10 Af 527/2012 - 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Obchodní společnost SYNOT TIP, a.s. se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře čp. 1475, zast. JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.7.2012, č.j. KUJCK/12787/2012/OEKO, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci /1/ Žalobou doručenou dne 12.9.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Třeboň, odboru finančního a majetkového č.j. METRP0074AQ ze dne 23.3.2012 v části následující za slovy „místní poplatek za provozované výherní hrací přístroje, nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ následovně: zn. IVT Synot, výrobní číslo 3860, 30221, 30222 – 3 kusy v restauraci Daskabát B. Němcové 1309, Třeboň za období od 1.9.2010 do 31.12.2011, celková výše za uvedené období činí 79.893 Kč, zn. Max Power, výrobní číslo MP-249 – 1 kus v restauraci Daskabát B. Němcové 1309, Třeboň za období od 15.10.2010 do 31.12.2011, celková výše za uvedené období činí 24.240 Kč, zn. IVT Synot, výrobní číslo 3859 – 1 kus, Cafe grill, Svobody 1109, Třeboň za období od 1.9.2010 do 27.12.2011, celkový výše za uvedené období činí 26.414 Kč, v celkové výši 130.547 Kč, slovy jednostotřicettisícpětsetčtyřicet sedm korun českých. /2/ Žalobce v žalobě popsal řízení, které předcházelo žalobě a zmínil, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného je přípustná. Pod bodem IV. žaloby podrobně vysvětlil své žalobní argumenty. V prvé řadě zpochybnil legislativní proces přijetí novely zákona o místních poplatcích. Dále žalobce zastává názor, že ustanovení § 10a novely zákona o místních poplatcích je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť zákon byl přijat protiústavním způsobem. Žalobce proto navrhl, aby soud podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení úpravy zakotvené do ustanovení § 1 písm. g/ a § 10a zákona o místních poplatcích. Zároveň poukázal na nesrozumitelnost textu novely. Žalobce poukázal na absenci zákonné definice „jiného technického herního zařízení“ a zároveň na funkční nedělitelnost sázkového zařízení. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách ve znění pozdějších předpisů /dále též pod označením „ZLO“/ obsahuje definici výherního hracího přístroje znaky /kompaktní a funkčně nedělitelné technické zařízení/ nesplňuje. Zákonodárce použil obecného nejasného pojmu, což má za následek náročnou a komplikovanou interpretaci. Podle názoru žalobce správce místního poplatku při vydání platebního výměru aplikoval nesprávný výklad, který upřednostnil před jiným možným výkladem a zatížil žalobce poplatkovou povinností nad rámec připuštěný zákonem. Tento postup je v rozporu s článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a je nepřípustným zásahem do práva žalobce vlastnit majetek garantovaný v článku 11 odst. 1 téže Listiny. Žalobce se dále zabýval posouzením otázky výběru místního poplatku z povolených X provozovaných jiných technických herních zařízení. Vyslovil nesouhlas se závěry Ministerstva financí. Závěrem žalobce uvedl, že pokud by připustil gramatický výklad, stále by vedle sebe existovaly dvě možné interpretace a v takovém případě dle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR je třeba vycházet ze zásady in dubio mitius v pochybnostech mírněji, či in dubio pro libertate v pochybnostech ve prospěch poplatníka. Žalobce k tomu citoval i nálezy Ústavního soudu. Současně se zabýval nálezem Ústavního soudu ČR č.j. Pl. ÚS 29/10, který žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil. Ústavní soud se zabýval definicí výherních hracích přístrojů, avšak pouze ve vztahu k ustanovení § 50 odst. 4 zolo a shledal, že regulace umístnění IVT spadá do normotvorné působnosti obce, a to dle ustanovení zvláštního zákona, jak má na mysli § 10 písm. d/ zákona o obcích. Ze závěrů Ústavního soudu nelze dovozovat, že je lze bez dalšího použít v rámci zcela odlišné problematiky místních poplatků. Obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích jsou nadto vydávány na základě úplně jiného zmocnění, a sice zmocnění obsaženého v zákoně o místních poplatcích. Z předmětného nálezu Ústavního soudu pak nelze nikterak dovozovat, že by se tzv. širší definice výherních hracích přístrojů měla aplikovat taktéž v rámci jiných právních předpisů. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu. /3/ Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde bylo dostatečným způsobem popsáno, co jej vedlo ke způsobu rozhodnutí v rámci odvolacího řízení. K námitce žalobce ohledně novely zákona o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb. žalovaný uvedl, že do doby, než se k této otázce ústavnosti procedury přijetí zákona bude zabývat Ústavní soud, jsou všechny orgány veřejné moci, jakož i adresáti právních norem, povinni postupovat podle platné a účinné právní úpravy. Daňový řád nedává možnost řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu. K oprávněnosti vydání platebního výměru žalovaný poukázal na ustanovení § 50 odst. 3 loterijního zákona. V posuzovaném případě Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterního systému IVT Synot a Max Power. Povolení vydávané ministerstvem má formu rozhodnutí. V povolení je uveden seznam všech IVT spolu s adresou umístnění a identifikačním číslem IVT. I v případě rozšíření počtu IVT je povinností provozovatele žádat o změnu vydaného povolení. Provozovatel nemůže sám, bez povolení ministerstva, měnit počet provozovaných IVT /svévolně rozšiřovat/. Nezáleží na tom, zda se hra provádí pomocí mechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. Každý Ministerstvem financí povolený koncový terminál je ve spojení s centrální jednotkou schopen realizovat hru od samého začátku do jeho konce a je nutné jej považovat za jeden kus technického herního zařízení. Podpůrně bylo odkázáno i na nález Ústavního soudu ČR č.j. Pl. ÚS 29/10. Metodické sdělení Ministerstva financí ze dne 6.8.2010 není právně závazné. Posouzení možnosti výběru místního poplatku z povolených nebo jen provozovaných jiných technických herních zařízení překračuje dalece posuzovaný případ. V konkrétní věci byl místní poplatek vyměřen za jiná technická herní zařízení, která byla Ministerstvem financí nejen povolena, ale i žalobcem provozována. Správce poplatku vyměřil místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na základě obecně závazné vyhlášky Města Třeboň č. 1/2010 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Vyhláška byla vydána na základě platných a účinných právních předpisů, schválena příslušným orgánem obce a vyhlášena. Účinnosti nabyla dne 1.9.2010. Jelikož žalobce místní poplatek nezaplatil ve lhůtě splatnosti podle obecně závazné vyhlášky, vydal správce poplatku platební výměr v souladu s § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Rozhodnutí není nicotné, neboť není naplněna žádná z podmínek stanovených v § 105 odst. 2 daňového řádu, naopak platební výměr byl vydán oprávněně. Odvolací orgán se zabýval všemi námitkami žalobce a dospěl k závěru, že žalobce měl povinnost zaplatit místní poplatek. III. Replika žalobce. /4/ Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že požaduje, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Toto své stanovisko změnil telefonicky, o čemž byl dne 16.10.2013 pořízen úřední záznam. Uvedl, že netrvá na nařízeném jednání dne 23.10.2013 /neboť ve věci 10 Af 28/2013, kde bylo taktéž nařízeno ústní jednání, vzal zpět žalobu/. Na základě této dispozice žalobce, soud téhož dne zrušil jednání, které bylo nařízeno na 23.10.2013 a rozhodl ve věci neveřejně. V replice k vyjádření žalovaného označil žalobce závěr žalovaného ohledně pojmu jiná technická herní zařízení za nepřesný, neboť realizace provozu některých her může být velmi komplikovaným procesem. V případě interaktivních videoloterních terminálů žalobce setrval na svém názoru, že se jedná pouze o koncové zobrazovací jednotky technického zařízení zvaného Centrální loterní systém. Podrobnější argumentaci odkázal na žalobu. Zopakoval svůj názor, že nemůže souhlasit s tvrzením žalovaného, že místnímu poplatku by měla podléhat každá jednotlivá IVT. Odmítl názor žalovaného ohledně oprávněnosti platebního výměru, neboť obec dle názoru žalobce neměla zákonné zmocnění, které by ji opravňovalo místní poplatek v rozhodném období požadovat. Přechodné ustanovení zákona o místních poplatcích konkrétně v článku VI zák. č. 300/2011 Sb. považuje žalobce za diskriminační a rozporné s ústavním pořádkem. Žalobce setrval na své žalobě v plném rozsahu. IV. Písemnosti z řízení před správním soudem a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12. /5/ Řízení o předmětné žalobě žalobce bylo usnesením ze dne 7.12.2012 přerušeno do pravomocného skončení řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 6/12. Dne 19.3.2013 soud usnesením rozhodl o pokračování v řízení. Ústavní soud ČR vydal dne 9.1.2013 nález sp. zn. Pl. ÚS 6/12, kterým neshledal protiústavnost předmětné právní úpravy. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že procedurální pochybení vztahující se k napadeným ustanovením, která jsou navrhovatelem spatřována v absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem navrhovaného zákona, v překročení zákonného rámce pro podávání legislativně technických návrhů a ve skutečnosti, že pozměňovací návrh senátora Kubery byl samostatným návrhem a jako takový měl být předložen Poslanecké sněmovně a nikoli senátu, shledáno nebylo. Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 odpadl důvod přerušení řízení. V. Obsah správních spisů. /6/ Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: /7/ Žalobce zaslal Městskému úřadu Třeboň, odboru finančnímu a majetkovému ohlášení o provozu tří kusů koncového zařízení centrálního loterního systému a 1 kusu zařízení s názvem Max Power ze dne 14.9.2010. Zároveň uvedl, že tato provozovaná zařízení místnímu poplatku dle názoru žalobce nepodléhají. Dne 19.4.2011 žalobce opravil počet provozovaných zařízení na území města na 4 kusy, centrálního loterního systému. Prvostupňový správní orgán požádal dne 2.11.2011 Finanční úřad v Třeboni o sdělení počtu provozovaných technických herních zařízení v městě Třeboň. Finanční úřad sdělil, že žalobce na území města provozuje 3 kusy zařízení IVT Synot /výr. č. 3860, 30221, 30222/ v restauraci Daskabát, B. Němcové 1309, Třeboň, 3 kusy zařízení Max Power /výr. č. MP 249-01, MP 249-02, MP 249-03/ v restauraci Daskabát, B. Němcové 1309, Třeboň, 1 kus zařízení IVT Synot /výr. č. 3859/ v restauraci Cafe grill , Svobody 1109, Třeboň. Dne 2.1.2012 žalobce oznámil přerušení provozu zařízení IVT 3859 v restauraci Cafe grill , Svobody 1109, Třeboň v období od 28.12.2011 do 2.1.2012. Správci daně vznikly pochybnosti o skutečnostech sdělených žalobcem, a proto jej vyzval k odstranění těchto pochybností pro stanovení místního poplatku od 1.9.2010 do 31.12.2011 za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalobce správnímu orgánu dne 8.3.2012 zaslal rozhodnutí Ministerstva financí, avšak prvostupňovému orgánu přetrvaly pochybnosti ohledně zařízení IVT, výr. č. 223, 30224. Následně bylo zjištěno, že zařízení IVT 30223 a 30224 se nacházejí v provozovně Cafe grill , Svobody 1109, Třeboň. Ani jedno ze zařízení nebylo v předmětném období provozováno. Zařízení IVT 30223 bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva financí č.j. 34/112587/2011 ze dne 3.1.2012. /8/ Žalobce místní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil. Proto byl vydán dne 23.3.2012 platební výměr na místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí a to za IVT Synot, výr. č. 3860, 30221, 30222 – 3 kusy v restauraci Daskabát, B. Němcové 1309, Třeboň za období od 1.9.2010 do 31.12.2011 v celkové výši 80.166 Kč za zn. Max Power, výr. č. MP 249-01, MP 249-02, MP 249-03 – 3 kusy v restauraci Daskabát, B. Němcové 1309, Třeboň za období od 15.10.2010 do 31.12.2011 v celkové výši 73.002 Kč, za zn. IVT Synot, výr.č. 3859 – 1 kus, Cafe grill , Svobody 1109, Třeboň za období od 1.9.2010 do 27.12.2011 v celkové výši 26.611 Kč, to je celková výše 179.779 Kč. Místní poplatek byl vyměřen na základě obecně závazné vyhlášky Města Třeboň, č. 1/2010 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí. Proti platebnímu výměru č.j. METRP00714AQ ze dne 23.3.2012 bylo podáno žalobcem odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím dne 16.7.2012 č.j. KUJCK/12787/2012/OEKO tak, že rozhodnutí Městského úřadu Třeboň, odboru finančního a majetkového č.j. METRP00714AQ ze dne 23.3.2012 bylo změněno, jak je podrobně uvedeno pod bodem 1 tohoto rozsudku. Stalo se tak především s odůvodněním, že předmětem poplatku je každé herní technické zařízení, které není výherním hracím přístrojem a slouží k realizaci hry. Odvolací orgán se ztotožnil s námitkou odvolatele ohledně splatnosti místního poplatku a upravil i výši místního poplatku, neboť prvostupňové rozhodnutí chybně vycházelo z faktu, že každé čtvrtletí má 90 dnů a při výpočtu nebylo vzato v úvahu, kdy zařízení nebylo provozováno. Odvolací orgán souhlasil s odvolatelem i v tom, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nebylo dostatečné, nebyl vyložen neurčitý právní pojem jiné technické herní zařízení, avšak tento dílčí nedostatek neshledal odvolací orgán jako tak závažný, aby dospěl k závěru, že je nutné prvostupňové rozhodnutí zrušit. Vady prvostupňového rozhodnutí odstranil odvolací orgán tím, že výklad neurčitého pojmu jiné technické herní zařízení v žalobou napadeném rozhodnutí vysvětlil. VI. Právní názor soudu. /9/ Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění /dále jen s.ř.s./ v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. /10/ Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zda provozované loterie nebo podobné jiné hry prostřednictvím centrálního loterního systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí stanovenému obecnou závaznou vyhláškou Města Třeboň č. 1/2010. Spor je veden o tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněna hypotéza tohoto ustanovení. Žalobce zpochybnil proceduru přijetí novely o místních poplatcích a zastává názor, že byla přijata protiústavním způsobem. Porušení pravidel stanovených norem v legislativní proceduře žalobce označil jako porušení článku 2 odst. 2 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nezákonnost platebního výměru žalobce shledal v tom, že mu jím byl vyměřen místní poplatek za „jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí“. Tento postup označil žalobce za nesprávný a odporující zákonu, neboť koncový interaktivní videoloterní terminál, který správce místního poplatku označuje jako videoterminál, je pouze jednou ze tří částí funkčně nedělitelného technického zařízení, přitom funkčně nedělitelným technickým zařízením je Centrální loterní systém jako celek. Správce místního poplatku při vydání platebního výměru aplikoval nesprávný výklad, který upřednostnil před jiným možným výkladem a zatížil žalobce poplatkovou povinností nad rámec připuštěný zákonem. Současně argumentoval termínem „povolený“ hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí, tak jak je uvedeno v § 10a odst. 1 zákona, což znamená, že místní poplatek bude vybírán pouze z výherních hracích přístrojů, které jsou provozovány legálním způsobem. Z toho vyplývá, že místní poplatek nebude vybírán z výherních hracích přístrojů, které sice jsou provozovány, ale k jejich provozu nebylo orgánem veřejné správy vydáno povolení a v takovém případě se jedná o provoz nelegální. Nepovolený výherní hrací přístroj nelze zpoplatnit. Žalobce k tomu odmítl závěr Ministerstva financí ČR, který je uveden v metodickém sdělení. Pokud by žalobce takový výklad zastávaný Ministerstvem financí připustil, pak by vedle sebe existovaly dvě možné interpretace a v takovém případě má být aplikován výklad ve prospěch soukromého subjektu. Tento postup nalézá oporu v aplikaci zásady in dubio mitius či in dubio pro libertate. /11/ V prvé řadě je třeba poukázat na vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16.6.2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon o místních poplatcích. Na základě této novely zákona o místních poplatcích byly obce oprávněny zavést obecně závaznou vyhláškou nejen /již existující/ poplatek za výherní hrací přístroj /§ 2 písm. e/ v návaznosti na § 17 odst. 1 zákona o loteriích/, ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb., přinesla do výkladové praxe problémy související s výkladem definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ a s tím související problém týkající se oprávněnosti obecních úřadů /správců daně/ vybírat místní poplatek za videoloterní terminály. Pochybnosti byly ukončeny novelou zákona o loteriích provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. účinnou od 14.10.2011, která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale zároveň i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle § 10a tak, že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj /§ 2 písm. e/ zákona o loteriích/, ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál /§ 2 písm. l/ zákona o loteriích/ a každé herní místo lokálního herního systému /§ 2 písm. n/ zákona o loteriích/. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak i zákon o loteriích, byl § 10a/ zákon o místních poplatcích k 31.12.2011 zcela derogován. /12/ Soud se proto s ohledem na žalobní námitky zabýval otázkou, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení zahrnout i žalobcem provozované interaktivní videoloterní terminály. Jak je výše popsáno, žalobce zastává názor, že interaktivní videoloterní terminál, který není kompaktním a je funkčně nedělitelným technickým zařízením ve smyslu zákona o loteriích a je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka, když centrální řídící jednotka se fyzicky nachází jinde, nežli místní kontrolní jednotky, poplatku podléhat nemůže a výklad použitý správcem místního poplatku žalobce označil za nesprávný. Soud naopak považuje výklad provedený žalovaným za správný a odpovídající zákonu. S žalobcem se lze shodnout v tom, že z hlediska technického uspořádání jsou mezi výherním hracím přístrojem a jiným technickým herním zařízením určité rozdíly. Pokud by tato zařízení musela fungovat na principu výherních hracích přístrojů i z pohledu průběhu sázkového procesu, by byly interaktivní videoloterní terminály pouze jakýmsi modernějším typem výherních hracích přístrojů. Přesto však zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů zavedl. Uživatel nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na výherním hracím přístroji a interaktivním videoloterním terminálu, neboť hra je obdobná a sleduje cíl dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry v penězích. Z hlediska uživatelů nemá význam, zda ke generování výhry dojde přímo v daném zařízení jako u výherního hracího přístroje nebo v Centrálním loterním systému v případě interaktivních videoloterních terminálů. To vyplývá i z nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 6.5.2013 sp. zn. IV ÚS 2315/12, kdy Ústavní soud vyslovil názor „… že provozování výherních hracích přístrojů a obdobných zařízení je na samém okraji společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích …“. Současně lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ve které k této problematice Nejvyšší správní soud zastává názor, že nových kategorií zařízení podléhající místnímu poplatku – jiných technických herních zařízení, nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení ve srovnání se stávajícími VHT. Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení. Dle Nejvyššího správního soudu si zákonodárce byl vědom rychlého technického vývoje v této oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní zařízení toho typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat /srov. rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 59/2013/. /13/ Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce /§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích/ a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků /§ 14 odst. 2 téhož zákona/. Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstva financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení může činit částku od 1.000 Kč do 5.000 Kč na tři měsíce. Soud shledal, že město Třeboň vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s tímto ustanovením. Současně nemůže být pochyb o tom, že povolení udělené žalobci Ministerstvem financí je povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, to znamená povolení loterie a jiné podobné hry. V povolení je uveden i způsob provozování této hry, to je Centrálního loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. /14/ Soud proto souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří hry provozované prostřednictvím Centrálního loterijního systému /včetně interaktivních videoloterních terminálů/, které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za jiné technické herní zařízení „které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a 1 kus interaktivního videoloterního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím Centrálního loterijního systému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 č.j. Pl. ÚS 29/10. /15/ Ministerstvo financí může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části 1 – 4 upraveny s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části 1 – 4 zákona. To znamená vzhledem k obsahovým náležitostem takového povolení přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části 1 – 4 zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění /jiného technického/ herního zařízení apod. Zároveň schvaluje i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů v přesně specifikovaném počtu na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i žalobcem provozovaná hra, je nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se provozovatel rozhodne tato koncová zařízení kupříkladu přesunout do jiných provozoven nebo rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení. Z toho důvodu lze vyslovit závěr, že interaktivní videoloterní terminál jakožto koncová zařízení Centrálního loterijního systému podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle § 10 a/ zákona o místních poplatcích. Z toho důvodu lze dospět k závěru, že dikce ustanovení § 10 a/ zákona o místních poplatcích ve spojení s § 50 odst. 3 zákona o loteriích nevede při použití klasických interpretačních metod ke dvojímu výkladu, jak uvádí žalobce, z nichž jeden by bylo možné z hlediska žalobce označit za příznivější, a proto není prostor pro použití zásady in dubio pro libertatum, či in dubio mitius. Soud proto uzavřel, že námitky, kterými žalobce zpochybnil legislativní proces přijetí novely zákona o místních poplatcích, či kterou vytýkal textu novely nesrozumitelnost, považuje za neopodstatněné, stejně jako námitku, že nebylo postupováno pro žalobce příznivějším postupem. /16/ Žalobce se v dalším žalobním bodu zabýval otázkou výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. K tomu citoval z metodického sdělení Ministerstva financí ČR, s nímž vyjádřil nesouhlas. Vysvětlil svůj právní názor k pojmu povolený hrací přístroj a provozovaný výherní hrací přístroj. Z tohoto výkladu však ke vztahu k žalovanému rozhodnutí nevyplynuly žádné konkrétní výhrady. Žalobní bod je formulován pouze jako obecná polemika s právním názorem Ministerstva financí ČR vyjádřeným v metodickém sdělení. Z toho důvodu se soud tímto bodem nezabýval, navíc metodické sdělení Ministerstva financí není právně závazné a žalobce neuvedl, jakým způsobem mělo metodické sdělení Ministerstva financí vliv na žalobou napadené rozhodnutí, neboť žalobci byly zpoplatněny pouze provozované výherní hrací přístroje nebo jiné technické herní zařízení, a to v souladu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010 o místním poplatku za provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žádný jiný výklad v této věci nepřichází v úvahu. Žalobci byla zpoplatněna pouze provozovaná jiná výherní hrací zařízení, a to pouze za skutečnou dobu provozu, o čemž svědčí i změna prvostupňového rozhodnutí, ke které přistoupil žalovaný správní orgán, když konstatoval, že prvostupňový orgán měl vycházet ze skutečného počtu dní v jednotlivých čtvrtletích. V žalobou napadeném rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že byla tato námitka posuzována i v odvolacím řízení se závěrem, že správce poplatku v každém jednotlivém čtvrtletí vycházel vždy pouze z počtu zařízení, která byla v uvedeném období provozována. /17/ Žalobce v další žalobní námitce odmítl názor žalovaného, který použil v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 29/10. Podle názoru žalobce, z předmětného nálezu Ústavního soudu nelze dovozovat, že by se širší definice výherních hracích přístrojů měla aplikovat taktéž v rámci jiných právních předpisů. K tomu žalobce argumentoval ustanovením § 50 odst. 3 zákona o loteriích, které žádný pojem, na který by bylo možné aplikovat definici výherního hracího přístroje obsaženou v ustanovení § 2 písm. e/ zákona o loteriích, neobsahuje. Ústavní soud se v nálezu zabýval definicí výherních hracích přístrojů pouze ve vztahu k ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Rovněž tato námitka není soudem považována za důvodnou, a to s odkazem na argumentaci v předchozích částech tohoto rozsudku. Nadto soud zdůrazňuje, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím Centrálního loterního systému podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, což potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2010 č.j. Pl. ÚS 29/10, dle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e/ téhož zákona umístění i interaktivního videoloterního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, to je zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části 1 – 4 zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona“. Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části 1 - 4 zákona o loteriích, pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části 1 – 4 citovaného zákona. To mimo jiné vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení, jak bylo výše citováno, znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části 1 – 4 zákona o loteriích, například schválení herního plánu, schválení umístnění jiného technického herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím Centrálního loterního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály. Jestliže Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím Centrálního loterijního systému argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály. Jejich provozování a umístění i schválil. Odůvodnění právního názoru žalobce uvedeného v žalobě pak odpoutává pozornost od věcné problematiky, než aby obhajovala postup žalobce. V případě žalobce byly splněny zákonné podmínky pro to, aby bylo možno jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g/ a § 10 a/ zákona o místních poplatcích. Žalobce splnil i ohlašovací povinnost ve vztahu ke správci poplatku. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu dospěl rovněž k závěru, „ že charakter interaktivních videoloterních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. loterijního zákona, neboť videoloterní terminály jako koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e/ loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce daně a žalovaného, ale i argumentaci, kterou soud uvedl v tomto rozsudku. VII. Závěr, náklady řízení /18/ Žalovaný se s odvolacími námitkami v rozhodnutí o odvolání věcně vypořádal a na uplatněné odvolací námitky reagoval. Z právní úpravy konkrétního místního poplatku jsou práva a povinnosti provozovatelů videoloterních terminálů seznatelné a právní předpis nebyl vyložen v rozporu s interpretačními pravidly, na které se v žalobě poukazuje. Z toho důvodu není přiléhavý odkaz žalobce na jím označené rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Povinnost platit místní poplatek je na základě předpisů o loteriích a místních poplatcích předvídatelná. Možnosti různé interpretace se nenabízejí a daná právní úprava nezasáhla do právní jistoty provozovatele videoloterních terminálů, předvídá-li se placení místního poplatku. Jestliže se vybírání místního poplatku opírá o zákonnou úpravu, která byla provedena obecně závaznou vyhláškou, pak státní moc byla uplatněna v zákonných mezích a k vybírání místního poplatku nedochází na základě rozšiřujícího výkladu právních norem. Naopak nová právní úprava svědčí pro správnost přijatého výkladu poplatkové povinnosti provozovatelů konkrétních zařízení. Protiústavnost přijetí § 1 písm. g/ a § 10 a/ zákona č 565/1990 Sb o místních poplatcích ve znění zákona č. 183/2010 Sb. před novelizací provedenou zákonem č. 458/2011 Sb. nebyla Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 6/12 zjištěna. Z tohoto nálezu ze dne 9.1.2013 soud vychází a řídí se výkladem Ústavního soudu o tom, že tu nejsou procedurální vady při přijímání dané právní úpravy. Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný a rozhodnutí netrpí vadami, které by je činily vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, ani nebyla vydána na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem poplatku. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. (19) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé činnosti. Soud rozhodl rozsudkem bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci řízení projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení