10 Af 44/2013 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R.S., bytem X, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Prostějov, Sádky 1605/2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne X, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž byly změněny platební výměry na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007, a to v neprospěch žalobce. Žalobce uvádí, že mu nebyly uznány náklady na udržení a zajištění příjmů, které vynaložil, přestože faktická existence plnění stejně jako jeho nezbytnost nebyla zpochybněna, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že obchody byly uskutečněny prostřednictvím S.L., který uvedené v rámci své svědecké výpovědi potvrdil. Stejné informace lze seznat i z jeho prohlášení ze dne 8. 4. 2008. Proto se tak nabízí otázka daňového podvodu, což potvrzuje svědecká výpověď P.F., který se „pasoval do role bílého koně“. Ohledně daňových podvodů platí, že je třeba zohlednit judikaturní závěry, a to nejen českých soudů. Žalobce odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která se vztahuje k DPH. Ovšem nelze přehlédnout úzkou vazbu mezi daní z příjmů a daní z přidané hodnoty. Ve vztahu k judikatuře Soudního dvora Evropské unie žalobce odkazuje na věc C - 80/11 a C - 142/11 a C – 324/11, ve kterých nebylo pochyb, že došlo k poskytnutí plnění, avšak byla otázka, zda se jednalo o plnění poskytnuté osobou uvedenou na dokladu. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť chybí základní požadavky stanovené judikaturou Soudního dvora Evropské unie, kdy žalovaný neprokázal vědomí žalobce o podvodu, který je v celé věci vysoce pravděpodobný. Žalobce odmítá, že by o tomto věděl či jen vědět mohl. Byl v dobré víře, že obchoduje s deklarovanými daňovými subjekty, kdy neexistovalo sebemenší podezření z jeho strany. Žalovaný v řízení nerespektoval rozložení důkazního břemene, jak požaduje Soudní dvůr Evropské unie. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na čl. 167, 168 písm. a), 178 písm. a), 220 bod 1 a 226 směrnice Rady 2006/112/ES. Žalobce na základě plnění deklarovaných od společností CB – plast, s.r.o. a Telspo Vágner, spol. s r.o. a Účtoservis Lorenc s.r.o. byl schopen dosáhnout zdanitelných příjmů. Oproti těmto příjmům však nebyly uznány náklady, které musely být pro dosažení příjmů vynaloženy. V daňovém řízení nelze připustit, aby při uznání výnosů z prodeje zboží nebyly zohledněny relevantní náklady objektivně minimálně nutné na jeho pořízení (viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8Afs 71/2011). Má za to, že je nutno přiznat relevantní část nákladů objektivně minimálně nutných, když ze spisu nevyplývá, že by žalobce získal plnění bezúplatně, např. darem či krádeží. Žalobce považoval svědeckou výpověď S.L. jako zásadní a poukazoval na její nezákonné provedení. Svědecká výpověď se konala dne 17. 12. 2012, kterého se žalobce ani jeho zástupce nezúčastnili. Žalobce před konáním svědecké výpovědi dne 17. 12. 2012 kontaktoval svědka, zda k výpovědi dostaví, svědek mu sdělil, že je ve stavu pracovní neschopnosti a jeho zdravotní stav mu to neumožní, proto se žalobce ani jeho daňový zástupce dne 17. 12. 2012 svědecké výpovědi nezúčastnili. Následně se žalobce dozvěděl, že se svědek i přes svůj nepříznivý zdravotní stav k podání výpovědi dostavil, což bylo pro něho překvapením, jestliže se svědek i přes svůj nepříznivý zdravotní stav podrobil svědecké výpovědi, kdy byl i v pracovní neschopnosti. Proto není divu, že svědek pouze odkazoval na předchozí výpovědi a na další si nevzpomněl. Žalobce je podiven přístupem správce daně, který trval na účasti svědka v době jeho pracovní neschopnosti, kdy jeho schopnost soustředění byla snížena jak vnímáním bolesti, tak užitím tišících léků. Proto nelze svědeckou výpověď považoval za důkaz, jestliže výpověď svědka byla provedena za situace, kdy byly schopnosti svědka sníženy jeho nemocí a užitými medikamenty. Svědek potvrdil skutečnosti tvrzené žalobcem. Nevěrohodnost výpovědi svědka nebyla prokázána. U S.L. proběhla rovněž kontrola daně z příjmů, přičemž v příjmech byly ponechány plnění ve prospěch žalobce, proto žalobce namítá rozdílný postup, kdy na jedné straně správce daně ponechal v základu daně příjmy a výnosy za plnění, která žalobce přijal a zahrnul do svých výdajů, respektive nákladů, ovšem žalobci takové výdaje v základu daně ponechány nebyly. Žalobce rovněž namítá vady řízení, a to faktické neprovedení kontroly, jestliže správce daně pouze odkazoval na zjištění provedená Finančním úřadem v Kaplici v jiném daňovém řízení. Tento nedostatek si uvědomil teprve žalovaný, který přikázal finančnímu úřadu zopakovat svědecké výpovědi, ze kterých bylo v řízení vycházeno. Byly pouze převzaty závěry kontrol provedených Finančním úřadem v Kaplici u subjektů, které podnikaly s žalobcem ve sdružení, proto žalobce neměl možnost v řízení aktivně vystupovat. Finanční úřad v Českých Budějovicích provedl místní šetření dne 18. 8. 2008 v místě R.S. DS Technik, Litvínovice 209 s J.K., o kterém byl sepsán protokol o místním šetření, jehož předmětem mělo být předložení daňové evidence roku 2005, 2006 R.S. a podání vysvětlení. O tomto provedení místního šetření však žalobce nebyl informován a J.K. nebyla zplnomocněná daňovým subjektem k zastupování před správcem daně ve věcech daně z příjmů. J.K. bez vědomí žalobce a za absence zplnomocnění vydala fotokopie dokladů a podala vysvětlení, zodpovídala otázky o hospodářských poměrech žalobce a jeho činnosti. Jednalo se proto o provedení svědecké výpovědi, o kterém měl být žalobce předem informován. I v případě, že by se jednalo o místní šetření, měl žalobce být o tomto úkonu informován. Proto byl tímto postupem správce daně zkrácen na svých právech, jestliže nebyl o konání místního šetření obeznámen. Shodně postupoval správce daně i při jednání s T.P., o kterém byl sepsán protokol o místním šetření, kdy opět Ing. P. vypovídal o roznášce letáků a žalobce nebyl o tomto úkonu správcem daně informován. Úkon správce daně měl povahu svědecké výpovědi a žalobci bylo tak upřeno právo klást svědkovi otázky. Z výslechu P.F. vyplynulo, že za celou věcí měl stát L.B. Správce daně se pokusil předvolat L.B., při prvním neúspěchu však rezignoval a nepokusil se využít pravomocí daných mu ust. § 100 odst. 2 daňového řádu. V řízení bylo uskutečněno více svědeckých výpovědí, přičemž ty které odporovaly tvrzením žalobce, byly považovány bez dalšího za věrohodné, ostatní byly považovány za nevěrohodné. Příkladmo žalobce odkazuje na svědeckou výpověď JUDr. Ch. a R.V. Tvrzení svědků nebyla prověřena, přičemž pokud by tito svědci měli povědomí o aktivitách tak, jak uváděl žalobce, avšak tyto nezdanili, bylo by logické očekávat, že nebudou uvádět pravdu. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí a spisový materiál. Žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno, neprokázal, že jím deklarované výdaje v takové výši skutečně a oprávněně vznikly, a zda je tvrzeným způsobem vynaložil. Správce daně nebyl povinen prokazovat pravdivost údajů na vystavených fakturách, neboť tato povinnost stíhala žalobce. Žalobce věrohodně neprokázal, zda a v jakém rozsahu byla předmětná fakturovaná plnění přijata a zejména skutečnou výši těchto vynaložených výdajů, ačkoliv k tomu měl dostatečný prostor. Správce daně postupoval zcela v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, jestliže uvedené výdaje vyloučil z daňově uznatelných výdajů. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 71/2011 – 144 nelze vztahovat na danou věc, neboť žalobci byla daň stanovena dostatečně spolehlivě dokazováním. Dle judikatury lze na daňové pomůcky přejít pouze za situace, kdy je za nevěrohodnou či neprůkaznou možno označit podstatnou část účetnictví daňového subjektu. O takový případ se však nejedná, účetnictví žalobce jako celek nelze pro potřeby dokazování odmítnout, a proto nebyly ve věci splněny zákonné podmínky přechodu na daňové pomůcky. Proto žalovaný odmítá, že byl v případě žalobce povinen přiznat žalobci relevantní část nákladů objektivně minimálně nutných, jestliže nebyly splněny zákonné důvody k přechodu na daňové pomůcky. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/2004 nelze na případ žalobce aplikovat, neboť jde o skutkově odlišný případ, kdy daňovému subjektu nebylo správcem daně umožněno, aby prokázal, že deklarované výdaje se skutečně vynaložily, a to v tvrzené výši. Správce daně v případě posuzovaném Ústavním soudem po zjištění, že účetní doklad byl vystaven neexistujícím subjektem, vycházel z „presumpce zavinění“, nevyzval daňový subjekt k prokázání vynaložených výdajů a další důkazy odmítl s tvrzením, že je nepředložil. V dané věci měl však žalobce příležitost prokázat vynaložené výdaje a byl k tomu i řádně vyzván. Rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. IV. UŚ 591/2008 nelze na případ žalobce aplikovat, neboť opětovně jde o skutkově odlišný případ. Žalovaný poukazuje na právní závěr Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II ÚS 51/11, který svědčí o zákonném postupu správce daně při stanovení daňové povinnosti žalobci dokazováním. Uvedené rozsudky Soudního dvora EU týkající se daně z přidané hodnoty dle žalovaného nejsou pro danou věc případné, neboť se vztahují k odmítnutí nároku na přiznání odpočtu daně, což není případ žalobce. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný nesprávně ve vyjádření zpochybnil pro účely daně stanovené dokazováním povinnost zohlednit náklady minimálně nutné s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 8Afs 71/2011. V rozsudku řešil Nejvyšší správní soud otázku stanovení daně dokazováním, byť uvedl, že daň měla být stanovena pomůckami. Soud proto káral žalovaného za to, že i pokud by skutečně byly dány podmínky pro stanovení daně dokazováním, bylo jeho povinností přiznat náklady minimálně nutné. Námitka, že náklady minimálně nutné jsou doménou toliko pomůcek, tak pramení z nepochopení citovaného rozsudku ze strany žalovaného. Žalobci rovněž dává za pravdu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 2 Afs 18/2013. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Ze spisu vyplývá, že žalobce byl ve zdaňovacím období 2005 a 2006 účastníkem sdružení fyzických osob s P.D., M., což vyplývá ze smlouvy o sdružení ze dne 1. 1. 2004. Vedením daňové evidence sdružení včetně evidence DPH byl pověřen žalobce. Žalobce podnikal v konkrétním zdaňovacím období ve sdružení fyzických osob, podíl žalobce na příjmech, výdajích a zisku činil 40 %. Podnikal v oboru zprostředkování specializovaného velkoobchodu, velkoobchod a ostatní maloobchod s novým zbožím ve specializovaných prodejnách. Daňová kontrola byla u žalobce za konkrétní zdaňovací období zahájena protokolem ze dne 12. 5. 2008. Žalobci se dostalo poučení v souladu s daňovým řádem, kterému jak sám uvedl, porozuměl. Při zahájení daňové kontroly žalobce sdělil, v jaké oblasti podnikal, co bylo konkrétně předmětem jeho podnikatelské činnosti, kterou zahájil již v roce 1992. Žalobce sdělil, jaká používal pro svou podnikatelskou činnost vozidla a současně uvedl, že byl plátcem DPH. V kontrolovaném období nevedl skladovou evidenci, ani nekontroloval pohyb materiálu. Ohledně poskytování konkrétních vysvětlení k vedení účetní evidence odkázal na účetní J.K. Rovněž správce daně informoval o tom, že podklady předával ke kontrole firmě Účtoservis Lorenc s.r.o. S touto firmou měl smlouvu o zprostředkování a měla mu zajišťovat reklamu, tisk, náhradní díly na řezačku, dodávat mu tiskový materiál, lyžiny na řezačky, krabičky na řezačky a osazení elektronikou. Na některé finální výrobky žalobce nakupoval materiál sám, některý materiál mu dodával S.L. Platby probíhaly v hotovosti. Doklady byly při zahájení daňové kontroly k dispozici Finančnímu úřadu v Kaplici. Dne 18. 8. 2008 se konalo místní šetření, při kterém účetní žalobce J.K. předložila daňové doklady a podala vysvětlení. Dne 29. 8. 2008 proběhlo místní šetření na České poště s. p. za účelem zjištění odpovědi na výzvu správce daně k součinnosti třetích osob. Dne 6. 1. 2009 byl sepsán protokol s žalobcem ohledně vysvětlení k údajům z daňové evidence za kontrolované zdaňovací období. Dne 30. 1. 2009 se konalo jednání, kdy žalobce předkládal správci daně písemnosti, které jsou podrobně popsány v protokolu z tohoto data. Účetní žalobce J.K. předložila dne 18. 2. 2009 další daňové doklady, které měla k dispozici za kontrolovaná zdaňovací období. Správce daně vydal dne 23. 3. 2009 výzvu k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti podle § 16 odst. 2 písm. c) a e) a § 31 odst. 9 daňového řádu. Ve výzvě správce daně uvedl, že kontrolou bylo ověřeno, že v daňové evidenci sdružení žalobce byly zaevidovány úhrady faktur, u nichž na základě provedeného důkazního řízení byl vyvozen závěr, že tyto výdaje nejsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Žalobce byl vyzván, aby prokázal vykázaný základ daně tím, že prokáže souvislost uplatněných výdajů s příjmy tak, jak byly ve výzvě konkrétně analyzovány a zpochybněny, neboť nebyla prokázána vzájemná vazba výdejů ze skladové karty s vystavenými fakturami, tedy vazba mezi výdejem zboží ze skladu a prodejem tohoto zboží. Správci daně vznikly pochybnosti i ohledně výdajů za nákup materiálu ve vazbě na tvorbu jeho prodejní ceny a vykazovaný zisk z prodeje. Správce daně měl pochybnosti i o údajích, které porovnával u některých druhů zboží, neboť spolu vzájemně nekorespondovaly, přestože zboží bylo označeno stejným číslem skladové karty. Na předložených skladových kartách byly uváděny výdeje zboží i v záporných hodnotách u většího počtu kusů bez označení odběratele. Správce daně měl pochybnosti i ohledně poskytnutých služeb, které byly fakturovány. Žalobce se k výzvě správce daně vyjádřil podáním doručeným Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích dne 22. 4. 2009. Správce daně vyhotovil koncept zprávy o daňové kontrole, kterou zástupci žalobce předal a to dne 18. 9. 2009. Žalobce se ke konceptu zprávy o daňové kontrole vyjádřil 8. 10. 2009 a vznesl výhrady ke kontrolním zjištěním. Zpráva o daňové kontrole byla se zástupcem žalobce projednána dne 9. 12. 2009. Správce daně se vyjádřil k výhradám žalobce uvedeným v jeho vyjádření k závěrům z daňové kontroly, umožnil žalobci k výsledku daňové kontroly navrhnout případné doplnění a poté, kdy daňový subjekt žádné nové důkazní návrhy neučinil, uzavřel, že neunesl důkazní břemeno a svůj závěr vyjádřený ve výsledku daňové kontroly nezměnil. Dne 11. 12. 2009 byl vydán dodatečný platební výměr, kterým byl žalobci dodatečně stanoven základ daně i daň za konkrétní zdaňovací období. Proti dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. V rámci odvolacího řízení byli vyslechnuti svědci JUDr. Ch., S.L., R.V., o konání výslechů byl žalobce informován. Žalobce nahlížel do spisu a byly mu vyhotoveny fotokopie svědeckých výpovědí, a to JUDr. Ch., S.L., R.V. a protokoly o místním šetření u J.K. a u České pošty s.p. Dne11. 5. 2010 byl zástupce žalobce seznámen s vyhodnocením svědeckých výpovědí, které byly pořízeny. Na základě provedeného dokazování správce daně dospěl k závěru, že nebylo fakticky prokázáno realizování nákupu materiálu, ani poskytnutí služeb od společnosti Účtoservis Lorenc s.r.o., tak jak byly žalobcem zahrnuty do daňových výdajů. Dne 20. 7. 2010 bylo o odvolání žalobce rozhodnuto žalovaným tak, že rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo změněno a byl dodatečně stanoven nový základ daně včetně daňové povinnosti žalobci. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že v rámci odvolacího řízení správce daně zjistil nové skutečnosti, které měly významný vliv na základ daně a jednalo se o další uplatněné a neprokázané výdaje za nákupy služeb a materiálu od dodavatele Účtoservis Lorenc spol. s r.o. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného dne 5. 10. 2010 žalobu. Vzhledem k tomu, že nesplnil poplatkovou povinnost, byl vyzván k uhrazení soudního poplatku za žalobu, který činil podle položky 14a) bod 2, písm. a) Sazebníku soudních poplatků 2 000 Kč. Žalobci bylo usnesení doručeno dne 12. 10. 2010 a byla mu stanovena lhůta 7 dnů, ve které měl povinnost soudní poplatek uhradit. Ke dni 26. 10. 2010, kdy již marně uplynula lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku (19. 10. 2010), žalobce poplatek neuhradil. Proto soud vydal usnesení, kterým řízení zastavil. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 27. 10. 2010. Tímto dnem také usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Dne 27. 10. 2010 byl soudní poplatek žalobcem v 14,55 hod. uhrazen. Žalobce podal proti zastavení řízení kasační stížnost. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána opožděně, byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2010 odmítnuta. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 1. 2011. Krajský soud přihlédl k datu zaplacení soudního poplatku a své usnesení ze dne 26. 10. 2010 zrušil a pokračoval v řízení o žalobě. Dne 24. 1. 2011 byl soudu doručen žalovaným návrh na přerušení řízení o žalobě, neboť žalobce podal dne 1. 10. 2010 žádost o přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí podle § 55 b) daňového řádu. Soud návrhu žalovaného správního orgánu usnesením ze dne 25. 1. 2011 vyhověl a řízení do doby vyřízení žádosti žalobce o přezkum rozhodnutí přerušil. Dne 13. 4. 2011 podal žalovaný návrh na pokračování v řízení spolu se sdělením, že dle sdělení Generálního finančního ředitelství ze dne 24. 3. 2011 nebyl shledán důvod pro nařízení přezkumného řízení. Odpadla tudíž překážka řízení, proto Krajský soud v Českých Budějovicích dne 14. 4. 2011 rozhodl o pokračování v řízení. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích nabylo právní moci dne 21. 4. 2011. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2011, čj. 10Af 87/2010-59 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2010, čj. 3682/10-1100 pro vady řízení a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, neboť byla shledána důvodnou jeho námitka, že mu bylo znemožněno zúčastnit se výslechu svědka S..L., neboť nebyl o náhradním datu výslechu svědka informován, a proto se jej nemohl zúčastnit. V souvislosti s tím bylo odkázáno na rozsudek NSS čj. 7Afs 80/2011-120, neboť oznámení o výslechu svědka Stanislava Lorence bylo učiněno neformálním úkonem, který daňový řád nezná, proto nelze s takovým úkonem spojovat právní následky, které by mělo řádné oznámení učiněné dle zákona. Správa SMS nemůže být po formální stránce považována za relevantní oznámení. Nebude-li tedy na takový úkon daňový subjekt reagovat, nelze z toho dovozovat žádné právní důsledky. Správa SMS tedy nevyhovuje zákonem stanoveným předpokladům pro doručení vyrozumění o výslechu svědka. Došlo tak k porušení práva dle § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích pokračovalo v odvolacím řízení a správci daně uložilo zopakovat výslech svědka S.L. a zejména o jeho konání vyrozumět daňový subjekt, a to v souladu s daňovým řádem. Rovněž bylo správci daně uloženo doplnit dokazování ve věci neuznaných daňových výdajů z titulů neprokázaných výdajů od společnosti Telspo Vágner, spol. s r.o., kdy bylo správci daně uloženo doplnit podklady pro rozhodnutí tak, aby bylo jisté, zda Telspo Vágner, spol. s r.o. zanikla a jakým způsobem, k jakému datu, zda existoval právní nástupce a zda byly uvedenou společností prověřované daňové doklady vystaveny. Správce daně provedl dne 17. 12. 2012 výslech svědka S.L. ohledně obchodní spolupráce se společnosti Účtoservis Lorenc spol. s.r.o., žalobce, respektive jeho zástupce, byl o konání této svědecké výpovědi vyrozuměn. Vyrozumění ze dne 3. 12. 2012 bylo doručeno dne 13. 12. 2012 do datové schránky jeho zmocněnému zástupci. Žalobce ani jeho zástupce se svědecké výpovědi nezúčastnili. Z obsahu svědecké výpovědi vyplývá, že svědek se odvolal na svědeckou výpověď, kterou podal v daňovém řízení vedeného s žalobcem. Činnost Účtoservis Lorenc spol. s.r.o. zajišťoval svědek, za uvedenou společnost vystavoval faktury a byl oprávněn je podepisovat, vedl účetnictví. Jako odběratele zboží a služeb uváděl žalobce společnosti DS Technik a společnost WELLET. Svědek si přesně nepamatoval na obchody s žalobcem v letech 2005 a 2006. V době kdy probíhala kontrola u R.S. a společnosti DS Technik si pamatoval jak probíhala spolupráce v současné době si to již nepamatuje. K dotazu správce daně, že v účetnictví R.S. byly zjištěny uvedené faktury, na kterých je jako dodavatel uvedená společnost Účtoservis Lorenc spol. s.r.o., svědek uvedl, že tyto faktury vystavil a podepsal. Nepamatuje si, kdo zajišťoval tisk fakturovaných letáků, skládaček apod. v souvislosti s tím se rovněž odvolal na svou původní výpověď. Svědek si rovněž nepamatoval žádné konkrétní dodavatele poskytnutých služeb, které následně přefakturovával žalobci, pouze potvrdil vystavování faktur. Dožádáním měl být proveden výslech svědka L.B. L.B. je však nekontaktní, neznámý a dle vyjádření České pošty s. p. se na uvedené adrese nezdržuje, proto nemohl být jako svědek vyslechnut. Řízení bylo rovněž doplněno ohledně zjištění skutečností o činnosti Telspo Vágner, spol. s.r.o., proto byla prostřednictvím dožádaného Finančního úřadu v Plzni provedena výpověď svědka P.F., ze které vyplývá, že dle notářského zápisu NZ 474/2005 ze dne 6. 4. 2005 byl odvolán z funkce jednatele společnosti Telspo Vágner, spol. s.r.o. R.V. a jejím jednatelem byl jmenován P.F.. Dle notářského zápisu byl převeden obchodní podíl společníků J.V. a R.V. částečně na P.F. a částečně na společnost MS Management s.r.o., jejímž jednatelem byl P.F. Dle notářského zápisu byl ke dni 6. 4. 2005 změněn i název společnosti Telspo Vágner, spol. s.r.o. na Krawce – P+F Choceň s.r.o. Svědek Petr F. vypověděl, že jménem společnosti Krawce – P+F Choceň s.r.o. nejednal a udělil plnou moc L.B. Plná moc správci daně předložena nebyla. Svědek dále uvedl, že byl tzv. bílým koněm za přislíbenou odměnu, jménem společnosti nevystavoval žádné doklady, nevedl účetnictví, vedení účetnictví společnosti zajišťoval a veškeré další záležitosti L.B. Správce daně na základě doplnění důkazů dospěl k závěru, že žádný z důkazů získaných v rámci odvolacího řízení neprokázal, že veškeré výdaje uplatněné žalobcem v souvislosti s tvrzenými uskutečněnými obchodními případy se společností Účtoservis Lorenc spol, s.r.o., CB-plast s.r.o. a společností Telspo Vágner, spol. s.r.o. byly žalobcem prokazatelně vynaloženy v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce neunesl důkazní břemeno, neprokázal, že výdaje byly v uváděné výši prokazatelně vynaloženy, že výdaje byly vynaloženy v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a že byly prokazatelně vynaloženy v daném zdaňovacím období. Žalobce věrohodně neprokázal, zda a v jakém rozsahu bylo předmětné fakturované plnění přijato. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z písemností ve správním spise vyplývá, že daňová kontrola u žalobce byla zahájena dne 12. 5. 2008. Žalobce v protokolu potvrdil, že se mu dostalo poučení ve smyslu daňového řádu, kterému porozuměl. Uvedl základní údaje o své podnikatelské činnosti a sdělil, že doklady byly předány za sdružení Finančnímu úřadu v Kaplici, který je místně příslušným správcem daně u osob, se kterými žalobce podnikal ve sdružení. Daňová kontrola nebyla zahájena formálně. Protokol, kterým byla daňová kontrola zahájena, splňuje požadavky stanovené v ustanovení § 12 odst. 2 daňového řádu. Z protokolu je patrno, kdo, kde a kdy daňové řízení prováděl, které osoby se jednání zúčastnily, a byl označen hlavní předmět jednání. Z protokolu je zřejmé, jaké informace žalobce poskytl v průběhu jednání správci daně, v protokole jsou zaznamenána i udělená poučení a i vyjádření poučené osoby. Žalobce sdělil, že poučení rozumí a že mu bylo poskytnuto. Nelze proto přisvědčit žalobcově interpretaci, že poučení poskytnuto nebylo a rovněž, že absentuje vyjádření poučené osoby. Protokol obsahuje náležitosti požadované zákonem a splňuje požadavky na veřejnou listinu. Jako veřejná listina citovaný protokol osvědčuje průběh konkrétního procesního úkonu správce daně, jinými slovy pravdivost vylíčených informací, které žalobce při ústním jednání poskytl. Protokol o zahájení daňové kontroly byl sepsán a dokládá, že daňová kontrola byla zahájena řádným způsobem. Nejednalo se o formální úkon. Daňová kontrola zahájená u žalobce protokolem ze dne 12. 5. 2008 byla úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Dalším úkonem správce daně po zahájení daňové kontroly bylo místní šetření provedené dne 18. 8. 2008 u účetní žalobce, která předložila daňovou evidenci a podala správci daně vysvětlení. Správce daně dále vyzval k součinnosti třetích osob Českou poštu s. p. a uskutečnil dne 29. 8. 2008 místní šetření na České poště s. p., zjišťoval konkrétní okolnosti ohledně doručování písemností. V rámci uskutečněných místních šetření správce daně s třetími osobami komunikoval, převzal písemnosti a sepsal do protokolu poskytnuté informace a vysvětlení. Následně tedy správce daně činil konkrétní úkony za účelem zjištění správnosti žalobcem vykázané daňové povinnosti. S ohledem na probíhající daňovou kontrolu u místně příslušného správce daně Finančního úřadu v Kaplici u dalších členů sdružení byly k dispozici doklady sdružení při jednání dne 6. 1. 2009. Při tomto jednání byl žalobce podrobně seznámen s výsledky kontrolních zjištění Finančního úřadu v Kaplici. Na základě zjištění Finančního úřadu v Kaplici a z daňové evidence předložené žalobcem u správce daně vznikly pochybnosti o správnosti údajů, které žalobce vykázal v daňových přiznáních. Správce daně doručil žalobci výzvu k odstranění pochybností. Z dalších úkonů správce daně nelze mít pochybnosti o tom, že daňová kontrola probíhala, přestože nebyly pořízeny další protokoly. Průběh kontrolní činnosti a samotnou kontrolní činnost totiž nelze považovat za ústní jednání, o kterém by musel být pořizován protokol. To vyplývá i z rozsudku NSS čj. 4 Afs 32/2004-94, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že sepisování protokolů o každém úkonu kontrolní činnosti by bylo neúměrným zatěžováním a zdržováním. Soud proto nepřisvědčil námitce ohledně formálního zahájení daňové kontroly. Nejednalo se o libovůli ani o neodůvodněné nerovné zacházení, ani o porušení principu vázanosti vlastní správní praxí. Při pořízení protokolu o zahájení daňové kontroly u žalobce nedošlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud poukazuje na ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu, podle kterého lze jako důkazní prostředky použít „všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod.“ Z jazykového výkladu tohoto ustanovení plyne, jak judikoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 8 Afs 81/2008 „že jde o demonstrativní výčet, přičemž z ustálené judikatury správních soudů je zároveň zřejmé, že čestnými prohlášeními nejsou skutečnosti prokázány, ale pouze osvědčeny a není tak naplněn předpoklad daný v § 31 odst. 4 daňového řádu, totiž možnost ověřit takovým důkazním prostředkem skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti“. V dané věci správce daně zhodnotil obsah čestného prohlášení jako důkaz listinný, ve kterém Stanislav Lorenc vyslovil přesvědčení, že údaje, které jsou uvedeny v prohlášení, se skutečně staly. Informace uvedené v čestném prohlášení správce daně ověřoval i výslechem S.L. jako svědka. Výpověď byla uskutečněna dne 8. 4. 2010. Z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že S.L. byl jediným zaměstnancem společnosti Účtoservis Lorenc spol. s r.o. a vykonával veškeré činnosti, kterými se společnost zabývala. Potvrdil vystavení a podepsání faktur předložených žalobcem, neuvedl však o jaké obchody se jednalo a nepamatoval si, kdo zajišťoval konkrétní činnosti, které byly předmětem fakturace. Odkazoval na obsah protokolů, které byly sepsány na Finančním úřadě v Kaplici. S ohledem na obecnost výpovědi žalobce správce daně nemohl vyslovit závěr, že žalobce uskutečňoval nákupy materiálu tak, jak deklaroval. Žalobce byl seznámen s hodnocením svědecké výpovědi S.L. správcem daně, dle něhož svědek pouze potvrdil vystavování faktur, nepamatoval si však žádné konkrétní dodavatele poskytnutých služeb, které následně přefakturovával žalobci. Jednalo se o významný objem služeb co do množství i fakturovaných částek, kupříkladu výrobu letáků, ceníků, samolepek, kalendářů apod. Z důvodu nekonkrétnosti svědecké výpovědi nebylo poskytnuté plnění prokázáno. Správce daně provedl místní šetření u společnosti Účtoservis Lorenc spol. s.r.o. a za součinnosti třetích osob, Policie ČR, zapůjčil si daňové doklady této společnosti. Po ohledání těchto dokladů při místním šetření správce daně zjistil, že společnost Účtoservis Lorenc spol. s r.o., která žalobci dodávala značné objemy papíru a kopírovaných tiskovin, sama tyto v potřebném objemu pro fakturovanou činnost nenakupovala, rovněž i služby související s předmětem fakturace. Nemohla z toho důvodu dle zjištění správce daně tisk sama provádět, neboť k tomu neměla potřebné vybavení. Žádné doklady na přijaté služby, tisku či nákup většího množství papíru nebyly při ohledání dokladů u společnosti Účtoservis Lorenc spol. s r.o. zajištěny. Proto nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro daňovou uznatelnost výdajů. V této souvislosti nelze akceptovat a ve vztahu k daňové uznatelnosti výdajů zohlednit tvrzení žalobce, že byl v dobré víře, že materiál pochází od uvedených společností. K tomu, aby mohla být uznána daňová uznatelnost výdajů, je zapotřebí splnit zákonem stanovené předpoklady. Žalobce neprokázal, že nakoupil fyzicky existující materiál a zaplatil jím tvrzenou výši finančních prostředků a tento materiál skutečně použil pro účely dosažení zisku. Žalobci bylo umožněno, aby rozhodné skutečnosti prokázal. Žalobci byly sděleny pochybnosti správce daně, byla mu doručena i výzva, ve které byly podrobně specifikovány pochybnosti a žalobce měl možnost pochybnosti správce daně odstranit. Žalobce důkazní břemeno neunesl a pochybnosti správce daně neodstranil. To vyplývá ze závěru správce daně ve zprávě o daňové kontrole. Žalovaný se odůvodněním tohoto závěru zabýval i v žalobou napadeném rozhodnutí, s tím, že nebyly prokázány rovněž výdaje deklarované od společnosti CB-plast s.r.o. a Telspo Vágner, spol. s r.o., neboť jednatel společnosti CB-plast s.r.o. JUDr. F.Ch. uvedl, že se nepodílel na obchodní spolupráci se žalobcem ani dalším účastníkem sdružení, stejně tak vypověděl svědek R.V., jednatel společnosti Telspo Vágner, spol. s r.o. Nutné je odmítnout žalobní námitku, že faktickým důsledkem vadného postupu správce daně bylo, že žalobce neměl možnost v řízení aktivně vystupovat, neboť veškeré zásadní skutečnosti byly součástí neveřejné části spisu a žalobci tak bylo fakticky kladeno za vinu neunesení důkazního břemene subjektů, které podnikaly se žalobcem ve sdružení. Pro toto tvrzení nepředložil žalobce žádné důkazy. Tuto žalobní námitku současně formuloval v obecné poloze, neboť neuvedl, jak byl konkrétně omezen v aktivním vystupování, ani které zásadní skutečnosti měly být součástí neveřejné části spisu, a tudíž jej omezovaly v realizaci jeho důkazního břemene. Z písemností založených ve správním spise vyplývá, že žalobci bylo umožněno seznámit se jak se závěry daňové kontroly provedené Finančním úřadem v Kaplici, tak mu bylo umožněno předložit veškeré doklady které měl k dispozici ke kontrolním zjištěním provedeným tímto správcem daně, tak i k pochybnostem, které vznikly u správce daně ve vztahu k předloženým důkazům. Žalobce měl možnost navrhovat a předkládat důkazy. Závěry daňové kontroly nebyly převzaty formálně bez aktivní možnosti žalobce účastnit se dokazování, žalobce byl i opakovaně seznámen s výsledky daňové kontroly. Poprvé v rámci předání konceptu zprávy o daňové kontrole, ke které měl možnost rovněž vznášet připomínky a výhrady. V odvolacím řízení došlo k doplnění dokazování provedením svědeckých výpovědí a poté žalobce byl i se závěry správce daně ve vztahu k těmto zjištěním, které vyplynuly z provedených svědeckých výpovědí, seznámen. Rovněž nedůvodná je i výhrada žalobce, že je nedostatečné jeho vyjádření k řízením prováděným Finančním úřadem v Kaplici a to z toho důvodu, že v tomto řízení byl žalobce vyslýchán pouze jako svědek bez možnosti do řízení aktivně zasáhnout. Toto tvrzení žalobce je nutné odmítnout, neboť žalobce nebyl pouze pasivně seznámen s výsledky daňového řízení. Výsledky daňového řízení, které byly zjištěny Finančním úřadem v Kaplici, měl žalobce k dispozici, žalobce si mohl pořizovat kopie dokladů, o které požádal, a bylo mu umožněno využít všech práv zaručených mu daňovým řádem ve vztahu k prováděnému dokazování příslušným správcem daně. Právo žalobce na spravedlivý proces z toho důvodu porušeno nebylo. Žalobce poukazuje dále na to, že nikdy nebyl správcem daně vyzván k prokázání rozhodných skutečností a jediná výzva se vztahovala pouze k řízení vedenému ve vztahu k dani z přidané hodnoty, když mělo jednat se o výzvu ze dne 5. 11. 2009. Toto tvrzení žalobce neodpovídá skutečnosti, neboť ve správním spise je založena výzva ze dne 23. 3. 2009, ve které byl žalobce podrobně seznámen s pochybnostmi správce daně i s důvody, na základě kterých pochybnosti správci daně vznikly a byl vyzván k tomu, aby konkrétní pochybnosti odstranil, byla mu k tomu stanovena zákonná lhůta a zároveň byl poučen i o tom, jaké mohou nastat důsledky v případě neodstranění pochybností správce daně. K námitce ohledně provedení místního šetření dne 18 . 8. 2008 s J.K. soud poukazuje na ust. § 15 odst. 1 daňového řádu, dle něhož je správce daně oprávněn provádět místní šetření, jak u subjektů daně, tak i u jiných osob. V daném případě bylo místní šetření provedeno na adrese R.S. DS Technik, Litvínovice 9, u externího účetního žalobce. Z § 15 odst. 5 daňového řádu vyplývá, že třetí osoba je povinna poskytnout všechny přiměřené prostředky a pomoc potřebnou k účinnému provedení místního šetření, zejména podat potřebná vysvětlení. Ze správního spisu vyplývá, že s žalobcem byl sepsán dne 12. 5. 2008 protokol o ústním jednání, jehož předmětem bylo zahájení daňové kontroly, kdy byl žalobce i poučen v souladu se zákonem o správě daní a poplatků a byl vyzván, aby se vyjádřil ke své podnikatelské činnosti. Žalobce uvedl, že k údajům z daňové evidence může podávat informace jeho účetní paní K. Ke kontrole nemůže předložit žádné doklady, neboť se nacházejí na Finančním úřadu v Kaplici. Žalobce při zahájení daňové kontroly uváděl, že k údajům daňové evidence může podávat vysvětlení účetní J.K., přičemž může být zastižena na adrese Litvínovice 9, po telefonické dohodě. Ta má podklady k daňové evidenci, zpracovávala je. Finanční úřad proto s ohledem na uvedenou výpověď žalobce uskutečnil místní šetření, což vyplývá z protokolu z místního šetření. Z protokolu vyplývá, že J.K. předložila fotokopie třech přijatých faktur a podala vysvětlení k účtovaným službám a rovněž předložila soupis všech přijatých faktur za rok 2005 a 2006 z daňové evidence. Jana Karlíková nebyla vyslýchána jako svědek, pouze předkládala listinné důkazy a podávala vysvětlení v rámci místního šetření, nebyla tedy slyšena jako svědek, a proto nebyla ani nutná účast žalobce na uvedeném místním šetření a nebyl ani důvod jej o termínu místního šetření informovat. Žalobce provedl místní šetření s odkazem na výpověď žalobce, že k údajům z daňové evidence může podávat vysvětlení účetní J.K. Nebylo proto povinností finančního úřadu, jestliže se jednalo o místní šetření informovat o termínu místního šetření daňový subjekt. Zplnomocněný zástupce žalobce byl dne 18. 9. 2009 s protokolem z místního šetření seznámen, tudíž byla žalobci i dána možnost se ke kontrolnímu zjištění z místního šetření vyjádřit. S protokolem místního šetření se žalobce seznámil i v rámci nahlížení do spisu. K místnímu šetření, které bylo provedeno dne 29. 8. 2008 u České pošty s. p., soud uvádí, že tomuto místnímu šetření předcházela výzva k součinnosti třetích osob ze dne 18. 8 . 2008, kdy správce daně požadoval sdělit informace ohledně obchodní spolupráce České pošty s. p. s žalobcem. Česká pošta s. p. na výzvu reagovala tak, že předložila podklady a podala vysvětlení v rámci místního šetření v její provozovně na Senovážném náměstí. Z obsahu protokolu o místním šetření vyplývá, že se nejednalo o výslech svědka Ing. T.P., jestliže uvedený zaměstnanec předal správci daně daňové podklady a podal potřebná vysvětlení, což vyplývá z obsahu protokolu o místním šetření. Rovněž i s tímto protokolem o místním šetření byl žalobce řádně seznámen prostřednictvím svého zplnomocněného zástupce, proto nemohl být krácen na svých právech. Žalobce proto nedůvodně zpochybňuje informace poskytnuté Českou poštou s. p. dne 29. 8. 2008 v rámci místního šetření s tím, že žalobce nebyl informován o obchodování České pošty, s. p. s žalobcem. Toto jeho tvrzení je nepravdivé, neboť z protokolu o místním šetření vyplývá, že uvedený zaměstnanec správci daně k jeho žádosti předložil požadované doklady a podal vysvětlení. Z toho vyplývá, že byl informován o obchodování, jestliže by mu nebyly uvedené skutečnosti známy, zajisté by odmítl, respektive by neměl k dispozici doklady, které byly správcem daně požadovány a nemohl by vysvětlení podat. Nedůvodná je námitka žalobce, že v daném případě bylo nutno žalobci přiznat relevantní část nákladů objektivně minimálně nutných, jestliže ze spisu nevyplývá, že by žalobce získal plnění bezúplatně, např. darem či krádeží. Rozhodnutí žalovaného je nutno v tomto smyslu považovat za nezákonné, když žalovaný se se svou povinností přiznat náklady minimálně nutné nijak nevypořádal. Tato námitka nebyla žalobcem uplatněna v odvolacím řízení. Dle soudu je nedůvodná z následujících důvodů. V daném případě žalobce neunesl důkazní břemeno. Neprokázal, že výdaje byly v uváděné výši vynaloženy, a to v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a byly prokazatelně vynaloženy v daném zdaňovacím období. Dle správce daně předložené důkazní prostředky existenci daňových uznatelných výdajů neprokazovaly, jestliže žalobce neunesl důkazní břemeno, nemůže správci daně vytýkat, že nebyly jím důkazy vyhledávány. Není v možnostech správce daně ani jeho povinností zajistit důkazy, které by byly ve prospěch žalobce. Rozhodné skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti určuje daňový subjekt tím, co uvede v daňovém přiznání a k výzvě správce daně ohledně jeho pochybností u údajů uvedených v daňovém přiznání. V daném případě žalobce neprokázal, zda a v jakém rozsahu byla předmětná fakturovaná plnění přijatá, a dále zejména skutečnou výši vynaložených výdajů, proto byl správcem daně učiněn správný závěr a došlo k vyloučení výdajů z daňově uznatelných výdajů v souladu s § 24 odst. 1 daňového řádu. V daném případě tedy nebyly splněny předpoklady pro přiznání relevantní části nákladů objektivně minimálně nutných, jestliže došlo ke stanovení daně dokazováním, kdy byly vyloučeny výdaje, které nebyly žalobcem prokázány. Jestliže nebyly splněny zákonné důvody pro stanovení daně dle pomůcek, nemohl v případě žalobce správce daně přiznat relevantní část nákladů objektivně minimálně nutných. Nedůvodně je žalobcem poukazována na závěry rozsudku NSS čj.8Afs 71/2011-144, jestliže došlo ke stanovení daně dokazováním. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze stanovit daň dle pomůcek pouze tehdy, kdy je za nevěrohodnou či neprůkaznou možno označit podstatnou část účetnictví daňového subjektu. V daném případě správce daně účetnictví žalobce jako celek pro potřeby dokazování neodmítl, z důvodu důkazní nouze však došlo k vyloučení výdajů, jestliže žalobcem nebylo prokázáno, že výdaje byly v uvedené výši vynaloženy, a to v souvislosti s dosažením, zajištěním obdržených příjmů. Žalobce totiž neprokázal, že jím deklarované výdaje v takové výši skutečně vznikly a zda je tvrzeným způsobem vynaložil. V daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, proto je zcela nepřípadný odkaz na rozsudek čj. 8Afs 71/2011-144, ve kterém Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že nebylo možné spolehlivě stanovit daň dokazováním, přestože správce daně vyloučil více než 95 % uplatněných stěžovatelem. Žalobce nedůvodně odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II ÚS 664/2004, neboť se jedná o skutkově odlišný případ, kdy nebylo daňovému subjektu správcem daně umožněno, aby prokázal, že deklarované výdaje byly skutečně vynaloženy, a to v tvrzené výši. V tomto případě správce daně po zjištění, že účetní doklad byl vystaven neexistujícím subjektem, vycházel z presumpce zavinění a daňový subjekt nebyl vyzván k prokázání vynaložených výdajů a další důkazy odmítl s tvrzením, že je stěžovatelka nepředložila. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že v daném případě byl žalobce vyzýván k prokázání vynaložených výdajů, proto nebyl postupem správce daně krácen na svých právech a měl dostatek prostoru k prokázání výdajů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Rovněž je nedůvodně odkazováno i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 591/2008, neboť se rovněž jedná o skutkově odlišný případ, kdy stěžovateli bylo vytýkáno nepředložení důkazů, kterými by faktické uskutečnění zdanitelného plnění bylo prokázáno, relevantním důkazem ohledně uskutečnění zdanitelného plnění byl výslech nespolupracujícího jednatele obchodní společnosti, který nebyl možný z důvodu jeho úmrtí. V daném případě správce daně stanovil daň dokazováním, kdy nebyla zpochybněna věrohodnost podstatné části účetnictví, pouze nebyly akceptovány některé výdaje, jako daňově uznatelné, proto došlo k vyloučení těchto nákladů. K výhradě žalobce, kdy správce daně neuznal náklady na udržení a zajištění příjmů, které žalobce vynaložil, neboť neunesl důkazní břemeno, kdy faktická existence plnění nebyla zpochybněna, ze skutkových zjištění vyplývá, že obchody byly uskutečněny prostřednictvím pana L., což lze seznat z jeho prohlášení i z jeho svědecké výpovědi, nabízí se pak otázka daňového podvodu, což utvrzuje svědecká výpověď P.F., který se pasoval do role „bílého koně“, proto je třeba zohlednit judikatury Soudního dvora EU, přestože se vztahuje k dani z přidané hodnoty, soud uvádí, že články označené žalobcem uvedených směrnic na daný případ aplikovat nelze. Jestliže se vztahují k odmítnutí nároku na přiznání odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž se nejedná ani o obecné závěry plynoucí z rozhodnutí Evropského Soudního dvora, na který by bylo možno rovněž aplikovat případy daní z příjmů. Proto je odkaz žalobce na rozsudku Soudního dvora Evropské unie, zcela nepřípadný. Z výpovědi svědka P.F., který byl jmenován jednatelem společnosti Telspo Vágner, spol. s.r.o. poté co byl R.V. odvolán, kdy byl na P.F. převeden i obchodní podíl, vyplývá, že uvedl, že byl tzv. „bílým koněm“ za přislíbenou odměnu, neboť jménem společnosti nevystavoval žádné doklady ani nevedl účetnictví. Obsah této výpovědi nemá vliv na závěry finančních orgánů, že žalobce neprokázal, že jím deklarované výdaje v takové výši skutečně vznikly a zda je tvrzeným způsobem vynaložil, neboť jak je uvedeno v předchozí pasáži rozsudku žalobce důkazní břemeno neunesl. Jen orgány činné v trestním řízení mohou posoudit, zda se jedná o daňový podvod či nikoliv. Zcela nedůvodně žalobce namítá nezákonné provedení výslechu svědka L. K výslechu S.L. ze dne 17. 12. 2012 soud uvádí, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by uvedený svědek byl v den výslechu v pracovní neschopnosti, že mu byl přiznán invalidní důchod a má zdravotní problémy. Tvrzení žalobce není žádným listinným důkazem prokázáno. Ze skutečnosti, že žalobce odkazoval při svědecké výpovědi na předchozí svědeckou výpověď a na další si nevzpomínal, nelze učinit úsudek o tom, že žalobce měl sníženy mentální i fyzické schopnosti, kdyby tomu tak bylo, jistěže by svědek na to poukázal a odmítl by svědeckou výpověď podat. Žalobce neuvádí, z čeho vyvozuje, že schopnosti svědka byly sníženy v důsledku jeho nemoci či užitými medikamenty, pouze na základě tvrzení o pracovní neschopnosti toto nelze učinit. Proto správce daně řádně vycházel z výslechu svědka S.L., kterou učinil dne 17. 12. 2012. Žalovaný správně považoval výpověď uvedeného svědka za důkaz a řádně se vypořádal s obsahem jeho svědecké výpovědi v odůvodnění rozhodnutí. Soud poznamenává, že žalobce neměl důvod se dotazovat svědka, zda se dostaví k podání svědecké výpovědi či nikoliv, měl se řídit pouze předvoláním finančních orgánů a uvedený den na předvolání se ke správci daně dostavit. Žalobce, respektive jeho daňový zástupce byl řádně informován o termínu svědecké výpovědi. Odkaz žalobce na daňové řízení u společnosti Účtoservis Lorenc s.r.o. je zcela nepřípadný, neboť s daňovou kontrolou žalobce nesouvisí, jedná se o jiný případ. Není proto rozhodné, zda výdaje u společnosti Účtoservis Lorenc s.r.o. byly ponechány či nikoliv. Nedůvodná je výhrada žalobce, že žalovaný nepostupoval dle § 100 odst. 2 daňového řádu v případě předvolání L.B. Z § 100 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že v případě, že se předvolaná osoba bez dostatečného důvodu nedostaví ani po opakovaném předvolání, může správce daně vydat rozhodnutí o předvedení a požádat o její předvedení příslušný bezpečnostní sbor. Aplikace tohoto ustanovení v daném případě nebyla možná, jestliže z odpovědi dožádaného správce daně vyplývá, že L.B. je v místě bydliště nekontaktní a neznámý a na uvedené adrese se nezdržuje. Soud proto uzavřel, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení