10 Ad 17/2022–49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: L. Ž. zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem Novomlýnská 3, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká stomatologická komora Slavojova 270/22 128 00 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 4. 2022, č. j. ČR–ČSK–003/2022–004 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Městský soud v Praze vrací žalobkyni soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč. Tato částka bude vyplacena žalobkyni z účtu městského soudu k rukám jejího advokáta JUDr. Stanislava Šicha ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Společná čestná rada Oblastní stomatologické komory Praha 1, Praha 2, Praha 3, Praha 4, Praha 5, Praha 6, Praha 7, Praha 8, Praha 9, Praha 10 (dále též jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 1. 2022, č. j. SCR–PHA–007/2021–008 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznala žalobkyni vinnou ze spáchání disciplinárního provinění podle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu České stomatologické komory.

2. Sankcionovaný skutek žalobkyně spočíval v jednání, že „jako odborný zástupce poskytovatele zdravotních služeb S, IČO: X, se sídlem P, nezajistila, aby poskytovatel v rámci své webové prezentace na adrese WWW v sekci „O nás“ pod nadpisem „Naše filozofie“ nezpřístupnil veřejnosti nejméně od 23. 11. 2020 mimo jiné i sdělení „Aby výsledek dlouhodobé spolupráce byl ideální, je důležité, abyste si vybrali nás, a my si vybrali vás. Ne se všemi klienty dosáhneme skvělého výsledku. Pro koho jsme: Pro lidi, kteří ví, že odpovědnost leží i na jejich straně. Pro lidi, kteří ví, že musí spolupracovat a dodržovat léčebný plán. Pro lidi, kteří stejně jako my věří, jedině tvrdá poctivá dlouhodobá práce vede k bohatství společnosti. Pro lidi, kteří chtějí pro svou rodinu to nejlepší. Pro lidi, kteří touží po krásném zdravém úsměvu, který jim vylepší sebeprezentaci, a kterým pomůžeme dosahovat úspěchu v profesním a sociálním životě. Pro koho nejsme: Pro příznivce všech totalitních směrů, ruského, čínského, muslimského. Pro vyznavače dezinformací, manipulace, lží, zastrašování a nesvobody. Pro mladou západní progresivní levici, která blazeovaná dlouhodobým žitím ve svobodě, nadbytku a pokroku (které jim nekonečně tvrdou prací vybojovali jejich rodiče a prarodiče), která nyní objevuje a prosazuje nepoznané a nezažité totalitní ideály a cenzuru a ostrakizaci lidí s jiným názorem vedoucí k destrukci individiuálních svobod a svobody slova. Pro příznivce rasismu. Protože jen a pouze „All lives matter“.

3. Toto jednání podle čestné rady odporuje § 18 písm. c) organizačního řádu – stavovského řádu ČSK, ve znění účinném do 31. 12. 2020, neboť je reklamou, která je klamavá a která po stránce etické uráží stavovskou čest zubního lékaře.

4. Žalobkyně tedy porušila povinnost člena Komory ustanoveného do funkce odborného zástupce u poskytovatele, který není členem Komory, dodržovat nebo zajistit dodržování povinností stanovené právními předpisy a předpisy Komory členům Komory, kteří vykonávají své povolání jako poskytovatelé zdravotních služeb, stanovené v § 10 odst. 5 řádu České stomatologické komory č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád, ve znění pozdějších předpisů a tedy porušila povinnost člena Komory dodržovat organizační řád Komory stanovenou v § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb. a v § 6a odst. 3 písm. b) organizačního řádu – stanov ČSK, ve znění účinném do 31. 12. 2020.

5. Za toto jednání byla žalobkyni uložena důtka podle § 13 odst. 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon o komorách“).

6. Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 4. 2022, č. j. ČR–ČSK–003/2022–004 částečně změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že k porušení povinnosti dle § 10 odst. 5 organizačního řádu – stavovského řádu ČSK a ke spáchání disciplinárního provinění podle § 2 písm. b) disciplinárního řádu doplnila „ve znění účinném do 31. 12. 2020“. Dále přeformulovala větu týkající se porušení povinnosti člena Komory dodržovat organizační řád Komory. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

II. Žalované rozhodnutí

7. Žalovaná shrnula, že žalobkyně byla prvostupňovým a napadeným rozhodnutím uznána vinnou za to, že porušila povinnost dodržovat organizační řád Komory stanovenou v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách a v § 6a odst. 3 písm. b) organizačního řádu – stanov ČSK. Konkrétně měla jako člen Komory povinnost zajistit, aby poskytovatel, který není členem Komory, dodržoval povinnosti stanovené právními předpisy a předpisy Komory členům Komory, kteří vykonávají své povolání jako poskytovatelé zdravotních služeb, stanovenou v § 10 odst. 5 organizačního řádu – stavovského řádu ČSK. Jednání poskytovatele má odporovat § 18 písm. c) organizačního řádu – stavovského řádu ČSK, ve znění účinném do 31. prosince 2020, neboť je reklamou, která je klamavá a která po stránce etické uráží stavovskou čest zubního lékaře. Toto jednání společná čestná rada kvalifikovala jako disciplinární provinění podle § 2 písm. a) disciplinárního řádu ČSK.

8. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z toho, že prověřování bylo zahájeno na podkladě stížností tří osob, které byly České stomatologické komoře doručeny 23. listopadu 2020 a 25. listopadu 2020, ke stížnosti z 23. listopadu 2020 byl připojen snímek obrazovky, na kterém je zachycena předmětná část webové prezentace poskytovatele (sekce Pro koho jsme a Pro koho nejsme). Nejpozději 23. listopadu 2020 tak bylo předmětné sdělení na webu poskytovatele již zveřejněno a nejpozději tento den porušila disciplinárně obviněná svoji povinnost odborného zástupce zajistit, aby takové sdělení na webu poskytovatele zveřejněno nebylo. Žalovaná shrnula, že se až s účinností až od 1. ledna 2021 změnily předpisy České stomatologické komory.

9. V dalším poté hodnotila, zda pozdější úprava byla pro žalobkyni příznivější. Konstatovala, že i v nové právní úpravě byla zachována povinnost dodržovat řády Komory, vychází z § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách. Byť poukázala na legislativně technickou úpravu, uzavřela, že v novém organizačním řádu zůstala zachována povinnost zajistit, aby poskytovatel, který není členem Komory, plnil povinnosti stanovené zákony a předpisy Komory. Rovněž tak problematika publicity resp. reklamy zůstala zachována a stejně tak i definice disciplinárního provinění. Proto podle žalované bylo na místě posoudit jednání žalobkyně podle předpisů účinných do 31. 12. 2020. V tomto ohledu za účelem specifikace žalované změnila výrok prvostupňového rozhodnutí.

10. Dále vyložila, že jako reklamu podle § 18 stavovského řádu České stomatologické komory ve znění účinném do 31. prosince 2020 není možno vnímat jen úzce jako nástroj k získávání nových pacientů, ale jako jakoukoliv prezentaci zubního lékaře a poskytovatele směřující k pacientům stávajícím či potenciálním. Vyjádření světonázoru či politického přesvědčení na webu směřovaném vůči pacientům je formou publicity poskytovatele, a proto je reklamou. Sdělení hodnotila jako klamavé, neboť navozuje dojem, že poskytovatel si může vybírat své pacienty, což není pravdou. Poskytovatel má uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou, podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“) a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, je to pacient, kdo má právo si zvolit poskytovatele oprávněného k poskytnutí zdravotních služeb, které odpovídají zdravotním potřebám pacienta, a zdravotnické zařízení. Tomuto právu pak odpovídá povinnost poskytovatele pacienta převzít do péče. Důvody, pro které může poskytovatel zvolený pacientem takového pacienta odmítnout, jsou taxativně uvedeny v § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách.

11. Předmětné sdělení pak obsahuje výčet lidí, pro které se poskytovatel hodí a pro které nikoliv. V kontextu výše rozebrané informace o možnosti výběru pacientů tento výčet nelze vnímat jinak než, že jako kritéria tohoto výběru slouží názory lidí. Podle žalované je vysoce neetické, pokud zubní lékař, byť v rámci reklamní nadsázky, hodnotí své pacienty a jejich názory a (dokonce veřejně) vyhlašuje, že pro nositele těch či oněch názorů zde on sám „je“ a pro nositele jiných zde naopak „není“. Uznala sice, že poskytovatel zjevně chtěl vyjádřit své politické postoje. Na místo toho, aby popsal hodnoty, které on sám vyznává, popsal názory či postoje pacientů, které jsou s jím vyznávanými hodnotami v rozporu, a konstatoval, že pro tyto pacienty zde on sám, a tedy ani jeho služby nejsou. Podle žalované předmětné sdělení nemělo být pouhým vyjádřením názoru dotčeného poskytovatele, ale že se má jednat o prostředek, jak odradit pacienty s názory, které poskytovatel považuje za nesprávné. Eticky je pak zcela nepřípustné rozlišovat pacienty podle jejich názorů nebo podle toho, zda se z hlediska možného úspěchu léčby jeví poskytovateli z jakéhokoliv důvodu jako perspektivní či nikoliv. Pokud by tedy poskytovatel navíc ještě některého pacienta skutečně odmítl převzít do péče např. proto, že jde o příslušníka západní progresivní levice nebo příznivce čínského „totalitního směru“, jednalo by se o samostatný, a to bezesporu ještě závažnější delikt.

12. Žalovaná shrnula, že zajištění dodržování povinností publicity podle § 10 odst. 5 stavovského řádu nepochybně dopadá na odborného zástupce. Odborné řízení, za které u poskytovatele odborný zástupce odpovídá, totiž zahrnuje i etickou stránku poskytování zdravotních služeb, a to v tom nejširším smyslu.

13. Co se týče uložené sankce, tu žalovaná hodnotila jako mírnou. Žalobkyně neprojevila žádnou sebereflexi. Přestože žalovaná pochybuje o tom, zda takto mírná sankce může splnit svůj účel, vzhledem k zásadě zákazu změny k horšímu však nemůže uložené opatření zpřísnit.

III. Žaloba

14. Žalobkyně namítla, že jako delikt je uvedeno porušení předpisů Komory, které v době zahájení řízení a vydání napadených rozhodnutí již neexistovaly – byly zrušeny, aniž by takový postup umožňovaly aktuálně účinné předpisy. Žalobkyně poukázala na zásady posuzování trestnosti podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a namítla, že pokud došlo k porušení povinnosti/zákazu, přičemž však následnou změnou právních předpisů došlo ke zrušení takové povinnosti/zákazu, nelze již v řízení zahájeném po zrušení takové povinnosti takové jednání sankcionovat. Jednání žalobkyně je navíc trvající a trvalo i v době a v průběhu řízení před ČSK, kdy již předmětný Řád České stomatologické komory č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád neplatil, a tak předmětné jednání mělo být posouzeno výhradně dle nově platných předpisů. To, že přechodná ustanovení Řádu ČSK č. 1/2020 ze dne 21. června 2020 – organizační řád, kterým byl zrušen Řád ČSK č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád, na toto nepamatovala, nelze brát k tíži žalobkyně a trestat ji za porušení „již zaniklé“ povinnosti.

15. Podle žalobkyně jsou povinnosti v obou předpisech ohledně reklamy odlišné, mělo tedy být tvrzené porušení posuzováno ve vztahu k aktuálně platným a nikoliv již zrušeným povinnostem ve vztahu k reklamě. Napadená rozhodnutí se tak měla vypořádat (a nevypořádala) s případným porušením povinností ve vztahu k aktuálně platným ustanovením o reklamě v předpisech ČSK.

16. Žalobkyně shrnula, že bylo shledáno, že porušila povinnost stanovenou v § 6a odst. 3 písm. b) řádu č. 1/2009 ve znění účinném do 31. 12. 2020. Od 1. 1. 2021 platí prakticky shodná povinnost člena Komory upravená v § 53 odst. 1 písm. b) „nového“ řádu České stomatologické komory č. 1/2020. Žalobkyně byla uznána vinnou z porušení § 10 odst. 5 řádu č. 1/2009. Tyto povinnosti byly nahrazeny od 1. 1. 2021 povinnostmi upravenými v § 63 odst. 4 řádu č. 1/2020. Podle žalobkyně odborný zástupce není odpovědný za jakékoliv případné porušení předpisů Komory. Odborný zástupce je podle žalobkyně odpovědný jen tehdy, pokud nezajistí součinnost uváděnou v § 63 odst. 4.

17. Žalobkyně je názoru, že prezentace S. neporušuje právní předpisy a žádné řády ČSK a není v žádném ohledu klamavá, neetická ani neuráží stavovskou čest zubního lékaře. Žalobkyně se naopak domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv na svobodu projevu zaručenou zejména Listinou základních práv a svobod.

18. Podle žalobkyně jsou napadená rozhodnutí založena na tom, že prezentace je neetická/klamavá, když zubní lékař je povinen vždy poskytovat své služby každému pacientovi. Napadená rozhodnutí jsou podle žalobkyně vytržené z kontextu, nesprávně hodnotily pouze část prezentace a nesprávně ji vyhodnotila jako klamavou a neetickou v tom směru, že má omezovat právo pacienta na výběr lékaře (zdravotnického zařízení). Předmětná prezentace však „pouze“ upozorňuje, že pro poskytování dlouhodobých (nikoliv tedy akutních, život ohrožujících zákroků) služeb/péče je důležitý vztah vzájemné důvěry lékaře a pacienta. Bez této vzájemných důvěry nemusí být vždy dosaženo ideálních výsledků. Prezentace se vztahuje k dlouhodobým a spíše estetickým službám (dosažení „krásného úsměvu“). V prezentaci akcentovaná názorová shoda a důvěra se vztahuje k dosažení nadstandardních/ideálních výsledků, a nikoliv jako podmínka poskytnutí péče či důvod odmítnutí péče.

19. Vyjádření určitého názoru a postoje ve společnosti lze podle žalobkyně jen velmi obtížně podřazovat pod „reklamu“. Podle žalobkyně má společnost S. i jako poskytovatel zdravotnických stomatologických služeb právo na takové vyjádření svého společensko–politického postoje v souvislosti s otázkou vzájemné důvěry nezbytné, resp. vhodné, pro poskytování dlouhodobých lékařských/stomatologických služeb.

20. Žalobkyně je dále toho názoru, že sporné prohlášení je vytrženo z kontextu celého sdělení společnosti S. v sekci „o nás“. Z webových stránek a zejména ze sekce „o nás“ je zřejmé specializované zaměření této zubní kliniky na dlouhodobou spolupráci s klienty/pacienty a nikoliv na občasné a jednorázové zubní ošetření a zákroky. V prezentaci je uvedeno: „JSME TU PRO KAŽDÉHO“, a je tak vyloučeno, že by v tomto zdravotnickém zařízení mohl být klient odmítnut, popř. by mu nebyla poskytnuta odpovídající péče. Z prezentace podle žalobkyně nelze dovodit, že by pacient v tomto zařízení nebyl ošetřen a nebyla mu poskytnuta profesionální a odborná péče. Je názoru, že je právem daným i zkušeností zubního lékaře vyjádřit své přesvědčení, že pro určité konkrétní lékařsko–estetické zákroky a služby je vhodná (a pro dosažení nejlepších výsledků nezbytná) názorová shoda lékaře a pacienta, a to nejen ve vztahu k léčebným postupům, ale i shoda tzv. „lidská“ na základních „společenských“ principech. Podle žalobkyně došlo k vyjádření určitého názoru, zkušenosti a upozornění, že pro dlouhodobou spolupráci a skvělé výsledky je nezbytná názorová shoda a vzájemná důvěra lékaře a pacienta a jejich vzájemná spolupráce. Nejedná se o běžné a ze strany pacienta pasivní stomatologické zákroky. Vyjádření k názorové shodě a „oboustrannému výběru“ se vztahuje k této specifické dlouhodobé a oboustranně aktivní spolupráci poskytované a nabízení dotčeným zdravotnickým zařízením. Rozdělení „pro koho jsme“ a „pro koho nejsme“ se vztahuje k názorové shodě a tedy důvěře ve vztahu k oboustranně aktivní a dlouhodobé spolupráci. Tato prezentace nijak nesděluje ani nenavozuje dojem, že by kterýkoliv pacient v daném zařízení nebyl přijat k ošetření či odborně ošetřen. Názorová shoda a z ní plynoucí důvěra je důležitá pro nadstandardní/ideální výsledek péče a nikoliv, že je podmínkou péče.

21. Žalobkyně je tedy názoru, že z prezentace vyplývá, že zdravotnické zařízení se hlásí k určitému vyjádření sociálně politického směru/názoru a že ze zkušeností zdravotnického zařízení a ve vztahu k dlouhodobé a aktivní spolupráci a skvělým výsledkům je potřebná také základní názorová shoda, a tedy vzájemná důvěra.

22. Žalobkyně podotkla, že dle § 2 odst. 4 řádu České lékařské komory – etického kodexu – má lékař právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je–li pracovně přetížen nebo je–li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Podle žalobkyně je tedy zcela absurdní považovat za porušení povinností stomatologa ve vztahu k dlouhodobé (spíše estetické) péči upozornění pacienta, že bez vzájemné důvěry nemusí být dosaženo nadstandardních/ideálních výsledků.

23. Dle žalobkyně je nezbytné si přiznat, že názorové vlivy se v určité míře (a samozřejmě oboustranně) promítají i do profesních vztahů poskytovatelů služeb a jejich klientů. Na dlouhodobou a úspěšnou (ve smyslu spokojenosti) spolupráci má základní názorová shoda či neshoda vždy určitý vliv. Zařízení upozornilo klienty/pacienty, že sociálně–politické názory (a lidská povaha) se v konečném důsledku mohou projevit ve vzájemné důvěře a sympatiích, které se v určitém ohledu vždy projeví do konečného výsledku, resp. jeho subjektivního vnímání. Předmětné vyjádření není ani klamavou ani neetickou prezentací společnosti S. Trestání za vyjádření názoru by bylo zcela v rozporu se základním právem S. na vyjádření „politického“ názoru garantovaným Listinou základních práv a svobod, a to i v případě, že toto vyjádření je dáno v rámci prezentace, resp. oprávněného upozornění, při poskytování lékařských/stomatologických služeb.

24. Žalobkyně shrnula, že vyjádření nenavozuje dojem, že by pacientovi nebyla poskytnuta péče, vyjadřuje zkušenost, že vzájemná důvěra lékaře a pacienta může mít vliv na dosažení dlouhodobých a skvělých (nadstandardních) výsledků, či jejich vnímání, nemůže urážet etiku zubního lékaře, je–li prezentován sociálně–politický názor daného zařízení, který vyjadřuje přízeň západnímu demokratickému směru (a odmítá totalitní režimy). Celkovou prezentací tak zařízení nijak neporušuje předpisy ČSK, proto se žalobkyně nedopustila porušení předpisů/řádů ČSK.

25. Žalobkyně navrhla rovněž upuštění od sankce.

IV. Vyjádření žalované

26. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že disciplinární řízení je ovládáno zásadou, podle které se jednání člena České stomatologické komory zásadně posuzuje podle předpisů účinných v době, kdy k jednání došlo, a podle předpisů pozdějších jen tehdy, pokud je to pro disciplinárně obviněného příznivější. Čestná rada České stomatologické komory jako odvolací správní orgán dospěla k závěru, že pozdější předpisy nejsou pro žalobkyni příznivější, a proto věc posoudila podle předpisů účinných v době, kdy k posuzovanému jednání došlo. Žalovaná uvedla, že povinnost dle § 10 odst. 5 organizačního řádu byla nahrazena povinností dle § 63 odst. 4 nového organizačního řádu. Jedná se o totožné ustanovení, které se liší pouze terminologicky, výčet povinností odborného zástupce je demonstrativní. V novém organizačním řádu jsou pak povinnosti rozdělené do § 63 odst. 3 a 4, zatímco ve staré podobě byly shrnuty v § 10 odst. 5 organizačního řádu.

27. Pravidla publicity byla uvedena v § 17 a 18 organizačního řádu, nyní jsou upravena v § 58 odst. 1 a 2 organizačního řádu. Obě úpravy kladou na publicitu zubního lékaře stejné požadavky poctivost, přiměřenost, zákaz poškozování vážnosti lékařského stavu. Požadavek na dodržování pravidel etiky zubního lékaře vyplývá přímo ze zákona /§ 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách/, který v nezměněné podobě trvá po celou dobu účinnosti zákona od roku 1991 dosud.

28. K namítané trvající povaze jednání žalobkyně žalovaná uvedla, že jednání bylo spácháno tím, že žalobkyně nezajistila, aby poskytovatel S, u nějž byla ustanovena do funkce odborného zástupce, nezveřejnil na svých webových stránkách neetickou reklamu. Znakem disciplinárního provinění podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách není udržování protiprávního stavu, nejedná se o trvající delikt. I kdyby se však mělo jednat o tzv. trvající delikt, bylo by nutno jej posoudit podle starých předpisů, neboť do doby rozhodnutí v disciplinárním řízení nebyl protiprávní stav odstraněn.

29. Co se týče vyznění prezentace, žalovaná konstatovala, že vyjádření v předmětné části webové prezentace jsou zcela jednoznačná. Jde o hodnocení politických či světových názorů pacientů a vyjádření postoje poskytovatele, že pro pacienty těchto názorů zde on, a tedy ani jeho služby nejsou. Takový postup je neetický, protože zubní lékař zde musí být pro každého. Není přitom rozhodné, zda se jedná o akutní, dlouhodobou či estetickou péči, není ani podstatné, zda se názorová shoda podává jako podmínka péče nebo podmínka dosažení nejlepších či nadstandardních výsledků. Zubní lékař se musí zdržet všech vyjádření, která by (byť nepřímo) jakkoliv omezovala přístup pacienta k jeho službám z jiných než zákonem aprobovaných důvodů nebo jakkoliv spojovala výsledek léčby s politickými či světovými názory pacienta. Sdělení, že pro pacienta s levicovým smýšlením či pro příznivce toho či onoho politického zřízení zde dotčený poskytovatel není, ani nelze chápat jinak.

30. Žalovaný uvedl, že velmi důležitým aspektem (zejména dlouhodobé) stomatologické léčby je spolupráce. Na straně pacienta jde o dodržování povinností podle § 41 odst. 1 zákona o zdravotních službách (poskytování součinnosti, informaci, dodržování stanoveného individuálního léčebného postupu, případně úhrada služeb nehrazených ze zdravotního pojištění). U pacienta, který v tomto smyslu nespolupracuje (zejména pokud nedodržuje stanovený individuální léčebný režim), skutečně nemusí stomatologická péče vést k předpokládanému výsledku. Vůbec však nezáleží na tom, je–li tímto pacientem levicový aktivista, autoritářský politik, lhář či rasista. Tyto parametry nemají a nesmí mít vliv na to, jak zubní lékař přistupuje k pacientovi, a to včetně komunikace zubního lékaře směřující k pacientům. Konstatování, že pro autoritáře, lháře či rasisty zde zubní lékař není, nesměřuje ke spolupráci či dokonce k budování důvěry mezi zubním lékařem a pacientem, ale právě naopak. Svoboda slova jistě není bezbřehá. Komunikuje–li zubní lékař vůči svým (potencionálním) pacientům, musí mít na paměti, že jeho komunikace musí být (kromě samozřejmého požadavku na soulad s obecně závaznými právními předpisy) v souladu s předpisy České stomatologické komory a s etickými pravidly. Prezentace zařízení hodnotila pacienty a jejich názory a následně konstatovala, že pro pacienty určitých názorů zde on (a tedy ani jeho služby) nejsou.

31. Pokud jde o argumentaci etickým kodexem České lékařské komory, žalovaná uvedla, že to nenístavovský předpis České stomatologické komory, na zubní lékaře se proto nevztahuje. Důvěra mezi (zubním) lékařem a pacientem není v současné době zákonným důvodem pro odmítnutí péče o pacienta.

V. Replika žalobkyně

32. Žalobkyně v replice setrvala na svém procesním postoji. Je názoru, že napadená rozhodnutí jsou vadná, jelikož jsou postavena na stavovských předpisech, které v době vydání napadených rozhodnutí již neplatily. Řízení bylo zahájeno v době, kdy tyto povinnosti již neplatily, delikt stále trval, nejde o jednorázové porušení povinnosti dokonané v okamžik zveřejnění sdělení. Texty zrušeného a nového stavovského předpisu vztahující se k propagaci/reklamě člena žalované jsou odlišné; žalovaná sice dovozuje, že z nich plynoucí povinnosti jsou stále zcela shodné, avšak i pokud by tomu tak bylo, je nutné trvající porušení posuzovat a sankcionovat podle aktuálně platných (a nikoliv zrušených) předpisů. Nejde pak o „výhodnost“ ve smyslu jiného/nižšího trestu, ale zejména o to, že dispozice právní normy/stavovského předpisu je již jiná.

33. Žalobkyně setrvala na tom, že předmětná prezentace, je–li posuzována jako celek, není v rozporu se stavovskými předpisy žalované – nesnižuje důstojnost stavu zubních lékařů jako celku. Pokud by stavovské předpisy žalované bránily (i v rámci výkonu povolání) vyjádřit názory podporující demokratická zřízení a naopak odmítající totalitní režimy, pak by byl takový zákaz v rozporu se základními lidskými právy a ústavním pořádkem ČR. Předmětná prezentace neovlivňuje/nezkracuje právo pacienta na volbu dotčeného zdravotnického zařízení a ani nevyvolává obavu, že by pacient nebyl řádně ošetřen – nebyla mu poskytnuta řádná péče.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

34. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném a účinném znění (dále jen “s. ř. s.”), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

35. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť ani jedna ze stran se k výzvě soudu, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, nevyjádřila (jejich souhlas s projednáním věci bez jednání byl tedy presumován).

36. Soud taktéž neshledal důvod pro nařízení jednání z důvodu dokazování. Zásadní podklady jsou součástí správního spisu, z něhož žalovaný vycházel a jehož postup je předmětem soudního přezkumu. Městský soud proto neprovedl žalobkyní navrhované důkazy odvolacím a prvostupňovým rozhodnutím, neboť se jedná o součásti předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

37. Relevantní znění ustanovení organizačních předpisů žalované – organizačního řádu ČSK 1/2009, č. 1/2020 a disciplinární řád pak nejsou mezi stranami sporná. Důkazy, které navrhla žalobkyně – celé webovými stránkami S. a zejména celou sekcí „O nás“ a stavovským předpisem č. 10 České lékařské komory – Etický kodex, městský soud neprovedl pro nadbytečnost.

38. Žalobkyně byla postižena za konkrétní část webové prezentace sekce „O nás“, v níž jde o představení filozofie společnosti S. Městský soud neshledal, že by ostatní (žalobkyní ostatně neidentifikované) části celé webové prezentace S. k této sekci měly mít nějaký relevantní vztah. Předkládaný screenshot celé sekce „O nás“ nijak zásadně nedoplňuje a ani nepopírá spornou část prezentace „Naše filozofie“, která je dostatečně oddělitelná od jiných částí webové prezentace a která je již součástí spisu. Podstatné je tak podle soudu vyznění právě sporné části prezentace počínaje částí „Naše filozofie“ a konče odkazy „Pro koho tu jsme“ a „Pro koho tu nejsme“, ostatně s vyzněním právě této části žalobkyně polemizuje především. Co se týče důkazu stavovským předpisem – etickým kodexem České lékařské komory, mezi stranami je nesporné, že žalobkyně zde vystupuje v postavení členky České stomatologické komory, proto se na ni vztahují organizační předpisy této profesní organizace. Tato stavovská organizace nepřejala vnitřní předpisy České lékařské komory, zejména nikoliv etický kodex a její členové nemají proto povinnost se jím řídit. Městský soud tedy i tento důkaz shledal za nadbytečný pro předmět věci.

39. Mezi stranami je nesporné, že žalobkyně byla v postavení odborného zástupce poskytovatele zdravotních služeb S. To vyplývá i z rozhodnutí o změně oprávnění k poskytování zdravotních služeb tohoto poskytovatele ze dne 20. 3. 2018, č. j. S–MHMP 292331/2018 ZDR, které je založeno ve správním spisu.

40. Mezi stranami je v první řadě spor o to, zda byla žalobkyně potrestána na základě relevantních právních předpisů, pokud byla uznána vinnou na základě stavovských předpisů účinných do 31. 12. 2020. Mezi stranami je totiž nesporné, že předmětné sdělení bylo k dispozici na webu poskytovatele minimálně ode dne 23. 11. 2020 a nejméně do doby disciplinárního řízení. Přitom s účinností se od 1. 1. 2021 změnil organizační řád žalované, kdy namísto řádu České stomatologické komory č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád nabyl účinnosti pozdější řád České stomatologické komory č. 1/2020, organizační řád – stavovský řád.

41. Podle § 3 odst. 2 zákona o komorách každý lékař, který vykonává na území České republiky povolání stomatologa, musí být členem České stomatologické komory (dále jen „Komora“).

42. Podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách má každý člen komory povinnost dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory. Podle § 18 odst. 1 zákona o komorách čestná rada komory vykonává disciplinární pravomoc vůči všem členům komory.

43. Podle § 2 odst. 1 písm. b) řádu České stomatologické komory č. 1/2010, disciplinární řád (dále jen „disciplinární řád“) je disciplinárním proviněním zaviněné porušení povinnosti člena Komory dodržovat řády a závazná stanoviska Komory.

44. Tyto základní povinnosti se na členy Komory vztahují po celou dobu účinnosti zákona o komorách (tj. již od 1. 6. 1991) a po celou dobu účinnosti disciplinárního řádu (tj. od 1. 1. 2021).

45. Žalobkyně namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako trvající, nikoliv jako jednorázové. Žalovaná je naopak názoru, že jde o jednání jednorázové, neboť znak trvání není znakem skutkové podstaty disciplinárního deliktu. V napadeném rozhodnutí pak časovou působnost jednání žalobkyně odvozuje od data zjištění existence sporného sdělení. To je podle jejího názoru okamžik spáchání skutku.

46. Disciplinární řád Komory neobsahuje komplexní úpravu disciplinární odpovědnosti, tzn. sám o sobě neupravuje pravidla posouzení časové působnosti jednání člena Komory. Na místě je tak vycházet z principů správního práva trestního coby součásti trestního práva v širším slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135). Na půdorysu disciplinárního řízení u České lékařské komory se k takovému přístupu přihlásil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2014, č. j. 4 Ads 123/2013 – 23 (ztotožnil se s postupem Krajského soudu v Ostravě v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, č. j. 38 Ad 47/2011 – 29 47. Teorie trestního práva i správního práva trestního obecně považují za trvající takový delikt, jehož znakem skutkové podstaty je trvání.

48. Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 15 Tdo 887/2014 vyložil, že „trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).“ 49. Shodně s tím také správní trestání trvající přestupek definuje v § 8 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, jako „přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.“ Ve shodě s trestní doktrínou pak platí, že u trvajícího přestupku shodně jako u přestupku hromadného (a na rozdíl od přestupku pokračujícího) delší časový interval jeho páchání plyne přímo ze skutkové podstaty přestupku. (viz komentář k § 8 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich – Rigel F. in BOHADLO, David, Jan BROŽ, Stanislav KADEČKA, Petr PRŮCHA, Filip RIGEL a Vít ŠŤASTNÝ. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023–10–13]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X).

50. Typickým příkladem trvajícího deliktu je v trestní rovině omezování osobní svobody dle § 171 trestního zákoníku (jednání spočívá v tom, že pachatel „brání užívat osobní svobody“), zanedbání povinné péče (jednání spočívá v tom, že pachatel „neplní svou zákonnou povinnost vyživovat“). V rovině přestupkové je trvajícím např. přestupek neodevzdání řidičského průkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 2 As 66/2022 –24). Stíhané jednání spočívá v tom, že pachatel v rozporu s povinností dle § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích „neodevzdá řidičský průkaz“.

51. Naopak příkladem trestného činu, který je jednorázový, je trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 trestního zákoníku, k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel. § 270 [Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3554, marg. č. 1.). Stíhané jednání spočívá v tom, že pachatel do těchto práv „neoprávněně zasáhne“.

52. Přestupek, který rovněž trvající není, je dle § 9 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách /nyní dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách/ – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 3 As 205/2015 – 29. Stíhané jednání spočívá v tom, že pachatel „prodá nebo vydá pohonnou hmotu“, která nesplňuje potřebné požadavky.

53. Samotné rozlišení, zda znakem skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku je skutečně trvání, je na první pohled mnohdy obtížné. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, č. j. 14 Af 25/2020 – 67 k tomu vyložil, že „kategorie trvajícího deliktu prvotně vychází ze samotného jazykového vyjádření skutkové podstaty deliktu, který spočívá v dlouhodobém udržování protiprávního stavu. Z hlediska gramatického svědčí pro trvající delikty užití nedokonavého vidu pro charakteristiku objektivní stránky správního deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007–135).“ 54. Podle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu je disciplinárním proviněním zaviněné porušení povinnosti člena Komory dodržovat řády a závazná stanoviska Komory. Toto ustanovení je normou s blanketní dispozicí. Nemusí se tedy měnit při každé změně příslušného stavovského předpisu Komory. Příslušné členské povinnosti tak tvoří součást této dispozice.

55. Z gramatického výkladu ustanovení skutkové podstaty dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu vyplývá, že sankcionovaným jednáním je „porušení povinnosti člena Komory dodržovat řády a závazná stanoviska Komory“. Toto jednání je definováno v dokonavém vidu „porušení“, je tedy charakterizováno jako ukončené jednání. Naopak není definováno v nedokonavém vidu „porušování“, který by naopak svědčil názoru, že stíhané má být trvající jednání porušitele povinnosti.

56. Znak trvání nelze podle názoru soudu jednoznačně vyvodit ani z předmětných povinností dle organizačního řádu. Podle § 17 a § 18 organizačního řádu je pro členy Komory povoleno právo informovat veřejnost o skutečnostech souvisejících s provozováním své praxe a výkonem svého povolání a dále je povolena osobní publicita lékaře či jeho zařízení, za předpokladu, že to neodporuje omezením, které jsou stanoveny těmito ustanoveními. Obdobné platí dle § 58 odst. 1 a 2 organizačního řádu z roku 2020. Povinnosti odborného zástupce dle § 10 odst. 5 organizačního řádu a dle § 63 odst. 3 a 4 organizačního řádu z roku 2020 spočívají toliko v povinnosti zajistit dodržování stanovených pravidel dle stavovských předpisů.

57. Všechna tato ustanovení definují toliko povinnosti člena Komory, přičemž z toho nijak nevyplývá, že by dodržení těchto povinností mělo být nějak spjato jen s trvajícím nebo naopak jen s jednorázovým jednáním. Jednání spočívající v porušení předmětných povinností tedy někdy může trvat déle a jindy může být jednorázové, není však obligatorním znakem skutkové podstaty § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu.

58. Městský soud tedy uzavírá, že znakem disciplinárního deliktu dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu – zaviněného porušení povinnosti člena Komory dodržovat řády a závazná stanoviska Komory – není doba trvání porušení této povinnosti, tj. udržování vyvolaného protiprávního stavu způsobeného porušením povinností člena Komory. Takový delikt proto nelze považovat za trvající a je dokonán již okamžikem, kdy došlo k předmětnému porušení povinnosti.

59. Žalobkyně byla – dle skutkové věty v prvostupňovém rozhodnutí (cit. výše) – uznána vinnou za to, že konkrétně „nezajistila… aby poskytovatel….nezpřístupnil veřejnosti nejméně od 23. 11. 2020 sdělení…“ Sankcionované jednání tedy spočívá v tom, že žalobkyně nezajistila toliko okamžik nezpřístupnění sporného sdělení veřejnosti. Časový údaj „nejméně od 23. 11. 2020“ se podle názoru soudu vztahuje jen k vymezení doby, kdy toto sdělení bylo po publikaci přístupné veřejnosti. Nejde o vymezení doby, kdy žalobkyně měla protiprávně jednat. Žalobkyni totiž ani nebylo kladeno za vinu déletrvající jednání, tj. že by po celou dobu např. „nezajišťovala“ znepřístupnění sdělení veřejnosti nebo že by jeho zveřejnění např. „tolerovala“, či že např. po tuto dobu „nijak nebránila“ jeho publikaci. Jinými slovy, žalobkyně byla sankcionována za to, že nezajistila, aby toto sdělení nebylo na webu publikováno, přičemž publikace samotná trvala nejméně od 23. 11. 2020.

60. K samotnému zveřejnění sdělení (tj. jeho zpřístupnění veřejnosti) nepochybně došlo jednáním poskytovatele, které bylo ukončeno okamžikem umístění sdělení na web poskytovatele služby. Právě tomuto jednorázovému jednání pak žalobkyně v danou dobu nezabránila. V příčinné souvislosti s porušením její „zajišťovací“ povinnosti došlo ke zveřejnění sdělení, proto v tomto okamžiku žalobkyně jednala v rozporu s povinností dle § 10 odst. 5 organizačního řádu. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu bylo tedy jednání žalobkyně dokonáno tím okamžikem, kdy nezajistila nezveřejnění předmětného sdělení. Žalobkyně tímto jednáním porušila povinnost dle § 10 odst. 5 organizačního řádu a tím porušila zájem chráněný předmětnou skutkovou podstatou dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu na dodržování stavovských předpisů – konkrétně, aby vůbec nebylo publikováno sdělení, které by odporovalo pravidlům stavovských předpisů (srov. §§ 17 a 18 tohoto organizačního řádu).

61. Žalobkyně své protiprávní jednání i ukončila v okamžiku porušení povinnosti. To vyplývá podle názoru soudu z úzké souvislosti s jednorázovostí jednání poskytovatele, kterým došlo ke zpřístupnění sdělení veřejnosti. Pokud by žalobkyně svou povinnost neporušila při zveřejnění sdělení, nedošlo by totiž vůbec k jeho zpřístupnění veřejnosti. Déletrvající jednání je pak z povahy věci vyloučeno proto, že sdělení bylo (následkem porušení povinnosti žalobkyně) zpřístupněno právě již v okamžiku zveřejnění.

62. Samotnou dobu zpřístupnění sdělení na webu poskytovatele zdravotní služby v rozporu s uvedenými stavovskými povinnostmi je pak podle názoru soudu třeba považovat jen za trvající následek protiprávního jednání žalobkyně. Nikoliv sankcionované jednání žalobkyně tj. porušení povinnosti, které bylo ukončeno okamžikem zveřejnění sdělení, ale tento následek – umístnění sdělení na webu poskytovatele – zde trval nejméně od 23. 11. 2020.

63. Odborná literatura k takové situaci uvádí, že „…je třeba trvající přestupky lišit od přestupků, jejichž znakem je jednání spočívající pouze ve vyvolání protiprávního stavu, i když je s takovým přestupkem následné trvání protiprávního stavu logicky spojeno. V těchto případech je společensky nejnebezpečnější způsobení protiprávního stavu, na rozdíl od trvajících přestupků, pro které je typické, že stupeň nebezpečnosti přestupku se postupem času nemění nebo se ještě zvětšuje tím více, čím déle čin trvá“ (viz komentář k § 8 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich – Rigel F. in BOHADLO, David, Jan BROŽ, Stanislav KADEČKA, Petr PRŮCHA, Filip RIGEL a Vít ŠŤASTNÝ. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023–10–13]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X).

64. Taktéž dle judikatury je u jednorázových deliktů trvání protiprávního stavu (tj. zde zveřejnění sdělení) toliko následkem prvotního poruchového jednání (přiměřeně srov. odst. 41 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 57/2012 – 28 k následkům přestupku ublížení na cti). Délku trvání zveřejnění tohoto sdělení by pak bylo možno podle názoru městského soudu hodnotit v úvahách o výši trestu (srov. § 37 a 38 zákona o odpovědnosti za přestupky).

65. Dále z hlediska časové působnosti předpisů platí následující.

66. Podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle § 2 odst. 4 trestního zákoníku čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.

67. Trestněprávní doktrína uvádí, že „dobu činu je třeba tedy posuzovat podle doby jednání, neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto jednání, kterým pachatel naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku (např. trestného činu krádeže, samozřejmě ve spojení se znaky uvedenými v obecné části trestního zákoníku). Navíc mezi dobou jednání a následkem, resp. účinkem může zejména u nedbalostních jednání uplynout poměrně dlouhá doba (např. zanedbání bezpečnostních předpisů může vést k následkům předpokládaným trestním zákonem až po mnoha letech). Okamžik dokonání činu při tomto pojetí proto není rozhodující, čímž se odstraňují výkladové problémy zejména u poruchových deliktů.“ (ŠÁMAL, Pavel. § 2 [Trestnost činu a doba jeho spáchání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 90, marg. č. 9.)

68. Obdobně podle § 2 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že „1) odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je–li to pro pachatele přestupku příznivější. (2) Přestupek je spáchán v době, kdy pachatel konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.“ 69. Přestupkový zákon také podobně jako trestní zákoník upřednostňuje pojetí, podle něhož je dobu spáchání přestupku potřeba posuzovat podle doby jednání pachatele, neboť hrozbou správního trestu se má právě toto jednání ovlivnit (viz komentář k § 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich – Štastný F. in BOHADLO, David, Jan BROŽ, Stanislav KADEČKA, Petr PRŮCHA, Filip RIGEL a Vít ŠŤASTNÝ. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023–10–13]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X).

70. Pro posouzení časové působnosti trestních předpisů a rovněž běhu promlčení (srov. § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 34 odst. 2 trestního zákoníku) je tak rozhodující doba ukončení jednání, nikoliv doba nastoupení a trvání následku tohoto jednání.

71. Městský soud následně aplikoval výše uvedená východiska na skutkový stav věci.

72. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaná byla několika podáními fyzických osob ve dnech 23. 11. – 25. 11. 2020 upozorněna na obsah webové prezentace poskytovatele. Konkrétní datum zveřejnění příspěvku nebylo v disciplinárním řízení zjištěno. Na základě podnětů fyzických osob bylo však jednoznačně prokázáno, že publikace tohoto sdělení trvalo ode dne 23. 11. 2020. Jelikož od tohoto dne nade vši pochybnost sdělení bylo veřejnosti přístupné, nejpozději tohoto dne žalobkyně tedy svoji povinnost porušila. Proto je nepochybné, že toho dne byl dokonán možný disciplinární delikt a tímto dnem bylo jednání žalobkyně ukončeno. Jiné datum zveřejnění příspěvku žalobkyně ostatně ani netvrdí. Žalovaná poté dne 9. 12. 2020 zahájila prověřování těchto podnětů. Žalobkyně se k věci, k existenci tohoto sdělení a k jeho obsahu vyjádřila již dne 24. 12. 2020; již tehdy potvrdila zveřejnění sdělení.

73. Žalobkyně tedy protiprávně jednala, dokonala a ukončila toto jednání (tj. jednorázově nezajistila nezveřejnění sporné části prezentace) ještě předtím, než 1. 1. 2021 nabyl účinnosti organizační řád České stomatologické komory č. 1/2020. Z hlediska časové působnosti se tedy trestnost žalobkyně řídí právními předpisy účinnými v době ukončení tohoto jednání, tj. do 31. 12. 2020.

74. Žalovaná proto podle názoru městského soudu správně na věc aplikovala tehdy účinné právní předpisy – tj. především řád České stomatologické komory č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád účinný do 31. 12. 2020.

75. Pro úplnost soud konstatuje, že podle § 25 odst. 2 disciplinárního řádu lze návrh na zahájení disciplinárního řízení podat do 5 let ode dne, kdy ke spáchání disciplinárního provinění došlo. K tomu došlo nejpozději dne 23. 11. 2020, návrh na zahájení disciplinárního řízení byl tedy dne 31. 8. 2021 podán včas. Žalobkyni pak bylo dne 2. 11. 2021 pod č. j. RK–PH9–010/2020–017 oznámeno zahájení řízení o tomto skutku, jednání se uskutečnilo 30. 11. 2021, prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 1. 2022, napadené rozhodnutí pak 29. 4. 2022.

76. Společně s časovou působností trestních předpisů je na místě i hodnocení otázky příznivosti pozdější právní úpravy. Touto otázkou se ostatně zabývala i žalovaná v napadeném rozhodnutí a zabývá se jí i soud z úřední povinnosti (viz. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 4).

77. Podle § 10 odst. 5 řádu České stomatologické komory č. 1/2009, organizační řád – stavovský řád účinného do 31. 12. 2020 platilo, že povinnosti stanovené právními předpisy a předpisy Komory členům Komory, kteří vykonávají své povolání jako provozovatelé nestátního zdravotnického zařízení, je povinen u provozovatele, který není členem Komory, dodržovat nebo jejich dodržování zajistit odborný zástupce. Podle citovaného ustanovení je odborný zástupce povinen zajistit splnění zejména 10 vyjmenovaných povinností /vyjmenovaných v organizačním řádu v § 10 odst. 5 pod písmeny a) – j)/.

78. Podle § 17 tohoto organizačního řádu zubní lékař má právo informovat veřejnost o skutečnostech souvisejících s provozováním své praxe a výkonem svého povolání za předpokladu, že jsou tyto informace přesné, nejsou klamavé, respektují povinnost mlčenlivosti a že způsob jejich sdělování nepoškozuje vážnost lékařského stavu a i jinak odpovídá právním předpisům včetně předpisů stavovských.

79. Podle § 18 tohoto organizačního řádu osobní publicita zubního lékaře nebo jeho zdravotnického zařízení v médiích, jako je tisk, rozhlas, televize, elektronická komunikace nebo jiná média (dále jen reklama), je povolena, pokud jsou splněny podmínky § 17 a zároveň c) jde o reklamu přímou, po stránce etické neurážející stavovskou čest.

80. Pozdější řád České stomatologické komory č. 1/2020, organizační řád – stavovský řád, účinný od 1. 1. 2021, upravuje povinnosti odborného zástupce v § 61 a násl. Podle § 63 odst. 3 je odborný zástupce povinen zajistit mj., že a) poskytovatel zdravotních služeb, který jej do funkce odborného zástupce ustanovil, řádně plní všechny povinnosti poskytovatele zdravotních služeb, které mu ukládají právní předpisy.

81. Podle § 63 odst. 4 tohoto organizačního řádu povinnosti stanovené řády a závaznými stanovisky Komory členům Komory je povinen u poskytovatele zdravotních služeb, který není členem Komory, dodržovat nebo jejich dodržování zajistit člen Komory ustanovený do funkce odborného zástupce. Odborný zástupce je pak povinen zejména zajistit splnění povinností pod písm. a–c).

82. Dále podle § 58 odst. 1 tohoto organizačního řádu platí, že v hospodářské soutěži musí člen Komory postupovat vždy poctivě a ohleduplně. Nesmí používat údaje nepravdivé, klamavé nebo snižující jiného soutěžitele či člena Komory nebo jeho názory či výkony. Podle odst. 2 člen Komory je povinen k informování o zdravotních službách použít jen takovou reklamu, která je poctivá, přiměřená a která nesnižuje důstojnost stavu zubních lékařů.

83. Zákonná povinnost členů Komory jednat v souladu s pravidly organizačního řádu Komory, přičemž jednání v rozporu s těmito povinnostmi je považováno za disciplinární provinění, byla platná po celou dobu jednání žalobkyně /srov. § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách a § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu/.

84. Rovněž co se týče povinností stanovených organizačním řádem, při srovnání § 10 odst. 5 organizačního řádu z roku 2009 a § 63 odst. 4 organizačního řádu z roku 2020 městskému soudu vyplynulo, že po celou dobu jednání existovala a trvala povinnost žalobkyně coby odborného zástupce poskytovatele zdravotních služeb, který není členem Komory, zajistit, aby tento poskytovatel dodržoval povinnosti stanovené řády a závaznými stanovisky Komory členům Komory. Pro všechny členy Komory pak taktéž celou dobu platila povinnost dodržovat organizační řád včetně pravidel pro publicitu a reklamu – § 17 (publicita) a § 18 (reklama) organizačního řádu z roku 2009 a § 58 odst. 1 a 2 organizačního řádu z roku 2020.

85. Odbornému zástupci jsou přitom vyjmenované povinnosti v citovaných ustanoveních § 10 odst. 5 organizačního řádu z roku 2009 a § 63 odst. 4 organizačního řádu z roku 2020 uloženy jen demonstrativně. Vedle těchto již demonstrativně vyjmenovaných povinností byla tedy žalobkyně (vzhledem k obecné povinnosti zajistit dodržování povinností uložených členům Komory) povinna zajistit i to, aby poskytovatel zdravotních služeb dodržoval právě i pravidla publicity a reklamy.

86. Podle názoru soudu je tedy celkově zjevné, že jednání člena Komory – odborného zástupce poskytovatele zdravotních služeb, který není členem Komory, v rozporu s organizačním řádem Komory, které konkrétně spočívalo v nezajištění dodržení stanovených povinností pro reklamu a publicitu, bylo trestné jako disciplinární provinění dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 i od 1. 1. 2021.

87. Pozdější úprava tedy není pro žalobkyni výhodnější. Soud se proto ztotožnil se žalovanou, že na jednání žalobkyně bylo třeba aplikovat právní úpravu ve znění účinném do 31. 12. 2020 i z toho důvodu, neboť pozdější úprava není pro žalobkyni příznivější.

88. Městský soud k dalšímu žalobnímu bodu hodnotil, zda zveřejnění předmětného sdělení bylo možno hodnotit jako porušení povinností člena Komory (a tím porušení povinnosti žalobkyně coby odborného zástupce poskytovatele zdravotních služeb).

89. Předmětné sporné sdělení obsahuje následující.

90. V první řadě zavádí větším písmem tučný nadpis: „Naše filozofie“ s dalším textem: „Nejsme montovna úsměvů. Zakládáme si na dlouhodobé spolupráci a dlouhodobé péči, kdy spolu postupně dosahujeme skvělých výsledků. Umíme jednorázové intervence, ale nejlepších výsledků dosahujeme dlouhodobou prací, kdy Vám ukážeme směr, co můžete dělat Vy a jak nejlépe pečovat, udržovat a rozvíjet skvělý úsměv, který Vám vytvoříme. K tomu je potřeba názorová shoda, důvěra a poctivá spolupráce. Aby výsledek dlouhodobé spolupráce byl ideální, je důležité, abyste si vybrali nás, a my si vybrali vás. Ne se všemi klienty dosáhneme skvělého výsledku.“ 91. Dále sdělení obsahuje menší nadpis tučným písmem „Pro koho jsme:“ s následujícím textem: „Pro lidi, kteří ví, že odpovědnost leží i na jejich straně. Pro lidi, kteří ví, že musí spolupracovat a dodržovat léčebný plán. Pro lidi, kteří stejně jako my věří, že jedině tvrdá poctivá dlouhodobá práce vede k bohatství společnosti. Pro lidi, kteří chtějí pro svou rodinu to nejlepší. Pro lidi, kteří touží po krásném zdravém úsměvu, který jim vylepší sebeprezentaci a kterým pomůžeme dosahovat úspěchu v profesním a sociálním životě.“ 92. Konečně pak sdělení obsahuje menší nadpis tučným písmem „Pro koho nejsme:“ s následujícím textem: „Pro příznivce všech totalitních směrů, ruského, čínského, muslimského. Pro vyznavače dezinformací, manipulace, lží, zastrašování a nesvobody. Pro mladou západní progresivní levici, která blazeovaná dlouhodobým žitím ve svobodě, nadbytku a pokroku (které jim nekonečně tvrdou prací vybojovali jejich rodiče a prarodiče), která nyní objevuje a prosazuje nepoznané a nezažité totalitní ideály a cenzuru a ostrakizaci lidí s jiným názorem vedoucí k destrukci individuálních svobod a svobody slova. Pro příznivce rasismu. Protože jen a pouze „All lives matter“.

93. V první řadě je nutno podle názoru soudu na toto sdělení nahlížet skutečně jako na reklamu. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání se obecně reklamou rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.

94. Mezi stranami je nesporné, že předmětné sdělení bylo umístěno na webových stránkách poskytovatele zdravotních služeb S. Bylo umístěno pod odkazem „O nás“, v němž zdravotnické zařízení představovalo sebe, jím poskytované služby, svoji filozofii a nakonec i vztah k pacientům. Zdravotnické zařízení pak i těmito sděleními zjevně prezentovalo sebe sama za účelem podpory svojí podnikatelské činnosti. Nepochybně tedy takové sdělení splňuje obecnou definici reklamy dle zákona o regulaci reklamy.

95. Dále je nutno podle názoru soudu pod část „Naše filozofie“ podřadit i pododkazy „Pro koho jsme“ a „Pro koho nejsme“. Jedná se tedy o jedno celistvé sdělení. To vyplývá jednak z grafické úpravy textu, kdy tyto dva pododkazy (podnadpisy) následují po hlavním nadpisu „Naše filozofie“ a jednak z toho, že nadpis „Naše filozofie“ je zdůrazněn větším fontem, než tyto dva podnadpisy. Působí to tedy tak, že do celého oddílu „Naše filozofie“ patří všechen text, který následuje pod tímto nadpisem včetně textu, který následuje po podnapisech „Pro koho jsme“ a „Pro koho nejsme“.

96. Poskytovatel zdravotních služeb pak zcela zjevně v části „Naše filozofie“ celkově prezentuje svůj náhled na úspěšnou spolupráci mezi ním jako poskytovatelem péče a jeho pacientem. V úvodu nazvaném „Nejsme montovna úsměvů“ zdůrazňuje, že byť poskytuje i jednorázové zákroky, za účelem dosažení výsledku „skvělý úsměv“ upřednostňuje dlouhodobou spolupráci a interakci s klientem. Ze sdělení vyplývá, že odpovědnost za výsledek tak má nést i sám klient, pokud bude ve shodě spolupracovat a respektovat poskytovatele zdravotních služeb.

97. V závěru této části sdělení pak poskytovatel předesílá, že za účelem ideální spolupráce je nezbytné, aby si klient vybral poskytovatele a poskytovatel si vybral klienta. Na tuto část sdělení pak navazují oba podnadpisy „Pro koho jsme:“ a „Pro koho nejsme:“ 98. V části „Pro koho jsme:“ poskytovatel navazuje na úvod sdělení v části „Nejsme montovna úsměvů“. V několika odkazech totiž přibližuje a rozvádí, v jakých okolnostech požaduje po svých klientech úspěšnou spolupráci – jde o vnitřní přesvědčení klienta, že chce dosáhnout výsledku „krásný zdravý úsměv“, za tím účelem si musí být vědomi odpovědnosti na jejich straně, musí mít zájem o dlouhodobou tvrdou práci, zájem dodržovat léčebný plán.

99. Oproti tomu v části „Pro koho nejsme:“ poskytovatel prezentuje zcela odlišné sdělení. Už jen na první pohled se nejedná o nic, co by přímo souviselo s péčí o ústní hygienu, s dentálními zdravotními službami či s ortodoncií obecně. Poskytovatel zde poukazuje na politické, hodnotové a obecně názorové postoje, se kterými se zjevně neztotožňuje, čímž současně prezentuje svůj postoj k těmto otázkám, tj. jako postoj zjevně opačný.

100. Celkově je tedy toto sdělení podle názoru soudu nutno považovat za samostatnou část prezentace, kterou není nutno vykládat v souvislosti s jinými částmi webových stránek poskytovatele. Tato část prezentace vyznívá tak, že filozofie poskytovatele zdravotní péče spočívá obecně v zájmu o poskytování zdravotní péče těm klientům, kteří, zjednodušeně řečeno, sami mají intenzivní zájem dosáhnout úspěšného výsledku, co se týče faktického průběhu zdravotnické péče. Poskytovatel zdravotní péče nicméně současně avizuje, že on sám o své vůli a ze svého vlastního přesvědčení nemá zájem o klienty, kteří osobně vyznávají hodnoty a postoje v rozporu s přesvědčením tohoto poskytovatele.

101. Samotné sdělení, v němž by poskytovatel zdravotní péče toliko prezentoval svoje postoje a hodnoty (i politické), podle názoru soudu nepochybně podléhá svobodě projevu dle článku 17 Listiny základních práv a svobod a nemůže být v zásadě omezeno.

102. V této spojitosti však poskytovatel prezentaci svých postojů a hodnot uplatnil vylučujícím způsobem vůči klientům. Byť sice poskytovatel zdravotní péče explicitně nikoho ze své zdravotní péče nevyjímá, prostřednictvím toho sdělení zcela zjevně avizuje, že sám selektivně některým potenciálním klientům nemá zájem péči poskytovat. Má se jednat o klienty, se kterými se neshodne nikoliv na průběhu poskytování zdravotní služby, ale se kterými se neshodne v osobních (politických, hodnotových) postojích.

103. Obecně je však společností vnímáno, že lékaři jsou povinni zdravotní služby poskytovat. Tomu odpovídá i zákonné oprávnění pacienta vybrat si poskytovatele lékařských služeb /§ 28 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách/ a omezení pro poskytovatele odmítnout péči o pacienta, který si jej zvolil, jen ze tří důvodů dle § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách (kapacitní, velká vzdálenost, neuzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou pacienta).

104. Jestliže tedy poskytovatel v uvedeném sdělení avizuje, že některým klientům pro jejich názorové postoje sám nemá zájem poskytovat zdravotní péči (tím spíše, uvedl–li poskytovatel v části „Naše filozofie“, že je důležité „aby výsledek dlouhodobé spolupráce byl ideální, je důležité, abyste si vybrali nás, a my si vybrali vás“), podle soudu jde skutečně o klamavé sdělení. Poskytovatel zdravotní služby totiž není ten, kdo si vybírá pacienta. Naopak, má obecnou povinnost poskytnout péči poté, pokud si jej pacient sám vybere.

105. Vycházeje z obsahu sdělení navíc poskytovatel namísto toho, aby v první řadě respektoval volbu pacienta, který si jej vybral, a poskytl mu pak zdravotní služby na náležité odborné úrovni (srov. § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách), hodlal v první řadě hodnotit názory pacientů. Pokud by názory klientů odpovídaly těmto vyjmenovaným kritériím, avizoval, že neměl by zájem jim poskytnout zdravotní službu. Takové sdělení má pro potenciální klienty podle názoru soudu odrazující a eliminační účinek. Proto tedy pokud poskytovatel svým sdělením vůči veřejnosti dává najevo, že on má zájem o poskytování zdravotnických služeb jen selektivním způsobem dle vlastního uvážení, snižuje tím po etické stránce lékařskou (zde zubařskou) stavovskou čest.

106. Městský soud se proto ztotožnil se žalovanou, že předmětné reklamní sdělení „Naše filozofie“ je klamavou reklamou, která je v rozporu s etickou ctí stavu zubařů a tedy v rozporu s § 17 a § 18 organizačního řádu Komory z roku 2009. Žalobkyně, jak již bylo výše uvedeno, je odbornou zástupkyní tohoto poskytovatele. Podle § 10 odst. 5 organizačního řádu z roku 2009 bylo tedy její povinností zajistit, aby poskytovatel zveřejnil (zpřístupnil veřejnosti) jen takové reklamní sdělení, které těmto pravidlům organizačního řádu neodporuje. Jelikož žalobkyně toto nezajistila, podle názoru soudu porušila svou povinnost coby odborného zástupce.

107. Městský soud se proto ztotožnil se žalovanou, že jednání žalobkyně bylo lze kvalifikovat jako zaviněné (forma zavinění není předmětem sporu, pozn. městského soudu) disciplinární provinění dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu.

108. Žalobkyně v závěru žaloby navrhla podle § 78 odst. 2 s. ř. s., aby soud s ohledem na okolnosti případu upustil od trestu žalobkyně.

109. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. „rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.“ 110. Správní orgán I. stupně prvostupňovým rozhodnutím žalobkyni za zjištěné jednání uložil důtku. Hodnotil, že žalobkyně se takto disciplinárně provinila poprvé, jednalo se o polehčující okolnost. Přitěžující okolnost pak správní orgán I. stupně neshledal žádnou. Žalovaná při rozhodování o odvolání rovněž konstatovala, že se jedná o nejmírnější opatření. S jeho adekvátností sice nesouhlasila, když poukázala na to, že žalobkyně neprojevila žádnou míru sebereflexe. Nicméně vzhledem k zásadě zákazu změny k horšímu nepřikročila ke změně sankce.

111. Městský soud se již výše ztotožnil s tím, že žalobkyně uvedeným jednáním porušila svoji povinnost odborného zástupce dle § 10 odst. 5 organizačního řádu, tím zaviněně porušila povinnost člena Komory dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu a byla tak odpovědná za disciplinární provinění.

112. Uložená sankce – důtka – je pak podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) disciplinárního řádu nejmírnějším disciplinárním opatřením. Žalobkyně na jedné straně sice nezajistila, aby poskytovatel zdravotních služeb, jehož je odbornou zástupkyní, vůči veřejnosti zveřejnil jen takové reklamní sdělení, které by neodporovalo pravidlům organizačního řádu. Zjevně však šlo o jednání, které mělo vliv především na reputaci žalobkyně a poskytovatele, ovšem bez zjištěného závažnějšího následku např. pro poskytování péče klientům. Správní orgány přitom zohlednily dosavadní disciplinární bezúhonnost žalobkyně. Byť žalovaná poukázala na nedostatek sebereflexe žalobkyně, tato skutečnost např. jako přitěžující okolnost nebyla hodnocena. U žalobkyně tedy zjevně převážily jen polehčující okolnosti.

113. Podle názoru soudu je výsledná sankce přiměřená závažnosti jednání žalobkyně a není proto ve zjevně nepřiměřené výši. Soud proto neshledal důvod pro upuštění od uložené sankce.

VII. Závěr a náklady řízení

114. Městský soud uzavírá, že žalovaná správně právně kvalifikovala jednání žalobkyně jako jednorázové, které bylo dokonáno před nabytím účinnosti organizačního řádu č. 1/2020 od 1. 1. 2021. Tato pozdější právní úprava pro žalobkyni nebyla příznivější. Soud se poté ztotožnil se žalovanou, že předmětné reklamní sdělení poskytovatele zdravotní služby S. bylo v rozporu s § 17 a § 18 organizačního řádu z roku 2009. Tím, že nezajistila, aby takové sdělení poskytovatel nezveřejnil, dopustila se žalobkyně coby odborný zástupce tohoto poskytovatele disciplinárního provinění dle § 2 odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu. Uložená sankce – důtka – je podle soudu přiměřená závažnosti jednání žalobkyně.

115. Městský soud v Praze shledal, že žaloba není důvodná, proto ji zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

116. O nákladech řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně neměla procesní úspěch, náhrada nákladů jí tedy nepřísluší. Procesně úspěšné žalované městský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neshledal, že by jí vznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

117. Žalobkyně zaplatila dne 24. 10. 2022 dvakrát soudní poplatek za řízení o žalobě v celkové výši 6.000 Kč, soud proto podle § 10 odst. 1 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3.000 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 10a odst. 1 téhož zákona). Advokát žalobkyně se tímto vyzývá, nechť ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení uvede číslo účtu, na který má být přeplatek vrácen.

Poučení

I. Předmět sporu II. Žalované rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalované V. Replika žalobkyně VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze VII. Závěr a náklady řízení