10 Af 186/2012 - 76

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce INTERSTORE s.r.o., se sídlem Rudolfov, Lesní 656/31, právně zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem České Budějovice, Krajinská 224/37, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5.1.2012 č.j. 107/12-1300, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 5.3.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 5.1.2012 č.j. 107/12 – 1300, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 1.2.2011, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2007 včetně penále v částce 104.617,-Kč, říjen 2007 v částce 93.603,-Kč, listopad 2007 v částce 120.250,-Kč, leden 2008 v částce 128.656,-Kč, únor 2008 v částce 89.152,-Kč, březen 2008 v částce 155.037,-Kč a duben 2008 v částce 317.788,-Kč a tato rozhodnutí potvrzena. (2) Žalobce označil předmět sporu, kterým je dle jeho názoru postup žalovaného v důkazním řízení, jakožto i v řízení navazujícím, pokud jde o stanovení výše daňové povinnosti a penále. Daňové orgány nepostupovaly v souladu se zákony, řízení trpělo vadami, které měly za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobce v článku III. žaloby vylíčil skutkové okolnosti. Specifikoval průběh řízení a upozornil v bodě IV. na vady řízení. Žalobce při své činnosti, kterou jsou dokončovací stavební práce a zámečnictví, využíval subdodávek v rozhodném období i od společnosti IMILA s.r.o..Všechny dodané práce ze strany této společnosti řádně uhradil. Daňové orgány dospěly k závěru, že žalobce neprokázal realizaci zdanitelných plnění od společnosti IMILA s.r.o. v rozsahu fakturace v rozhodném období, neboť tato společnost byla v době daňové kontroly žalobce zcela nekontaktní, a to nejen pro správce daně, ale i pro likvidátora a soud. Naposledy tato společnost podala přiznání k dani z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku 2007. Nemohla tudíž ani plnění vztahující se k žalobci k dani z přidané hodnoty přiznat, ani je zaplatit. Žalovanému se nepodařilo předvolat svědka V.P., jednatele společnosti IMILA s.r.o., čímž se žalovaný utvrdil v pochybnostech, že tato společnost služby žalobci neposkytla a mohlo se jednat o fiktivní zdanitelná plnění. Žalobce toto tvrzení žalovaného odmítl, neboť není a nemůže být zodpovědný za obchodní a ekonomickou činnost jiných subjektů. K tomu odkázal na judikaturu NSS. Žalovaný neakceptoval důkazní prostředky, které byly akceptovány u ostatních subdodavatelů. Žalobce nemůže nést v daňovém řízení následky nečinnosti jiného subjektu, tudíž tzv. absolutní důkazní břemeno. Při spolupráci se společností IMILA s.r.o. neměl žalobce žádné pochybnosti o tom, že by si neplnila tato společnost své zákonné pochybnosti. Pokud žalovaný uvedl, že se pokusil zajistil výslech žalobcem navrženého svědka V. P., stalo se tak pouze jedenkrát a tento postup žalobce hodnotí jako formální úkon, neboť nebyly využity všechny zákonem dané možnosti ke zjištění skutečného pobytu této osoby. Postup žalovaného při zajišťování důkazů je zjevně nevyvážený. Žalovaný porušil zásadu přiměřenosti stanovenou v § 5 odst. 3 daňového řádu. Každý subjekt je pak skrze tuto zásadu chráněn tak, aby mu práva byla omezována a povinnosti ukládány toliko v nezbytné míře. Rovněž byla porušena i zásada stanovená v § 5 odst. 2 daňového řádu, zásady oficiality, s níž je spojena zásada vyhledávací. Společnost IMILA s.r.o. vykonávala pro žalobce práce formou subdodávek, což bylo dokumentováno listinami, především předávacími protokoly. Obsah těchto protokolů je odrazem skutečného stavu vykonaných prací. Tyto práce pak byly následně fakturovány žalobcem svému odběrateli. Pokud by žalovaný pečlivě a věcně vyhodnotil účetnictví žalobce, dospěl by nepochybně k závěru, že činnost kterou pro žalobce realizovala společnost IMILA s.r.o. nemohl zajistit vlastními silami. Žalovaný presumoval fiktivnost zdanitelných plnění od této společnosti z důvodu nedostupnosti této společnosti i jejího účetnictví. Žalobce v této souvislosti neporušil žádný právní předpis a neměl povinnost činit další úkony v souvislosti s tím, zda společnost IMILA s.r.o. plnila své zákonné povinnosti. Pokud žalovaný zpochybnil autentičnosti a funkci předávacích protokolů, pak k tomu žalobce uvedl, že funkci těchto písemností popsal v prokázání skutečností k výzvě ze dne 1.12.2009 i vyjádřením jednatele žalobce P. U.. Pokud byly předávací protokoly za měsíc leden 2008 a duben 2008 vystaveny později než byla provedena platba za tyto práce, jednalo se o formální záležitost . Žalovaný však přesto dospěl k závěru, že předávací protokoly nepředstavují doklady svědčící o skutečném předání a převzetí prací. Navíc žalovaný uvedl, že svědci M.K. a J.H. popřeli, že by byly zpracovány předávací protokoly. Tento závěr žalovaného je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Žalobce se proti těmto tvrzením žalovaného ohradil. Odmítl akceptovat hodnocení, že v případě informací sdělených svědky se jednalo o svědectví z doslechu. Žalovaný hodnotil důkazy selektivním způsobem. Žalobce neakceptoval ani závěr žalovaného, že výpovědi svědků byly obecné a nekonkrétní. S ohledem na jejich pracovní vytížení a nedostatek zevrubného přehledu o každé zakázce si nemohli zcela s určitostí a přesností pamatovat, kde a kdy s kým spolupracovali, a tudíž mohou být jejich výpovědi pouze v rovině povědomé a obecné. Žalobce dále poukázal na provedení důkazu získaného na základě součinnosti s Policií ČR, tedy informací o obsahu počítače žalobce neprocesním způsobem. K tomu odkázal na postup podle trestního řádu. Proti žalobci se žádné trestní řízení nevede a informace z trestního řízení byly získány nezákonným způsobem. Navíc nelze zjistit z jakého počítače a v jakém rozsahu byly údaje poskytnuty, a tudíž je argumentace žalovaného nekonkrétní a nepřezkoumatelná. Společnost IMILA s.r.o. nepatřila nikdy do kmenových partnerských firem. Byla pouze firmou subdodavatelskou, a tudíž z hlediska obchodní taktiky se zpravidla subdodavatelé neobjevovali na montážních protokolech u zákazníka. Rovněž z týchž důvodů nebyly tyto podnikatelské subjekty zaznamenány v pomocné evidenci. Žalobce odmítl závěr žalovaného, že Smlouva o dílo ze dne 5.9.2007 uzavřená mezi žalobcem a společností, představuje důkaz opatřený neprocesním způsobem. Odmítl i závěr, že žalobce neměl dostatek finančních prostředků na platby v hotovosti. Nebyly totiž v jeho případě vzaty v úvahu bezúročné půjčky společníků či prodej přebytků měny Euro na eurové pokladně. Tyto důkazní prostředky byly správci daně předloženy v průběhu daňové kontroly. Jakkoli byla forma účtování o těchto postupech nestandardní, nemůže být odmítnuta, neboť je zcela legitimní. (3) Žalobce dále vznesl výhrady ke zprávě daňové kontrole, kde bylo kupříkladu odkazováno na ustanovení daňového řádu, přitom na některých místech bylo odkazováno v rámci hodnocení důkazů na zákon o správě daní a poplatků. Žalobce odkázal na ust. § 264 odst. 1, podle kterého se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona řízení a postupy dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle tohoto ustanovení. Správce daně byl tudíž povinen dokončit řízení podle pravidel stanovených v daňovém řádu. Správce daně i žalovaný aplikovali nesprávnou procesní normu, jak při ukončení daňové kontroly, tak při vydání rozhodnutí o dodatečných platebních výměrech, a tudíž se jedná o stěžejní procesní vadu, kterou je žalobce krácen na svých právech a rozhodnutí nemůže obstát. V této souvislosti odkázal žalobce na rozsudek NSS sp. zn. 9As 65/2008, podle něhož bylo konstatováno s odkazem na nálezy Ústavního soudu, že je zapotřebí chránit princip důvěry občanů v právo a princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Dále daňové orgány nevedly žádné dokazování, nesprávně hodnotily důkazy a použily nesprávný procesní předpis. Postup správce daně byl v rozporu s principem přesvědčivosti. Úřad měl poučit osobu nejen o opravných prostředcích, ale i možnosti soudního přezkumu, což se v dané věci nestalo. Žalobce setrval i na argumentaci, kterou vyjádřil v podaném odvolání. Zásada volného hodnocení důkazů nemůže být svévolí správce daně. Odporují-li si některé důkazy, má být dána přednost důkazům vyššího stupně, významnosti a věrohodnosti. To se v dané věci nestalo a rozhodnutí je označeno jako nepřezkoumatelné. Žalovaný rovněž porušil ust. § 8 odst. 3 daňového řádu, kdy správce daně vychází ze skutečného obsahu právního úkonu. Správa daní je založena na zásadě materiální pravdy, a proto je správce daně povinen zkoumat skutečný obsah právního úkonu, který je pro účely správy daně rozhodný. To se v dané věci nestalo, nebyla dodržena ze strany správce daně, ani žalovaného pravidla dokazování. V dané věci předmětné práce provedeny fakticky byly, byly předány konečnému odběrateli a žalobcem zaplaceny a žalobce z nich odvedl daňovou povinnost. Nejednalo se o dodávky fiktivní. V této souvislosti žalobce upozornil na oprávnění správce daně ohledně tvrzení daňového subjektu co do jeho rozsahu. Současně žalobce poukázal na obchodní zákon, který zajišťuje zásadu rejstříkového pořádku, kdy orgán veřejné zprávy je povinen upozornit rejstříkový soud tehdy, pokud zjistí nesoulad mezi stavem skutečným a zapsaným. Taková situace nenastala, žalobce neměl pochybnosti o činnosti společnosti IMILA s.r.o.. Žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v souladu s § 72 až § 79 zákona o dani z přidané hodnoty účinného v rozhodném období. Žalovaný ani správce daně nereflektovali na příslušné znění této normy, která byla v průběhu období novelizována. Aplikace právní úpravy je nesprávná. Platební výměry obsahují dovětek ve znění pozdějších předpisů, namísto správného textu předpisu účinného. Tato forma úpravy výroku je nepřípustná, je v rozporu se základními zásadami daňového řízení. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (4) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.. K žalobním námitkám uvedl, že jsou v podstatě shodné s námitkami odvolacími. Pokud v článku IV. žaloby žalobce vznášel námitky ohledně dokazování a hodnocení důkazů a zastává názor, že odstranil zcela pochybnosti správce daně a pak tento názor ohledně unesení důkazního břemene žalobce, žalovaný nesdílí, neboť nemá oporu ve spise. Žalobce byl celkem třikrát vyzván k odstranění pochybností, na které odpovídal. Pochybnosti, ohledně oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně z titulu přijetí předmětných služeb od společnosti IMILA s.r.o., neodstranil. To, že žalobce poskytl vyjádření, předložil listiny, předávací protokoly, které byly formálně bezvadné, samo osobně neprokazuje, že se předmětné plnění uskutečnilo. Správce daně výzvami unesl své důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Z toho důvodů přešlo důkazní břemeno na žalobce. Obstát nemůže argument žalobce, že společnost IMILA s.r.o. byla zrušena s likvidací až s odstupem 18 měsíců po ukončení spolupráce a nemohl vědět, že si neplní povinnosti vůči správci daně. Žalovaný odmítl porušení zásady přiměřenosti a oficiality. Správce daně si počínal důsledně. K nerealizaci výslechu navrženého svědka V.P. žalovaný uvedl, že svědka k výpovědi předvolal, ale svědek se však nezdržoval na dostupné adrese, kterou měl správce daně k dispozici ze všech dostupných databází. Nelze proto přisvědčit žalobci, že se měl znovu opakovaně pokoušet svědka předvolávat. Postup správce daně byl v souladu se zásadami daňového řízení. Nelze přisvědčit ani námitce ohledně neprocesního způsobu provedení důkazu, který byl získán součinností s Policií ČR. S tímto důkazem, který byl získán při domovní prohlídce dne 7.10.2010 byl žalobce řádně seznámen, a to s odkazem na písemnost ze dne 9.12.2011. Měl možnost se i k tomuto důkazu vyjádřit, což však neučinil. Nelze proto přisvědčit tvrzení o neprocesním způsobu provedení důkazů. K námitce ohledně odkazu v odůvodnění platebních výměrů na ustanovení daňového řádu a odkazů uvedených v daňové kontrole na ustanovení zákona o správě daní a poplatků, pak tento postup je v souladu s přechodným ustanovením daňového řádu. Daňová kontrola probíhala za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, a proto jsou správné odkazy na tuto procesní normu. Dodatečné platební výměry byly již vydávány za účasti daňového řádu, a proto je správně učiněn odkaz na tento předpis. V případě žalobce nebyla aplikována žádná retroaktivita tak, jak je uvedeno na straně 13 žaloby. Nedošlo ani k porušení principu přesvědčivosti. Tuto zásadu nemělo daňové řízení před 1.1.2011 zakotvenu v právním předpise. Odůvodnění rozhodnutí splňuje podmínky stanovené v § 116 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný se vypořádal se všemi námitkami, které byly vzneseny v odvolacím řízení . Rozhodnutí je zákonné, věcně správné a přezkoumatelné. Žalovaný zohlednil i dikci ust. § 8 odst. 3 daňového řádu. Námitka nebyla případná, neboť z odůvodnění rozhodnutí, ani ze spisu nevyplývá, že by tato zásada byla na danou věc aplikována. Žalobce správci daně předložil listiny a doklady formálně bezvadné, leč neprokazující poskytnutí předmětných služeb, a proto správce daně vyhodnotil, že žalobce nesplnil zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na odpočet a tento závěr je souladný s ustálenou soudní judikaturou. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nepřípadný je i názor žalobce ohledně procesního pochybení v dodatečných platebních výměrech, kdy bylo odkázáno na platné předpisy nikoli účinné. Tato námitka nebyla předmětem odvolání, a proto není ani v rozhodnutí vysvětlena. Přesto však žalovaný zastává názor, že výroky rozhodnutí jsou v souladu s textem zákona a tedy s § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu. III. Další průběh řízení před správním soudem (5) Žalobce podal dne 18.6.2012 návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Poukázal na složitou finanční situaci a splatné nezaplacené pohledávky. Tvrdil, že podmínky podle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní jsou splněny. K návrhu přiložil výpisy z bankovního účtu společnosti žalobce ke dni 31.5.2012 a výpisy z účetnictví saldo ke dni 31.5.2012 a hlavní kniha ke dni 31.5.2012. (6) Žalovaný správní orgán dne 10.7.2012 k návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí ze dne 5.1.2012 č.j. 107/12 – 1300 uvedl, že žalobce mohl v rámci daňového řízení využít institutu posečkání podle § 156 daňového řádu, kdy mohl správce daně takové žádosti vyhovět. Této možnosti žalobce nevyužil, a proto je daňový nedoplatek splatný. Teprve v soudním řízení s ohledem na jeho nepříznivou finanční situaci požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovaný k tomu uvedl, že případná daňová exekuce by byla v současné době se vší pravděpodobností neúspěšná, a proto nevznesl výhrady k přiznání odkladného účinku žalobě. (7) Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 13.7.2012 usnesení pod č.j. 10Af 186/2012 – 70, kterým žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.1.2012 č.j. 107/12-1300 přiznal odkladný účinek. Stalo se tak s odůvodněním, že soud shledal podmínky pro tento postup ve smyslu § 73 odst. 2 soudního řádu správního . (8) Žalobce byl soudem vyzván, aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání jen na základě účastníky předložených spisů ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.. Byl poučen, že pokud tato výzva zůstane ve stanovené lhůtě bez vyjádření bude soud mít za to, že účastník nemá proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek . Toto poučení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 11.6.2012. Ve lhůtě v poučení uvedeném námitky proti takovému postupu soudu vzneseny nebyly. Soud proto projednal věc bez nařízeného jednání. IV. Obsah správních spisů (9) Ze správního spisu, který si soud vyžádal vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (10) Správce daně zahájil u žalobce daňovou kontrolu jejímž předmětem byla daň z přidané hodnoty mimo jiné za zdaňovací období září až listopad 2007, leden až duben 2008, a to dne 13.1.2009. Správci daně vznikly v těchto obdobích pochybnosti ohledně daňových dokladů vystavených společností IMILA s.r.o. Pod vinný Mlýn, Praha 9, zda žalobce služby, které byly v těchto dokladech deklarovány skutečně přijal, neboť tento plátce ve svých daňových přiznáních za třetí kvartál 2007 nevykázal žádná uskutečněná zdanitelná plnění. Správce daně proto žalobce vyzval dne 27.7.2009, 8.10.2009 a 19.1.2010, aby prokázal přijetí služeb deklarovaných od společnosti IMILA s.r.o. a specifikoval o jaké konkrétní služby se jednalo. Žalobce na výzvy správce daně reagoval předkládal daňové doklady a navrhl i provedení svědeckých výpovědí J.H. a M. K. (11) Správce daně dožádal Finanční úřad pro Prahu 9, který je místně příslušným správcem daně společnosti IMILA s.r.o. o provedení místního šetření a zjištění podstatných skutečností, které se týkaly zdanitelných plnění, které žalobce deklaroval. Zároveň požádal o provedení svědecké výpovědi jednatele společnosti IMILA s.r.o.. Finanční úřad pro Prahu 9 v odpovědi č.j. 220734/09/009511107559 sdělil, že společnost není kontaktní, a to ani v sídle společnosti a ani na doručovací adrese, stejně jako jednatel společnosti v místě svého trvalého bydliště. Poslední daňové přiznání společnost podala za druhé čtvrtletí 2007. Dožádaný správce daně uvedl, že plnění která byla prověřována v období 9 až 11/2007 a 1 až 4/2008 nemohla přiznat v přiznání k dotazů nic z přidané hodnoty, ani zaplatit. Společnosti byla ke dni 14.6.2008 ukončena registrace k DPH. Další šetření, které provedl správce daně směřovala k Městskému soudu v Praze s požadavkem na vydání stejnopisů písemností za roky 2007 a 2008, u kterých má společnost IMILA s.r.o. povinnost zveřejnění. V odpovědi č.j. C 102632 Městský soud v Praze sdělil, že účetní uzávěrka za roky 2007 a 2008 nebyla do sbírky listin společnosti založena. Městský soud v Praze zahájil řízení o zrušení obchodní společnosti likvidací a jmenoval likvidátora. Správce daně se v rámci součinnosti třetích osob obrátil výzvou na likvidátora společnosti IMILA s.r.o. JUDr. J.K. s požadavkem o vydání stejnopisu prokazujících obchodní spolupráci se společností IMILA s.r.o. a společnosti žalobce. Likvidátor společnosti IMILA s.r.o. sdělil, že společnost je nekontaktní a žádné účetní ani obchodní doklady se nepodařilo získat. (12) Správce daně zaslal dne 28.7.2009 žalobci výzvu k prokázání skutečností, jaké konkrétní služby od společnosti IMILA s.r.o. přijal a jakým způsobem tyto služby použil ke své ekonomické činnosti. Žalobce dne 10.9.2009 popsal svoji činnost a spolupráci se subdodavateli. Neuvedl nic konkrétního k prokázání přijetí plnění, a proto mu správce daně zaslal další výzvu dne 9.10.2009. Na tuto výzvu správce daně reagoval 1.12.2009 a popsal svoji spolupráci s odběratelem. Dále popsal proces předávání zakázek a přílohou dokládal předávací protokoly. V případě společnosti IMILA s.r.o. se jednalo o 9 předávacích protokolů. Jednalo se o hromadné předávací protokoly, kde data podpisů byla 7 až 13 dnů po posledním dnu měsíce termínu plnění . Tyto předávací protokoly správce daně vyhodnotil jako nikoliv autentické doklady. (13) Žalobci byla dne 19.1.2010 doručena další výzva s popisem pochybností správce daně ve vztahu k informacím, které dosud od žalobce obdržel. V odpovědi na výzvu správce daně ze dne 15.3.2010 sdělil, že již dostatečně specifikoval postup při použití subdodávek. Současně poukázal na to, že není v jeho možnostech nahradit neplnění povinností společností IMILA s.r.o. vůči jiným orgánům a tuto činnost subdodávající společnosti ovlivnil. Žalobce navrhl výslech svědků, jednatele společnosti P.U. a dalších J.H. a M.K.. (14) Správce daně provedl místní šetření u Policie ČR dne 5.1.2010 za účelem ověření pokladních dokladů majících vazbu na úhradu faktur společnosti žalobce dodavateli společnosti IMILA s.r.o. Bylo zjištěno, že úhrady faktur byly provedeny v hotovosti a některé faktury byly uhrazeny v několika splátkách. Svědek M.K. při své výpovědi dne 23.4.2010 uvedl, že řadu informací znal z doslechu od jednatele žalobce. Stejně tak vypověděl J.H. a správce daně, proto hodnotil tyto výpovědi jako obecné a nekonkrétní. Jednatel žalobce P. U. uvedl k dotazu správce daně jakým způsobem byla spolupráce společnosti žalobce a IMILA s.r.o. upravena smluvně, že písemnou smlouvou skutečně upravena nebyla, pouze ústní dohodou, sám měl před sebou v praxi zkušenost, že ten kdo platí, řídí obchod, což znamená, že pokud s někým neplánuje pracovat dlouhodobě je pro něho zbytečné vyhotovovat smlouvy a stačí, aby jej donutil k pracovním výkonům pohrůžkou, že nezaplatí. Sjednávaní jednotlivých zakázek probíhalo ústně, telefonicky nebo osobním jednáním. Dále uvedl, že rizika spojená s činností IMILA s.r.o. byla řešena zadržováním peněz a byly vyhotoveny předávací protokoly, ve kterých bylo sděleno, jakých nedostatků se dopouští jeho pracovníci. K dotazu, zda byly o předání a kontrole prací sepsány listinné doklady uvedl, že nikoliv. Na provedené práce byly vystavovány daňové doklady - faktury a úhrada faktur probíhala v hotovosti, což žalobci nečinilo problémy. (15) Kontrolní zjištění bylo projednáno se zástupcem žalobce dne 11.11.2010. Zástupci daňového subjektu byl předán koncept zprávy o daňové kontrole. Dne 22.11.2010 se žalobce vyjádřil ke konceptu zprávy o daňové kontrole. Zpráva byla projednána dne 4.1.2011. Dne 1.2.2011 byly vydány dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, kterými byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září až listopad 2007 a leden až duben 2008. Dne 17.2.2011 převzal správce daně od Policie ČR fotokopie dalších důkazních prostředků. Dne 28.2.2011 vyhotovil žalobce odvolání proti dodatečným platebním výměrům, které předal správci dne 1.3.2011. (16) Žalovaný správný orgán vrátil spis k doplnění řízení správci daně dne 12.8.2011 v souladu s ust. § 115 odst. 1 daňového řádu a uložil správci dani v naznačeném směru doplnit řízení . Dne 29.8.2011 byla vydána výzva žalobci k prokázání a doložení, že skutečně přijal zdanitelné plnění od společnosti IMILA s.r.o.. V odůvodnění podrobně popsal předchozí průběh daňového řízení, zrekapituloval zjištění, která byla zároveň vyjádřena i ve zprávě o daňové kontrole a uvedl, že v odvolacím řízení vyšly najevo nové důkazní prostředky svědčící o tom, že se společnost IMILA s.r.o. neúčastnila žádných prací uskutečněných daňovým subjektem, jednalo se o důkazní prostředek získaný dne 17.2.2011 protokol č.j.65170/11/077930304081 získaný na základě součinnosti Policie ČR. Jednalo se o obsah počítače žalobce, který Policie ČR zajistila spolu s účetnictvím a doklady žalobce při domovní prohlídce dne 7.10.2009. Dále byl žalobce informován o hodnocení Smlouvy o dílo ze dne 5.9.2007 předané správci daně dodatečně, že jedná se o účelovou písemnost. Žalobce byl vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil k nově získaným důkazním prostředkům v rámci odvolacího řízení, z nichž jednoznačně vyplývá opak k tvrzení žalobce, které dosud správci daně předkládal. Žalobce uvedl řadu protichůdných tvrzení, a proto byla vyzván, aby vysvětlil z jakých důvodů takto protichůdně informoval správce daně. Byl poučen, že pokud výzvě nevyhoví, nelze uplatněný odpočet považoval souladný s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce požádal o prodloužení lhůty do 30.9.2011. Dne 30.9.2011 předložil žalobce sdělení, že požadované informace již opakovaně prokazoval a správci daně předkládal. Dále poskytl své vysvětlení k protokolu získanému v součinnosti s Policii ČR k rozporným informacím podaným jednatelem společnosti ke Smlouvě o dílo ze dne 5.9.2007 k postupu týkajícího se zaúčtování souhrnných účetních dokladů. Žalobci bylo dne 19.10.2011 oznámeno konání výslechu svědka V.P.. Dne 4.11.2011 bylo žalobci oznámeno, že výpověď svědka V.P. se neuskuteční, neboť se nepodařilo svědkovi na adrese, kterou měl správce daně k dispozici, a která je zároveň dle výpisu z centrální evidence obyvatel trvalým bydlištěm svědka, doručit, neboť se V.P. na této adrese nezdržuje. Správci daně nebyla známa žádná jiná doručovací adresa, na kterou by bylo možné předvolání k výslechu doručit. Dne 9.12.2011 odvolací orgán zaslal odvolateli pod č.j. 6462/11/1300 seznámení se zjištěnými skutečnostmi a důkazy v rámci odvolacího řízení, kde podrobně zrekapituloval veškeré důkazy, které má před vydáním rozhodnutí k dispozici a vyslovil hodnocení těchto důkazů, že správce daně ani na výzvu vydanou v rámci odvolacího řízení dne 29.8.2011 jednoznačně a věrohodně nedoložil a neprokázal své tvrzení, že skutečně přijal zdanitelné plnění od společnosti IMILA s.r.o., přičemž z nově získaných důkazných prostředků v rámci odvolacího řízení vyplývá jednoznačně opak tvrzení žalobce. Odvolací orgán touto písemnou formou žalobce seznámil s těmito skutečnostmi a k případnému vyjádření stanovil mu ještě lhůtu osmi dnů. Současně s tímto seznámením téhož dne pod č.j. 6463/11-1300 zaslal odvolací orgán opakovaně výzvu žalobci k vyjádření ke skutečnostem získaným v odvolacím řízení. Žalobce se na tuto výzvu již nikterak nevyjadřoval. Dne 5.1.2012 vydalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích pod č.j.107/12-1300 rozhodnutí, kterým odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 1.2.2011 zamítlo a tato rozhodnutí potvrdilo. Stalo se tak s odůvodněním, že odvolací orgán po přezkoumání rozhodnutí neshledal v postupu správce daně nesprávnost nebo nezákonnost ani v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné další skutečnosti, které by měly vliv na výrok rozhodnutí. V. Právní názor soudu (17) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (18) V dané záležitosti bylo pro posouzení právní otázky, zda žalobci vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty rozhodující naplnění podmínek stanovených v § 72 odst.1 zákona o dani přidané hodnoty. Podle této právní normy má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Podmínkou pro uplatnění nároku na odpočet podle § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je prokázat nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem daně. Daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které má daňový subjekt jednak povinnost daň přiznat ( břemeno tvrzení ) a dále má povinnost toto své tvrzení doložit ( břemeno důkazní ). Povinností daňového subjektu je prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván ( § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků od 1.1.2011 § 92 odst. 3, 4 daňového řádu, podle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení , dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že nelze potřebné informace získat z vlastní úřední evidence. To jinými slovy znamená, že daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat jeho tvrzení, čímž prokáže i svůj zákonný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ( srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24.4.2006 pod. č.130/1996 Sb.). (19) Prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je tudíž nejen záležitostí formální ( předložení příslušných daňových dokladů) je také záležitostí skutkovou (k uskutečnění zdanitelného plnění musí fakticky dojít ). Není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je uvedeno v dokladech předložených daňovým subjektem, pak nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nemůže být uznán. Nepostačuje pouze předložení řádně vyplněných dokladů, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo od deklarovaného plátce daně. Takový doklad nemůže být podkladem pro uznání nároků na odpočet daně z přidané hodnoty. Tvrdí-li žalobce ve vztahu k požadavku daňových orgánů, aby prokázal skutečnou realizaci zdanitelných plnění od společnosti IMILA s.r.o. v rozsahu fakturace v rozhodném období za situace , že společnost IMILA s.r.o. byla v době daňové kontroly u žalobce zcela nekontaktní nejen pro správce daně, ale i pro likvidátora a soud, a tudíž se podle závěru žalovaného jedná o fiktivní přijatá zdanitelná plnění, že nemůže být a ani není odpovědný za obchodní, ekonomickou a právní činnost jiných subjektů a pak tento názor žalobce nemůže v daných souvislostech při prokazování nároků na odpočet daně obstát. Jestliže žalobce nezajistil dostatek důkazních prostředků pro svá tvrzení a naopak správce daně získal důkazní prostředky, které jsou v rozporu s tvrzením žalobce a toto tvrzení zpochybňují a vyvracejí, nelze vyslovit jiný závěr, než byl vysloven žalobou napadeném rozhodnutí. K tomu lze například odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu,kupříkladu rozsudek sp. zn. 7Afs 54/2009 ,,…………………každý subjekt vstupující do obchodních vztahů totiž musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti, především vzhledem k povaze poskytovaných služeb. V zájmu daňového subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval pro účely případného unesení důkazního břemene v daňovém řízení důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby skutečně došlo.……“. Nebylo proto v rozporu se zákonem, pokud správce daně po žalobci požadoval, aby prokázal zákonem stanovené předpoklady pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže žalobce předkládanými doklady tento požadavek nesplnil, neboť zjištění učiněná správcem daně byla s těmito doklady v rozporu, jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, pak nelze zpochybňovat závěr, který daňové orgány vyslovily, že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Navíc je třeba zdůraznit , že žalobce nebyl správcem daně vyzýván k tomu, aby prokazoval skutečnosti týkající se třetích osob,ale byl vyzván k tomu, aby doložil splnění zákonných předpokladů pro uplatnění daňového odpočtu, a to nikoliv pouze dokladově, ale i fakticky. (20) Žalobce razantně odmítl, jak sám uvedl v žalobě způsob, hodnocení důkazů správcem daně, neboť veškerá přijatá plnění od společnosti IMILA s.r.o. použil v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty výlučně ke své ekonomické činnosti. Soud v postupu daňových orgánů ohledně způsobu hodnocení důkazů, tak jak je rozporován žalobcem neshledal pochybení. Jak již bylo výše uvedeno správce daně nepožadoval po žalobci nést absolutní důkazní břemeno. Z písemností založených ve spise, správce daně ověřoval u společnosti IMILA s.r.o. v rámci dožádání u místně příslušného správce daně zjištění rozhodných skutečností týkajících se předmětných zdanitelných plnění. Vzhledem tomu, že na základě těchto informací vznikly správci daně pochybnosti o tom, zda žalobce uvedené služby od deklarovaného plátce daně skutečně přijal, neboť společnost IMILA s.r.o. v předmětných zdaňovacích obdobích nevykázala žádná uskutečněná zdanitelná plnění, vyjádřil své pochybnosti ve výzvách ze dne 27.7.2009, 8.10.2009 a 19.1.2010, kterými žalobce vyzval k prokázání jaké konkrétní služby přijal od plátce IMILA s.r.o. a navíc vyjádřil svou pochybnost o tom, zda žalobce skutečně tyto služby od společnosti IMILA s.r.o. přijal. Jinými slovy řečeno správce daně prováděl dokazování s ohledem na důkazní břemeno, které svědčí daňovému subjektu, který je povinen prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průběhu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejednalo se o svévoli správce daně ani zbytečné zatěžování daňového subjektu. Argumentace žalobce, že v případě společnosti IMILA s.r.o. nebyly akceptovány stejné důkazní prostředky jako v případě ostatních subdodavatelů není s ohledem na konkrétní zákonný postup daňových orgánů případná. (21) Soud nesdílí názor žalobce, že postup žalovaného při zajišťování důkazů a důkazních prostředků byl zjevně nevyvážený, kdy vůči žalobci užíval důsledně všech ustanovení daňového řádu naproti tomu při zajišťování důkazů či důkazních prostředků, které byly jednoznačně ve prospěch žalobce se tak nestalo. Tento postup je zcela logický. Pokud nevzniknou správci daně ohledně některých plnění pochybnosti, pak není zapotřebí žalobce k ničemu vyzývat a správce daně takový postup bez výhrad akceptuje, naopak vzniknou-li správci daně pochybnosti, pak nezbývá jiný postup než takový, který je stanoven v procesním předpise. Jestliže řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti zákona o správě daní a poplatků, pak probíhal postup podle tohoto zákona. Pokud daňové řízení neskončilo do 1.1.2011, kdy vešel v účinnost zákon č.280/2009 Sb., daňový řád, pak ve smyslu § 264 odst. 1 tohoto zákona řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší. V souladu s přechodnými ustanoveními daňového řádu správce daně nepochybně postupoval. Jestliže daňový subjekt neunesl prvotní důkazní břemeno, pak nepochybně je postup, kterým správce daně vyzve daňový subjekt k odstranění pochybností a v rámci výzvy jej vyzve k předložení konkrétních požadavků souladný se zákonem. V případě, že k výzvě daňový subjekt předloží písemnosti nebo důkazy, pak dochází k přesunu důkazního břemene na správce daně, který musí posoudit věrohodnost a dostatečnost takových důkazů. Jak judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 8Afs 5/2011 ,,………..že, prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, respektive došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Pokud daňový subjekt před správcem daně uplatňuje nárok na odpočet, je k jeho výzvě povinen uplatněný nárok jednoznačně prokázat (viz. např. rozsudky NSS ze dne 16.3.2010, č.j. 1Afs 10/2010 – 71, ze dne 28.2.2008 č.j. 9Afs 93/2007-84, www.nssoud.cz ). Platí tedy, že daňový doklad není sám o sobě poukázkou na vznik nároku na odpočet daně. Aby mu by mohla být přisouzena důkazní hodnota ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o DPH, musí věrně zobrazovat faktickou stránku věci ( přijetí zdanitelného plnění). Vzniknou-li správci daně pochybnosti o správnosti údajů na tomto dokladu, respektive pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění či naplnění jiných zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu daně, ztrácí daňový doklad důkazní hodnotu předvídanou v § 73 odst. 1 zákona o DPH a nárok na odpočet daně je třeba prokazovat dalšími způsoby předvídanými daňovým řádem ( srov. shora zmíněný rozsudek č.j. 1 Afs 10/2010-71.)………….“ (22) Ve světle tohoto právního názoru Nejvyššího správního soudu a podmínek pro unesení důkazního břemene stanovených procesními předpisy, soud nemohl žalobní námitce přisvědčit. Stejně tak nesdílí názor žalobce, že při zajišťování důkazů a důkazních prostředků byl postup žalovaného zjevně nevyvážený. Neshledal tudíž porušení základní zásady daňového řízení, tak jak je stanovena v § 5 odst. 3 daňového řádu, a to zásady přiměřenosti. Tato zásada nebyla součástí zákona o správě daní a poplatků, který byl aplikován na daňové řízení do 1.1.2011. Její porušení soud neshledal ani poté, kdy vstoupil v účinnost nový daňový řád. Zásada přiměřenosti jinými slovy zásada proporcionality spočívá v tom, že zajišťuje šetřit práva osob, a vůči niž směřují pravomoce správce daně. To jinými slovy znamená, že správce daně při respektování základního cíle správy daní, tedy správnému zajištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, může v odůvodněných případech vyjít vstříc daňovému subjektu např. při jeho požadavku o povolení posečkání daně nebo zaplacení ve splátkách nebo při prodlužování lhůty na žádost daňového subjektu.Soud neshledal v postupu správce daně vůči žalobci porušení této zásady, naopak správce daně tuto zásadu respektoval a vycházel daňovému subjektu v jeho požadavcích vstříc. Soud neshledal, že by správce daně volil takové prostředky, které by žalobce nadmíru zatěžovaly. Ostatně žaloba se omezila pouze na obecné vytýkání procesního postupu žalovanému bez konkrétního uvedení příkladu, kdy mělo skutečně dojít k zásahu do práv žalobce v souladu s nerespektováním této zásady. Stejně tak soud neshledal porušení zásady žalobcem dále vytýkané, tak jak je zakotvena v § 9 odst. 2 daňového řádu, tedy zásadou oficiality, s níž je spojena zásada vyhledávací. Podle ust. § 9 odst. 2 správce daně soustavně zjišťuje předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní a činí nezbytné úkony, aby tyto povinnosti byly splněny. Tato zásada míří na povinnosti správce daně při zahájení a vedení řízení z moci úřední pro případ, že nebyly učiněny příslušné úkony ze strany daňového subjektu nebo pokud nebyly splněny řádně. Zásada je úzce spojena se zásadou zákonnosti. Soud porušení této zásady blíže žalobcem nespecifikované opět neshledal. Vytýká-li žalobce žalovanému, že nedostatečně pečlivě a věcně vyhodnotil účetnictví žalobce, pak ani tuto námitku soud nepovažuje za důvodnou. Argumentuje-li žalobce v této souvislosti předávacími protokoly a zpochybněním jejich autentičnosti, lze k tomu odkázat na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný správní orgán podrobně vysvětluje na str. 14 až 16 jak hodnotil věrohodnost těchto předávacích protokolů. K tomuto závěru dospěl žalovaný i na základě výpovědi žalobcem navržených svědků M.K. a J.H., kteří popřeli skutečnost, že by v souvislosti se společností IMILA s.r.o. jakékoliv předávací protokoly existovaly. Jednatel společnosti uvedl, že o předání a kontrole prací nebyly sepsány listinné doklady, což je v rozporu s argumentací žalobce právě předloženými předávacími protokoly. Navíc tyto předávací protokoly hodnotil správce daní žalovaný ve vztahu k dalším důkazům, které byly zjištěny, a to ku příkladu evidence žalobce, kterou správce daně získal od Policie ČR a s ohledem na nedoložený způsob úhrady subdodavatelských prací i informace ohledně subdodavatele samotného. (23) Soud nepovažuje dále za důvodnou ani námitku žalobce, kterou se ohradil proti hodnocení výpovědi svědků M.K. a J.H.. Na rozdíl od hodnocení žalobce soud považuje závěr žalovaného za souladný se zjištěnými skutečnostmi.Fakt, že se svědci vyjadřovali ke skutečnostem ke kterým měli přístup, sám o sobě nevyvrací hodnocení žalovaného, že jejich výpovědi mohly být obecné a nekonkrétní. To ostatně potvrzuje sám žalobce, když v žalobě připouští, že se svědci vyjadřovali ke skutečnostem, ke kterým měli přístup a vzhledem k tomu, že nebyli zaměstnanci společnosti žalobce, míra informovanosti jim nebyla zpřístupněna vůbec nebo v celém rozsahu. Je totiž třeba rozlišit, že žalovaný nezpochybnil osoby svědků a neoznačil je jako nevěrohodné. Hodnotil pouze obsah jejich výpovědi z hlediska přínosnosti pro unesení důkazního břemene žalobce, a tudíž jeho hodnocení není v rozporu s fakty, které žalobce v této souvislosti v žalobě sám ozřejmil. Je-li výpověď svědků obecná, či jak uvádí žalobce povědomá, nelze vytýkat nemožnost využití takové výpovědi pro učinění konkrétních závěrů tak, jak si žalobce představuje. Jestliže si svědci, jak také sám žalobce uvádí, nemohou zcela s určitostí a přesností pamatovat, kde, kdy a s kým spolupracovali, je skutečně jejich výpověď pro unesení důkazního břemene žalobce bezcenná. (24) Upozornění žalobce, že žádná právní norma neupravuje obecně či konkrétně předání a převzetí služeb a zboží či jakýchkoliv plnění soud nerozporuje, nicméně procesní předpis stanoví rozsah důkazního břemene ve vztahu k daňovému subjektu a jak již bylo výše vysvětleno, je vždy v zájmu žalobce evidovat takové údaje, které mu poslouží k unesení důkazního břemene. Neunese-li důkazní břemeno, nelze v této souvislosti akceptovat odkaz na nedostatek právní normy, která by vedení určitých konkrétních údajů potřebných pro unesení důkazního břemene ukládala. (25) Přisvědčit nelze žalobci v další žalobní námitce, že žalovaný prováděl v rámci odvolacího řízení dokazování v intencích ust. §115 odst. 1 daňového řádu neprocesním způsobem, neboť neuvedl jaká forma součinnosti s Policií ČR byla žalovaným zvolena. Soud ověřil ze spisu žalovaného , že získal dne 17.2.2011 jako důkazní prostředek protokol pod č.j. 65170/11/0779303040 o obsahu počítače žalobce, který byl zajištěn Policií ČR spolu s účetnictvím a doklady při domovní prohlídce dne 7.10.2010. Vzhledem k tomu, že tento důkazní prostředek získal žalovaný až v rámci odvolacího řízení, postupoval podle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu a postupem podle § 115 odst. 1 téhož zákona seznámil před vydáním rozhodnutí o odvolání žalobce se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a umožnil mu, aby se k nim ve lhůtě, kterou stanovil, vyjádřil. Nelze z toho důvodu souhlasit s námitkou, že důkaz byl proveden neprocesním způsobem. Pro danou věc není podstatný způsob součinnosti daňové správy a orgánu Policie ČR, podstatná je skutečnost, zda byl žalobce s tímto nově zjištěným důkazem a skutečnostmi seznámen a měl možnost se k nim vyjádřit. To v dané věci bylo splněno. (26) V této souvislosti rovněž nelze akceptovat tvrzení žalobce, že společnost IMILA s.r.o. stejně jako další subdodavatelé nepatřila do kmenových partnerských firem, byla vedena jako subdodavatel na výpomoc, a tudíž se z hlediska obchodní taktiky subdodavatelé neobjevovaly na montážních protokolech u zákazníka. Toto tvrzení lze skutečně akceptovat z hlediska vysvětlení obchodní taktiky žalobce, nikoliv však z hlediska daňového práva. V souvislosti s toto obchodní taktikou se žalobce s ohledem na výše označený důkazní prostředek dostal do důkazní nouze a vysvětlení, které v této souvislosti v žalobě poskytl nevede soud k závěru, aby argumentaci žalovaného označil za nekonkrétní a nepřezkoumatelnou. Žalovaný správní orgán naopak při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ust. § 8 odst. 1 daňového řádu, kdy hodnotil důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přihlížel přitom ke všemu, co při zprávě daní vyšlo najevo. Současně dbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, neboť se v dané věci řídil i judikaturou Nejvyššího správního soudu, při hodnocení obdobných záležitostí. Správce daně vysvětlil i jaký význam měly jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, uvedl, co z těchto důkazů ověřil, které důkazy nebyly pro posouzení dané věci podstatné a využitelné a své závěry uvedl nejen ve zprávě o daňové kontrole, k níž měl možnost se žalobce vyjádřit, čehož využil, ale stejně tak podrobně tak učinil i v žalobou napadeném rozhodnutí . V souvislosti s nově opatřenými důkazními prostředky, se kterými byl žalobce seznámen v rámci odvolacího řízení, žalovaný neopomněl zmínit a zhodnotit význam dodatečně předložené Smlouvy o díle ze dne 5.9.2007, kdy dospěl k závěru, že smlouva byla sepsána ex post dne 28.2.2008. Vyvrací-li žalobce tento závěr, pak toto tvrzení nedoložil žádnými důkazními prostředky a navíc je toto tvrzení žalobce, že smlouva byla skutečně sepsána a uzavřena dne 5.9.2007 vyvráceno samotným jednatelem společnosti, který při podání výpovědi dne 23.4.2010 jednoznačně uvedl, že písemná smlouva uzavřena nebyla. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani další vysvětlení žalobce, že tuto odpověď poskytl na otázku, kterou nesprávně pochopil, neboť soud ověřil z textu otázky, jak byla položena, že její smysl byl jednoznačný. (26) Odmítá-li žalobce zjištění správce daně, že žalobce neměl v průběhu roku 2008 v pokladně dostatek peněžních prostředků na hotovostní úhrady za služby přijaté od společnosti IMILA s.r.o., což jej rovněž vedlo k závěru, že tyto platby nemohly být nikdy provedeny a nesouhlasí-li dále se závěrem správce daně, že zákon o účetnictví neumožňuje účetní jednotce účtovat do pokladny souhrnným účetním dokladem až na konci účetního období, pak k tomu soud uvádí, že tento nesouhlas není důvodný. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona o účetnictví stanoví, že účetní jednotky jsou povinny provádět účetní zápisy průběžně, a to bezprostředně po vyhotovení účetního dokladu. To však žalobce nesplnil, když správci daně předložil příjmové pokladní doklady ohledně jednotlivých bezúročných půjček společníků společnosti či ohledně prodeje přebytků EUR, o kterých byl žalobce povinen průběžně účtovat, avšak tak neučinil. Tímto postupem docházelo ke zkreslování účetnictví, a je tudíž správný závěr žalovaného o nestandardnosti postupu žalobce, pokud účtoval o vkladech jednatelů do podnikání v řádu milionů korun, ke kterému mělo docházet v průběhu celého zúčtovacího období až na samém konci tohoto účetního období a toto účtování nikterak nezdůvodnil. Při tom však správce daně ověřil, že o nižších částkách příjmů a výdajů z pokladny bylo účtováno vždy bez odkladu, zatímco o těchto zásadních položkách, které měly vliv na závěr správce daně ohledně nedostatku finančních prostředků na uhrazení žalobcem tvrzených závazků, svůj postup nikterak nevysvětlil. Z toho důvodu soud nemá výhrady k závěru správce daně žalovaného , že účtování žalobce o platbách v hotovosti a o vkladech do podnikání nebylo nestandardní, nelogické a bylo hodnoceno jako účelové. (27) Žalobce dále namítá, že správce daně, ale i žalovaný, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, aplikoval v rámci hodnocení důkazů zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle § 264 odst. 1 daňového řádu řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva povinnosti z nich plynoucích se posoudí podle tohoto zákona. V projednávaném případě bylo daňového řízení zahájeno dne 13.1.2009 do 1.1.2011 nebylo skončeno. V takové situaci byl správce daně povinen dokončit toto řízení podle pravidel stanovených v daňovém řádu. Vzhledem k této okolnosti správce daně i žalovaný aplikovali nesprávnou procesní normu při ukončení daňové kontroly a rovněž tak při vydávání rozhodnutí o dodatečných platebních výměrech. Podle názoru žalobce jedná se o procesní vadu, kterou byl krácen na svých právech a napadené rozhodnutí nemůže obstát. K tomu žalobce se odkázal na rozsudek NSS sp.zn. 9As 65/2008 a poukázal na princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Ani tento právní názor soud nesdílí. Dříve než se soud vyjádří k hodnocení této žalobní námitky považuje za účelné stručně vyložit pojem retroaktivity. Retroaktivitu je možné dělit na retroaktivitu pravou a nepravou. K tomu lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně vymezil pojmy pravé a nepravé retroaktivity ( zpětné účinnosti ) právních norem ( srovnej zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, na jehož podrobné odůvodnění lze v této souvislosti odkázat ). Jak Ústavní soud opakovaně vyložil i kupř. v nálezu Pl. ÚS 17/11 ,,……….o pravou retroaktivitu se jedná v případě, že právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila nebo pokud dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona ( srov. Tichý,L. K, časové působnosti novely občanského zákoníku.Právník, č.12,1984, s. 1104, Procházka, A. Základy práva intemporálního se zřetelem k § 5 obč. zák.,Brno,1928,s.70,Tilsch,E.Občanské právo.Obecná část.Praha,1925,s.75). V případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé, skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku, nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů ( srov.Procházka,A.Retroaktivita zákonů.in Slovník veřejného práva.Sv.III,Brno,1934,s.800,Tilsch,E.Občanské právo.Obecná část. Praha,1925,s.78)……“. Ústavní soud dále uvedl, že Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva, ten vyplývá ze zásady právního státu podle článku I odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a důvěry občana v právo. Zákaz se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Nepravá retroaktivita je naopak obecně přípustná. Nepravá retroaktivita s ohledem na princip ochrany důvěry v právo přípustná není, pokud by bylo zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost by převyšovalo a nedosahovalo zájmu jednotlivce na další existenci dosavadního práva. Ve světle výše uvedeného soud nemohl přisvědčit námitce žalobce, že se v případě, který zpochybnil, jednalo o retroaktivitu. Daňová kontrola u žalobce byla zahájena a probíhala podle tehdy platného zákona č.337/1992 Sb. platném znění až do 31.12.2010. Z toho důvodu i odkazy na tento zákon ve vztahu k úkonům, které správce daně činil v tomto období jsou správné. Dne 1.1.2011 vstoupil v účinnost nový daňový řád a s ohledem na ust. § 264 odst. 1 řízení, které nebylo v konkrétní záležitosti skončeno, pokračovalo podle nové právní úpravy. Z toho důvodu další úkony činěné správcem daně, jakož i vydání platebních výměrů, proběhlo a odkazovalo již na nová ustanovení daňového řádu. Tento postup je v souladu s platnými právními předpisy, rozhodnutí je vydáno v souladu se zákonem a nejednalo se o případ retroaktivity. (28) Další žalobní námitkou žalobce vytýká žalovanému, že v podstatě nadbytečně uvádí, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když je to podle názoru žalobce žalovaný, který neprovedl úplná skutková zjištění. Jinými slovy žalobce míří na nesprávný postup při dokazování. Ani tuto žalobní námitky soud nepovažuje za důvodnou. Jakým způsobem probíhá důkazní řízení soud vysvětlil pod bodem č. 18 a 19 tohoto rozsudku. Dokazování provádí příslušný správce daně nebo jím dožádaný správce daně . Povinností správce daně je , aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a není v tom jen vázán jen návrhy daňových subjektů. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení dodatečném tvrzení a dalších podáních. Správce daně se při dokazování řídí základními zásadami daňového řízení. Těmito zásadami se daňové orgány řídily a postup při dokazování neporušily. Je-li na různých místech rozhodnutí opakovaně uvedeno, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nelze souhlasit s názorem žalobce, že se tak dělo nadbytečně, naopak je vždy potřeba v konkrétních souvislostech jednoznačně a srozumitelně žalobci sdělit, zda v souvislosti s konkrétním hodnoceným důkazem či tvrzením žalobce unesl či neunesl důkazní břemeno. Má-li žalobce za to, že žalovaný neprovedl úplná skutková zjištění a k tomu kupříkladu uvádí, že měl zkoumat, zda společnost IMILA s.r.o. měla zaměstnance a dotazovat se u České správy sociálního zabezpečení, a pak mohl tyto osoby vyslechnout, což neučinil, stejně tak jako neprovedl šetření u obchodních společností, pak k tomu soud uvádí, že takovou povinnost správce daně nemá. Povinností správce daně je prokázat oznámení vlastních písemností, skutečností rozhodných pro užití právní domněnky či právní fikce, skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, skutečností rozhodných pro posouzení skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti a skutečnosti rozhodných pro uplatnění následků za porušení povinnosti při správě daní. Žádnou z těchto povinností žalovaný správní orgán ani správce daně neporušili. Své důkazní břemeno, tak jak bylo citováno unesli. Měl-li žalobce za to, že existují způsoby, jak prokázat své tvrzení ohledně zaměstnanců společnosti IMILA s.r.o., k čemuž jej vázalo jeho důkazní břemeno, pak měl takový důkaz navrhnout. Nenavrhl-li provedení takového důkazu, nelze v souvislosti s důkazním břemenem správce daně právě správci daně vytýkat, že byl to on kdo neprovedl úplná skutková zjištění. Postup, který žalobce správci dani vytýkal, lze podřadit pod zásadu vyšetřovací, kterou však v této souvislosti správce daně ani žalovaný vázán není. Soud proto uzavřel, že námitka důvodná nebyla, stejně jako obecně formulovaná námitka, že správce daně důkazy hodnotil nesprávně a použil nesprávný procesní předpis. Soud neshledal ani opodstatněné tvrzení žalobce, že závěr správce daně i žalovaného byl od počátku předurčen tvrzením správce daně. Pokud by tomu tak bylo, netrvalo by důkazní řízení cca 3 roky a správce daně by neprováděl důkazy, jimiž se podrobně v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval. Postup správce daně soud neshledal ani v rozporu s principem přesvědčivosti, neboť odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí obsahuje přesvědčivé odůvodnění, kde jsou přehledně popsány všechny skutečnosti, z nichž úřad vycházel, i způsob jak tyto skutečnosti zjistil. Rovněž je vysvětleno, jak je úřad posoudil. V rozhodnutí úřadu nechybí ani poučení o opravných prostředcích. Má-li žalobce za to, že měl být poučen také o možnosti soudního přezkumu, pak soud tento názor žalobce nesdílí. Povinnost poučit daňový subjekt o možnostech soudního přezkumu daňovým orgánům v řízení o opravném prostředku nenáleží. Řízení o žalobě podle soudního řádu správního nenavazuje na řízení správní, a tudíž není povinností správního orgánu o takové možnosti přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy, žalobce informovat. Povinností správních orgánů je poskytnout poučení o možnosti podat řádný opravný prostředek. To v dané věci splněno bylo. Soud neshledal pochybení. Žalobce dále uvedl, že setrvává na argumentaci, kterou vyjádřil v podaném odvolání i na svém vyjádření, které uplatnil v rámci odvolacího řízení. Těmito námitkami se však soud zabývat nemůže. Jak bylo vpředu uvedeno, řízení soudní není pokračováním řízení správního, jedná se o řízení zcela samostatná a odlišná. Z toho důvodu nelze na podání či listiny, které byly vytvořeny či využity v řízení správním, odkazovat v řízení soudním, neboť řízení soudní není pokračováním řízení správního. (29) K opakované námitce žalobce, že nebyla dodržena pravidla dokazování soud odkazuje na výše uvedené. Žalobce neunesl po stránce materiální důkazní břemeno, neboť jak bylo vpředu uvedeno v projednávané věci neprokázal, že práce byly přijaty od deklarovaného plátce DPH. Správce daně vedl dokazování v souladu s procesními předpisy a vyslovil závěry, které odpovídají provedenému dokazování. V důsledku toho lze vyslovit závěr, že žalobci nárok na odpočet daně ve smyslu § 72 odst. 1 a 2 a § 73 odst. 1 zákona o dani přidané hodnoty nevznikl. Soud nepřisvědčil ani výhradě žalobce týkající se nepřípustnosti formulace dovětku příslušného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, kdy je v žalovaném rozhodnutí uvedeno ,, ve znění platném pro příslušné zdaňovací období“. Z hlediska právní čistoty by sice na místě bylo použít správného termínu ,, ve znění účinném pro příslušné zdaňovací období “, avšak tato formální nepřesnost nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, stejně jako dovětek, který byl použit v prvostupňových rozhodnutích ,, ve znění pozdějších předpisů“. Soud pak při svém rozhodování o žalobě vždy vychází ze skutečnosti, zda případná vada, která je procesního charakteru, může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé . Uvedená nepřesnost nebyla shledána takovou vadou, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto soud uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. VI. Náklady řízení (30) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky neshledal důvodné a rozhodnutí žalovaného považuje za přezkoumatelné i vydané v souladu s právními předpisy. Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta. (31) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti.

Poučení