10 Ad 20/2015 - 76

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Meddnes s.r.o., se sídlem Praha 5, Fantova 1785/26, IČ 24657221, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.9.2015, č.j. 2015/32391-421/1, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22.9.2015, č.j. 2015/32391- 421/1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 9.4.2015, č.j. ABA-T-1238/2014, kterým nebyl žalobci podle ust. § 78 odst. 1, 8 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2014. Žalobce měl v posuzovaném období uzavřenu pracovní smlouvu s jediným zaměstnancem MUDr. J. Č., nar. X., který předmětnou pracovní smlouvu podepsal i na straně zaměstnavatele, neboť byl jediným jednatelem společnosti žalobce. Pracovní smlouva podepsaná na straně zaměstnavatele a na straně zaměstnance stejnou fyzickou osobou byla shledána absolutně neplatnou. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že pracovní smlouva uzavřená dne 1.10.2010 mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jimiž je jedna a tatáž osoba, způsobuje absolutní neplatnost předmětné pracovní smlouvy. Dle žalobce upravuje zákoník práce zvláštní úpravu neplatnosti právních úkonů ve svém ust. § 20 zákona č. 262/2006 Sb. a je postaveno výlučně na principu relativní neplatnosti. Toto ustanovení přitom náleží k těm, od kterých se není možné odchýlit (ust. § 2 odst. 1 ve spojení s ust. § 363 odst. 2). Původně tvořily výjimku právní úkony směřující ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Tato část ustanovení však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 12.3.2008, Pl. ÚS 83/06. Po účinnosti tohoto nálezu tedy zůstala v celém zákoníku práce pouze neplatnost relativní. Proto lze na pracovní poměry jednatelů, které sami se sebou za společnost uzavřeli v době od účinnosti nálezu Ústavního soudu (od 14.4.2008 do 1.1.2012) pohlížet primárně jakožto na platné. Ačkoliv zákoník práce odkazuje svým ustanovením o právních úkonech na občanský zákoník (č. 40/1964 Sb., pozn. soudu), který je postaven na generální absolutní neplatnosti vadných právních úkonů s určitými výjimkami neplatnosti relativní, s ohledem na ust. § 20 zákoníku práce budou i takové úkony v pracovním právu považovány za platné, dokud se oprávněná osoba nedovolá jejich neplatnosti. Žalovaným citované judikáty (rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 11/98, sp.zn. 21 Cdo 2708/2008, sp.zn. 21 Cdo 3053/2010) na posuzovanou věc dle žalobce nedopadají, neboť posuzují platnost pracovních smluv, které byly uzavřeny před 14.4.2008, přičemž právní úkony se řídí úpravou, za jejíž účinnosti byly učiněny. Posuzovaný pracovní poměr však vznikl v době účinnosti právní úpravy, která stanoví pouze relativní neplatnost právních úkonů, proto vyvolává proti veškeré právní účinky, které lze od pracovního poměru očekávat. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný s právním názorem žalobce nesouhlasí a má za to, že pracovní poměr jediného zdravotně postiženého zaměstnance, na kterého žalobce příspěvek žádá, je neplatný, a to od samého počátku, tj. absolutně. Dle ust. § 18 zákoníku práce se právní úkony řídí § 34 až 39, § 40 odst. 3 až 5, § 41, 41a, 42a, 43, 43a, 43b, 43c, 44, 45, 49a, 50a, 50b a 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. Smlouva podle § 51 občanského zákoníku však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Zákoník práce tedy přímo odkazoval na ust. § 39 občanského zákoníku, dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, přičemž toto ustanovení občanského zákoníku zakotvovalo neplatnost absolutní. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 11/1998, judikoval, že „statutární orgán jménem společnosti, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti”, a to s ohledem na ust. § 14 odst 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006. Ačkoli ust. § 14 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006, bylo novým zákoníkem práce zrušeno, ust. § 12 zákoníku práce odkazovalo na ust. § 22 občanského zákoníku. Dle ust. § 22 odst. 2 občanského zákoníku zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Žalovaný tak má za to, že i v době. kdy k uzavření předmětné pracovní smlouvy došlo, tedy dne 1.10.2010, bylo toto jednání v rozporu se zákonem, tudíž je absolutně neplatné s ohledem na ust. § 39 občanského zákoníku. Dále dle názoru žalovaného právní úkon může být rovněž také nicotný, tedy, když je takovýto úkon stižen takovou vadou vůle, že se nedá vůbec pokládat za právní úkon. Občanský zákoník sice nicotnost právního úkonu nezakotvoval, ale tento institut byl známý jak v právní teorii, tak v judikatuře Nejvyššího soudu - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 779/2001. S ohledem na úpravu absolutní neplatnosti právních úkonů v občanském zákoníku nebylo v praxi třeba rozlišovat mezi absolutní neplatností právního úkonu a jeho nicotností, jelikož následky byly totožné. K takovému úkonu se nepřihlíželo. Jak plyne z výše uvedeného judikátu Nejvyššího soudu, za nicotný lze pokládat takový úkon, ve kterém zcela absentuje projev vůle. Jiná situace nastala v pracovním právu po nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., kdy již má význam zkoumat, zdali právní úkon není právním úkonem pouze zdánlivým. Žalovaný je toho názoru, že jelikož MUDr. J. Č. nebyl s ohledem na ust. § 22 odst. 2 občanského zákoníku oprávněn zastupovat žalobce při uzavírání pracovní smlouvy se sebou samým, nelze k jeho jednání za žalobce vůbec přihlížet. Na právní úkon žalobce při uzavírání předmětné pracovní smlouvy je tak třeba pohlížet jako na zdánlivý právní úkon. Žalobcem namítané ust. § 20 zákoníku práce by tak s ohledem na nicotnost pracovní smlouvy ze dne 1.10. 2010 nebylo možno v dané věci aplikovat. Dále žalovaný uvedl, že právní úkon je třeba vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale především dle jeho obsahu, jelikož hlavním obsahem pracovněprávního vztahu je výkon závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Závislá práce byla definována v ust. § 2 odst. 4 zákoníku práce jako osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele ve vztahu podřízenosti zaměstnance a nadřízenosti zaměstnavatele. Právní vztah vzniklý na základě pracovní smlouvy žalobce s MUDr. J. Č. tak zcela postrádá hlavní znak pracovněprávního vztahu, a to výkon závislé práce zaměstnance, jelikož MUDr. J. Č. fakticky nemohl vykonávat práci ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Právní vztah vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.2010 tak nelze pokládat za vztah pracovněprávní. Dle názoru žalovaného je v daném případě uplatnění ust. § 20 zákoníku práce velmi spekulativní, když je zcela zřejmé, že právní úkon na obou smluvních stranách provedla jedna fyzická osoba, tedy neplatnost způsobila pouze a jen tato fyzická osoba, která by tak ani nebyla oprávněna se tvrzené relativní neplatnosti domáhat. Žalovaný tvrdí, že ze samotné podstaty právních úkonů (jednání) je vyloučeno, aby takový úkon vůči sobě samému prováděla totožná fyzická osoba, což ostatně koresponduje s judikaturou, již bylo v předmětném řízení argumentováno. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že úřad práce při poskytování příspěvku podle ust. § 78 zákona o zaměstnanosti není vázán jen zákonem o zaměstnanosti, ale při vynakládání finančních prostředků ze státního rozpočtu musí postupovat hospodárně, účelně a efektivně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný má za to, že přiznání příspěvku dle ust. § 78 zákona o zaměstnanosti žalobci na základě pracovní smlouvy, která je zjevně v rozporu se zákonem, by správní orgány postupovaly v rozporu s rozpočtovými pravidly a v rozporu s veřejným zájmem, když žalobci by ve své důsledku byly vypláceny finanční prostředky za to, že „zaměstnává” sám sebe. Žalobce v replice setrval na svém právním názoru, že posuzovaná pracovní smlouva není z pohledu tehdy platné legislativy s ohledem na nález Ústavního soudu absolutně neplatná. Judikatura Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 779/2001, na kterou odkazuje žalovaný, není zcela přiléhavá, neboť se týká odstoupení od smlouvy, kdy Nejvyšší soud posoudil jako nesprávný právní názor soudu nižšího stupně, že požadavek dovolatele na vrácení peněz kvůli nedodání zboží, je odstoupením od smlouvy. Rozdílně od pojetí, které v ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31.12.2013 spojuje nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází nový občanský zákoník (NOZ) z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná (§ 551 - 554 NOZ). NOZ upravuje nový právní institut zdánlivého právního jednání a odlišuje jej od neplatného právního jednání. Nicotností jsou podle NOZ postiženy vady právních jednání – neexistence vůle, absence vážné vůle a absence srozumitelnosti a určitosti projevu vůle. Nicotnost v pojetí NOZ však nelze aplikovat na písemnou pracovní smlouvu s jasným a srozumitelným obsahem uzavřenou dne 1.10.2010 (před účinností NOZ). Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Rozhodnutím Úřadu práce ČR - pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 9.4.2015, č.j. ABA-T-1238/2014, nebyl žalobci podle ust. § 78 odst. 1 a odst. 8 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2014. V odůvodnění rozhodnutí Úřad práce uvedl, že bylo v průběhu správního řízení zjištěno, že žalobce nesplňuje podmínku pro poskytnutí příspěvku stanovenou v ust. § 78 odst. 1 zákona, dle kterého lze příspěvek poskytnout, jestliže zaměstnavatel zaměstnává na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. Zaměstnavatel doložil, že v rozhodném období zaměstnával v průměrném čtvrtletním přepočteném počtu celkem 0,37 zaměstnanců, z toho 0,00 zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením na základě uznání invalidity v prvním nebo druhém stupni nebo zdravotně znevýhodněnou osobou a 0,33 zaměstnanců, kteří jsou osobami s těžším zdravotním postižením. Současně na jediného zaměstnance J. Č. nar. X., nebyla předložena taková pracovní smlouva se zaměstnavatelem Meddnes s.r.o., která by byla dostatečným podkladem. Zaměstnáváním osob se zdravotním postižením se dle zákona rozumí zaměstnanec v pracovním poměru. Dle zákona č. 262/2006Sb . zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“) je zaměstnancem fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovně právním vztahu, do něhož patři pracovní poměr a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou. Zaměstnavatel je osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích svým jménem a má odpovědnost z těchto vztahů. Jestliže je statutární orgán, jednatel, ve společnosti, zosobňovaný jedinou fyzickou osobou, která je navíc jediným společníkem, nelze zakládat pracovní poměr pracovní smlouvou, byť na jinou pozici, než je obchodní vedení, podepsanou jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance stejnou fyzickou osobou. Tato zjištění byla judikována řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp.zn. 21 Cdo 3053/2010, podle kterého je konkurence v pracovněprávních vztazích nepřípustná, rozsudek sp.zn. 21 Cdo 11/98, týkalo se zastoupení dle § 14 odst. 2 ZP, který vylučoval, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného). Z výše uvedeného bylo vyvozeno, že statutární organ nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Jestliže tedy jedná statutární orgán jménem společnosti, nemůže za společnosti jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Rozdílnost zájmů stran při sjednání pracovní smlouvy vylučuje, aby za zaměstnavatele jednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba - budoucí zaměstnanec, který je druhým účastníkem pracovní smlouvy. Na rozdílnosti zájmů při sjednávání pracovní smlouvy nic nemění ani skutečnost, že dojde k bezvýhradné akceptaci učiněné nabídky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2708/2008, vyjádřil, že právní úkony směřující ke vzniku, změně a zániku pracovně právního vztahu, jako zaměstnanec, jsou neplatné pro rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22.9.2015, č.j. 2015/32391- 421/1, bylo odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí Úřadu práce zamítnuto a rozhodnutí bylo současně potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Úřad práce v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukázal na uvedené rozsudky Nejvyššího soudu. K uzavření pracovní smlouvy došlo v době, kdy tehdy účinné znění zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2011 obsahovalo ust. § 12 zákoníku práce, které výslovně odkazovalo na tehdy účinné ust. § 22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž dle jeho odst. 2 zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Obsahově se tedy jedná o totožné znění, a není tak důvod pro odklon od judikatury Nejvyššího soudu. Nelze tak akceptovat námitku odvolatele, že judikáty uvedené úřadem práce v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou právně přiléhavé. Tato úprava byla zachována i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nelze tak přitakat námitce odvolatele, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 11/1998, nelze vdané věci plně aplikovat, jelikož je v tomto judikátu Nejvyšším soudem zcela nesporně konstatováno, že jednatel obchodní společnosti nemůže v případě, že je jediným jednatelem, uzavřít pracovní smlouvu sám se sebou. Skutečnost, že náplní pracovního poměru nebyl výkon funkce jednatele, není v tomto případě rozhodná, jelikož neplatnost pracovní smlouvy plyne ze skutečnosti, že na obou stranách této smlouvy vystupuje jedna a tatáž fyzická osoba. K uvedenému nálezu Ústavního soudu č 116/2008 Sb. žalovaný uvedl, že je pravdou, že tímto nálezem ústavního soudu došlo ke změně posouvání neplatnosti právních úkonů, avšak i dle právní úpravy platné v době sepsání předmětné pracovní smlouvy, tj. dne 1.10.2010, je nutné takovýto právní úkon (jednání) posoudit jako absolutně neplatný. Ustanovení § 18 tehdy účinného znění zákoníku práce, tedy dne 1.10. 2010, kdy byla pracovní smlouva sepsána, v případě neplatnosti odkazovalo na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdy účinném. Dle ust. § 39 tehdy účinného občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pracovní smlouva uzavřená na straně zaměstnance i zaměstnavatele jednou osobou odporuje zákonu, když rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je dle mínění odvolacího správního orgánu právě oním smyslem a účelem zákona, jenž vyžaduje v takovém případě posoudit právní jednání jako neplatné. Ustanovení § 39 občanského zákoníku přitom zakotvovalo neplatnost absolutní, nikoli relativní. Pracovní smlouva ze dne 1.10.2010 uzavřená mezi odvolatelem a MUDr. J. Č. je neplatná od svého počátku a pracovní poměr mezi jejími stranami nikdy nevznikl. Obdobná úprava je obsažena i v nyní účinném občanském zákoníku, konkrétně v ust. § 580 tohoto zákona. Námitku, že pracovní poměr je neplatný pouze relativně, nelze s ohledem na výše uvedené akceptovat. K námitce, že Úřad práce v odůvodnění napadeného rozhodnutí explicitně neuvedl, že předmětná pracovní smlouva je absolutně neplatná, žalovaný uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tato skutečnost dostatečně patrná, jelikož pouze v případě právního úkonu, který je neplatný absolutně, nemůže správní orgán přihlédnout. Jelikož pracovní smlouva ze dne 1.10.2010 nemohla být za daných skutkových okolností platně uzavřena, nestal se MUDr. J. Č. - osoba se zdravotním postižením, zaměstnancem žalobce, a nelze tak na její zaměstnávání předmětný příspěvek poskytnout. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud při splnění podmínek podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. o podané žalobě rozhodl, aniž nařizoval ústní jednání. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, zaměstnavateli zaměstnávajícímu více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. Podle ust. § 20 zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2011, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Podle ust. § 22 odst. 2 občanského zákoníku, zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Soud nesouhlasí se závěrem žalovaného, že pracovní smlouva uzavřená dne 1.10.2010 mezi žalobcem jako zaměstnavatelem, za kterého jednal MUDr. J. Č., a MUDr. J. Č. jako zaměstnancem, je absolutně neplatná. Ústavní soud v nálezu ze dne 12.3.2008, sp.zn. Pl. ÚS 83/06, uvedl, že „...pokud je zákoník práce postaven na principu relativní neplatnosti právních úkonů, nepřispívá k právní a sociální jistotě účastníků základních pracovněprávních vztahů, jestliže některé právní úkony (pracovní smlouvy, jmenování, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce) jsou z obecné úpravy vyňaty a jejich neplatnost je řešena formou neplatnosti absolutní. Podle jeho názoru uplatnění absolutní neplatnosti právních úkonů směřujících ke vzniku základních pracovněprávních vztahů by ve svém důsledku znamenalo aprobaci existence tzv. faktických pracovních vztahů, protože absolutně neplatný právní úkon nemůže platný právní vztah založit. Je proto z i hlediska sociální a právní jistoty účastníků třeba ponechat i zde neplatnost relativní; ta na jedné straně umožní účastníkům dovolat se neplatnosti takového právního úkonu, na druhé straně však - není-li neplatnost uplatněna - existuje zde (i přes vady právního úkonu) základní pracovněprávní vztah, který poskytuje jeho účastníkům dostatečnou právní ochranu.“ V citovaném nálezu Ústavní soud zrušil ustanovení zákoníku práce, které spojovalo s vadami právních úkonů směřujících k uzavření pracovní smlouvy absolutní neplatnost, a nastolil pro celý zákoník práce pravidlo, že vady právních úkonů byly postihovány neplatností relativní. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že právní úkon směřující k uzavření pracovní smlouvy je vadný, jelikož pracovní smlouvu uzavřela dne 1.10.2010 v rozporu s ust. § 22 odst. 2 občanského zákoníku za obě strany totožná osoba. S ohledem na ust. § 20 zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2011, a závěry obsažené ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, je však předmětná pracovní smlouva neplatná toliko relativně. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.1.2016, č.j. 4 Ads 246/2015-37, a Městský soud v Praze nemá důvodu se od závěrů uvedených v tomto rozsudku odchylovat. Jelikož se žádný z účastníků pracovní smlouvy její neplatnosti nedovolal, je nutné na ni hledět jako na platnou. Poukaz žalovaného na ust. § 18 zákoníku práce, který odkazuje mimo jiné i na ust. § 39 občanského zákoníku, neobstojí, neboť zákoník práce obsahoval vlastní úpravu řešení vad právních úkonů, které spojoval s toliko relativní neplatností. Na výše uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani argumentace žalovaného o nicotnosti předmětné pracovní smlouvy či o absenci jednoho ze základních znaků pracovněprávního vztahu, a to sice znaku nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť těmito otázkami se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval a žalobou napadené rozhodnutí opřel o jiný důvod. Na základě všech shora uvedených skutečností soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, náklady za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3.100,- Kč (převzetí věci, sepis žaloby, replika) a 3 režijní paušály po 300,- Kč, celkem tedy 10.200,- Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a 21% DPH ve výši 2.142,- Kč. Celková výše přiznaných nákladů tak činí 15.342,- Kč. Výrok o náhradě nákladů státu se opírá o § 60 odst. 4 s.ř.s. Jelikož byl žalobce usnesením ze dne 13.10.2015, č.j. 10 Ad 20/2015-53, osvobozen od soudních poplatků, má stát proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč představující soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

Poučení