém, jehož součást tvořila bojová a mobilizační pohotovost. Přestože jednotlivé druhy pohotovostí fungovaly u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav souběžně, každá z nich plnila jiný účel, respektive každá z nich byla určena pro zabezpečení jiného typu úkolů. Žalovaný upozornil, že z hlediska účelu bylo nezbytné rozlišovat mezi bojovou a mobilizační pohotovostí na straně jedné a pohotovostí spojenou s plněním úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí mimo mimořádné stavy na straně druhé. Zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti se podle názoru žalovaného vztahovalo výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu, čili se jednalo o přípravu sil (vyčlenění osob) a vojenské techniky pro obranu státu (pro válku), představující postupný přechod vojenského útvaru z mírového stavu přes stav ohrožení státu na stav válečný.

26. Žalovaný rovněž poukázal na to, že obě skupiny pohotovostí spojovala skutečnost, že se jednalo o služební pohotovosti mimo pracoviště ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, tedy povinnost konkrétního příslušníka být připraven dostavit se v určeném čase na pracoviště či jiné určené místo, s čímž jsou přirozeně spojena omezení objektivní i subjektivní povahy. Pojítkem mezi oběma skupinami pohotovostí byla také skutečnost, že v obou případech šlo o zabezpečení plnění úkolů v reakci na nějakou mimořádnou událost, přičemž bojová a mobilizační pohotovost byla spojena s válečným stavem. Podle následujícího vysvětlení žalovaného ovšem k zajištění vnější bezpečnosti státu právní řád stanoví postup pro vyhlášení stavu ohrožení státu, kde stěžejní úloha připadá Parlamentu České republiky, který jej vyhlašuje po schválení kvalifikovanými většinami obou komor ze zákonem stanovených důvodů na návrh vlády. Ozbrojené síly mají potom plnit úkoly, které se významně odlišují od úkolů v době míru, a to při zapojení vyššího počtu osob a materiálu. Protože k takovému zapojení vyššího počtu osob není možné dojít z hodiny na hodinu, je již v době míru připraven poměrně podrobný plán zabezpečující rozvinutí ozbrojených sil za účelem dosažení takového stupně připravenosti, aby jednotlivé útvary byly schopny plnit nové úkoly obrany státu. Takto žalovaným zmíněný plán ovšem počítá s určitými kroky ještě před vyhlášením těchto stavů, které jsou spuštěny teprve vydáním zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu a v návaznosti na něj též zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie, po nichž by došlo i k samotnému nařízení služební pohotovosti v rámci bojové a mobilizační pohotovosti. Nařizování pohotovosti v mírovém stavu u Vojenské policie bez zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu a následně zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie by bylo tudíž nesmyslné, protože by nebylo s kým, pro koho a jak plnit úkoly bojové a mobilizační pohotovosti, pokud by nedocházelo současně k rozvinování ozbrojených sil.

27. Žalovaný tedy s ohledem na výše uvedené uzavřel, že v době míru rozkazem vyčlenění příslušníci v době mimo službu neplnili žádné úkoly směřující k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti, zejména nebyli povinni dostavit se v určené časové lhůtě na určené místo. U bojové a mobilizační pohotovosti bylo naopak v míru počítáno jen s několika málo příslušníky zařazenými do tzv. operačního střediska (skupiny velení a řízení).

28. Žalovaný v návaznosti na žalobu žalobce upozornil na judikatorní závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil závazný právní názor, že „o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost", popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.“ Žalovaný se tak v souladu s uvedeným právním názorem zaměřil na posouzení vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 ze dne 3. 1. 2011 a č. 1/2012 ze dne 2. 1. 2012, kterými mohla být dosažitelnost žalobci nařízena, z nichž lze vyčíst, kteří z vojáků mohli být v průběhu roku určeni do služební pohotovosti mimo pracovní dobu, do „dosažitelnosti“ na pracovišti s dosažením pohotovosti k plnění úkolů do 30 minut, případně do dosažitelnosti mimo pracovní dobu, jakož i to, kteří vojáci mohli být určeni do bojového rozdílení pro vyšší stupně bojové pohotovosti anebo zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti. Toto ustanovení obsahovalo tedy jen vymezení osob, kterým bylo lze povinnosti obsahově odpovídající služební pohotovosti nařídit. Podle názoru žalovaného vnitřní rozkazy ani neupravovaly časové období, v němž měla být pohotovost/dosažitelnost vykonávána, a který z vojáků vyjmenovaných v připojených tabulkách má kterou činnost vykonávat. Žalobce byl v citovaných tabulkách uveden jako osoba spadající do kategorie „III. Dosažitelnost mimo pracovní dobu“ [písm. a), d) a e) vnitřního rozkazu č. 1/2012], ale zároveň i jako osoba v kategorii „V. Zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti“. Žalovaný proto odmítl, že by souběh obou kategorií v jednom časovém období byl logicky možný, když jedna vždy vylučuje druhou. Vůlí velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav zde tudíž podle žalovaného ani nemohlo být nařízení služební pohotovosti, a zároveň žalobce rozumně nemohl vnímat zařazení do seznamu jako nařízení pohotovosti.

29. Žalovaný dále upozornil na to, že z obsahu správního spisu vyplynulo, že pohotovosti byly pravidelně nařizovány osobám uvedeným ve vnitřním rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012 týdenním vnitřním rozkazem, v němž byli uvedeni konkrétní vojáci, kterým byl v konkrétním časovém období nařízen konkrétní typ služby, dosažitelnosti či pohotovosti. Teprve tyto týdenní vnitřní rozkazy bylo možné považovat za nařízení služební pohotovosti. Žalovaný proto dospěl k závěru, že vnitřní rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012 nepředstavovaly rozkazy o nařízení dosažitelnosti či služební pohotovosti konkrétnímu vojákovi ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu. Pouze na základě těchto vnitřních rozkazů, nebylo lze tudíž bez dalšího vyžadovat od konkrétního vojáka plnění povinností v určitém časovém období a v konkrétní kategorii pohotovosti, potažmo na základě nich zakládat nárok na proplacení odměny za služební pohotovosti.

30. Žalovaný označil vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 za výjimečné mezi vnitřními rozkazy velitele útvaru, protože se od ostatních vnitřních ozkazů zásadně odlišovaly, neboť obsahovaly spíše obecná a organizační ustanovení platná po celý aktuální kalendářní rok, např. stanovení doby služby nebo pracovní doby, zařazení do příslušných komisí, individuální úpravu doby služby, obecné vyčlenění příslušníků pro jednotlivé typy pohotovostí pro účely přípravy na jejich nařízení. Žalobce tak dle názoru žalovaného jen pro uplatnění nároku na odměnu za služební pohotovost spekulativně „využil“ poněkud nepřesnou a nešťastnou formulaci uvození předmětných vnitřních rozkazů operující s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut. Žalovaný je naopak přesvědčen, že všichni vojáci i občanští zaměstnanci, včetně žalobce, byli obeznámeni s charakterem bojové a mobilizační pohotovosti a věděli, že jde o citaci z plánovacího dokumentu, který by byl aktivován až za zvláštní situace.

31. Žalovaný popřel, že by žalobci pouhým uvedením jeho jména v organizačním vnitřním rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012 v tabulce obsahující jména v zásadě všech příslušníků útvaru vznikla alespoň bez vyhlášení přípravy na přechod do stavu ohrožení státu a zvýšené bojové pohotovosti jakákoli povinnost vztahující se k zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti, zejména pak povinnost dostavit se v určené lhůtě na určené místo. Žalobce ani nebyl podle přesvědčení žalovaného mimo dobu služby ve svém osobním volnu nijak omezen, když mu současně nebyla týdenním vnitřním rozkazem nařízena služební pohotovost. Žalobce byl pouze povinen se v rámci výkonu služby účastnit nad rámec svých služebních povinností podle popisu pracovní činnosti různých školení nebo cvičení za účelem jeho přípravy směřující k tomu, aby žalobce věděl, jaký je účel předmětného institutu, kdy a za jakých podmínek mu může být nařízena služební pohotovost, kam by se měl dostavit a jaké úkoly by měl plnit, což mu bylo kompenzováno příslušným zvláštním příplatkem. Žalovaný také uzavřel, že žalobce svůj nárok neopřel ani o reálná omezení mimo dobu služby.

32. Žalovaný tak neshledal, že byly v případě žalobce naplněny materiální předpoklady vymezení podmínek služební pohotovosti tak, jak je vymezil Nejvyšší správní soud ve shora žalovaným citovaném rozsudku.

33. Žalovaný dále v podáních ze dne 22. 9. 2017 a ze dne 9. 4. 2019 označil na podporu svých tvrzení další rozsudky, zejména pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016 - 96 vydaný ve věci, pro kterou bylo řízení v projednávané věci přerušeno, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9 2018, čj. 7 As 252/2017 - 42, a ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45. Žalobce v podání ze dne 12. 1. 2018 poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, čj. 9 Ad 27/2015 - 98.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

34. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasili (jejich souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován). Žalobce přitom nenavrhl provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovaným, a které by bylo třeba provést při jednání.

35. Soud připomíná, že na žádost žalovaného bylo řízení ve věci žalobce přerušeno usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2016, čj. 10 Ad 10/2016 - 34, a to z toho důvodu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 4 As 84/2016, v níž byla řešena totožná právní otázka, jako v případě předkládaném žalobcem. V řízení pak bylo pokračováno po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, čj. 4 As 84/2016 - 96, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, čj. 10 Ad 10/2016 - 74.

36. Žalobce v nyní posuzované věci v první řadě namítal, že je Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami vznesenými v jeho odvolání, tj. námitkami i.) že s odkazem na povinnosti stanovené mu rozkazy Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, resp. Jednacím řádem Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, se jednalo o rozkazy, které musel žalobce pod pohrůžkou sankce za neuposlechnutí rozkazu na škále od kázeňského přestupku až po trestný čin splnit, ii.) že v nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků z roku 2012 byl uveden úkol, že má „prověřit aktuálnost adres a telefonních čísel k zabezpečení dosažitelnosti podřízených“, přičemž „dosažitelností se rozumí povinnost vojáků hlásit svému veliteli místo pobytu v době mimo zaměstnání a jejich připravenost na stanovený signál a ve stanovené době se dostavit na určené místo“ a iii.) že na rozdíl od dalších útvarů Armády České republiky (např. Posádkové velitelství Praha), které přistupovaly k bojové pohotovosti jako k záležitosti mírového stavu, když byla tato pohotovost nařízena a také proplacena, u žalobce z neznámého důvodu žalovaný odůvodnění postavil na rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku a argumentoval podmíněním válečným stavem.

37. Žalobce nepřezkoumatelnost spatřoval také v tom, že pokud se správní orgán prvního stupně nevypořádal s návrhy žalobce na doplnění dokazování, resp. se žalobcem zaslanými důkazy, žalovaný v Napadeném rozhodnutí k této odvolací námitce žalobce toliko uvedl, že „provádění důkazů je na zvážení správního orgánu“, což podle žalobcova názoru nepředstavuje přezkoumatelné odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

38. Městský soud v Praze připomíná, že podle § 68 odst. 3 správního řádu platí, že „v odůvodnění se uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“.

39. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

40. Ze shora uvedeného judikatorního rámce tedy jednoznačně a nade vší pochybnost vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít podle Nejvyššího správního soudu nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, čj. 7 As 55/2015 - 29).

41. Městský soud v Praze nicméně zároveň nepřehlédl, že Nejvyšší správní soud rovněž konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1).

42. Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

43. Městský soud v Praze při posuzování nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí v projednávané věci reflektoval rovněž závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45, „že povinností soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013 - 19), a nikoliv reagovat na každou dílčí žalobní námitku. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Je objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat.“ 44. Městský soud v Praze nemohl s ohledem na shora citované judikatorní mantinely přisvědčit žalobci v tom směru, že by Napadené rozhodnutí bylo ze všech jím tvrzených důvodů nepřezkoumatelné. Je tomu tak především proto, že žalovaný řádně uvážil o pro věc zásadních skutečnostech, přičemž implicitně v rámci odůvodnění Napadeného rozhodnutí vypořádal rovněž námitky žalobce dílčí povahy, jak jsou soudem zmiňovány výše v bodu 36. Právě vypořádáním námitek povahy zásadní byly z povahy řádně konzumovány rovněž druhotné námitky žalobce, které zásadně mířily na pro posouzení věci ve světle níže vyložených judikatorních východisek nevýznamnou okolnost stran žalobcem tvrzené hrozby sankce pro případ nesplnění rozkazu. Ostatně žalobce se současně žalobou v dalších námitkách bránil tomu, že by mu pro věc relevantní rozkazy byly byť i jen známy. Rovněž tak ve stejném duchu žalobce rozporoval povahu některých rozkazů jako závazných v důsledku toho, že neobsahovaly stanovení povinností. Ve světle těchto logických kontrapozic na straně žalobce však tím spíše vyznívá použití takové námitky nepřezkoumatelnosti jako účelové, toliko rozostřující skutkové aspekty pro věc skutečně podstatné a zároveň odkrývající vnitřní nesoudržnost žalobní argumentace žalobce.

45. Soud obdobně nemohl přisvědčit žalobci v další námitce ohledně nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve vztahu k žalovaným konstatované absenci omezení na straně žalobce při provádění prověrek telefonického spojení a adres k zabezpečení dosažitelnosti žalobce zejména v době vánočních a novoročních svátků, které se měly dít v rámci omezování žalobce v důsledku aktivované bojové a mobilizační pohotovosti. Tato žalobní námitka nepřezkoumatelnosti je totiž obdobného charakteru jako předchozí žalobcova námitka, kterou žalobce vznesl. Žalovaný se podle názoru soudu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rovněž touto záležitostí podrobně a srozumitelně zabýval a snesl dostatek relevantních argumentů pro opačný závěr, nežli který zastává žalobce v žalobě pouhým konstatováním, že byl tímto ověřováním adresy, resp. telefonního čísla, omezován. Zdejší soud ostatně v návaznosti na v dané věci přiléhavý právní názor Nejvyššího správního soudu (viz bod 49. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45) ve vztahu k této námitce žalobce připomíná, že z ničeho neplyne, že by tyto prověrky samy o sobě představovaly omezující zásah do soukromého života žalobce a nenasvědčují ani tomu, že by žalobce měl být v permanentní pohotovosti, naopak svou předstižností svědčily racionalitě zaměstnavatele pro náhlý případ řešení mimořádné situace v době pracovního klidu. V tomto duchu se ostatně vyjádřil především žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, když konstatoval, že prověřování adres a telefonních čísel k zabezpečení dosažitelnosti byla zcela běžnou praxí u všech vojenských útvarů, přičemž se jednalo o ověření možnosti spojení s vojáky s tím, že z takového ověřování žádná omezení vojákům nevznikala. Napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ani v tomto ohledu.

46. Za v zásadě polemiku žalobce s odůvodněním Napadeného rozhodnutí pak zdejší soud označuje námitku nepřezkoumatelnosti žalobce ve vztahu k právnímu posouzení věci žalovaným, jenž jej komponoval ve vazbě na rámec daný především rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Žalovaný však v odůvodnění Napadeného rozhodnutí náležitě osvětlil úvahy, jimiž byl veden při právním posouzení jím zjištěného skutkového stavu věci. Odkazy žalobce na rozdílnost v rozhodování se zřetelem na skutečnost, že žalovaný v případě bojové a mobilizační pohotovosti svá východiska vázal k mimořádným stavům, přičemž již z názvu, potažmo povahy této pohotovosti vyplývá její výjimečný charakter, který odkazuje na stav ohrožení státu, válečný stav a přípravu na válečný konflikt (viz též bod 38. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45), soud naopak shledal jako relevantními a dostatečně rozvedenými v odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

47. Právě žalobcem tvrzená vazba posuzování tohoto druhu pohotovosti ve vztahu k době míru, natož aktivovaná prakticky v nepřetržitém celoročním módu jejího výkonu za situace, že žádný takový mimořádný stav nebyl postupem dle zákonného rámce předestíraného žalovaným v jeho vyjádření k žalobě vyhlášen, by v případě přiklonění soudu k této žalobcově námitce znamenala přisvědčení zcela absurdnímu výkladu vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie č. 1/2011 a č. 1/2012. Právě naposledy zmíněné vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav na rozdíl od jiných rozkazů měly povahu rámcovou a poměry i pro žalobce relevantní upravovaly v dlouhodobějším časovém horizontu nežli v případě vnitřních rozkazů vydávaných v týdenním cyklu. Ostatně jako podstatnou ve vztahu k takto žalobcem vznesené námitce nepřezkoumatelnosti soud hodnotí především skutečnost, že žalovaný v úvodních partiích odůvodnění Napadeného rozhodnutí v souladu s výše předestřeným judikatorním rámcem představil náležitou právní interpretaci skutkových okolností případu a v podrobnosti předestřel vlastní postup úvah právního hodnocení projednávané věci, které vycházely z judikatorního rámce daného rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59, a ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013 - 41.

48. Soud rovněž nepřisvědčil žalobci namítané nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, která měla být způsobena nesprávným hodnocením důkazů. V tomto směru soud dospěl k názoru, že předmětem žalobcovy námitky je totiž nikoliv zásadní důkazní linie, která by vedla k náležitému prokázání, že na straně žalobce, stejně jako osob sdílejících jeho postavení, existovalo legitimní očekávání svědčící o tom, že jim odměna za služební pohotovost v projednávané věci náležela. Naopak žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí argumentoval k této základní argumentační linii spíše prostřednictvím tvrzení nekonkrétních a dále jím neprokazovaných vad, kterými byly údajně postiženy výslechy žalobcem výslovně zmiňovaných svědků jako nedostatečně věrná protokolace výslechu svědka Ing. Ch., nebo skutečnost, že svědek Ing. L. byl vyslýchán třikrát a svou výpověď dle názoru žalobce pozměnil. Žalovaný se k žalobcem namítaným vadám v odůvodnění Napadeného rozhodnutí postavil v obecnější, leč stále přezkoumatelné rovině tak, že v postupu správního orgánu prvního stupně neshledal žádná pochybení, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn, jelikož nevzbuzuje pochybnosti. Tomu odpovídá i znění odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí.

49. Soud v reakci na tuto žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí shledal, že v průběhu řízení v důsledku hodnocení předložených důkazů nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, jeho součástí jsou veškeré žalobcem předložené písemnosti, protokoly o výslechu svědků i účastnické výpovědi dalších žadatelů o úhradu odměny. Správní orgán prvního stupně v rámci odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých výpovědí vycházel a proč, jakou váhu jednotlivým výpovědím přiřadil a jakými úvahami se při posuzování věci řídil. Není tedy pravdou, že by správní orgán prvního stupně provedl toliko prostý výčet podkladů, které v Prvostupňovém rozhodnutí zohlednil, jak tvrdil žalobce. Správní orgán prvního stupně také vyhověl žádosti žalobce ze dne 6. 4. 2015 a provedl výslechy svědků v pozicích jiných žadatelů o proplacení služební pohotovosti. Ačkoliv správní orgán prvního stupně ani žalovaný nehodnotily ve svých rozhodnutích výslovně všechny výpovědi a vyjádření, které jsou součástí správního spisu, ale pouze ty, které byly pořízeny v tomto řízení, nedošlo tím k porušení práv žalobce. Správní orgán prvního stupně se podrobně zabýval hodnocením výpovědi pplk. K., který vypovídal o stejných skutečnostech, jako další příslušníci Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, tj. tvrdil, že bojová a mobilizační pohotovost byla příslušníkům bezprostředně nařízena. V tomto směru tedy zdejší soud sdílí závěry, k nimž v obdobné věci dospěl Nejvyšší správní soud (srov. bod 66. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45), když konstatoval, že hodnocení ostatních výpovědí založených ve správním spise správními orgány, by s ohledem na závěry vyslovené výše nemohlo vést k odlišnému posouzení věci. Pokud v této souvislosti žalobce následně svým podáním ze dne 12. 1. 2018 obecně odkazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, čj. 9 Ad 27/2015 - 98, závěry vyslovené v tomto rozsudku neshledal zdejší soud pro věc rozhodující, a to zejména pro významný posun rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v záležitostech obdobných ve vztahu k žalobcově projednávané věci.

50. Za nepřiléhavé pak v této souvislosti zdejší soud považoval rovněž žalobcovy odkazy na rozhodovací praxi vyšších soudů ve vztahu k zásadě volného hodnocení důkazů a navazující problematice tzv. opomenutých důkazů. Z takto žalobcem citovaných rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že žalovaný nesmí pominout důkazy, které nepřisvědčovaly jeho závěrům, což ovšem žalovaný v Napadeném rozhodnutí v přímé vazbě na odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí neučinil. Ve vztahu k žalobcem citované judikatuře Ústavního soudu, zejména pak nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 118/09, pak zdejší soud konstatuje, že nezjistil, že by správní orgány v řízení nevyhodnotily některý konkrétní důkaz, resp. že by tak učinily v rozporu s Ústavním soudem akcentovanými východisky, tj. zejména tehdy, pakliže je navrhovaný důkaz buď irelevantní ve vztahu k předmětu řízení, jak byla např. správním orgánem prvního stupně vyhodnocena výpověď svědka mjr. Mgr. B., nebo za předpokladu, že navrhované důkazy jsou již nadbytečné, neboť správní orgány již bez důvodných pochybností, čili spolehlivě, zjistily skutkový stav.

51. Městský soud v Praze tak poté, co dospěl k závěru, že námitky nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů vznesené žalobcem vůči Napadenému rozhodnutí nejsou důvodné, přikročil k posouzení důvodnosti žaloby vypořádáním zbývajících námitek žalobce, jimiž žalobce namítal nezákonnost Napadeného rozhodnutí.

52. K žalobním námitkám rubrikovaným čísly 1) a 2) zdejší soud uvádí, že je žalobce toliko bez dalších úprav v reakci na vydání Napadeného rozhodnutí a znění jeho odůvodnění takřka beze změny přenesl do své žaloby ze svého odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí, tudíž v nich žalobce nepřinesl žádnou relevantní přidanou hodnotu, z níž by bylo patrné, jak těmito odvolacími námitkami konkrétně brojí proti závěrům vysloveným žalovaným k obdobným odvolacím námitkám v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Do značné míry obdobnou situaci soud shledal i v případě žalobních námitek uplatněných žalobcem pod čísly 3) až 6), které představují jen textově omezeně doplněnou argumentaci původních odvolacích námitek žalobce.

53. Žalobce se v uvedených námitkách fakticky zcela či do značné míry omezil na zopakování námitek vznesených v jeho odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce přitom v podané žalobě nijak nereagoval na závěry, které žalovaný k předmětným námitkám v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyslovil. Nijak nereflektoval, že se žalovaný předmětnými námitkami podrobně zabýval a pečlivě zdůvodnil závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobce tím, že v žalobě v tomto ohledu zopakoval námitky vznesené v odvolání, aniž by reagoval na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s předmětným okruhem námitek vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah uzavřel o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něho nemohl domýšlet další argumenty.

54. Soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Soud připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128). Soud tedy s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikatorním východiskům za dané situace uzavírá, že se ztotožnil s argumentací, kterou již dříve, v návaznosti na žalobcovy odvolací námitky, uvedl žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky se ve všem podstatném překrývají s žalobcem dříve uplatněnými odvolacími námitkami.

55. Soud v tomto ohledu připomíná, že podle § 30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání platí, že „[s]lužební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka na stanoveném místě výkonu služby nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby, a připravenost zahájit plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase. Voják je povinen se po dobu služební pohotovosti zdržet jednání, které by mu znemožnilo přijetí pokynu a případný výkon služby.“ Z citovaného ustanovení je pro posouzení věci z pohledu soudu podstatné zejména to, že voják držící služební pohotovost musí být připraven zahájit plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase a je povinen se po dobu služební pohotovosti zdržet jednání, které by mu znemožnilo přijetí pokynu a případný výkon služby. Tím je voják držící službu zásadním způsobem omezen ve způsobu trávení svého volného času 56. Podle § 19 odst. 2 zákona o platu platí, že „(z)a hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25 % poměrné části platového tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost.“ 57. Soud zdůrazňuje, že meritorní závěry žalovaného vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí reflektují mantinely vyplývající z právního názoru vysloveného z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016 - 96, dle něhož na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 ve spojení s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 nebyla žalobci nařízena služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání v souvislosti s jeho zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti, ani mu těmito rozkazy nebyla v mimopracovní době uložena omezení srovnatelná se služební pohotovostí, a nemohla mu tak náležet odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.

58. Žalovaný přitom neopomněl ve světle závěrů vyslovených v uvedeném rozsudku posoudit, zda mohl mít žalobce na tuto odměnu nárok z titulu nařízení služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti na základě jiného vnitřního řídícího aktu. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že je třeba důsledně posoudit, jestli v souvislosti se zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti byla žalobci fakticky uložena omezení, která by svou intenzitou byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti, a jestli uvedený institut nebyl v rozporu s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 zneužit k vyhlášení faktické neustálé služební pohotovosti příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav i v mírové době, a to případně i za účelem plnění úkolů, jež nemají s bojovou a mobilizační pohotovostí žádnou souvislost.

59. Posouzení rozhodných otázek provedené žalovaným v odůvodnění Napadeného rozhodnutí přitom v tomto ohledu zcela odpovídá závěrům vysloveným ke shodným právním a skutkovým otázkám v recentních rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 252/2017 - 42, a ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45. Ze závěrů vyslovených v předmětných rozhodnutích, od nichž soud neshledal důvodu se v nyní posuzovaném případě jakkoli odchylovat a na které na tomto místě pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje, přitom soud vyšel i v předmětné věci.

60. Žalobce dále nesouhlasil s názorem žalovaného uvedeným v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, že v důsledku znění Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav nebylo nijak zasahováno do doby mimo výkon služby vojáka, resp. že nebyl v tuto dobu nikterak omezován. Omezení mělo dle žalobcova názoru spočívat v opatření, jímž bylo povinné nastavení spojení s příslušníkem Velitelství Vojenské policie pro případ vyrozumění v době nepřítomnosti, tedy v době mimo výkon služby, přičemž toto spojení bylo opakovaně a plošně podrobováno prověrkám spojení, nejčastěji pak o svátcích, a to i ve smyslu nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků z roku 2012. Žalobce proto musel být telefonicky dostupný a zároveň připravený se v časové normě dostavit do zaměstnání.

61. Zdejší soud se s námitkami žalobce neztotožnil, když neshledal takto žalobcem namítané omezení za natolik intenzivní, aby bylo lze „bojovou a mobilizační pohotovost s povinností dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut“ uvedenou v rozkazech velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, považovat za služební pohotovost, a to i s přihlédnutím k zavedené praxi na straně zaměstnavatele žalobce, když konkrétní doba pohotovosti k výkonu jmenovitě určené funkce byla stanovována vnitřními rozkazy velitele vydávanými každý měsíc, přičemž tato praxe trvala v nezměněné podobě v době před i po vydání dotčených rozkazů. Jak ostatně vyplývá výslovně i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018 čj. 4 As 225/2018 - 45, již z názvu tohoto typu pohotovosti vyplýval její výjimečný charakter, který odkazoval na stav ohrožení státu, válečný stav a přípravu na válečný konflikt. Na straně žalobce tak již s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem nebylo možné se legitimně domnívat, že by byla bojová a mobilizační pohotovost stanovena s okamžitou účinností permanentně po celý rok s dosažitelností do 360 minut. Takový stav by byl v době míru zcela nestandardní a neúčelný a nebyl by v souladu se způsobem nařizování ostatních typů pohotovosti, který u daného útvaru dlouhodobě fungoval. Ve vztahu k žalobcově námitce pak zdejší soud ve vší konkrétnosti rovněž odkazuje na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle něhož „(t)yto prověrky (spojení) samy o sobě nepředstavují omezující zásah do soukromého života stěžovatele a nenasvědčují tomu, že by stěžovatel měl být v permanentní pohotovosti. Nejvyšší správní soud považuje takové prověrky spojení za racionální pro případ řešení mimořádné situace v době pracovního klidu.“ 62. Z právě citovaného závěru Nejvyššího správního soudu zdejší soud vyšel i v případě žalobce, když konstatuje, že prostým prověřováním funkčnosti telefonického spojení zaměstnavatele se žalobcem jako svým zaměstnancem nedocházelo k omezování žalobce, co do své intenzity byť i jen vzdáleně srovnatelnému s výkonem služební pohotovosti tak, jak o ní v rozhodném znění hovoří zákon o vojácích z povolání. Aktivní obsluha telefonního přístroje žalobcem realizací telefonních hovorů, stejně jako jejich pasivní přijímání, podle mínění soudu představuje naprosto obvyklou a běžnou každodenní lidskou činnost, ať se již jedná o telefonní hovory povahy soukromé, anebo o prověřování funkčnosti telefonického spojení ze strany zaměstnavatele. Žalobce tedy nebyl omezován ve svém soukromém životě způsobem vyústivším v žalobcem zastávaný právní názor jen tím, že přijímal mimo jiné rovněž telefonní hovory svého zaměstnavatele, jejichž účelem bylo pouze zkontrolovat, že předmětné telefonické spojení je funkční.

63. Soud nepřisvědčil žalobci ani v další námitce, kterou žalobce zpochybnil závěr žalovaného, že obsah poučení byl znám pouze od osob, které si samy požádaly o proplacení těchto pohotovostí jako žalobce. Žalobce především odkázal na protokol o výslechu svědka mjr. Mgr. M. B., neboť ten si o proplacení této pohotovosti nepožádal, nebyl tudíž na výsledku interesován. Dále žalobce namítl, že v případech všech ostatních svědků nebyla žalovaným zpochybněna věrohodnost svědků, přičemž nebylo lze předpokládat, že nevypovídají pravdu jen proto, že si také požádali o proplacení předmětné pohotovosti.

64. Soud ověřil ze spisové dokumentace, jakož i ze samotného odůvodnění Napadeného rozhodnutí, že žalovaný nerozporoval pravdivost svědeckých výpovědí osob ve vztahu k prováděnému poučení o bojové a mobilizační pohotovosti, jak nyní v žalobě namítal žalobce. Po náležitém vyhodnocení těchto svědeckých výpovědí žalovaný toliko zdůraznil účelovost tvrzení těchto svědků, protože si požádali o proplacení těchto tzv. celoročních pohotovostí, tudíž v tomto směru bylo logické, že tomu rovněž přizpůsobili svoji doprovodnou argumentaci. V tomto směru tedy žalovaný zpochybnil věrohodnost těchto svědeckých výpovědí. V této souvislosti ostatně zdejší soud odkazuje i na vyhodnocení těchto svědeckých výpovědí, které relevantně k projednávané věci provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45, když konstatoval, že „svědecké výpovědi a vyjádření jednoznačně neprokazují, že stěžovatel byl poučen o okamžité a bezprostřední účinnosti bojové a mobilizační pohotovosti s dosažitelností do 360 minut bez dalšího opatření. Z velících důstojníků vyslýchaných ve správním řízení se k tomuto výkladu přihlásil pouze pplk. K., který zároveň popřel, že by osobně poučování příslušníků prováděl. Žádný ze svědků dále neuvedl, že by byl tímto způsobem poučen přímo pplk. K., mjr. G. nebo mjr. L., a mezi svědky není ani shoda ohledně toho, kdo školení prováděl. Skutečnost, že řada svědků se rámcově shodla na obsahu poučení o bojové a mobilizační pohotovosti, ale nedokázala označit konkrétní osobu, která je tímto způsobem poučila, podle Nejvyššího správního soudu snižuje věrohodnost jejich výpovědí.“ 65. Co se týče žalobcem namítané svědecké výpovědi mjr. Mgr. M. B., pak v jeho případě již správní orgán prvního stupně v rámci odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že jeho výslech se týkal sice pohotovosti s časovou normou 360 minut, nikoliv ovšem zařazení do plánu pro uvádění do bojové připravenosti, jak tomu bylo v případě žalobce, pročež naprosto otevřeně v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že takový protokol o výslechu svědka byl v projednávané věci žalobce irelevantní. Soud přitom nemá důvod tuto skutečnost jakkoliv zpochybňovat, přičemž dospívá k dílčímu závěru, že ač mj. Mgr. B. nebyl na výsledku v projednávané věci zainteresován, protokol o jeho svědecké výpovědi nebyl s to ničehož ve vztahu k tzv. celoroční bojové pohotovosti prokázat. Proto jej také dle názoru soudu správní orgán prvního stupně vyhodnotil jako jsoucí bez potřebné relevance pro projednávanou věc. I z tohoto důvodu tedy zdejší soud nemohl žalobci přisvědčit v tom, že by mezi shromážděnými důkazy a závěry správního orgánu ve vztahu k provedenému poučení existoval jakýkoliv rozpor způsobující nezákonnost Napadeného rozhodnutí. Stejně tak soud nemohl žalobci přisvědčit v tom, že by dotčené správní orgány v projednávané věci opomenuly tento důkaz vyhodnotit.

66. V žalobě pod bodem 6) žalobcem odkazované rozsudky Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 36 Ad 62/2013 a 36 Ad 63/2013 je pak třeba ze strany soudu odmítnout jako překonané pozdější judikaturou Nejvyššího správního soudu, jenž je za takové výslovně označil svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016 - 96. Pro úplnost pak soud konstatuje, že žalobcem předkládaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, čj. 9 Ad 27/2015 - 98 pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45 označil co do jeho závěrů za nikoliv pro sebe závazný. Nejvyšší správní soud tak ve vztahu k povaze bojové a mobilizační pohotovosti příkře v rozporu s nyní žalobou namítaným žalobcovým názorem uvedl, že „na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 ve spojení s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyla žalobci nařízena služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání v souvislosti s jeho zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti ani mu těmito rozkazy nebyla v mimopracovní době uložena omezení srovnatelná se služební pohotovostí. Proto žalobci v tomto případě nemohla náležet odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.“ Zdejší soud přitom nemá sebemenší důvod se od tohoto závěru Nejvyššího správního soudu odklánět, a to ani v návaznosti na žalobcem odkazovanou definici bojového rozdílení Ministerstva obrany ČR, protože tu nelze ztotožňovat s definicí bojové a mobilizační pohotovosti.

67. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že nebylo povinností žalobce řídit se rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, když s tímto rozkazem nebyl žalobce nikdy seznámen a povinnost seznamovat žalobce s vojenským řádem a změnami byla svěřena výlučně nadřízenému. Pokud žalobce namítá, že o existenci tohoto dokumentu nevěděl, soud v takto žalobcem navozené souvislosti poukazuje, a to i v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 4 As 225/2018 - 45, na to, že vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 byly nadepsány jako „Údaje trvalého charakteru nutné pro chod velitelství vojenské policie, které vyplývají z norem vyšší právní síly, odborných předpisů, OŘ velitelství Vojenské policie a potřeb praxe“. Z tohoto označení tedy bylo i pro žalobce jasně seznatelné, že tyto vnitřní rozkazy vychází z jiných předpisů, přičemž žalobci nic nebránilo se informovat o tom, o jaké předpisy se jedná, a to zejména v situaci, kdy měl o způsobu fungování systému bojové a mobilizační pohotovosti pochybnosti.

68. Poslední z námitek žalobce soud považuje spíše jen za polemiku žalobce se skutkovými závěry služebních orgánů v rámci ukončeného správního řízení, když žalobce jen ze svého subjektivního pohledu a bez potřebné argumentační váhy hodnotil zaměstnavatelem nastavený systém jako chybný výsledek horlivosti svých nadřízených. Zároveň se žalobce odvolával na k žalobě přikládanou přílohu č. 2 nazvanou „Výstavba a plánování“. K předmětné příloze soud uvádí, že představuje, a to toliko pro rok 2010, zcela zřejmě jen torzovitou část obsáhlejšího tabulkového dokumentu v rozsahu jedné strany, bohužel bez další legendy a kontextu, v němž je pouze žalobcem barevně podtržena heslovitě uvozená partie „předání hlášení o dosažení bojové a mobilizační pohotovosti na HvelVP“. Takto předložený dokument podle názoru soudu nejen pro svou nekompletnost, ale i pro základní nesrozumitelnost žalobcova sdělení nedisponuje potřebnou schopností prokázat jakákoliv jeho tvrzení včetně toho, že má prokazovat vyhlášení celoroční služební pohotovosti pro žalobce v letech 2011 a 2012, resp. ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu přispět ke zjištění stavu věci, byť i jen pro rok 2010, k němuž se evidentně výhradně vztahuje.

69. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

70. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení