10 Af 18/2013 - 63
Citované zákony (10)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce NET and GAMES a.s., se sídlem Brno, Bednářova 621/29, právně zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, Brno, Masarykova 31, o žalobě žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28.12.2012, č.j. 9162/12-1400, takto :
Výrok
Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 14.1.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28.12.2012, č.j. 9162/12-1400, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 22.11.2012, č.j. 432387/12/077550306250, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 100.000,-Kč podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a povinnost nahradit náklady řízení správního orgánu paušální částkou 1.000,-Kč, podle § 79 odst. 5 správního řádu a toto rozhodnutí potvrzeno. (2) Žalobce v žalobě namítal nesprávné posouzení věci. Žalobce i správní orgán se shodují v přítomnosti osoby mladší 18 let v provozovně žalobce a dále i ve skutečnosti, že se tato osoba neúčastnila hry na tzv. interaktivních videoloterních terminálech, či na jiných herních zařízeních. Sporná je dle žalobce definice herny ve smyslu § 17 odst. 9 zákona o loteriích. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevymezil pozitivně pojem herna a závěr proto vyvodil z nesouvisejících okolností. Nesprávně vyloučil možnost aplikace ust. § 17 odst.10 zákona o loteriích. Právní posouzení je vadné i ve vyvození závěru existence herny ve smyslu ust. § 17 odst. 9 zákona o loteriích. Žalobce zastává názor, že pokud se v herním středisku nacházely tzv. interaktivní videoloterní terminály, které jsou principielně něčím jiným než výherní hrací přístroje definované v § 17 odst. 1 zákona o loteriích, měl se žalovaný zabývat otázkou, zda jednalo se o hernu, což je skutečnost rozhodná pro posouzení v dané věci. Navíc nezletilá osoba se nacházela v té části provozovny, která byla určena výlučně k provozování baru, nikoliv k účasti na hře. To potvrdila i paní D.T.S. vykonávající v provozovně dozor, která byla vyslechnuta jako svědek. Žalobce dále uvedl, že se nemůže jednat o hernu ani za situace, že v předmětné provozovně provozuje herní zařízení více provozovatelů než žalobce, a že případně je celkový počet herních zařízení vyšší než je podmínka č. 7 stanovena v rozhodnutí Ministerstva financí č.j. 34/33390/2009 ze dne 30.4.2009. Žalobce nemůže nést odpovědnost za to, že v předmětné provozovně provozuje jiný subjekt jakákoliv další zařízení. Žalobce odmítl i argument žalovaného, že nelze činit rozdíl mezi výherními hracími přístroji a tzv. videoloterními terminály. Žalobce namítl absenci oprávnění provozovatele kontrolovat totožnost osob již při vstupu do herny. K tomu odkázal na konkrétní ustanovení zákona o loteriích a dovodil, že pokud zákon nedává provozovateli pravomoc kontrolovat totožnost návštěvníků herního středisko již při pouhém vstupu do provozovny, nelze pouhou přítomnost nezletilých osob kvalifikovat a sankcionovat, jako správní delikt. Žalobce učinil maximum proto, aby zákon respektoval. Na vstupu do provozovny bylo umístěno upozornění na zákaz vstupu do provozovny osob mladších 18 let a současně byla ustanovena osoba odpovědná v dodržování zákazu vstupu osob mladších 18 let. Z toho lze dovodit, že pokud by se jednalo o hernu, nemohl žalobce učinit pro zamezení zákonného zákazu vstupu nezletilých osob do herny více než v daném případě učinil. Žalobce tudíž nemohl naplnit skutkovou podstatu deliktu upraveného v ust. § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích. Zákon mu totiž nesvěřil pravomoc, kterou nezbytně potřeboval k naplnění ustanovení § 17 odst. 9 zákona o loteriích. Žalobce zpochybnil i neadekvátnost výše jemu uložené pokuty. Pokuta ve výši 100.000,-Kč se jeví jako nepřiměřeně vysoká. Pokud by došlo skutečně z jeho strany k porušení zákona o loteriích, jednalo by se o porušení méně závažné, než by odpovídalo uložené pokutě. Pokuta je tudíž zjevně nepřiměřená. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že skutkový stav, který v dané věci nastal, je třeba hodnotit, jako nikoli banální porušení loterijního zákona. Žalobce dále s odkazem na ust. § 65 odst. 3 s.ř.s. z opatrnosti navrhl, aby bylo od uložené pokuty upuštěno, eventuelně, aby došlo k jejímu výraznému snížení. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a podle § 78 odst. 2 téhož zákona, aby snížil uloženou pokutu na částku, která odpovídá běžné správní praxi v této oblasti, neboť trest byl správním orgánem uložen ve zjevně nepřiměřené výši, jež je zcela neadekvátní závažnosti případného deliktu. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že s právním názorem žalobce nesouhlasí. Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je oprávněnost uložení pokuty podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Dále je mezi stranami sporný především výklad pojmu herna ve smyslu citovaného zákona. Žalovaný k tomu poukázal na ust. § 2 písm. e) a l), ust. § 17 odst. 1 a 8 zákona o loteriích. Zároveň odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. S odkazem na platnou právní úpravu a nález Ústavního soudu nelze dle žalované činit rozdíl mezi výherními hracími přístroji a interaktivními videoloterními terminály. Není proto prostor pro aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch. Pokud interaktivní videoloterní terminály žalobce nebyly technicky vybaveny tak, jak bylo stanoveno v podmínce č. 7 rozhodnutí Ministerstva financí, pak v kontextu dalších skutečností lze vyvozovat závěr, že v konkrétním případě se nejedná o kasino a připadá v úvahu pouze herna. Z protokolů o výslechů svědků ze dne 7.4.2013 vyplývá, že provozovna se skládá ze dvou samostatných místností, a to baru a herny. Žalovaný v souvislosti se vstupem do heren a kasin a pojmem účasti na hře odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný vyslovil nesouhlas s názorem žalobce ohledně nemožnosti požadovat předložení průkazu totožnosti. Výše pokuty byla dle žalovaného zdůvodněna dostatečně. Správní orgány se zabývaly materiální stránkou daného deliktu a zohlednily i zavinění žalobce i polehčující okolnost, že porušení zákona bylo v dané provozovně zjištěno poprvé. Z rozhodnutí jsou seznatelná kriteria, která byla vzata v úvahu, při stanovení výše pokuty. Nedošlo k překročení mezí správního uvážení, ani k jeho zneužití. Žalobcem vznesené námitky nejsou důvodné. (4) K vyjádření žalovaného správního orgánu zaslal žalobce dne 19.3.2013 repliku. V replice žalobce polemizoval s výkladem žalovaného pojmu „herna“. Závěr žalovaného považuje žalobce za chybný, k učinění závěru o tom, že je ta která provozovna hernou je nutno zjistit, zda splňuje podmínky stanovené v § 17 odst. 9 zákona o loteriích, zda je určena zejména k provozování hracích přístrojů v užším smyslu dle § 17 odst. 1 zákona o loteriích. Současně vyjádřil žalobce názor, že pokud by zákonodárce chtěl pro účely pojmu herna ve smyslu § 17 odst. 9 zákona o loteriích dát výherní hrací přístroje a interaktivní videoloterní terminály na roveň, nic mu nebránilo, upravit ustanovení zákona. K takové úpravě však zákonodárce nepřistoupil, proto žalobce zastává názor, že výklad provedený žalovaným ohledně povahy předmětné provozovny, jde nad rámec zákona o loteriích a nemá oporu ani v judikatuře Ústavního soudu. Oprávnění provozovatele kontrolovat totožnost osob, již při vstupu do herny žalobce rovněž zpochybnil, k neadekvátnosti výše pokuty odkázal na svou argumentaci v žalobě. Žalobce setrval na svém žalobním návrhu, který formuloval v žalobě ze dne 11.1.2013, doručené soudu dne 14.1.2013. (5) K replice žalobce doplnil své vyjádření i žalovaný správní orgán. Poukázal na jeden z hlavních účelů zákona č. 202/1990 Sb. Tímto účelem je předcházení negativních jevů spojených s hraním některých sázkových her, loterií a jiných podobných her, včetně ochrany dětí a mladistvých před škodlivými důsledky jejich účasti na těchto hrách. Setrval na svém názoru, že z hlediska účelu právní úpravy není třeba výrazně akceptovat složité definičně technické otázky, týkající se rozdílu mezi výherními hracími přístroji a interaktivními videoloterními terminály. Poukázal i na skutečnost, že obecný zákaz účasti na hře ve vztahu k mladistvým, je zakotven pro všechny druhy loterií a jiných podobných her v ust. § 1 odst. 8 zákona o loteriích. Setrval na svém návrhu, že žaloba důvodná nebyla a navrhl její zamítnutí. III. Obsah správních spisů (6) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: (7) Žalobci bylo povoleno provozovat loterii nebo podobnou hru podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koncovými interaktivními videoloterními terminály (IVT), byl schválen centrální herní plán (CLS) a stanoveny podmínky, za nichž je možné loterii nebo hru provozovat, a to rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 30.4.2009 č.j. 34/33390/2009. V podmínce pod bodem 2 je uvedeno, že zákaz hry osobám mladším 18 let musí být umístěn viditelně na každém IVT. V podmínce pod bodem 7 je stanoveno, že pokud není herním střediskem kasino nebo herna, musí být interaktivní videoloterní terminál technicky vybaven tak, aby neumožnil hru bez předchozí kontroly plnoletosti. V podmínce č. 12 je zakotvena povinnost ustanovit osoby, které zajistí nemožnost účasti osob mladších 18 let na hře. Na základě žádosti žalobce o změnu povolení (doplnění) žádosti ze dne 27.5.2009 Ministerstvo financí ČR doplnilo rozhodnutí ze dne 30.4.2009 rozhodnutím ze dne 18.6.2009 pod č.j. 34/47884/2009 tak, že schválilo provozovat loterii v konkrétně označených herních střediscích. Toto rozhodnutí bylo dále doplněno, rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 23.2.2010 pod č.j. 34/102282/2/2009. (8) Z úředního záznamu ze dne 7.4.2012 sepsaného o kontrole účasti osob mladších 18 let v provozovně žalobce v Herně – baru – KONSUL byla v místnosti herny zjištěna přítomnost mladistvé D.Z. a dalších nezletilých osob M.J., T. Z. a D.D. V provozovně byla přítomna barmanka D.T.S., která nevěděla, k dotazu městské policie, kdo za provoz herny zodpovídá a kdo v ní vykonává dozor. Dne 16.4.2012 bylo doručeno Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích oznámení o podezření ze spáchání přestupku žalobce podle zákona č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách. Finanční úřad v Českých Budějovicích oznámil zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty dle § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., dne 25.5.2012. (9) Ve spise je založeno rozhodnutí Městského úřadu České Velenice, stavebního úřadu ze dne 13.10.2003 č.j. VÍZT 330-328/1947/3/V9, kterým byla povolena změna v užívání stavby, a to Střediska obchodu a služeb České Velenice, Čsl. Legií č.p. 1, místnost č.127 na herna - bar. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.11.2003. (10) Dne 14.8.2012 byli vyslechnuti jako svědci členové hlídky městské police M. K. a R.U., kteří shodně uvedli, že přišli do herny, kde D.Z. seděla u hracího přístroje, na kterém hrál nějaký muž. Na provozovně bylo vyvěšeno na prvních dveřích z ulice oznámení o zákazu vstupu osob mladších 18 let. Dne 11.9.2012 byl žalobce vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, případně navrhnout jejich doplnění. Tohoto práva žalobce dne 20.9.2012 využil. K jeho návrhu, že nedošlo k výslechu vedoucího provozovny, byl tento výslech proveden, a to dne 30.10.2012, kdy byla vyslechnuta svědkyně, obsluha herny ze dne 7.4.2012 paní D.T.S.. Svědkyně uvedla, že se s nezletilou viděla na baru, kde jí strážníci kontrolovali a něco s ní sepisovali. Oznámili jí, že se jedná o nezletilou a že má povinnosti z provozovny vykázat. U hracích zařízení svědkyně nezletilou neviděla, ani ji nepožádala o výplatu výhry, popřípadě vrácení vložených peněz. Další podrobnosti si s ohledem na dlouhou dobu nepamatovala. Žalobce byl znovu vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí dne 8.11.2012, čehož dne 14.11.2012 využil. (11) Dne 22.11.2012 vydal Finanční úřad v Českých Budějovicích pod č.j.432387/12/077550306250 rozhodnutí, kterým žalobci uložil podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích pokutu ve výši 100.000,- Kč, za provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích v rozporu s ust. § 17 odst. 9 téhož zákona, k čemuž došlo tím, že dne 7.4.2012 byla v provozovně (v herně) na adrese třída Čsl. Legií 1, České Velenice zjištěna přítomnost osoby D.Z., tedy osoby mladší 18 let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto dne 28.12.2012 pod č.j.9162/12-1400 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 22.11.2012, č.j. 432387/12/077550306250 bylo potvrzeno. Stalo se tak s odůvodněním, že prvostupňový orgán postupoval v souladu se zákonem č.552/1991 Sb. o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů i zákonem o loteriích a správním řádem a žalovaný neshledal v jeho postupu nepřiměřenost, či porušení zákona. Při uložení výše pokuty za správní delikt, který žalovaný neohodnotil jako méně závažný bylo uzavřeno, že nedošlo k překročení mezí správního uvážení, či jeho zneužití a ze zjištěného skutkového stavu, jednoznačně vyplývalo, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy. IV. Právní názor soudu (12) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (13) Žalobce namítal nesprávné posouzení věci, především žalovanému vytýkal nesprávný závěr o tom, že jde v případě předmětné provozovny o hernu ve smyslu ust. § 17 odst. 9 zákona o loteriích. Jinými slovy řečeno podstatou sporu je především výklad pojmu „herna“ ve smyslu zákona o loteriích, respektive to, zda provozovnu žalobce lze označit za hernu ve smyslu tohoto zákona a zda bylo možné uložit předmětnou pokutu za pouhou přítomnost osoby mladší 18 let v provozovně žalobce. (14) Prvostupňový orgán i žalovaný se otázku výkladu pojmu herna ve svých rozhodnutích zabývaly a takový výklad je v prvostupňovém rozhodnutí uveden na straně 9 a dále v žalobou v napadeném rozhodnutí na straně 8 až 10. Soud vysvětlení v těchto rozhodnutích poskytnuté považuje za správné. Vychází z platné právní úpravy uvedené v § 17 odst. 9 zákona o loteriích, podle kterého se hernou rozumí místnost, která je určena zejména k provozování výherních hracích přístrojů. Ve smyslu stavebně právních předpisů je pojem herna podřaditelný pojmu provozovna. Podle stavebního zákona platí, že má-li být stavba užívána jako provozovna, je kolaudační rozhodnutí zároveň osvědčením, že provozovna je způsobilá k provozu. V předmětné záležitosti je k dispozici rozhodnutí o změně v užívání stavby, v němž je jednoznačně uvedeno, že se povoluje změna v užívání stavby Střediska obchodu a služeb České Velenice, Čsl. Legií č.p. 1, místnost č.127 na hernu - bar a toto rozhodnutí bylo vydáno dne 13.10.2003. Ani prováděcí předpisy ke stavebnímu zákonu žádné požadavky specielně pro herny nepředepisují. Hernu ve smyslu § 17 odst. 7 zákona o loteriích schvaluje pro provoz správní orgán, uvedený v § 18 odst. 1 zákona. Právě v návaznosti rozhodnutí o změně v užívání stavby bylo správním orgánem jednoznačně postaveno najisto, že v konkrétním případě se jedná o hernu-bar, neboť tento účel vyplývá z citovaného rozhodnutí. Jestliže ze stavebního zákona vyplývá, že stavbu lze zásadně užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, pak na základě rozhodnutí o změně v užívání stavby nelze dospět k jinému závěru, než stavbu lze užívat pouze k takovému účelu, k jehož změně došlo v rámci řízení vedeného k tomu příslušným stavebním orgánem. Jak bylo výše uvedeno, taková situace v konkrétní věci nastala a i navazující rozhodnutí v bodu 7 povinnost interaktivní videoloterní terminál technicky vybavil tak, aby neumožnil hru bez předchozí kontroly plnoletosti účastníka hry a neumožnil hru osobě mladší než 18 let. Z toho důvodu je zcela správný závěr správního orgánu, že v konkrétním případě i interaktivní videoloterní terminály takto technicky vybaveny nebyly, a tudíž vzhledem k tomu, že se nemohlo jednat o kasino, logickou úvahou přicházela jako herní středisko – herna. Oba tyto závěry spolu jednoznačně korespondují, jsou logické, a proto soud uzavřel, že správní orgány věc posoudily správně. (15) Žádnou změnu na tomto závěru nemůže přinést ani námitka žalobce, že se v herním středisku nenacházely výherní hrací přístroje, ale interaktivní videoloterní terminály. Soud zastává názor, že v případě interaktivních videoloterních terminálů, jejichž definice vyplývá z § 2 písm. l) zákona o loteriích, se nejedná o principielně jiný přístroj, než je výherní hrací přístroj, definovaný v § 17 odst. 9 zákona o loteriích, což vyslovil i Ústavní soud, který vážil, zda interaktivní videoloterní terminál, lze podřadit pod kategorii výherních hracích přístrojů, tak jak je definován v loterijním zákoně. Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 29/10, tuto otázku řešil v souvislosti s problematikou možnosti regulace umístění výherních hracích přístrojů a interaktivních videoloterních terminálů obcemi. Dospěl k závěru, že interaktivní videoloterní terminál neumožňuje podřadit pod úzkou definici výherního hracího přístroje dle § 17 odst. 1, loterijního zákona, neboť videoloterní terminály, jakožto koncové herní stanice, jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1, loterijního zákona, avšak nebrání k tomu, aby byly podřazeny pod širší definici uvedenou v § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu. V této souvislosti nelze přehlížet skutečnost, že mezi výherními hracími přístroji a interaktivními videoloterními terminály neexistuje na vnější pohled žádný zásadný rozdíl. Nález byl sice vydán před novelou loterijního zákona, avšak touto novelou zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterijních systémů, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti. Jinými slovy, novela přinesla mimo jiné, legislativní vymezení centrálního loterijního systému. Stalo se tak zákonem č. 300/2011 Sb., kterým byl změněn zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Cílem této novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterními terminály. Nově bylo od účinnosti této novely v ust. § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterijního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů (dále jen interaktivní videoloterní terminál). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na Státním území ČR. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterijního systému“. Stejně tak je důležitý postup zákonodárce, kterým v nově vloženém odstavci 6 ust. § 50 zákona o loteriích definuje provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mimo jiné vlastní provoz interaktivních videoloterních terminálů včetně příjímání vkladů, výplaty, výher a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů, vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterijních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné rozdíly mezi výherními hracími přístroji a interaktivními videoloterními terminály. Z toho důvodu není tato námitka žalobce důvodná. Soud k tomu dále poznamenává, že definice herny stanovená v § 17 odst. 9 zákona o loteriích uvádí, že jedná se o místnost určenou zejména k provozování výherních hracích přístrojů. Právě tato formulace umožňuje i provozování jiných typů her, což dopadá právě na tzv. interaktivní videoloterní terminály. (16) Soud nepovažuje důvodnou ani další námitku žalobce, že se nezletilá osoba při kontrole městské police nacházela v té části provozovny, která byla určena výlučně k provozování baru, nikoliv k účasti na hře. Z písemností založených ve spise tento závěr nevyplývá. Z úředního záznamu sepsaného Městskou policií České Velenice ze dne 7.4.2012 o kontrole Herny - baru KONSUL v Českých Velenicích na adrese, Čsl. Legií 1 vyplývá, že ve 21:30 hod. se v provozovně baru nacházela pouze obsluha baru D.T.S., na vchodových dveřích byla umístěna cedule, že do herny mají zákaz vstupu osoby mladší 18 let a za dodržování tohoto nařízení je odpovědná osoba v baru. Barmanka policii sdělila, že jí není známo jméno osoby, která za provoz herny zodpovídá, stejně jako osoby, která má dohlížet na to, aby do herny nevstupovaly osoby mladší 18 let. V provozně se žádný jiný obsluhující personál nenacházel. Další kontrola byla provedena téhož dne ve 22:35 hod. V místnosti herny byla zjištěna přítomnost mladistvé osoby D.Z. a dalších osob (M.J., T. Z. a D.D.). Z