10 Ad 19/2015 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Jet Capital s.r.o., se sídlem Praha 5, Holečkova 789/49, IČ 01540173, zast. JUDr. Vítem Buršou, advokátem, se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2015, č. j. 598/1.30/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 6. 2015, č. j. 598/1.30/15-3, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 5. 12. 2014, č. j. 15309/9.30/14-1, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 220.000,- Kč za spáchaný správní delikt podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že umožnil výkon nelegální práce, jak ji definuje ust. § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, když dne 9. 4. 2014 na pracovišti: „výroba krmiva živočišného původu“ na adrese: Březolupy 105, 687 13 Březolupy, areál ZD, umožnil fyzickým osobám: a) L. C., nar. X., vykonat závislou práci spočívající v kontrolování a dolévání vody myším do jednotlivých chovných kontejnerů; b) J. S., nar. X., vykonávat závislou práci spočívající v čištění myší, mimo pracovněprávní vztahy, čímž porušil ust. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce předně napadl správnost skutkových zjištění, že se předmětného deliktu dopustil právě on. Nebylo prokázáno, že by paní C. a pan S. pracovali právě pro žalobce, jehož statutárním orgánem je M. Č., nar. X. Z protokolu o ústním jednání zcela jasně vyplývá, že oba dva pracovali pro pana Č. jako pro fyzickou osobu podnikající. Toto je zřejmé taktéž ze skutečnosti, že žalobce činnost - výrobu krmiva - neprovozuje, tuto činnost naopak provozuje pan Č. jako fyzická osoba podnikající. Nesprávný je závěr odvolacího orgánu, že vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že žalobce nemá výrobu krmiva v předmětu činnosti, tak tuto činnost vykovával bez příslušného oprávnění. Nesprávné jsou i vývody z vyjádření R. Č. či M. K., neboť tyto pracují pro žalobce, který neprovádí výrobu krmiva, ale pouze s ním obchoduje, a proto do této činnosti spadá i jeho výběr, balení apod. Z tohoto důvodu závěr o tom, že tyto zaměstnankyně žalobce pracují ve výrobě krmiva (tedy pro p. Č.) nemá oporu v dokazování. Správní orgán prvního stupně neprovedl žádné důkazy k obraně žalobce, nevyslechl především jako svědky žádného z pracovníků, se kterými byly pořízeny kontrolní zápisy, místo svědkyně L. C. pořizoval protokol s její „zmocněnkyní“, která byla i zmocněnkyní žalobce, nezajistil si dokumenty o smlouvách mezi žalobcem a fyzickou osobou podnikající panem Č. (konstatoval, že žalobce tyto nepředložil), přičemž povinnost prokazovat správní delikt leží na správním orgánu, který je povinen vyvrátit tvrzení účastníka řízení. Nepředložení listiny nezbavuje správní orgán důkazní povinnosti, i v případě vyjádření účastníka řízení je třeba jej poučit a odstranit případné nejasnosti v jeho tvrzeních, které mají význam pro rozhodnutí, nikoliv se dovolávat toho, že tvrzení jsou nejasná či rozporná. Co se týče skutkových zjištění ohledně znaků nelegální práce a posouzení těchto znaků, žalobce namítl, že ani k této otázce neprovedl správní orgán prvního stupně žádné důkazy a odvolací orgán ani toto pochybení nenapravil, naopak opět bez důkazů vytváří teorie a závěry o závislosti pracovníků k žalobci, o tom, jak vnímali své postavení ve vztahu k žalobci. Žalovaný na jedné straně u p. C. považuje výplatu zálohy za prokázání znaku závislosti a nelegální práce, u p. S. se však tímto znakem vůbec nezabývá a nezjišťuje, bez důkazů konstatuje, že „ ...byli ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivováni příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu...“. Podstata práce na zkoušku s ohledem na specifické podmínky výroby krmiv (myší) spočívá ve svobodném rozhodnutí obou stran, tj. jak potenciálního zaměstnance, tak i zaměstnavatele, nezavazovat se při nejistotě vlastního dalšího rozhodnutí vzájemně. Je pravdou, že teoreticky lze uzavřít i pracovní poměr se zkušební dobou, či např. dohodu o provedení práce, ale obě strany neměly zájem do přece jenom závazného právního vztahu vstupovat. Navíc se jedná o zjevně nedůvodný formalistický přístup, kdy kvůli snaze o zjištění, zda zaměstnanec bude schopen práci vykovávat, by byl zaměstnavatelem nucen vstoupit do vztahu. Naprosto nesmyslným je závěr žalovaného, že tzv. „práce na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů nelegální práce. Žalovaný zcela pomíjí specifický charakter práce a neuvádí, které znaky závislé práce taková „práce na zkoušku“ obsahuje, neboť samozřejmě neexistuje žádná právní úprava ani definice tzv. „práce na zkoušku“, což je pojem pro praktické vyzkoušení si konkrétní práce za účelem ověření, zda bude „potenciální“ zaměstnanec schopen práci vykonávat. V daném případě je využití takové praktické možnosti výlučně v zájmu uchazeče o zaměstnání, neboť pokud by uzavřel pracovně právní vztah a např. po několika hodinách zjistil, že práci není schopen vykonávat, mohl by mít i problém s ukončením vztahu, odpovědností za nesplnění povinností z pracovněprávního vztahu apod. Zdůvodnění znaku závislé práce - ekonomické závislosti - tím, že uchazeč je motivován získat práci, čímž vzniká jeho osobní i ekonomická závislost, je zcela absurdní a svědčí o naprostém nepochopení výkladu tohoto znaku, případně o snaze hledat jakékoliv vysvětlení pro zdůvodnění existence tohoto znaku. Žádná taková závislost nemůže vzniknout, pokud na obou stranách, tj. jak u osoby zajímající se o práci, tak i u potencionálního zaměstnavatele, je od počátku projevena vůle zjistit, zda bude zejména uchazeč o zaměstnání vůbec subjektivně schopen práci vykovávat. Jestliže si potencionální zaměstnanec není sám jist tím, že chce a bude schopen práci vykonávat, nemůže u něj vzniknout ekonomická, osobní či jiná závislost na potencionálním zaměstnavateli. Taktéž otázka soustavnosti jako znaku závislé práce ve vztahu k „práci na zkoušku“ nemůže obstát. Vyzkoušení si něčeho již pojmově vylučuje soustavnost, neboť se jedná nepochybně o krátký časový úsek, jehož délka se odvíjí od schopnosti, jak rychle vyhodnotí subjekty zkoušky závěr, zda jsou schopny práci vykonávat či nikoliv, což může být otázka několika minut, ale i třeba 2-3 dnů. V projednávané věci není naplněn ani další znak závislé práce - odměna za práci, neboť účastníci takového vztahu předem neví, zda vůbec a jak dlouho vztah bude trvat. Poskytnutí „zálohy“ může být motivační prvek ze strany potencionálního zaměstnavatele, nemůže však vytvořit ekonomickou závislost. Přístup vycházející z principu, že co není řádným pracovněprávním vztahem, je nelegální práce, je naprosto nepřijatelný, neboť nelegální práce musí být ve všech znacích s ohledem na tento institut prokázána a musí vycházet i ze zjištění, že úmyslem stran bylo obejít práva a povinnosti z takového vztahu vyplývající, a to nejen ve vztahu k sobě navzájem, ale i ve vztahu k zájmům státu či společnosti, vedoucím k postihu takového jednání. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k odůvodnění výše uložené pokuty. Dle žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se zákonností výše uložené pokuty. Správní orgán uvádí, že spatřuje společenskou škodlivost v nejistém postavení L. C. a J. S., zda s nimi bude uzavřen pracovněprávní vztah. Jistotu, zda bude uzavřen pracovněprávní vztah, nemá žádný uchazeč o zaměstnání. Navíc s ohledem na specifičnost práce byl požadavek práci si vyzkoušet oprávněný i zejména ze strany uchazečů o zaměstnání (např. p. C. již v minulosti měla zájem o tuto práci, ale zjistila, že ji nezvládá a nyní to zkoušela znovu). To, zda s nimi bude pracovní vztah uzavřen, navíc mohli při zkoušce práce výrazně sami ovlivnit. Proto tento závěr o škodlivosti a nejistém postavení nemůže obstát, stejně jako to, že paní C. bylo znemožněno plnění povinností vůči úřadu práce, což je ničím nepodložená úvaha správního orgánu. Pokud se správní orgán odvolává na způsob spáchání deliktu, jeho následek a okolnosti, za nichž byl spáchán, nikde dále neuvádí, jaký negativní následek v dané šetřené věci zjistil, které okolnosti spáchání deliktu považuje za přitěžující či polehčující ani nijak neuvádí způsob spáchání deliktu. Lze jen stručně shrnout, že následek nebyl žádný, způsob a okolnosti byly takové, že obě dotčené strany se takto dohodly ve společném zájmu prověřit si možnost následného pracovněprávního vztahu a jeho řádného fungování. Jestliže obecně uvádí správní orgán ohrožení jistoty obou stran, upírání práv zaměstnanců, či zvýhodnění na konkurenčním trhu, jde o obecné fráze bez vztahu k tomuto případu a na tento případ nijak nedoložené. Stejně nesprávné je i odůvodnění hodnocení „osobních a majetkových poměrů účastníka řízení“. U právnické osoby lze stěží hovořit o osobních poměrech; majetkové poměry nebyly vůbec zjištěny s tím, že je žalobce nedoložil. Správní orgán uvádí, že je v souladu s judikaturou byl povinen stanovit odhadem. Nikde však není uvedeno, jaké majetkové poměry ve vztahu k žalobci odhadem stanovil a z čeho odhad vycházel. Zcela v rozporu s judikaturou jsou i závěry o tom, že „odvíjení výše pokuty od současné majetkové a finanční situace delikventa by přineslo stav, kdy špatně hospodařící subjekt by mohl beztrestně porušovat zákony...“ a tím by byly úspěšné subjekty diskriminovány. Správnímu orgánu je nepochybně známo rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení spodní hranice sankce, které cituje v rozhodnutí. Jedním z důvodů bylo i to, že brání vtom, aby mohla být sankce uložena přiměřeně k finanční situaci a majetkové situací delikventa, aby uložení pro něj nevedlo k fatálním následkům. Tyto závěry Ústavního soudu vychází i z předchozí judikatury i logiky rozpětí sazby, kdy je třeba na jedné straně hodnotit závažnost každého konkrétního případu a zároveň vycházet i z majetkové situace delikventa, neboť stejná sankce má jiné účinky na více movitého přestupce a jiné na méně movitého přestupce. Judikatura tedy zastává zcela opačné (a naprosto logické) stanovisko pro výměru sankce, než uvádí správní orgán. Závěr správního orgánu a příměr v procentech sankce k horní hranici je zcela alibistický, neboť horní hranice je v takové výši, že i jedno procento z ní může mít na správního delikventa likvidační účinek a může být i nevymahatelné (vymahatelnost je další z podmínek ukládání sankcí obecně). Nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost odůvodnění násobí sám odvolací orgán odkazem na „skutkově shodné čí podobné“ případy rozhodovací činnosti, aniž by jakýkoli shodný či podobný případ uvedl včetně výše sankcí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na odůvodnění rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce, neboť se žalobcovy námitky v podané žalobě překrývají s námitkami, které žalobce vznášel v průběhu kontrolního a správního řízení. Žalobce v replice setrval na své argumentaci stran neprokázání jeho osoby jako toho, kdo spáchal předmětný správní delikt. Dále uvedl, že považuje právní argumentaci, týkající se naplnění znaků závislé práce u osob paní C. a pana S., za naprosto nepřiléhavou. Práce tzv. „na zkoušku“ je sice v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 46/2013 uváděna v jeho odůvodnění za jeden z příkladů zastírání nelegální práce, avšak žalovaný tento závěr zcela vytrhává z kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí. V uvedeném rozhodnutí se totiž Nejvyšší správní soud tzv. „prací na zkoušku“ zabývá v souvislosti s naplněním základního definičního znaku závislé práce, tj. vztahu osobní závislosti a podřízenosti zaměstnance zaměstnavateli. Tento znak pak spatřuje při tzv. „práci na zkoušku“ v motivaci zaměstnance práci získat. V daném konkrétním případě šlo o domluvu pana Č. jako potenciálního zaměstnavatele s uvedenými osobami, neboť tyto osoby samy nevěděly, zda předmětnou práci budou chtít vykonávat, a proto si to chtěly vyzkoušet, což lze s ohledem na specifický charakter práce považovat za logické. Jelikož samy nevěděly, zda práci bodu chtít vykonávat a budou toho schopny, neměly zájem vstupovat do jakéhokoliv právního vztahu, který by je zavazoval, a který by vytvořil právě zmiňovaný stav závislosti a podřízenosti. „Práce na zkoušku“ je vnímána výše citovaným rozhodnutím jako práce, kdy potenciální zaměstnavatel „zkouší“ uchazeče o zaměstnání, který má zájem uzavřít pracovně právní vztah, čímž se vytváří jeho závislost na zaměstnavateli, který před uzavřením vztahu si chce zaměstnance vyzkoušet. V daném případě však chybí vůle potencionálního zaměstnance vstoupit bez vyzkoušení práce do vztahu závislosti a podřízenosti. Nikdo nemůže nutit uchazeče o zaměstnání, aby uzavřel pracovněprávní vztah. Posuzování případné nelegální práce, nemůže být založeno na vynucování určitého jednání veřejnou mocí, na kterém nemají soukromé subjekty zájem. Zákaz nelegální práce je vždy zdůrazňován ochranou zaměstnanců a jejich právy, stabilitou vztahu a výhod pro něj pro zaměstnance vyplývajících (mzda, sociální nároky, aj.) jako protiváhy plnění povinností a „snášení“ vztahu závislosti či nadřízenosti a podřízenosti. Proto při posuzování znaků např. zmiňované „práce na zkoušku“ musí být základním kritériem to, jakou vůli projeví uchazeč o zaměstnání zejména v tom směru, zda vyzkoušení práce považuje za nezbytné on sám pro své rozhodnutí, zda bude ochoten vstoupit do pracovně právního vztahu. V takovém případě se nemůže jednat o zastírání nelegální práce, které měl na mysli Nejvyšší správní soud v uváděném rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný porušil většinu zásad i závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterého se sám dovolává v jednom z jeho navíc nesprávně interpretovaných výkladů pojmu „práce na zkoušku“. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: V odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty správní orgán I. stupně uvedl, že v protokolu o výsledku kontroly ze dne 23. 4. 2014 je zaznamenán obsah Poskytnutí informací o zjišťovaných a souvisejících skutečnostech, které bylo sepsáno dne 9. 4. 2014 s účastníkem řízení (žalobcem). Ten k výše uvedeným fyzickým osobám uvedl, že s L. C. má něco uzavřeno, ale že neví, zda dohodu o provedení práce nebo pracovní smlouvu a k J. S. uvedl, že neví, zda s ním je uzavřena dohoda nebo pracovní smlouva. V protokolu o výsledku kontroly bylo zaznamenáno i vyjádření fyzických osob při kontrole na místě dne 9. 4. 2014, a to L. C. a J. S. Paní C. uvedla, že na pracovišti pracuje od začátku března 2014, přesné datum si však nepamatuje, na práci se domlouvala s panem Č. Vykonává práci hospodářského pracovníka, konkrétně kontroluje a dolévá vodu do jednotlivých chovných kontejnerů. Zatím nemá uzavřenou pracovní smlouvu, dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti. S panem Č. a s paní S. Č., která zpracovává administrativní záležitosti s pracovníky na pracovišti, se domluvila, že bude pracovat na zkoušku a podle toho jak se osvědčí, tak se domluví, co a jak dále. Jakým způsobem bude pro pana Č. pracovat, na tom se s ním teprve dohodne. Práci na pracovišti jí kontroluje L. M. nebo pan Č. Pan Č. jí rovněž řekne, co a jak má udělat. Pracuje celý týden od pondělí do pátku od 6.30 hod. do 14.30 hod., evidenci pracovní doby si vede přes tzv. čip, do kterého značí příchody a odchody. Zatím jí byla vyplacena záloha ve výši 2.000 Kč, žádnou mzdu nebo odměnu nedostala. Převzetí odměny nepodepisovala. Na pracovišti pracuje společně s L. S., L. M., J. S., ostatní zná většinou jenom podle jména, je to T. a R. Je evidována na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Pan S. uvedl, že na pracovišti pracuje od 6.00 hod. ode dne 8. 4. 2014 pro účastníka řízení, na práci se domlouval s panem Č. Na pracovišti provádí čištění myší. Tento úkol dostal od pana Č. Dále uvedl, že zatím písemně neuzavřel pracovní smlouvu ani dohodu. Nejsou na ničem domluveni. Pan Č. mu řekl, že si ho nejdříve vyzkouší a pak se uvidí. Práci na pracovišti mu přiděluje a kontroluje pan Č., který si práci i chodí zkontrolovat. Na pracovišti pracoval v úterý dne 8. 4. 2014 od 6.00 hod. do 14.30 hod., ve středu dne 9. 4. 2014 od 6.00 hod. Evidence jeho pracovní doby je vedena přes tzv. čip, kde si zaznamenává příchod a odchod. Žádná odměna mu zatím vyplacena nebyla. Na pracovišti pracuje s T. a L., ostatní nezná. Na úřadu práce není evidován. Dne 7. 7. 2014 se k nařízenému ústnímu jednání dostavil jednatel účastníka řízení M. Č., který do protokolu o ústním jednání uvedl, že firma Jet Capital pouze vlastní objekty, nijak jinak tam nepodniká. Objekty jsou pronajaty fyzické osobě M. Č. Paní C. ani pan S. nejsou zaměstnanci Jet Capital. Dále uvedl, že Jet Capital má dohodu o provedení práce s M. Č., jejímž předmětem je čištění beden, doplňování pití, které provádí firma Jet Capital pro M. Č. Za společnost Jet Capital tyto činnosti provádí paní Č. a K. M. Č. přislíbil, že do 10. 7. 2014 doloží tuto dohodu o provedení práce. Dále uvedl, že paní C. ani pan S. nerozlišují, pro koho pracují, práci s nimi dojednávala paní Č. Pan Č. je při práci koordinoval a díval se, jestli svou práci dělají dobře, říkal jim, co mají dělat. Společnost Jet Capital má v součastné době dva zaměstnance, kteří pracují na předmětném pracovišti v Březolupech. Tito zaměstnanci provádí shora uvedenou práci. Při práci je řídí pan Č. Zaměstnanci Jet Capital i M. Č. pracují společně, nejsou nijak rozlišení, třetí nezávislá osoba nepozná rozdíl. M. Č. si nedokáže vysvětlit, proč při kontrole vypověděl, že neví, kdo pracuje pro společnost a kdo pro podnikající fyzickou osobu M. Č. Se zaměstnanci, kteří pracují pro M. Č., jedná paní Č., dojednává s nimi práci. Pokud daný zaměstnanec, popř. uchazeč o zaměstnání nemá uzavřený pracovněprávní vztah, pracuje tzv. na zkoušku, tak ani on sám nemá žádnou šanci, jak rozlišit, pro koho pracuje, zda pro společnost Jet Capital či pro M. Č. - podnikající fyzickou osobu. Pan S. i paní C. v současné době pracují pro M. Č. - podnikající fyzickou osobu. Na základě jakého pracovněprávního vztahu pro něj však pracují, netuší. Pana S. i paní C. při práci v den kontroly viděl, pracovali pro něj. Nebylo pro něj nijak podstatné v den kontroly rozlišovat mezi prací pro Jet Capital či pro fyzickou osobu podnikající - M. Č. Odpracované hodiny si píšou jak zaměstnanci pana Č., tak Jet Capital společně do jednoho sešitu. Práce paní Č. ani K. se nijak neodlišuje. Vše řeší paní Č. Pan Č. za Jet Capital nic nepodepisuje, jen posílá peníze. Paní Č. určuje, kolik a komu se pošle. K osobním a majetkovým poměrům nic nedoložil a uvedl, že dokládat nebude. Dohoda o provedení práce mezi žalobcem a M. Č. doložena nebyla. Do protokolu o ústním jednání ze dne 7. 7. 2014 S. Č. jako zmocněnkyně paní C. uvedla, že paní C. byla na pracovišti na zkoušku, druhý den, protože se jedná o náročné pracoviště, kde je vysoká koncentrace čpavku a jedná se o prácí s živými myškami. Aby si měla možnost vyzkoušet tuto práci, jestli je schopná pracovat s těmito zvířaty. Dále uvedla, že nejprve byla L. C. na pracovišti půl dne v březnu, pak se jí udělalo špatně. Na práci se dohodla s panem Č., soukromým zemědělcem. Budova je pronajata od 1. 1. 