10 Af 36/2010 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J. P., právně zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.2.2010, č.j. 876/10-1100, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 22.4.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.2.2010, č.j. 876/10-1100, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni č.j. 10709/09/088970301490, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 ve výši 23 465,- Kč, č.j. 10714/09/088970301490, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2006 ve výši 180 065,- Kč a současně sdělen předpis penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 216 078,- Kč a č.j. 10716/09/088970301490, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 ve výši 183 320,- Kč a sdělen předpis penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 219 984,- Kč. Žalobce v žalobě tvrdil, že rozhodnutí je nezákonné a řízení, které jeho vydání předcházelo je vadné. V prvé řadě poukázal na nezákonnost zahájení daňové kontroly. Argumentoval nálezem Ústavního soudu I. ÚS 1835/07, podle kterého musí správce daně daňovému subjektu sdělit podezření při zahájení daňové kontroly a tuto skutečnost zachytit v protokolu o ústním jednání. V dané věci byla daňová kontrola zahájena 17.6.2008 a protokol, který je veřejnou listinou svým obsahem neosvědčuje žádný z důvodů pro zahájení daňové kontroly. Z rozhodnutí žalovaného o odvolání nevyplývá, že by se žalovaný otázkou zákonnosti zahájení daňové kontroly zabýval. Přitom je povinností správního orgánu právo aplikovat, a to v souladu s právními názory Ústavního soudu. K tomu je odkázáno na nálezy Ústavního soudu, kupříkladu IV. ÚS 301/05 a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Současně je poukazováno na temporální účinky nálezů Ústavního soudu. Je odkazováno na názor rozšířeného senátu NSS č.j. 8 As 47/2005-86, podle kterého změnu či zpřesnění judikatury lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně má. Žalobce dovozuje, že tyto temporální účinky mají vztah i k rozhodovací činnosti správců daně. Je poukazováno v této souvislosti i na nález Ústavního soudu I. ÚS 1611/07, a to s ohledem na tzv. „teorii 3+1“. Žalovaný se tímto postupem neřídil, a tudíž je dovozováno porušení ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu i základní zásady daňového řízení zakotvené v § 2 odst. 1 téhož zákona. Žalobce namítal i marné uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně pro zdaňovací období roku 2005 a 2006, neboť v souvislosti s neúčinně zahájenou daňovou kontrolou proběhla marně lhůta stanovená v § 47 daňového řádu pro doměření daně a formálně zahájená daňová kontrola nemohla lhůtu stanovenou v tomto ustanovení nově započít. Žalobce poukazuje na vadný postup správce daně v souvislosti s vyměřením daně za kontrolovaná zdaňovací období podle pomůcek bez toho, že by byl vyzván k prokázání jeho tvrzení. Daňová kontrola byla vedena nezákonným způsobem. Podle žalovaného byla tato procesní vada zhojena v průběhu odvolacího řízení tím, že byla žalobci zaslána výzva k odstranění pochybností. Výzva byla vydána v průběhu odvolacího řízení a bylo po žalobci požadováno, aby předložil písemnosti, kterými může prokázat svá tvrzení. Požadoval tedy důkazní prostředky, které si měl a mohl opatřit v průběhu daňové kontroly zákonným způsobem. Tím omezil žalobce v jeho autonomní sféře, když opakovaně pod hrozbou již použitých pomůcek požadoval nezákonným způsobem předání písemností. Tímto postupem byla narušena proporcionalita mezi zájmem státu na výběru daní na jedné straně a právem žalobce na informační sebeurčení na straně druhé. Argumentoval-li žalovaný na straně 5 rozhodnutí požadavkem na stálost tvrzení, o čemž bylo judikováno v rozsudku NSS č.j. 7 Afs 24/2004-127, pak tento právní názor není a nebyl reálný u daňových kontrol konaných se značným časovým odstupem. Rovněž byl překonán i ustálenou judikaturou NSS. Kupříkladu v rozsudku 2 Afs 127/09-68 je připuštěno, aby daňový subjekt svá tvrzení korigoval. Z důvodu pouhé nestálosti žalobcových tvrzení nevyplývá oprávnění správce daně stanovit mu daňovou povinnost na základě pomůcek, neboť tento postup NSS automaticky nespojuje s oprávněním správce daně stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Dále bylo porušeno ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu, neboť byla možnost stanovit žalobci daňovou povinnost dokazováním. Žalobce nabízel správci daně důkazní prostředky, které správcem daně nebyly provedeny. Správce daně si pak ani další důkazní prostředky z úřední povinnosti neobstaral. Správce daně nedostatečně zjistil skutkový stav. Neobstojí jeho závěr, že nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním. Mohli být vyslechnuti svědkové ohledně odstranění pochybností v souvislosti s navýšením tržeb v případě odměňování zaměstnanců, dále informace o předávání pokladny apod. Jako absurdní označil žalobce závěr správce daně, že žalobce neprokázal nezaevidované zboží, tedy že je skutečně odebral, z důvodu chybějícího podpisu, nebo neznámého podpisu na fakturách. Závěr o stanovení povinnosti podle pomůcek byl učiněn předčasně. Žalobce poukázal na ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu, kdy správce daně musí přihlédnout k okolnostem, z nichž vyplývají pro žalobce výhody, aniž jím byly v řízení uplatněny. Žalovaný sice v rozhodnutí uvedl, že takto postupoval, s čímž žalobce vyslovil nesouhlas a podotkl, že výdaje na rekonstrukci a vybavení pronajaté provozovny, které uplatnil v roce 2005 ve výši 700 000,- Kč, popřípadě odměny za hudební produkci, nebyly zohledněny, ačkoliv je žalovaný v průběhu řízení nikterak nezpochybnil. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že námitku ohledně nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1835/07 žalobce v odvolání vůbec neuplatnil, a proto se jí žalované rozhodnutí nemohlo zabývat. Ohledně způsobu zahájení daňové kontroly neshledal žalovaný žádné procesní pochybení. Jednalo se o řádně zahájenou daňovou kontrolu. O této otázce nebylo v dosavadním řízení sporu. Prekluzivní lhůta v dané věci pro vyměření daně z příjmů za rok 2005 a 2006 marně neuplynula, neboť byla dne 17.6.2008 zahájena řádně daňová kontrola a tříletá lhůta započala svůj běh 1.1.2009. Žalovaný dále poznamenal, že žalobce nenamítal, že by mu nebylo zřejmé, z jakých důvodů je u něj daňová kontrola prováděna, se správcem daně spolupracoval a dokládal skutečnosti a předkládal důkazní prostředky. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že dokazování bylo ukončeno předčasně. Uvedl, že bylo vedeno několik ústních jednání ohledně výše odměn vyplácených zaměstnancům, rodinným příslušníkům, diskžokejům, nákupy zboží od společnosti Hamé a.s., Coca-cola HBC CR s.r.o. Plzeňský prazdroj a.s., Bohemia Regent a.s., Budějovický Budvar n.p., o provizi od Geco Tabak a.s., o evidenci denních tržeb, o úhradě stavebních úprav pronajatých prostor, sporné vyplácení odměn, množství odebraného zboží a žalobci pak byla předána zpráva o kontrole. Ke zprávě o daňové kontrole se žalobce písemně vyjádřil tak, že nesouhlasí se stanovením daně podle pomůcek, neboť daň lze vyměřit dokazováním. Na základě výzvy žalobce předložil svá tvrzení a vyjadřoval se dne 20.8.2009 a v doplňku odvolání z 9.11.2009 a 14.12.2009 ke sporným otázkám. Žalovaný hodnotil komplexně i výsledky doplněného řízení se závěrem, že žalobce dostatečně neprokázal požadované údaje, neodstranil pochybnosti správce daně, nesplnil své zákonné povinnosti a daňová povinnost nemohla být stanovena dokazováním. Pro stanovení výše příjmů musel správce daně použít vypočtenou obchodní přirážku. V rámci použitých pomůcek vycházel i z ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu. Nesouhlasí proto s námitkou žalobce, že nepostupoval v souladu s tímto ustanovením a nezahrnul mezi výhody i výdaje žalobce na rekonstrukci a vybavení pronajaté místnosti, přestože tyto výdaje v průběhu řízení nijak nezpochybnil. Tyto výdaje totiž v průběhu daňového řízení nepředstavovaly výdaje daňové a nebyly žalobcem v daňovém přiznání vůbec uplatněny. Žalobce o nich neúčtoval. Správce daně nepochybil, pokud nezahrnul prostředky vynaložené na rekonstrukci pronajaté nemovitosti ve výši odhadované žalobcem na 700 000,- Kč mezi výhody ve smyslu § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť žalobce uvedl, že tyto výdaje hradil z vlastních prostředků a jejich výši uvedl přibližně. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že bylo úřední povinností odvolacího orgánu zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek při stanovení daňové povinnosti. Okolnost, zda nedodržení každé jednotlivé podmínky daňový subjekt uvedl ve svém odvolání, není proto rozhodná. Žalobce pak upřesnil vyjádření žalovaného ve vztahu k opakované daňové kontrole a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že opakovaná daňová kontrola je možná pouze v rámci obnoveného řízení. Žalobce rovněž zopakoval ve vztahu k prekluzi práva správce daně daň doměřit, že není právem správního orgánu nalézat právo, ale právo aplikovat, a proto je jeho povinností řídit se nálezy a názory Ústavního soudu. Ve vztahu k vadnému postupu správce daně v průběhu daňového řízení žalobce poukázal na to, že žalovaný připustil pochybení správce daně v průběhu daňové kontroly a měl snahu vadu řízení odstranit. K tomu žalobce upozornil na rozsudek NSS 2 Afs 1/2007-65, z něhož ve vztahu k další judikatuře NSS vyplývá, že důkazní prostředky a pomůcky, které byly získány v průběhu daňové kontroly nezákonným způsobem, jsou rovněž nezákonné. Tímto způsobem pak správce daně v odvolacím řízení postupoval. Nezákonné bylo i vydání výzvy správce daně, kdy jednalo se evidentně o procesní úkon, který byl zaměřen k prokázání stejných skutečností, jako byly předmětem daňové kontroly. Žalobce rovněž setrval na tom, že bylo porušeno ustanovení § 31 odst. 2, daňového řádu, kdy byla možnost stanovit mu daňovou povinnost dokazováním. Správce daně žalobcem navrhované důkazní prostředky neprovedl a stanovil daňovou povinnost za použití pomůcek, ačkoliv nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Bylo porušeno i ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu, neboť správce daně měl přihlédnout ke všem zjištěným skutečnostem, jeho argumentace ohledně nezahrnutí výdajů na rekonstrukci a vybavení pronajaté provozovny postupem žalobce, který je neuplatnil jako daňové výdaje je pro žalobce nepřijatelná. Ze zprávy o daňové kontrole pak nevyplývá, jaké konkrétní pomůcky byly v jednotlivých zdaňovacích obdobích použity. Tento postup nebyl napraven ani v odvolacím řízení. Je odkazováno na judikát NSS č.j. 9 Afs 14/2008-81, podle kterého nepostačuje zachycení způsobu výpočtu v úředním záznamu. Ze spisů finančních orgánů obou stupňů pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. U žalobce byla dne 17.6.2008 protokolem č.j. 153/08/088930/5749 zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, 2006 a 2007. Žalobce podnikal v těchto zdaňovacích obdobích v hostinské činnosti a provozoval diskotéky v domu kultury v Chlumu u Třeboně. V rámci daňové kontroly správce daně zjistil v daňové evidenci žalobce rozdíly, a z toho důvodu ověřoval u třetích osob (Plzeňský prazdroj a.s., Qanto CZ s.r.o., Budějovický Budvar n.p., Hamé a.s. Babice, Coca-cola HBC CR s.r.o., Geco Tabak a.s.) výzvami jaké množství zboží žalobce od těchto dodavatelů odebíral. Žalobce se při jednání dne 29.8.2008 před správcem daně vyjadřoval k rozdílům mezi nakoupeným a zaúčtovaným zbožím. Hodlal k těmto rozdílům předložit originály faktur, které si hodlal od dodavatelů vyžádat. Dne 10.11.2008 žalobce správci daně sdělil, že originály faktur mu zaslány nebyly a požádal správce daně, aby originály faktur vyžádal. Dodavatelé zaslali kopie originálů faktur a to Plzeňský prazdroj a.s., Coca-cola HBC CR s.r.o. a firma Bohemia Regent a.s. K těmto písemnostem bylo ze strany žalobce sděleno, že na některých fakturách je uveden jemu neznámý podpis a nebo jsou zcela bez podpisu. U ostatních faktur bylo zboží odebráno, faktury nebyly zaúčtovány v daňové evidenci. Správce daně dále zjistil, že v daňové evidenci nebyly vykázány žádné odměny vyplacené v rámci podnikatelské činnosti žalobce, k čemuž bylo sděleno, že pro něho pracovali známí a členové rodiny. V daňové evidenci nebyly vykázány ani úhrady za hudební produkci. Výsledky daňové kontroly byly zachyceny ve zprávě o daňové kontrole, která byla se žalobcem projednána dne 9.3.2009. Ve zprávě o daňové kontrole bylo uzavřeno, že základ daně, ani daňovou povinnost žalobce za kontrolovaná zdaňovací období nelze stanovit dokazováním, a z toho důvodu bude, s ohledem na ve zprávě o daňové kontrole uvedené, přistoupeno ke stanovení daňové povinnosti podle ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu na základě pomůcek. Téhož dne byl správcem daně sepsán protokol o projednání kontroly daně z příjmů fyzických osob za konkrétní zdaňovací období, k protokolu je přiloženo vyjádření žalobce k výsledku daňové kontroly. Z něho pak vyplývá, že žalobce nesouhlasí s tím, aby mu byla daň stanovena podle pomůcek, podle jeho názoru lze stanovit daňovou povinnost podle § 31 odst. 1 – 4 daňového řádu. Téhož dne byl sepsán úřední záznam správce daně ke stanovisku k vyjádření k výsledku kontroly za předmětná zdaňovací období. Dne 11.3.2009 vypracoval správce daně úřední záznam o stanovení daně podle pomůcek, který navazoval na zjištění uvedené ve zprávě o daňové kontrole. Z úředního záznamu je zřejmé, jaké použil správce daně pomůcky v jednotlivých zdaňovacích obdobích, kterými byly údaje z daňové evidence žalobce, údaje z daňových dokladů za nákup zboží získané na základě odpovědí na výzvy od Plzeňského prazdroje a.s., Coca-cola HBC CR s.r.o., Bohemia Regent a.s. Žalobci byla stanovena obchodní přirážka u jednotlivých druhů prodávaného zboží, kterou správce daně zjistil poměrem prodejní ceny zboží a pořizovací ceny zboží z výdajových dokladů za nákup zboží. Prodejní ceny správce daně opatřil z nápojového lístku za rok 2008, neboť za kontrolované roky mu cenová evidence předložena nebyla. Rovněž využil inventurních soupisů zásob, zjistil provizi od firmy Geco Tabak a.s. a vzal v úvahu i výši nájemného na základě smlouvy o užívání části nemovitosti kulturního domu v Chlumu u Třeboně. Správce daně přihlédl i ke všem okolnostem, z nichž vyplývají pro daňový subjekt výhody, kterými byla jeho osobní spotřeba, odměny zaměstnanců, nájemné a výše obchodní přirážky. Finanční úřad v Třeboni vydal dne 13.3.2009 pod č.j. 10709/09/088970301490 dodatečný platební výměr, kterým žalobci dodatečně doměřil základ daně a daň za zdaňovací období roku 2005 pod č.j. 10714/09/0889703014 za zdaňovací období roku 2006 a pod č.j. 10716/09/088970301490 za zdaňovací období roku 2007. Proti dodatečným platebním výměrům se žalobce odvolal. Základní žalobní námitkou byla skutečnost, že nebyly důvody pro použití ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, neboť všechny doklady byly správci daně poskytnuty a mohl být stanoven daňový základ i daň podle těchto dokladů dokazováním. Dne 29.6.2009 žalobce doplnil odvolání a navrhl, aby odvolací orgán přezkoumal, zda žalobce skutečně nesplnil některou ze svých zákonných povinností a nedostatek či absence důkazů neumožňuje stanovit daň dokazováním, a zda daň byla podle pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě. V neodůvodnění postupu, kterým správce daně stanovil daňovou povinnost dle pomůcek je podle žalobce základní pochybení. Žalobce rovněž požadoval, aby bylo přezkoumáno, zda správce daně přihlédl k okolnostem, z nichž pro žalobce vyplývají výhody. Žalobce dále uvedl, že mu správce daně neprokázal, že zboží na základě chybějících údajů v účetnictví skutečně odebral, když faktury ani nehradil. K neúplnosti účetnictví žalobce argumentoval tím, že není povinností poplatníka uplatnit výdaje, je to pouze jeho právo, které nemůže být zpochybněno. Správci daně žalobce vytkl, že nebyl seznámen se způsobem výpočtu daně dle pomůcek. Žalovaný správní orgán dne 16.7.2009 postupoval podle § 50 odst. 3 daňového řádu, vrátil spis ve věci odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům správci daně a vytkl mu procesní pochybení spočívající v tom, že byla žalobci stanovena daňová povinnost na základě pomůcek, aniž byl vyzván k prokázání svých tvrzení. K tomu je odkazováno na judikát rozšířeného senátu sp. zn. 8 Afs 15/2007-75. Správce daně byl zavázán, aby vydal výzvu podle § 31 odst. 9 daňového řádu prokázání tvrzení žalobcem. Měl jej vyzvat, aby tržby doložil jiným způsobem, např. cenovou nebo slevovou evidencí, aby předložil kalkulaci prodejních cen v jednotlivých létech, aby specifikoval svá vyjádření ohledně osobní spotřeby nakoupeného zboží, aby přesně určil druh a množství zboží, které bylo dle kterého daňového dokladu nakoupeno, zda se jednalo o spotřebu osobní či zaměstnaneckou apod. Výsledky řízení měl projednat s žalobcem a po doplnění odvolacího řízení měl správce daně zaslat odvolání včetně spisu žalovanému správního orgánu. Dne 20.7.2009 vydal Finanční úřad v Třeboni podle § 31 odst. 9 daňového řádu výzvu. Ve výzvě uvedl zjištění učiněná v rámci prováděné daňové kontroly a vyzval žalobce, aby se ke zjištěním vyjádřil a předložil kompletní seznam nabízeného zboží v provozovně žalobce, cenovou evidenci veškerého sortimentu u zboží, které bylo vyráběno z nakoupených surovin i jeho kalkulaci a prodané množství, evidenci zboží, které bylo předmětem osobní spotřeby, jeho druh, množství, hodnotu a doklad, na základě kterého bylo toto zboží nakoupeno. Dále měl předložit evidenci zboží, které bylo poskytnuto zaměstnancům ke konzumaci včetně druhu, množství a doklad, na základě kterého bylo toto zboží nakoupeno, evidenci zboží, které bylo poskytnuto zaměstnancům ke konzumaci včetně druhu, množství a dokladu, na základě kterého bylo nakoupeno. Doklady o výši odměn vyplácených jednotlivým zaměstnancům. Žalobce byl poučen o tom, že pokud výzvě nevyhoví a nebude možné stanovit daňovou povinnost dokazováním, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Žalobce na výzvu správce daně reagoval, uvedl, že evidence denních tržeb nemůže být důkazním prostředkem, neboť denní tržby byly zapsány až po vyplacení odměn obsluze, avšak odměny byly vypláceny na základě smluv, o kterých žalobce neúčtoval. Dohody o provedení práce jednotlivých pracovníků a jaké odměny jim byly vypláceny, žalobce správci daně již v předchozím období doložil. Současně uvedl, že mu bezplatně vypomáhali rodinní příslušníci a kamarádi, kteří si nehradili pouze konzumaci nápojů a baget. Ke svému tvrzení navrhl výslech svých některých pracovníků. Osobní spotřebu nekonkretizoval, neboť nebyla správcem daně zpochybněna. K předloženým fakturám žalobce sdělil, že automaticky neprokazují, že zboží bylo ze strany některých dodavatelů řádně dodáno a jím převzato. K nápojovému lístku z roku 2008 doplnil, že se neshodoval s cenovou evidencí let 2005 – 2007. Konkrétním výčtem nabídl další písemnosti, které má k dispozici. V příloze uvedl výpočet osobní spotřeby. Dne 30.11.2009 projednal žalovaný se žalobcem výsledky došetření provedeného ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 – 2007. Byl předložen i úřední záznam o stanovení daně dle pomůcek. K obsahu ústního jednání se žalobce dne 15.12.2009 vyjádřil. Ve věci odvolání podaného žalobcem bylo žalovaným správním orgánem vedeno jednání dne 26.10.2009, o čemž byl sepsán protokol. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto dne 23.2.2010 pod č.j. 876/10-1100 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto. Stalo se tak s odůvodněním, že žalobci nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním, neboť v prvé řadě nebyl dodržen požadavek unesení důkazního břemene, kterým je stálost tvrzení. Žalobce nevedl mzdovou evidenci, z vyplacených odměn neodváděl daň z příjmů ze závislé činnosti, ani nebyl k této dani zaregistrován. Nevystavoval ani doklady o vyplacení peněžní odměny zaměstnancům. Předložil pouze přehled osob, se kterými podepsal dohody o provedení práce a konkrétní částky, avšak tento seznam se v roce 2007 zcela neshoduje s konkrétními dohodami o provedení práce za předmětný rok. Rozpory žalobce akceptovatelným způsobem nevysvětlil. K navrženému provedení svědeckých výslechů čtyř osob (zaměstnanců) žalovaný uvedl, že svědci by nemohli podat relevantní informace ohledně osob, které u žalobce pracovaly a jaké jim byly vypláceny odměny a v jaké výši. Rovněž svědci nemohli prokázat tvrzení žalobce o jeho osobní spotřebě zboží. Daňová evidence nebyla věrohodná, nezahrnovala veškeré nákupy zboží, které byly uskutečněny v kontrolovaných létech. Osobní spotřebu žalobce věrohodně nepodložil, jednalo se o přibližný odhad. Žalovaný nevyvracel názor žalobce, že není jeho povinností uplatnit veškeré náklady jako náklady daňové, poukázal však na racionální ekonomické chování podnikatele, kterým je jistě bezesporu snaha o minimalizaci nákladů. Poukázal na nejmarkantnější případ, kterým jsou výdaje na rekonstrukci a vybavení pronajaté provozovny v roce 2005, když nezahrnul žalobce do daňové evidence výdaj v částce 700 000,- Kč. Jako důvodnou posoudil žalovaný námitku, že musí být z vyměřovacího spisu patrné, jakým způsobem stanovil správce daně daňovému subjektu základ daně a daňovou povinnost. Úřední záznam byl založen ve veřejné části spisu, avšak existence tohoto dokumentu nebyla ve zprávě o daňové kontrole ani z jiného dokladu zřejmá. K nápravě došlo v odvolacím řízení, kdy byl žalobci úřední záznam o stanovení daně dle pomůcek předložen k nahlédnutí. V rozhodnutí jsou specifikovány i výhody, které byly uplatněny ve prospěch žalobce ve smyslu § 46 odst. 3 daňového řádu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Žalobce v prvé řadě namítal nezákonnost zahájení daňové kontroly. K tomu odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Správce daně nesdělil podezření, které jej vedlo k zahájení daňové kontroly daňovému subjektu a nezachytil tuto skutečnost v protokolu o ústním jednání. Žalovaný se pak otázkou zákonnosti zahájení daňové kontroly nezabýval. Z toho je dovozováno buď porušení ustanovení § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, nebo odmítnutí právního názoru Ústavního soudu. V této souvislosti poukázal žalobce i na temporální účinky nálezu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že se tyto účinky dle rozsudku č.j. 8 As 47/2005-86 vztahují na přezkumnou funkci správních soudů, nepochybně se vztahují i na rozhodovací činnost správců daně. Tuto žalobní námitku soud nepovažoval za důvodnou. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že žalobce v odvolání na nezákonnost zahájení daňové kontroly nepoukazoval. Z toho důvodu také žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí tuto námitku neřešil a v rámci požadavků stanovených v § 50 odst. 5 daňového řádu, kdy je mu ukládáno zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek, žádné procesní pochybení, jak vyplývá ostatně i z jeho vyjádření, neshledal. Podrobné odůvodnění postupu ve smyslu § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Ve smyslu § 50 odst. 5, který stanoví zákonný rámec pro přezkumnou činnost odvolacího orgánu, v případě že je daňovému subjektu stanovena daňová povinnost na základě pomůcek, není hodnocení jednotlivých úkonů správce daně, neboť požadavek se týká, jak již bylo uvedeno, pouze zkoumání dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. K argumentaci žalobce nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1835/07 soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 46/2009-46, který se námitkou provedení daňové kontroly v rozporu se standardy vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18.11.2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 zabýval. Nejvyšší správní soud uvedl, „…, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu plyne, že ústavní kautela závaznosti právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu pro posouzení skutkově podobných případů neplatí bezvýjimečně. K tomu odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13.11.2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, dle kterého obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře. Proto polemika s ústavně právním výkladem Ústavního soudu či nereflektování tohoto názoru, nemohou být považovány bez dalšího za odmítnutí respektovat Ústavní soud, nebo dokonce porušit článek 89 odst. 2 Ústavy. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se institutu daňové kontroly zdůrazňuje ústavně právní mantinely, v nichž jsou daňové orgány povinny pohybovat se v souladu s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“… Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále řešil, zda daňová kontrola, při jejímž zahájení správce daně daňovému subjektu nesdělil konkrétní pochybnosti či podezření, že původně přiznaná a vyměřená daň je nižší nežli měla být, vyhovuje výše uvedené ústavní kautele proporcionality zásahu veřejné moci do autonomní sféry jednotlivce, kterou pro účely daňového řízení vymezuje § 2 odst. 2 daňového řádu. K tomu Nejvyšší správní soud dovodil, že daňová kontrola je institutem upraveným v části první daňového řádu. Je tedy institutem obecným a není samostatným řízením ani samostatnou fází řízení. Představuje úkon správce daně, případně soubor úkonů, jímž dle 16 odst. 1 daňového řádu „… pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu, nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle tohoto zákona …“. Účel daňové kontroly je dále stanoven v ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu tak, že slouží ke stanovení a vybrání daně, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Daňová kontrola je ukončena sepsáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole, která sama o sobě není rozhodnutím, ani nejsou na základě zprávy o daňové kontrole daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznávána práva. Zpráva o daňové kontrole je dle závěrů Nejvyššího správního soudu a judikatury krajských soudů podkladem pro případné vydání rozhodnutí v daňovém řízení. Dle teorie správního práva představuje pojmový znak kontroly postup orgánu veřejné správy, kterým zjišťuje a posuzuje plnění povinností adresátů veřejné správy. Jedním z nepřehlédnutelných znaků kontroly je i možnost namátkového provedení kontroly za situace, kdy kontrolující osoba nemá konkrétní podezření, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Kontrola totiž má především preventivní význam a tento význam je nutné vztahovat i na daňovou kontroloru. Nejvyšší správní soud připomněl, že tento úmysl zákonodárce vyplývá i z důvodové zprávy k daňovému řádu, kde zákonodárce vysvětluje hlavní úlohu daňové kontroly v preventivním přezkoumání či ověření splnění daňové povinnosti daňovým subjektem. Nejvyšší správní soud v citovaném judikátu zdůraznil, že při své rozhodovací praxi plně respektuje ústavní kautely postupy správních orgánů v daňovém řízení, kde se nutně střetává veřejný zájem na stanovení a výběru daní na jedné straně a zájem na ochraně autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je však třeba vzít v úvahu i legitimní cíl, kterým je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní, který vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu. Zákonodárce byl při zakotvení daňových kontrol v právním řádu ČR veden úmyslem zamezit daňovým únikům. Daňová kontrola je způsobilá, aby k dosažení tohoto cíle napomáhala. Nejvyšší správní soud upozornil i na možnost obrany daňového subjektu před nezákonně zahájenou daňovou kontrolou, a to cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, přičemž nevyužití tohoto prostředku ochrany může posléze zpochybnit věrohodnost později uplatněných námitek ve vztahu k této kontrole. Krajský soud proto posuzoval důvodnost žalobcem uplatněné žalobní námitky ohledně zahájení daňové kontroly i ve vztahu k reakci žalobce na probíhající daňovou kontrolu i úkony, které prováděl správce daně, o nichž jsou ve spise založeny písemnosti. Dospěl k závěru, že námitka nezákonně zahájené daňové kontroly důvodná není. Daňová kontrola byla u žalobce zahájena dne 17.6.2008. Poté u žalobce probíhala daňová kontrola, kterou prováděl místně příslušný správce daně. Byl stanoven cíl daňové kontroly v souladu s ustanovením § 16 daňového řádu, tedy zjištění a prověření daňového základu za konkrétně specifikovaná zdaňovací období. Daňová kontrola probíhala v souladu s ustanovením § 16 daňového řádu a o výsledku daňové kontroly byla sepsána zpráva o daňové kontrole, se kterou byl žalobce seznámen. Pokud měl žalobce za to, že daňová kontrola byla zahájena nezákonně, měl možnost bránit se cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, eventuelně mohl již namítat nezákonnost zahájení daňové kontroly v průběhu jejího provádění. Nic takového žalobce neuplatnil, naznačeným způsobem nepostupoval, a z toho důvodu nelze dovozovat, že v průběhu daňového řízení, které probíhalo zhruba jeden rok, měl žalobce za to, že daňová kontrola byla nezákonně zahájena. Soud nemohl přisvědčit důvodnosti žalobcem uplatněné námitky ani ve vztahu k případnému formalistickému zahájení daňové kontroly, neboť u žalobce správce daně fakticky prověřoval daňový základ, a to postupem podle § 16 daňového řádu, kdy k ověření údajů týkající se rozdílů zjištěných v daňové evidenci žalobce zasílal i výzvy k součinnosti třetích osob. Soud proto dospěl k závěru, že v rámci prováděné daňové kontroly správce daně neuplatnil státní moc vůči žalobci svévolně. Při provádění daňové kontroly správce daně respektoval ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu a prováděl kontrolu v nezbytně nutném rozsahu za účelem dosažení účelu daňového řízení. Neomezil tedy osobní sféru žalobce při realizaci oprávnění provádět daňovou kontrolu, neboť daňová kontrola sledovala legitimní cíl a naplnění tohoto cíle bylo potřebné a přiměřené. Při vyslovení tohoto závěru se soud řídil výše citovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vyjádřen v rozsudku č.j. 8 Afs 46/2009-46. Soud uzavřel, že daňová kontrola u žalobce nebyla zahájena nezákonně. Z rozhodnutí o odvolání je patrné, že žalovaný správní orgán postupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu stejně jako skutečnost, že byly respektovány základní zásady daňového řízení stanovené v § 2 téhož zákona. To vyplývá z podrobného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kupříkladu na straně 4, kde žalovaný správní orgán konstatoval zjištění závažných nesrovnalostí v daňové evidenci žalobce za kontrolovaná období, kdy pochybnosti byly posléze zformulovány ve výzvě ze dne 20.7.2009, na základě které měl žalobce prokázat především správnou výši tržeb. Další porušení zákonných povinností žalobce, žalovaný specifikoval na stranách 5 – 12 rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 a dovodil, že pokud při zahájení daňové kontroly nebyly daňovému subjektu sděleny důvody zahájení této kontroly, pak zahájení daňové kontroly není úkonem učiněným ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu a bylo tedy povinností žalovaného jako odvolacího orgánu, aby z úřední povinnosti přihlédl k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2005 a 2006. Jak již bylo výše uvedeno, soud uzavřel, že daňová kontrola nebyla zahájena pouze formálně, byla tedy úkonem, který má účinky ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu. Daňová kontrola byla zahájena řádně dne 17.6.2008, tedy řadu měsíců před uplynutím prekluzivní lhůty k vyměření daně z příjmu za rok 2005. Úkon zahájení daňové kontroly ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků byl úkonem, který zahájil běh nové tříleté prekluzivní lhůty, jejíž běh započal 1.1.2009. Z toho tedy vyplývá, že pokud došlo k doměření daňové povinnosti žalobci v roce 2010, nebylo tak po uplynutí prekluzivní lhůty a to ani pro zdaňovací období roku 2005, 2006 či 2007. Soud proto uzavřel, že zahájení daňové kontroly bylo úkonem, který byl způsobilý vyvolat právní následky přerušení prekluzivní lhůty a založení běhu lhůty nové ve smyslu § 47 odst. 2 věta prvá zákona o správě daní a poplatků. Jednalo se o úkon správce daně, který byl proveden vůči žalobci jako nositeli daňové povinnosti. Opodstatněnou neshledal soud ani další žalobní námitku, kterou žalobce vytýkal procesní pochybení na straně správce daně, když nevyzval žalobce, aby prokázal svá tvrzení a doměřil mu daňovou povinnost podle pomůcek. Správce daně měl důkazní prostředky a mohl si je opatřit zákonným způsobem, avšak omezil žalobcovu autonomní sféru opakovaně pod nesmyslnou hrozbou opakovaného použití pomůcek. V této souvislosti namítl žalobce i porušení proporcionality mezi zájmem státu na výběru daní na straně jedné a právem na informační sebeurčení na straně druhé. V souvislosti s touto žalobní námitkou je zapotřebí odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 15/2007-75, podle kterého při zkoumání dodržení podmínek ve smyslu § 50 odst. 5 daňového řádu, kdy právě s odkazem na citované ustanovení zákona o správě daní a poplatků je vyloučeno zkoumání úplnosti dokazování a z něho plynoucí závěry pro stanovení daně „ovšem zdánlivé omezení přezkumu pouze na skutečnost, zda bylo správně postupováno podle pomůcek, již bylo překonáno výše uvedenou judikaturou k nárokům, jež je třeba klást na pomůcky. Odvolací orgán se tedy nemůže omezit pouze na podmínky stanovení daně podle pomůcek (§ 31 odst. 5), ale k odvolací námitce je povinen vážit i kvalitu pomůcek ve vztahu k dané věci, tj. zda pomůcky byly adekvátní, zda pomůcky byly správně hodnoceny a dále, zda se správce daně nedopustil procesních pochybení při součinnosti s daňovým subjektem (že mu neumožnil se s pomůckami seznámit). Veškerá tato zjištění mohou být důvodem jednak k vrácení věci správci daně I. stupně k postupu podle § 49 odst. 1 daňového řádu, tedy k vyhovění odvolání v rámci autoremedury, přičemž toto vrácení je pouhým procesním postupem v rámci téhož odvolacího řízení, anebo odvolací orgán zamítne odvolání pro nedůvodnost, případně platební výměr změní nebo zruší…..“. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní proto správce daně I. stupně, pokud se v řízení vyskytnou vady, které musí být odstranitelné přímo v odvolacím řízení, neboť odvolací řízení má totiž nejen povahu přezkumnou, ale i nápravnou ve vztahu k pochybením orgánu prvostupňového. V souzeném případě vydal v průběhu odvolacího řízení správce daně výzvu, ve které požadoval, aby žalobce předložil kompletní seznam nabízeného zboží, cenovou evidenci veškerého sortimentu u vyráběného zboží, jeho kalkulaci a prodaném množství a evidenci zboží, které bylo předmětem osobní spotřeby, evidenci zboží, které poskytl svým zaměstnancům, kteří mu bezúplatně pomáhali ke konzumaci a doklady o výši odměn vyplácených jednotlivým zaměstnancům. Tímto postupem však nedošlo k zásahu do autonomní sféry žalobce, neboť žalobce v odvolání namítal, že mu neměla být stanovena daňová povinnost na základě pomůcek, ale dokazováním a v dané věci bylo možné vypočítat daňový základ dle dostupných dokladů. S ohledem na tuto odvolací námitku žalovaný správní orgán zjistil procesní pochybení správce daně, který přestože shledal daňovou evidenci žalobce neúplnou a nevěrohodnou a konstatoval, že není možné stanovit daňovou povinnost dokazováním, nezaslal mu výzvu ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, kterou by jej přímo vyzval k prokázání konkrétních tvrzení a poučil jej o následcích neunesení důkazního břemene, kterými je stanovení daňové povinnosti na základě pomůcek. Právě s ohledem na odvolací námitku a zjištění žalovaného správního orgánu vydal správce daně v rámci odvolacího řízení výzvu, nikoliv z toho důvodu, aby zasahoval do autonomní sféry žalobce, či jej omezoval v této sféře, ale proto, aby mu umožnil doložit jeho tvrzení ohledně unesení důkazního břemene s tím, že jej poučil o následcích neunesení tohoto důkazního břemene. Nelze proto souhlasit s názorem žalobce, že správce daně měl již veškeré důkazní prostředky. Této jistoty mohl správce daně nabýt teprve poté, když zákonným způsobem žalobce vyzval k tomu, aby veškeré důkazní prostředky předložil a současně jej také poučil o důsledcích neunesení důkazního břemene. Vydáním výzvy k předložení důkazních prostředků nemohlo tedy dojít k omezení autonomní sféry žalobce, navíc jak žalobce v žalobě uvádí opakovaně, neboť předmětná výzva nebyla v průběhu řízení před správcem daně vůbec vydána. Závěr o tom, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, vyslovil správce daně sice na základě předložení účetní a daňové evidence žalobce, ale bez toho, že by jej vyzval, aby se vyjádřil ke konkrétním pochybením, případně pochybnostem správce daně o správnosti předložených evidencí a bez poučení o důsledcích neunesení důkazního břemene. Proto bylo zcela v souladu s daňovým řádem i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, pokud byla procesní vada vydáním výzvy, která odpovídala požadavkům daňového řádu stanoveným v § 31 odst. 9 tohoto zákona napravena a tímto postupem nemohlo dojít ani k narušení proporcionality mezi zájmem státu na výběru daní na straně jedné, ani právem žalobce na informační sebe určení na straně druhé. Soud neshledal na základě této žalobní námitky ani porušení názoru, který vyslovil Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu II. ÚS 703/06. Zvoleným postupem naopak správce daně poskytl, respektive rozšířil prostor pro daňový subjekt k tomu, aby mohl ještě v rámci dalšího časového úseku předložit případné důkazy a evidence, kterými by mohl doložit splnění svých zákonných povinností i odstranění pochybností správce daně, či rozporů, které byly zjištěny na základě dosud předložených dokladů. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že vydáním výzvy správce daně byl žalobce omezen nebo zkrácen na svých právech. Ohrazoval- li se žalobce v dalším žalobním bodu k postupu správce daně, kterým mu vytýkal nejednotnost jeho vyjádření k požadovaným skutečnostem a pozměňování jeho tvrzení, pak ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Odkazoval-li žalobce v souvislosti s touto žalobní námitkou na judikát NSS č.j. 2 Afs 127/09-68, pak v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud nepopřel požadavek na stálost tvrzení, připustil, aby v souvislosti s důkazním břemenem správce daně, kdy daňový subjekt prokazuje pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu svá tvrzení korigoval, což neznamená, že bude svá tvrzení účelově měnit, ale jak je v tomto rozsudku uvedeno „… daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictví a evidencemi ….“. Ostatně odkaz na tento rozsudek i citaci z tohoto rozsudku žalobce ve své žalobě uvedl. Jak ovšem vyplývá z citovaného rozsudku korekce nemůže spočívat v účelových změnách vysvětlení daňového subjektu či předkládání jiných alternativ za situace, kdy byla věrohodnost a průkaznost původně předkládaných tvrzení správcem daně vyvrácena a bylo zřejmé, že žalobce důkazní břemeno neunesl. Právě na základě tohoto postupu a zjištění správce daně bylo správcem daně dovozeno, že tvrzení žalobce jsou nestálá a byla korigována respektive měněna za situace, kdy původně předložená vysvětlení na základě zjištění správce daně neobstála. Proto soud nemohl přisvědčit žalobcově námitce ohledně jeho názoru, že je přípustná korekce tvrzení, neboť korekce tvrzení neznamená jejich změnu za situace, kdy správce daně dospěl k závěru o jejich nepravdivosti a poukázal na rozpor s jiným tvrzením. Stálost tvrzení ve smyslu rozsudku 7 Afs 24/2004-127 znamená, že „… prvním předpokladem unesení důkazního břemene je především stálost tvrzení. Jestliže však ohledně stejných skutečností žalobce opakovaně uváděl vždy jiná tvrzení, poté co jejich věrohodnost byla vyvrácena, je zřejmé, že důkazní břemeno neunesl …“. Korekce tvrzení je tedy úprava tvrzení spočívající v předkládání jiných důkazních prostředků, kterými lze osvědčit pravdivost původního tvrzení, nikoliv však že by mohlo jednat se o korekci vyvolanou účelově, tedy za situace, kdy byla pravdivost původně předkládaných tvrzení zjištěními správce daně vyvrácena. Takový postup Nejvyšší správní soud ani v žalobcem odkazovaném judikátu nepředvídá. Další žalobní námitka se týká porušení ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu, kdy žalobce obecně tvrdí, že nebyly provedeny jím nabízené důkazní prostředky, neuvádí, které důkazní prostředky správce daně neprovedl. Žalobce pouze konstatuje, že správce daně nabízené důkazní prostředky neprovedl a ani si další důkazní prostředky z úřední povinnosti neobstaral. Ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. V prvé řadě je zapotřebí zdůraznit, že je povinností žalobce formulovat žalobní body tak, aby na jejich základě bylo přezkoumatelné o jaké důkazní prostředky se mělo jednat. Z písemností založených ve spise soud zjistil, že žalobce nabízel jako důkazní prostředky provedení svědeckých výpovědí jím zaměstnaných sezónních pracovníků a k tomuto návrhu žalobce je žalovaným na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí uvedeno, že žalobce navrhl provedení svědeckého výslechu čtyř osob, z nichž tři jsou na seznamu zaměstnanců. K tomu je žalovaným uvedeno, že svědecká výpověď nebyla provedena, neboť provedení těchto výpovědí bylo nadbytečné, když svědci měli sepsanou dohodu o provedení práce, odměna za tuto práci jim byla vyplacena a tuto skutečnost žalobce nerozporoval. Žalovaný rovněž uvedl, že svědci by nemohli podat relevantní informace o tom, zda další osoby, které u žalobce pracovaly, obdržely odměny a v jaké výši a ani jiné další skutečnosti. Z rozporů v tvrzení žalobce správce daně usuzoval, že žalobce vyplácel více osob, než uváděl. Z jeho vyjádření nebyl jednoznačný ani celkový počet osob, které žalobci v provozovně vypomáhali, když uváděl, že mimo sezónu zajišťoval provoz diskotéky sám se svou rodinou a v letní sezóně měl dva až tři brigádníky. V doplnění vyjádření pak tvrzení změnil a uvedl, že na dohodu o provedení práce zaměstnával čtyři osoby, jména těchto osob s odkazem na časový odstup nesdělil. To vyvolalo pochybnosti u správce daně především z toho důvodu, že mělo se jednat o natolik dobré známé a žalobce nevěděl, o které známé se jednalo. Rovněž zjistil nepravdivost tvrzení žalobce ohledně zaměstnávání brigádníků přes léto, když v seznamu vyplácených osob v roce 2006 byla uvedena H. O., to však nekorespondovalo s tím, že tato zaměstnankyně byla podepsána na dokladech z období února až března 2006. Tuto skutečnost rozporoval i syn žalobce jako jeho zástupce. Soud proto uzavřel, že není důvodná námitka ohledně neprovedení důkazních prostředků správcem daně, neboť správce daně zhodnotil žalobcem nabídnuté důkazy a s ohledem na učiněná zjištění uzavřel, že nabídnuté důkazy nemohou pochybnosti správce daně odstranit. Závěr správce daně vyslovený v žalobou napadeném rozhodnutí je logický a přezkoumatelný a má oporu ve zjištěních založených ve spise. Soud nesdílí názor žalobce, že bylo povinností správce daně důkazní prostředky obstarávat z úřední povinnosti. Taková povinnost není správci daně na základě daňového řádu stanovena. Naopak je povinností daňového subjektu s ohledem na jeho důkazní břemeno předložit důkazy a doložit svá tvrzení. To však žalobce v dané věci nesplnil. Soud proto shodně jako žalovaný správní orgán dospěl k závěru, že v průběhu provedeného dokazování, ani po dodatečně vyhotovené výzvě správce daně k odstranění pochybností správce daně, nebyly odstraněny rozpory a pochybnosti ohledně žalobcem vykázané daňové povinnosti, žalobce tedy nesplnil svou daňovou povinnost a na základě jím předložených evidencí nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním. Pokud žalobce tvrdí v žalobě, že svědci mohli potvrdit, o kolik měly být navýšeny tržby, pak, jak bylo vysvětleno v žalobou napadeném rozhodnutí, navrhovanými svědeckými výpověďmi, nemohla být tato vada evidence žalobce napravena, svědci nemohli odstranit pochybnosti ohledně výše tržeb. Soud proto uzavřel, že byl správný závěr žalovaného správního orgánu, že v dané věci byly splněny podmínky pro použití pomůcek, které měl správce daně k dispozici, nebo z které si obstaral bez součinnosti s daňovým subjektem, neboť u žalobce nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním. Závěr správce daně i žalovaného nebyl učiněn předčasně, neboť správce daně splnil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 31 odst. 2 daňového řádu. Vyvíjel úsilí, aby v rámci daňové kontroly byly zjištěny rozhodné skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce co nejúplněji. K tomu bylo rovněž umožněno žalobci v rámci odstranění vad v odvolacím řízení předložit na základě dodatečně vyhotovené výzvy správce daně důkazní prostředky. Této možnosti však daňový subjekt nevyužil, pochybnosti správce daně o správnosti vykázání daňové povinnosti žalobce nebyly odstraněny a rovněž nebyly odstraněny rozpory, které vznikly na základě prověřování daňové a účetní evidence žalobce. Soud shledal závěr žalovaného správního orgánu, který vyslovil v žalobou napadeném rozhodnutí, za odpovídající zákonu. Pochybení soud neshledal ani v aplikaci ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu při postupu správce daně při stanovení daňové povinnosti žalobci za použití pomůcek. Správce daně přihlédl k okolnostem, z nichž plynuly pro žalobce výhody, i když jím nebyly uplatněny. To vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na straně 18 a 19. Pokud je v žalobě argumentováno stranou 17 napadeného rozhodnutí a v této souvislosti je odkazováno na stranu 13 rozhodnutí, kdy žalobce uvedl, že použil na rekonstrukci a vybavení pronajaté provozovny v roce 2005 částku 700 000,- Kč, popřípadě odměny za hudební produkci při požádání diskoték, pak, jak bylo vysvětleno žalovaným nejednalo se o výdaje, které by byly zachyceny v účetní evidenci žalobce, nejednalo se proto o daňové výdaje, tudíž nelze dodatečně tuto částku, která nebyla žalobcem, postupem stanoveným daňovým řádem, uplatněna, tyto výdaje zohlednit jako výdaje, které by svědčily ve prospěch žalobce či znamenaly pro něho výhodu. Soud proto v dané věci uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vzhledem k těmto důvodům podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady řízení přesahující jeho úřední rámec.

Poučení