10 Af 29/2010 - 50
Citované zákony (11)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ARMA BAU, s.r.o., se sídlem České Budějovice, Holečkova 2628/3a, právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem AK Hrazdíra Kalužík Douděra Wenzl v.o.s. se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.2.2010, č.j. 52/10-1200, takto:
Výrok
Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4.2.2010, č.j. 52/10-1200 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 397,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění
Žalobou, doručenou dne 6.4.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4.2.2010, č.j. 52/10-1200, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 7.8.2009, č.j. 206135/09/077910304761, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2005 do 31.12.2005 ve výši 1 083 420,- Kč. Žalobce v žalobě namítal porušení zásad daňového řízení, neboť žalovaný nerespektoval obecné principy demokratické zprávy. Žalobce dovodil, že i přes vyloučení správního řádu v daňovém řízení platí tam stanovené obecné principy a zásady stejně pro řízení daňové. Žalobce v žalobě tvrdí, že výdaje na centrální svářecí systém jsou daňově uznatelné a správce daně svým postupem porušil ustanovení § 31 odst. 2 a § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť nezjistil dostatečně skutečný stav věci. Bez centrálního svářecího systému by žalobce nemohl vůbec dosahovat příjmů, ani provozovat svou podnikatelskou činnost. Žalobce se rovněž dovolává zaručení smluvní volnosti stran při uzavírání dodavatelsko-odběratelských vztahů i individuelní přístup správce daně. Proto žalobce odmítl požadavek správce daně, že živnostníkům (svářečům) mělo být účtováno nájemné. Podmínky uzavírání smluv jsou věcí ústavně zaručené smluvní svobody obou zúčastněných stran. K tomu je odkazováno na nález ÚS II. ÚS 686/05 z 24.10.2006. Je povinností správce daně k daňovému subjektu přistupovat individuelně. Žalobce pak předložil dostatek důkazů o tom, že náklady na použitý plyn, nájemné za tlakové lahve se zvláštní směsí plynu, jakož i náklady na svářečky a ochranné pomůcky svářečů jsou daňově uznatelnými výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný správní orgán však na druhou stranu neunesl své důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, neboť nedoložil skutečnosti, které by vyvracely tvrzení žalobce. Žalobce žalovanému vytýká upřednostňování zájmů státu na úkor žalobce, čímž dochází k porušení zásady rovnosti stran. Rovnost stran je narušována i postupem správce daně a žalovaného, kteří konstruují postupy a teorie v rozporu se smyslem zákona a v neprospěch žalobce. V rozporu s právní úpravou je i závěr žalovaného, že výdaje nelze uznat, neboť subdodavatelé uplatňují paušální výdaje. Žalobce vytýká žalovanému, že nevzal v úvahu skutečnost, že měl své vlastní zaměstnance a vyloučil všechny náklady, přestože připustil, že daňově uznatelné jsou náklady v souvislosti s prací vynaloženou vlastními zaměstnanci žalobce. Přitom na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný připustil, že žalobce měl tři zaměstnance. Tento postup je v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 a 4 daňového řádu. Žalovaný měl náklady rozdělit na daňově uznatelné a neuznatelné a náklady daňově uznatelné měl jako odčitatelnou položku ponechat. Správci daně bylo z dokazování známo, že žalobce vykonává svou činnost i svými zaměstnanci, a tudíž měl dokazování doplnit tak, aby rozhodné skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji. Správce daně svou povinnost nedokončil rezolutně, neoprávněně a bez řádného zdůvodnění paušálně vyloučil veškeré projednávané náklady. Tím bylo zasaženo do práv žalobce. Přístup žalovaného byl označen jako zjednodušený a formalistický, neboť daňové orgány nerespektovaly smysl a účel příslušných zákonných ustanovení, upřednostňovaly zájmy státu nad zájmy daňového subjektu. Proto bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Zrekapituloval průběh daňového řízení. Zastává názor, že zásady daňového řízení porušeny nebyly. Náklady na odpisy svářeček, technické plyny, nájemné a osobní a ochranné pomůcky nebyly uznány jako daňově účinné, neboť bylo zjištěno, že žalobce uzavřel obchodní smlouvy o výrobě a montáži betonářské armatury se svářeči jako osobami samostatně výdělečně činnými. Žalobce dále zajistil zhotovitelům materiál, nářadí a zařízení nezbytné k výrobě a montáži konstrukcí, a to bez poskytnutí jakékoliv náhrady. Takové náklady nelze uznat jako daňově účinné. Žalovaný připustil, že se stejnou výrobou mohlo v rozhodném období zabývat také několik vlastních žalobcových zaměstnanců. Proto byl žalobce vyzván, aby doložil počet zaměstnanců v úkolové mzdě, z toho počet zaměstnanců, kteří vykonávali shodnou činnost jako živnostníci – svářeči. Tyto údaje žalobce správci daně neposkytl. Správce daně proto odhadl, že žalobce měl přibližně tři vlastní zaměstnance. S ohledem na převahu osob samostatně výdělečně činných vyloučil správce daně veškeré náklady na technický plyn, pronájem tlakových lahví, náklady uplatněné formou odpisů svářeček a náklady na ochranné pomůcky z daňových výdajů. Žalobci byla daň stanovena dokazováním. K tomu je odkazováno na rozsudek NSS ze dne 27.7.2006 sp. zn. 2 Afs 132/2005-71. Správce daně dále respektoval dohody mezi žalobcem a osobami samostatně výdělečně činnými, avšak přihlédl k faktu, že vztahy žalobce k jednotlivým svářečům nebyly typicky obchodní a blížily se vztahům zaměstnaneckým. Pokud zhotovitelé používali při podnikatelské činnosti nářadí, materiál a ochranné pomůcky, které jim žalobce poskytl bezplatně, byly tyto náklady výdaji samostatných živnostníků, kteří si je v daňovém přiznání uplatnili v paušální výši. Takový náklad ovšem nelze považovat za daňově uznatelný u žalobce. Správce daně tedy nezpochybňoval vztahy žalobce ke svářečům, živnostníkům, neposuzoval je jako vztahy pracovněprávní, avšak žalobcem uplatněné výdaje nepovažoval za výdaje daňově uznatelné, neboť byly uplatněny jednotlivými dodavateli žalobce, a to v paušální výši, a tudíž by stejné náklady byly uplatněny v podstatě dvakrát. Žalovaný neupřednostňoval zájmy státu nad zájmy žalobce. Žalobci poskytl vysvětlení důvodů vyloučení sporných nákladů z výdajů daňově účinných. K vyloučení nákladů vynaložených na pořízení ochranných pracovních pomůcek žalovaný vysvětlil, že byl žalobce vyzván, aby prokázal, zda jednalo se o ochranné pracovní pomůcky, které byly vynaloženy v souladu s § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů ve znění platném pro rok 2005 jen pro vlastní zaměstnance. K tomu žalovaný, respektive správce daně požadoval předložit směrnici pro poskytování ochranných prostředků. Žalobce žádný důkaz nepředložil. Žalovaný proto nezpochybnil, že by takový náklad byl vynaložen, ale nemohl jej uznat jako výdaj daňově účinný. Žalobcem odkazovaný nález ÚS ČR II. ÚS 686/05 není dle názoru žalovaného pro věc využitelný. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na svém názoru, který vyjádřil v žalobě, především ohledně daňové uznatelnosti nákladů vynaložených na dodržení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (plyn, svářečky, ochranné pomůcky, proškolení), neboť bez těchto základních a nepostradatelných prvků by nemohl provozovat podnikatelskou činnost a dosahovat příjmů. Zdůraznil, že žalovaný upřednostňuje zájmy státu a fisku či třetích subjektů nad zájmy žalobce, čímž porušuje základní principy daňového řízení tak, jak jsou stanoveny v § 2 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž nesouhlasí s postupem žalovaného, kdy byly vyloučeny náklady, které podle názoru správce daně nesloužily primárně k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. To odůvodňoval tím, že živnostníci náklady uplatnili v paušální výši. To však dle názoru žalobce nemůže být přičítáno k jeho tíži. Žalobce setrval na svém návrhu, aby soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: U žalobce byla zahájena daňová kontrola dne 5.12.2008. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně jím uplatněných nákladů, a proto žalobce dne 11.12.2008 vyzval k prokázání, zda uplatněné náklady z titulu poskytnutých překladatelských a tlumočnických prací panem H. D. A. ve výši 1 449 490,- Kč byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce na výzvu správce daně dne 15.1.2009 odpověděl a zaslal správci daně dokumenty. Dále vyzval správce daně žalobce výzvou z 30.1.2009 k prokázání, že odpisy ve výši 444 301,40 Kč za svářečky Vario Star sloužily k zajištění příjmů podle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů, náklady za technické plyny v částce 1 887 582,58 Kč byly nákladem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a zda náklady za nájemné ostatní v částce 454 942,15 Kč byly nákladem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a zda náklady na osobní ochranné a pracovní prostředky ve výši 147 261,38 Kč byly vynaloženy v souladu s § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů. Rovněž správce daně žalobce vyzval k doložení interní směrnice o poskytování ochranných pracovních prostředků, k doložení počtu pracovníků pracujících v úkolové mzdě a z nich pak určení, kteří z nich vykonávají shodnou pracovní činnost jako zhotovitelé zabývající se výrobou a montáží betonářské armatury. Dále vyžádal kalkulaci úkolové mzdy, specifikaci výše odměny zhotovitele u výroby a montáže betonářských armatur. Kontrolní zjištění bylo se žalobcem projednáno dne 25.3.2009. K předběžným zjištěním správce daně z daňové kontroly zaslal žalobce stanovisko z 7.5.2009. Kontrola byla ukončena vydáním zprávy o daňové kontrole, která byla projednána a předána žalobci dne 3.7.2009. O tom svědčí ve správním spise založený protokol o projednání a předání této zprávy. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole ke konkrétnímu zdaňovacímu období roku 2005 uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat vynaložení nákladů za překladatelské a tlumočnické služby a stejně tak uzavřel ve vztahu k dalším pochybnostem vyjádřeným ve výzvě ze dne 30.1.2009. Konkrétně žalobce neprokázal, kolik vlastních zaměstnanců vykonává pracovní činnost svářeče a správce daně v závěru daňové kontroly usuzoval, že jde o počet maximálně deseti pracovníků, zatímco osob samostatně výdělečně činných, které vykonávají tutéž činnost, bylo v průměru kolem sedmdesáti. Vzhledem k tomu, že požadované údaje specifikované ve výzvách žalobce správci daně nedoložil a není povinností správce daně za žalobce vyhledávat důkazní prostředky, bylo uzavřeno, že žalobce neprokázal daňovou uznatelnost jím uplatněných výdajů. Žalobce se ke zprávě o daňové kontrole dne 27.7.2009 vyjádřil a dovolával se objektivního posouzení věci, především uznání, alespoň části nákladů, když vycházel z obsahu zprávy o daňové kontrole, kde se hovořilo o deseti zaměstnancích, kteří u žalobce v úkolové mzdě pracovali. Ke stanovisku žalobce se vyjádřil správce daně v úředním záznamu ze dne 3.8.2009, kde uzavřel, že žalobce měl možnost vyjádřit se k výzvám správce daně a odstranit jeho pochybnosti jakýmkoliv způsobem. Z výplatní listiny správce daně zjistil, že u zaměstnanců pracujících u žalobce byla vyplácena časová i úkolová mzda a pokud tedy nebyly žalobcem poskytnuty přesné informace, pak nebylo možné určit náklady daňově uznatelné. Dne 7.8.2009 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 2005 a doměřil žalobci dodatečnou daňovou povinnost. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 4.2.2010, č.j. 52/10-1200 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto. V rozhodnutí je uvedeno, že náklady na nákup svářeček, tlakových lahví a plynu používali subdodavatelé k dosažení svých příjmů, žalobce pak nedoložil počet svých zaměstnanců vykonávajících pracovní činnost svářeče. Správce daně odhadoval tento počet na tři zaměstnance a vycházel z toho, že počátkem roku 2006 se tři zaměstnanci zúčastnili přezkoušení svářečů. K nákladům na nákup ochranných pomůcek žalovaný uvedl, že byly značně vysoké, správce daně požadoval proto doložit k vyplácení výše těchto nákladů „i směrnici“ a počty zaměstnanců v úkolové mzdě. To nebylo žalobcem doloženo, a z toho důvodu byly náklady hodnoceny jako daňově neuznatelné. Subdodavatelé pak pobírali pouze mzdu za práci, žádné režijní ani jiné přímé náklady. Živnostníci si uplatňovali výdaje paušální částkou, z čehož bylo v konkrétní záležitosti dovozeno, že tytéž výdaje nelze daňově uznat u žalobce, neboť by došlo k uplatnění daňově uznatelných nákladů dvakrát. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V prvé řadě žalobce namítal porušení základních zásad daňového řízení. Konkrétně zmiňoval zásadu zákonnosti, zásadu přiměřenosti, zásadu hodnocení důkazů a zásadu rovnosti všech, k čemuž také podpůrně poukazoval na základní zásady správního řízení stanovené v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, přestože je v daňovém řízení aplikace tohoto předpisu vyloučena, je třeba obecné zásady a principy stanovené ve správním řádu pro správní rozhodování bez výjimky uplatnit. K tomu poukazoval i na zásadu stanovenou v § 2 odst. 2 správního řádu, kdy správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, na zásadu stanovenou v § 2 odst. 3 správního řádu, kde je stanovena správnímu orgánu povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře a § 2 odst. 4 správního řádu, kdy správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobce namítá porušení zásad daňového řízení, avšak neuvádí v tomto žalobním bodu konkrétní souvislosti, uvádí pouze, že jeho přesvědčení o nedodržení zásad daňového řízení bude rozvedeno v dalších žalobních bodech. Z žaloby pak vyplývá, že porušení základních zásad daňového řízení žalobce spatřuje v tom, že správce daně nezjistil dostatečně skutkový stav věci a opominul zohlednit žalobcem prokázané skutečnosti v souvislosti s uplatněním výdajů v paušální částce osobami samostatně výdělečně činnými, které pracovaly pro žalobce. Dále namítal porušení zásady zákonnosti vyjádřené v § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků i k porušení ústavně zaručené zásady rovnosti všech, vyjádřené v § 2 odst. 8 daňového řádu. V souvislosti s požadavkem správce daně, aby žalobce doložil adekvátnost výdaje v souvislosti s používáním ochranných pomůcek, a to i předložením interní směrnice pro poskytování těchto prostředků, namítl žalobce porušení zásady stanovené v § 2 odst. 2 daňového řádu, tedy zásady, při které správce daně postupuje v úzké součinnosti s daňovým subjektem a volí takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tedy stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Námitku ohledně porušení základních zásad daňového řízení soud neshledal důvodnou. V prvé řadě je zapotřebí zdůraznit, že s odkazem na ustanovení § 99 zákona o správě daní a poplatků se pro daňové řízení správní řád nepoužije. Výjimku pak mohou představovat jiná řízení správce daně než daňová řízení, kupříkladu, kdy je daňovému subjektu ukládána pokuta v souvislosti s porušením povinnosti stanovené jiným zákonem, než je zákon daňový (zákon o účetnictví), kdy je daňovému subjektu ukládána v daňovém řízení podle § 37 tohoto zákona pokuta a je postupováno podle správního řádu. V řízení daňovém tedy nelze analogicky aplikovat zásady správního řízení tak, jak jsou stanoveny v zákoně č. 500/2004 Sb. v platném znění, neboť jedná se o zásady stanovené jiným právním předpisem, jehož použití je v daňovém řízení vyloučeno. Je třeba vzít v úvahu, že výkon veřejné správy je přísně podřízen zákonu, představuje tedy činnost podzákonnou a extenzivní výklad právních norem není přípustný. V daňovém řízení lze aplikovat pouze zásady stanovené v zákoně o správě daní a poplatků a jejich rozsah nelze rozšiřovat. Pokud žalobce namítal porušení základních zásad daňového řízení jako zásadu zákonnosti, zásadu součinnosti, zásadu přiměřenosti či zásadu ústavně zaručené rovnosti všech, pak soud porušení těchto zásad neshledal. Z písemností založených ve spise je zcela zřejmé, že správce daně prováděl úkony v úzké součinnosti s daňovým subjektem. Daňový subjekt vyrozumíval o úkonech, které prováděl, vyzýval jej opakovaně k tomu, aby doložil písemnostmi a důkazy skutečnosti, o nichž vznikly v rámci daňové kontroly správci daně pochybnosti a prostředky, které zvolil, nebyly svým charakterem nepřiměřené, nevybočovaly nikterak z požadavků stanovených daňovým řádem. Nebyla porušena ani zásada součinnosti správce daně s daňovým subjektem, neboť správce daně vedl daňové řízení tak, že informoval žalobce o všech úkonech, které byly prováděny, umožnil mu, aby se provádění úkonů i důkazů účastnil. Nebyla porušena ani zásada přiměřenosti, neboť nebyly správcem daně použity takové prostředky, které by daňový subjekt zatěžovaly neúnosně. Soud neshledal porušení zásady stanovené v § 2 odst. 3 daňového řádu, kdy při hodnocení důkazů postupoval správce daně tak, že hodnotil důkazy jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Otázka výsledku dokazování a vyvození závěru z provedených důkazů pak s respektováním této zásady nesouvisí. Dovolával-li se žalobce porušení zásady stanovené v § 2 odst. 8, podle které všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti, pak tato zásada nebyla správcem daně porušena, neboť všem subjektům, tak jak vyplynulo z písemností založených ve spise, byla rovná práva zachována. Měl-li na mysli žalobce v této souvislosti postup, kdy správce daně uzavřel, že uplatněním paušální částky výdajů osobami samostatně výdělečně činnými, které pro žalobce prováděly činnost svářeče, nelze tytéž výdaje uplatnit i u žalobce, neboť by došlo ke dvojímu uplatnění týchž výdajů, pak nemůže být porušena zmiňovaná zásada, neboť závěr takto vyslovený se opírá především o hmotně právní posouzení daňové uznatelnosti výdajů. Namítal-li žalobce nerovnost postavení subjektů respektive tak, jak uvedl ve shrnutí žalobních bodů, upřednostňování zájmu státu nad zájmy daňového subjektu, tedy žalobce, pak takový postup soud neshledal, navíc je zapotřebí upřesnit, že rovnost subjektů je možné vztahovat pouze na subjekty navzájem, nejedná se o rovnost mezi správcem daně na straně jedné a daňovým subjektem na straně druhé. Správce daně má totiž v daňovém řízení zcela jiná práva a povinnosti oproti daňovému subjektu a vystupuje v daňovém řízení v pozici vrchnostenské. Žalobce dále namítal, že správce daně paušálně daňově neuznal veškeré náklady žalobce s poukazem na to, že byly využívány především pro práci svářečů-živnostníků, tedy primárně sloužily osobám samostatně výdělečně činným a nevzal v úvahu tak, jak uvedl na straně 7 žaloby, že pro žalobce pracovali i zaměstnanci, a tudíž měl vyloučit pouze tu poměrnou část nákladů připadající na externí pracovníky. Správce daně vyloučil paušálně všechny náklady s odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno. K tomu žalobce odkazuje na stranu 8 rozhodnutí o odvolání, kde je uvedeno, že správce daně odhadoval počet zaměstnanců na tři zaměstnance a vycházel z toho, že se počátkem roku 2006 tři zaměstnanci zúčastnili přezkoušení svářečů. V této souvislosti je zmiňováno porušení § 31 odst. 2 a 4 daňového řádu, kdy žalobce poukazuje na to, že nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti co nejúplněji, přestože správci daně bylo známo, že žalobce vykonává svou činnost i svými zaměstnanci a rezolutně a neoprávněně bez řádného zdůvodnění byly paušálně vyloučeny veškeré projednávané náklady. Tuto výhradu uplatněnou v žalobě zdůraznil žalobce při jednání před krajským soudem, které bylo ve věci nařízeno a soudu předložil přehled výplat zaměstnanců žalobce ve zdaňovacím období roku 2005, v němž jsou uvedena jména zaměstnanců, rodná čísla, je uváděno, kteří zaměstnanci pracovali v úkolové mzdě, a jaký pobírali plat. Není rozlišeno, kteří ze zaměstnanců vykonávali činnost svářeče. Tuto námitku soud považoval za důvodnou. Důvodnost námitky soud opřel o zjištění, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole na straně 22, tedy ve shrnutí výsledků kontroly a při projednávání těchto výsledků za zdaňovací období roku 2005 uzavřel, že žalobce neprokázal kolik vlastních zaměstnanců vykonává pracovní činnost svářeče, ale především k minimálnímu počtu pracovníků pobírajících úkolovou mzdu lze usuzovat, že jde o počet maximálně deseti pracovníků, zatímco osob samostatně výdělečně činných bylo v průměru kolem sedmdesáti. V závěru zprávy o daňové kontrole tedy správce daně připustil, že u žalobce pracují zaměstnanci s pracovní činností svářeče a připustil, že jedná se o počet maximálně deseti pracovníků. Na straně 23 zprávy o daňové kontrole správce daně dále uvádí, že není jeho povinností vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, tedy v tom smyslu, aby zjišťoval, zda existovali zaměstnanci, kteří vykonávali činnost svářeče, když žalobce tyto skutečnosti nesdělil a náklady související s touto činností neprokázal, čemuž lze jistě přisvědčit. V úředním záznamu ze dne 3.8.2009 správce daně ke zjištění uvedenému v daňové kontrole uvedl, že ze závěru uvedeného ve zprávě o daňové kontrole ohledně počtu zaměstnanců pracujících v úkolové mzdě, který se pohyboval kolem deseti, nelze dovodit, že správce daně měl za prokázané, že všichni tito pracovníci pracují jako svářeči. Z výplatní listiny, kterou měl správce daně k dispozici zjistil, u kterých pracovníků byla vyplácena časová a úkolová mzda, ale neměl bližší údaje o profesní skladbě zaměstnanců. Z účetních dokladů pak zjistil, že byla pořádána školení, kupříkladu jeřábníků a vazačů, což jsou profese, které mohly být odměňovány v úkolové mzdě. V žalobou napadeném rozhodnutí na straně 8 žalovaný správní orgán uzavřel, že sice během kontroly ani v odvolání žalobce neuvedl, kolik zaměstnanců vykonává pracovní činnost svářeče, avšak správce daně odhadoval tento počet na tři a vycházel z toho, že počátkem roku 2006 se tři zaměstnanci účastnili přezkoušení svářečů. Tato zjištění správce daně uvedená ve zprávě o daňové kontrole a závěr, který byl vyvozen v žalobou napadeném rozhodnutí, je v rozporu. Navíc je v rozporu skutečnost, že v žalobou napadeném rozhodnutí bylo připuštěno, že žalobce zaměstnával tři zaměstnance, kteří vykonávali pracovní činnost svářeče, avšak v souvislosti s touto činností neuznal daňově žádné náklady, neboť uzavřel, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a neprokázal počet zaměstnanců, kteří pracovali v pozici svářeče. Vyloučil tedy veškeré náklady jako daňově neuznatelné. Tento závěr je rovněž v rozporu s tím, co žalovaný uvedl v odůvodnění rozhodnutí na straně 8, neboť zde připustil počet tří zaměstnanců pracujících v pozici svářeče. Jestliže tedy žalovaný připustil, že žalobce zaměstnával tři svářeče v pracovním poměru, pak mělo být vyjádřeno v určitém poměru, jaká část nákladů připadala na tyto pracovní činnosti, neboť tato část nákladů by představovala náklady daňově uznatelné a ostatní náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s činností osob samostatně výdělečně činných, by představovala náklady daňově neuznatelné. Vzhledem k tomu, že v této souvislosti nebylo postaveno najisto, jaký závěr vlastně daňové orgány zaujaly a jakým způsobem zohlednily pracovníky žalobce ve vztahu k daňové uznatelnosti nákladů, pak je v tomto směru žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu v písemnostech založených ve správním spise, především pak ve zjištěních uvedených ve zprávě o daňové kontrole. Ve zprávě o daňové kontrole totiž žalovaný připustil deset zaměstnanců a současně konstatoval, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, když sám nespecifikoval počty zaměstnanců v pozici svářeče s tím, že není jeho povinností důkazní prostředky za žalobce vyhledávat. Jak již soud uvedl, k tomuto postoji správce daně lze nepochybně přisvědčit, není skutečně povinností správce daně, aby vyhledával důkazní prostředky za daňový subjekt, avšak pokud je v žalobou napadeném rozhodnutí připuštěno, že správce daně odhadl počet zaměstnanců pracujících v pozici svářeče v roce 2005 na tři, pak z tohoto závěru měly být vyvozeny patřičné závěry. Závěry o počtech zaměstnanců ve zprávě o daňové kontrole a v odůvodnění rozhodnutí by neměly být v rozporu. S ohledem na to, že se tomu tak nestalo, soud k tomuto žalobnímu bodu uzavírá, že žalobní námitka týkající se paušálního vyloučení veškerých nákladů z daňově uznatelných je důvodná a rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro rozpory v důvodech a pro skutečnost, že závěry vyslovené v žalobou napadeném rozhodnutí nemají oporu ve zjištění správce daně uvedeného ve zprávě o daňové kontrole. Důvodná není námitka, že správce daně porušil ustanovení § 31 odst. 2, když nezjistil dostatečně skutkový stav věci a opomenul v dokazování zohlednit žalobcem prokázané skutečnosti ohledně specifičnosti komponent centrálního svářecího systému a jejich využití. Z písemností založených ve spise nelze dovodit, že by správce daně postupoval v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu. Správce daně prováděl u žalobce daňovou kontrolu a v rámci daňové kontroly mu vznikly pochybnosti o žalobcem předložených dokladech ohledně jeho vynaložených nákladů, jednak za služby poskytnuté H. D. A. a dále ohledně vynaložení výdajů na ohledně žalobcem uplatněných odpisů za svářečky Vario Star, za vynaložené náklady na technické plyny, náklady za nájemné a za osobní ochranné a pracovní pomůcky, zda jsou náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 zákona o dani z příjmů. Správce daně žalobce vyzval opakovaně, především požadoval, aby žalobce uvedl počty svých vlastních zaměstnanců a specifikoval, kteří zaměstnanci pracují v pozici svářečů. Žalobce pochybnosti správce daně neodstranil, nepředložil požadované údaje, a tudíž vyvodil z takto poskytnutých, respektive neposkytnutých údajů žalobcem závěry. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně. Takový závěr by bylo lze vyslovit například za situace, pokud by byly správcem daně bezdůvodně odmítnuty předkládané nebo navrhované důkazní prostředky. Povinností správce daně je vzít v úvahu všechny důkazy daňovým subjektem navržené, tyto návrhy samostatně posoudit a případně je vyloučit ze svého rozhodování, v takovém případě je povinností správce daně svůj postup objektivně odůvodnit. Pokud daňový subjekt nesplní svou povinnost prokázat tvrzené skutečnosti tak, jak mu ukládá § 31 odst. 9 daňového řádu, správce daně posuzuje, zda i za takové situace lze stanovit daňovou povinnost dokazováním, která má vždy přednost, teprve v případě nesplnění zákonem stanovené povinnosti a zároveň objektivní nemožnosti stanovit daňovou povinnost dokazováním, lze přistoupit ke stanovení daňové povinnosti daňového subjektu za použití pomůcek. Taková situace v daňovém případě nenastala. Daňové orgány postupovaly v souladu s ustanovením § 31 daňového řádu a nelze jim vytýkat, že nevyhledávaly z vlastní iniciativy důkazní prostředky, které by svědčily ve prospěch poplatníka, neboť poplatník byl na základě opakovaných výzev informován o pochybnostech správce daně a nedoložil potřebné písemnosti, kterými by doložil daňovou uznatelnost jím uplatněných nákladů. Pro úplnost je třeba poznamenat, že správce daně nezpochybňoval specifičnost nákladů vynaložených žalobcem na centrální svářecí systém a techniku, kterou žalobce používá při sváření a výrobě ocelových armatur, neboť je pouze na žalobci posouzení účelnosti jím vynaložených nákladů. Je však třeba zdůraznit, že nikoli všechny vynaložené náklady mohou být uznány jako náklady daňové. Pokud osoby samostatně výdělečně činné, které pro žalobce prováděly činnost svářečů, využívaly této techniky a mezi nimi a žalobcem neprobíhalo přefakturování části nákladů, bylo skutečně pouze na smluvních stranách, jaké podmínky při uzavírání smluv dohodnout, nelze však s ohledem na zjištěný postup dospět k závěru, že náklady, které byly žalobcem vynaloženy na nákup zařízení, který nevyužívaly jeho zaměstnanci, ale osoby samostatně výdělečně činné, jsou náklady daňově uznatelné. Soud uzavřel, že žalobce nebyl ve vztahu k postupu správce daně a žalovaného při zjišťování skutečného stavu věci a hodnocení důkazů zkrácen na svých právech. Soud nemohl přisvědčit ani žalobní námitce týkající se upřednostňování zájmu státu nad zájmy daňového subjektu či účelovému výkladu právních norem, neboť žalovaný měl podle názoru žalobce automaticky zamítnout všechny jeho návrhy. Jak již bylo soudem uvedeno, v tomto směru nebylo shledáno vybočení v postupu daňových orgánů z rámce, který je stanoven v daňovém řádu s výjimkou týkající se výše popsané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve vztahu ke zjištění správce daně ohledně počtu zaměstnanců žalobce a na to navazující uznatelnosti daňových výdajů. Daňové orgány neupřednostňovaly zájem státu, jejich postup byl zcela standardní. Z konkrétního výsledku daňové kontroly nelze bez dalšího tento závěr vyslovit. To platí i ohledně žalobcova tvrzení o účelovém výkladu právních norem. Soud nezjistil ani porušení žalobcem namítané zásady v pochybnostech ve prospěch daňového subjektu, neboť na konkrétně projednávanou věc nelze žalobcem zmiňovanou zásadu ine dubio mitius, kterou se řídil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15.12.2003 vztahovat. Daňové orgány nepostupovaly formalisticky a neprováděly výklad právních norem účelově. Naopak v pochybnostech ohledně počtu zaměstnanců žalobce, kteří pracovali v pozici svářečů správce daně žalobce opakovaně vyzval, aby tyto pochybnosti správce daně odstranil, uvedl přesné počty zaměstnanců, kteří pracují v úkolové mzdě v pozici svářečů. Žalobce v tomto směru pochybnosti správce daně neodstranil, neuvedl požadované počty zaměstnanců v pozici svářečů, a proto za této situace bylo na místě vyvodit z tohoto postoje žalobce závěry, které vyústily v neuznatelnost daňových výdajů. V pochybnostech o počtu zaměstnanců žalobce však správce daně přistoupil na kompromis, když připustil, že v úkolové mzdě u žalobce pracovalo deset zaměstnanců a v žalobou napadeném rozhodnutí pak uvedl, že v pozici svářečů pracovali tři zaměstnanci žalobce. V důsledku tohoto postupu však zatížil své rozhodnutí, ve kterém potvrdil správnost postupu správce daně ohledně vyloučení veškerých nákladů daňově uznatelných v souvislosti s hlavní činností žalobce, vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Právě s ohledem na toto zjištění soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když jak bylo dále výše uvedeno, ostatní žalobní námitky soud nepovažoval za důvodné. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo proto podle § 78 odst. 1 ve vztahu k § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušeno pro vadu řízení a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce, který byl v řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, 3 úkony právní pomoci po 2 100,- Kč, celkem 6 300,- Kč, 3x režijní paušál po 300,- Kč, celkem 900,- Kč, výše cestovních náhrad představuje dle vyčíslení žalobce 1 170,- Kč a náhrada za spotřebované hmoty 861,- Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 100,- Kč za každou započatou půlhodinu, celkem 1 100,- Kč a 20 % DPH ve výši 2 066,- Kč. Náklady řízení činí celkem 14 397,- Kč.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.