10 Af 48/2010 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Martou Macháčkovou, Ph.D., daňovou poradkyní, bytem Ostopovice, Nová 17, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.3.2010, č.j. 1492/10-1100, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. vymezení věci (žalobní námitky). (1). Žalobou, doručenou dne 24.5.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16.3.2010, č.j. 1492/10- 1100, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Dačicích ze dne 10.6.2009, č.j. 17566/09/087970305503, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 94 032,- Kč a současně podle § 37b) téhož zákona sdělena povinnost platit penále ve výši 18 806,- Kč. (2). Žalobkyně v žalobě namítala, že správce daně zahájil daňovou kontrolu, kdy absentovalo ze strany správního orgánu konkrétní podezření, na jehož základě byla kontrola zahájena. To je vnímáno jako projev svévole právě pro bezdůvodné zahájení daňové kontroly. Daňová kontrola byla zahájena formálně, byla narušena autonomní sféra daňového subjektu a tento postup byl neústavní. Správce daně při zjišťování správnosti základu daně formuloval otázky zavádějícím způsobem. Přitom u žalobkyně se jednalo pouze o formální omezení podnikatelské činnosti. Důvodem byla rekonstrukce provozovny. Žalobkyně provozovala i nadále obchodní činnost mimo provozovnu, na adrese zapsané v živnostenském rejstříku. Pokud by se jednalo o přerušení podnikatelské činnosti, žalobkyně by postupovala podle § 33 odst. 7 daňového řádu. Ze strany žalobkyně tak učiněno nebylo, a proto správce daně měl vzít v úvahu, že jedná se o aktivní subjekt. Byla nesprávně hodnocena tzv. předběžná otázka (přerušení nebo ukončení podnikatelské činnosti, ani v odvolacím řízení nebylo vzato na zřetel, že žalobkyně pokračuje v podnikatelské činnosti). Žalobkyně podala v prodloužené lhůtě daňové přiznání a podnikatelskou činnost ukončila až v roce 2010. (3). Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu II. ÚS 703/06 a zdůraznila, že správce daně svým postupem nerespektoval právní názor v tomto nálezu vyslovený, kdy svou autonomní vůlí de facto rozhodl za daňový subjekt o přerušení činnosti, přestože žalobkyně podala za rok 2008 i 2009 daňové přiznání, a proto měl správce daně povinnost podle § 33 odst. 7 daňového řádu nahlížet na žalobkyni jako aktivní podnikatelský subjekt. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu: (4). Žalovaný k námitce „svévole“ při zahájení daňové kontroly uvedl, že důvodná není. Správce daně postupoval v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 1 a 2 daňového řádu i ustanovení § 16 téhož zákona. Odkázal na judikaturu NSS např. č.j. 8 Afs 46/2009-46, č.j. 1 Afs 28/2010-107. Tato námitka nebyla uplatněna v odvolacím řízení a žalované rozhodnutí se s ní z toho důvodu nezabývalo. Námitku ohledně zavádějícího způsobu sepisování protokolů správcem daně označil žalovaný za účelovou. Zástupkyně žalobkyně mohla proti protokolaci vznášet námitky. Tohoto práva nevyužila. Důkazní řízení neosvědčilo, že žalobkyně neukončila podnikatelskou činnost, neboť sama žalobkyně uvedla do protokolu sepsaného správcem daně, že svou podnikatelskou činnost od ledna 2008 neprovozovala a od 14.11.2009 bude pomáhat dceři v provozovně v Telči. Uvedla, že zařízení prodejny odvezla ke strýci do skladu v Telči a zásoby uskladnila v místě svého bydliště. V roce 2008 uskutečnila prodeje v celkové hodnotě 5 925,- Kč a dceři odprodala zásoby v hodnotě 41 378,- Kč, a to ve dnech 28.11.2008 a 31.12.2008. Žalobkyně v průběhu roku 2008 deklarovala pouhé tři prodeje zboží a uvedla, že jednalo se o prodej známým. To bylo hodnoceno správcem daně tak, že prodeje uskutečněné v roce 2008 souvisely s ukončením činnosti žalobkyně po uzavření provozovny. Činnost žalobkyně v roce 2008 nenesla znaky soustavného podnikání a nelze přisvědčit, že obnovila podnikatelskou činnost ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2007. Na tento závěr nemá vliv tvrzení žalobkyně ohledně vyřizování oprav a reklamací zboží, což se s ukončením činnosti nevylučuje. Navíc žalobkyně reklamační protokoly nesepisovala. K tvrzení žalobkyně, že podala daňové přiznání i za rok 2008 žalovaný uvedl, že jí vyměřil, na základě údajů uvedených v daňovém přiznání daňovou povinnost nula. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nepředložila takový důkazní prostředek, kterým by doložila, že podnikatelskou činnost zahájila v termínu pro podání přiznání za rok 2007. Z toho důvodu byla povinna ve smyslu § 23 odst. 8 daňového řádu upravit základ daně za zdaňovací období roku 2007 o hodnotu nespotřebovaných zásob evidovaných ke dni 31.12.2007. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání jen na základě předložených spisů ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. III. Replika žalobkyně. (5). Žalobkyně v replice sdělila, že souhlasí s projednáním věci bez nařízeného jednání jen na základě předložených listinných důkazů a spisů podle § 51 odst. 1 s.ř.s. Zopakovala přesvědčení, že správce daně měl postupovat podle nálezu Ústavního soudu, kterým je upozorňováno na dodržování zákonnosti. Pokud by žalovaný neměl pochybnosti o porušení zákona o správě daní a poplatků, neprováděl by doplnění důkazů, které proběhlo 18.12.2009. Znaky podnikatelské činnosti žalobkyně ve smyslu živnostenského zákona byly naplněny. Žalobkyně vykázala zisk (jeho výše není zákonem stanovena). Nedošlo ani k přerušení podnikatelské činnosti žalobkyně, a proto nebyla porušena povinnost žalobkyně podle § 23 odst. 8 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb. v platném znění ohledně vypořádání zásob. Žalobkyně setrvala na svém návrhu, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. IV. Obsah správních spisů. (6). Žalobkyně podala dne 31.3.2008 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Dílčí základ daně podle ustanovení § 7 zákona o daních z příjmů vykázala ve výši 96 973,- Kč a daň ve výši 11 628,- Kč. Správce daně souhlasně daň vyměřil. (7). V úředním záznamu ze dne 20.10.2008 je uvedeno, že rekonstrukce provozovny žalobkyně nebyla k tomuto datu ukončena. V úředním záznamu z 19.11.2008 je uvedeno, že provozovna Klenoty, byla dne 18.11.2008 otevřena – označení Ing. I. F., přičemž žalobkyně nepodala oznámení o přerušení činnosti či změně provozovny. V protokole ze 17.12.2008 je uvedeno, že zástupkyně žalobkyně sdělila, že prodejna zlatnictví není žalobkyně, ale je ve vlastnictví Ing. I. F. Žalobkyně pouze vypomáhala, přestože má živnostenský list. V obchodě žádné zboží nemá a živnost žalobkyně nebyla přerušena. Dne 12.1.2009 byl sepsán protokol ve věci zjištěných závad a sporných případů včetně vyjádření žalobkyně k němu z 2.2.2009. Zpráva o daňové kontrole za zdaňovací období 2004 – 2006 byla projednána 3.3.2009, nebyly vzneseny námitky, vše bylo potvrzeno se závěrem, že všechny důkazní prostředky byly žalobkyní předloženy. (8). Daňová kontrola za zdaňovací období roku 2007 byla u žalobkyně zahájena 14.4.2009. Při zahájení daňové kontroly bylo uvedeno, že žalobkyně neprovozovala svou činnost od ledna 2008 do 31.12.2008, pouze prodala dceři zásoby. Od 14.11.2008 dceři Ing. I. F. vypomáhala. Rovněž bylo sděleno, že za rok 2008 bude podáno daňové přiznání. Žalobkyně dne 1.4.2009 správci daně sdělila, že bude podáno daňové přiznání za rok 2008 a bylo předáno správci daně zmocnění pro daňovou poradkyni. Finanční úřad v Dačicích vydal dne 22.4.2009 výzvu k prokázání výše obchodní přirážky a příjmů za zdaňovací období roku 2007 a rovněž výzvu k prokázání výše výdajů. Dne 13.5.2009 byl sepsán správcem daně protokol ohledně doplnění údajů k výzvě správce daně. Bylo vysvětleno, že správce daně měl pochybnosti o tom, zda jsou v příjmech zahrnuty veškeré příjmy, když evidence cen předložena nebyla. V příjmech za rok 2007 nebyla rovněž uvedena žádná obchodní přirážka a žalobkyně měla proto prokázat správci daně výši příjmů uvedenou v daňovém přiznání. Správce daně požadoval vysvětlit rozpor v tvrzení žalobkyně ohledně provozování její podnikatelské činnosti. K tomu bylo uvedeno, že v září roku 2007 žalobkyně činnost přerušila a neprovozovala ani v roce 2008 od. 1.1. do 31.12.2008. V listopadu tohoto roku se rozhodla, že činnost provozovat nebude, provozování podnikatelské činnosti se ujala Ing. I. F., žalobkyně pouze vypomáhala, zásoby dceři Ing. I. F. prodala v listopadu roku 2008. (9). V protokolu ze dne 19.5.2009 je uvedeno, že zástupkyně žalobkyně nesouhlasila s tím, že žalobkyně neprovozovala výdělečnou činnost, v únoru roku 2008 stejně tak jako v průběhu tohoto roku odprodala část zásob. Zpráva o daňové kontrole za rok 2007 byla projednána dne 9.6.2009. Ve zprávě je uvedeno, že byly vyloučeny neprokázané výdaje žalobkyně. Od října roku 2007 nevykonávala aktivně podnikatelskou činnost. Rekonstrukce provozovny probíhala v roce 2008, nebyla dokončena k 31.3.2008. Bylo podáno daňové přiznání za rok 2007. Činnost žalobkyně nebyla provozována v roce 2008 ani v roce 2009. Žalobkyně neprovedla úpravy podle § 23 odst. 8 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb. týkající se zvýšení rozdílu příjmů a výdajů o cenu nespotřebovaných zásob, ani nesplnila povinnost podle § 33 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. (zrušení provozovny k 30.9.2007 a zároveň přerušení činnosti žalobkyně). Žalobkyně neoznámila tuto skutečnost ani za živnostenském úřadu. K tomu byly uvedeny důkazy, kupříkladu poslední nákupy zboží ze dne 19.9.2007, ukončení odběru elektrické energie, uzavření účtu k 14.12.2007, prodejna byla odpojena od elektrického proudu, zařízení odvezeno do skladu ke strýci v Telči. Správce daně provedl rozbor zjištěných rozporů v tvrzení žalobkyně, na které poukázal (zásoby budou prodávány od 14.11.2008 v prodejně Ing. I. F., nebo byly prodány v únoru 2008, nebo budou prodány v roce 2009. Dále podnikání bylo přerušeno v září 2007 nebo od 1.1.2008 nebo přerušeno nebylo, neboť žalobkyně prodala zbytek zásob). Ve vztahu k těmto rozporům správce daně uzavřel, že tvrzení žalobkyně je účelové a zastírá skutečný stav. Žalobkyně ukončila nebo přerušila podnikatelskou činnost v roce 2007, a proto jí vznikla povinnost podle § 23 zák. č. 586/1992 Sb. upravit rozdíl mezi příjmy a výdaji o výši zásob zboží, což v konkrétním případě činilo 365 246,- Kč. (10). Finanční úřad v Dačicích vydal dne 10.6.2009 dodatečný platební výměr, kterým žalobkyni doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 94 032,- Kč a sdělil předpis penále ve výši 18 806,- Kč. Žalobkyně podala dne 24.7.2007 odvolání. V něm uvedla, že chybí shoda mezi projevem vůle žalobkyně a formou realizace podnikatelské činnosti. Svou zástupkyni neseznamovala s podrobnostmi podnikatelské činnosti. Svou podnikatelskou činnost nepřerušila, ani neukončila, pouze ji vykonávala v Telči. Podnikatelskou činnost provozovala v místě svého trvalého bydliště (kupř. reklamace, opravy, apod., platila zálohy na sociální a zdravotní pojištění a podala i daňové přiznání. Zdůraznila, že jí nebyla podána žádná otázka ohledně způsobu realizace její podnikatelské činnosti. Nebyl proto dostatečně zjištěn skutečný stav věci. (11). S ohledem na námitky žalobkyně byla dne 22.10.2009 věc vrácena k doplnění řízení správci daně. K tomu byly dne 18.12.2009 doloženy správci daně důkazní prostředky, a to ohledně uskutečnění prodeje dne 3.1.2008, 20.2.2008, 8.7.2008, a to ve výši 5 929,- Kč dne 28.11.2008 na částku 20 000,- Kč představující odprodej zásob dceři žalobkyně a 31.12.2008 na 21 378,- Kč prodej zbytku zásob. (12). Žalovaný správní orgán rozhodl o odvolání žalobkyně dne 16.3.2010 pod č.j. 1492/10-1100 tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno. Bylo vysvětleno, že žalobkyně se