10 Af 618/2012 - 65

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce MGP 2 s.r.o., se sídlem Všenory, K. Mašity 409, okres Praha-západ, zastoupeného Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem ve Všenorech, K. Mašity 409, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9.11.2012, č.j. 8193/12-1200, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18.9.2012, jimiž byla zamítnuta stížnost na postup plátce daně. Žalobce namítá, že solární odvod, tak jak byl uskutečněn, má likvidační dopad na majetkovou podstatu a vede k jeho postupné likvidaci, proto je v rozporu se základními zásadami právního řádu, jak bylo dovozeno Ústavním soudem ČR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a sp. zn. Pl. ÚS 29/08. Žalobce provozuje fotovoltaickou elektrárnu, která je financována prostřednictvím bankovního úvěru poskytnutého Komerční bankou v celkové výši 133.000.000 Kč, který je žalobce povinen splatit do roku 2025 v 56 čtvrtletních splátkách s progresivní výší. Bezmála 17.000.000 Kč na jistině a příslušný úrok ve výši 1 M PRIBOR + 2,1 % z jistiny je žalobce podle Smlouvy o úvěru povinen uhradit Bance v období let 2011 až 2013, v němž jí byl zároveň uložen také Státní odvod, kterým přichází o 26 % výkupní ceny elektřiny (za rok 2011 a měsíc leden až červenec 2012 cca 14.000.000 Kč). Z účetní uzávěrky za rok 2011 vyplývá záporný hospodářský výsledek, ztráta za rok 2011 odpovídá částce 150.000 Kč. Žalobce poukazuje na skutečnost, že primární příčinou špatné finanční situace je zavedení solárního odvodu. I za letošní rok opětovně očekává záporný hospodářský výsledek. Solární odvod tak vede k neschopnosti splácet řádně závazky zejména vůči bance, kdy prodlení s úhradou splátky má za následek zesplatnění zbývající neuhrazené části úvěru, jak je doloženo výňatkem z úvěrových podmínek. Neschopnost dostát závazkům není pouze přechodného charakteru a nebylo jí možno s ohledem na výsledky podnikání v této oblasti předvídat. Solární odvod tak zasahuje samotnou majetkovou podstatu, vede k postupné likvidaci a jako takový je proto v rozporu se základními zásadami právního řádu a neměl by být tudíž aplikován. Výše popsaný skutkový a právní stav existoval již v době rozhodování žalovaného. Žalovaný i prvostupňový správce daně se nedostatečně vypořádal se skutečnostmi uvedenými v podáních žalobce, zejména stran likvidačního dopadu solárního odvodu na majetkovou podstatu, kdy zcela rezignoval na zhodnocení nálezu. Ústavní soud nevylučuje v individuálních případech likvidační efekt solárního odvodu, zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s článkem 11 Listiny, tedy protiústavně a zároveň nabádá obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Daňový subjekt má mít možnost rozhodné skutečnosti prokázat, to znamená, že daňový subjekt musí být patřičně vyrozuměn o tom, které rozhodné skutečnosti má správce daně za prokázané a které nikoli. Správce daně je tak povinen si ujasnit s daňovým subjektem, jaké důkazy tento subjekt k provedení navrhuje. Takto ovšem ze strany finančního úřadu i žalovaného postupováno nebylo. Žalobce dále odkazuje na judikaturu, dle které podle ustanovení § 77 odst. 2 ve vazbě na § 52 odst. 1 s.ř.s. má soud pravomoc dokazováním provedeným nad rámec dokazování ve správním řízení zjistit skutkový stav jako podklad pro rozhodnutí. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za nezákonné, neboť předcházející řízení vykazuje vady spočívající v nedostatečném poučení žalobce a zkrácení jeho práv, proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Žalovaný hodnotil aplikaci právního předpisu a dospěl k závěru, že odvod byl sražen a odveden ve správné výši i ve správné lhůtě. Rozpor novely zákona o podpoře výroby elektřiny s ústavně právními předpisy mu nepřísluší posuzovat. Otázku protiústavnosti odvodu posoudil Ústavní soud ČR, jak vyplývá z jeho nálezu ze dne 15.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Žalovaný poukázal na okolnost, že opatření daňové povahy zavedené zákonem č. 402/2010 Sb. vedou toliko k faktickému dočasnému snížení veřejné podpory, což je plně v intencích směrnice 2011/77/ES, jakož i dokumentu Evropské komise 2008/C82/01. Žalobce má možnost požádat o posečkání úhrady tohoto odvodu, popřípadě o jeho rozložení na splátky a správce daně má možnost v individuálních zdůvodněných případech žádosti plátce odvodu vydat rozhodnutí o posečkání. Žalobce v průběhu řízení před správcem daně ani během odvolacího řízení neprokázal, že by uplatnění odvodu mělo v jeho případě likvidační či rdousící účinky ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15.5.2012. V souvislosti s tím žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 280/2012 ze dne 10.10.2012. V daném případě bylo proto postupováno zcela v souladu se zákonem. V replice k vyjádření žalovaného doručené soudu dne 15.3.2013 žalobce poukázal na to, že odmítá zjednodušující a účelovou interpretaci Nálezu Ústavního soudu ČR, neboť i Ústavní soud ČR nevylučuje protiústavnost Solárního odvodu v individuálních případech. Žalobce odmítá odvod od počátku pro jeho nezákonnost a rozpor se základními právy garantovanými Ústavou ČR. Posečkání či rozložení do splátek jeho situaci neřeší, ale pouze odkládají. K tvrzení žalovaného, že žalobce neprokázal v řízení likvidační účinky, žalobce uvedl, že nebyl vyzván k předložení důkazů. Navíc dle něho není vyloučeno, aby soud dokazováním provedeným nad rámec dokazování ve správním řízení, zjistil skutkový stav jako podklad pro své rozhodnutí. Další doplňující vyjádření doručil žalobce soudu dne 9.7.2013. V tomto vyjádření polemizoval s právním názorem soudu vyjádřeným v obdobné záležitosti v rozsudku ze dne 29.5.2013 č.j. 10Af 619/2012-46 ve snaze mu předejít. Uvedl přehled nákladů a tržeb za roky 2011 a 2012 a závěrem shrnul, že z předloženého výkazu zisku a ztráty vyplývá celková ztráta žalobce, v případě neexistence odvodu by dosáhl zisku a jeho příčinu záporného výsledku hospodaření označil zavedení solárního odvodu. Ze správního spisu byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti: Mezi žalobcem a společností E.ON Distribuce a.s. České Budějovice byla uzavřena smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Žalobce fakturoval distributorovi za měsíc červenec 2012 dodanou elektřinu, faktury však nebyly uhrazeny v plné výši. Žalobce žádal o vysvětlení postupu plátce daně při provedení srážky odvodu z elektřiny ze slunečního záření, která byla vyřízena společností E.ON Distribuce a.s. sdělením, že při provádění odvodu postupovala v souladu se zákonem a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby své zákonné povinnosti nedodržovala. Žalobce si proto podal stížnosti, ve kterých poukázal na rozpor ustanovení o solárním odvodu s ústavním pořádkem. Stížnosti žalobce byly projednány Finančním úřadem v Českých Budějovicích, který je rozhodnutím ze dne 18.9.2012 zamítl. Odkázal na změnu zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů provedené zákonem č. 402/2010 Sb., podle jehož ustanovení § 7a) a násl. je předmětem odvodu elektřina vyrobená ze slunečního záření za konkrétní období v určitých zařízeních. Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny, plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou povinnost splnil, protože podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán. O odvoláních žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Novelizací byl zaveden odvod z elektřiny ze slunečního záření a takový odvod je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést do 25 dnů po skončení odvodového období. Plátci odvodu není dána žádná zákonná možnost svým povinnostem nedostát, aniž by mu nesplněním uvedených povinností nevznikla majetková a sankční odpovědnost. Plátce daně proto postupoval v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně byla vydána v souladu se zásadami daňového řízení, byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a bylo zkoumáno, zda plátce srazil daň v zákonem stanovené výši. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem přezkoumání je rozhodnutí žalovaného, kterým byly zamítnuty stížnosti žalobce na postup společnosti E.ON Distribuce, a.s. při srážce a odvedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření, kdy žalovaný posuzoval, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Zákonem č. 402/2010 Sb. byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelizací byl uzákoněn odvod za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 v zařízeních uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce, který vyrábí elektřinu ze slunečního záření, plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, přičemž sazba činí 26 %. Zákon dále upravuje způsob výběru odvodu, který mu ukládá povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. Ústavní soud v nálezu PL. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že návrh důvodný není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření novelizací zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb.. Uvedenou novelou došlo v důsledku vložení nového ustanovení § 7a a násl., kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, ke změně výše podpory, která je provozovatelům fotovoltaických elektráren poskytována. K námitce retroaktivity bylo konstatováno Ústavním soudem, že ustanovení § 7a – 7i působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jímž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona. Ústavní soud při posouzení návrhu vzal za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie. Ústavní soud shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť je zřejmé, že období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná. Předmětem odvodu tedy není elektřina vyrobená před účinností zákona. Dle nálezu Ústavního soudu pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná, je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování klamavé důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. Ústavní soud neshledal na straně provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Soud rovněž shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren, neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole. Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud tedy shledal, že shora uvedená úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a návrh byl zamítnut. S ohledem na tento závěr Ústavního soudu je námitka žalobce ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem a s principem zákazu retroaktivity zcela nedůvodná. Ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje a fakturace žalobce pro distribuční společnost je zřejmé, že žalobce dodal distributorovi elektřiny elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stal poplatníkem odvodu, distributor pak plátcem daně. Jestliže plátce daně, E.ON Distribuce, a.s., České Budějovice, odvod srazil a odvedl jej správci daně, pak postupoval zcela v souladu se zákonem. Odvod se vybírá srážkou podle hlavy VI daňového řádu a poplatníkovi odvodu přísluší jako opravný prostředek stížnost na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Jestliže plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem, jsou rozhodnutí finančních orgánů obou instancí o stížnosti žalobce na postup plátce věcně správná. Proto nelze přisvědčit žalobnímu bodu o nesprávném právním posouzení věci. Z odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu lze dovodit, že solární odvod se nepříčí zásadám daňového práva. Finanční orgány jsou povinny zákonnými předpisy se řídit, což vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 daňového řádu. Jestliže Ústavním soudem nejsou po přijetí právní úpravy vyloučeny změny, nelze argumentovat porušením zásady daňové spravedlnosti. Ústavní soud se zabýval rentabilitou fotovoltaických elektráren a ani v tomto ohledu neshledal, že právní úprava odvodu ze solární energie by znamenala, se zřetelem ke zjištěním uvedeným v odůvodnění nálezu, porušení zásady únosnosti. Je-li daná právní úprava zavádějící zdanění příjmů dosažených z výroby a prodeje solární energie ústavní, nemohlo dojít k porušení zásady primárně fiskálního účelu zdanění. Žalobce v žalobě tvrdil, že zavedený Solární odvod má likvidační dopad na jeho majetkovou podstatu. Uvedl, že fotovoltaická elektrárna je financovaná prostřednictvím bankovního úvěru, který je povinen splácet. Uvedl výši úvěru a počet jeho splátek. Zároveň poukázal na to, že dosahuje záporného hospodářského výsledku a vyslovil názor, že primární příčinou špatné finanční kondice je zavedení Solárního odvodu. Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/11 vyplývá, že v obecné rovině byl po zavedení odvodu zachován poměr nákladů na pořízení fotovoltaické elektrárny a očekávaných výnosů, a to vzhledem k tomu, že došlo nejen ke zvýšení daňové zátěže daňových subjektů zavedením odvodu, mezi které patří i žalobce, ale zároveň se v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010 snížily pořizovací náklady na fotovoltaickou elektrárnu, v důsledku čehož zůstala zachována podpora využití obnovitelných zdrojů (srov. odst. 68 nálezu). K úspěchu žaloby tak musí být mimo jiné prokázáno, že v případě žalobce se jedná o takové konkrétní, specifické a výjimečné okolnosti, které vybočují z obecně nastavených garancí a situace většiny poplatníků odvodu, neboť situací většiny poplatníků odvodu, tedy obecným nastavením odvodu, se Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 zabýval, přičemž poukázal na možnost, jak omezit bezprostřední dopady odvodu, neboť ty, na rozdíl od restrikcí v budoucnu, daňové subjekty předvídat nemohly (viz odst. 89). Žalobcem předestřenou situací však tvrzené okolnosti prokázány nejsou. Jak dále vyplývá z uvedeného nálezu Ústavního soudu (odst. 88), je nutno při individuálním posouzení každého případu vzít v úvahu i určitou míru podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Ne u každého poplatníka odvodu, který se po zavedení odvodu ocitl ve ztrátě či v dočasné neschopnosti dostát svým závazkům, musí být primární příčinou zavedení odvodu. V každém jednotlivém případě je nutno zohlednit i povinnost každého podnikatele nastavit své cash flow tak, aby se mohl vyrovnat se změnami podmínek na trhu, neboť jak plyne z nálezu Ústavního soudu, nelze spoléhat na to, že výši poskytované podpory zákonodárce v průběhu času nepřehodnotí, stejně jako je nutno počítat se změnami výkupní ceny elektřiny (srov. § 6 zákona o podpoře). Nepříznivé ekonomické výsledky kromě toho mohou spočívat ve způsobu hospodaření daňového subjektu a nemusejí být způsobeny srážkou solárního odvodu. K tomu, aby žalobce mohl před soudem úspěšně uplatnit své námitky spočívající v tom, že bylo některé z ustanovení právní úpravy odvodu na něj aplikováno nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně, potažmo odvolacímu orgánu, možnost zabývat se jeho situací a tvrzeními, které je povinen i řádně doložit. Žalobce mohl s ohledem na specifika daňového řízení, neboť odvod je daní ve smyslu daňového řádu [srov. ust. § 7h odst. 2 zákona o podpoře, § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu] již ve stížnosti na postup plátce daně podle §237 odst. 3 daňového řádu, potažmo v řízení o odvolání podle § 109 a násl. daňového řádu [srov. zejm. § 112 odst. 1 písm. e), § 115 odst. 2 daňového řádu], prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o likvidační efekt („rdousící efekt“) odvodu ve smyslu závěrů Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11. To však žalobce nejen neučinil, ale v tomto smyslu ani nevznesl odvolací námitky. Nemůže tak jít k tíži správního orgánu, jehož postup soud přezkoumává, jestliže argumentace likvidačními účinky odvodu nebyla v řízení finančními orgány uplatněna. Ústavní soud svým výkladem nezměnil právní úpravu odvodu, ale pouze uvedl jednu z již dříve existujících a možných interpretačních variant. Ústavní soud deklaroval tuto interpretaci právní úpravy odvodu ze svého autoritativního postavení jako ústavně konformní, přičemž ani nevyloučil možné interpretační a aplikační odchylky od jím obecně uvedeného postupu. Ze správního spisu postoupeného žalovaným vyplývá, že žalobce nejprve požádal o vysvětlení plátce daně podle § 237 odst. 1 daňového řádu, v němž odkázal na uzavřenou smlouvu o podpoře výroby elektřiny a na vyfakturované množství dodané energie. Ve stížnostech nesouhlasil s postupem plátce odvodu z důvodu protiústavnosti institutu odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Žalobce ve svých odvoláních proti rozhodnutím správce daně o jeho stížnostech, o nichž rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, napadl protiústavnost odvodu pro jeho diskriminační povahu a zejména likvidační dopad, aniž blíže zdůvodnil, jakým způsobem je majetková podstata likvidována. Daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Při správě daní se však neuplatňuje zásada vyhledávací obvyklá např. v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu. Ačkoliv výběrem odvodu je v daném případě pověřen plátce daně (§ 7g zákona o podpoře), nezbavuje to daňový subjekt (poplatníka odvodu) povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, které považuje za podstatné pro stanovení a výběr odvodu. Žalobce nepředložil takové důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo aplikováno takovým způsobem, že má likvidační povahu, a že se v daném případě jedná o situaci natolik odlišnou od většiny poplatníků odvodu, že je nutno interpretovat a aplikovat některá ustanovení daňového práva jinak, než je tomu u ostatních poplatníků. Z tohoto důvodu musí soud konstatovat, že žalobce neprokázal, že je to právě on, na jehož věc je třeba nahlížet jinak, než na ostatní poplatníky odvodu, pro jím tvrzené, leč nepodložené likvidační účinky této daně. K tomu lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který právě k dodržení garancí výše výnosů za jednotku elektřiny po dobu 15 let rovněž odkázal na závěry Ústavního soudu a zdůraznil, že ani tomuto soudu nepřísluší v této souvislosti se závěry finálního interpreta Ústavy polemizovat. K otázce nedodržení zákonných garancí se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku sp. zn. 1Afs 80/2012. Vyplývá z něho, že žalobce by musel ke svým tvrzením již ve stížnosti na postup plátce daně poukázat na svou specifickou hospodářskou situaci a likvidační dopady srážení odvodu. Nemohl by ustat u pouhého tvrzení, ale vzhledem k důkazní povinnosti by musel hospodářskou situaci popsat, uvést jaké náklady vynaložil na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí provoz, apod., aby byl konkrétními důkazy podložen likvidační důsledek odvodu. Nic takového žalobce nedoložil. Jak uvedl i Nejvyšší správní soud, není věcí soudu, aby vyhledával za žalobce důkazní prostředky. Pokud žalobce hodlal tvrdit, že na něho bylo ustanovení právní úpravy odvodu aplikováno nezákonně, měl již před daňovými orgány konkrétními důkazy prokázat, že se v jeho případě jedná o rdousící efekt odvodu a nikoliv uplatnit tyto námitky až v řízení soudním. Soud totiž podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Polemika žalobce uvedená v replice ze dne 12.7.2013 s právním názorem soudu vyjádřeným v jeho rozsudku v předchozí obdobné záležitosti, nepředstavuje další žalobní body, se kterými se může soud zabývat. Náleží do kasační stížnosti, kterou si lze dle poučení v rozsudku uvedeném, podat k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nad to byla podána po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 71 odst. 2 věta druhá s.ř.s. Soud na základě žalobcových tvrzení uzavřel, že solární odvod nebyl aplikován v rozporu se zákonem. Soud proto uzavřel, že finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, napadené rozhodnutí je proto věcně správné, netrpí vadami, na které žalobce v žalobě poukazuje. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení