10 Af 57/2010 - 60

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně M.F., zastoupené Ing. Tomášem Hajduškem, daňovým poradcem, Katovice, Školní 419, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6.5.2010 č.j. 2186/10- 1300 a ze dne 6.5.2010 č.j. 2187/10-1300, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou, doručenou dne 2.7.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2010 č.j. 2186/10-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního úřadu v Blatné ze dne 1.10.2009, č.j. 18829/09/106970304684, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004 ve výši 56 296,- Kč, č.j. 18830/09/106970304684 za období prosinec 2004 ve výši 61 709,- Kč, č.j. 18831/09/106970304684 za období leden 2005 ve výši 84 581,- Kč, č.j. 18833/09/106970304684 za období únor 2005 ve výši 75 762,- Kč, č.j. 18834/09/106970304684 za období březen 2005 ve výši 69 141,- Kč, č.j. 18835/09/106970304684 za období duben 2005 ve výši 30 753,- Kč, č.j. 18836/09/106970304684 za období květen 2005 ve výši 88 798,- Kč, č.j. 18838/09/106970304684 za období červen 2005 ve výši 62 546,- Kč, č.j. 18839/09/106970304684 za období červenec 2005 ve výši 54 251,- Kč, č.j. 18840/09/106970304684 za období srpen 2005 ve výši 46 299,- Kč, č.j. 18841/09/106970304684 za období září 2005 ve výši 63 884,- Kč, č.j. 18842/09/106970304684 za období říjen 2005 ve výši 57 757,- Kč, č.j. 18843/09/106970304684 za období listopad 2005 ve výši 59 301,- Kč, č.j. 18847/09/106970304684 za období leden 2006 ve výši 46 611,- Kč, č.j. 18849/09/106970304684 za období únor 2006 ve výši 96 766,- Kč a č.j. 18861/09/106970304684 za období listopad 2006 ve výši 95 091,- Kč a rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2010, č.j. 2187/10-1300, kterým byly změněny dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Blatné ze dne 1.10.2009 tak, že dodatečně vyměřená daň z přidané hodnoty rozhodnutím č.j. 18845/09/106970304684 za prosinec 2005 činí 43 005,- Kč, č.j. 18851/09/106970304684 za březen 2006 činí 56 242,- Kč, č.j. 18852/09/106970304684 za duben 2006 činí 78 031,- Kč, č.j. 18853/09/106970304684 za květen 2006 činí 80 779,- Kč, č.j. 18854/09/106970304684 za červen 2006 činí 75 698,- Kč, č.j. 18855/09/106970304684 za červenec 2006 činí 79 118,- Kč, č.j. 18857/09/106970304684 za srpen 2006 činí 98 452,- Kč, č.j. 18858/09/106970304684 za září 2006 činí 76 512,- Kč, č.j. 18860/09/106970304684 za říjen 2006 činí 168 942,- Kč a č.j. 18862/09/106970304684 za prosinec 2006 činí 85 966,- Kč. Žalobkyně namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále nebylo dbáno na zachování práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako daňového subjektu. Vůči žalobkyni bylo postupováno v rozporu se zákonem, což žalobkyně chápe jako porušení práva zaručeného v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále práva na pokojné vlastnictví majetku dle článku 11 Listiny základních práv a svobod a opakovaně práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení spatřuje v tom, že v průběhu daňové kontroly byla porušena Ústavou zaručená základní práva právního nástupce zemřelého daňového subjektu, napadená rozhodnutí byla vydána na základě neúplného dokazování, daňová kontrola byla zahájena nezákonným postupem správce daně. Žalobkyně namítá, že její manžel Ing. V.F. zemřel 24.1.2008. V té době u něho probíhala daňová kontrola, kterou správce daně neukončil a pokračoval s žalobkyní a dcerou zemřelého Ing. V.F. Žalobkyně ani dcera zemřelého neměly o podnikání zemřelého žádné poznatky a vědomosti, a tudíž nemohly účinně konzumovat práva daňového subjektu. Tím se dostaly do nerovného a předem diskvalifikujícího a diskriminačního postavení, byl narušen princip rovnosti stran. Z toho důvodu také nemohly unést důkazní břemeno. Na základě výzvy Finančního úřadu v Blatné měly právní nástupkyně Ing. V.F. prokázat, že jím vynaložené výdaje za plnění od společnosti POLA Protivín s.r.o. jsou výdaji daňovými a měl při jejich vynaložení nárok na odpočet DPH. K této věci byl vyslechnut V.M., manžel jednatelky a společnice společnosti POLA Protivín, který uvedl, že vystavil jménem společnosti POLA Protivín s.r.o. Ing. V.F. více než 110 faktur a dokladů v úhrnné hodnotě více než 10 milionů Kč, které byly za fiktivní plnění, tedy dodávky zboží a služeb, které se neuskutečnily. Všechny věci dojednával osobně a nikdo jiný při těchto jednáních nebyl přítomen. Žalobkyně má za to, že svědectví V.M. je nevěrohodné, neboť je plné rozporů. Ve věci bylo vedeno soudní řízení na ochranu žalobkyně i její dcery před nezákonným zásahem, kdy krajský soud žalobu zamítl pod č.j. 10Ca 156/2008-35 a poté i kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. 2Aps 5/2008-78. Rozhodnutí však byla postavena pouze na gramatickém výkladu daňového řádu a nebyly vzaty jiné způsoby interpretace právních norem, jako výklad systematický, logický, teleologický či historický. Žalobkyně uvádí, že situace, ve které se s dcerou ocitla není v českém právním řádu dostatečně explicitně upravena, a proto je třeba postupovat v souladu s Listinou základních práv a svobod a hlavními zásadami daňového řízení. Ustanovení § 10 daňového řádu nelze na danou situaci použít a žalobkyni a dceru zemřelého nelze považovat za nástupce zesnulého Ing. V.F., neboť toto ustanovení předpokládá existenci daňového subjektu. V případě daňového subjektu fyzické osoby, tedy že daňový subjekt žije. Žalobkyně ani dcera zemřelého nezpochybnily své právní nástupnictví, jako je např. povinnost uhradit všechny případné nedoplatky na daních. Daňový řád či jiný právní předpis pak dle názoru žalobkyně pokračovat v daňové kontrole u daňového subjektu po jeho smrti neumožňuje, a tudíž je podle názoru žalobkyně takový postup zakázán. Žalobkyně dále namítla neúplné dokazování. Žalobkyně navrhovala provedení místního šetření u společnosti eNářadí s.r.o. za účelem zajištění fotokopií faktur vydaných na jméno Ing. V.F., žádala prověřit tvrzení svědka V.M. Správce daně sdělil, že svědecká výpověď V.M. nebyla v rozporu se zjištěními správce daně a nebyl předložen žádný důkazní prostředek, který by pravdivost této výpovědi zpochybňoval. Tento důkazní prostředek proveden nebyl, což žalobkyně chápe jako flagrantní porušení práva na spravedlivý proces. Správce daně neučinil všechny potřebné kroky a úkony ke zjištění skutečného stavu věci. K tomu je odkazováno na judikaturu českých soudů ve věci úplnosti dokazování. Žalobkyně dále namítla nezákonný postup správce daně při zahájení daňové kontroly. Správce daně totiž při zahájení daňové kontroly nesdělil žádné důvody, pro které byla daňová kontrola zahájena. Neuvedl ani žádné podložené podezření. K tomu je odkázáno na nález Ústavního soudu I.ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008. Proti tomuto postupu byla podána dne 9.2.2009 námitka, která byla zamítnuta Finančním úřadem v Blatné s odůvodněním, že není zákonným předpokladem pro provedení daňové kontroly existence pochybností. Dále bylo poukázáno na vázanost správních orgánů názory Ústavního soudu. Subjekty aplikující právo jsou povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností. To v dané věci naplněno nebylo. Proto bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně současně podala žádost o přiznání odkladného účinky žaloby. Uvedla, že v případě prodeje nemovitostí v dražbě by došlo v případě úspěchu k nenahraditelné újmě na majetku žalobkyně. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný uvedl, že pracovníci správce daně provedli u daňového subjektu Ing. V.F. dne 15.10.2007 místní šetření s cílem ověřit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle podaných daňových přiznání za jednotlivá období roku 2007, z něhož vyplynula zjištění, která Ing. F. následně doplnil předložením dokladů správci daně ze dne 17.10.2007. Dne 22.11.2007 podal Ing. F. dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2006 a 2007 leden – září, přičemž důvodem podání bylo chybné uplatňování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Téhož dne zahájil správce daně s daňovým subjektem Ing. V.F. daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen – prosinec 2004 a leden 2005. Dne 28.11.2007 byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok 2005 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor – prosinec 2005. Dne 29.11.2007 Ing. F. vzal zpět dodatečně podaná daňová přiznání za jednotlivá zdaňovací období roku 2006 a leden – září 2007. Správce daně dne 18.1.2008 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden – prosinec 2006. Výslechem svědků V.M. měly být objasněny správcem daně zpochybněné faktury od společnosti POLA Protivín na den 26.2.2008, o čemž byl zástupce Ing. F. zpraven. Výslech svědka uskutečněn nebyl, jelikož Ing. F. spáchal 24.1.2008 sebevraždu. Žalovaný správní orgán dále ve vyjádření zrekapituloval průběh daňového řízení s právními nástupkyněmi daňového subjektu. K žalobní námitce ohledně porušení práv žalobkyně zaručených Ústavou žalovaný uvedl odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2Aps 5/2008-80. Ke konzumování práva a užívání práva daňového subjektu poukázal žalovaný na skutečnost, že jak Ing. F., tak žalobkyně byli po celou dobu probíhajícího daňového řízení zastoupeni renomovaným daňovým poradcem, který byl vybaven generální plnou mocí. Námitka žalobkyně byla odmítnuta i odkazem na rozsudky krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. K neúplnému dokazování žalovaný odkázal na analýzu zpochybněných faktur a dokladů v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy bylo přistoupeno k výslechu svědka, aby byly objasněny pochybnosti správce daně. Bylo provedeno místní šetření u společnosti POLA Protivín a o výsledku se dostalo informace žalobkyni 3.12.2008. Svědecká výpověď V.M. byla nejen potvrzena, ale bylo shledáno, že sporné faktury byly opatřeny podpisem Ing. F. a byly založeny v evidenci Ing. F. i u společnosti POLA Protivín s.r.o. Proto byl požadavek provedení místního šetření za účelem ověření existence fiktivních faktur a dodávaného zboží dále správcem daně odmítnut, neboť nebyla ověřována daňová povinnost u jiného daňového subjektu, ale u Ing. F. V dané věci byl dán časový prostor, jak Ing. F., tak posléze i jeho právním nástupkyním. Důkazní břemeno uneseno ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nebylo. K nevěrohodnosti svědecké výpovědi svědka M. žalovaný uvedl, že správce daně svou činností zjistil, že na všech sporných dokladech byl uveden podpis Ing. F., a to i tehdy, kdy nebylo možné zpochybnit skutečnost, že v účetnictví společnosti POLA Protivín byly evidovány doklady s totožným pořadovým číslem a datumem vystavení jako v daňové evidenci Ing. F., ale s odlišnými předměty plnění, když u společnosti POLA Protivín bylo uvedeno zboží a u Ing. F. montáž hadicových armatur. Žalovaný dále poukázal na daňovým subjektem vykázané cesty do Německa, za účelem dovozu součástek a dodání hotových výrobků, zaevidované příjmy od německého partnera a podaná souhrnná hlášení na dodávky zboží do Německa, přičemž tyto skutečnosti správce daně ověřil formou mezinárodní spolupráce v rámci členských států Evropské unie. V daňové evidenci Ing. F. však nákup této služby zaznamenán nebyl, naopak v dodatečných daňových přiznáních uvedl, že došlo k chybnému uplatňování odpočtů od společnosti POLA Protivín. Zboží v daňové evidenci Ing. F. neevidoval, a tudíž je zřejmé a podpisem potvrzeno, že o dvojím předmětu plnění na sporných dokladech musel vědět. Jako účelové označil žalovaný tvrzení žalobkyně, že neměla ona ani její dcera povědomost o podnikatelské činnosti Ing. F., neboť právě Ing. F. uvedl, že jeho podnikání spočívá v montování hadicových armatur pro německého partnera, a to z dílů dodávaných tímto partnerem ve vlastních prostorách na adrese jeho bydliště, kde činnost provádí sám za výpomoci členů rodiny. K námitce žalobkyně týkajících se nezákonnosti daňové kontroly bylo poukázáno na rozhodovací činnost správních soudů a kupříkladu rozsudek NSS č.j. 8 Afs 46/2009-46 ze dne 26.10.2009, kde soudy dospěly k závěru odlišnému. Daňová kontrola je institut, který umožňuje správci daně podrobit daňový subjekt kontrolní činnosti, a to v souladu se základními zásadami daňového řízení. Byl-li vymezen předmět a rozsah daňové kontroly, nelze přisvědčit žalobní námitce, že daňové řízení bylo vedeno nezákonným způsobem. K žádosti žalobkyně o přiznání odkladného účinku žaloby žalovaný uvedl, že žalobkyně podala správci daně dne 16.6.2010 žádost o posečkání daně do doby vyřešení případu i soudní cestou. O žádosti žalobkyně bylo rozhodnuto správcem daně dne 7.7.2010 tak, že žalobkyně bylo povoleno posečkání daně z přidané hodnoty a příslušenství nejdéle do dne nabytí právní moci rozsudku krajského soudu. Z toho důvodu žádost žalobkyně o přiznání odkladného účinku je považována za duplicitní. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně vyslovila souhlas s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených spisů. Setrvala dále na svém názoru, že nemohla svých práv fakticky ze své hmotněprávní pozice využít. Neměla povědomost o podrobnostech podnikání zemřelého Ing. F., a tudíž jí tato nevědomost fakticky znemožnila unést důkazní břemeno. Opakovaně je poukazováno na část rozsudku NSS 2Aps 5/2008-80, kde byla použita prostá mechanická aplikace jazykového výkladu ustanovení § 6 odst. 1 daňového řádu, která měla přednost před ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. To je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které jednoznačně nelze fiskální zájem státu při výběru daní stavět nad ochranu oprávněných práv a zájmů daňových subjektů. Je odkazováno na nálezy Ústavního soudu. Neprovedení navrhovaného místního šetření u svědka M. považuje žalobkyně za porušení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2 daňového řádu a bezohledné porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně ani její dcera pak z objektivních důvodů neměly povědomost o tom, zda a v jakém místě měly fakturované práce probíhat. Žalobkyně dále poukazuje na speciální úpravu pojmu daňová povinnost, která je v zákoně č. 235/2004 Sb. v § 4 odst. 1 písm. n) stanovena a rozumí se jí vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet. Vlastní daňovou povinností se dle § 4 odst. 1 písm. l) rozumí daňová povinnost, kdy daň na výstupu převyšuje odpočet za zdaňovací období a nadměrným odpočtem se podle § 4 odst. 1 písm. m) rozumí daňová povinnost, kdy odpočet daně převyšuje daň na výstupu za zdaňovací období. Ze spisů finančních orgánů obou stupňů pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Správce daně provedl dne 15.10.2007 u daňového subjektu Ing. F. místní šetření a ověřoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě podaných daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období roku 2007. Dne 22.11.2007 podal Ing. F. dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2006 a jednotlivá zdaňovací období roku 2007 – leden až září. Jako důvod podání dodatečných daňových přiznání uvedl chybné uplatňování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a účtování daňově účinných nákladů. Téhož dne zahájil správce daně daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen – prosinec 2004 a leden 2005. Dne 28.11.2007 byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok 2005 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor – prosinec 2005. Dne 29.11.2007 Ing. F. vzal své podání dodatečného daňového přiznání za jednotlivá zdaňovací období roku 2006 a za leden – září 2007 zpět. Správce daně řízení rozhodnutími ze dne 7.12.2007 zastavil. Daňový subjekt předložil správci daně ke kontrole jím vyžádané doklady dne 17.12.2007. Dne 18.1.2008 byla správcem daně zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a daně z přidané hodnoty za období leden – prosinec 2006. K výslechu byl předvolán jako svědek V.M. na den 26.2.2008. Výslech svědka nebyl v tomto datumu uskutečněn, neboť Ing. F. spáchal dne 24.1.2008 sebevraždu. Žalovaný vyzval dne 18.3.2008 žalobkyni a dceru zemřelého Ing. F. jako potencionální dědičky a tím i právní nástupkyně daňového subjektu, aby si zvolily společného zástupce pro daňové řízení. Společnou zástupkyní byla dcera Ing. F. M.N., která k jednání zmocnila manžela Ing. P.N. Správce daně seznámil zástupce právních nástupkyň daňového subjektu se stavem řízení a bylo mu sděleno datum výslechu svědka. Byla vydána výzva k předložení konkrétně specifikované chybějící účetní a daňové dokumentace. Správce daně dále vydal dne 22.5.2008 výzvu, kterou požádal prokázat oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, a to na základě konkrétně uvedených daňových dokladů. Svědecká výpověď V.M. nebyla uskutečněna pro zdravotní dispozici a svědek V.M. i J.M. byli předvoláni k výslechu na 30.7.2008. Společným zástupcem dědiček se stal dne 8.6.2008 daňový poradce Ing. V.F. Ing. T.H. Dne 30.7.2008 byl vyslechnut svědek V.M. a svědkyně J.M. Zástupce žalobkyně byl výslechu svědků přítomen. Svědek do protokolu č.j. 17851/08/106930/4025 uvedl, že jménem společnosti POLA Protivín s.r.o. vystavoval pro Ing. F. faktury a doklady o úhradě, přičemž společnost služby nevykonávala, zboží nedodávala, faktury nebyly Ing. F. uhrazeny, byla provedena pouze úhrada daně z přidané hodnoty. Za této situace byl podán žalobkyní i její dcerou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 1.8.2008 návrh na vydání předběžného opatření a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Soud rozhodl dne 1.10.2008 pod sp.zn. 10Ca 156/2008 tak, že tuto žalobu zamítl. Zamítnuta byla i kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12.2008 sp.zn. 2Aps 5/2008. Dne 3.12.2008 byly projednány výsledky daňové kontroly, ke kterým bylo dne 12.1.2009 podáno vyjádření. Dne 11.3.2009 došlo k ukončení kontroly daně z přidané hodnoty za říjen 2004 a projednání zpráv o provedených kontrolách. Správce daně reagoval na vyjádření žalobkyně ohledně zpochybnění svědecké výpovědi svědka V.M. Správce daně uvedl, že ze strany žalobkyně nebyl předložen žádný důkaz, který zpochybnil výpověď svědka M., nebyla prokázána existence zboží, které by bylo dodáno, a tudíž že by se nejednalo o fiktivní doklady. Bylo uzavřeno, že svědecká výpověď nebyla v rozporu se zjištěními správce daně a je považována za důkaz. Správcem daně bylo vysvětleno, že existují důvodné pochybnosti o uskutečnění služeb (montáž hadicových armatur) ze strany společnosti eNářadí s.r.o., neboť svědek uvedl, že společnost služby neuskutečňovala. Současně nebyly vyvráceny ani pochybnosti správce daně specifikované ve výzvě ze dne 1.8.2008 ohledně uskutečnění těchto služeb. Přitom při zahájení daňové kontroly dne 22.11.2007 Ing. F. uvedl, že podnikal za výpomoci členů rodiny. V případě hadicových armatur se jednalo o montáž poměrně malých součástek a Ing. F. mohl tuto montáž provádět za pomoci členů rodiny. Ani při pořizování různého druhu nářadí, strojů a nástrojů od firmy eNářadí s.r.o. v roce 2006 nebyla prokázána existence tohoto zboží ani žádná souvislost těchto výdajů s příjmy Ing. F. Montování součástek dovezených ze SRN nebylo s žádným kovoobráběním spojeno. Bylo proto odmítnuto tvrzení žalobce ohledně toho, že v důsledku neuznání výdajů od firmy eNářadí s.r.o. by byla daň stanovena zjevně v rozporu s ekonomickou realitou a byl by zdaněn zisk. Ve zprávě o daňové kontrole za zdaňovací období listopad – prosinec 2004, leden – prosinec 2005 a leden – prosinec 2006 u daně z přidané hodnoty bylo správcem daně shrnuto provedení důkazního řízení, a to svědeckými výpověďmi J.M. a V.M., odpověďmi žalobkyně na výzvy vydané správce daně a bylo dále i reagováno na návrh žalobkyně ohledně provedení místního šetření u společnosti POLA Protivín z důvodu nevěrohodnosti tvrzení V.M. Ve zprávě o daňové kontrole bylo správcem daně uzavřeno, že správce daně provedl místní šetření u společnosti POLA Protivín a z fotokopií daňových dokladů pro Ing. F. bylo zjištěno, že doklady se liší od dokladů uvedených v evidenci k dani z přidané hodnoty Ing. F. v předmětu plnění. Na těchto dokladech je uveden předmět plnění prodej zboží, na dokladech evidovaných u Ing. F. montáž hadicových armatur. Tato skutečnost potvrzuje pravdivost údajů, které uvedl V.M. ve své svědecké výpovědi. Další návrhy žalobkyně nemohly být správcem daně provedeny, neboť se netýkaly konkrétní daňové kontroly, ale jiného daňového řízení a jejich prováděním by správce daně porušil zásadu mlčenlivosti, tak jak je stanovena v § 24 zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně nepředložila žádné jiné důkazní prostředky, které by prokazovaly rozsah uskutečněných zdanitelných plnění na jednotlivých daňových dokladech, a tudíž nebylo prokázáno, že došlo k uskutečnění služeb „montáž hadicových armatur“ společností POLA Protivín s.r.o., a že zdanitelná plnění byla přijata, nebyla tedy prokázána oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně a použití těchto zdanitelných plnění k ekonomické činnosti. Správce daně vydal dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004, prosinec 2004, leden – prosinec 2005 a leden – prosinec 2006. Proti dodatečným platebním výměrům se žalobkyně odvolala. V dané věci pak bylo ukončeno řízení o dědictví usnesením Okresního soudu ve Strakonicích dne 30.4.2009 č.j. 15D 126/2008-416 a jedinou dědičkou byla stanovena pozůstalá manželka Ing. F. M.F., a z toho důvodu správce daně ověřil neplatnost vystavených dodatečných platebních výměrů, řízení ohledně M.N. zastavil a dodatečně vyměřil daňovou povinnost žalobkyni platebními výměry, které byly doručeny dne 5.10.2009. Žalobkyně se proti novým dodatečným platebním výměrům odvolala. O odvolání bylo rozhodnuto žalovaným dne 6.5.2010 pod č.j. 2187/10-1300 tak, že rozhodnutí správce daně za zdaňovací období prosinec 2005, březen 2006, duben 2006, květen 2006, červen 2006, červenec 2006, srpen 2006, září 2006, říjen 2006 a prosinec 2006 bylo změněno a za ostatní zdaňovací období bylo rozhodnutím ze dne 6.5.2010 č.j. 2186/10-1300 odvolání žalobkyně zamítnuto. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Žalobkyně v prvé řadě namítala porušení práva na spravedlivý proces, které je garantováno zejména v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Správce daně totiž pokračoval v daňové kontrole i poté, co daňový subjekt zemřel a vyžadoval po právních nástupcích zemřelého plnění povinností zemřelého daňového subjektu za situace, kdy právní nástupkyně neměly o podnikání zemřelého žádné poznatky a vědomosti a nemohly tak účinně konzumovat práva daňového subjektu uvedená v § 16 odst. 4 daňového řádu, zejména předkládat reálné důkazní prostředky, klást svědkům a znalcům věcné otázky a vyjádřit se věcně a seriózně a odpovědně ke zjištěním správce daně před ukončením daňové kontroly. Tím se dostaly do nerovného postavení stran a rovněž do předem diskvalifikujícího a diskriminačního postavení, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nemohly tudíž unést důkazní břemeno, k jehož plnění byly vyzývány. Neakceptovaly závěr krajského soudu a posléze Nejvyššího správního soudu vyslovený v rámci řízení na základě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, neboť ten byl postaven pouze a striktně na gramatickém výkladu daňového řádu, nebyl vzat výklad systematický, logický, teleologický či historický. Navíc se jedná o situaci, která není v českém právním řádu, resp. v daňovém řádu, dostatečně explicitně upravena, a proto je nutné postupovat v souladu s Listinou základních práv a svobod a hlavními zásadami daňového řízení. Ustanovení § 10 daňového řádu tudíž na danou věc použít nelze. Pokud daňový řád či jiný právní předpis možnost pokračování v daňové kontrole u daňového subjektu po jeho smrti správci daně výslovně neumožňuje, z toho je nutné dovodit, že takový postup je správci daně zakázán. Je dovozováno, že správcem daně bylo pokračováno v nedokončené daňové kontrole v rozporu s hlavními zásadami daňového řízení, zejména se zásadou zákonnosti. Soud tuto žalobní námitku nepovažuje za důvodnou. Soud v prvé řadě odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, které byly vysloveny v rozsudku ze dne 15.1.2009 sp.zn. 2 Aps 5/2008-80, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou žalobkyní namítaného nezákonného zásahu do jejích práv v souvislosti s pokračováním daňové kontroly, která byla zahájena u původního daňového subjektu Ing. V.F. Nejvyšší správní soud uvedl, že žalobkyně i dcera Ing. V.F. byly právními nástupkyněmi zemřelého Ing. V.F. a to vyplývá z § 6 odst. 1 daňového řádu, ve kterém je uvedeno, že daňovým subjektem se rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezena zákonem. Postavení žalobkyně jako dědičky zpochybněno nebylo a z toho důvodu je žalobkyně skutečně právní nástupkyní daňového subjektu Ing. V.F. Ustanovení § 6 odst. 1 daňového řádu je ustanovením obecným, vytváří tak legislativní zkratku „daňový subjekt“ pro účely celého daňového řádu, pokud není ve vztahu k právním nástupcům stanoveno jinak. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku poukázal na speciální ustanovení, kterým je např. ustanovení § 40 odst. 7 daňového řádu, které zakotvuje pro dědice (resp. další subjekty) odchylnou, příznivější úpravu, když vychází z toho, že po smrti daňového subjektu je vhodné poskytnout právním nástupcům zemřelého ex lege určité časové poshovění při učinění základního úkonu daňového subjektu v daňovém řízení, tedy podáním daňového přiznání. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že nelze zbytek daňového řádu vztáhnout na právní nástupce daňového subjektu, kteří jsou mezi daňové subjekty zahrnuti z titulu § 6 odst. 1 daňového řádu. To nevyplývá ani z ustanovení § 57 odst. 3 daňového řádu. Naopak bylo uzavřeno, že správným a logickým výkladem jsou z titulu právního nástupnictví po zemřelém daňovém subjektu tyto osoby daňovými subjekty, na které se daňový řád vztahuje plně a bez odchylek. Dále bylo uvedeno, že ustanovení § 16 daňového řádu se na žalobkyni vztahuje ve svém celku a stejně tak na ně tudíž dopadá důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na to, že si je vědom tíživosti nejen procesní, ale i osobní situace do níž se nástupnický daňový subjekt (žalobkyně) dostal, avšak zároveň poukázal na to, že nelze přehlédnout tvrzení samotného Ing. V.F., který uvedl do protokolu o ústním jednání 22.11.2007 při zahájení daňové kontroly, že podnikal „sám za výpomoci členů rodiny“. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že při posuzování předmětné záležitosti Nejvyšším správním soudem bylo jeho rozhodnutí postaveno na gramatickém výkladu a nebyly vzaty v úvahu jiné způsoby interpretace právních norem. Z odůvodnění zmiňovaného rozsudku vyplývá, že se celou záležitostí zabýval i z hlediska dalších možných výkladů, které však nemohly vést k závěru požadovanému žalobkyní, že se v důsledku svého právního nástupnictví nestala daňovým subjektem. Tento závěr nelze dovodit ani za použití žalobkyní zmiňovaných jiných výkladů právních předpisů, jejichž aplikace přichází v úvahu za situace, kdy zákon svou formulací poskytuje prostor pro aplikaci žalobkyní zmiňovaných jiných výkladových metod. V dané věci však tento prostor jednoznačná právní úprava ohledně právního nástupnictví žalobkyně neposkytuje. Nelze proto při posuzování dané věci soudu vytýkat gramatický výklad, který představuje přímočarý výklad právní normy podle jejího textu, kdy je vycházeno ze struktury věty a jsou rozebírány vztahy mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět a je vykládáno co určité výrazy obvykle znamenají. Je tomu tak právě pro skutečnost, že jednoznačnost právní úpravy tento výklad umožňuje. Soud použil i systematický výklad, kdy rozebíral umístění právní normy v textu právního předpisu a dovozoval, jaký význam má ve vztahu ke smyslu a účelu celého zákona. Právě použitým výkladem ustanovení § 6 daňového řádu ve vztahu k § 16 téhož zákona za použití žalobcem zmiňovaných výkladů právní normy nelze dospět k závěru, že žalobkyně byly v nerovném postavení a z objektivních důvodů neměly a nemohly mít žádné informace o podnikání Ing. V.F., když právě Ing. V.F. uváděl, že podnikal za výpomoci členů rodiny. Nakolik bylo tvrzení Ing. V.F. formální nelze v dané věci již zjistit, neboť tvrzení žalobkyně o tom, že neměla žádné informace o podnikatelské činnosti Ing. V.F. představuje právě a pouze její tvrzení. Nejvyšší správní soud současně vysvětlil, že daňový řád jako procesní předpis nabízí ve své komplexnosti procesně vhodná řešení v celé škále nejrůznějších situací, a proto je komplexní aplikace tohoto předpisu cestou k spravedlivému vyměření daně, naopak jeho aplikace pouze zčásti by takový postup nepředstavovala. V rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo dále vysvětleno, že o porušení rovnosti mezi jednotlivými daňovými subjekty by šlo za situace, pokud by se na žalobkyni a další právní nástupkyni jako na daňové subjekty některé povinnosti neměly vztahovat, aniž by takový postup měl oporu v daňovém řádu, a to i z hlediska hmotných práv. Žádná zásada daňového řádu ani jakékoliv ustanovení právního řádu České republiky nevede k závěru, že by úmrtím daňového subjektu došlo k „zakonzervování“ neoprávněně nízké daňové povinnosti podložené nesprávně vyplněným daňovým přiznáním či dokonce fiktivními daňovými odpočty ve prospěch dědiců zůstavitele. Naopak v souladu se zásadou univerzální sukcese platí, že dědictví je buď celé převzato či celé odmítnuto, což je možnost plynoucí z občanského zákona a tuto možnost bylo v dané věci možné využít. Pokud tak žalobkyně neučinila a projevila vůli převzít dědictví v jeho úplnosti, převzala na sebe nejen majetek plynoucí z podnikatelské činnosti zůstavitele, ale také jeho závazky, a to včetně závazků daňových, a to i za situace, že ke dni převzetí těchto závazků nebyla jejich výše přesně určena. Soud proto v této věci uzavřel, že žalobkyni nebylo upřeno právo na spravedlivý proces, a bylo jí zachováno právo rovného postavení stran v řízení a rovněž i právo na rovnou možnost uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti. Jak vyplynulo z písemností založených ve spise, žalobkyně byla vyzvána správcem daně k předložení daňové evidence, inventurních soupisů zásob hmotného majetku, pohledávek a závazků, daňových dokladů, přijatých i vystavených bankovních výpisů, pokladních dokladů a ostatních písemností. Žalobkyně doložila správci daně zastupování daňovým poradcem, který byl i daňovým poradcem Ing. F. U všech úkonů správce daně, které byly v rámci daňové kontroly prováděny, měla možnost žalobkyně využít svých práv, která jsou jí zaručena v daňovém řádu a žalobkyně prostřednictvím svého daňového poradce těchto práv využívala, kupříkladu lze uvést přítomnost daňového poradce při svědecké výpovědi V.M., zaměstnance společnosti POLA Protivín s.r.o. a J.M., jednatelky této společnosti i možnost klást svědkům otázky. Žalobkyně byla seznamována se závěry, které vyplynuly z daňové kontroly, měla možnost se k těmto zjištěním správce daně vyjádřit. Žalovaný správní orgán dokonce zjistil v rámci odvolacího řízení, že vyšly najevo skutečnosti žalobkyní neuplatněné a mající vliv na daňovou povinnost žalobkyně ve vztahu k uskutečněným zdanitelným plněním jiného daňového subjektu J.S. Z toho důvodu došlo ke změně daňové povinnosti stanovené v dodatečných platebních výměrech žalobkyni na základě dokladů vystavených Ing. F., které byly právě v daňovém řízení u pana S. považovány za doklady za uskutečněná zdanitelná plnění. Nelze proto přisvědčit důvodnosti námitky, že žalobkyně nebyla schopna účinně konzumovat a využívat práva daňového subjektu, předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, navrhovat předložení důkazních prostředků, klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření a vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, případně navrhnout jeho doplnění. Jak bylo příkladmo uvedeno, žalobkyně měla možnost prostřednictvím daňového poradce klást svědkům (V.M., J.M.) otázky, navrhovat důkazy, účastnit se ústních jednání, vyjadřovat se k výsledkům daňové kontroly. Soud neshledal zkrácení žalobkyně na jejích právech. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že v daňovém řádu není situace žalobkyně explicitně upravena, a tudíž je nutné obecně postupovat v souladu s hlavními zásadami daňového řízení a Listinou základních práv a svobod. Jak již bylo uvedeno a podrobně vysvětleno v rozsudku Nejvyššího správního soudu postup daňových orgánů podle zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, byl správný, navíc je pro úplnost třeba uvést, že ve věci pokračování původně nedokončeného daňového řízení po zemřelém Ing. F. bylo rozhodnuto pravomocně, a tudíž tato námitka směřuje proti řešení otázky pravomocně rozhodnuté, kdy není pochyb o tom, že daňové orgány zcela v souladu s platnou právní úpravou pokračovaly, tedy po právu, v daňové kontrole s žalobkyní jako právní nástupkyní zemřelého daňového subjektu a daňovou kontrolu dokončily. Nebyla tedy porušena zásada legality ani součinnosti či přiměřenosti a nebylo nepřípustně zasaženo do základních práv žalobkyně. Opodstatněnou neshledal soud ani další žalobní námitku, kterou žalobkyně napadeným rozhodnutím vytýkala, že byla vydána na základě neúplného dokazování. To dovozovala ze skutečnosti, že nebylo vyhověno požadavku na provedení místního šetření u společnosti POLA Protivín s.r.o., za účelem potvrzení či vyvrácení tvrzení svědka V.M., neboť právě tvrzení svědka V.M. bylo v dané věci třeba prověřit a nade vší pochybnost jej potvrdit či vyvrátit, což podle názoru žalobkyně bylo možné pouze místním šetřením u společnosti eNářadí s.r.o. Správce daně k tomuto požadavku žalobkyně nevyhověl. Tím bylo podle žalobkyně porušeno ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu. Je totiž povinností správce daně provést navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. K tomu soud odkazuje na stranu 5 žalobou napadeného rozhodnutí č.j. 2186/10-1300, kde je vysvětleno, že správce daně požádal místně příslušný finanční úřad společnosti eNářadí s.r.o. Protivín (dle výpisu z obchodního rejstříku byl do 16.3.2007 název této společnosti POLA Protivín s.r.o.) o prověření dokladů vystavených pro Ing. F. Bylo zjištěno, že doklady se liší v předmětu plnění, neboť v účetnictví společnosti byly zaúčtovány doklady s předmětem plnění – prodej zboží, přičemž doklady zaevidované u Ing. F. měly uvedeny předmět plnění – montáž hadicových armatur, na všech dokladech byl podpis Ing. F. Správce daně z toho usoudil, že Ing. V.F. faktury s tímto textem viděl a byl s rozdílným textem dokladů obeznámen. Tyto skutečnosti, které byly zjištěny při místním šetření, korespondovaly s tvrzením svědka V.M., zaměstnance POLA Protivín s.r.o., který ve své svědecké výpovědi uvedl, že doklady na prodej zboží pro Ing. F. vystavoval, specifikoval i doklady, kterými by mělo být prodáno zboží, avšak toto zboží nebylo Ing. F. nikdy dodáno. Současně uvedl, že žádnou službu pro Ing. F. společnost nevykonávala, platby v hotovosti probíhaly tak, že vždy byla uhrazena jen daň z přidané hodnoty uvedená na dokladu. Toto zdůvodnění je uvedeno na straně 4 a 5 žalobou napadeného rozhodnutí. Svědek M. rovněž uvedl, že k tomuto postupu se uvolil v souvislosti s půjčkou, kterou mu poskytl Ing. F. a vystavováním fiktivních dokladů docházelo k umořování jeho dluhu. Vystavování fiktivních dokladů a půjčování peněz se stalo věcí rozběhnutou, ze které nedokázal vystoupit. Peníze pak používal pro svou soukromou potřebu. Správce daně z toho uzavřel, že zjištění učiněná finančním úřadem u společnosti eNářadí s.r.o. Protivín bylo ověřeno, že informace, které vyplynuly z výpovědi svědka M. tomuto zjištění zcela odpovídají. Proto ohledně důkazního prostředku navrhovaného žalobkyní na provedení místního šetření u společnosti POLA Protivín s.r.o. uzavřel, že je nadbytečné, neboť se týká jiného daňového subjektu, a proto navrhovaný důkazní prostředek správce daně, s ohledem na učiněná zjištění, neprovedl. Nelze proto přisvědčit žalobnímu tvrzení, že bylo porušeno ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu a nebyl zjištěn stav věci. Provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn stav věci. Pokud na dokladech, které byly předmětem kontroly správce daně zjistil rozdílný text ohledně zdanitelného plnění tam uváděného a doklady byly podepsány vlastnoručně Ing. F., nelze mít pochybnosti o tom, že tyto doklady Ing. V.F. viděl předtím než je podepsal a byl srozuměn s tím, že na dokladech stejné číselné řady, stejného data založené u společnosti POLA Protivín s.r.o. jsou uváděny s jiným údajem ohledně zdanitelného plnění, zatímco doklady, které byly založeny v účetní evidenci žalobce byly na zdanitelné plnění odlišného obsahu. Nelze tedy vyslovit jiný závěr, než že jednalo se o fiktivní nákupní faktury, a jestliže svědek potvrdil toto zjištění správce daně, které učinil dožádaný správce daně, pak nejsou rozpory v těchto zjištěních a není nutno provádět další dokazování, neboť pochybnosti ohledně těchto dokladů již správce daně neměl a z toho důvodu nebylo nutné tvrzení svědka V.M. prověřovat, jinými slovy potvrzovat či vyvracet. Z dosud provedeného důkazního řízení byly právě údaje zjištěné správcem daně výpovědí svědka V.M. potvrzeny a postaveny najisto. Proto nelze přisvědčit žalobkyni, že správce daně neučinil potřebné kroky a úkony k tomu, aby byly skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti zjištěny co nejúplněji. V žalobou napadeného rozhodnutí i ve zprávě o daňové kontrole na straně 3 a 4, 7, 11, 13, 15 a 17 je popsán a zdůvodněn postup správce daně, kdy uzavřel, že návrh daňového subjektu na doplnění dokazování nebude proveden. Žalobkyně dále namítala zahájení daňové kontroly nezákonným postupem správce daně. K tomu odkázala na nález ÚS sp.zn. I.ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008. Správce daně při zahájení daňové kontroly nesdělil žádné důvody, pro které byla daňová kontrola zahájena. Neuvedl žádné skutečnosti, kterými by podložil podezření, že Ing. F. svoji daňovou povinnost nesplnil či ji plnil v menší míře než měl. K tomu soud poukazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, které stanoví právní rámec pro postup daňových orgánů tak, že jsou oprávněny činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění stanovení a splnění daňových povinností, zejména zakotvuje právo daňových orgánů vyhledávat daňové subjekty, daň vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat. Daňovou kontrolou, jejíž rámec je stanoven v ustanovení § 16 daňového řádu správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Soud při posuzování důvodnosti této námitky se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 46/2009-46, který se námitkou provedení daňové kontroly v rozpory se standardy vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18.11.2008 sp.zn. I. ÚS 1835/07 zabýval. V tomto rozsudku je uvedeno, „. . . ., že z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu plyne, že ústavní kautela závaznosti právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu pro posouzení ve skutkově podobných případech neplatí bezvýjimečně. K tomu odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13.11.2007 sp.zn. IV. ÚS 301/05, podle kterého obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře. Proto polemika s ústavně právním výkladem Ústavního soudu či nereflektování tohoto názoru, nemohou být považovány bez dalšího za odmítnutí respektovat Ústavní soud, nebo dokonce porušit článek 89 odst. 2 Ústavy. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se institutu daňové kontroly zdůrazňuje ústavně právní mantinely, v nichž jsou daňové orgány povinny pohybovat se v souladu s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod . . .“. Nejvyšší správní soud dále v citovaném rozsudku dále dovodil, že daňová kontrola, zahajovaná správcem daně bez sdělení konkrétního podezření či pochybností daňovému subjektu vyhovuje výše uvedené ústavní kautele proporcionality zásahu veřejné moci do autonomní sféry jednotlivce, kterou pro účely daňového řízení vymezuje § 2 odst. 2 daňového řádu. To vyplývá z toho, že daňová kontrola je institutem upraveným v části první daňového řádu, je tedy institutem obecným a není samostatnou fází řízení. Jde o úkon správce daně, případně soubor úkonů, kterými je prověřován podle § 16 odst. 1 daňového řádu daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu. Přitom účel daňové kontroly je stanoven v § 2 odst. 2 daňového řádu tak, že slouží ke stanovení a vybrání daně, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Daňová kontrola je ukončena sepsáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole, která sama o sobě není rozhodnutím, ani nejsou na základě zprávy o daňové kontrole daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznávána práva. Zpráva o daňové kontrole je dle závěrů Nejvyššího správního soudu a judikatury krajských soudů podkladem pro případné vydání rozhodnutí v daňovém řízení. V této souvislosti pak je vhodné poukázat na teorii správního práva, podle které je pojmovým znakem kontroly postup orgánu veřejné správy, kterým je zjišťováno a posuzováno plnění povinností adresátů veřejné správy. Dalším ze základních znaků kontroly je i možnost provádění namátkových kontrol, a to i tehdy, pokud kontrolující orgán nemá konkrétní podezření, že kontrolovaný subjekt nedodržuje či neplní řádně své povinnosti. Z toho vyplývá, že kontrola má preventivní význam, který nelze přehlednout. I v důvodové zprávě k daňovému řádu je uvedeno, že zákonodárce měl na mysli v souvislosti s daňovou kontrolou její preventivní význam v souvislosti s přezkoumáním či ověřením splnění daňové povinnosti daňovým subjektem. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále uvedl, že v rámci daňového řízení se sice střetává veřejný zájem na stanovení a výběru daní na jedné straně se zájmem na ochranu autonomní sféry jednotlivce, avšak je třeba vzít v úvahu právě legitimní cíl, kterým je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní, který vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu. Zákonodárce totiž sledoval při zakotvení institutu daňové kontroly v právním řádu ČR zamezení daňovým únikům. Daňová kontrola je jednou z cest k naplnění tohoto cíle a je způsobilá jej dosáhnout. V této souvislosti bylo upozorněno i na možnost obrany daňového subjektu před nezákonně zahájenou daňovou kontrolou, a to cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud posuzoval důvodnost žalobkyní uplatněné žalobní námitky týkající se nezákonně zahájené daňové kontroly, tedy bez uvedení důvodu, kterou žalobkyně vnímala jako projev svévole správce daně v prvé řadě na základě reakce daňového subjektu Ing. F. na zahájenou a probíhající daňovou kontrolu. Soud zjistil, že daňová kontrola byla u Ing. F. zahájena dne 22.11.2007, o čemž svědčí protokol č.j. 23425/07/106930/2009, kde Ing. V.F. uvedl, že podnikal sám za výpomoci členů rodiny, zaměstnance neměl a zahájení daňové kontroly předcházelo místní šetření správce daně dne 15.10.2007 za účelem ověření nároku na odpočet DPH. Ing. V.F. stejného dne podal dodatečná daňová přiznání na daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden – prosinec 2006 a leden – září 2007 a uvedl, že důvodem jejich podání je chybné uplatňování nároku na odpočet. Dne 28.11.2007 do spisu nahlížel daňový poradce žalobce a žádné námitky ohledně nezákonné daňové kontroly neuplatnil. Dne 29.11.2007 byla dodatečně podaná daňová přiznání Ing.V.F. vzata zpět. Řízení ve věci těchto zpět vzatých dodatečných daňových přiznání bylo správcem daně zastaveno. Ve vztahu k zahájení daňové kontroly lze tedy uzavřít, že daňová kontrola byla u Ing. F. zahájena, při jejím zahájení byl jasně a srozumitelně a konkrétně vymezen cíl daňové kontroly v souladu s ustanovením § 16 daňového řádu, tedy zjištění a prověření daňového základu na konkrétní daň a konkrétní zdaňovací období. Z písemností založených ve spise, konkrétně protokolů o ústních jednáních a protokolů ohledně projednání závěrů z daňové kontroly, které byly projednány s daňovým poradcem žalobkyně lze uzavřít, že daňová kontrola probíhala v souladu s ustanovením § 16 daňového řádu a výsledky daňové kontroly byly zákonem stanoveným způsobem projednány. V dané věci dokonce byla podána žalobkyní a její dcerou M.N. žaloba ohledně ochrany před nezákonným zásahem v souvislosti s nezákonnou daňovou kontrolou, avšak důvod nezákonně prováděné daňové kontroly u žalobkyně jako právní nástupkyně zemřelého Ing. F. byl zcela odlišný od nyní namítaného důvodu, ve kterém nyní žalobkyně spatřuje nezákonnost zásahu. Tehdy nezákonný zásah opírala o to, že není v souladu s platnou právní úpravou, aby daňová kontrola pokračovala a při této žalobě nezákonnost zahájení daňové kontroly u Ing. F. neuplatnila. Měla tedy možnost tuto námitku již uplatnit, avšak v dané věci se tak nestalo. Z toho důvodu nelze přisvědčit současnému žalobnímu tvrzení ohledně nezákonně zahájené daňové kontroly, neboť správce daně postupem podle § 16 daňového řádu prověřoval správnost Ing. F. uplatněných daňových odpočtů a od počátku původně Ing. V.F., posléze žalobkyni jako jeho právní nástupkyni, informoval o svých záměrech prověřit správnost uplatněného daňového odpočtu, o němž mu vznikly v průběhu daňové kontroly pochybnosti. Správce daně pochybnosti srozumitelně formuloval a žalobkyni je zákonným způsobem sdělil. Nelze tudíž přisvědčit tvrzení žalobkyně, že při provádění daňové kontroly správce daně postupoval v rozporu s § 2 odst. 2 daňového řádu, neboť daňová kontrola byla prováděna v nezbytně nutném rozsahu a za účelem dosažení účelu daňového řízení. Nebyla tedy omezena autonomní sféra žalobkyně při realizaci oprávnění správce daně provádět daňovou kontrolu, neboť daňová kontrola sledovala jasně stanovený legitimní cíl a naplnění tohoto cíle bylo potřebné a přiměřené. Soud neshledal postup správních orgánů v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani při opatřování důkazů protiústavním postupem. Soud proto uzavřel, že daňová kontrola u žalobkyně nebyla zahájena svévolně ani nezákonně. Žádostí žalobkyně o přiznání odkladného účinku žaloby se soud přednostně samostatně zabývat nemusel, neboť z vyjádření žalovaného správního orgánu ze dne 22.7.2010 zjistil, že žalobkyně podala 16.6.2010 žádost o posečkání daně do doby vyřešení případu soudní cestou a žádosti bylo vyhověno, takže bylo žalobkyni povoleno posečkání daně z přidané hodnoty a příslušenství nejdéle do dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vzhledem k těmto důvodům podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady řízení přesahující jeho obvyklý úřední rámec.

Poučení