rozporně vyjadřovala ke své podnikatelské činnosti i k odprodeji zásob (žalovaný zrekapituloval tvrzení žalobkyně včetně změny, kterou předestřela 19.5.2009, kdy začala uvádět, že činnost v roce 2007 nepozastavila). Správce daně jednoznačně zjišťoval, jak a zda probíhala podnikatelská činnost žalobkyně. Jeho otázky k tomuto zjištění směřovaly. Odprodej zásob sám o sobě nepředstavuje podnikatelskou činnost. Otázky, které byly zástupkyni žalobkyně položeny, nebyly zavádějící. Žalobkyně sice podala daňové přiznání, avšak to není důkazem neukončení podnikatelské činnosti. Správce daně neshledal v období 2007 a 2008 u žalobkyně znaky podnikatelské činnosti dle živnostenského zákona. Žalobkyní deklarované prodeje v roce 2008 pak souvisely s ukončením její podnikatelské činnosti. V. Právní názor soudu. (13). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (14). Žalobkyně v prvé řadě vytýkala způsob zahájení daňové kontroly za zdaňovací období roku 2007, neboť ze strany správního orgánu nebyly žalobkyni sděleny důvody zahájení daňové kontroly, a tudíž bylo provádění daňové kontroly svévolné. Tento postup je podle žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR I. ÚS 1835/07. Podle tohoto nálezu musí důvody a podezření existovat v okamžiku zahájení daňové kontroly a musí být správcem daně jednoznačně formulovány a daňovému subjektu sděleny a zachyceny v protokole o zahájení daňové kontroly. To v dané věci naplněno nebylo. (15). Je-li odkazováno na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1835/07 je třeba vzít na zřetel závěry, které vyslovil v této souvislosti Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 46/2009-46, ve kterých se s námitkou provedení daňové kontroly v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 18.11.2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 zabýval. Nejvyšší správní soud uvedl, „…, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ústavní kautela závaznosti právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu pro posouzení ve skutkově podobných případech neplatí bezvýjimečně. K tomu bylo odkázáno na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13.11.2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, dle kterého obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezu Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v Ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře. Z toho důvodu polemika s ústavněprávním výkladem Ústavního soudu nebo nereflektování tohoto názoru nemohou být považovány bez dalšího za odmítnutí respektovat nález Ústavního soudu, nebo porušit článek 89 odst. 2 Ústavy….“. Dále Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku uvedl, že daňová kontrola, při jejímž zahájení správce daně daňovému subjektu nesdělil konkrétní pochybnosti či podezření, že původně přiznaná vyměřená daň je nižší, nežli měla být, neporušuje výše uvedenou ústavní kautelu proporcionality zásahu veřejné moci do autonomní sféry jednotlivce, kterou pro účely daňového řízení vymezuje § 2 odst. 2 daňového řádu. K tomu bylo zdůrazněno, že daňová kontrola představuje institut upravený v části první daňového řádu. Jde tedy o institut obecný, který není samostatným řízením, ani samostatnou fází řízení. Představuje úkon správce daně, popřípadě soubor úkonů, kterými podle § 16 odst. 1 daňového řádu „… pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ, nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu tohoto zákona …“. Účel daňové kontroly je stanoven v ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu, ve kterém je stanoveno, že je určena ke stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Daňová kontrola je ukončena sepsáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole, která sama o sobě nepředstavuje rozhodnutí, ani nemohou být na základě zprávy o daňové kontrole daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznávána práva. Zpráva o daňové kontrole představuje proto podklad pro případné vydání rozhodnutí v daňovém řízení. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu, judikatury krajských soudů a teorie správního práva, představuje pojmový znak kontroly postup orgánů veřejné správy, kterým zjišťuje a posuzuje plnění povinností adresátů veřejné správy. Důležitým znakem kontroly je i možnost provedení namátkové kontroly, a to i tehdy, kdy kontrolující osoba nemá konkrétní podezření, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Kontrola má rovněž preventivní význam, který se týká i kontroly daňové. To lze dovodit i z důvodové zprávy k daňovému řádu. Ve výše uvedeném judikátu Nejvyššího správního soudu bylo dále zdůrazněno, že při rozhodovací praxi Nejvyšší správní soud respektoval ústavní kautely při postupu správních orgánů v daňovém řízení, kde se střetává veřejný zájem na stanovení a výběru daní na jedné straně a zájem na ochraně autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Byl vzat v úvahu i legitimní cíl, kterým je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní, který vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu. Zákonodárce byl při zakotvení daňových kontrol veden snahou zamezit daňovým únikům. Daňová kontrola je proto způsobilá, aby k dosažení tohoto cíle napomáhala. Nejvyšší správní soud poukázal i na možnost obrany daňového subjektu před nezákonně zahájenou daňovou kontrolou, a to cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, přičemž nevyužitím tohoto prostředku ochrany může posléze být zpochybněna věrohodnost později uplatněných námitek ve vztahu k této kontrole. (16). Žalobkyně na nezákonnost zahájení daňové kontroly ve vztahu k citovanému nálezu Ústavního soudu nepoukazovala. Neargumentovala v tomto směru ani v odvolání proti dodatečnému daňovému výměru. Rovněž nepodala ani žalobu na ochranu před nezákonným zásahem v souvislosti s nezákonně zahájenou daňovou kontrolou. Daňová kontrola za konkrétní zdaňovací období byla u žalobkyně zahájena dne 14.4.2009. Při zahájení daňové kontroly bylo žalobkyní sděleno, že bude zastupována Ing. I. F., dcerou žalobkyně a k tomu byla předložena plná moc. Byly předloženy i požadované doklady, přehled příjmů a výdajů, peněžní deník, kniha jízd, inventura k 31.12.2007 v pořizovacích cenách, výpis z běžného účtu – 11, pokladní kniha od 1.1.2007 do 31.12.2007 a doklady daňové evidence. Při zahájení daňové kontroly bylo sděleno, že žalobkyně podnikala v provozovně v Telči v ulici Svatoanenské č. 69/II. Provozovna byla v nájmu a nájemné bylo hrazeno dceři Ing. I. F. V roce 2009 žalobkyně provozovnu nemá, bude končit podnikatelskou činnost a pomáhat dceři Ing. I. F., zásoby zboží byly v roce 2008 prodány. Současně bylo sděleno, že žalobkyně neprovozovala podnikatelskou činnost od ledna 2008 do 31.12.2008, pouze prodala zásoby zboží dceři Ing. I. F., od 14.11.2008 pomáhala při prodeji na provozovně v Telči. Současně bylo sděleno, že za rok 2008 bude podáno daňové přiznání. K dotazu správce daně bylo rovněž při zahájení daňové kontroly sděleno, že obchodní přirážka žalobkyně činila u zlatnictví a hodinářského zboží 10 – 12 %. V roce 2007 žalobkyně prodávala ležáky se slevou a sdělila, že evidenci slev dodá. Námitky proti obsahu protokolu o zahájení daňové kontroly nebyly vzneseny. Z toho vyplývá, že žalobkyně se provádění daňové kontroly nebránila, a to ani v průběhu jejího provádění. Z toho důvodu nelze uzavřít, že žalobkyně měla výhrady proti provádění daňové kontroly, nebo že by ji považovala za nezákonnou. Soud proto dospěl k závěru, že v rámci prováděné daňové kontroly správce daně neuplatnil státní moc vůči žalobkyni svévolně, při provádění daňové kontroly bylo respektováno ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu a daňová kontrola byla prováděna za účelem dosažení účelu daňového řízení. Soud neshledal zásah do osobní sféry žalobkyně při realizaci provádění daňové kontroly, neboť daňová kontrola sledovala legitimní cíl, který byl žalobkyni při zahájení daňové kontroly sdělen. Postup daňových orgánů při naplňování tohoto cíle byl shledán jako přiměřený. Při hodnocení této žalobní námitky a vyslovení závěru soud vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, který byl vyjádřen v rozsudku č.j. 8 Afs 46/2009-46. Soud uzavřel, že daňová kontrola u žalobkyně nebyla zahájena nezákonně. (17). Soud neshledal důvodnou ani další žalobní námitku ohledně formulace otázek správce daně zavádějícím způsobem, když bylo zdůrazněno, že jednalo se pouze o formální omezení podnikatelské činnosti žalobkyně z důvodu rekonstrukce provozovny, které nelze posuzovat jako přerušení podnikatelské činnosti, neboť žalobkyně provozovala i nadále obchodní činnost mimo tuto provozovnu v režimu živnostenského zákona. Bylo argumentováno i tím, že pokud by se jednalo o přerušení podnikatelské činnosti, pak by tuto skutečnost žalobkyně ve smyslu § 33 odst. 7 daňového řádu správci daně oznámila a jestliže tak neučinila, měl správce daně usuzovat tak, že se jedná v případě žalobkyně o aktivní subjekt. Soud tento názor žalobkyně nesdílí. Z obsahu citovaných písemností, které jsou založeny ve správním spise, konkrétně protokolu o zahájení daňové kontroly dne 14.4.2009 za zdaňovací období roku 2007 z výzvy vydané Finančním úřadem v Dačicích dne 22.4.2009 (ohledně prokázání výše obchodní přirážky, když žalobce měl pochybnosti o tom, zda jsou v příjmech přiznaných v daňovém přiznání žalobkyně veškeré příjmy – tržby za prodej ve zlatnictví, neboť z žalobkyní předložených důkazních prostředků evidence tržeb, evidence došlých faktur, faktur došlých inventury k 31.12.2006 a inventury k 31.12.2007 je zřejmé, že v příjmech za prodej zboží ve zlatnictví přiznaných v daňovém přiznání roku 2007 není přiznána vůbec žádná obchodní přirážka. Rovněž mělo být prokázáno, že výdaje uvedené v tomtéž daňovém přiznání jsou výdaji vynaloženými v plné výši na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 daňového řádu), nebo z protokolu o ústním jednání před správcem daně ohledně odpovědi žalobkyně na předmětnou výzvu, kde je jednoznačně uváděno, že správce daně požaduje vysvětlit rozpory v tvrzení žalobkyně ohledně provozování podnikatelské činnosti v roce 2008. Takový závěr dovodit nelze. Kupříkladu z protokolu o tomto ústním jednání ze dne 13.5.2009 je zřejmé, že správce daně žalobkyni rekapituloval informace, které uvedla v souvislosti s provozováním podnikatelské činnosti, kdy 24.11.2008 uvedla, že podnikatelskou činnost v roce 2008 neprovozovala a od listopadu 2008 pracuje na provozovně Ing. I. F., kde doprodává své zásoby při oddělené evidenci zboží. Přitom při místním šetření 17.12.2008 bylo správcem daně zjištěno, že žalobkyně na provozovně žádné svoje zboží nemá. Dne 3.2.2009 žalobkyně uvedla, že podnikatelskou činnost neprovozovala od ledna 2008 a zásoby bude doprodávat na provozovně Ing. I. F., kdy zásoby dceři odprodá. Při zahájení daňové kontroly 14.4.2009 žalobkyně uvedla, že činnost neprovozovala od ledna 2008 do 31.12.2008, kdy prodala zásoby zboží dceři Ing. I. F. a od 14.11.2008 pomáhala při prodeji zboží v provozovně v Telči. K tomu bylo podáno vysvětlení, že žalobkyně přerušila podnikatelskou činnost v roce 2007 z důvodu rekonstrukce objektu s předpokladem zahájení činnosti začátkem roku 2008. To však realizováno nebylo, po 6 měsících nemohla být činnost s ohledem na prodloužení rekonstrukce provozovny provozována a podnikatelská činnost nemohla být rovněž vůbec provozována od 1.1.2008 do 31.12.2008, kdy žalobkyně zboží měla skladem doma v Telči. V listopadu 2008 byla rekonstrukce hotova a žalobkyně se rozhodla, že nebude dále podnikat, provozovnu začala provozovat dcera žalobkyně Ing. I. F. a žalobkyně jí pomáhala při prodeji, když žalobkyně zásoby zboží dceři prodala. Dne 19.5.2009 bylo žalobkyní prostřednictvím její zástupkyně správci daně sděleno, že žalobkyně nepodala žádost o přerušení činnosti, neboť nevěděla, kdy bude moci znovu prodávat na provozovně, která byla rekonstruována. V roce 2008 pak část zboží prodala dceři Ing. I. F. Při projednání zprávy o daňové kontrole bylo správcem daně zástupkyni žalobkyně sděleno, jaké částky výdajů byly správcem daně vyloučeny z důvodu aktivního neprovozování podnikatelské činnosti žalobkyní, když zároveň jí bylo sděleno, že žalobkyně neprovedla jednorázové daňové úpravy základu daně podle § 23 odst. 8 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb. v platném znění o zvýšení rozdílu příjmů a výdajů o cenu nespotřebovaných zásob, ani nesplnila svou zákonnou povinnost podle § 33 odst. 7 daňového řádu, podle kterého je povinen daňový subjekt oznámit správci daně do 15 dnů ode dne kdy nastaly skutečnosti tyto skutečnosti správci daně. Žalobkyně neohlásila tuto skutečnost (že přerušila činnost) správci daně ani na příslušném živnostenském úřadu. Správce daně provedl podrobnou analýzu rozporů v tvrzeních žalobkyně ohledně provozování podnikatelské činnosti v roce 2008 ovlivňující základ daně a daň za zdaňovací období roku 2007. Uzavřel, že tvrzení žalobkyně si vzájemně odporují, kdy daňový subjekt sám v podstatě správci daně potvrzoval, že jeho tvrzení jsou nepravdivá. Správce daně zjišťoval pravý skutkový stav věci, a to zda žalobkyně podnikala, tzn. vlastní aktivní činností podnikatele s tím, že ne každý, kdo má vydáno živnostenské oprávnění musí současně podnikat a ne každý tuto okolnost oznámí příslušnému úřadu. Proto posoudil tvrzení žalobkyně jako účelové, které mělo zastírat skutečný stav věci. Správce daně v daňové kontrole uzavřel, že žalobkyně ukončila, respektive přerušila podnikatelskou činnost v roce 2007, a proto jí vznikla podle § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona č. 586/1992 Sb. v platném znění povinnost upravit rozdíly mezi příjmy a výdaji o výši zásob zboží, a to o částku 365 246,- Kč. Se závěrem daňové kontroly žalobkyně vyslovila nesouhlas, avšak žádné konkrétní argumenty správci daně k závěrům vysloveným v daňové kontrole nepředložila. Z toho důvodu také správce daně vydal dne 10.6.2009 dodatečný platební výměr, kterým žalobkyni stanovil základ daně a vyměřil dodatečně daň ve výši 94 032,- Kč. Žalobkyně však důkazní prostředky, kterými by vyvrátila zjištění správce daně, nepředložila. Naopak jí předložené důkazní prostředky, a to uskutečnění tří prodejů známým osobám v hodnotě 5 925,- Kč, dva prodeje zásob zboží uskutečněné dceři nepotvrzovaly tvrzení žalobkyně, že v podnikatelské činnosti pokračovala. Prodej známým, stejně jako odprodej zásob dceři znaky podnikatelské činnosti nenesly. Předloženými důkazními prostředky bylo postaveno najisto, že zjištění, která prováděl správce daně, byla opodstatněná a cíl kontroly byl žalobkyni jednoznačně sdělen, žalobkyni respektive její zástupkyni nebyly pokládány zavádějící otázky, žalobkyni bylo zřejmé, jaké skutečnosti jsou v průběhu daňové kontroly zjišťovány, neboť důkazní prostředky předkládala a na dotazy správce daně reagovala. Předloženými důkazními prostředky však nepotvrdila jí tvrzenou skutečnost, že aktivně vykonává podnikatelskou činnost. Naopak lze souhlasit se závěrem správce daně, že se o provozování aktivní podnikatelské činnosti ze strany žalobkyně v roce 2007 nejednalo. Z toho důvodu nelze také zpochybnit postup a závěr správce daně, kterým aplikoval ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb. v platném znění, kdy mělo dojít k zvýšení rozdílu příjmů a výdajů o cenu nespotřebovaných zásob. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalobkyně v roce 2008 podala řádné daňové přiznání k dani z příjmů, ani postup žalobkyně, kdy požádala o zrušení živnostenského oprávnění v roce 2009, neboť ve skutečnosti ukončila podnikatelskou činnost v roce 2007. Jí deklarovaná podnikatelská činnost později vykonávaná nenesla znaky soustavné výdělečné činnosti. Akceptovat nelze ani argumentaci žalobkyně ustanovením § 33 odst. 7 daňového řádu, podle kterého je daňovému subjektu stanovena povinnost oznámit změny správci daně ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy nastaly, kdy je dovozováno, že pokud by skutečně došlo k ukončení podnikatelské činnosti žalobkyně či k jejímu přerušení, pak by nepochybně ve smyslu tohoto ustanovení tuto skutečnost správci daně oznámila. Jestliže se tak nestalo, muselo se jednat o aktivní subjekt. Soud nesdílí názor žalobkyně, že na základě postoje žalobkyně, kterým neoznámila přerušení nebo ukončení podnikatelské činnosti správci daně lze vyslovit jednoznačný závěr, že k přerušení nebo ukončení podnikatelské činnosti žalobkyně skutečně nedošlo. Citované ustanovení sice stanoví daňovému subjektu oznamovací povinnost, avšak z této skutečnosti, že daňový subjekt neoznámí případné změny, správci daně nelze bez dalšího dovozovat, že tyto změny nenastaly, neboť i citované ustanovení uvažuje o postupu, kdy není oznamovací povinnost dodržena a pro tento případ počítá s případným uložením sankce za nesplnění oznamovací povinnosti. (18). V souzeném případě nelze přehlédnout, že žalobkyně svá tvrzení ohledně přerušení podnikatelské činnosti, respektive pozastavení, případně ukončení měnila a právě na tyto rozpory ve svých tvrzeních byla daňovými orgány upozorněna a byla požádána o odstranění těchto rozporů. Správce daně srozumitelným způsobem zjišťoval, kdy žalobkyně svou podnikatelskou činnost neprovozovala a zástupkyně žalobkyně uváděla, že podnikatelská činnost byla žalobkyní přerušena v září 2007. Rovněž v roce 2008 podnikatelskou činnost neprovozovala a k prodeji zásob přistoupila z toho důvodu, že se rozhodla dále v podnikatelské činnosti nepokračovat. Z toho důvodu nelze považovat prodej zásob zboží dceři Ing. I. F. za provozování podnikatelské činnosti, neboť zásoby prodala právě z důvodu realizace záměru v podnikatelské činnosti nepokračovat. Správce daně v průběhu daňové kontroly zjišťoval, zda žalobkyně neprovozuje podnikatelskou činnost, k tomu kladl jednoznačné otázky a nelze proto přisvědčit tvrzení žalobkyně, že otázky správce daně byly zavádějící. Žalovaný správní orgán zkoumal znaky naplnění podnikatelské činnosti žalobkyně ve smyslu definice živnostenského podnikání tak, jak je ustanovena v živnostenském zákoně, kdy mělo by se jednat o soustavnou činnost provozovanou samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, což však u činnosti deklarované žalobkyní neshledal. Žalovaný podrobně vysvětlil svá zjištění na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí, kdy z případů, které žalobkyně uváděla na podporu svého tvrzení o pokračování v podnikatelské činnosti, žalovaný hodnotil jako účelové důkazní prostředky, kterými nebylo prokázáno pokračování v podnikatelské činnosti, ani úmysl podnikatelskou činnost žalobkyní dále provozovat. Žalovaný vysvětlil, že důkazem o pokračování v podnikatelské činnosti není ani tvrzení žalobkyně ohledně vyřizování oprav a reklamací zboží, neboť provádění těchto činností není ani ukončením podnikatelské činnosti vyloučeno. Naopak je povinností podnikatele podle zákona o ochraně spotřebitele po ukončení podnikatelské činnosti informovat živnostenský úřad o vypořádání případných závazků vzniklých z podnikatelské činnosti. Soud proto nepřisvědčil žalobkyni v jejím názoru, že byla aktivním podnikajícím subjektem, ani že správce daně svou autonomní vůlí za žalobkyni rozhodl o přerušení činnosti. VI. Závěr, náklady řízení. (19). Soud proto v dané věci uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vzhledem k těmto důvodům podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. (20). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti.

Poučení