10 Af 267/2012 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ABOSS GROUP a.s. se sídlem České Budějovice, Smetanova 29, právně zast. advokátem, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20.1.2012 č.j. 344/12-1300, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 23.3.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20.1.2012 č.j. 344/12-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26.11.2010, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2007 ve výši 29.450,- Kč a sdělena povinnosti platit penále ve výši 5.890,- Kč, únor 2007 ve výši 102.602,- Kč a penále ve výši 20.520,- Kč, březen 2007 ve výši 156.522,- Kč a penále ve výši 31.304,- Kč, duben 2007 ve výši 320.321,- Kč a penále ve výši 64.064,- Kč, květen 2007 ve výši 254.932,- Kč a penále ve výši 50.986,- Kč, červen 2007 ve výši 85.645,- Kč a penále ve výši 17.129,- Kč, červenec 2007 ve výši 294.416,- Kč a penále ve výši 58.883,- Kč, srpen 2007 ve výši 78.775,- Kč a penále ve výši 15.755,- Kč, září 2007 ve výši 981.937,- Kč a penále ve výši 196.387,- Kč, říjen 2007 ve výši 544.979,- Kč a penále ve výši 108.995,- Kč, listopad 2007 ve výši 904.433,- Kč a penále ve výši 180.886,- Kč, prosinec 2007 ve výši 293.709,- Kč a penále ve výši 58.741,- Kč, březen 2008 ve výši 510.150,- Kč a penále ve výši 102.030,- Kč, duben 2008 ve výši 580.093,- Kč a penále ve výši 116.018,- Kč, květen 2008 ve výši 490.320,- Kč a penále ve výši 98.064,- Kč, červen 2008 ve výši 239.312,- Kč a penále ve výši 47.862,- Kč, červenec 2008 ve výši 386.937,- Kč a penále ve výši 77.387,- Kč, září 2008 ve výši 303.098,- Kč a penále ve výši 60.619,- Kč, říjen 2008 ve výši 188.766,- Kč a penále ve výši 37.753,- Kč, listopad 2008 ve výši 263.545,- Kč a penále ve výši 52.709,- Kč, prosinec 2008 ve výši 461.777,- Kč a penále ve výši 92.355,- Kč, leden 2009 ve výši 296.947,- Kč a penále ve výši 59.389,- Kč, únor 2009 ve výši 18.563,- Kč a penále ve výši 3.712,- Kč, březen 2009 ve výši 146.517,- Kč a penále ve výši 29.303,- Kč, duben 2009 ve výši 292.758,- Kč a penále ve výši 58.551,- Kč, květen 2009 ve výši 136.610,- Kč a penále ve výši 27.322,- Kč, červen 2009 ve výši 385.168,- Kč a penále ve výši 77.033,- Kč, srpen 2009 ve výši 25.123,- Kč a penále ve výši 5.024,- Kč, září 2009 ve výši 491.924,- Kč a penále ve výši 98.384,- Kč, říjen 2009 ve výši 185.271,- Kč a penále ve výši 37.054,- Kč, listopad 2009 ve výši 315.116,- Kč a penále ve výši 63.023,- Kč, prosinec 2009 ve výši 713.609,- Kč a penále ve výši 142.721,- Kč a tato rozhodnutí potvrzena. (2) Žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného ze dne 20.1.2012 je v rozporu s právními předpisy a jeho vydáním došlo k porušení práv žalobce. Rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení a jsou v rozporu se skutečností. Toto své tvrzení žalobce odůvodnil tak, že žalovaný v rozhodnutí sice popisuje jednotlivé důkazní prostředky, výpovědi zástupců žalobce, výpovědi osob, které přijaly zdanitelná plnění od žalobce či zdanitelná plnění žalobci poskytly, avšak přestože řada důkazů svědčí o tom, že se zdanitelná plnění uskutečnila, žalovaný k tomuto nepřihlédl, a ponechal dodatečné platební výměry v té výši, v jaké stanovil správce daně. Akceptoval v plném rozsahu závěry a hodnocení svědecké výpovědi F. F., tak jak je správcem daně učiněno v protokole ze dne 26.10.2011. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem správce daně, že svědek F. F. o svém vztahu k plátci nevypovídal pravdivě. Hodnocení žalovaného vnímá žalobce jako účelové s cílem zpochybnit tohoto svědka, přestože svědek potvrdil obchodní spolupráci se žalobcem. Dále potvrdil i způsob úhrady faktur, přebírání hotovostních úhrad, přičemž je pochopitelné, že si svědek s odstupem času podrobnosti a detaily nepamatoval. Žalobce trvá na tom, že ve většině případů prokázal přijetí zdanitelných plnění od plátce daně z přidané hodnoty. Žalobce vyjádřil nesouhlas s hodnocením uskutečněných zdanitelných plnění M. N. Z protokolu o ústním jednání ze dne 30.8.2010 vyplývá, že M. N. zprostředkování skutečně žalobci poskytovala. Šetřením u Finančního úřadu pro Prahu 3 bylo prokázáno, že M. N. prováděla obchodní, subdodavatelskou činnost pro žalobce, která zahrnovala informace o dodavatelích. Dohlížela na správnost a včasné předávání zakázek, tedy uskutečňovala zdanitelná plnění ve prospěch žalobce. Činnost se uskutečnila na základě ústního ujednání, převážně telefonicky, e-mailem, případně faxem. Žalobce prokázal, že veškerá zdanitelná plnění od M. N. řádně uhradil a M. N. příslušnou daň z přidané hodnoty z těchto uskutečněných zdanitelných plnění příslušnému finančnímu úřadu řádně odvedla. Stát by tudíž v tomto případě inkasoval hodnotu DPH dvakrát. Žalobce neporušil ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť přijal zdanitelná plnění od M. N. a použil je pro svou ekonomickou činnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce setrval na tom, že předloženými důkazy i výpověďmi L. H. a A. B. bylo prokázáno, že určitá zdanitelná plnění žalobce skutečně přijal, a že mu v těchto případech vznikl nárok na odpočet daně. To však žalovaný neakceptoval. Žalobce navrhoval v odvolání k prokázání svých tvrzení vyslechnout svědka M. K., jediného akcionáře společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL a.s., který byl od 1.12.2009 jediným akcionářem společnosti. Správce daně ani žalovaný tento důkaz neprovedli. Z těchto námitek vyplývá, že rozhodnutí jsou nesprávná, neodpovídají skutečnosti a jsou vydány v rozporu se zákonem. Postup žalovaného je v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků i daňového řádu i porušením práva žalobce na zákonný postup orgánů státní moci. Postup žalovaného byl v rozporu se základními zásadami daňového řízení, a to § 2 odst. 3 a 7 zákona o správě daní a poplatků a ustanovením § 50 odst. 3 téhož zákona. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (3) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Stejně tak se vyjádřil žalobce písemným podáním doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 30.5.2012. (4) Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření k žalobě nejprve uvedl podstatná data z daňového řízení. K žalobním námitkám žalovaný uvedl, že se správci daně nepodařilo ověřit u obchodních partnerů žalobce, že k poskytnutí plnění došlo způsobem deklarovaným na předložených daňových dokladech. Naopak správce daně zjistil fakta o nevěrohodnosti poskytnutí a přijetí předmětných plnění. K prokázání nároku na odpočet daně nestačí předložit formálně bezchybný doklad. Takové doklady žalobce správci daně sice předložil a navrhl provedení důkazních prostředků, avšak těmito důkazy nebylo prokázáno skutečné přijetí plnění a jeho použití k ekonomické činnosti žalobce. Zpochybnil-li žalobce svědeckou výpověď F. F., žalovaný setrval na tom, že svědeckou výpověď hodnotil správně. Mezi tvrzeními žalobce a výpovědí svědka F. F. existují zásadní rozdíly a nepřesnosti. Svědek spolupráci se společností CARVIA INTERCONTINENTAL a.s. popsal obecně a nekonkrétně, což neodpovídá rozsahu tvrzené spolupráce. Nevěrohodné bylo i vyjádření ke způsobu úhrady závazků a předávání hotovostních plateb. V této souvislosti žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na stranách 15 – 17. Dále odkázal na listiny, které jsou součástí daňového spisu. Stejně uvedl žalovaný i ohledně hodnocení výpovědi M. N., a k tomu odkázal na stranu 19 – 21 žalobou napadeného rozhodnutí. Po shromáždění a vyhodnocení důkazů správce daně vyslovil závěr, že žalobce neprokázal, že plnění od uvedených právnických a fyzických osob přijal tak, jak deklaroval v daňových dokladech a použil je pro svou ekonomickou činnost. Žalovaný je přesvědčen, že takový postup je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu postupoval správce daně v souladu se zákonem, když žalobci dodatečně vyměřil celkově daň z přidané hodnoty ve výši ve výši 10.479.325,- Kč a penále ve výši 2.095.853,- Kč. Rozhodnutí žalovaný označil za věcně správné a zákonu odpovídající. III. Obsah správních spisů (5) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (6) Správce daně zahájil u žalobce kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2007 – prosinec 2008 dne 6.1.2010. Dne 8.7.2010 dále zahájil daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009 – prosinec 2009. Správci daně vznikly v těchto obdobích pochybnosti ohledně daňových dokladů a plateb, které měl žalobce bezhotovostně provést ve prospěch společnosti K.M.P. control, spol. s r.o., spol. CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. či REMONST stavební spol. s.r.o. Za tím účelem vyzval k součinnosti Českou spořitelnu a.s., Raiffeisen Bank a.s., Komerční banku a.s. a ING Bank, aby poskytla správci daně informace o účtech k vyjmenovaným společnostem. Dále požádal Finanční úřad v Třebíči provedení místního šetření za účelem uskutečnění zdanitelných plnění společností K.M.P. control, spol. s r.o. ve prospěch žalobce a Finanční úřad pro Prahu 3 o provedení místního šetření u paní M. N. za účelem zjištění spolupráce se společností žalobce a subdodavateli společnosti žalobce a společností Wunderman s.r.o. Zároveň požádal o provedení svědecké výpovědi M. N. Současně požádal místně příslušného správce daně společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. o provedení místního šetření u této společnosti o zjištění rozhodných skutečností týkajících se žalobcem tvrzených obchodních případů. Totéž požadoval u místně příslušného správce daně společnosti ENERGOLAND spol. s r.o. (7) Dne 8.7.2010 správce daně při ústním jednání, o kterém byl sepsán protokol, požádal žalobce o vysvětlení konkrétních skutečností žalobce. Žalobce dne 23.8.2010 při ústním jednání sdělil, že ohledně prověřovaných plateb na konkrétně uvedený účet se jednalo o poskytnuté zdanitelné plnění, které nebylo uvedeno v daňovém přiznání a nebylo z něho přiznána a odvedena daň. Kopie faktur žalobce předložil správci daně. Správce daně ověřoval údaje i u Finančního úřadu pro Prahu 5 a uzavřel, že z konkrétně uvedených zdanitelných plnění základ daně 139.200,- Kč nebyla odvedena daň a účetnictví žalobce je tedy neúplné a nesprávné. Dalším šetřením dožádaného správce daně dne 27.7.2010 bylo zjištěno, že společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. je nekontaktní a z poskytnutých fotokopií přiznání k dani z přidané hodnoty bylo zjištěno, že tato společnost nemohla přiznat veškerá zdanitelná plnění, která jsou uvedena v dokladech, a které měl žalobce od této společnosti přijmout. Z dalšího dožádání Finančního úřadu pro Prahu 3 v souvislosti s prověřováním daňových dokladů vystavených M. N. bylo zjištěno, že konkrétní daňové doklady vystavila a vykázala pro daňové účely. Z výpovědi M. N. však nebylo sděleno ke skutečnému přijetí zdanitelných plnění nic konkrétního, ani o jaké konkrétní služby se mělo jednat. (8) Správci daně vznikly pochybnosti v průběhu provedených šetření a ústních jednání a vydal proto výzvu dne 7.10.2010, ve které podrobně uvedl, jaké byly předloženy doklady, popsal zjištění u společnosti K.M.P. control spol. s r.o. ohledně uplatněných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty za konkrétně vyjmenovaná zdaňovací období s vyčíslením částek, stejně tak u společnosti REMONST stavební spol. s r.o., CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s., u které srovnal popis přijatých zdanitelných plnění a dat uskutečnění zdanitelných plnění na těchto dokladech s uskutečněnými zdanitelnými plněními a daty uskutečnění zdanitelných plnění a popsal zjištění. Správce daně vysvětlil, že pochybuje o tom, že přijatá zdanitelná plnění se mohla uskutečnit tak, jak bylo žalobcem tvrzeno s ohledem na to, že pokud měly být platby (úplaty) za zdanitelná plnění, která jsou podrobně vyčíslena v připojených tabulkách byly prováděny bezhotovostně. Správce daně totiž zjistil, že příjemce finančních prostředků nebyla společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. Současně zjistil, že účetnictví žalobce je nesprávné a neprůkazné. Měl proto pochybnost o tom, že společnost žalobce skutečně přijala a použila jím vykazovaná zdanitelná plnění k ekonomické činnosti žalobce. Rovněž správce daně vyjádřil pochybnost o tom, že žalobce přijal plnění od M. N., tak jak je popsal v této výzvě podrobně na základě dokladů, které měl k dispozici. Ve výzvě správce daně stanovil žalobci povinnost, aby se do 15 dnů od doručení výzvy k pochybnostem správce daně vyjádřil a doložil, že na konkrétně uvedených dokladech uvedená zdanitelná plnění skutečně přijal od osob uvedených na dokladech. Výzva byla žalobci doručena dne 7.10.2010 elektronicky do datové schránky. Žalobce převzal písemnost 12.10.2010. Do dne projednání zprávy o daňové kontrole se k výzvě nevyjádřil. Správce daně proto uzavřel, že za situace, kdy dodavatel poskytnutí zdanitelného plnění a přijatých plateb výslovně popřel, neexistuje žádná objektivně zdanitelná skutečnost, která by svědčila o dodání zdanitelného plnění. To se týkalo společnosti K.M.P. control s.r.o. a REMONST stavební spol. s r.o. U společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. správce daně uvedl, že žalobce nejprve předložil daňové doklady, faktury a příjmové pokladní doklady a výdajové pokladní doklady, avšak předložení dokladů samo o sobě nedokládalo faktické přijetí zdanitelného plnění. Především však co se týkalo konkrétního rozsahu tohoto plnění, tedy zda se dokládaná operace skutečně realizovala. Věrohodnost žalobcem předložených daňových dokladů zpochybnila skutečnost, že společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. je zcela nekontaktní a dožádaný správce daně zjistil, že společnost nemohla veškerá zdanitelná plnění, které žalobce vykazoval, přiznat, tudíž bylo ve vztahu k těmto zdanitelným plněním uzavřeno, že žalobce nemohl tato zdanitelná plnění přijmout. Ke zpochybnění daňových dokladů přispěly rozpory v otázce popisu a množství zdanitelných plnění na fakturách přijatých a vydaných a obecné a nekonkrétní popisy zdanitelných plnění. Rovněž ohledně zdanitelných plnění uskutečněných M. N. správce daně dospěl k závěru, že přetrvávaly pochybnosti ohledně přijetí těchto deklarovaných plnění, a to i za situace, že M. N. potvrdila, že koordinační služby poskytovala. Její výpověď však byla obecná a mezi tvrzením žalobce a svědeckou výpovědí paní M. N. existovaly zásadní rozpory. Výslech M. N. neprokázal rozsah ani způsob provádění koordinačních či zprostředkovatelských služeb. Správce daně připustil, že si účastníci obchodních vztahů nemusí sice přesně pamatovat všechny detaily obchodních transakcí, avšak u zakázky přesahující 8.500.000,- Kč se nejednalo o bezvýznamnou událost, a přitom M. N. nebyly známy základní povinnosti zúčastněných stran, ani kdy se spolupráce uskutečnila. Navíc svědkyně uvedla, že společnost nezná. Přitom důkazní břemeno bylo na straně žalobce a žalobce byl povinen prokázat v případě zprostředkování (koordinace) obchodních vztahů, jak se taková činnost konkrétně udála. Takové konkrétní údaje nebyly sděleny ani M. N. potvrzeny. Sdělení, že vždy bylo plněno vše na základě ústní dohody nebylo opřeno o žádné důkazy, a proto nemohlo v daňovém řízení z hlediska daňového obstát. (9) Správce daně tyto své závěry vyjádřil ve zprávě o daňové kontrole, kterou se zástupcem žalobce projednal dne 18.11.2010. Zpráva byla projednána s L. H. a A. B., kteří sdělili, že je jasná, a že se k obsahu zprávy vyjádří v rámci odvolacího řízení. Dne 26.11.2010 vydal správce daně dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, kterou dodatečně vyměřil za období leden – prosinec 2007, březen – červenec a září – prosinec 2008 a leden – červen a srpen – prosinec 2009 v celkové výši 10.479.325,- Kč a k tomu příslušející penále v částce 2.095.853,- Kč. Blíže byly dodatečné platební výměry identifikovány v bodě (1) rozsudku. (10) Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání. V rámci odvolacího řízení bylo požádáno dožádaného správce daně Finanční úřad v Pardubicích o provedení výslechu svědka M. K. Dožádaný správce daně dne 15.6.2011 sdělil, že na základě místního šetření ze dne 10.6.2011 bylo zjištěno, že na adrese, která byla uvedena, se nalézá ubytovna Statutárního města Pardubice a bylo sděleno, že M. K. na této adrese nebydlí a nikdy nebydlel a veškerou korespondenci, která byla na tuto adresu zasílána vracela ubytovna zpět odesílateli. Pokud nebyl odesílatel uveden, písemnosti byly likvidovány. M. K. byl na základě zjištění databáze ADIS nekontaktní, nepřebíral korespondenci a z toho důvodu nemohla být svědecká výpověď provedena. Současně byl navržen a proveden výslech svědka F. F. Svědecká výpověď byla provedena dne 27.7.2011. Svědek uvedl, že do dne uskutečnění svědecké výpovědi nebyl ze strany žalobce jakkoliv kontaktován. V roce 2007 byl jediným akcionářem společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. a v roce 2008 akcie společnosti odprodal. V roce 2009 za společnost nejednal a ani o společnosti již neměl žádné informace. V 95 % případů spolupracoval s A. B. a spolupráce spočívala v dodávání stavebních materiálů. Fakturace se týkala i zboží, dopravy nebo balného. Obchody se uskutečňovaly automaticky, spíše telefonicky, a to v řádech milionů. Zboží bylo odesíláno s fakturou, dodacím listem, příjmovým pokladním dokladem, neboť společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. zboží na nezaplacenou fakturu nedodávala. Jednou byla dodána také ocelová konstrukce, kterou v Kroclově svařovali a společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. dodávala v roce 2007 možná i 2008 reklamní předměty. V roce 2006 nebo 2007 pneumatiky a stožáry u silnic. Cena za jednotlivá zdanitelná plnění byla stanovena dohodou a muselo být zaplaceno bez odkladu. Kromě pana B. jednal svědek s paní H. a úhrady za zdanitelná plnění probíhala vždy hotově proti zboží. Pan B. společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. nikdy nic nedlužil. Na přebírání hotovosti se podíleli i řidiči nebo asistenti, avšak tito nebyli zaměstnanci CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. Svědek platby přijímal v sídle společnosti, ale i jinde, na pracovním obědě nebo v Automoklubu. Svědek uvedl, nezná M. N., i když připustil, že M. N. mohla pro tuto společnost vykonávat zprostředkovatelskou činnost. (11) Správce daně seznámil zástupce žalobce dne 26.10.2011 s hodnocením provedené svědecké výpovědi F. F. Uzavřel, že svědecká výpověď nebyla způsobilá odstranit pochybnosti správce daně, zda společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. poskytla žalobci zdanitelná plnění, tak jak bylo zachyceno v účetních dokladech, a jak bylo správci daně dokládáno. Žalobce se dne 21.11.2011 vyjádřil k seznámení se s hodnocením svědecké výpovědi F. F. a vyjádřil nesouhlas. Uvedl, že vnímá snahu správce daně účelově hodnotit svědeckou výpověď s cílem obhájit doměření daně z přidané hodnoty. Podle žalobce svědek ve své výpovědi potvrdil obchodní spolupráci s žalobcem, potvrdil způsob úhrady faktur i prokázal, že zdanitelná plnění byla uskutečněna nebo poskytnuta. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20.1.2012 pod č.j. 344/12-1300 tak, že odvolání žalobce proti konkrétně označeným dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty ze dne 26.11.2010 za zdaňovací období leden – prosinec 2007, březen – červenec a září – prosinec 2008 a leden – červen a srpen – prosinec 2009 bylo zamítnuto a dodatečné platební výměry potvrzeny. Stalo se tak především s odůvodněním, že odvolací orgán nepřisvědčil námitkám uvedeným žalobcem v odvolání. Uzavřel, že správce daně postupoval v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, daňovým řádem i zákonem o dani z přidaného hodnoty. Žalobce neprokázal, že předmětná zdanitelná plnění skutečně přijal od osoby uvedené na dokladu od společnosti K.M.P. CONTROL spol. s r.o., REMONST STAVEBNÍ spol. s r.o., CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. a M. N. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty žalobce neuplatnil v souladu s § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Dále postupoval v rozporu s ustanovením § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť daň na výstupu z plnění od společnosti ENERGOLAND spol. s r.o., PUBLICIS Prague s.r.o., Underline s.r.o., Elektro Kroměříž s.r.o., Hořáky Třebíč spol. s r.o. a od pana Ing. O. P. ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, nepřiznal a nezaplatil. Žalobce nepředložil žádné konkrétní důkazní prostředky, aby prokázal svá tvrzení. Správce daně zajistil spravedlivé řízení a žalobci bylo umožněno konzumovat veškerá práva vyplývající ze zákona o správě daní a poplatků i daňového řádu. Důkazy byly hodnoceny v souladu se zákonem. IV. Právní názor soudu (12) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (13) V dané záležitosti bylo pro posouzení právní otázky, zda žalobci vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty rozhodující naplnění podmínek stanovených v § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Podle této právní normy má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Podmínkou pro uplatnění nároku na odpočet podle § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je prokázat nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem daně. Daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které má daňový subjekt jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a dále má povinnost toto své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Povinností daňového subjektu je prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, od 1.1.2011 § 92 odst. 3, 4 daňového řádu, podle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že nelze potřebné informace získat z vlastní úřední evidence. To jinými slovy znamená, že daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat jeho tvrzení, čímž prokáže i svůj zákonný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24.4.2006 pod č. 130/1996 Sb.). (14) Prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je tudíž nejen záležitostí formální (předložení příslušných daňových dokladů), je také záležitostí skutkovou (k uskutečnění zdanitelného plnění musí fakticky dojít). Není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je uvedeno v dokladech předložených daňovým subjektem, pak nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, nemůže být uznán. Nepostačuje pouze předložení řádně vyplněných dokladů, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo od deklarovaného plátce daně. Takovýto doklad nemůže být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Jestliže daňový subjekt nezajistí dostatek důkazních prostředků pro svá tvrzení, a naopak správce daně získá takové důkazní prostředky, které jsou v rozporu s tvrzením žalobce a toto tvrzení zpochybňují a vyvracejí, nelze vyslovit jiný závěr, než že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty není prokázán. K tomu lze kupříkladu odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 Afs 54/2009 „. . . . .každý subjekt vstupující do obchodních vztahů totiž musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti, především vzhledem k povaze poskytovaných služeb. V zájmu daňového subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval pro účely případného unesení důkazního břemene v daňovém řízení důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby skutečně došlo . . . . .“. (15) V souzeném případě žalobce tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s právními předpisy a jeho vydáním došlo k porušení práv žalobce a odkázal k tomu na ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a ustanovení § 72 odst. 1, § 73 odst. 1, § 21 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení a jsou v rozporu se skutečností. K těmto obecným výtkám konkrétně uvedl, že žalovaný sice popsal důkazní prostředky a výpovědi zástupců žalobce i výpovědi osob, které přijaly zdanitelná plnění od žalobce či zdanitelná plnění žalobci poskytly, avšak přestože z některých důkazních prostředků vyplynulo, že se zdanitelná plnění uskutečnila, žalovaný k tomu nepřihlédl, nezrušil dodatečné platební výměry a ponechal daňovou povinnost v té výši, v jaké ji správce daně stanovil. Tato žalobní námitka vytýká v obecné poloze pochybení správce daně, neuvádí však ke konkrétním zjištěním správce daně, která jsou podrobně popsána a vyčíslena v podkladu, který sloužil pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, ve zprávě o daňové kontrole a i v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, která zdanitelná plnění se skutečně uskutečnila. Žalobce nespecifikoval, kde měl správce daně konkrétně pochybit a v jakém směru měl doměřenou daňovou povinnost žalovaný správní orgán opravit. Z toho důvodu se nelze s touto žalobní námitkou vypořádat v konkrétní poloze. Správní soudy jsou soudy přezkumnými a při své činnosti postupují na základě zásady dispoziční, jak bylo výše uvedeno. Nemohou tedy vyhledávat konkrétní nezákonnosti a nahrazovat tak konkrétní formulaci žalobních bodů. Soudu nepřísluší vyhledávat nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale posuzují pouze důvodnost žalobcem vznesených konkrétních námitek. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl konkrétní porušení citovaných ustanovení, ani konkrétní důkazy, které měly svědčit o tom, že se v jednotlivých zdaňovacích obdobích zdanitelná plnění uskutečnila, pak soud se touto žalobní námitkou v konkrétní poloze zabývat nemůže. (16) Žalobce dále namítal, že se neztotožnil s hodnocením žalovaného k provedené svědecké výpovědi F. F., ani nesouhlasil se závěry, které v souvislosti s touto svědeckou výpovědí provedenou dne 26.10.2011 správce daně učinil. Vyslovil nesouhlas se závěrem správce daně, který spočíval v tvrzení, že F.F. o svém vztahu k plátci nevypovídal pravdivě. F. F. byl společníkem obchodní společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. a za tuto společnost také vyřizoval obchodní záležitosti a jednal se žalobcem. Z vyjádření svědka nelze v žádném případě činit závěr, který udělal správce daně, že svědek o svém vztahu k plátci nevypovídal pravdivě. Svědek F. F. potvrdil obchodní spolupráci se žalobcem a potvrdil i způsob úhrady a přebírání hotovostních úhrad. To, že si nepamatoval podrobnosti je s odstupem času zcela pochopitelné. Žalobce trvá na tom, že ve většině případů touto výpovědí prokázal, že přijal zdanitelná plnění od společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. (17) Tuto námitku soud nehodností jako důvodnou. Správce daně již při seznámení žalobce s hodnocením provedené svědecké výpovědi F. F. uvedl, že výpovědí svědka žalobcem tvrzené skutečnosti prokázány nebyly, neboť konfrontací vyjádření svědka a žalobce se vyskytly rozpory. Tyto rozpory správce daně konkrétně popsal. Jednalo se o rozpory při přebírání finanční hotovosti za společnost, nevědomost svědka o výši ročního obratu dodání zboží mezi společností žalobce a společností CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s., neuvedení konkrétní osoby, která za společnost CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. při uzavření jediných písemných smluv, které byly správci daně v průběhu daňového řízení předloženy, jednala. Tvrdil, že při předání zboží měla být k dispozici faktura, dodací list nebo nákladový list, paletový list a pokladní příjmový doklad, avšak správce daně konstatoval, že takové doklady mu nikdy předloženy nebyly. Hodnocení svědecké výpovědi správcem daně je logické a odpovídající údajům, které svědek při svědecké výpovědi sdělil. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že se svědek zpravidla vyjádřil obecně, neuvedl žádné konkrétní informace, kterými by mohly být konkrétní výhrady správce daně vyvráceny, či údaje uváděné žalobcem potvrzeny. Svědek nevěděl ani žádné bližší údaje o přepravě, ani jména přepravců. Z toho důvodu se soud neztotožňuje s tvrzením žalobce, že svědek potvrdil způsob úhrady, či způsob přebírání hotovostních úhrad, neboť jedná se o formální potvrzení, k čemuž nebyly poskytnuty žádné další informace, z nichž by bylo možné ověřit potvrzení některé z konkrétních úhrad, případně převzetí nějaké konkrétní hotovostní úhrady. Na rozdíl od hodnocení žalobce, soud považuje závěr žalovaného za souladný se zjištěnými skutečnostmi. Správce daně i žalovaný nezpochybnil svědka a neoznačil jej za nevěrohodného, ale hodnotil pouze obsah výpovědi tohoto svědka z hlediska přínosu pro unesení důkazního břemene žalobce. Byla-li výpověď svědka obecná, nebylo možné z ní ve vztahu ke konkrétním výtkám správce daně, které vyjádřil, jednak ve své výzvě žalobci ze dne 7.10.2010 či k pochybnostem, které vyjádřil ve zprávě o daňové kontrole, které vyústily ve vydání dodatečných platebních výměrů, považovat za odstraněné a údaje uváděné žalobcem za prokázané. Nelze tedy dovodit, že s odkazem na výpověď svědka F. F. žalobce unesl své důkazní břemeno. Závěr, který v této souvislosti žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vyslovil, odpovídá obsahu této výpovědi. Svědeckou výpovědí nebylo prokázáno, že žalobcem uvedená plnění skutečně přijal od této společnosti a využil je ke své ekonomické činnosti, tedy nebylo prokázáno, že nárok na odpočet od této společnosti uplatnil žalobce v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. (18) Přisvědčit nelze ani další žalobní námitce, že žalovaný postupoval stejným způsobem v případě uskutečněných zdanitelných plnění p. M. N. Podle žalobce z protokolu o ústním jednání ze dne 30.8.2010 M. N. zprostředkování žalobci poskytovala. Tento svůj názor žalobce opírá i o šetření Finančního úřadu pro Prahu 3, z kterého mělo být prokázáno, že M. N. prováděla obchodní subdodavatelskou činnost pro žalobce, která zahrnovala informace o dodavatelích. Dohlížela na správnost a včasné předávání zakázek, tedy uskutečňovala zdanitelná plnění ve prospěch žalobce. Činnost se uskutečňovala na základě ústního jednání, převážně telefonicky, e-mailem, případně faxem. Žalobce dále prokázal, že veškerá zdanitelná plnění od M. N. řádně uhradil a paní M. N. příslušnou daň z přidané hodnoty z těchto uskutečněných zdanitelných plnění finančnímu úřadu řádně odvedla. V tomto případě by byla státem inkasována daň z přidané hodnoty dvakrát. (19) K závěru o nedůvodnosti této žalobní námitky soud dospěl na základě písemností založených ve správním spise. M. N., která byla vyslechnuta jako svědek dne 30.8.2010 uvedla, že za společnost žalobce zná pouze paní H. a spolupráce probíhala telefonicky, e- mailem, faxem, avšak na rozdíl od žalobce uvedla, že paní H. zná i osobně. Spolupráci s jinými osobami nevyloučila, avšak žádné konkrétní údaje k tomu neuvedla. Činnost popsala tak, že doporučovala pouze výrobce dle ceny a průzkumu, na žalobci pak spočíval výběr a konečné rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, činnost označila jako koordinační, v níž byl zahrnut soupis dodavatelů dle požadavků žalobce. Při porovnání informací poskytnutých správci daně žalobcem a sděleními svědkyně byly zjištěny rozpory, kupříkladu když žalobce uvedl, že M. N. zajišťovala koordinační činnost u společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. a LB DIRECT, přičemž svědkyně uvedla, že se společností CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. nespolupracovala, tuto společnost nezná a nesdělila, kdo mohl spolupráci s touto společností iniciovat. Zjištěné rozpory se žalobci na základě výzvy správce daně ze dne 7.10.2010 odstranit nepodařilo. Navíc svědecká výpověď M. N. byla obecná, svědkyně si nepamatovala žádné detaily koordinační práce, ani povinnosti zúčastněných stran, a to ani za situace, že za práci měla dostat vyplacenou odměnu ve výši 4.561.865,- Kč. Služby, které měla žalobci zajistit, měly odpovídat částce přesahující 8 500 000,- Kč. Jednalo se o značná plnění, u nichž je předpoklad, že s ohledem na rozsah těchto plnění, budou významná pro zúčastněné strany a z toho důvodu lze předpokládat, že tyto strany budou o těchto plněních předkládat konkrétní důkazy. To v dané věci splněno nebylo. Výpovědí svědkyně nebylo doloženo, jaké služby měla žalobci poskytnout. Navíc svědkyně M. N. uvedla ke konkrétní činnosti pro společnost žalobce, že takové informace nebyly náplní její práce. Proto správce daně zcela v souladu se zásadami stanovenými zákonem o správě daní a poplatků i posléze daňovým řádem, hodnotil výpověď M. N. jako nekonkrétní, neboť považoval za nevěrohodné tvrzení svědkyně, že neví, jaká konkrétní koordinační činnost probíhala, či jaké byly povinnosti zúčastněných stran, v jakých obdobích se spolupráce uskutečnila. Navíc neznalost společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. byla zcela zásadní pro správcem daně vyslovený závěr, neboť to měla být právě svědkyně, která měla předávat zakázky této společnosti. Výslechem svědkyně M. N. nebyly odstraněny pochybnosti správce daně o tom, že žalobce přijal zdanitelná plnění, tak jak byla popsaná na dokladech vystavených M. N., a že je použil pro uskutečněných své ekonomické činnosti, neboť nebylo uvedeno, k jaké konkrétní ekonomické činnosti měla být tato plnění využita. Soud proto uzavřel, že je zcela logický závěr správce daně, že výpověď svědkyně N. je nevěrohodná, neboť nelze si představit, že by činnost svědkyně spočívala v předání zakázky společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s., neboť tato společnost nemohla svědkyni sdělit, že je zakázka připravena k expedici a ta pak nemohla zkontaktovat žalobce, neboť tuto společnost svědkyně, jak sama uvedla, nezná. Rovněž nelze akceptovat tvrzení žalobce o tom, že svědkyně N. koordinovala činnost dalších dodavatelů, neboť sama při svědecké výpovědi takovou činnost popřela. Svědkyně neznala jediné jméno dodavatele, jehož činnost měla koordinovat (tiskárny, dopravce, v souvislosti s podklady pro výrobu zakázky, výši rabatů apod.). Pokud by vykonávala skutečně koordinační činnost, nelze si představit, že by neměla povědomost o skutečném pohybu zboží nebo o tom, že některé zboží odebírala společnost Wuderman s.r.o. od výrobce a nikoliv od žalobce. Rovněž si odporuje tvrzení svědkyně, že znala osobně pani H., která uvedla, že paní N. osobně neznala. Údaje uvedené svědkyní M. N. v obecné poloze sice mohou čistě v rovině teoretické představovat potvrzení poskytnutí koordinačních služeb, avšak při konkrétní analýze údajů uvedených svědkyní při konfrontaci údajů uvedenými žalobcem, případně dalším svědkem je z výše uvedeného jednoznačné, že nebyl prokázán rozsah ani způsob provádění koordinačních či zprostředkovatelských služeb. Nelze si reálně představit, že by si svědci nepamatovali detaily obchodních transakcí, pokud by se jednalo o zakázky přesahující značně vysoké částky. Údaje uvedené M. N. správně byly správcem daně hodnoceny tak, že spolupráce byla potvrzena pouze verbálně a v obecné poloze, nikoliv však skutečnými důkazy, navíc mezi vyjádřením žalobce a svědkyně byly zjištěny zásadní rozpory, které nebyly nikterak odstraněny. Hodnocení svědecké výpovědi M. N. a závěry vyvozené z této svědecké výpovědi správcem daně soud považuje za logické a správné. (20) Důvodnou neshledal soud námitku ohledně dvojího inkasa daně z přidané hodnoty státem. Žalobce neuvedl, k jakým konkrétním zdanitelným plněním se tato výhrada vztahuje. Proto se nelze s touto námitkou vypořádat konkrétně. Ve vztahu k nedoložení uskutečnění konkrétních zdanitelných plnění, které měly být poskytnuty p. M. N. (žalobce neprokázal přijetí těchto plnění ani použití pro svou ekonomickou činnost) nelze přisvědčit, že by se mělo jednat o totožná plnění (vykázaná M. N.), a tudíž nelze o dvojím inkasu vůbec uvažovat. (21) Žalobce sám k výzvám správce daně k odstranění pochybností nenabídl žádné konkrétní důkazní prostředky. Jestliže komunikace žalobce s obchodními partnery probíhala telefonicky, faxem či osobním kontaktem, bylo jistě na jeho volbě, jakým způsobem zajišťuje svou obchodní činnost, nicméně je rizikem daňového subjektu, že se v případě tohoto způsobu vstupování do obchodních vztahů dostane v případě nedoložení svých tvrzení do důkazní nouze. Pokud daňový subjekt nezachoval náležitou míru obezřetnosti a nebyl schopen svá tvrzení doložit potřebnými důkazy, nelze dospět k závěru, že svá tvrzení prokázal, neboť pouhé tvrzení, které není opřeno důkazy není v daňovém řízení náležitým důkazem. Žalobce důkazní prostředky nepředložil, nesplnil svou důkazní povinnost, neunesl své důkazní břemeno, a proto byl závěr správce daně odpovídající daňovým předpisům. (22) Pokud žalobce v další části žaloby trval na tom, že doklady a důkazy, které správci daně předložil, stejně jako výpověďmi L. H. a A. B. prokázal, že určitá zdanitelná plnění skutečně přijal a v těchto případech mu vznikl nárok na odpočet daně, pak tato žalobní námitka je formulována opět v obecné poloze. Pokud žalobce zastával názor, že určitá zdanitelná plnění skutečně přijal, bylo jeho povinností v žalobě konkrétně specifikovat, o jaká konkrétní zdanitelná plnění se jednalo a k nim odkázat na důkazy, kterými by doložil, že určitá zdanitelná plnění skutečně přijal. To se však žalobci prokázat nepodařilo. Soudu nepřísluší v rámci řízení o správní žalobě, tak jak bylo již výše uvedeno pod bodem (15) vyhledávat nezákonnosti za žalobce a nahrazovat tak aktivitu žalobce při konkrétní formulaci žalobních bodů. Tuto žalobní námitku proto soud s ohledem na již výše uvedené rovněž nepovažuje za důvodnou. (23) Žalobce v žalobě dále uvedl, že navrhoval vyslechnout svědka M. K., avšak správce daně ani žalovaný tento důkaz neprovedli. K tomu lze odkázat na zjištění učiněná správcem daně, že M. K. byl akcionářem společnosti CARVIA INTERCONTINENTAL, a.s. od 1.12.2009. Tento návrh učinil žalobce teprve po skončení daňové kontroly v rámci odvolacího řízení, a tehdy si vzpomenul, že M. K., se kterými měl jednat, mohl potvrdit pořízení zboží v hodnotě cca 19.000.000,- Kč. Správce daně vyhověl návrhu žalobce a požádal Finanční úřad v Pardubicích o výslech M. K.. Místní příslušný finanční úřad v místě adresy trvalého pobytu M. K. provedl místní šetření. Na adrese, kterou žalobce uvedl, se nalézala ubytovna Statutárního města Pardubice, a bylo zjištěno, že M. K. na této adrese nebydlí a nikdy nebydlel. Dále bylo zjištěno, že M. K. je nekontaktní a nepřebíral korespondenci zasílanou Finančním úřadem v Pardubicích a správci daně nebylo známo, kde se pan K. skutečně zdržoval. Z toho důvodu nebylo možné provést požadovanou svědeckou výpověď. Žalovaný se s touto žalobní námitkou vypořádal na straně 14 žalobou napadeného rozhodnutí. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalobce, že správce daně ani žalovaný tento důkaz neprovedli, neboť z rozhodnutí je zřejmé, že se daňové orgány návrhem žalobce na provedení výslechu svědka zabývaly. K tomu lze poznamenat, že žalobce neuvedl, jaká konkrétní svá tvrzení hodlá výslechem svědka doložit. (24) Soud proto uzavřel, že správní orgány při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť hodnotily důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a přihlížely k tomu, co při správě daní vyšlo najevo. Rovněž se řídily i judikaturou Nejvyššího správního soudu při hodnocení obdobných záležitostí a dbaly na to, aby při posuzování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V rozhodnutí je podrobně vysvětleno, jaký význam měly jednotlivé důkazy pro rozhodnutí správce daně, co z provedených důkazů správce daně zjistil, co zůstalo nepotvrzeno, jaké důkazy byly pro posouzení věci podstatné a využitelné. Dokazování provedené správcem daně odpovídalo požadavkům daňových předpisů. Povinností správce daně bylo, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a nebyl přitom vázán jen návrhy daňových subjektů. Naopak daňový subjekt prokazuje vždy všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném tvrzení a dalších podáních. Správce daně se při dokazování řídí základními zásadami daňového řízení. Tyto zásady byly v konkrétním případě dodrženy. Soud neshledal důvodnou námitku, která byla vznesena rovněž v obecné poloze, že postup žalovaného byl v rozporu se zásadami daňového řízení, neboť žalobce neuvedl, v jaké konkrétní souvislosti mělo porušení zásad daňového řízení nastat. Žalobce neunesl po stránce materiální důkazní břemeno, neboť jak je vpředu rozvedeno, v projednávané věci neprokázal, že zdanitelná plnění přijal od deklarovaných plátců DPH. Správce daně provedl dokazování v souladu s procesními předpisy a vyslovil závěry, které odpovídají provedenému dokazování. (25) V důsledku těchto závěrů lze vyslovit, že žalobci nárok na odpočet daně ve smyslu § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nevznikl. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. VI. Závěr, náklady řízení (26) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky neshledal důvodné a rozhodnutí žalovaného považuje za přezkoumatelné a vydané v souladu s právními předpisy. Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta. (27) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení