10 Af 187/2011 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně M.F., bytem Bezdědovice 100, zastoupené Ing. Tomášem Hajduškem, daňovým poradcem se sídlem v Katovicích, Školní 419, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Blatné, Tř. J. P. Koubka 91, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. 32944/11/106970304684, takto:

Výrok

Rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné ze dne 29.9.2011, č.j. 32944/11/106970304684, se z r u š u j e pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7.800,-- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám daňového poradce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 23.11.2011 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. 32944/11/106970304684, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty, a to nesděleného penále vypočteného do dne 23.9.2011, a to za období leden 2005 až listopad 2006 a penále budoucího souvisejícího s výše uvedenými zdaňovacími obdobími, penále podle § 37b odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném po 1.1.2007 stanovené dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem v Blatné, č.j. 18862/09/106970304684 dne 1.10.2009 a snížené rozhodnutím o odvolání vydaným Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, č.j. 2187/10-1300 dne 6.5.2010 za zdaňovací období prosinec 2006 ve výši 14.327,-- Kč, nesděleného úroku z prodlení vypočteného do dne 23.9.2011 za zdaňovací období prosinec 2006 ve výši 32.550,-- Kč a úroku z budoucího prodlení a nesděleného úroku z odložené částky vypočteného podle § 60 zákona o správy daní a poplatků z částek odložené daně za zdaňovací období listopad 2004 až prosinec 2006 ve výši 15.789,-- Kč, a to s odkazem na ustavení § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ust. § 264 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění pozdějších předpisů. (2) Žalobkyně v prvé řadě namítala, že rozhodnutí žalobou napadené neobsahuje dostatečné odůvodnění, a je tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu poukázala na tíživou situaci, ve které se ocitla po úmrtí daňového subjektu, jejího manžela, a poukázala na nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Prominutí příslušenství daně označila jako akt milosti, kdy je správní orgán oprávněn a zároveň povinen přihlédnout k individuálním důvodům uvedeným v žádosti k osobním poměrům daňového subjektu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí k argumentaci žalobkyně, uvedené v žádosti o prominutí, mlčí. Žalovaný se nevypořádal se stěžejními argumenty žalobkyně, bylo porušeno právo na řádný proces a tuto situaci lze označit i jako libovůli (svévoli) ze strany žalovaného. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s vytvořenou správní praxí vytvořenou závazným pokynem Ministerstva financí. K tomu je odkazováno na pokyn DS- 159 metodické pokyny ohledně vyřizování žádostí o prominutí daně a příslušenství daně, pokyn D-319, kterým se vymezují nejčastější důvody pro prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti podle ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků a pokyn D-330, kterým se vymezují nejčastější důvody pro prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti podle ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb. v platném znění. Žalobkyně podrobně argumentovala posledně uvedeným pokynem Ministerstva financí, kde jsou stanoveny závazné interní metodické postupy pro správce daně při vyřizování žádostí o prominutí. K tomu žalobkyně odkázala i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupříkladu rozsudek č.j. 2 Ans 1/2005-57, dle kterého je pro správní orgán správní taxa, vytvořená na základě pokynu Ministerstva financí, právně závazná. Žalobkyně ve své žádosti uvedla důvody, pro které prominutí příslušenství daně pokyn D-330 možnost prominutí stanoví, a to o přechod daňové povinnosti na zůstavitele, zahájení daňové kontroly s časovým odstupem delším než dvanáct měsíců, prokázání existence výkladových nejasností výkladových zákonů. Skutečnost, že žalobkyně se nikdy nedopustila porušení jakékoliv platební povinnosti a poskytovala a i nadále poskytuje při spolupráci se správcem daně potřebnou součinnost. Pokud by měl žalovaný zachovat správní praxi, která byla vytvořena jeho vlastním pokynem, byl by nucen prominout příslušenství daně v plné výši 100%. Odůvodnění rozhodnutí žalobkyně nerozumí a žádá další vysvětlení. Napadené rozhodnutí bylo dle jejího názoru vydáno v rozporu s vytvořenou správní praxí vytvořenou i předchozím rozhodováním žalovaného v případě žalobkyně, kdy rozhodnutím ze dne 6.5.2011 byl úrok z prodlení ve výši 90% vyměřeného úroku z prodlení prominut. Tehdy správce daně postupoval podle pokynu D-330, přihlédl ke skutečnosti, že docházelo k přechodu daňové povinnosti zůstavitele na dědice a bylo přihlédnuto k dobré úrovni spolupráce daňového dlužníka. Není tedy důvod, aby o 4,5 měsíce později žalovaný postupoval zcela jinak. Žalobkyně vyslovila domněnku, že žalovaný byl ovlivněn rozhodnutím nadřízeného Ministerstva financí ČR, které současně rozhodovalo o totožné žádosti žalobkyni z hlediska daně z příjmu fyzických osob. Výše vyměřeného penále byla zjevně nepřiměřená, což je v rozporu se zásadou přiměřenosti evropského práva a žalovaný napadeným rozhodnutím tuto nepřiměřenost neodstranil, ačkoliv tak učinit měl a mohl. K tomu je odkazováno i na judikaturu Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. Sankce, která byla proti žalobkyni správním orgánem uplatněna je nepřiměřená, neboť je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí je nezákonné a je v rozporu s evropským právem. Žalovaný se dopustil libovůle. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné vyjádření žalovaného (3) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil souhlas, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání na základě předložených spisů. Žalovaný považuje námitku žalobkyně, kterou poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces za nedůvodnou. Žalobkyně využila všech dostupných prostředků, kterými bránila svá práva. Rozhodnutí žalobou napadené není nezákonné, žalovaný řádně vyhodnotil skutkový stav a není zatíženo libovůlí a nerovným zacházením. Při posuzování žádosti žalobkyně o prominutí příslušenství daně podle § 55a zákona o správě daní a poplatků se žalovaný řídil výhradně pokynem Ministerstva financí D-330. Řídil se i další metodikou Ministerstva financí navazující na citovaný pokyn. Postupoval přitom podle bodu 1 části A Čl. II. pokynu D-330 a konstatoval, že existuje podmínka vylučující prominutí žádaného příslušenství, neboť nebyla uhrazena daň, ke které příslušenství náleží. Proto důvody tvrdosti uvedené v žádosti považoval za irelevantní. Z důvodu neuhrazení daně z přidané hodnoty, a to ani částečně, žalovaný nemohl postupovat podle části B pokynu a prozkoumat samotné důvody, tedy jejich existenci pro eventuelní částečné prominutí příslušenství. Argumentovala-li žalobkyně rozpornou správní praxí vytvořenou předchozím rozhodováním žalovaného o žádosti žalobkyně, kde jí bylo částečně vyhověno, pak jednalo se o jiné řízení, které není předmětem konkrétního přezkumu. Tam se jednalo o poněkud jiný skutkový stav, kdy žalobkyně dlužnou daňovou povinnost dobrovolně uhradila, a proto správce daně shledal splnění podmínek stanovených v pokynu. Jednalo se o odlišnou situaci, ve které nelze spatřovat rozdílnost v rozhodovací praxi žalovaného. III. Obsah repliky žalobkyně (4) Žalobkyně trvala na tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se řádně nevypořádal se všemi důvody, pro které žalobkyně má za to, že vyměřené penále představuje tvrdost. Důvody tvrdosti žalobkyně spatřovala nejen v procesní situaci, ale i osobní po úmrtí svého manžela. Povinností žalovaného bylo se s těmito důvody řádně vypořádat. K tomu odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.1.2012, č.j. 31 Af 37/2011-61, ve kterém se soud rovněž zabýval žádostí o prominutí penále daňového subjektu, který se ocitl v situaci natolik nestandardní, že nebyla předvídána pokynem D 330. Soud dospěl k závěru, že pokyn D-330, ani další pokyny Ministerstva financí, zohlednění specifických důvodů daňového subjektu nevylučují. V pokynu se jedná o demonstrativní výčet nejčastějších důvodů, který může být jako nevyčerpávající ze strany daňového subjektu doplňován. Rozhodnutí správce daně musí obsahovat zohlednění tíživé situace daňového subjektu. Z vyjádření žalovaného vyplývá, že jediným důvodem, pro který bylo žádosti nevyhověno je