2014 soukromému zemědělci panu Č., který provozuje výrobu krmiva živočišného původu. Veškerou práci kontroloval pan Č. Paní C. se po návštěvě inspektorátu zhroutila, léčila se asi týden. V den kontroly byla zmatená, v šatně brečela, pořád se z toho nemůže vzpamatovat. Jakmile se dala dohromady, paní C. začala pro nás pracovat na pracovní smlouvu. Je potřeba, aby potencionální zaměstnanci se nebáli, že je kousne myš, dokázali ji uchopit, nebát se velkého množství myší, když po nich lezou. Aby dokázali pomocí druhé ruky myš uchopit a např. poznat pohlaví. Veškerou činnost na pracovišti, včetně řízení zaměstnanců, i těch potencionálních, kteří byli na zkoušku, měl na starosti pan Č. V současné době přijali od ÚP pana L., který je vedoucím výroby. Na závěr S. Č. uvedla, že za paní C. nebude sdělovat žádné její majetkové ani osobní poměry. Netuší, jaký má majetek, pouze uvedla, že L. C. má minimální mzdu a dvě děti. Po prozkoumání a zhodnocení veškerých podkladů inspektorát dospěl k závěru, že není důvodných pochybností o tom, že paní C. a pan S. vykonávaly pro účastníka řízení na pracovišti: „výroba krmiva živočišného původu“ na adrese: Březolupy 105, 687 13 Březolupy, areál ZD; závislou práci konkretizovanou ve výroku rozhodnutí. Z provedeného dokazování je patrné, že tyto práce jmenovaní vykonávali osobně a pro účastníka řízení na základě jeho pokynů. Rovněž bylo prokázáno, že paní C. a pan S. vykonávali závislou práci jménem účastníka řízení a ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Paní C. vykonávala závislou práci hospodářského pracovníka, spočívající v kontrolování a dolévání vody myším do jednotlivých chovných kontejnerů, vykonávala danou práci na základě pokynů účastníka řízení, neboť se na práci domlouvala s jednatelem účastníka řízení, panem M. Č., který její práci také kontroloval a který jí řekl, že pokud se v práci osvědčí, tak se domluví co a jak dále, neboť pracovní smlouvu či dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti zatím uzavřenou neměla. Vztah nadřízenosti účastníka řízení a podřízenosti paní C. je nezpochybnitelný, neboť v dané době hledala práci, se dobrovolně podřídila účastníkovi řízení a práci vykonávala na pracovišti v souladu s pokyny účastníka řízení a jejich domluvou. Byla ve stavu závislém na účastníkovi řízení, kdy tento rozhodoval, na základě jejího vyzkoušení, o jejím dalším uplatnění na jeho pracovišti, tedy zda s ní bude pracovněprávní vztah uzavřen či nikoliv. Pan S. vykonával závislou práci spočívající v čištění myší na pracovišti účastníka řízení. Na práci se domlouval s jednatelem účastníka řízení, panem M. Č., který mu zadal pokyny k práci a řekl mu, že si ho nejdříve vyzkouší a pak se uvidí. Účastník řízení byl tedy v nadřízeném postavení k panu S., neboť mu zadával pokyny k práci a pan S. byl naopak v podřízeném postavení vůči účastníkovi řízení, neboť ten rozhodoval na základě jeho vyzkoušení, o jeho dalším uplatnění na pracovišti, tedy zda s ním uzavře pracovněprávní vztah či nikoliv. Pro výkon závislé práce musel účastník řízení s paní C. a panem S. sjednat pracovněprávní vztah. Tím, že účastník řízení umožnil výkon závislé práce oběma výše zmíněným fyzickým osobám, aniž by s nimi měl uzavřen základní pracovněprávní vztah, bylo porušeno ust. § 3 zákoníku práce. Umožněním výkonu závislé práce paní C. a pana S. dne 9. 4. 2014 na pracovišti mimo pracovněprávní vztah byla beze sporu naplněna definice nelegální práce dle ust. § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti. Společenskou škodlivost daného jednání účastníka řízení inspektorát spatřuje v nejistém postavení paní C. a pana S., kdy tito si nemohli být jisti, zda s nimi bude uzavřen pracovněprávní vztah. Navíc paní C., vedené v evidenci uchazečů o zaměstnání, bylo postupem účastníka řízení znemožněno plnění povinností vůči úřadu práce. Při stanovení výše pokuty za spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce je dána možnost úvahy tím, že je za spáchání daného správního deliktu stanovena maximální výše pokuty se řídí zejména ust. § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, které vyjmenovává demonstrativní výčet skutečností, k nimž je nutno přihlédnout a vždy je při stanovení výše pokuty posoudit. Jedná se o závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání a jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Pokud jde o závažnost správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce, obecně lze tento hodnotit jako nejzávažnější, což je patrné z maximální výše možné sankce. Navíc byl správním deliktem umožnění výkonu nelegální práce ohrožen zásadní a zákonem chráněný zájem při zaměstnávání fyzických osob. Zákaz výkonu nelegální práce je prioritou v České republice, což lze usuzovat z novely č. 367/2011 Sb., kterou se změnil zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a dáte související zákony, jež zvýšila maximální možnou sankci za správní delikt umožnění výkonu nelegální práce na 10.000.000 Kč. Smyslem ust. § 3 zákoníku práce je zamezení nežádoucím jevům na trhu práce a má současně pomoci k regulaci trhu práce. Nelegální zaměstnávání totiž narušuje podmínky trhu práce a nepříznivě působí na jeho rovnováhu, navíc je zde ohrožena právní jistota obou stran, a to jak osoby (právnické či fyzické), která nelegální práci umožnila, tak osoby, která nelegální práci vykonávala. Rovněž jsou fyzickým osobám vykonávajícím práci pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu upírána práva, vyplývající se závazných právních předpisů (např. dodržování přestávek, odměna za vykonanou práci, dávky v případě pracovních úrazů, atp.). Nedodržováním zákonných povinností při zaměstnávání fyzických osob je účastník řízení i konkurenčně zvýhodněn na poli pracovního práva oproti jiným zaměstnavatelům, kteří zákonné povinnosti při zaměstnávání fyzických osob a dalších povinností, z tohoto plynoucí, dodržují. Co se týče způsobu spáchání správního deliktu, účastník řízení dostatečně nedbal na své povinnosti při výkonu práce fyzických osob, které pro něj tuto práci vykonávaly, zvláště když s ostatními zaměstnanci měl pracovněprávní vztahy uzavřeny, tedy o povinnosti uzavřít pro výkon závislé práce pracovněprávní vztah věděl, ale v případě paní C. a pana S. tak neučinil a přistoupil k provedení tzv. zkoušky. Okolnosti spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce inspektorát považuje vzhledem ke konkrétním zjištěním za podstatné, neboť následky spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce jsou velmi závažné a pro společnost nepříznivé. Inspektorát dále hodnotil osobní a majetkové poměry účastníka řízení a dospěl k závěru, že jde o společnost s ručením omezeným s datem vzniku ke dni 27. 3. 2013. Dle ustálené judikatury správní orgán vychází při hodnocení osobních a majetkových poměrů především z dokladů doložených delikventem. Ačkoliv byl účastník řízení, resp. M. Č. v průběhu správního řízení upozorněn na možnost předložení těchto dokladů, inspektorátu doložil pouze smlouvu o nájmu nebytových prostor 001/2013/PR uzavřenou mezi účastníkem řízení a M. Č., IČ 61712256, ve které je stanoveno nájemné za nájem nebytových prostor ve výši 40.000 Kč a 10.000 Kč za veškeré pozemky specifikované v článku I. této smlouvy. Celkové nájemné tedy činí 50.000 Kč a to bez služeb a energií. Dle výpisu z obchodního rejstříku je základní kapitál společnosti ve výši 200.000 Kč zcela splacen. Nutno podotknout, že účastník řízení neplní povinnost zveřejňovat ve Sbírce listin výroční zprávy a účetní závěrky dle ust. § 66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (přičemž tato povinnost byla dříve upravena v ust. § 381 odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Posledním dokumentem ve sbírce listin obchodního rejstříku je smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 25. 