tohoto úředního záznamu jednoznačně vyplynulo a posléze bylo i výpovědí strážníků městské policie potvrzeno, že se nezletilá osoba nacházela v místnosti herny a seděla u osoby, která obsluhovala interaktivní videoloterní terminál a jeho hře přihlížela. Toto zjištění, sepsané v úředním záznamu, nebylo vyvráceno ani provedenou svědeckou výpovědí paní D.T.S., která uvedla, že slečnu viděla na baru, když ji strážníci kontrolovali a něco s ní zřejmě sepisovali a sdělili jí, že je nezletilá, a že jí má vykázat z prostor provozovny. Skutečnost, že paní D.T.S. uvedla, že nezletilou u hracích zařízení neviděla, nevylučuje, že nezletilá v herně nebyla v okamžiku vstupu hlídky městské policie. Tento závěr je vysloven i v žalobou napadených rozhodnutích. Tento závěr je správný a odpovídá zjištěním, která byla učiněna ve správním řízení. Z toho důvodu námitka žalobce, že se nezletilá osoba nacházela při kontrole v prostorách baru, nikoliv v prostorách, kde jsou umístěna herní zařízení, není důvodná. Soud nezjistil nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno, není z tohoto důvodu vadné. (17) Nedůvodná je i žalobní námitka, že žalobce nemá oprávnění kontrolovat totožnost osob již při vstupu do herny. K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž ve vztahu k platné právní úpravě vyplývá, že provozovatel loterií a jiných podobných her, musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry účastnit. K tomu účelu je oprávněn požadovat předložení průkazu totožnosti, přičemž smysl opatření, která zákon stanoví, je nutno spatřovat již v prevenci, to znamená, aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzv. účastnit se např. provozované hry ani pouze vizuálně. Provozovatel je proto povinen učinit taková opatření, aby se mladistvé osoby nemohly účastnit hry, a to ani pouhým pasivním přihlížením. To vyplývá z ust. § 1 odst. 8 zákona o loteriích, jakož i z ust. § 17 odst. 9 téhož zákona. Jestliže se mladistvá osoba nacházela v prostoru herny, pak je jednoznačné, že tento zákaz dodržen nebyl a ze strany žalobce nebyla učiněna taková opatření, aby bylo vstupu mladistvých osob do prostor herny zamezeno. Námitka ohledně toho, že žalobce nemohl učinit více než učinil, není z toho důvodu ve vztahu k porušení jeho povinnosti relevantní. (18) Soud nepřisvědčil ani opodstatněnosti námitky ohledně neadekvátní výše uložené pokuty. Správní orgány se v rámci odůvodnění rozhodnutí ohledně výše uložené pokuty zabývaly povahou i stupněm nebezpečnosti jednání žalobce pro společnost. Z jejich úvahy vyplývá, že vzaly v úvahu i polehčující okolnosti a stanovily pokutu při spodní hranici zákonného rozpětí. Pokutu ve výši 1 % zákonem stanovené maximální výše za řešený správní delikt, který nebyl hodnocen jako méně závažný, považovaly správní orgány za přiměřenou a uvedly, že při stanovení výše pokuty, nedošlo k překročení mezí správního uvážení či zneužití tohoto uvážení. Soud v této úvaze správních orgánů neshledal rozpor se zákonem, ani vybočení této úvahy z mezí stanovených zákonem. Z tohoto důvodu soud nemohl přistoupit k žalobcem navrhovanému snížení uložené pokuty, neboť neshledal, že by trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, navíc žalobce ke svému tvrzení ohledně neadekvátní výše uložené pokuty nepředložil soudu žádné důkazy. Rovněž nebylo shledáno, že by správní orgán odmítl provést žalobcem navržené důkazy, které by právě k případné výši sankce žalobce předložil. Soud neshledal podmínky pro postup navrhovaný žalobcem ve smyslu § 78 odst.2 s.ř.s. Soud uzavřel, že správní orgány při určení výše ukládané pokuty zohlednily nezbytná zákonná hlediska a z jejich rozhodnutí je zřejmé, které konkrétní skutečnosti vzaly při určení výše pokuty za podstatné, jakým způsobem je hodnotily a jak vypořádaly i námitky, které žalobce vznesl v odvolání. (19) K možnosti využít moderační právo soudu, soud, dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1Afs 1/2012 – 36 ze dne 3.4.2012, ve kterém soud uvedl „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskréčního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu ve vymezených hranicích,resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jejímiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení, uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s.ř.s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši. .............. užitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu; takový zásah je však zásahem dovoleným, umožněným soudu ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. Soud se v takovém případě chová obdobně jako správní orgán : pro případy moderace je nadán vlastním uvážením a může tak zasáhnout do výše trestu jako by jej uděloval ………. Ukládání trestu je tedy založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§78 odst. 1 s.ř.s.) ………. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kriteria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační………..Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by uložené sankce neobstála a byla by tak říkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Používání výrazu přiměřenost uložené pokuty v této souvislosti je však do jisté míry nepřesné, neboť soudní řád správně umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu to je v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s.ř.s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložena sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě, ale pro zásah do správního uvážení soudem, nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená.“ V dané věci soud se těmito hledisky ve vztahu k přezkoumavanému rozhodnutí zabýval. Správní orgán zohlednil zákonem stanovená kriteria, jeho úvahy, jak již bylo výše řečeno, jsou racionální a souladné se zásadami logiky a soud neshledal vybočení z mezí správního uvážení, ani zneužití tohoto správního uvážení. Uložená pokuta není pro žalobce likvidační, neboť žalobce takové tvrzení soudu nepředložil a ani s ohledem na výši pokuty nelze takový důsledek bez dalšího dovozovat. Soud i s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poukazuje na skutečnost, že správní trestání plní roli nejen preventivní, ale i represivní, z čehož vyplývá, že smyslem správního trestání je z povahy věci potrestání pachatele, který by měl sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítit. Sankce však právě za této situace nesmí být likvidační. To v dané věci, jak již bylo výše vysvětleno, zjištěno nebylo. Soud uzavřel, že správní orgán nevybočil ze své dosavadní rozhodovací praxe a správní orgány přezkoumatelným způsobem výši sankce odůvodnily. Prvostupňové rozhodnutí se otázkou výše sankce zabývalo na straně 11 až 13 a žalobou nenapadené rozhodnutí na straně 12 a 13. Z tohoto odůvodnění je zřejmé, k jakým skutečnostem správní orgán při ukládání sankce přihlédl a z jeho úvahy vyplývá, že zastává odlišný názor od žalobce, že pouhá účast osoby nezletilé v herně nepředstavuje zanedbatelnou záležitost, ale porušení zákona. Přítomná nezletilá osoba přímo sledovala, jak probíhá loterie, byla tedy bezprostředně bez jakéhokoli omezení vystavena všem podnětům, kterými loterie nebo jiná podobná hra působí. Správní orgán nehodnotil porušení podmínek provozování jako úmyslné, ale zároveň je nehodnotil jako banální či nezávažné. Vzal v úvahu i polehčující okolnost, že porušení zákona bylo na provozovně zjištěno poprvé a vzal v úvahu i věk nezletilé osoby, které bylo v době, kdy v herně byla přítomna přibližně 17 let a 10 měsíců. V. Závěr, náklady řízení (20) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky, které byly vzneseny ve lhůtě 2 měsíců od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nebyly důvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce se dopustil předmětného správního deliktu a sankce za správní delikt byla uložena v souladu s ust. § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích. (21) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s, podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti a z toho důvodu se také náhrady nákladů řízení vzdal. Soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.