skutečnost, že nedošlo k dobrovolné úhradě daně. Vzhledem k tomu, že však pokyn D-330 není obecně závazným právním předpisem, nemůže se správce daně dovolávat této zavedené správní praxe, pokud pokyn jde nad rámec zákona v neprospěch daňového subjektu. Závěr správce daně je označen za neudržitelný. Žalobkyně setrvala na návrhu, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Obsah správních spisů (5) Žalobkyně podala dne 9.11.2010 žádost o prominutí daně podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., ve které žádala o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty na sdělené a dosud nesdělené příslušenství daně za zdaňovací období listopad 2004 až prosinec 2006. V žádosti poukázala na tíživost situace, kterou konstatoval i Nejvyšší správní soud, a to nejen procesní, ale i osobní a uvedla, že jsou naplněny všechny podmínky pro prominutí příslušenství, které jsou stanoveny v pokynu D-330 v bodě b) a c), neboť se jedná o přechod daňové povinnosti na zůstavitele. Daňová kontrola byla zahájena s časovým odstupem delším než dvanáct měsíců, byla prokázána existence výkladových nejasností daňových zákonů, samotná žalobkyně se nikdy nedopustila jakékoliv platební povinnosti a poskytuje při spolupráci se správcem daně potřebnou součinnost. Žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru je naplněna i podmínka tvrdosti zákona, která umožňuje správci daně daň prominout. (6) O žádosti žalobkyně jednala komise Finančního úřadu v Blatné, a to dne 1.12.2010, kdy ve věci žádosti žalobkyně o prominutí příslušenství daně navrhla z důvodu odstranění tvrdosti zákona žádosti zcela vyhovět a prominout příslušenství na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období za listopad 2004 až listopad 2006 na dosud nesdělené penále, včetně penále budoucího v plné výši, a za prosinec 2006 penále dne § 37b zákona o správě daní a poplatků v celé výši 14.327,-- Kč a dosud nesdělený úrok z prodlení včetně úroku budoucího v plné výši. Komise opětovně projednala žádost o prominutí příslušenství žalobkyně dne 4.5.2011, ze zápisu o jednání komise vyplývá, že věc byla konzultována s GFŘ a MF ČR, jejichž komise byla odlišná od stanoviska správce daně. Vzhledem k tomu, že komisí Ministerstva financí ČR bylo doporučeno vyčkat na rozhodnutí o žádosti žalobkyně o prominutí daně z příjmu fyzických osob, komise další hodnocení žádosti žalobkyně o prominutí příslušenství daně neučinila. Závěrečné projednání žádosti žalobkyně provedla komise finančního úřadu dne 23.9.2011 se závěrem, že žádost žalobkyně bude zamítnuta. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29.9.2011, č.j. 32944/11/106970304684, tak, že žádost žalobkyně o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty se zamítá. Správce daně uvedl, že nespatřuje tvrdost zákona ani v přechodu daňových povinností zůstavitele na právního nástupce – dědičku a neztotožnil se ani s námitkou výkladových nejasností. Snažil se zohlednit tíživou situaci žalobkyně opakovaným vyhověním žádostí o posečkání daně, poskytl žalobkyni prostor pro řešení platby dodatečně vyměřené daně. Tuto možnost žalobkyně nevyužila a dobrovolně neuhradila ani část dodatečně vyměřené daně po kontrole. Tím také sama negativně ovlivnila výši penále. Proto správce daně nemohl považovat další důvody uvedené v žádosti za opodstatněné ve smyslu podmínek tvrdosti zákona s odkazem na pokyn Ministerstva financí ČR D-330. K osudu penále za zdaňovací období listopad a prosinec roku 2004 správce daně odkázal na rozhodnutí o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty vydané Ministerstvem financí ČR. V. Právní názor soudu (7) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu soud zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. (8) Předmětem přezkumu soudu bylo rozhodnutí správce daně o žádosti žalobkyně o prominutí příslušenství daně podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů, kterým byla žádost žalobkyně zamítnuta. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupříkladu č.j. 6 A 69/2055 nebo č.j. 8 Afs 127/2005- 65, jedná se o rozhodnutí ve věci prominutí daně, u něhož sice není ani při splnění zákonných podmínek právní nárok na kladné vyřízení žádosti, avšak rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu z hlediska dodržení předepsaného procesního postupu a mezí správního uvážení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků upravuje prominutí daně či jejího příslušenství a představuje právní normu, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Proto patří mezi oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu, vymezeném normami a hmotného i procesního práva s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Nejvyšší správní soud v rozsudku, č.j. 7 Afs 1/2010-53, vyslovil „…je otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, resp. obsahu jejich odůvodnění se již dříve zabýval i NSS. Naposledy se tak stalo v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006-74, které je publikováno pod č. 1566/2008 Sb. rozhodnutí NSS. V tomto rozhodnutí NSS judikoval, že rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je totiž třeba vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí v důsledku nemožnosti zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Pakliže správní orgán vydá rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, přičemž z jeho odůvodnění nelze ničeho zjistit (obsah a důvody jeho vydání), je opodstatněný názor, že je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a je třeba jej pro tuto vadu zrušit…“. (9) Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně musí obsahovat odůvodnění, neboť je rozhodnutím konečným, vůči kterému nelze uplatnit opravné prostředky. Z toho důvodu byl také překonán právní názor, že se jedná o rozhodnutí, které je vyloučeno ze soudního přezkumu (sp. zn. III. ÚS 2556/07) a v takovém případě je tak nutno činit prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí, nikoliv podle obsahu správního spisu, neboť je přezkoumáváno v soudním řízení právě rozhodnutí, vůči kterému lze vznášet námitky. Nelze-li z rozhodnutí zjistit, jak věc orgán, který věc posuzoval, uvážil, o jaké skutečnosti svůj právní závěr opřel, neobsahuje-li odůvodnění vypořádání se s důvody, které jsou vzneseny v žádosti o prominutí penále, pak se jedná o rozhodnutí, které nelze přezkoumat. Pokud by totiž soud takové rozhodnutí přezkoumal a doplnil důvody, které nejsou v rozhodnutí uvedeny, nahrazoval by činnost správního orgánu a zatížil by své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Soudu musí být umožněno přezkoumat, zda úvaha, kterou učinil správní orgán, odpovídá zákonu, zda k ní měl správní orgán postačující skutkové podklady, jak je hodnotil a zda toto hodnocení odpovídalo logickým zásadám. Jak již bylo výše uvedeno rozhodnutí o prominutí daně a jejího příslušenství podle § 55a zákona o správě daně a poplatků představuje rozhodnutí, které je vydáno na základě volného správního uvážení. To lze dovodit i z dikce ustanovení, kde je uvedeno „může“, z čehož vyplývá, že je na správním uvážení rozhodujícího orgánu, zda využije této možnosti a daň či její příslušenství promine, částečně promine či nepromine. Rozhodnutí o možnosti daň či její příslušenství prominout není v absolutní libovůli správního orgánu. Při volném správním uvážení je správní orgán limitován principy, které platí v právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání, principem přiměřenosti a proporcionality. Jak vyplývá i z dalšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR, č.j. 8 Afs 85/2007-54, „…princip legitimního očekávání se projevuje tak, že pokud správní orgán za obdobných a srovnatelných podmínek v několika případech daně prominul, daňový subjekt důvodně předpokládá, že tomu tak bude i v jeho případě. Pokud tomu tak ale nebude, půjde ze strany správního orgánu o překročení mezí správního uvážení…“. Proti rozhodnutí vydanému ve sféře volného správního uvážení je třeba právy, která žalobci příslušejí, třeba rozumět také „právo na správní uvážení v zákonných mezích či právo na nezneužití správního uvážení“. (10) Z povahy věci vyplývá, že umožňuje-li zákon podat žádost o prominutí daně či jejího příslušenství, je nutné, aby takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Náležité odůvodnění je třeba rozumět tak, že se přinejmenším vypořádá s důvody, pro které byla žádost o prominutí daně či jejího příslušenství podána, z jakých důvodů důvody v žádosti uplatněné jsou považovány za neopodstatněné či neakceptovatelné. Žalobou napadené rozhodnutí se důvody žalobkyně, které v žádosti o prominutí příslušenství daně uplatnila konkrétně a přezkoumatelným způsobem, nezabývalo. To žalobkyně v žalobě uvedla a v této souvislosti namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud považuje tuto námitku žalobkyně za důvodnou. (11) Z písemností, které byly ve spise soudu předloženy a z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí lze pouze v obecné poloze zjistit, že správce daně nespatřoval tvrdost zákona v přechodu daňových povinností zůstavitele na žalobkyni a snažil se zohlednit její tíživou situaci tím, že opakovaně vyhověl žádostem o posečkání daně. Dále uvedl, že žalobkyně negativně ovlivnila výši penále tím, že dosud neuhradila ani část vyměřené daně po kontrole. Z tohoto důvodu nepovažoval správce daně ani další důvody uvedené v žádosti o prominutí za opodstatněné, k čemuž odkázal na pokyn Ministerstva financí D-330 a na rozhodnutí o prominutí příslušenství daně vydané Ministerstvem financí ČR zveřejněné ve Finančním zpravodaji č. 5/2006. Toto odůvodnění je nedostatečné. Žalovaný správní orgán neuvedl argumenty, kterými by umožnil přezkoumat své správní uvážení. Na základě důvodů, které jsou v žalobou napadeném rozhodnutí sděleny, nelze na základě žalobkyní vznesených žalobních námitek rozhodnutí přezkoumat. Přitom v rozhodnutí není uvedeno, z jakých důvodů se žalovaný odchýlil od vytvořené správní praxe, která je nastavena žalobkyni uváděným pokynem Ministerstva financí D-330. Nevysvětlil ani, z jakých důvodů se odchýlil od své vlastní praxe, kterou vytvořil v předchozím rozhodnutí v případě žalobkyně. Poskytl-li stručné vysvětlení ve vyjádření, které bylo soudu zasláno na základě žaloby žalobkyně, pak takové vysvětlení již nelze ve vztahu k vydanému rozhodnutí, které takové vysvětlení neobsahuje, akceptovat. Stejně tak nelze akceptovat odkaz žalovaného správního orgánu na odůvodnění rozhodnutí vydané Ministerstvem financí, byť bylo publikováno ve Finančním zpravodaji. Rozhodnutí správního orgánu představuje individuální správní akt a musí z něho být jednoznačné a srozumitelné, jakým způsobem se správní orgán s konkrétní záležitostí vypořádal. V rozhodnutí nelze odkazovat na obsah jiných rozhodnutí či příloh nebo evidencí, které netvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že žalovaný správní orgán rozhodnutí řádně neodůvodnil, neuvedl argumenty, kterými by umožnil přezkoumat důvodnost rozhodnutí a zároveň se nevypořádal s požadavky žalobkyně, které uvedla ve své žádosti o prominutí příslušenství daně. Z rozhodnutí nelze seznat potřebnou správní úvahu ve vztahu k výroku rozhodnutí. Rozhodnutí bylo proto zatíženo vadou a nebylo možné je přezkoumat. Soud proto napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů a v jeho nepřezkoumatelnosti bez jednání rozsudkem podle písm. a) uvedeného ustanovení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ostatními žalobními body se soud z tohoto důvodu zabývat nemohl. VI. Závěr, náklady řízení (12) Soud proto v dané věci uzavřel, že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto postupoval podle ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. a rozhodnutí zrušil bez nařízeného jednání. V dalším řízení bude zapotřebí, aby se správní orgán zabýval otázkou povahy, příslušenství daně a jeho funkce, a to s ohledem na posouzení jeho přiměřenosti, aby svou povahou a podstatou nevybočoval z povahy a podstaty finančně právních vztahů. Vzhledem k tomu, že se jedná o sankci čistě majetkovou, je zapotřebí zabývat se i posouzením v závislosti na věcné a časové porušení povinnosti ve vztahu k povaze a postatě porušené primární povinnosti. Posouzením v naznačeném směru lze vyhovět i požadavku zajištění ústavního principu proporcionality v rozhodování ohledně příslušenství daně. (13) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla v daném případě úspěšná, a proto jí soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 7.800,-- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,-- Kč, náklady zastoupení advokátem po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 4.200,-- Kč, dvakrát režijní paušál po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), tedy 600,-- Kč. Náklady celkem 7.800,-- Kč.

Poučení