7. 2013. V souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008-133, ze dne 20. 4. 2010, byl inspektorát povinen stanovit majetkové poměry účastníka řízení odhadem. Inspektorát tedy zhodnotil všechny výše uvedené skutečnosti, a to jak separátně, tak v celkovém kontextu, a shledat, že sankce, uložená tímto rozhodnutím ve výši 220.000 Kč je sankcí, odpovídající nejen závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, ale také zjištěným majetkovým poměrůmúčastníka řízení, inspektorát po podrobném zhodnocení skutečností je přesvědčen, že uložená sankce naplňuje smysl a účel správního trestání, tj. v daném případě odpovídá zejména funkci preventivní (odpovídá pouze 2.2 % maximální možné sankce za správní delikt umožnění výkonu nelegální práce) tedy že se účastník řízení napříště bude snažit vyvarovat porušování dotčených právních předpisů, ale i funkci represivní, v níž se odráží skutečnost, že správní delikt byl beze sporu spáchán. Je na místě k tomuto uvést, že sankce za protiprávní jednání s sebou musí nést přiměřený zásah i do majetkové sféry účastníka řízení, aby tento byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je při své podnikatelské činnosti vázán. Absolutní odvíjení výše pokuty od výsledků finančního hospodaření společnosti a úspěšnosti podnikání by nenaplňovalo smysl ust. § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, který zajišťuje spravedlivou a přiměřenou pokutu, a to vzhledem ke všem kritériím uvedeným v tomto ustanovení. Odvíjení výše pokuty od současné majetkové a finanční situace delikventa by přineslo stav, kdy špatně hospodařící subjekt by mohl beztrestně porušovat zákony, neboť by neměl zdroje na úhradu pokuty. Tím by došlo k diskriminaci subjektů v příznivé finanční situaci, jimž by tak mohly být pokuty ukládány (rozsudek Krajského osudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2012. č. j. 38 Ad 16/2010-74). Pokuta za správní delikt byla uložena v souladu s principy správního trestání, zásadami správního práva a ustálenou soudní judikaturou. K odvolacím námitkám se v napadeném rozhodnutí vyjádřil žalovaný následovně. Dle údajů z veřejné části Živnostenského rejstříku nemá účastník řízení (žalobce) jako předmět činnosti ani jako obor činnosti volné živnosti zapsánu žádnou činnost, na základě které by mohla provozovat „výrobu krmiva živočišného původu“, pod jejíž činnost spadá popis prací uváděných paní C. a panem S. To, že účastník řízení nemá potřebná povolení, neznamená, že tuto činnost fakticky nevykonává. Přiznává, že pokud daný zaměstnanec, popř. uchazeč o zaměstnání nemá uzavřený pracovněprávní vztah, pracuje tzv. na zkoušku, tak on sám nemá žádnou šanci, jak rozlišit pro koho pracuje, zda pro účastníka řízení či pro M. Č. Je zřejmé, že ani sám M. Č. vůbec nerozlišuje a ani neumí rozlišit, zda pracovníci pracující na pracovišti jsou zaměstnanci pana Č. jako fyzické osoby podnikající či účastníka řízení, u kterého M. Č. vykonává funkci jediného jednatele a je jediným společníkem této společnosti. Oblastní inspektorát práce i odvolací orgán proto tvrzení pana M. Č., že L. C. a J. S. vykonávali práci pro M. Č. jako pro fyzickou osobu podnikající, považují za účelové tvrzení, a mají za to, že kdyby byla zahájena kontrola s kontrolovaným subjektem M. Č. jako fyzickou osobou podnikající, tak by zase tvrdil, že L. C. a J. S. pracují pro společnost Jet Capital s.r.o. Jet Capital s.r.o. zaměstnává dva zaměstnance, a to R. Č. a M. K. Tyto dvě zaměstnankyně účastníka řízení byly přítomny prováděné kontrole, a proto s nimi byl sepsán Záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob. R. Č. do výše zmíněného záznamu uvedla, že pracuje pro účastníka řízení od 1. 1. 2014 a na dotaz jakou práci vykonává, uvedla, že dělají všichni všechno, balí a počítá holátka. M. K. do záznamu sepsaného při prováděné kontrole uvedla, že pracuje pro účastníka řízení od 1. 4. 2014 a že pracuje jako dělnice, vybírá holata myší a stará se o myši. R. Č. má však jako druh vykonávané práce v pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2014 uvedeno, že bude u účastníka řízení pracovat jako uklízečka. M. K. má v pracovní smlouvě ze dne 31. 3. 2014 uvedeno, že bude pro účastníka řízení vykonávat práci baličky hotových výrobků. Tímto lze demonstrovat, že i když účastník řízení v odvolání tvrdí, že na pracovišti vůbec výrobu neprovozuje a nemá k ní ani oprávnění a nemá k ní ani zařízení, neboť toto pronajat M. Č. jako fyzické osobě podnikající, a pouze tento provozuje výše uvedenou činnost, tak jeho tvrzení lze prokazatelně zpochybnit. Dle názoru oblastního inspektorátu práce vykonávali pracovníci (jak účastníka řízení, tak M. Č. jako fyzické osoby podnikající) nacházející se v den kontroly na pracovišti činnost spočívající ve výrobě krmivá živočišného původu, tedy v činnosti, kterou provozoval účastník řízení i bez potřebných povolení. Co se týče posouzení „nelegální práce“ odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, ve kterém vymezil tři znaky závislé práce: soustavnost, osobní výkon práce a vztah nadřízenosti a podřízenosti mezí zaměstnavatelem a zaměstnancem. Paní C. vnímala své postavení jako podřízené vůči účastníkovi řízení. Uvedla, že za vykonanou práci jí byla vyplacena záloha ve výši 2.000,- Kč. Právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Odvolací orgán má za prokázané, že odměna byla paní C. vyplacena, aniž by převzetí odměny podepisovala. Podmínkou naplnění znaku závislé práce spočívající v podřízenosti zaměstnance a nadřízenosti zaměstnavatele je, aby odměna za vykonanou práci tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů. Jelikož byla paní C. v době prováděné kontroly vedena jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, tak lze předpokládat, že suma 2.000,- Kč pro ni byla ekonomicky významným zdrojem příjmů a lze tedy hovořit o její ekonomické závislosti na účastníkovi řízení. Dále dohoda mezi paní C. a účastníkem řízení o tom, že napřed si práci vyzkouší a pak se uvidí co dál, evokuje snahu paní C. se osvědčit, aby dále mohla pro účastníka řízení pracovat. Pan S. při prováděné kontrole uvedl, že s účastníkem řízení zatím neuzavřeli žádnou pracovní smlouvu či dohodu. Pan Č. mu řekl, že si ho nejprve vyzkouší a pak se uvidí. Pan S. pro účastníka řízení vykonával práci už druhý den a s účastníkem řízení se domluvil, že bude práci vykonávat „na zkoušku“, je i v tomto případě naplněn znak osobní závislosti na zaměstnavateli. Paní C. i pan S. byli ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivováni příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu. Co se týče soustavnosti, z vyjádření paní C. při kontrole je zřejmé, že na pracovišti vykonávala práci pro účastníka řízení po celý týden od pondělí do pátku od 06:30 hod. do 14:30 hod. Pan S. pracoval pro účastníka řízení druhý den. Dle názoru inspektorátu je tedy naplněn i tento znak závislé práce. Dle tvrzení účastníka řízení se u obou fyzických osob jednalo o „práci na zkoušku“. Jednatel účastníka řízení při prováděné.kontrole uvedl, že neví, jaký pracovněprávní vztah je s paní C. a panem S. uzavřen, vlastně je tedy považoval za své zaměstnance, akorát nebyl schopen říct, zda s nimi má uzavřenu pracovní smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tzv. „práce na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů zastírání nelegální práce. Co se týče uložené sankce, žalovaný konstatoval, že oblastní inspektorát práce postupoval při jejím stanovování v souladu s ustanovením § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, tedy přihlédl ke všem aspektům tohoto ustanovení - závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Odvolací orgán při potvrzení výše pokuty postupuje v souladu s ustanovením § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a rovněž v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu, kterým je vázán. „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Postupujíc dle dikce tohoto ustanovení, nezbylo tedy odvolacímu orgánu než uloženou pokut potvrdit v souladu s rozhodovací činností orgánů inspekce práce, neboť rozhodování o skutkově shodných nebo podobných případech v rámci kontrolních činností, prováděných orgány inspekce práce v České republice, nemůže při stanovování výše sankce zakládat vznik nedůvodných rozdílů. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud při splnění podmínek podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. o podané žalobě rozhodl, aniž nařizoval ústní jednání. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2. Podle ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, pro účely tohoto zákona se rozumí nelegální prací výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Podle ust. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podle ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce, závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Pojem závislé práce podrobně vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 2013-35. V odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že pojem závislé práce musí být vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. „práci na zkoušku“ nebo práci vykonávanou pod hrozbou násilí či jiné újmy. Za znaky závislé práce pak vzal soustavnost, osobní výkon práce, výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, jednání jménem zaměstnavatele a vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Nejvyšší správní soud následně uzavřel, že správní orgány mají povinnost při postihování nelegální práce prokázat naplnění všech výše uvedených znaků, tj. že daný zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném stavu. Žalobce předně namítá, že nebylo prokázáno, že by vytýkaný správní delikt spáchal, neboť paní C. a pan S. měli vykonávat výše uvedenou činnost pro pana Č. jako pro fyzickou osobu podnikající a nikoli pro společnost Jet Capital s.r.o. Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Z protokolu o kontrole ze dne 9. 4. 2014 vyplývá, že při této kontrole paní C. na otázku, pro koho pracuje, uvedla, že si myslí, že pro firmu Jet Capital s.r.o., na práci se domlouvala s panem Č. a s paní S. Č. Na totožnou otázku při kontrole téhož dne uvedl pan S., že pracuje pro firmu Jet Capital, na práci se domlouval s panem Č. Pan Č. při uvedené kontrole sám uvedl, že kontrolované osoby vykonávají práci pro Jet Capital a některé pracují pro něj jako pro fyzickou osobu podnikající; nevěděl však přesně, kdo pracuje pro firmu Jet Capital a kdo pro něj jako pro fyzickou osobu podnikající. Přiznal, že pokud daný zaměstnanec, popř. uchazeč o zaměstnání nemá uzavřený pracovněprávní vztah, pracuje tzv. na zkoušku, nemá on sám žádnou šanci rozlišit, pro koho pracuje, zda pro Jet Capital s.r.o. či pro pana Č. jako fyzickou osobu podnikající. Dále Paní C. uvedla, že záloha jí byla vyplacena paní Č., která má uzavřenu dohodu o provedení práce se žalobcem a nikoliv s panem Č. jako fyzickou osobou podnikající. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že tvrzení pana Č., že paní C. a pan S. nevykonávali práci pro žalobce, nýbrž pro pana Č. jako fyzickou osobu podnikající, je čistě účelové sledující záměr zbavení se odpovědnosti za spáchaný správní delikt. Sám pan Č. nejen, že mezi pracovníky na daném pracovišti neumí rozlišit, kdo pracuje pro něj jako pro fyzickou osobu podnikající a kdo pracuje pro žalobce, nýbrž on sám nepovažuje takové rozlišení za podstatné, čímž sám tudíž nečiní ani rozdíly mezi druhy prací, které jednotliví pracovníci vykonávají, a proto skutečnost, že žalobce nemá v živnostenském rejstříku jako předmět činnosti ani jako obor činnosti volné živnosti zapsánu žádnou činnost, na jejímž základě by mohl provozovat výrobu krmiva živočišného původu, pod jejíž činnost spadá popis prací uváděných paní C. a panem S., neznamená, že takovou činnost paní C. a pan S. pro žalobce fakticky nevykonávali. Žalobce z napadeného rozhodnutí dovozuje závěr žalovaného, že vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že nemá výrobu krmiva v předmětu činnosti, tak tuto činnost vykonával bez příslušného oprávnění. Takovýto závěr však žalovaný neučinil, žalobce odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části mylně interpretuje, neboť žalovaný pouze konstatoval, že absence předmětného živnostenského oprávnění není překážkou výkonu odpovídající faktické činnosti. Tento závěr je dále podpořen skutečností, že další dvě zaměstnankyně žalobce R. Č. a M. K., které mají v pracovních smlouvách uzavřených se žalobcem uveden druh vykonávané práce uklízečka, resp. balička hotových výrobků, při prováděné kontrole vypověděly, že dělají všichni všechno, balí a počítá holátka, resp., že pracuje jako dělnice, vybírá holata myší a stará se o myši. Taktéž další zaměstnanec žalobce T. H. při kontrole uvedl, že pro žalobce provádí čištění a krmení myší, ačkoli má v dohodě o provedení práce uzavřené se žalobcem jako druh vykonávané práce uvedeno, že bude vykonávat práci spočívající v balení krmiva. Pokud žalobce namítá, že žalovaný neprovedl žádné důkazy k obraně žalobce, soud konstatuje, že žalobce se vyjadřoval k předmětu správního řízení na ústním jednání konaném dne 7. 7. 2014, byl vyzván k předložení dohody o provedení práce uzavřené mezi ním a panem Č., k doložení nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a panem Č. a k doložení svých osobních a majetkových poměrů. Žalobci tak byl dán v průběhu správního řízení prostor k vyjádření se k věci a k podkladům rozhodnutí. Nezákonnost postupu správních orgánů soud nespatřuje ani ve skutečnosti, že na ústním jednání konaném dne 7. 7. 2014 zastupovala paní C. její zmocněnkyně, paní S. Č., na základě plné moci ze dne 4. 7. 2014 za situace, kdy paní Č. byla taktéž zmocněnkyní žalobce. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že za daného zjištěného skutkového stavu by bylo provedení důkazu svědeckou výpovědí ostatních fyzických osob nadbytečné, neboť má za to, že správními orgány bylo dostatečně a bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že paní C. a pan S. vykonávali výše uvedenou činnost pro žalobce. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani nepředložení dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobcem a panem Č., neboť jak pan Č. sám při ústním jednání dne 7. 7. 2014 uvedl, předmětem této dohody je čištění beden, doplňování pití, a to ze strany žalobce pro pana Č. jako fyzickou osobu podnikající, což pouze a jen dokresluje závěr správních orgánů, že pracovníci žalobce, resp. i sám žalobce vykonával činnosti jdoucí nad rámec pouhého obchodování s krmivem. Mezi účastníky řízení je nesporné, že práce vykonávané paní C. a panem S. pro žalobce nebyly vykonávány v pracovněprávním vztahu ve smyslu ust. § 3 zákoníku práce, nýbrž se jednalo o tzv. práci na zkoušku. Pokud jde o naplnění jednotlivých znaků závislé práce v případě paní C. a pana S., uvážil soud následovně: K soustavnosti jako k prvnímu znaku závislé práce Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35 uvedl, že tento znak je třeba v konkrétních případech aplikovat uvážlivě. „Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné; na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných, například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti, množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“), jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla (srov. k tomu Stádník, J., Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby, Brno: Masarykova univerzita, 2012, 254 s.).“ Aplikováno na projednávanou věc, není na překážku splnění znaku soustavnosti závislé práce, pokud paní C. a pan S. vykonávali pro žalobce práci pouze druhý či třetí den a v tuto dobu se jejich činnost soustavnou ještě nestala, neboť z jejich vyjádření v průběhu kontroly vyplynulo, že zde existoval ze strany žalobce „příslib“ uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu, podle toho, jak se v práci „na zkoušku“ osvědčí. O osobním výkonu práce paní C. a panem S., jakož i o výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele a jednání jeho jménem nepanují žádné pochybnosti. Co se týče posledního znaku závislé práce, tj. vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, správní orgán při posuzování naplnění tohoto znaku závislé práce dle závěrů Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku „musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména, co je její příčinou“. Poskytování odměny zaměstnanci není v zákoně vymezeno jako znak závislé práce, avšak pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Dle Nejvyššího správního soudu může být zaměstnanec ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivován i jinak - „typicky příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu (tzv. „práce na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů zastírání nelegální práce). I to může založit určitou formu osobní závislosti na zaměstnavateli a z toho vyplývající snahu vyhovět jeho pokynům.“ Soud se v intencích závěrů Nejvyššího správního soudu ohledně vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance plně ztotožňuje se závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí, že tento znak závislé práce byl v daném případě naplněn, neboť paní C. a pan S. byli ke vstupu do podřízeného stavu vůči zaměstnavateli motivováni příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu. Soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavírá, že správní orgány prokázaly žalobci naplnění všech znaků závislé práce, tedy že paní C. a pan S. osobně a soustavně vykonávali práci pro žalobce a podle jeho pokynů, přičemž se vůči žalobci nacházeli v podřízeném vztahu. K námitce nezákonnosti výše uložené pokuty a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k odůvodnění výše pokuty soud nejprve předesílá, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s.ř.s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000-62). Ukládání trestu je založeno na dvou základních principech - principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí. Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá závěr, že správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006-78). Podle ust. § 141 odst. 2 věta prvá zákona o zaměstnanosti při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z výše citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti vyplývá, že při ukládání pokuty správní orgán uplatní správní uvážení v rámci zákona, závažnost je dána uvedenými konkrétními skutečnostmi, kterými jsou způsob spáchání, následky, které jednání mělo, zejména pokud jde o chráněné veřejné zájmy, a okolnosti, za nichž byl delikt spáchán. Uvedená tři kritéria jsou jednotlivými složkami závažnosti protiprávního jednání. Správní orgán by měl také posoudit, jak pokuta zasáhne do finanční sféry postiženého subjektu, neboť by neměla mít likvidační charakter. Co se týče způsobu spáchání správního deliktu, inspektorát práce jej spatřuje ve skutečnosti, že žalobce nedbal na své povinnosti uzavřít s fyzickými osobami (paní C. a panem S.), které pro něj vykonávaly závislou práci, pracovněprávní vztah, a to za situace, kdy žalobce o této povinnosti věděl, neboť s ostatními svými zaměstnanci pracovněprávní vztahy uzavřeny měl. Naprosto irelevantním shledává soud tvrzení žalobce, že požadavek umožnění tzv. zkoušky byl ve prospěch obou stran - zaměstnavatele i zaměstnance - a to z důvodu specifičnosti, náročnosti dané práce, když na tuto situaci pamatuje zákoník práce v ust. § 35 institutem zkušební doby, který umožňuje jak zaměstnavateli, tak i zaměstnanci zrušení pracovního poměru ve zkušební době i bez uvedení důvodů. Nejisté postavení, týkající se toho, zda s uchazečem o zaměstnání bude uzavřen pracovněprávní vztah, mají pouze uchazeči o zaměstnání, nikoliv osoby vykonávající závislou práci již několik dní. Za následek spáchání správního deliktu je inspektorátem práce považováno ohrožení zásadního a zákonem chráněného zájmu při zaměstnávání fyzických osob, neboť zákaz výkonu nelegální práce je prioritou v České republice, na což lze usuzovat i z výše maximální možné pokuty, kterou zákon o zaměstnanosti umožňuje za předmětný správní delikt uložit. Nelegální zaměstnávání narušuje podmínky trhu práce, nepříznivě působí na jeho rovnováhu, fyzickým osobám vykonávajícím nelegální práce jsou upírána práva vyplývající z právních předpisů, např. dodržování přestávek, odměna za vykonanou práci, dávky v případě pracovních úrazů, aj. Za takového stavu je pak žalobce konkurenčně zvýhodněn oproti jiným zaměstnavatelům. Okolnosti spáchání správního deliktu inspektorát práce podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí a považuje je za podstatné s ohledem na následky spáchaného správního deliktu, které jsou velmi závažné a pro uchazeče o zaměstnání a celou společnost nepříznivé. Pokud se jedná o posouzení osobních a majetkových poměrů žalobce při určení výše pokuty, je správní orgán povinen k těmto hlediskům přihlédnout tehdy, pokud je podle osoby, které je pokuta ukládána, a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem (viz. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133). Za likvidační označil rozšířený senát takovou pokutu, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde- li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. Rozšířený senát též zdůraznil, že jeho závěry platí v prvé řadě pro ukládání pokut za jiné správní delikty podnikajícím fyzickým osobám. Žalobce, jakožto pachatel správního deliktu, je naproti tomu právnickou osobou, tj. subjekt konstruovaný na základě právní fikce. Pojem osobní a majetkové poměry má v tomto ohledu u právnických osob jistě poněkud odlišný význam, než je tomu u fyzických osob. Byť se zde některé úvahy z povahy věci neuplatní (např. nebezpečí existenčních potíží rodiny delikventa), byť možnost uložení likvidační pokuty bude širší než u fyzických osob, přesto se zákaz ukládání likvidačních pokuty zásadně uplatní též ve vztahu k právnickým osobám. Zákaz likvidačních pokut neznamená, že by správní orgány měly rezignovat na ukládání pokut ve větší výši. Naopak, aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu. Ta v sobě vždy zahrnuje jak typovou závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil již rozpětím zákonné sazby pro uložení pokuty, tak individuální závažnost protiprávního jednání v konkrétním případě. V projednávaném případě zákonodárce přisoudil veřejnému zájmu velký význam, který se odrazil v horní hranici sazby stanovené na 10.000.000,- Kč. Delikt žalobce je tak jednoznačně nejzávažnějším správním deliktem podle zákona o zaměstnanosti. Pokud se žalobce rozhodl podnikat a pro tyto účely zaměstnával zaměstnance, měl povinnost se při tom řídit pracovněprávními předpisy. Ty však vědomě porušoval. Následky tohoto jednání se odrážely jak ve sféře samotných na černo zaměstnaných osob, tak v oblasti veřejnoprávní. Jelikož žalobce ani na výzvu inspektorátu práce nedoložil doklady ohledně svých osobních a majetkových poměrů, vyjma smlouvy o nájmu nebytových prostor 001/2013/PR uzavřenou mezi ním a M. Č., ve které je stanoveno nájemné celkem ve výši 50.000,- Kč bez služeb a energií, opatřoval další doklady sám inspektorát práce. K majetkovým poměrům žalobce tak dále zjistil, že dle výpisu z obchodního rejstříku je základní kapitál společnosti ve výši 200.000,- Kč zcela splacen. Inspektorát práce taktéž zjistil, že žalobce neplní povinnost zveřejňovat ve Sbírce listin výroční zprávy a účetní závěrky, a že posledním dokumentem ve sbírce listin obchodního rejstříku je smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 25. 7. 2013. Žalobce tedy při stanovení výše pokuty vycházel z výše uvedených podkladů a určil ji odhadem, neboť za situace, kdy žalobce při zjišťování svých osobních a majetkových poměrů odmítl poskytnout inspektorátu práce dostatečnou součinnost, je inspektorát oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení, a pokud tento postup nevede k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle ust. § 68 odst. 4 trestního zákoníku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133). Za výše uvedených zjištěných majetkových poměrů žalobce soud nepovažuje pokutu ve výši 220.000,- Kč za likvidační. Správní orgán taktéž správně při vyměření výše pokuty postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, který zrušil spodní hranici pokuty („nejméně 250.000,- Kč“), kterou lze za správní delikt umožnění výkonu nelegální práce uložit, když dospěl k závěru, že: „Posuzovaná právní úprava brání řádné individualizaci konkrétního případu, neboť spodní hranice pokuty je stanovena v takové výši, že omezuje rozhodující správní orgány přihlédnout k specifickým okolnostem různých případů, jakož i k osobám delikventů a jejich majetkovým poměrům. Do těchto majetkových poměrů může v některých případech zasáhnout se značnou intenzitou a jde proto o zjevně nepřiměřenou výši spodní hranice pokuty, která dosahuje ústavní dimenze. Ústavně nepřípustné jsou přitom takové pokuty, jež mají likvidační charakter, čímž se rozumí i takové případy, v nichž pokuta natolik přesáhne možné výnosy z podnikání, že se podnikatelská činnost v podstatě stává bezúčelnou (tj. směřující pouze k úhradě uložené pokuty). Rozhodnutí správních orgánů by nemohla být v důsledku posuzované právní úpravy v nezanedbatelném množství případů spravedlivá, a tedy ani ústavně konformní.“ S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že inspektorát práce při stanovení výše pokuty zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, nevybočil z mezí správního uvážení ani jej nezneužil a uložená pokuta není likvidační. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pak nepůsobí ani to, že žalovaný ve svém rozhodnutí pouze zkonstatoval, že oblastní inspektorát práce postupoval při stanovování pokuty v souladu s ust. § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, tedy přihlédl ke všem aspektům tohoto ustanovení - závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, a že při potvrzení výše uložené pokuty postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, když dané ustanovení správního řádu zakotvuje zásadu individuálního posouzení každé věci, která zdůrazňuje význam zvláštních (individuálních) okolností každého případu, a zásadu legitimního očekávání, která ukládá správnímu orgánu brát na zřetel, aby při rozhodování skutkově shodných anebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, čímž jsou vytvářeny předpoklady pro předvídatelnost činnosti veřejné správy. S ohledem na výše uvedené tedy soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.