10 Af 446/2012 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Ing. P. M., právně zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, AK Kříženecký & partneři, v.o.s., se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15.5.2012 č.j. 3625/12-1500, takto:

Výrok

Rozhodnutí Finančního ředitelství České Budějovice ze dne 15.5.2012 č.j. 3625/12-1500 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.808,- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou, doručenou dne 1.6.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15.5.2012, č.j. 3625/12-1500, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově č.j. 15720/12/082940302490 ze dne 9.2.2012 exekuční příkaz na srážky ze mzdy, kterým byla nařízena exekuce srážkami z jiných příjmů k vymožení nedoplatku ve výši 972 433,- Kč a bylo přikázáno poddlužníkovi – Bohemia Agro Holding a.s. provádět po právní moci exekučního příkazu po dobu trvání daňové exekuce srážky z jiného příjmu dlužníka a na základě § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu toto rozhodnutí potvrzeno. (2) Žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení, respektive prekluze práva správce daně vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Po žalobci jsou vymáhány daňové nedoplatky, a to příslušenství daně z převodu nemovitostí vyměřené rozhodnutím ze dne 25.1.2000 ve výši 9.183,- Kč, který byl splatný dne 15.2.2000 a samotná daň z převodu nemovitostí vyměřená rozhodnutím ze dne 19.12.2000 ve výši 963.250,- Kč, jejíž splatnost byla dne 22.1.2001. Žalobce zrekapituloval soudní spory, které v dané věci byly vedeny, poukázal na závěry, že žalobci byla daň vyměřena nezákonně. Pro určení odpovědi na otázku promlčení a dle nového daňového řádu prekluze práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek poukázal na § 264 odst. 5 daňového řádu. Dále je třeba vycházet z § 70 zákona o správě daní a poplatků. Po vyjmenování úkonů, které byly správcem daně provedeny k vybrání, zajištění a vymožení nedoplatku, žalobce dovodil, že by bylo možné určit, že právo vybrat daňový nedoplatek prekludovalo dne 1.1.2011. Současně s přihlédnutím k § 264 odst. 5 věta poslední daňového řádu je třeba vzít v úvahu novou právní skutečnost, která založila stavění běhu prekluzivní lhůty je, že správce daně přihlásil dne 23.6.2010 pohledávku do exekučního řízení u soudního exekutora D. Exekuční řízení skončilo tím, že ideální nemovitostí zajištěných zástavním právem správcem daně v k.ú. Malonty byla v dražbě dne 8.2.2011 prodána udělením příklepu, který nabyl právní moci dne 25.2.2011. Následným rozvrhem přestalo stavění prekluzivní doby mít účinků a právo vybrat a vymoci daňový nedoplatek zaniklo. Udělením příklepu zaniklo i zástavní právo správce daně, čímž jsou vyloučeny účinky § 160 odst. 6 daňového řádu, neboť zánikem zástavního práva přestal být nedoplatek zajištěn tímto zástavním právem. Tato skutečnost je žalobcem uváděna pouze na okraj, neboť zajištění zástavním právem pouze prodlužuje celkovou délku prekluzivní doby z 20 na 30 let, avšak nemůže nic měnit na tom, že uplyne-li základní šestiletá prekluzivní doba, nelze ji touto třicetiletou lhůtou nahradit. Žalobce se shodl s hodnocením jednotlivých úkonů přerušujících běh promlčecí lhůty tak, jak jsou uvedeny žalovaným na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí, ovšem s výjimkami, a to v případech jednání správce daně dne 18.8.2004, 5.2.2009 a 20.10.2010. Žalovaný zastává názor, že jednalo se o úkony, které jsou ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které přerušují běh promlčecí lhůty. Žalobce tento závěr žalovaného odmítá, neboť jednání měla stejný průběh, kdy předmět jednání byl vymezen jako projednání daňových nedoplatků, k čemuž se vždy žalobce shodně vyjádřil, že nemá prostředky na úhradu. Takový úkon dle přesvědčení žalobce nemůže být považován za úkon směřující k vymožení daně, k čemuž žalobce odkázal na rozsudek NSS v Brně sp. zn. 5Afs 64/2010. Stejně tak lze odkázat na rozsudek NSS sp. zn. 2Afs 82/2010, ve kterých Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že nemůže jakýkoliv úkon přerušit běh promlčecí lhůty, nemůže se jednat o úkon formální a účelový, kterým si správce daně lhůtu svévolně prodlužuje. Proto také v novém daňovém řádu je již uveden výslovný výčet přerušujících úkonů tak, aby byly odstraněny pochybnosti o tom, který z úkonů má takovou povahu. Z těchto důvodů má žalobce za to, že v exekučním řízení vymáhaný daňový nedoplatek je promlčen, respektive prekludován, a proto jej nelze vymáhat. Rozhodnutí je nezákonné. Bylo navrženo jeho zrušení a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaný správní orgán navrhl žalobu zamítnout. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. (4) Námitky žalobce důvodné nejsou. K otázce promlčení, respektive prekluze je nutné vycházet z ustanovení § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a § 160 daňového řádu v souvislosti s přechodným ustanovením § 264 odst. 5 téhož zákona. Subjektivní lhůta pro uplatnění námitky promlčení byla šestiletá a počítala se po šesti létech po roce, ve kterém se stal nedoplatek splatným. Byl-li v této šestileté lhůtě proveden správcem daně úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušila a počala běžet nová šestiletá promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu zpraven. Objektivní lhůta byla dvacetiletá. Na základě nové právní úpravy účinné ode dne 1.1.2011 došlo ke změně charakteru této lhůty a z promlčecí lhůty se stala lhůta prekluzivní. Podle § 264 odst. 5 daňového řádu běh a délka lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, která započala svůj běh podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti daňového řádu, se posuzuje podle ustanovení, která upravují lhůtu pro placení daně. K námitce žalobce ohledně úkonů správce daně ve dnech 18.8.2004, 5.2.2009 a 20.10.2010, že je nelze považovat za úkony, jimiž došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty žalovaný uvedl, že tento názor nesdílí. Zákon o správě daní a poplatků, konkrétně nevyjmenovával úkony, které směřují k vybrání nedoplatku a přerušují běh promlčecí lhůty. Ustanovení § 70 odst. 2 uvádělo, že je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. V dané věci správce daně průběžně lustroval stav majetku dlužníka, a proto k úkonům patřilo i jednání s daňovým dlužníkem, jehož cílem byla snaha dosáhnout úhrady daňových nedoplatků, neboť jen dlužník, který je obeznámen se svojí konkrétní finanční situací může nedoplatek uhradit. Nejednalo se tudíž pouze o formální úkony správce daně. Žalovaný dále uvedl, že v posuzovaném případě zřízené zástavní právo zaniklo dne 8.2.2011. V mezidobí od zřízení zástavního práva však došlo k dalším úkonům, které běh promlčecí lhůty přerušily. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, žalobce nebyl zkrácen na svých právech. III. Obsah správních spisů (5) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (6) Platebním výměrem na daňové penále č.j. 5320/00/082960/2470 bylo dne 25.1.2000 žalobci předepsáno penále na dani z převodu nemovitostí za období od 24.7.1998 do 15.11.1999 ve výši 9.183,- Kč, které bylo splatné dne 15.2.2000. O tomto úkonu byl žalobce informován dne 31.1.2000. Nedoplatek nebyl včas uhrazen a správce daně vydal dne 16.3.2000 výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Platebním výměrem č.j. 61616/00/82960/2470 ze dne 19.12.2000 byla vyměřena žalobci daň z převodu nemovitostí ve výši 963.250,- Kč se splatností 22.1.2001. Dne 9.4.2003 byl vydán exekuční příkaz na srážku ze mzdy č.j. 31998/03/082940/1226. O tomto úkonu byl žalobce informován dne 16.4.2003 a tento úkon přerušil běh promlčecí lhůty do 1.1.2010. (7) Dne 20.7.2004 bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem č.j. 51360/04/082940/1226. Žalobce byl informován dne 27.7.2004. Toto zástavní právo udělením příklepu v exekučním řízení soudního exekutora JUDr. M. D. usnesením sp. zn. 013 EX 229/02-156 ze dne 8.2.2011 zaniklo. (8) Dne 18.8.2004 Finanční úřad v Českém Krumlově sepsal protokol o ústním jednání podle § 12 zákona o správě daní a poplatků se žalobcem ve věci úhrady daňového nedoplatku, kdy z protokolu je zřejmé, že správce daně žalobci položil jedinou otázku, proč neplatí své daňové nedoplatky. K tomu žalobce uvedl, že požádá o přezkum své předchozí žádosti a pokud nebude přezkum povolen, požádá soud o rozhodnutí, neboť mu nebyl platební výměr řádně doručen. Uvedl, že finanční prostředky ani majetek k uhrazení nedoplatku nemá. Dne 5.2.2009 byl správcem daně s žalobcem sepsán protokol o ústním jednání podle § 12 zákona o správě daní a poplatků pod č.j. 6766/09/082940/1246 ve věci úhrady daňových nedoplatků. V protokole je uvedeno, že žalobce má nedoplatky na dani z převodu nemovitostí a byl mu položen dotaz, proč tyto nedoplatky neplatí. Žalobce k tomu uvedl, že zhodnotí situaci, kterou bude řešit. K otázce, jak nedoplatky uhradí, uvedl, že prostředky na zaplacení nemá a další opravné prostředky podávat nebude. Dne 20.10.2010 byl sepsán se žalobcem protokol o ústním jednání podle § 12 zákona o správě daní a poplatků pod č.j. 55990/10/082940 301226 ve věci daňových nedoplatků, z něhož vyplývá, že žalobci bylo sděleno, že má na daňovém účtu ke konkrétnímu datu nedoplatky na dani z převodu nemovitostí v konkrétní výši, k čemuž žalobce sdělil, že odkazuje na dopis, který již zaslal a bude žádat o prominutí daně, nedoplatky není schopen uhradit, neboť nemá finanční prostředky. (9) Finanční úřad v Českém Krumlově vydal dne 9.2.2012 pod č.j. 15757/12/082940302490 exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů na vymožení nedoplatku celkem ve výši 972.433,- Kč sestávající z částky 9.183,- Kč na základě rozhodnutí č.j. 5320/00/082960/2470 ze dne 25.1.2000 a částky 963.250,- Kč na základě rozhodnutí č.j. 61616/00/082960/2470 ze dne 19.12.2000. Proti exekučnímu příkazu se žalobce odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutí dne 15.2.2012 č.j. 3625/12-1500 tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolací orgán dospěl k závěru, že žalobcem zpochybňované úkony ve věci úhrady daňových nedoplatků ze dne 18.8.2004, 5.2.2009 a 20.10.2010 lze řadit mezi úkony, které v intencích § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků přerušily běh promlčecí lhůty a určily počátek běhu nové promlčecí lhůty. Za použití § 264 odst. 5 daňového řádu odvolací orgán uzavřel, že právo vymáhat daňový nedoplatek nezaniklo a pro vydání exekučního příkazu ze dne 9.2.2012 byly splněny zákonné podmínky. IV. Právní názor soudu (10) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. (11) Na základě žaloby, která byla podána žalobcem, bylo povinností soudu posoudit závěry vyslovené v žalovaném rozhodnutí ohledně posouzení otázky promlčení, respektive prekluze práva správce daně vybrat a vymáhat daňový nedoplatek v exekučním řízení, a to na základě rozhodnutí ze dne 25.1.2000 ve výši 9.183,- Kč, který byl splatný dnem 15.2.2000 a nedoplatek na dani z převodu nemovitostí vyměřené rozhodnutím ze dne 19.12.2000 ve výši 963.250,- Kč, která byla splatná dne 22.1.2001. (12) Při posuzování otázky předložené soudu, nemohl soud vycházet z rozhodnutí soudů, které žalobce v příloze žaloby předložil, neboť pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí nelze závěrů v těchto rozsudcích pro posouzení stěžejních otázek využít. Soudu již v tomto konkrétním řízení nepřísluší posuzování otázky zákonnosti vyměření daně z převodu nemovitostí žalobci, a to s ohledem na právní moc takového vyměření daně a podmínky přezkumu, které podle s.ř.s. nejsou splněny. Ostatně takový požadavek žalobce na soud ani nevznesl. Soud se proto v intencích žalobních námitek zabýval přezkoumáním zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. (13) K tomu je třeba v prvé řadě poukázat na podmínky realizace práva správce daně vybrat a vymáhat daň. Zatímco lhůta pro placení daně podle § 70 zákona o správě daní a poplatků měla charakter promlčecí podle nového daňového řádu, je tato lhůta lhůtou prekluzivní, a to ve smyslu § 160 daňového řádu. Správce daně je tudíž povinen přihlížet k zániku práva vymáhat daňový nedoplatek z úřední povinnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1Afs 14/2012 „…. podle přechodného ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu, které obsahuje pravidla pro běh a délku lhůtu pro promlčení práva vybrat daňový nedoplatek, avšak výslovně nestanoví jak nahlížet na skutečnost, že se novou právní úpravou současně mění charakter této lhůty z lhůty promlčecí na lhůtu prekluzivní. Existují dva možné výklady citovaného přechodného ustanovení: Buďto posuzovat charakter lhůty pro placení daně podle dosavadních právních předpisů (zákona o správě daní a poplatků) s odůvodněním, že § 264 odst. 5 daňového řádu upravuje toliko běh a délku této lhůty, nikoliv její charakter nebo nahlížet na charakter lhůty pro placení daně po 1.1.2011 jako na lhůtu prekluzivní s odkazem na § 160 daňového řádu…podle konstantní judikatury Ústavního soudu za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (…) jsou orgány veřejné moci povinny podle článku 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod jinak řečeno, v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius) srov. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15.12.2003….. Nejvyšší správní soud se přiklonil k interpretaci příznivější pro daňové subjekty, že lhůta pro placení daně je lhůtou prekluzivní, neboť uplynutí této lhůty způsobí zánik práva státu vymáhat daňové nedoplatky a správce daně přihlíží k zániku tohoto práva ex officio, aniž by se toho musel daňový subjekt sám dovolávat. Lze tak konstatovat, že promlčecí lhůta, jež započala běžet podle § 70 zákona o správě daní a poplatků a neskončila do nabytí účinnosti daňového řádu, má po 1.1.2011 charakter lhůty prekluzivní podle § 264 odst. 5 v návaznosti na § 160 daňového řádu….“ (14) V souzeném případě není sporu mezi žalobcem a žalovaným správním orgánem ohledně úkonů, které byly učiněny podle předchozí právní úpravy ve věci vymáhání daně z převodu nemovitostí, a to až do dne 20.7.2004, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Toto rozhodnutí má na běh lhůty vliv stanovený v § 70 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, což znamená, je-li nedoplatek zajištěn zástavním právem na nemovitostech zápisem v příslušné evidenci, nelze do třiceti let po tomto zápisu proti uplatnění zajištěného práva namítat promlčení nedoplatku. V dané věci však toto zástavní právo dne 8.2.2011 zaniklo. O tom není rovněž sporu. Účinek zástavního práva na trvání práva vybrat a vymáhat zajištěný nedoplatek zaniká současně se zánikem zástavního práva, a to i tehdy, nedojde-li k úhradě zajištěného nedoplatku. Z toho důvodu také správce daně vydal exekuční příkaz. Dovozoval totiž, že na základě dalších úkonů ze dne 18.8.2004, 5.2.2009 a 20.10.2010, kdy proběhla jednání správce daně se žalobcem ve věci úhrady daňových nedoplatků jednalo se o úkony, které přerušily běh promlčecí lhůty a ve svém důsledku, jak správce daně v žalovaném rozhodnutí na straně 4 uvedl, poslední úkon měl přerušit běh promlčecí lhůty do 1.1.2017. Právě tyto tři úkony ze dne 18.8.2004, 5.2.2009 a 20.10.2010 žalobce ve své žalobě zpochybnil. Podle jeho názoru se jednalo o úkony, které nemohly běh promlčecí lhůty přerušit, neboť je za takové úkony nelze považovat, neboť úkony respektive ústní jednání správce daně nemohou takové úkony ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků představovat. Žalobce dále vyjádřil názor, že všechna tři jednání měla v zásadě stejný průběh, v nichž byl vymezen předmět řízení jako projednání daňových nedoplatků, k čemuž se vždy žalobce vyjádřil tak, že nemá prostředky na úhradu. Považovat takové úkony za úkony směřující k vymožení daně žalobce odmítá a opírá to i o judikaturu Nejvyššího správního soudu konkrétně rozsudek sp. zn. 5Afs 64/2010, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že nelze jakýkoli úkon považovat za úkon přerušující běh promlčecí lhůty, nemůže se jednat o úkon formální a pouze účelový, kterým by správce daně lhůtu svévolně prodlužoval. Právě za takový úkon tato jednání žalobce označil, neboť jediným jejich smyslem bylo prodloužení promlčecí lhůty, neboť jednalo se o úkony zcela formální. V této souvislosti žalobce odkázal i na další rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2Afs 82/2010, ve kterém je uvedeno, že oproti zákonu o správě daní a poplatků již nový daňový řád přistoupil k výslovnému výčtu úkonů přerušujících běh lhůty za účelem odstranění pochybností, zda úkon takovou povahu skutečně má či nikoliv. Žalobce se proto dovolával srovnávacího výkladu původního zákona o správě daní a poplatků a nového daňového řádu, neboť v novém daňovém řádu, ústní jednání, na základě kterého mělo podle žalovaného dojít k přerušení běhu promlčení, za takový úkon nepovažuje. (15) Soud považuje tuto námitku žalobce za důvodnou. Úkonem, který směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení (musí být patrno z obsahu úkonu, nikoliv názvu) může být faktické zahájení daňové kontroly, výzva k podání daňového přiznání, výzva k odstranění pochybností, projednání způsobu uhrazení daňového nedoplatku, návrh na výkon rozhodnutí podaný soudu, předvolání za účelem zjištění majetkových poměrů daňového dlužníka apod. Jinými slovy musí se jednat o úkon, jehož cíl (charakter úkonu) musí směřovat k vyměření či vybrání daně. K vymáhání daňových nedoplatků stanovilo ustanovení § 73 odst. 1 možnost vydat výzvu správce daně, aby daňový subjekt, daňový dlužník, nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě. Proti výzvě lze podat odvolání, které však nemá odkladný účinek. Tohoto prostředku také správce daně v období bezprostředně následujícím po vzniku daňového nedoplatku využil. Posléze však od této zákonem stanovené cesty k vymáhání daňových nedoplatků ustoupil, neboť nejsou o takových krocích ve spise žádné záznamy. V případě sporných jednání vyvolaných správcem daně, kde opakovaně pouze činil dotaz, zda žalobce nedoplatek zaplatí, aniž tento nedoplatek konkrétně v protokolech o ústním jednání specifikoval odkazem na příslušné platební výměry, dotazoval se vždy na určitou částku daňového nedoplatku, která byla při každém jednání odlišná a nebyla dále specifikována, nelze shledat znaky k úkonu směřujícího k vybrání daně. Těmito úkony se neměnila fakticky splatnost daně, nejednalo se ani o jiný termín, ani o konkrétní výzvu, která by měla účinky podle tehdy platného předpisu, aby daňový subjekt nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě. Soud proto přisvědčil žalobci, že v těchto konkrétních případech jednání správce daně lze shledat znaky úkonu formálního, neboť pouhým dotazem, zda žalobce zaplatí, nedošlo ke změně lhůty k zaplacení či stanovení lhůty náhradní, ani tento úkon nikterak nesměřoval k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku. Pouhý dotaz, zda žalobce zaplatí, za takový úkon považovat nelze. Dotaz správce daně, zda žalobce hodlá zaplatit bez učinění konkrétní výzvy k zaplacení ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků není úkonem správce daně, kterým by uznal, že není třeba přikročit k výkonu rozhodnutí, neboť to, z takového úkonu nevyplývá. (16) Pokud by soud přikročil k porovnání nové platné právní úpravy tak, jak je stanovena v § 160 daňového řádu a analogicky srovnával taxativně specifikované úkony přerušující běh lhůty pro placení daně, kterými jsou zahájení exekučního řízení podle daňového řádu nebo jiného zákona, zřízení zástavního práva, oznámení rozhodnutí o posečkání, dospěl by ke stejnému závěru. Smyslem taxativně stanovených úkonů přerušujících běh lhůty pro placení daně ve smyslu § 160 daňového řádu je učinění konkrétních kroků, jejichž smyslem je okamžité zajištění vymožení daňových nedoplatků, nikoliv odkládání jejich placení a navyšování nevymožitelných sankcí. (17) Soud proto uzavřel i v souladu s právním názorem vysloveným v žalobcem poukazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5Afs 64/2010 „…. zákonodárce ani příkladným výčtem nevymezil, co konkrétně má být považováno za úkon ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a ponechal tak možnost zároveň i povinnost u každého takového případného úkonu hodnotit jeho formu i obsah podle zákonem stanovených kritérií. Obsah tohoto úkonu je třeba tedy posuzovat rovněž podle § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, tzn., že se nemůže jednat pouze o úkon formální a pouze účelový, kterým si správce daně může lhůtu svévolně prodlužovat …“, že v dané věci tomu tak bylo. Nejméně v případě úkonu ze dne 5.2.2009 a 20.10.2010 se jednalo o úkony, jak bylo výše hodnoceno, zcela formální, kterými se správce daně opakovaně dotazoval, zda žalobce daňový nedoplatek, který nebyl konkretizován s odkazem na platební výměry, uhradí. Nečinil však žádný kvalifikovaný krok, kterým by vymáhání daňového nedoplatku realizoval. Správce daně mohl tak, jak již učinil v roce 2000 a posléze 2003 v exekučním příkazu vydat nejméně výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, čímž by po uplynutí náhradní lhůty mohl přikročit bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Takové úkony však ze strany správce daně doloženy nebyly. Soud proto posoudil obsah těchto úkonů jako formální a účelový. Z toho důvodu lze vyslovit závěr, že vymáhaný daňový nedoplatek byl prekludován, a proto nebylo možné jej již na žalobci vymáhat. V. Závěr, náklady řízení (18) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky shledal důvodnými a rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. (19) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 8.808,- Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, náklady zastoupení advokátem po 2.100,- Kč za dva úkony (§ 9 odst. 3 písm. f, § 7 bod b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 4.200,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), tedy 600,- Kč a 21% DPH z částky 4.008,- Kč, tedy 1.008,- Kč. Celkem náklady řízení 8.808,- Kč.

Poučení