10 Af 20/2011 - 77

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: CRYTEX, s. r. o., IČ 262 07 672, se sídlem Vratičová 277/11, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství (původně: Finančnímu ředitelství v Praze) se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 1. 2011, čj. 127/11-1200- 203168, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3.079,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví a to rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 1. 2011, čj. 127/11-1200- 203168, jímž bylo změněno rozhodnutí - platební výměr vydaný Finančním úřadem v Říčanech dne 26. 10. 2009, čj. 110688/09/059912201119, tak, že prvostupňovým rozhodnutím vyměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 0,0 Kč se mění tak, že nově vyměřená částka daně činí 1.971 480,-Kč. Žalobce ve lhůtě pro podání žaloby vznesl proti žalobou napadenému rozhodnutí pouze tyto žalobní námitky: „Finanční ředitelství v Praze vycházelo při stanovení z nesprávných a zkreslených údajů, poskytnutých mu PČR, Správy Středočeského kraje, z neoprávněně zabavených písemností, počítačů a paměťových nosičů, přičemž žalobci bylo znemožněno prokázání správných údajů. Místní šetření správce daně u Policie ČR je tak zatíženo nezákonným postupem a použitím pouze některých vybraných údajů. Přitom je daňovému subjektu neprávem vytýkáno, že neunesl důkazní břemeno. Odvolací orgán pak zcela nezákonně stanovil daň pouze a jedině za pomůcek, které má k disposici pouze od Policie ČR.“ V závěru žalobce navrhl, aby žalobou napadené rozhodnutí soud zrušil včetně 1. stupňového rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k tvrzení žalobce, že žalovaný nezákonně stanovil daň na základě pomůcek, které měl k dispozici pouze od Policie ČR a přitom nevzal v úvahu prokázaná přijatá daňová plnění na vstupu, uvedl, že žalovaný stanovil daňovou povinnost za rok 2008 za použití pomůcek vzhledem k tomu, že daňový subjekt neprokázal svá tvrzení uváděná v jím podaném daňovém přiznání za předmětné období, ačkoliv k této povinnosti jej zavazoval tehdy účinný § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a k prokázání skutečností v přiznání uváděných byl správcem daně vyzván. V důsledku toho pak nebylo správcem daně vůbec možno stanovit daňovou povinnost prostřednictvím, jinak preferovaného, dokazování (§ 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků). Proto nezbylo žalovanému než stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. O tomto postupu byl žalobce informován písemností č. j. 6667110-1200-203424 ze dne 13. 12. 2010, přičemž proti použité metodě stanovení základu daně neprotestoval. Jako pomůcek pak žalovaný použil údaje a skutečnosti, které vyplývaly jak z rozhodnutí celního úřadu o propuštění zboží do celního režimu (jednotný správní doklad - JSD), tak žalobcem vydané či přijaté doklady zjištěné žalovaným a též informace zjištěné z výstupu systému Mezinárodní administrativní spolupráce při správě DPH (VIES). Při takto stanovené daňové povinnosti žalovaný neopomněl ani přihlédnout k okolnostem představujícím odvolatelovy výhody. Na základě výše uvedených skutečností žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. V replice doručené soudu dne 1. 2. 2012 žalobce uplatnil další konkrétní skutkové důvody v žalobě neuplatněné, když pod bodem 1. až 3. tvrdil, že správce daně měl přihlédnout ke konkrétnímu uplatněnému nároku na odpočet daně za přijatá zdanitelná plnění prokazovaná daňovým přiznáním na DPH za únor 2008 a žalovaný záměrně nepřihlédl k nároku na odpočet daně za přijatá zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku, přičemž žalovaný o této skutečnosti ví z žaloby za nevrácený nadměrný odpočet, započtením uvedeného přijatého plnění se mění výše daně na 0,-Kč. Žalobce dále uvedl, že zpracování daňového přiznání bylo provedeno do data konání domovní prohlídky, proto zabavení dokladů policí nemohla ovlivnit d. přiznání podané za rok 2008 Dodatečné prokazování jednotlivých daňových plnění však znemožňuje postoj policie, která se „urputně brání v pořízení seznamu věcí, které mají být vráceny“. Proto se žalobce obracel na Policejní presidium ČR o součinnost při vrácení dokumentů, přičemž existenci účetních dokumentů nezákonně zabavených údajně potvrdilo i Policejní prezidium, a jako důkaz v kopii předložil „korespondenci s orgány PČR“. Soud poznamenává, že k tomuto podání ani k žalobě uvedený důkaz nepředložil. Dne 9. 10. 2012 byl soudu doručen „jako důkazní materiál“ kopie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 2 Afs 42/2012-30, ve věci CRYTEX, s.r.o, týkající se platebních výměrů na daň z příjmů za zdaňovací období prosinec 2006 až květen 2007 a srpen, říjen a prosinec 2007, vydaných Finančním úřadem dne 12. 12. 2008. Žalobce poukazoval na odůvodnění rozsudku, z nich vyplývá, že se Nejvyšší správní soud přiklonil k tvrzení žalobce, že doručení platebních výměrů přímo žalobci nebylo účinné, když žalobce prokázal své zastupování zmocněncem L. P. předložením kopie plné moci ze dne 5. 9. 2005. Dne 9. 12. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k poslednímu podání žalobce, v němž žalovaný zdůraznil, že námitka nesprávného doručování písemností vydaných správcem daně v rámci vytýkacích řízení nebyla v žalobě datované dnem 6. 4. 2011, téhož dne doručené Městskému soudu v Praze, resp. ve lhůtě pro podání žaloby, jakkoliv uplatněna, pročež uvedené doplnění žaloby, doručené Městskému soudu v Praze až dne 9. 10. 2012, je dle názoru žalovaného nepřípustným rozšířením žaloby ve smyslu ust. § 71 odst. 2, věta třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Navíc k věcné stránce žalovaný uvedl, že žalobce existenci plné moci pro pana L. P., kterou měl být pan L. P. zmocněn k zastupování žalobce, společnosti YXELL, s.r.o. a pana RNDr. Ing. P. K., DrSc., a která měla být Finančnímu úřadu v Říčanech předložena dne 5. 9. 2005 v rámci probíhajících daňových řízení nikterak nenamítal, až s několikaletým odstupem poukázal na existenci této plné moci. Žalovaný v jiné právní věci vedené zdejším soudem prověřil existenci plné moci ze všech spisů, kde vystupuje jednatel žalobce a zjistil, že ji neeviduje v listinné podobě a není ani obsažena v sestavě písemností došlých Finančnímu úřadu v Říčanech dne 5. 9. 2005, kterou jako neveřejnou část spisu přiložil v kopii soudu spolu s tímto vyjádřením. Žalovaný uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci nelze použít, neboť jím soud reagoval na jinou skutkovou situaci, v níž neměl v dispozici předmětnou sestavu - Výpis došlých běžných písemností. V rámci nařízeného jednání žalobce jednání předložil další důkazní prostředky, mající, podle tvrzení žalobce, osvědčit skutečnosti jím tvrzené tj. daňové přiznání na DPH za únor 2008 a dodejku prokazující doručení tohoto přiznání finančnímu úřadu dne 25. 9. 2007 (které již byly soudu předloženy současně s doručením repliky dne 1. 2. 2012) nyní žalobce předložil k nahlédnutí originály těchto listin. Dále žalobce předložil k nahlédnutí originál podacího lístku ze dne 24. 9. 2007 a dodejky z téhož dne mající dosvědčit doručení plné moci K. I. B. Finančnímu úřadu v Říčanech, a do spisu založil kopie těchto dokumentů. Žalobce také založil do spisu kopie a přeložil k nahlédnutí originály těchto listin: Žádost jednatele žalobce o součinnost ze dne 11. 5. 2010 adresovaná PČR, Policejnímu prezidiu, na které je vyznačeno doručení dne 12. 5. 2010 (kopie se nachází v správním spise), Reakce PČR na podání ze dne 24. 6. 2010 (včetně potvrzení policie o postoupení písemnosti), kterým žádal jednatel žalobce o vrácení účetnictví, a Žádost jednatele žalobce o šetření ze dne 18. 7. 2013, adresovaná PČR, Policejnímu prezidiu. Dále pak byla předložena kopie výzvy policie ze dne 3. 7. 2013, adresované jednateli žalobce k převzetí zabavených věcí. Žalovaný setrval na svém stanovisku uvedeném ve vyjádření žalobce a v doplnění vyjádření ze dne 8. 12. 2014, a ke k předloženým důkazům majícím zpochybnit doručování písemností žalobci finančním úřadem (doklady o doručení plné moci) uvedl, že se jedná o nepřípustné rozšíření žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Nejdříve se soud zabýval stanovením rámce přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, nebo-li vymezením tzv. žalobních bodů, jelikož žalobce po lhůtě pro podání žaloby uplatnil další námitky, a to v podáních doručených soudu dne 1. 2. 2012 a dne 9.10.2012. Smyslem uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat (shodně Nejvyšší správní soud v rozhodnutí čj. 4 As 3/2008- 78, ze dne 24. 8. 2010). Žalobní bod pak v sobě musí obsahovat skutkové a právní důvody nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti. Ve lhůtě pro podání žaloby žalobce uplatnil žalobní bod, v němž uvedl, že Finanční ředitelství v Praze vycházelo při stanovení z nesprávných a zkreslených údajů, poskytnutých mu PČR, Správy Středočeského kraje, z neoprávněně zabavených písemností, počítačů a paměťových nosičů, přičemž žalobci bylo znemožněno prokázání správných údajů. Místní šetření správce daně u Policie ČR je tak zatíženo nezákonným postupem a použitím pouze některých vybraných údajů. Přitom je daňovému subjektu neprávem vytýkáno, že neunesl důkazní břemeno. Odvolací orgán pak zcela nezákonně stanovil daň pouze a jedině za pomůcek, které má k disposici pouze od Policie ČR. Žalobce tedy tvrdí, že při vyměření daně finanční orgány vycházely pouze z vybraných důkazů poskytnutých jim policií, v důsledku čehož žalobce nemohl unést důkazní břemeno. V námitkách uvedených v podáních doručených soudu 1. 2. 2012 (v bodu 1 až 3) a 9. 10. 2012 vznáší žalobce další konkrétní skutkové důvody nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí, proto je soud vyhodnotil jako další žalobní body, přičemž se nejedná a pouhé doplnění právní argumentace vztahující se k žalobnímu bodu ve lhůtě pro podání žaloby uplatněnému. Podle ust. § 71 odst. 2, věty třetí s.ř.s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78 zdůraznil, že lhůta stanovená v § 71 odst. 2 větě druhé a třetí dopadá především na případy, kdy žalobce doplní vedle již v žalobě obsažených další (nový) žalobní bod, ale samozřejmě i na případy, kdy v žalobě neuvedl žalobní bod žádný. Účelem koncentrace žalobních bodů dané lhůtou pro jejich uplatnění je zabránění možnosti vytvoření překvapivých situací a nejistoty, proto časovým fixováním základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, je zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení. Z uvedeného důvodu se soud námitkami uplatněnými v podání ze dne 1. 2. 2012 uvedenými pod body 1. až 3. nemohl zabývat. Rovněž se nemohl zabývat ani námitkou uplatněnou v podání ze dne 9. 10. 2012, v níž žalobce tvrdí, že „všechny dodatečné platební výměry … byly … vyměřeny nezákonně, a tudíž neměly a nemají právní účinnost.“, kromě toho, že se jedná o námitku nedostatečně konkrétní, je nezpůsobilá přezkumu také pro její uplatnění po lhůtě pro podání žaloby. Proto také soud neprováděl ty důkazy a ani nemohl přihlížet k těm důkazům předloženým při jednání, které měli osvědčit skutková tvrzení uplatněná po lhůtě pro podání žaloby (vznesená v podáních ze dne 1. 2. 2012 a ze dne 9. 10. 2019), tj. daňové přiznání na DPH za únor 2008 včetně dodejky prokazující doručení daňového přiznání, dále podací lístek ze dne 24. 9. 2007 a dodejka z téhož dne mající dosvědčit doručení plné moci K. I. B. Finančnímu úřadu v Říčanech. Ostatní dokumenty předložené při jednání lze považovat za listiny vztahující se k žalobnímu bodu ve lhůtě pro podání žaloby uplatněnému. Soudu tak zbylo k přezkoumání pouze žalobní tvrzení, že při vyměření daně finanční orgány vycházely pouze z vybraných důkazů poskytnutých jim policií, v důsledku čehož žalobce nemohl unést důkazní břemeno. Žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Ze správního spisu vyplývá, že po podání daňového přiznání za rok 2008 správce daně žalobce výzvou dle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „d.ř.“), vyzval dne 17.4.2009 k prokázání skutečností v daňovém přiznání uvedených, tj ztrátu ve výši 946 588,-Kč, čímž bylo zahájeno vytýkací řízení. Na základě výsledků vytýkacího řízení uvedeného v Sdělení o výsledku vytýkacího řízení (dále jen Sdělení) čj. 95526/09/05993107116 byla žalobci vyměřena daň ve výši 0,-Kč. V odvolání žalobce tvrdil, že mu bylo znemožněno prokázat rozhodné skutečnosti z důvodu zadržování dokumentů policií. Odvolací orgán v rozhodnutí poukázal na skutečnost vyplývající ze spisového materiálu, že policejní orgán umožnil vrácení zajištěných věcí společnosti žalobce, a této možnosti ze strany žalobce nebylo využito, neboť žalobce nesouhlasil se specifikací zabavených věcí. Soud proto musí shodně s žalovaným konstatovat, že Policie ČR vrátila žalobci zajištěné věci a skutečnost, že této možnosti žalobce nevyužil, jde k jeho tíži, není proto na pravdě se zakládající tvrzení, že v důsledku zabavených dokumentů nemohl unést žalobce břemeno dokazování v daňovém řízení. Uvedená skutečnost vyplývá z Vyjádření policie ze dne 6. 3. 2009 (založené v správním spise), zaslané správci daně jako odpověď na výzvu k součinnosti. Ve vyjádření je uvedeno, že jednatel žalobce RNDr. Ing. P. K., DrSc. byl výzvou ze dne 23. l. 2009, kterou převzal osobně dne 9. 2. 2009 vyzván k převzetí věcí. Vzhledem k tomu, že RNDr. Ing. P. K., DrSc. na tuto výzvu nikterak nereagoval a věci si nepřevzal, zaslal mu dne 5. 3. 2009 policejní orgán Opětovnou výzvu k vyzvednutí věcí, aby se dostavil dne 18. 3. 2009 v 10:30 hod na zdejší součást policie a věci si vyzvedl. O tom, zda si tuto opětovnou výzvu převzal, nemáme zatím informaci. Při domovní prohlídce dne 7. 11. 2008 byly zajištěny RNDr. Ing. P. K., DrSc. ještě osobní počítače a notebooky a Ing. P. K. počítač, notebooky a záznamová média. O možnosti vyzvednout si počítače, notebooky a záznamová media byli oba jmenovaní vyrozuměni Výzvami ze dne 18. 2. 2009, které si osobně převzali (RNDr. Ing. P. K., DrSc. dne 23. 2. 2009, Ing. P. K. dne 24. 2. 2009), ale nikterak na ně nereagovali a věci si nevyzvedli. Z tohoto důvodu jim byly zaslané Opětovné výzvy k vyzvednutí věcí, aby se dostavili dne 18. 3. 2009 v 10:00 hod. (RNDr. Ing. P. K., DrSc.) a ve 13:00 hod. (Ing. P. K.) na zdejší součást policie a věci si vyzvedli. v závěru vyjádření je uvedeno, že policejní orgán o tom, zda si tuto opětovnou výzvu převzali, nemá zatím informaci. Na základě konstatovaného dokumentu má soud za prokázané, že policejní orgán umožnil vrácení zajištěných věcí společnosti žalobce, a této možnosti ze strany žalobce nebylo využito. Pokud jde o žalobní námitku poukazující na fakt, že správce daně vycházel „z nesprávných a zkreslených“ údajů pořízených od Policie ČR, žalobce nekonkretizuje, které údaje, popř. důkazy, má na mysli, nebo čeho se má zkreslení týkat, aby toto tvrzení bylo možno přezkoumat, nadto nutno zdůraznit skutečnost, že Písemností ze dne 13.12.2009 byl žalobce seznámen se způsobem stanovení daně za použití pomůcek a současně byl informován, jaké pomůcky budou použity, žalobce k tomuto oznámení ničeho nenamítal a na písemnost ani jinak nereagoval. Tvrzení žalobce, že policie se „urputně brání v pořízení seznamu věcí, které mají být vráceny“ není pro věc relevantní, neboť z výše konkretizovaných podkladů nacházejících se v správním spise vyplývá, že již usnesením ze dne 23. 1. 2009 vyzval policejní orgán žalobce k převzetí zajištěných věcí, a o převzatých věcech si žalobce mohl pořídit seznam. Důkazy předložené při jednání (vztahující se k žalobnímu bodu) rovněž neprokazují tvrzení uplatněné v žalobě. Žádost jednatele žalobce o součinnost ze dne 11. 5. 2010 a Žádost o šetření ze dne 18. 7. 2013, adresovaná PČR, Policejnímu prezidiu, prokazují pouze, že se jednatel žalobce trvá na svém požadavku, že nepřevezme své zabavené věci pokud současně nebude vyhotoven podrobný seznam zabavených věcí a dokumentů. Z Reakce PČR na podání ze dne 24. 6. 2010, vyplývá, že prověrkou ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování bylo zjištěno, že jednatelem společnosti YXELL (osoba totožná s jednatelem žalobce) byly poskytnuty neúplné informace, a „že učetnictví je sice dosud v držení policejního orgánu, ten však již usnesením rozhodl o jeho vrácení, a vyzval Vás k jeho převzetí, což jste odmítnul a tím, že žádáte o kompletní listinný seznam dokumentů. Přitom policejní orgán užívá sice popis obecnější, avšak užívaný již od zajištění účetnictví dne 7. 11. 2008“. Z citovaného textu má soud za prokázané, že žalobce si mohl zabavené věci včetně účetnictví převzít, a seznam zabavených věci je veden tak, jak byl pořízen dne 7. 11. 2008 při zabavení věcí, takže nelze dovodit nemožnost převzetí zabavených věcí, a tím není prokázána ani objektivní nemožnost předložit v daňovém řízení účetnictví, nebo-li objektivní nemožnost prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání. Výzva k převzetí věci ze dne 3. 7. 2013, předložená při jednání, potvrzuje skutečnost, že již dne 20. 1. 2009 bylo vydáno usnesení vrácení věcí. Vzhledem k uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, jenž v řízení nebyl úspěšný, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaný v řízení úspěšný byl a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech spojených s ústním jednáním před soudem, a to cestovně pověřeného zaměstnance žalovaného autem ve výši 3012,- Kč, a stravné pověřeného zaměstnance ve výši 67,- Kč. Proto soud přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.079,-Kč. Jako nedůvodný soud shledal požadavek žalovaného, který s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 žádal, aby mu soud přiznal na nákladech řízení také paušální náhradu coby nákladů hotových výdajů za 3 úkony po 300,- Kč tj. 900,- Kč. Soud je totiž přesvědčen o tom, že závěry citovaného nálezu na žalovaného, který v řízení vystupuje jako správní orgán státu, nedopadají. Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel ze specifického účelu civilního procesu s tím, že se snažil vyřešit nerovné postavení „zejména chudých a právně nevzdělaných jednotlivců při uplatňování jejich práva na přístup k soudu“ Z toho je patrné, že ústavní soud řešil přiznání paušální náhrady za zcela jiných podmínek. Nelze totiž odhlédnout od toho, že žalovaný jako správní orgán disponující skupinou právních odborníků v řízení před správním soudem obhajuje závěry svých vlastních rozhodnutí, to znamená, že je ve zcela odlišném postavení nežli žalovaný v civilním řízení. V souladu s ustálenou soudní judikaturou soudy ve správním soudnictví nepřiznávají žalovaným správním orgánům právo na náhradu nákladů řízení ani v případě, kdy je správní orgán zastoupen advokátem, právě s ohledem na to, že obhajoba vlastního rozhodnutí je předmětem činnosti správního orgánu a přiznat náhradu nákladů by bylo možné pouze v případě, že by správní orgán prokázal, že mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné činnosti. O to víc to platí pro vztah k požadavku úhrady pouze paušální náhrady.

Poučení