10 Af 72/2010 - 76

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. L.V., zastoupeného Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem v Brně, Divadelní 4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 3.6.2010, č.j. 2801/10-1100, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou, doručenou dne 1.8.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3.6.2010, č.j. 2801/10-1100, jímž byl změněn dodatečný platební výměr správce daně na daň z příjmů fyzických osob za rok 2002. Žalobce se dovolává nálezu Ústavního soudu o lhůtě pro vyměření či doměření daně a formulování důvodů pro provedení daňové kontroly. Dovozuje, že žádné důvody k zahájení daňové kontroly žalobci sděleny nebyly, a proto nedošlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty. Za situace, kdy finanční orgány konstatovaly, že předložené účetnictví žalobce je nesrozumitelné a neprůkazné, nebylo možno stanovit daň dokazováním. Při stanovení daně podle pomůcek bylo postupováno tak, že u srovnatelného subjektu byl zjištěn rozsah výdajů, vypočten koeficient a takto určeny žalobcovy výdaje. Koeficient je pomůckou pro stanovení výdajů u zkrácených příjmů. Daň však byla dílem stanovena podle důkazů, kdy bylo přihlédnuto k žalobcem zkráceným příjmům a dílem podle pomůcek, když výdaje byly určeny koeficientem podle srovnatelného subjektu. Taková kombinace není přípustná. Zkrácené příjmy byly stanoveny nesprávně, protože zahrnovaly i vklady a bankovní převody mezi účty. Prodej pneumatik žalobce začal provozovat ve IV. čtvrtletí 2001, a tudíž rok 2002 byl prvním rokem této činnosti. Je vyjadřován nesouhlas s výší žalobcem nepřiznaných příjmů, do nichž měl být zahrnut rozdíl mezi příjmy došlými na soukromý účet a částkou zanesenou v účetnictví, u vkladů je zřejmé, že docházelo k převodům ze soukromého účtu, finanční orgány do příjmů zahrnuly i vrácené půjčky. Hodnota nepřiznaných příjmů je proto nesprávná. Při výběrech ze soukromých účtů nebylo přihlédnuto k počátečním stavům bankovních účtů, peněžní prostředky, které nebyly vyčerpány na úhradu výdajů na nákup zboží byly vráceny na soukromé účty. V důsledku nesprávného stanovení příjmů došlo ke zdanění částky 694 000,- Kč podruhé. Půjčka peněz pak předmětem daně není. Proti příjmu získaného od Ing. D. měl být zohledněn výdaj. Do příjmu byly podle peněžního deníku žalobce zahrnuty identické položky, a došlo tudíž k dvojímu zdanění. Dvojímu zdanění byly podrobeny příjmy žalobce, kdy žalobce přesouval finanční prostředky mezi jednotlivými svými účty. Uzavírá se, že daň byla stanovena kombinací dokazování a pomůcek. Podáním došlým soudu dne 6.8.2010 byla žaloba doplněna o námitku, že žalobce nebyl přítomen provádění důkazů při místním šetření a nemohl se k těmto důkazům vyjádřit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalovaný opětovně zhodnotil důkazní prostředky předložené žalobcem a důkazní prostředky opatřené správcem daně a dospěl k závěru, že účetnictví žalobce trpí natolik závažnými vadami, které způsobují, že je nelze považovat za důkazní prostředek a nelze daň stanovit dokazováním. S hodnocením důkazů měl žalovaný snahu žalobce seznámit. Žalobce i jeho zástupce Ing. Radek Lančík byli opakovaně předvoláváni, a protože k jednání se nedostavili, bylo hodnocení důkazních prostředků, se zřetelem k běhu prekluzivních lhůt, zasláno písemně. Námitce o prekluzi práva daň doměřit přisvědčit nelze, protože kontrola daně z příjmů za rok 2002 byla zahájena dne 3.6.2005, v prodloužené lhůtě byla daň doměřena, po dobu řízení před soudem pak lhůta pro doměření daně byla přerušena. V případě zahájení daňové kontroly u žalobce se nejedná o svévoli, v průběhu daňové kontroly bylo zjištěno, že žalobce nepřiznal veškeré příjmy ke zdanění, ale nechával si je posílat na soukromé účty. Již tyto skutečnosti jsou samy o sobě důvodem k provedení daňové kontroly, a protože žalobce podnikal léta se ztrátou, pravděpodobnost daňové kontroly mohl předvídat. Pomůcky pro stanovení základu daně a daně vycházejí z daňových dokladů žalobce a vlastních poznatků správce daně, přičemž pro stanovení výše výdajů byl použit koeficient vyjadřující dosažený příjem na 1,- Kč vynaložených výdajů u srovnatelného subjektu. Za stavu žalobcova účetnictví nemohla být najisto postavena výše příjmů ani výše výdajů. Vyšší důkazní hodnota byla přisouzena zjištěním o výši příjmů žalobce, které mohly být pouze nižší než příjmy žalobcem skutečně dosažené. Dosazením koeficientu zjištěného u srovnatelného subjektu byly vypočteny výdaje. Odkazuje se na písemnosti předložené žalobcem a nesrovnalosti z nich plynoucí, účetnictví bylo shledáno neprůkazným, vyhledávací činností bylo zjištěno, že kromě účtů vložených v účetnictví měl žalobce další bankovní účty, kam přijímal platby. Dále do podnikání vkládal vlastní peněžní prostředky. Na výzvu správce daně k prokázání, že příjmy na soukromých účtech jsou příjmy zdaněné či od daně osvobozené nebo nejsou předmětem daně žalobce nereagoval. Při dokazování tedy neunesl důkazní břemeno a nesplnil svou zákonnou povinnost. Tvrzení o tom, že částka 694 000,- Kč představuje převody peněz mezi účty není žádným důkazem podloženo. Kromě toho žalobce vykázal další osobní vklady do podnikání, o nichž tvrdil, že pocházely z jeho prostředků, úspor, pojistek a půjček. Žalobce přitom v daňových přiznáních od roku 1993 do roku 2004 vykazoval, s výjimkou roku 1994, ztrátu. Poukazuje se na celkovou částku vybranou ze soukromých bankovních účtů a vklady do podnikání, chybí stálé finanční prostředky minimálně ke krytí ztráty za rok 2001a 2002, a to i za předpokladu, že by žalobce z vybraných finančních prostředků neutratil nic na své základní potřeby, což je nepravděpodobné. Písemnost vyhotovená žalobcem neodpovídá kopii peněžního deníku, kterou si správce daně pořídil v průběhu daňové kontroly. V průběhu řízení žalobce neprokázal, že peníze přijaté na účet představují vrácení půjčky, k plnění přijatého od Ing. D. nebyl předložen rovněž žádný důkaz. Protože předložené účetnictví není důkazním prostředkem pro závady, kterými trpí, byl tu důvod stanovit daň za použití pomůcek. Předmětem místního šetření u R.M. bylo ověření faktur přijatých u žalobce. Při místním šetření v Českém rozhlase byly převzaty kopie faktur a bylo sděleno, že žalobce dodával kancelářské potřeby a čistící prostředky, což vozil vlastním vozidlem. Žalobce v replice setrval na názoru, že daň byla stanovena dílem podle důkazů, dílem podle pomůcek. Nesouhlasí s tím, že byl zvolen srovnatelný subjekt pro rozdílný způsob vedení účetnictví, místní šetření byla provedena procesně vadným způsobem, mělo dojít k hodnocení dohody o zápůjčce. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Protokolem z 3.6.2005 je doloženo, že u žalobce byla zahájena daňová kontrola, vztahující se ke konkrétnímu zdaňovacímu období, kdy bylo zjišťováno, v jakém oboru žalobce podniká, jakou používal obchodní přirážku, vyjádřil se k vkladům do podnikání, kdy nebyl schopný uvést, kolik prostředků do podnikání vkládal, prostředky pocházely ze zaměstnání a úspor, neměl žádné půjčky od soukromých osob či peněžních ústavů. Z účetních dokladů žalobce v průběhu daňové kontroly předložil peněžní deník a účetní závěrku, příjmy a výdaje evidoval podle kódů, doložil stav zásob k závěru zdaňovacího období, evidoval stav závazků, inventarizace prováděny nebyly. Provoz vozidel byl dokládán knihou jízd vedenou vadným způsobem, kdy účel cesty není uveden, z účetnictví plyne, že žalobce v roce 2002 vložil do podnikání 420 000,- Kč, správce daně dále zjistil rozsah vkladů na několika bankovních účtech žalobce. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že žalobce krátil daňovou povinnost tím způsobem, že některé zdanitelné příjmy nezahrnul do základu daně, kdy dosahoval nezdaněných příjmů, např. z prodeje kancelářských a čistících potřeb, prodeje licence hudby, výroby hudebních nosičů, zprostředkování zábavných programů. Po ukončení daňové kontroly byl vydán dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za konkrétní zdaňovací období. Odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru bylo přezkoumáno žalovaným, přičemž v řízení vedeném pod sp.zn. 10Ca 98/2009 Krajského soudu v Českých Budějovicích byl vyjádřen právní názor, že o odvolání bylo rozhodováno dokazováním z podkladů z účetnictví žalobce, o němž bylo uzavřeno, že nebylo vedeno správně, a tudíž se nemohlo stát důkazním prostředkem. Při stanovení daně dokazováním je třeba vycházet z důkazních prostředků, které se skutečně staly důkazy, přičemž je zapotřebí vypořádat se s nimi v rozhodnutí. Pokud však účetnictví nemůže jako důkazní prostředek obstát, pak to nasvědčuje okolnosti, že daň dokazováním stanovit nelze, ale je zapotřebí použít pomůcky. Po vydání tohoto rozsudku byl žalobce předvolán k jednání v záležitosti projednání odvolání, ze kterého se omluvil a doložil plnou moc pro daňového poradce Ing. Radka Lančíka. I daňový poradce zaslal omluvu, a to se opakovalo i při nařízení dalších jednání. Se zhodnocením důkazních prostředků za rok 2002 byl proto žalobce seznámen zasláním písemnosti poštou. V písemnosti se uvádí přehled předložených evidencí a poukazuje se na zjištěné rozpory. Podává se přehled příjmů přijatých na soukromé bankovní účty neuvedené v účetnictví žalobce, hodnotí se osobní vklady do podnikání, pojistné plnění, soukromá půjčka, plnění Ing. D. V souvislosti s úsudkem o zdanitelných příjmech, o kterých nebylo účtováno nebo bylo zpochybněno zaúčtování příjmů, se uvádí, že žalobce v podstatě potvrdil zjištění učiněná správcem daně o tom, že dosáhl příjmů nezahrnutých do daňového přiznání. Výdaje související s provozem vozidel nejsou rovněž správně evidovány. Uzavírá se, že účetnictví žalobce trpí zásadními vadami, má nedostatečnou vypovídací schopnost a daňový subjekt nesplnil zákonnou povinnost při dokazování. Proto přichází v úvahu daň stanovit za použití pomůcek. Toho se ostatně žalobce ve svém odvolání domáhá. Dne 11.3.2010 byl vypracován úřední záznam o stanovení daně za použití pomůcek. Uvádí se, že pomůcky pro stanovení základu daně a daně budou vycházet z daňových dokladů žalobce a vlastních poznatků správce daně, přičemž pro stanovení výše výdajů bude použit koeficient vyjadřující dosažený příjem na 1,- Kč vynaložených výdajů u srovnatelného daňového subjektu. Bylo tak postupováno z toho důvodu, že žalobce požadoval v odvolacím řízení k nezdaněným příjmům uplatnit dodatečné výdaje, aniž prokázal, že jedná se o výdaje podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše příjmů ani výdajů nemohla být postavena najisto, úřední záznam obsahuje údaje o porovnatelném subjektu a výpočet průměrného koeficientu, kdy vynaložením 1,- Kč nákladů žalobce dosáhl příjem 1,10 Kč. Tento koeficient představuje pomůcku pro stanovení výdajů žalobce. Odvolání žalobce bylo projednáno napadeným rozhodnutím, kdy dodatečný platební výměr správce daně byl změněn, nově stanovený základ daně byl vypočten částkou 473 129,- Kč, z čehož daň představuje 99 636,- Kč. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že odvolatelem předložené účetnictví trpí natolik závažnými vadami, které způsobují, že jej nelze považovat za důkazní prostředek, na základě kterého by mohla být daňová povinnost stanovena dokazováním. Žalobce nenavrhl takové důkazy, které by neúplnosti účetnictví bezchybným způsobem nahradily a byly tak doloženy příjmy odvolatele a uznatelné daňové výdaje. V důsledku toho žalobce nesplnil zákonné povinnosti při dokazování. Proto byl správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici, nebo které si obstaral sám. Daňová povinnost mohla být nejspolehlivěji stanovena za použití podkladů vycházejících z daňových dokladů žalobce a vlastních poznatků správce daně, přičemž pro stanovení výše výdajů byl použit koeficient vyjadřující dosažený příjem na 1,- Kč vynaložených výdajů u srovnatelného daňového subjektu. Taková pomůcka byla zvolena vzhledem k požadavku žalobce uplatněném v odvolacím řízení uznat k nezdaněným příjmům dodatečné výdaje, aniž prokázal, že jde o výdaje daňově účinné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Názor žalobce, že zahájení daňové kontroly 3.6.2005 nebylo úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty, není správný. Předmětem daňové kontroly byla daň z příjmů fyzických osob za rok 2002. Z obsahu protokolu o zahájení daňové kontroly 3.6.2005 plyne, že nestalo se tak formálně, správce daně zjišťoval, v jakých oborech žalobce podnikal a ten se vyjadřoval k výši marže, kterou uplatňoval. Žalobce současně sdělil, že vkládal do podnikání prostředky, nebyl však schopný uvést, kdy a kolik vkládal. Jednalo se o vklady pocházející z prostředků žalobce pramenící ze zaměstnání, úspor a pojistek. Dále žalobce uvedl, že k podnikání používal soukromá vozidla. Kompetence správce daně stanoví § 1 daňového řádu. Správou daně se pak rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§ 1 odst. 2 věta první daňového řádu). Z toho vyplývá, že daňová kontrola je nedílnou součástí správy daní. Daňová kontrola je pak upravena § 16 daňového řádu, podle kterého správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně, přičemž daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle daňového řádu. Z právní úpravy daňové kontroly je zřejmé, že zákon pro zahájení kontroly žádné podmínky nestanoví. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce podnikal od roku 1993 a za tu dobu byl podroben první daňové kontrole. Přitom je zjevné, že kromě jednoho zdaňovacího období ukončoval každoročně podnikání se ztrátou. Daňová kontrola u žalobce není proto žádným projevem libovůle, naopak je projevem realizace jednoho z oprávnění představující správu daně. Jestliže daňová kontrola byla zahájena zcela v souladu se zákonem, pak zahájení daňové kontroly mělo účinky předpokládané § 47 odst. 2 daňového řádu a od konce roku 2005 začala běžet další tříletá lhůta. Účastníci se shodují na tom, že účetnictví žalobce nezobrazuje realitu, daň nelze stanovit dokazováním a je zapotřebí učinit tak podle pomůcek. Žalobce však vyjadřuje přesvědčení, že daň byla stanovena dílem dokazováním, dílem podle pomůcek. Tomuto názoru však nelze přisvědčit. Z podkladů, jimiž bylo řízení žalovaného doplněno po zrušení předchozího rozhodnutí soudem vyplývá, že pro stanovení daně byly využity podklady jednak daňového subjektu, jednak srovnatelného subjektu. Co se rozumí pomůckami upravuje § 31 odst. 6 daňového řádu tak, že pomůckami mohou být zejména listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech nebo osob předzvědných, zprávy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení a vlastní poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování u dotčeného daňového subjektu, tak i u daňových subjektů obdobných. Nemusí být proto příjmy i výdaje stanoveny podle srovnatelného subjektu, jak je požadováno v žalobě, ale lze vycházet jak z listinných podkladů kontrolovaného daňového subjektu, tak z podkladů srovnatelného subjektu. Naopak při stanovení přibližného příjmu žalobce podle žalobcových podkladů a následným využitím údajů opatřených u srovnatelného subjektu dojde ke spolehlivějšímu stanovení základu daně a daně. Z ustanovení § 31 odst. 5 a 6 nevyplývá, že lze daň podle pomůcek stanovit výlučně podle údajů zjištěných u srovnatelného subjektu. O kombinaci stanovení daně dokazováním a podle pomůcek tu nejde, protože ani žalobcovy příjmy nebyly stanoveny dokazováním. Při určení příjmů žalobce bylo vycházeno z příjmů, které žalobce přiznal a z okolnosti, že žalobce sám uvedl, že ke zdanění nepřiznal veškeré dosažené příjmy. Proto bylo vycházeno i z vlastních poznatků správce daně, kdy je zcela nepochybné, že žalobce dosahoval dalších příjmů, o čemž svědčí příjmy přijaté na soukromé účty. Jestliže při stanovení výše příjmů žalobce bylo přihlédnuto k finančním prostředkům na soukromých účtech, pak to samo o sobě neznamená, že příjem žalobce byl stanoven dokazováním. Žalobce sám již v úvodu daňové kontroly připustil, že vkládal prostředky do podnikání, přičemž nevěděl, kdy tak činil a v jakém rozsahu. Jestliže žalobce tvrdí, že prostředky ze soukromých účtů přesouval do podnikatelské činnosti, pak tu zcela chybí další finanční prostředky, které by sloužily k uspokojování potřeb žalobce a ke spoření, když je prokázáno, že žalobce měsíčně poskytoval 1 500,- Kč na stavební spoření. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, že správcem daně zohledněné příjmy nepředstavují veškeré příjmy žalobce dosažené z podnikání a poznatky správce daně o stavu na bankovních účtech žalobce a tvrzení žalobce o příjmech představují pomůcky zjištěné v průběhu daňové kontroly u žalobce. Na základě těchto podkladů nebyl příjem žalobce stanoven dokazováním najisto, ale na základě podkladů plynoucích z písemností vztahujících se k žalobci, byl příjem žalobce na základě pomůcek co nejspolehlivěji stanoven. Základ daně a daň podle pomůcek lze stanovit právě proto, že byl využit náhradní způsob stanovení daně a takovou okolnost musí vzít daňový subjekt na zřetel za situace, kdy účetnictví vede způsobem, že nezobrazuje realitu. Z obsahu spisu je zřejmé, že finanční prostředky zahrnuté do daňového základu za rok 2002 došly na bankovní účty v tomto roce a žalobce ničím neprokázal, že by mělo jít o finanční prostředky získané v předchozích létech, o druhém zdanění bankovních převodů mezi účty a vklady zůstává rovněž u pouhého tvrzení, které není ničím podloženo. Právě proto, že při stanovení příjmů bylo vycházeno z podkladů získaných u žalobce, je soud názoru, že příjmy byly stanoveny co nejspolehlivěji, hodnověrně a přiměřeně. Jak již bylo uvedeno, při stanovení příjmů bylo vycházeno z příjmů došlých na účty žalobce v roce 2002 a z tvrzení žalobce o dosažených příjmech v daňovém přiznání. Historie srovnatelného subjektu hodnocena pro stanovení výdajů nebyla, nicméně způsob výpočtu koeficientu je zcela přezkoumatelný, podklady o srovnatelném subjektu jsou ve spise založeny i bez ohledu na historii srovnatelného subjektu. Za dané důkazní situace je třeba takový subjekt považovat objektivně za srovnatelný. Doloženým propočtem bylo učiněno zjištění, že zjednodušeně řečeno, vynaložením 1,- Kč žalobce dosáhl příjmů 1,10 Kč. K žalobcem nepřiznaným příjmům je zapotřebí nejprve uvést, že daň byla stanovena podle pomůcek, a proto tu nemůže jít o přesné určení daňové povinnosti žalobce. Výše příjmů byla stanovena podle pomůcek, nikoliv dokazováním. Účetnictví žalobce je neprůkazné a žalobce svými účetními doklady ani jinými důkazy neprokázal, že nepřiznané příjmy na bankovních účtech jsou příjmy, které již byly žalobcem zdaněny. Žalobcem označenými doklady není prokázáno, že částka zahrnutá v příjmu došlá na soukromý účet měla být nižší. Tento argument žalobce proto neznamená, že příjem žalobce nebyl podle pomůcek stanoven co nejspolehlivěji. K osobním vkladům v hodnotě 694 000,- Kč soud především uvádí, že žalobce nepředložil žádný důkazní prostředek, který by osvědčoval, z jakých výběrů vklady pocházejí. Nebyl proto důvod s danou částkou při stanovení výše příjmů neuvažovat. K vráceným půjčkám nebyly rovněž nabídnuty žádné důkazy. Pro důvody uvedené v žalobě proto nelze dovodit, že příjem žalobce nebyl stanoven co nejspolehlivěji. Stanovení nepřiznaných příjmů se uskutečnilo na podkladě pomůcek a nemůže proto jít o přesné vyjádření takových příjmů, ale v podstatě má jít o co nejspolehlivější odhad. Jestliže žalobce část příjmů zatajoval, což ostatně sám přiznal, musí nést důsledky svého počínání a musí uvažovat s tím, že nepřiznané příjmy nemohou být stanoveny zcela přesně. Při výpočtu příjmů žalobce učiněného v žalobě zůstává u tvrzení, které není prokázáno. Žalovaný se s odvolací námitkou o vkladech ve výši 694 000,- Kč vypořádal a úsudek žalovaného má oporu ve spise. Došlo k porovnání výše výběrů z bankovních účtů a vkladů do podnikání v konkrétním zdaňovacím období, což má význam pro úsudek o výši příjmů žalobce. Ke vkladům do podnikání a výběrům z účtů žalobce nenabídl žádné důkazy a tabulka, které se žalobce v žalobě dovolává, neodpovídá stavům v peněžním deníku. Takovou tabulkou nelze prokazovat, že počáteční stavy bankovních účtů nebyly zohledněny. Žalobcem vypracovaná tabulka je pouhým tvrzením, které neodpovídá tomu, co bylo v průběhu daňové kontroly shromážděno a není ničím prokázáno, že částka 694 000,- Kč byla po předchozím výběru opět na soukromý účet vrácena. Není proto prokázáno, že s uvedenou částkou nemělo být uvažováno při stanovení výše nezdaněných příjmů, a že došlo k opětovnému zdanění této částky. Půjčka peněz předmětem daně není, avšak z citace z odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedené v žalobě vyplývá, že žalovaný se vypořádal s konkrétní námitkou žalobce, přičemž učinil tak způsobem odpovídajícím shromážděným podkladům. Daň však nebyla stanovena dokazováním a z toho důvodu nebylo zapotřebí provádět výslech bratra žalobce jako svědka, protože příjmy žalobce byly stanoveny podle pomůcek. Protože nejde o stanovení daně dokazováním, není zapotřebí řízení doplňovat o výslech tohoto svědka ani v řízení před soudem. Zjištění učiněná při daňové kontrole a v odvolacím řízení svědčí pro závěr, že příjmy žalobce musely být nutně vyšší, než jak je z výše příjmů vycházeno při stanovení základu daně, jestliže tu ve své podstatě nezbývají žádné finanční prostředky pro zajištění potřeb žalobce a jeho spoření. Pro důvod tvrzený v žalobě soud nesdílí názor žalobce o tom, že daň byla podle pomůcek stanovena v nesprávné výši. Ve vztahu k příjmu od Ing. D. je třeba připomenout, že jedná se o daň stanovenou podle pomůcek. Žalobce uznává, že jedná se o příjem podléhající zdanění, a proto nic nebránilo tomu, aby s takovým příjmem bylo uvažováno. Proti všem dosaženým příjmům byly uznány výdaje stanovené podle srovnatelného subjektu a to platí i o příjmu dosaženému od Ing. D. Ohledně tohoto příjmu nebyla učiněna žádná výjimka, a proto nelze přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že ve vztahu k tomuto příjmu nebylo s výdajem uvažováno. Další citace v žalobě se vztahuje k pasáži odůvodnění napadeného rozhodnutí o hotovostních platbách. I tento úsudek má oporu ve spise, kdy pro rozpory v účetních podkladech žalobce nelze ověřit, že jedná se o platby zdaněné dvakrát. Žalobní tvrzení o dvojím zdanění není využitými pomůckami prokázáno ani v souvislosti s výběry žalobce ze soukromých účtů a vklady do podnikání, případně při dalších finančních přesunech z účtů. Při použití pomůcek bylo postupováno racionálně a nejsou tu pochyby o tom, že žalobce povinnost na něj kladenou při dokazování nesplnil. Daň byla stanovena v souladu s § 31 odst. 7 daňového řádu dostatečně spolehlivě. Odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu proto nepovažuje krajský soud za přiléhavý. V souzené věci nedošlo ke stanovení základu daně a daně kombinací dokazování a využití pomůcek, ale stalo se tak výlučně na základě pomůcek opatřených v souladu s § 31 odst. 6 daňového řádu. Soud proto uzavřel, že základ daně a daň v souzené věci nebyly stanoveny v rozporu s požadavky § 31 odst. 5, 6 a 7 daňového řádu. Žaloba byla včas rozšířena o další žalobní bod, vztahující se k provedeným místním šetřením v doplnění žaloby označeným. Výsledky těchto místních šetření je prokazováno, že žalobce v daňovém přiznání neuvedl veškeré příjmy. K tomu je zapotřebí především uvést, že je to sám žalobce, kdo uvedl, že do daňového přiznání neuvedl veškeré příjmy dosažené z podnikatelské činnosti. Úsudek finančních orgánů o tom, že žalobce veškeré příjmy jichž dosáhl, nezdanil, se proto neopírají výslovně o tyto důkazy a zjištění učiněná při místních šetřeních odpovídají zcela tomu, co uvedl sám žalobce. Pro posouzení okolnosti, zda žalobce dosáhl ještě dalších příjmů vedle těch, které přiznal ke zdanění, proto nebylo zapotřebí žádné další důkazy provádět. Při místním šetření u R.M. bylo převzato několik faktur, konkrétně dvě faktury byly žalobcem vystaveny v roce 2002. Z protokolu o místním šetření vyplývá, že R.M. předložila správci daně výlučně tyto faktury, nebyl jí položen žádný dotaz. Nad poskytnutí faktur neposkytla žádnou další informaci. Kopie faktur jsou založeny ve spise a provedením tohoto místního šetření nikterak do práv žalobce zasaženo nebylo, tím spíše za situace, kdy žalobce sám přiznal, že vedle přiznaných příjmů dosáhl též příjmů zatajených a nezdaněných. Při dalších dvou místních šetřeních provedených v Českém rozhlase nebyla v prvém případě předložena žádná faktura vztahující se k roku 2002. Výsledek tohoto místního šetření zůstává bez vlivu na dané rozhodnutí. Faktury za rok 2002 byly předloženy při dalším místním šetření, kdy bylo mimo jiné uvedeno, že Český rozhlas odebíral od žalobce kancelářské potřeby a čistící prostředky. Protože kromě předání písemností byla poskytnuta i informace o tom, s čím bylo se žalobcem obchodováno, pak lze žalobci přisvědčit v tom smyslu, že tu byl důvod o místním šetření jej informovat. Nicméně tato procesní vada nemá žádný dopad do napadeného rozhodnutí, protože zjištění učiněné při místním šetření odpovídá tomu, co uvádí sám žalobce, tedy že veškerý dosažený příjem z podnikatelské činnosti nepřiznal ke zdanění. Nemá-li procesní pochybení vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, pak k takové vadě soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. nepřihlíží. Pro věc je podstatné, že daň byla doměřena na základě pomůcek a nikoliv dokazováním a informace získané při místním šetření samy o sobě nevedly následně k doměření daně. Zjednodušeně řečeno, místní šetření potvrdilo údaje žalobce samého o tom, že nepodrobil veškeré příjmy dosažené z podnikání zdanění. Nesprávnost volby srovnatelného daňového subjektu nebyla ve lhůtě stanovené pro podání žaloby namítána, jedná se o žalobní bod uplatněný opožděně, a proto se soud touto námitkou věcně nezabývá. Ke srovnatelnému subjektu byla žalobcem připomínána okolnost, že nebyla zjišťována jeho historie a s touto námitkou se soud vypořádal v souvislosti se stanovením výdajů žalobce. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce vydával vyšší výdaje za reklamu a propagaci a z důvodů uvedených v replice nelze dovozovat, že výdaje žalobce podle srovnatelného subjektu byly stanoveny nespolehlivě. Místní šetření u R.M. v sídle Českého rozhlasu prováděno nebylo, jak tvrdí se v žalobě, ale stalo se tak na zcela jiném místě. Soud v předchozí pasáži rozsudku uvedl, že u R.M. byly převzaty pouze faktury, ta žádné vysvětlení k žádným okolnostem souvisejícím s podnikáním žalobce nepodala. Jak již bylo uvedeno, výsledky místního šetření potvrdily údaj žalobce samého o tom, že předmětem zdanění nebyly veškeré jeho příjmy dosažené při podnikatelské činnosti. Na skutkový stav o tom, že veškeré žalobcovy příjmy podrobené zdanění nebyly, lze usoudit i z dalších důkazů, konkrétně zjištění plynoucí z bankovních účtů žalobce, jakož i z vyjádření žalobce samého. Okolnost, že žalobce nebyl přítomen jednomu místnímu šetření, které se vztahovalo ke konkrétnímu zdaňovacímu období, přičemž při tomto místním šetření bylo potvrzeno to, co žalobce uvádí sám, nemělo žádný vliv na napadené rozhodnutí. Protože výše příjmů i výdajů žalobce byla stanovena na základě pomůcek, pak dokazování výslechem svědka o půjčce není zapotřebí, tím spíše za situace, kdy výsledky daňové kontroly dokládají, že příjmy žalobce musely přesahovat částku stanovenou finančními orgány na základě pomůcek. Soud proto shrnuje, že napadené rozhodnutí není z důvodů uvedených v žalobě a jejím dodatku vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení