10 Af 27/2010 - 18
Citované zákony (9)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce S. N., právně zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.1.2010, č.j. 188/10-1100, takto:
Výrok
Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 29.3.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného dne 29.1.2010, č.j. 188/10-1100, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 27.8.2009, č.j. 56672/09/105910304018, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2005 ve výši 17 408,- Kč tak, že žalobci byla dodatečně vyměřena daň ve výši 49 856,- Kč. Žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu v obou stupních jsou nezákonná a byl jimi zkrácen na svých právech. Správce daně Finanční úřad ve Strakonicích žalobci vyměřil daň z příjmu fyzických osob v částce 17 408,- Kč, aniž z dodatečného platebního výměru vyplývalo, z jakého důvodu byla daň vyměřena. Tento důvod je zřejmý z druhostupňového rozhodnutí, kterým byla dodatečně zvýšena daňová povinnost žalobce na částku 49 856,- Kč. Správci daně v obou stupních učinili nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudili. Konkrétně jednalo se o závěr správce daně druhého stupně, že žalobce neprokázal důvodnost výdajů na cestovné v částce 155 802,- Kč, a to zejména za období, kdy se nacházel ve stavu pracovní neschopnosti. Žalovaný uzavřel, že předložená kniha jízd je nevěrohodná, neúplná a neprůkazná. Žalovaný polemizoval i s reálnou možností uskutečnění pracovních cest žalobce za pomoci přítelkyně, nyní manželky žalobce. Žalobce poukazuje na to, že vykázal- li v konkrétním zdaňovacím období příjmy spočívající v uzavírání smluv s různými klienty, pak se musel na tato místa nějakým způsobem dopravit. Správcem daně konstatované porušení předpisů o nemocenském pojištění ze strany žalobce nemůže mít žádný význam pro výši uznatelných výdajů na dosažení zdanitelných příjmů. Žalobce polemizuje s úvahami správce daně ohledně neuskutečnění některých konkrétních pracovních cest tím, že nabízí alternativy možného uskutečnění těchto cest včetně časového rozvrhu. Za nepřípadné označil žalobce argumenty správce daně ohledně neprůkaznosti pracovních cest z důvodu nedoložení parkovacího lístku či dokladu o pronájmu prodejního místa, neboť žádný právní předpis daňovému poplatníku neukládá takové doklady předkládat. Správce daně v daňovém řízení postupoval v rozporu s § 2 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť měl-li pochybnosti o uskutečnění jednotlivých pracovních cest, měl si od smluvního partnera žalobce vyžádat kopie smluv uzavřených žalobcem s jeho klienty, což mohlo prokázat či vyvrátit uskutečnění jednotlivých služebních cest. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. K námitce, že z dodatečného platebního výměru nevyplývá, z jakého důvodu byla daň doměřena, žalovaný odkazuje na rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 212/2006 a uvádí, že ve sporné záležitosti byla podmínka odůvodnění postupu správce daně tak, aby byl jeho skutkový a právní kontext věci srozumitelný, dodržena. Tento postup ani žalobce v žalobě nerozporuje. Ke stěžejní námitce je žalovaným uváděno, že sice žalobce předložil správci daně knihu jízd, avšak evidence neobsahovala veškeré náležitosti. Chyběly stavy ujetých kilometrů a stav ujetých kilometrů žalobce neevidoval ani u jednotlivých jízd. Proto nebylo možné prověřit, zda žalobcem uváděné údaje odpovídají skutečnosti. Žalobce důkazy ani po výzvě správce daně nepředložil. Jím navržený důkaz, výslech svědkyně M. N. byl proveden. M. N. /dříve přítelkyně, nyní manželka/ uvedla, že v době, kdy měla žalobce vozit, byla zaměstnána v trvalém pracovním poměru a na konkrétní cíle žalobcových pracovních cest si nepamatovala. Žalovaný nepožadoval po žalobci předložení parkovacích lístků či dokladů o pronájmu prodejního místa, avšak tímto nabízeným způsobem vlastně požadoval po žalobci předložit jakýkoli doklad o tom, že k uskutečnění jím deklarovaných jízd skutečně došlo. K tomu je odkazováno na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně toho, jaký výdaj může být považován za výdaj daňový. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu bylo dovozováno, že žalobce nesplnil svou povinnost prokázat, že výdaje, které na pracovní cesty vynaložil, skutečně vykonal a jednalo se o výdaje za účelem dosažení, zajištění nebo udržení jeho zdanitelných příjmů. Soud si vyžádal správní spisy za účelem přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí. Ze spisů správních orgánů obou stupňů pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006 byla u žalobce zahájena dne 11.3.2008. Správce daně v rámci daňové kontroly v roce 2005 zjistil, že žalobce zahrnul do daňových výdajů částku 155 802,- Kč jako cestovní výdaje na osobní automobil značky VW Golf, SPZ STI 87-00. Z žalobcem předložené knihy jízd správce daně zjistil, že žalobce v roce 2005 ujel celkem pro služební účely 28 431 km. Vzhledem k tomu, že v roce 2005 byl žalobce celý rok zaměstnán u společnosti W.A.G. Minerální paliva a.s., měl správce daně pochybnosti o reálnosti ujetí takového množství kilometrů pro služební účely. Pochybnosti správci daně vznikly i ohledně výdajů, které vynaložil na služební cesty v době jeho pracovní neschopnosti. Jednalo se o období od 1.2.2005 do 9.5.2005 a v tomto období vykázal žalobce ujetí celkem 9 936 ujetých km osobním automobilem VW Golf SPZ STI 87-00. Při jednání se správcem daně dne 12.1.2009 žalobce uvedl, že byl nemocen s kolenem a vykázané služební cesty byly uskutečněny, když jej zpočátku vozila přítelkyně. Správce daně provedl i výslech svědkyně M. N., u níž zjistil, že byla zaměstnána v Nemocnici Strakonice, a to na dvě směny, kdy denní směna trvala od 6.00 hod. do 18.00 hod. a noční směna od 18.00 hod. do 6.00 hod. M. N. uvedla k požadavku správce daně, aby vysvětlila manželovy služební jízdy konkrétně označené, že si na tyto jízdy již nepamatuje. Z toho důvodu správce daně vydal dne 20.2.2009 výzvu a požadoval, aby žalobce prokázal reálnost vykázaných jízd a doložil konkrétní účel jednotlivých pracovních cest. Dne 18.3.2009 žalobce uvedl, že si u požadovaných osob nepamatuje konkrétní údaje, neboť mnohdy se jednání neuskutečnila na adrese jejich trvalého bydliště a ani při jednáních adresu žalobce nevyžadoval. Pracovní cesty uskutečňoval za účelem získání větších klientely a dosažení vyšších příjmů. Správce daně sepsal zprávu o daňové kontrole s jejímž výsledkem byl žalobce seznámen dne 7.5.2009. Dne 27.5.2009 podal žalobce ke zprávě o daňové kontrole námitku. O námitce rozhodl správce daně dne 9.6.2009 tak, že námitce žalobce vyhověno nebylo. Správce daně projednal dne 3.7.2009 se žalobcem jeho vyjádření ke zprávě o kontrole. V protokolu správce daně byly zhodnoceny námitky žalobce. K tomu žalobce dne 20.7.2009 podal správci daně vysvětlení, jehož součástí bylo čestné prohlášení paní N., ve kterém uvedla, že vozidlo žalobce řídila a vykonávala služební cesty v době neschopnosti žalobce. Dne 27.8.2009 vydal správce daně dodatečný platební výměr č.j. 56672/09/105910304018, kterým žalobci dodatečně vyměřil daň ve výši 17 408,- Kč. Proti tomuto dodatečnému platební výměru se žalobce včas odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto dne 29.1.2010 pod č.j. 188/10-1100 tak, že napadené rozhodnutí správce daně bylo změněno a žalobci byla dodatečně vyměřena daň z příjmů za zdaňovací období roku 2005 ve výši 49 856,- Kč. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen s.ř.s./, v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Žalobce v prvé řadě namítal, že z dodatečného platebního výměru, proti němuž podal odvolání, nevyplývá důvod pro vyměření daně. Připustil, že důvod je zřejmý z daňového řízení před správcem daně v prvém stupni, jakož i z odůvodnění druhostupňového rozhodnutí správce daně. Soud k tomu odkazuje na ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění platném pro konkrétní zdaňovací období, kde jsou stanoveny základní náležitosti rozhodnutí, kterými je označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí, přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno a jde-li o peněžité plnění také částku a číslo účtu příslušné banky na nějž má být částka zaplacena, lhůta plnění, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem. Podle odstavce třetího téhož ustanovení rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. S odkazem na zákonnou dikci proto správci daně neodůvodňují rozhodnutí vydávaná v daňovém řízení, tedy konkrétně platební výměry či dodatečné platební výměry. Tento postup není v rozporu s výše citovanou platnou právní úpravou. Pokud chce daňový subjekt podat proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, může využít ustanovení § 32 odst. 9 daňového řádu a požádat o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána, nebo za řízení uznána. Tohoto postupu žalobce nevyužil a jak sám uvádí v žalobě, důvod vydání dodatečného platebního výměru byl patrný z celého daňového řízení před správcem daně prvého stupně a posléze pak i z odůvodnění druhostupňového rozhodnutí. Absence odůvodnění dodatečného platebního výměru pak není pochybením, které by mohlo žalobce zkrátit na jeho právech, neboť jak je uváděno, pokud by mu nebyl znám důvod doměření daňové povinnosti, mohl požádat o sdělení důvodů rozdílu. Žalobci, důvod, pro který mu byla daň dodatečně doměřena byl znám, a také tento důvod uplatnil v odvolání, které proti dodatečnému platebnímu výměru podal. Tato žalobní námitka důvodná není. Žalobce dále namítal, že z provedených důkazů byla učiněna nesprávná skutková zjištění a věc byla po právní stránce nesprávně právně posouzena, což dovozuje ze závěru správce daně, kterým vyslovil, že žalobce neprokázal důvodnost výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v konkrétním zdaňovacím období v souvislosti s výdaji spočívajícími v cestovném v částce 155 802,- Kč, zejména za období, kdy se žalobce nacházel ve stavu pracovní neschopnosti. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem daňových orgánů, že jím předložená kniha jízd je nevěrohodná, neúplná a neprůkazná. Závěry správce daně vnímal jako absurdní a i jako trest za troufalost, že podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Za naprosto nesprávný považuje žalobce závěr správce daně, kterým jsou akceptovány jeho příjmy z podnikání, avšak výdaje spočívající v cestovném jsou vyloučeny. Pro účely základu daně lze podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů odečíst od zdanitelných příjmů výdaje poplatníka, které vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to ve výši prokázané poplatníkem a stanovené tímto zákonem a dalšími předpisy. Mezi zdanitelnými příjmy a daňově uznatelnými výdaji musí existovat věcná a časová souvislost v konkrétním zdaňovacím období. To vyplývá z ustanovení § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše daňově účinných výdajů na pracovní cesty je upravena v § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů. Podle ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje především svým účetnictvím či jinými povinnými záznamy. To vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, kupříkladu č.j. 2 Afs 24/2007-119, č.j. 9 Afs 30/2008-86. Povinností daňového subjektu je prokázat jen ty skutečnosti, které sám tvrdí. Podle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu správce daně však může vyjádřit své pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti, či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Pokud tyto pochybnosti správce daně vyjádří a uvede, na jakém základě hodnotí údaje vykázané daňovým subjektem jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné, pak je povinností daňového subjektu pochybnosti správce daně odstranit. To může daňový subjekt realizovat jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím. V souzené záležitosti předložil žalobce v rámci daňové kontroly správci daně peněžní deník, kde měl v roce 2005 zaúčtovánu částku 155 802,- Kč za cestovní výdaje za automobil značky VW Golf 1,9 TDI, SPZ STI 87 – 00. Správce daně zjistil, že žalobce byl v roce 2005 zaměstnán u společnosti W.A.G. minerální paliva, a.s. Z knihy jízd zjistil, že od ledna do prosince roku 2005 žalobce ujel 28 431 km pro služební účely. Správce daně dále zjistil, že žalobce byl od 1.2.2005 do 9.5.2005 nemocen a v tomto období vykázal v knize jízd ujetých 9 936 km. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně daňové uznatelnosti jím vykázaných nákladů na cestovné. Správce daně současně zjistil, že M. N. v roce 2005 přítelkyně žalobce, nyní jeho manželka pracovala jako zdravotní sestra. Z jejího výslechu správce daně zjistil, že v konkrétním období paní N. pracovala na dvě směny, a to v denních směnách od 6.00 – 18.00 hodin a v nočních směnách od 18.00 - 6.00 hodin. K dotazům správce daně na konkrétní jízdy v konkrétně určené dny manželka žalobce uvedla, že si údaje již nepamatuje. Nezpochybnila však spolupráci s manželem. Na výzvu správce daně žalobce uvedl, že si požadované údaje nepamatuje, neboť jednání se mnohdy neuskutečnila na adrese trvalého bydliště konkrétních osob, a tudíž žalobce ani jejich adresu nevyžadoval. Po prezentaci produktů, které doporučoval, mohl sjednávat smlouvy a současně nabízel kontakty pro další osoby. Velké množství cest uskutečňoval z toho důvodu, aby získal větší klientelu a zvyšoval příjmy. Tyto příjmy také uváděl v daňovém přiznání a řádně zdaňoval. Správce daně uzavřel, že jeho pochybnosti ohledně reálnosti ujetí velkého množství kilometrů bez konkrétních důkazů je nevěrohodné, a proto správce daně vyloučil částku 54 449,- Kč z daňově uznatelných nákladů. V rámci odvolacího řízení bylo rozhodnutí správce daně změněno tak, že byla vyloučena celková částka výdajů v částce 155 802,- Kč, kterou žalobce vykázal jako náklady na cestovné na pracovní cesty jako daňově uznatelný výdaj ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění platném pro rok 2005. Správce daně při jednáních se žalobcem a posléze i ve výzvě, kterou žalobci zaslal, vyjádřil své výhrady k předložené knize jízd a uvedl, že je třeba prokázat reálnost vykázaných jízd a doložit konkrétní účel jednotlivých pracovních jízd uvedených v předložené knize jízd. Správce daně požadoval doložit konkrétní účel cesty, adresu, jméno a příjmení klienta, se kterým jednal. Na tuto výzvu žalobce odpověděl tak, že si nepamatuje některé požadované údaje, neboť jednání se mnohdy neuskutečnila ani na adrese trvalého bydliště těchto osob. K odpovědi žalobce přiložil jmenný seznam osob s uvedením města a obecné označení účelu jednání např. smlouva, nabídka, úvěr, výpověď, apod. Dne 3.7.2009 se uskutečnilo ústní jednání (protokol č.j. 48338/09/105930/305630) správce daně vysvětlil důvod jeho pochybností ohledně věrohodnosti údajů, které žalobce uváděl v knize jízd a nesouhlasil s tvrzením, že je proti žalobci zaujat. Vysvětlil, že postupuje podle § 16 odst. 2 daňového řádu. Postup, kterým požadoval vysvětlení některých údajů, kupříkladu jak mohl v době nemoci ujet 9 936 km vykázaných v knize jízd je v souladu s ustanovením § 31 odst. 9 daňového řádu. K hodnocení výslechu manželky žalobce správce daně sdělil, že hodnotil tento důkaz v souladu s ustanovením § 3 daňového řádu na základě zásady volného hodnocení důkazů. Pochybnosti správce daně pak byly shrnuty ve zprávě o daňové kontrole a s námitkami proti této zprávě se správce daně vypořádal právě při jednání, o němž byl sepsán výše citovaný protokol. Žalobce odpověděl na protokol o ústním jednání tak, že s názorem správce daně nesouhlasí a požádal o přepracování zprávy o daňové kontrole. Kontrola byla ukončena vypracováním úředního záznamu správce daně ze dne 26.8.2009, kde bylo shrnuto, že žalobci byl poskytnut dostatečný časový prostor, aby se mohl ke zjištěným skutečnostem bez problémů vyjádřit, v jeho vyjádřeních nebyl správcem daně žalobce nijak omezován. Z toho důvodu správce daně kontrolu považoval za projednanou a ukončenou. V žalovaném rozhodnutí žalovaný správní orgán konkrétně uvedl, z jakých důvodů byla správcem daně zpochybněna žalobcem předložená evidence jeho cest, především z toho důvodu, že neobsahovala ani datum jízdy, cíl jízdy, účel jízdy, ujeté kilometry, chyběly i stavy ujetých kilometrů, a to za celé zdaňovací období roku 2005. Z knihy jízd nevyplýval ani stav tachometru, který nebyl žalobcem evidován ani u jednotlivých jízd. Z toho důvodu nemohl správce daně ověřit, zda údaje, které žalobce uváděl, odpovídaly skutečnosti. Proto žalobcem předložená kniha jízd nemohla být osvědčena jako důkaz prokazující uskutečnění pracovních cest. Jako podpůrný důkaz žalobce předložil soupis jednání vykázaných podle knihy jízd, ke kterému vysvětlil, že si některé požadované údaje nepamatuje, neboť jednání se mnohdy neuskutečnila ani na adrese trvalého bydliště klientů a při jednání žalobce tuto adresu nevyžadoval. Žalovaný správní orgán k tomu uvedl, že soupis, který byl žalobcem předložen bez toho, že by byly nabídnuty jiné důkazní prostředky, např. uzavřená smlouva, návrh na změnu smlouvy, parkovací lístek, soupis změn smluv neprokazuje uskutečnění žalobcem vykázaných pracovních jízd. Žalovaný rovněž vysvětlil, že podmínkou, proto aby mohly být výdaje zahrnuty do základu daně, je, aby náklady byly daňově uznatelné ve smyslu zákona o daních z příjmů ve vztahu k jízdám, pak jedná se o to, aby se tyto jízdy skutečně uskutečnily. Žalovaný správní orgán konkrétně příkladmo uvedl své pochybnosti ohledně uskutečnění pracovních cest žalobce v době, kdy byl v pracovní neschopnosti s tím, že nelze akceptovat ani jeho vysvětlení, že ho v tomto období vozila jeho přítelkyně, nyní manželka M. N., kdy byla vykázána jízda dne 5.2.2005 Strakonice – Sokolov – Strakonice v délce 438 km a v ten den manželka ukončila svou směnu v 18.00 hodin. Druhý den 6.2.2005 nastoupila v 6.00 hodin na dvanáctihodinovou směnu. Dne 12.3.2005 pracovala manželka žalobce od 6.00 do 18.00 hodin a v tento den je v knize jízd vykázána pracovní cesta Strakonice – Jindřichův Hradec – Strakonice, obdobně v dalších dnech 13.3., 26.3., 2.4., 16.4. 23.4. a 1.5.2005. Rovněž pak žalovaný poukázal na další jízdy, kdy pro svého zaměstnavatele žalobce vykonal pracovní cestu dne 13.10.2005 Strakonice – Praha – Strakonice od 10.00 do 23.50 hodin a pro svou podnikatelskou činnost tentýž den vykonal pracovní cestu Strakonice – Milevsko – Strakonice v délce 107 km. Žalovaný v rozhodnutí uvedl další konkrétní příklady. Právě pro tuto skutečnost, že žalobce pochybnosti správcem daně konkrétně specifikované neodstranil, žalovaný uzavřel, že žalobce neprokázal, že pracovní cesty se uskutečnily, jak uváděl v knize jízd, a proto byl správný postup, kdy tyto výdaje nemohly být uznány jako výdaje daňové. Soud tomuto hodnocení správce daně i žalovaného správního orgánu přisvědčil. V knize jízd i žalobcem předloženém soupisu cest je účel těchto cest označen velmi obecně, nekonkrétně, neurčitými označeními jako smlouva, jednání, doporučení, kontakty, úvěr, výpověď apod. Tímto způsobem žalobce neprokázal, že byly pracovní cesty uskutečněny a že se tak stalo za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Správce daně žalobce na tyto vady jím předložených evidencí upozornil a zákonem stanoveným způsobem jej vyzval k tomu, aby případně jinými důkazními prostředky tyto neurčitosti a vady předložené evidence odstranil. Žalobce sice reagoval na výzvy správce daně, avšak pochybnosti správce daně ani žalovaného správního orgánu neodstranil. Nepředložil žádné další konkrétní důkazní prostředky, kterými by své důkazní břemeno unesl. Z toho důvodu byl správný postup daňových orgánů, kterými neuznaly výdaje související s pracovními cestami za daňově účinné. Jak uvedl rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 2 Afs 127/2009-68 „… v situaci, kdy převažující část údajů v knize jízd je zcela nekonkrétní a vágní, může být uskutečnění pracovních cest a jejich souvislost s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů prokázána například relevantními svědeckými výpověďmi, parkovacími lístky, výpisy z platebních karet (jimi lze prokázat, že se daňový subjekt zdržoval na určitém místě), dodacími listy potvrzujícími osobní dodání (či odběr) zboží, pokladními doklady (osobní převzetí či předání hotovosti), zápisy o reklamacích, obchodní korespondencí, fotodokumentací …“. V dané záležitosti se žalobci odstranit pochybnosti správce daně ohledně daňové uznatelnosti výdajů souvisejících s pracovními cestami žalobce nepodařilo. Ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu pak požadavek daňových orgánů k náhradnímu doložení uskutečnění cest žalobce kupříkladu parkovacími lístky nebo dokladem o pronájmu prodejního místa není v rozporu s právními předpisy, přestože právní předpis daňovému poplatníku tyto konkrétní doklady předkládat neukládá, neboť právě tímto způsobem se lze vypořádat s důkazním břemenem a odstranit pochybnosti o uskutečnění pracovních cest. Soud proto uzavřel, že postup daňových orgánů nebyl v rozporu s § 2 odst. 1 daňového řádu, neboť daňové orgány dbaly na zachování práv a právem chráněných zájmů žalobce nepostupovaly v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 daňového řádu, neboť jejich postup směřoval k tomu, aby došlo ke zjištění skutečného stavu věci, a aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co neúplněji. Správce daně umožnil žalobci, aby vysvětlil svůj postup při realizaci pracovních cest, aby odstranil pochybnosti správce daně o jejich uskutečnění. Tento časový prostor, který daňové orgány žalobci poskytly, byl dostatečný a žalobci bylo srozumitelným a zákonem stanoveným způsobem sděleno, jaké pochybnosti a výhrady má správce daně. Za této situace nelze po správci daně požadovat, aby z vlastní iniciativy vyžadoval kopie uzavřených smluv žalobcem s jeho jednotlivými klienty, aby plnil důkazní břemeno, které stíhá ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu právě daňový subjekt. Daňové orgány unesly ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) své břemeno v souvislosti s projevením pochybností ohledně průkaznosti a správnosti žalobcem vedených a předložených evidencí a záznamů. Toto důkazní břemeno přešlo na daňový subjekt, který je v dané záležitosti neunesl. Soud proto uzavřel, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vzhledem k těmto důvodům soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady řízení přesahující jeho obvyklý úřední rámec.