10 Af 80/2013 - 64

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Ing. Z.B., bytem X, zastoupeného Ernst & Young, s. r. o., se sídlem Karlovo náměstí 10, Praha 2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 10. 2013, čj. 24893/13/5000-14101- 800588, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou dne 11. 12. 2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2013, čj. 24893/13/5000-14101-800588, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2012, čj. 487524/12/077910305521, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2011 ve výši 65.655 Kč v části týkající se bankovního spojení a v ostatním zůstal výrok prvostupňového rozhodnutí, beze změny. 2) Žalobce v žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí z důvodu závažných procesních pochybení, která předcházela vydání napadeného rozhodnutí z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný porušil § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť vycházel z nově zjištěných důkazů, které byly pořízeny bez součinnosti s žalobcem v rámci odvolacího řízení. Jednalo se o existenci penzijního připojištění se státním příspěvkem, o zjištění, že žalobce zastává funkci statutárního orgánu a společníka obchodní společnosti BB4 promotion s.r.o. a platí odvody na zdravotní a sociální pojištění. Rozhodnutí vytýkal nedostatky, které spočívají v nevypořádání se s argumenty a důkazními prostředky navrženými žalobcem. Především se žalovaný nevěnoval otázce týkající se úsudku na úmysl žalobce zdržovat se na adrese místa jeho nahlášeného trvalého pobytu. K této otázce mělo být provedeno místní šetření. 3) Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že pobýval na území v ČR v roce 2011 pouze několik kalendářních dní. Z toho žalobce dovozuje, že nenaplnil podmínky pro vznik daňového rezidentství ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Správce daně svůj úsudek založil na skutečnosti, že žalobce má na území ČR bydliště. Žalobce však zastává názor, že v daňovém řízení prokázal, že v ČR bydliště nemá. Podle centrální evidence obyvatel je žalobce hlášen na adrese České Budějovice, Fr. Ondříčka 1008/34. Majiteli bytu jsou rodiče žalobce. Žalobce je hlášen jako osoba bydlící v tomto bytě. Žalobce se však v tomto bytě v roce 2010 i 2011 nezdržoval, byl z toho důvodu osvobozen i od plateb za provoz systému, shromažďování, sběru, přepravy a třídění komunálních odpadů. Skutečnost, že se v místě tohoto trvalého pobytu nezdržoval, potvrdil i výslech svědka otce žalobce, který potvrdil, že žalobce neměl v úmyslu se v České republice zdržovat, ani se zde nezdržoval a v České republice rovněž nemá žádné své osobní věci. Osobní věci žalobce byly koncem roku 2012 přestěhovány ze Spojených arabských emirátů přímo do Spojených amerických států. Nelze proto usuzovat o úmyslu žalobce se v České republice zdržovat. 4) Žalobce má adresu trvalého pobytu nahlášenou v místě svých rodičů ze zcela praktických důvodů. Je pro něho s ohledem na předchozí dlouhodobý pobyt v ČR praktické mít v ČR korespondenční adresu, kam je snaží doručovat zásilky. Žalobce vykonával ve Spojených arabských emirátech závislou činnost a měl k dispozici v Dubaji byt. Do Dubaje byl vyslán zaměstnavatelem SABMiller Brands Europe, a.s., kde v roce 2011 bydlel v najatém bytě, kdy nájemné hradil jeho zaměstnavatel, to však nic nemění na faktu, že v České republice se nezdržoval, ani v budoucích létech zdržovat nebude. Žalobce má účet u České spořitelny a.s., z něhož vyplývá, že se v Dubaji skutečně zdržoval podstatnou část roku 2011 a hradil zboží a služby. Podle výpisu účtu vedených u České spořitelny a.s. má žalobce adresu v Českých Budějovicích, Fr. Ondříčka 1008/34. Tento účet zřizoval žalobce v roce 1999, tedy mnoho let před konkrétním zdaňovacím období. 5) Žalobce, tak jak tvrdí žalovaný, nepředložil důkaz, který by prokazoval, že byl rezidentem Spojených arabských emirátů, avšak § 2 zákona o daních z příjmů nepodmiňuje status českého daňového nerezidenta existencí rezidentství v jiném státě. Žalobce dále poukázal na to, že nelze bez dalšího aplikovat na věc bez mezinárodní smlouvy o dvojím zdanění, neboť tyto smlouvy přichází v úvahu pouze tehdy, je-li daňový subjekt považován za rezidenta obou smluvních států. Žalobce se podle platné právní úpravy nemůže stát daňovým rezidentem České republiky, ani kdyby to bylo jeho přání. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručně shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 6) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Meritem sporu je otázka daňového rezidentství žalobce. Žalovaný v prvé řadě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. V tomto rozhodnutí shrnul veškeré relevantní skutečnosti daňového řízení. Žalovaný odmítl výtku žalobce, že bylo porušeno ust. § 115 odst. 2 daňového řádu. Argumentace žalovaného použitá v žalobou v napadeném rozhodnutí nepředstavovala nově zjištěné důkazy v průběhu odvolacího řízení. Nejednalo se o skutečnosti, které by byly pořízeny bez součinnosti s žalobcem, a jednalo se o žalobci neznámé informace. Existence penzijního připojištění se státním příspěvkem představuje skutečnost jednoznačně vyplývající z výpisů z účtů vedených u České spořitelny a.s., jejichž obsah je žalobci evidentně znám a tyto skutečnosti byly označeny a zhodnoceny jako důkaz již v průběhu postupu k odstranění pochybností a byly zmiňovány v úředním záznamu o průběhu postupu k odstranění pochybností ze dne 29. 10. 2012. Existence odvodů na zdravotní a sociální pojištění je rovněž zcela jednoznačně patrná z potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a požitků, srážených zálohách na daň a daňové zvýhodnění vydaného SABMiller Brands Europe, a.s. (zaměstnavatelem žalobce) dne 5. 1. 2012. Obsah této písemnosti je žalobci zcela evidentně znám, neboť se jedná o důkazní prostředek, který žalobce sám předložil jako přílohu daňového přiznání a bylo označeno a hodnoceno jako důkaz mezi stranami nesporný a byl rovněž zmiňován v úředním záznamu o odstranění pochybností ze dne 29. 10. 2012. Existence funkce žalobce jako statutárního orgánu a společníka obchodní společnosti BB4 promotion s.r.o. je jednoznačně patrná z výpisů z obchodního rejstříku jako veřejně přístupného seznamu a tato skutečnost je žalobci evidentně známa spolu s notářským zápisem ze dne 21. 6. 2011, jež byl označen a hodnocen jako důkaz toliko nadrámcový a uveden jako doplňkový, respektive dodatečný. Jedná se o důkaz existující již v průběhu postupu k odstranění pochybností a skutečnost, že nebyl tento důkaz označen v úředním záznamu, může být hodnocen i jako nedostatek úředního záznamu. Nezakládá však nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a tato skutečnost nemůže vést ke zrušení tohoto rozhodnutí. 7) Žalovaný odmítl i námitky řádného nevypořádání se s argumenty a důkazními prostředky předloženými a navrženými žalobcem. Žalovaný všechny argumenty a důkazní prostředky vyjmenoval, seřadil, označil číselně shodně se žalobcem a právní závěry je dostatečně konkrétně a logicky a srozumitelně odůvodněn žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že žalobce měl na území ČR bydliště a k pobytu na území Spojených arabských emirátů žalovaný uvedl, že jednalo se o vykonávání pracovní cesty podle § 42 zákoníku práce, tedy o pobyt služební. Jinými slovy řečeno jednalo se o pobyt dočasný a byt, který byl zaměstnavatelem žalobci poskytnut, nesplňoval charakteristiku trvalosti bytu, ve kterém by žalobce měl úmysl se trvale zdržovat a který by si žalobce pořídil ke své dispozici k bydlení na všechny časy nepřetržitě a nikoli příležitostně. Žalovaný uvedl, že žalobce měl stálý byt v ČR a v zahraničí se zdržoval pouze přechodně v rozsahu délky pracovní cesty, kterou vykonával v pracovním poměru uzavřeném na základě pracovní smlouvy se zaměstnavatelem na území ČR. Žalovaný uzavřel, že žalobce byl daňovým rezidentem ČR. Jako daňového rezidenta ČR žalobce evidovala i Česká spořitelna a.s. To žalovaný zjistil na základě úroků, které byly žalobci připsány na jeho účet vedený u České spořitelny a.s. a zároveň žalovaný zjistil, že z téhož účtu bylo financováno stavebního spoření, penzijní fond, životní pojištění, splátky úvěru „Šikovné spoření“, na tento účet mu zaměstnavatel zasílal měsíční mzdu. Žalovaný poznamenal, že podmínka trvalého pobytu na území ČR je předpokladem pro uzavření smlouvy o penzijním připojištění se státním příspěvkem podle zákona č. 42/1994 Sb. Jako daňového rezidenta ČR eviduje žalobce i penzijní fond. 8) Žalovaný uzavřel, že měl za prokázané, že žalobce má daňovou povinnost vůči ČR, která je založena tím, že má ve smyslu § 2 odst. 2 a 4 zákona o daních z příjmů v ČR bydliště a k dispozici stálý byt. Žalobce byl v roce 2011 daňovým rezidentem ČR. Pobyt žalobce v Dubaji byl dočasný, závislý na délce pracovní cesty. Žalobce nedoložil, že by jeho příjem ze závislé činnosti vykonávaný pro plátce SABMiller Brands Europe, a.s. byl podroben zdanění ve Spojených arabských emirátech a v jaké výši byla daň z příjmů z tohoto příjmu odvedená. Určení daňového rezidentství bylo výsledkem posouzení relevantních skutečností v kontextu s platnými právními normami a nikoliv pouhým prohlášením daňového subjektu. Žalobce neprokázal, že nebyl rezidentem ČR nebo by byl rezidentem jiného státu. III. Obsah správních spisů 9) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: 10) Žalobce podal dne 12. 7. 2012 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2011, ve kterém deklaroval nulový příjem ke zdanění a přeplatek vykázaný v daňovém přiznání činil 65.730 Kč. V příloze přiložil potvrzení o zdanitelných příjem ze závislé činnosti a funkčních požitků sražených zálohách na daň a daňovém zvýhodnění vydané společností SABMiller Brands Europe, a.s. zaměstnavatelem žalobce. Uvedl, že není daňovým rezidentem ČR, příjmy za práci vykonávanou na území ČR byly nulové a jiné příjmy ze zdrojů v ČR v roce 2011 neměl. V průběhu roku 2011 vykonával práci pro českého zaměstnavatele na území Spojených arabských emirátů a většinu roku 2011 víc jak 183 dnů se na tomto území zdržoval. Společnost SABMiller Brands Europe, a.s. srážela a dováděla zálohy z vyplacených příjmů za tuto práci. 11) Správce daně vydal dne 15. 8. 2012 výzvu společnosti SABMiller Brands Europe, a.s. k poskytnutí informací ohledně údajů uvedených žalobcem v příloze k daňovému přiznání. Současně správce daně vyzval žalobce k odstranění pochybností o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů uvedených v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob spočívající v pochybnostech o údaji uvedeném na řádku 29 daňového přiznání, tzn. potvrzení žalobce, že je nerezidentem ČR a současně byl žalobce vyzván k prokázání tvrzení, že byl daňovým rezidentem Spojených arabských emirátů, a to předložením potvrzení daňové zprávy Spojených arabských emirátů. 12) Správce daně vyžádal výpis obratů ze sporožirového účtu žalobce za období od 1. 1.2011 do 31. 3. 2012, které mu byly Českou spořitelnou a.s. poskytnuty. 13) Společnost SABMiller Brands Europe, a.s. zaslala k výzvě správce daně dne 4. 9. 2012 pracovní smlouvu uzavřenou mezi zaměstnavatelem Plzeňským Prazdrojem a.s. a žalobcem, z nichž je patrný druh práce, na který byl žalobce přijímán – specialista kvality – export s místem výkonu práce Plzeň, kdy pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 7. 2007. Dne 18. 6.2007 byla uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy a pracovní poměr z doby určité byl změněn na dobu neurčitou. Plzeňský Prazdroj zaslal správci daně dne 26. 5. 2011 správci daně sdělení, že od 1. 1. 2010 byl žalobce vyslán na pracovní cestu do Spojených arabských emirátů a byl přiložen příkaz k vykonání zahraniční cesty. 14) Žalobce na výzvu správce daně k odstranění pochybností reagoval dne 12. 9. 2012, kdy sdělil, že nikdy netvrdil, že byl rezidentem Spojených arabských emirátů, naopak tvrdil, že v roce 2011 nebyl rezidentem České republiky. Žalobce uvedl, že legislativa Spojených arabských emirátů mu nedává možnost získat potvrzení o tom, že byl daňovým rezidentem Spojených arabských emirátů, avšak tento fakt neznamená, že je žalobce rezidentem v České republice. Dne 18. 7. 2012 sepsal Finanční úřad v Českých Budějovicích úřední záznam o obsahu telefonického hovoru s předsedou Bytového družstva Fr. Ondříčka 34 o obsazení bytu v domě v ulici Fr. Ondříčka 1004/34, kdy bylo předsedou bytového družstva sděleno, že majitelem bytu jsou Z. a M. B. a syn Z.B. je veden jako osoba spolubydlící. 15) Dne 29. 10. 2012 sepsal Finanční úřad v Českých Budějovicích úřední záznam o průběhu postupu k odstranění pochybností podle § 90 daňového řádu ve věci podaného daňového přiznání k dani příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 daňovým subjektem – žalobcem, v němž popsal výsledek postupu správce daně k odstranění pochybností a popsal zjištění, která učinil v souvislosti s odstraňováním pochybností. K úřednímu záznamu se vyjádřil žalobce dne 12. 11. 2012. Dne 27. 11. 2012 vydal správce daně rozhodnutí o přeplatku na dani z příjmů fyzických osob tak, že požadavku na vrácení přeplatku ve výši 65.730 Kč se nevyhovuje. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. V rámci odvolacího řízení byl žalobce vyrozuměn o výslechu svědka otce žalobce Z.B. Výslech svědka se uskutečnil dne 14. 3. 2013. Uvedl, že syn pracoval v Dubaji u nadnárodní společnosti. K trávení dovolené uvedl, že dostal pracovně týden a trávil jej v Praze nebo v Plzni, dále Štědrý den, v roce 2011 jej trávil v Plzni. V osmnácti letech odešel studovat do Plzně, dále do Prahy, kdy spolupracoval s Plzeňským pivovarem, který mu nabídl pracovní příležitost v oblasti kvality piva. V době konání výslechu svědek uvedl, že se žalobce zdržuje v USA. Osobní věci byly přestěhovány z Dubaje přímo do USA. 16) Platebním výměrem vydaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích dne 27. 11. 2012 byla žalobci vyměřena daň ve výši 65. 655 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 10. 2013 bylo napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích změněno v části týkající se bankovního spojení, v ostatním zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno. Žalovaný správní orgán podrobně vysvětlil svůj postup při odstraňování pochybností správce daně a podle § 89 odst. 1 daňového řádu. Zmínil obsah úředního záznamu sepsaného dne 29. 10. 2012, v němž byly správcem daně podrobně vysvětleny důvody, které správce daně vedly k závěru, že daňový subjekt v rámci vydané výzvy neodstranil pochybnosti o správné výši daně tvrzení v daňovém přiznání. Žalovaný uvedl obsah odvolacích námitek, se kterými se v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal. Vysvětlil k jednotlivým odvolacím námitkám, z jakých důvodů je považuje za nedůvodné. Uzavřel, že byl správný závěr prvostupňového správce daně, že daňový subjekt je rezidentem České republiky, ke které má neomezenou daňovou povinnost. Jeho zaměstnavatel i nadále odvádí zdravotní a sociální pojištění v České republice. Žalobce má účty v bankách v České republice a zároveň je statutárním orgánem obchodní společnosti založené v České republice. Žalobce nedoložil, že byl podroben zdanění ve Spojených arabských emirátech a případně v jaké výši byla taková daň odvedena. Z toho důvodu byl příjem žalobce zdaněn v České republice bez započtení daně zaplacené ve Spojených arabských emirátech. Žalovaný zdůraznil, že určení daňového rezidentství je vždy výsledkem posouzení relevantních skutečností v kontextu s platnými právními normami, nikoliv pouhým prohlášením daňového subjektu, že není rezidentem České republiky. Je nepřípustné, aby daňový subjekt v určitém okamžiku vystupoval jako daňový rezident České republiky a současně jako daňový rezident Spojených arabských emirátů, neboť by to bylo pro daňový subjekt výhodnější. Povinností správce daně bylo postupovat tak, aby daňová povinnost byla stanovena správně a spolehlivě. Správce daně tímto způsobem postupoval, zjištěné informace posuzoval v jejich vzájemné souvislosti. IV. Právní názor soudu 17) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal v řízení uvedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále s.ř.s.), v souladu se zásadou dispoziční podle § 71 odst. 1 písm. c) a d), odst. 2 věta druhá a třetí a § 75 odst. 2 věta první s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí. Z těchto ustanovení vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí podle § 72 odst. 1 věta první s.ř.s. Soud dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. 18) Mezi žalobcem a žalovaným správním orgánem je na sporu otázka daňového rezidentství žalobce a v té souvislosti i oprávněnosti a zákonnosti rozhodnutí žalovaného o vyměření daně z příjmu fyzických osob. Žalobce vykonával pro českého zaměstnavatele (společnost SABMiller Brands Europe, a.s.) v průběhu roku 2011 práci na základě uzavřené pracovní smlouvy, kdy byl vyslán na pracovní cestu na území Spojených arabských emirátů. Tam také po většinu roku 2011 pro českého zaměstnavatele pracoval. Zaměstnavatel žalobci srážel a odváděl zálohy z vyplacených mezd na území České republiky v celkové výši 65.730 Kč, což korespondovalo s řádkem 84 daňového přiznání a s výší sražených záloh na daň, které byly uvedeny v tiskopise Potvrzení o zdanitelných příjmech, vystaveném zaměstnavatelem žalobce. Správce daně šetřením zjistil, že žalobce má na území České republiky bydliště a při výkonu pracovní cesty ve Spojených arabských emirátech užíval byt zaměstnavatele, který rovněž náklady s užíváním tohoto bytu hradil a byt žalobci poskytl za účelem ubytování v rámci výkonu pracovní cesty podle § 42 zákoníku práce. Na území Spojených arabských emirátů žalobce pobýval služebně – dočasně a z toho důvodu správce daně toto ubytování žalobce na území Spojených arabských emirátů hodnotil, nikoliv jako trvalé, ale pouze přechodné, v rozsahu délky pracovní cesty. Z informací České spořitelny a.s., kde měl žalobce svůj účet, správce daně zjistil, že Česká spořitelna a.s. žalobce evidovala jako daňového rezidenta ČR, neboť žalobci srážela daň z úrokových příjmů ve výši 15 %. Zároveň z tohoto účtu žalobce financoval stavební spoření, penzijní fond, životní pojištění, splátky úvěru „ Šikovné spoření“ a na tento účet mu zaměstnavatel zasílal měsíční mzdu. Správce daně k těmto zjištěním doplnil, že předpoklad pro uzavření smlouvy o penzijním připojištění, je podmínka trvalého pobytu na území ČR, neboť v této souvislosti byl žalobce příjemcem státního příspěvku podle zákona č. 42/1994 Sb. Pokud by žalobce měl bydliště na území jiného členského státu Evropské unie, v takovém případě by smlouva o penzijním připojištění být uzavřena nemohla. Žalobce sám, ani k výzvě správce daně nedoložil, že příjem ze závislé činnosti vykonávané pro plátce SABMiller Brands Europe, a.s. podrobil zdanění ve Spojených arabských emirátech, ani že by daň z příjmů byla z toho příjmu odvedena. 19) Podle platné právní úpravy je daňovým rezidentem ČR podle § 2 odst. 2 zákona o daních z příjmů poplatník, který má na území ČR bydliště nebo se zde obvykle zdržuje. V takovém případě podléhají zdanění v ČR veškeré jeho příjmy- příjmy ze zdrojů na území ČR i příjmy ze zdrojů v zahraničí, § 2 odst. 4 téhož zákona stanoví, že obvyklé zdržování znamená, že poplatník pobývá na území ČR alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce. Zákon o daních z příjmů má také svou definici pojmu bydliště, kdy bydlištěm na území ČR se pro účely tohoto zákona rozumí místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat. Může se jednat o byt ve vlastnictví nebo v nájmu, podstatná je trvalost užívání. Úmysl trvale se v bytě zdržovat se posuzuje s ohledem na osobní a rodinný stav poplatníka. To lze vykládat, že se v bytě zdržuje jeho životní partner, děti, případně rodiče, že se do bytu vrací ze zaměstnání nebo z dovolené. Současně nelze odhlédnout ani od hospodářských vazeb či ekonomických aktivit (práce či podnikání) v daném státě. Délka pobytu v Česku přitom není podstatná. Při uplatňování principu daňové rezidence je třeba, aby byla stanovena jednoznačná pravidla pro určení daňové rezidence každé osoby (podmínky daňového domicilu), neboť toto hledisko je rozhodující pro určení jejich daňových povinností. Daňoví rezidenti jsou zdaňováni z celosvětových příjmů; daňoví nerezidenti jsou zdaňováni jen z příjmů ze zdrojů na daném území. Jinými slovy řečeno rezidenti jsou poplatníci s neomezenou daňovou povinností, zatímco nerezidenti mají pouze omezenou daňovou povinnost. Co se rozumí příjmy ze zdrojů na území České republiky, stanoví taxativně § 22 zákona o daních z příjmů, jiné příjmy nerezidenta zdanit nelze. O tom, zda dotyčný poplatník je nebo není daňovým rezidentem toho či onoho státu rozhodují podmínky za tímto účelem stanovené v národním zákoně o daních z příjmů a ve smlouvách o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a majetku. 20) Žalobce v prvé řadě namítal, že rozhodnutí je zatíženo závažnou procesní vadou, kdy podle jeho názoru žalovaný porušil ust. § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Podle žalobce žalovaný vycházel z nově zjištěných důkazů, které byly v rámci odvolacího řízení pořízeny bez součinnosti s žalobcem, aniž by žalobci umožnil se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Jednalo se o existenci penzijního připojištění se státním příspěvkem o výkon funkce statutárního orgánu a společníka obchodní společnosti BB4 promotion s.r.o. a odvody na zdravotní a sociální pojištění. Soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou. 21) Podle § 115 odst. 2 daňového řádu, provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují a umožní mu, aby se mu k nim ve stanové lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení další důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně I. stupně a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Z písemností založených ve spise soud dospěl k závěru, že k žalobcem vytýkanému pochybení nedošlo. Žalovaný správní orgán v žalobou napadené rozhodnutí doplnil argumentaci na základě informací, které vyplynuly při řízení podle § 89 daňového řádu, kdy mu vznikly konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení a vyzval žalobce k odstranění těchto pochybností. Právě na základě tohoto postupu správce daně zjistil informace ohledně existence penzijního připojištění se státním příspěvkem, odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Nejednalo se o nově pořízené důkazy v průběhu odvolacího řízení, navíc bez součinnosti s žalobcem, nejednalo se o zjištění, která by žalobci nebyla známa a o existenci těchto zjištění by se dozvěděl teprve až z žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu lze odkázat na stranu 12 žalobou napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno, že správce daně vycházel z informací České spořitelny a.s. a z výpisů z účtů České spořitelny a.s., z nichž bylo zřejmé, kdy se žalobce zdržoval na území ČR a zároveň z výpisů účtů lze vysledovat, že žalobce pravidelně hradil z předmětného účtu finanční částky na stavební spoření, penzijní fond, životní pojištění, splátky úvěru, finanční částky na „ Šikovné spoření“ a na účet mu byly zaměstnavatelem zasílány peněžní prostředky jako měsíční mzda. K těmto zjištěním, které správce daně učinil již v průběhu odstraňování pochybností na základě jím vydaných výzev, žalovaný správní orgán pouze do odůvodnění rozhodnutí doplnil, a to pro názornost argumentace, že žalobce pravidelně platil částky penzijnímu fondu a současně poukázal žalovaný na fakt, že pro uzavření takové smlouvy podle zákona č. 42/1994 Sb. o penzijním připojištění se státním příspěvkem je obligatorní podmínkou bydliště na území ČR. 22) Soud proto nemohl přisvědčit žalobnímu tvrzení, že v případě argumentace existencí penzijního připojištění se státním příspěvkem a odvody na zdravotní a sociální pojištění došlo k porušení § 115 odst. 2 daňového řádu. Jak bylo výše uvedeno, nejednalo se o nové skutečnosti, které by byly zjištěny odvolacím orgánem při doplněném dokazování. Naopak jednalo se o fakta, která vyplývala z výpisu z účtů žalobce, a tato argumentace byla do druhostupňového rozhodnutí pro názornost doplněna. Stejně tak se jednalo o výkon funkce žalobce jako statutárního orgánu a společníka obchodní společnosti BB4 promotion s.r.o. Ani v tomto případě nebylo provedeno doplněné dokazování. Informace použitá žalovaným správním orgánem je jednoznačně patrná z veřejně přístupného obchodního rejstříku, jehož obsah žalobce nepochybně zná. Opět v tomto případě byla argumentace žalovaného použitá pro názornost závěru, který žalovaný správní orgán vyslovil. Závěr nebyl postaven na této doplněné argumentaci. Soud proto uzavřel, že neshledal v postupu žalovaného procesní vady, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. 23) Nedůvodnou hodnotí dále soud námitku žalobce, že rozhodnutí trpí nedostatkem odůvodnění. Podle hodnocení soudu bylo žalobou napadené rozhodnutí řádně odůvodněno, vypořádalo se s argumenty a důkazními prostředky, které žalobce předložil i navrhl. Ohledně úmyslu žalobce zdržovat se na adrese místa jeho nahlášeného trvalého pobytu žalovaný správní orgán činil zjištění. Žalobcem navrhované místní šetření by však úmysl žalobce nemohlo prokázat. Sám fakt, že žalobce pracoval po většinu roku ve Spojených arabských emirátech, nebyl totiž správcem daně zpochybněn. Pro věc pak není ani rozhodná skutečnost, že v roce 2013 žalobce pracuje ve Spojených státech. Pro věc bylo podstatné hodnocení faktů, které správce daně na základě jím vyslovených pochybností prostřednictvím výzev zjistil. Proto správce daně posuzoval v souladu s právní úpravou, zda žalobce je či není daňovým rezidentem ČR či Spojených arabských emirátů. Posuzoval podmínky stanovené za tímto účelem v národním zákoně o daních z příjmu a dále i ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku, která byla podepsána 30. 9.1996 a publikována pod č. 276/1997 Sb. Za účelem ověřování úmyslu žalobce činil správce daně rozsáhlé posuzování podmínek stanovených v zákoně pro určení daňového domicilu žalobce. 24) Lze poukázat na to, že u zaměstnavatele žalobce, kterým je společnost SABMiller Brands Europe, a.s. správce zjistil, že žalobce byl zaměstnán u této společnosti jako specialista kvality – export a v roce 2011 měl v platné pracovní smlouvě uvedeno místo výkonu práce Plzeň. Dle sdělení tohoto zaměstnavatele vykonával svou práci na služební cestě v Dubaji. Z toho učinil správce daně závěr, že žalobce byl vysílán průběžně na pracovní cestu do Spojených arabských emirátů od 1. 1. 2010 a jednalo se o pracovní pobyt. Současně vyhodnotil správce daně i žalobcem předložený originál Potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za rok 2011, avšak v rozporu s tímto dokladem žalobce tvrdil, že nebyl rezidentem České republiky. Právě toto tvrzení žalobce správce daně rozporoval a poukazoval na konkrétní písemnosti, které jej vedou k odlišnému závěru. Správce daně vysvětlil, že má na základě důkazů založených ve spise za prokázané, že žalobce má daňovou povinnost vůči České republice, tzv. osobní daňovou příslušnost, která je založena tím, že má na území České republiky bydliště a k dispozici stálý byt. Na druhé straně správce daně zhodnotil, že byt, ve kterém žalobce bydlel v průběhu pracovní cesty Spojených arabských emirátů, zajistil jeho zaměstnavatel, který současně hradil i náklady spojené s užíváním tohoto bytu a žalobce naopak neprokázal, že tento byt má sám trvale ke své dispozici. Proto učinil správce daně závěr, že žalobce má na území ČR ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o daních z příjmů v roce 2011 bydliště, a je tudíž rezidentem České republiky. Byt, ve kterém bydlel po dobu pracovní cesty, nesplňuje podmínku stálosti, trvalosti a žalobce si tento byt nepořídil na všechny časy, jedná se o byt, kde je žalobce nájemcem, respektive zaměstnavatel, který přenechal tento byt žalobci a doba užívání tohoto bytu žalobcem je limitována dobou trvání pracovní cesty. Tento závěr, který vyslovil správce daně je logický a je podložen věcnou argumentací a soud s takto vysloveným závěrem souhlasí. 25) Nadto soud doplňuje, že z informací, které měl správce daně k dispozici, jsou založeny ve spise, není pochybností o tom, že žalobce měl bydliště na adrese Fr. Ondříčka 1008/34, České Budějovice. Z toho správce daně usuzoval, že žalobce na této adrese bydlí, trvale se zde zdržuje a jedná se o jeho stálý byt, který sdílí s rodinou, má zde tudíž osobní a hospodářské vztahy, a proto je dán vztah žalobce ke státnímu území ČR. Za předpokladu, že by žalobce měl stálý byt v obou smluvních státech, což ovšem jak je výše vysvětleno nebylo prokázáno, platil by předpoklad, že bydliště má v tom smluvním státě, ke kterému má právě ony užší osobní a hospodářské vztahy. Takovou úvahu žalovaný správní orgán učinil jak v prvostupňovém, tak druhostupňovém rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalobce byl v roce 2011 rezidentem České republiky. Tento závěr nemohla zpochybnit ani svědecká výpověď otce žalobce, a to s ohledem na objektivní zjištění, která učinil a dokladoval správce daně. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalobce uvedené v žalobě, že nemá v úmyslu se v České republice zdržovat, pak by nemohl udržovat pracovně-ekonomické aktivity v České republice, ani si v České republice držet středisko svých životních zájmů. 26) Odhlédnout nelze ani od faktu, že žalobce je občanem ČR. Práci vykonává na základě závislé činnosti uzavřené pracovní smlouvou s českým zaměstnavatelem, výkon práce je realizován ve Spojených arabských emirátech. Žalobce má tudíž daňový vztah k území Spojených arabských emirátů a tento vztah vznikl výkonem jeho pracovní cesty, a proto bylo na místě, což daňové orgány učinily, zkoumat, zda tento pobyt žalobce na území Spojených arabských emirátů nezakládá, tzv. dvojí rezidentství. V České republice by žalobce plnil podmínky osobní daňové příslušnosti na základě bydliště a ve Spojených arabských emirátech by plnil podmínky na základě doby pracovního pobytu. V důsledku této úvahy by byl žalobce v obou státech podroben zdanění se svým celosvětovým příjmem. Z toho důvodu bylo nutné vyjít ze smlouvy mezi Českou republikou a Spojenými arabskými emiráty o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní a příjmů a z majetku uzavřené dne 30. 9. 1996 pod čj. 276/1997 Sb., kde v čl. 4 je uvedeno, že rezidentem jednoho smluvního státu je osoba, která je podle právních předpisů tohoto státu podrobena v tomto státě zdanění z důvodu svého bydliště, stálého pobytu, místa vedení nebo jakékoliv jiného podobného kritéria. Výraz rezident nezahrnuje žádnou osobu, která je podrobena zdanění v tomto státě pouze z důvodu příjmů ze zdrojů v tomto státě nebo majetku tam umístěného. Podle odst. 3 písm. a) citovaného čl. 4 předmětné smlouvy o zamezení dvojího zdanění je fyzická osoba rezidentem toho smluvního státu, ve kterém má stálý byt. Jestliže má stálý byt v obou smluvních státech, předpokládá se, že je rezidentem toho smluvního státu, ke kterému má užší osobní a hospodářské vztahy (středisko životních zájmů); žalobce má stálý byt, který uvádí jako své bydliště nejen pro korespondenci, ale ve vztahu s orgány či institucemi v souvislosti se zajišťováním svých osobních a životních zájmů v České republice, navíc ve Spojených arabských emirátech nemá stálý byt. V roce 2011 se zdržoval v tomto státě pouze přechodně na základě pracovní cesty, na kterou byl vyslán zaměstnavatelem. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn nesprávně a rovněž byl nesprávně posouzen žalovaným. Na tomto zjištění a závěru nemůže změnit nic, ani další argumentace žalobce, že je od roku 2013 zaměstnán ve Spojených státech amerických a do České republiky se nevrátil a ani to v nejbližších létech nemá v úmyslu. Úvahy žalobce týkající se let následujících po roce 2011 nejsou pro posouzení daňového rezidentství žalobce v roce 2011 právně relevantní. 27) Daňové orgány nezpochybňovaly tvrzení žalobce, že v konkrétním zdaňovacím období vykonával závislou činnost na území Spojených arabských emirátů. Zpochybňován není ani fakt, že v této souvislosti užíval v Dubaji byt, který měl od svého zaměstnavatele, který za něho výdaje za byt hradil. Správce daně ani nezpochybňoval fakt, že se žalobce v České republice nezdržoval. Právě pro tuto skutečnost daňové orgány dovodily, že příjmy dosažené žalobcem za práci na území Spojených arabských emirátů jsou příjmy ze zdroje na území Spojených arabských emirátů, a to podle čl. 15 smlouvy o zamezení dvojího zdanění a jejich zdanění se posuzuje podle tohoto článku. Správce daně nezpochybnil, že se žalobce na území Spojených arabských emirátů zdržoval více než 183 dnů, a proto odměny, které žalobce obdržel na základě uzavřené pracovní smlouvy za práci Spojených arabských emirátů, byly podle čl. 15 odst. 2 smlouvy o zamezení dvojího zamezení vyhrazeny ke zdanění ve Spojených arabských emirátech. Tato skutečnost nemá za následek posuzování žalobce jako daňového rezidenta Spojených arabských emirátů, ale podrobením mzdy za výkon práce ve Spojených arabských emirátech zdanění na územích Spojených arabských emirátů. Žalobce zdanění ve Spojených arabských emirátech neprokázal, ani netvrdil, naopak dokládal, že jeho český zaměstnavatel ze zúčtovaných odměn srážel měsíční zálohy na daň podle české daňové legislativy. Navíc lze poukázat na to, že žalobci nic nebránilo, aby provedl změnu svého statutu rezidenta na nerezidenta, což se však ze strany žalobce nestalo. Lze sice souhlasit s konstatováním žalobce v žalobě, že žádná z podmínek uvedených v § 2 zákona o daních příjmů nepodmiňuje status českého daňového nerezidenta existencí jeho daňového rezidentství v jiném státě, nicméně úvaha takto uvedená se zcela míjí s účelem ust. § 2 zákona o daních z příjmů ve vztahu ke konkrétní smlouvě o zamezení dvojího zdanění a je tudíž pouze iluzorní. 28) Soud zdůrazňuje, že v případě osob, které mají v některém státě státní občanství a trvalé bydliště a v jiném státě vykonávají práci, ze které pobírají příjmy, je potřeba určit daňový domicil, a to podle daňových zákonů všech zúčastněných států. V případě, že je občan považován za daňového rezidenta obou států, pak se o rezidenci definitivně rozhoduje podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřené mezi těmito státy. Takový postup byl v dané věci použit a z toho důvodu byl správný postup daňových orgánů, jestliže na věc aplikovaly i mezinárodní smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a z majetku. Již ze samotného názvu této smlouvy vyplývá, že smlouvy jsou uzavírány, nikoliv pouze k zamezení dvojího zdanění, ale k zabránění daňovému úniku v oboru daní. 29) Z toho, co bylo výše vysvětleno, soud uzavřel, že daňové orgány posoudily všechny relevantní skutečnosti, které v dané věci zjistily v kontextu s platnými právními normami. Správce daně respektoval svou povinnost postupovat tak, aby daňová povinnost žalobce byla stanovena správně a spolehlivě. Žalobce v průběhu řízení neprokázal, že není rezidentem České republiky. Neprovedl ani změnu statutu rezidenta na nerezidenta. Neprokázal, že byl rezidentem Spojených arabských emirátů. I zaměstnavatel žalobce nepředpokládal změnu rezidentství žalobce, neboť je v takovém případě, pokud by předpokládal, že příjmy žalobce v zahraničí zdaní, požádal by finanční úřad o zrušení povinnosti srážet zálohy na daň z příjmu pro období výkonu práce žalobce v zahraničí. Nic takového se však nestalo. V. Závěr, náklady řízení 30) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky neshledal důvodné, rozhodnutí žalovaného považuje za přezkoumatelné a vydané v souladu s právními předpisy. Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta. 31) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas, neboť ve lhůtě stanovené v tomto ustanovení nesdělili soudu, že s tímto postupem nesouhlasí.

Poučení