10 Af 92/2010 - 115

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně L.F., zast. BDO Tax, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 5, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23.8.2010, č.j. 4045/10-1100, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou, doručenou dne 22.10.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.8.2010, č.j. 4045/10- 1100, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 ve výši 0,- Kč. V žalobě se uvádí, že je sporné, zda žalobkyně v roce 2004 postoupením části pohledávky nabyla zdanitelného příjmu podle § 10 zákona o daních z příjmů. Právní názor žalovaného, skutkové zjištění a jeho hodnocení považuje žalobkyně za nesprávná. V žalobě se podává výčet skutkových okolností, kdy je poukazováno na smlouvu o postoupení pohledávky z 11.8.2004, kdy společnost MBM Sudoměřice u Bechyně převzala pohledávky za dlužníka AGRA CZ vzniklé neuhrazením úvěrů. Dne 16.8.2004 žalobkyně uzavřela s označenou společností smlouvu o postoupení pohledávek vůči dlužníkovi AGRA CZ v hodnotě 52 170 277,87 Kč. Pohledávka byla převedena za úplatu 8 300 000,- Kč. Tuto pohledávku měla žalobkyně v úmyslu postoupit částečně společnosti AGRA CZ a částečně společnosti AGRA GROUP. Dne 16.12.2004 uzavřela žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávky se společností AGRA GROUP, kdy předmětem smlouvy byla pohledávka ve výši 29 500 000,- Kč za společností AGRA CZ . Stalo se tak za úhradu ve výši 8 500 000,- Kč. Téhož dne došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a společností AGRA CZ, kdy pohledávka činila 23 000 000,- Kč. Zbývající část první pohledávky a druhá pohledávka byly převedeny úplatně, následovala dohoda o zápočtu pohledávek mezi smluvními stranami. Ke zvýšení základního kapitálu společností a vydání akcií nedošlo. Dne 28.12.2004 došlo k uzavření dodatku k dohodám o zápočtu pohledávek, kdy účinky započtení měly nastat po vzájemné dohodě dnem skutečného fyzického předání listinných akcií znějících na žalobkyni. Dne 12.12.2007 byly uzavřeny dohody o uznání dluhu mezi žalobkyní a dlužníky AGRA CZ a AGRA GROUP, jimiž byl uznán dluh vůči žalobkyni se závazkem postupně jej splácet. Tyto smlouvy umožňují několikerý výklad. Žalobkyně poukazuje na průběh řízení a jeho vady, přičemž činí odkaz na zahájení daňové kontroly dne 12.8.2005, v průběhu které byla vydána výzva s konkrétním obsahem. Žalobkyně dne 30.9.2005 sdělila společnostem AGRA CZ a AGRA GROUP, že odstupuje od navýšení základního kapitálu zápočtem pohledávek. K ukončení daňové kontroly došlo projednáním zprávy dne 3.3.2006, kdy byl vydán dodatečný platební výměr, proti kterému žalobkyně nepodala odvolání. Učinila tak ve stresu a pod psychologickým tlakem pracovníků správního orgánu. Dodatečným daňovým přiznáním z 20.4.2006 došlo ke snížení výše daně. Tento postup žalobkyně odůvodnila odstoupením od smluv uzavřených se společnostmi AGRA CZ a AGRA GROUP. Vyjadřuje se nesouhlas s tím, že by žalobkyně účelově měnila svou argumentaci. S rozhodnutím rejstříkového soudu se finanční orgány nevypořádaly. Skutečnost, která je důvodem pro podání daňového přiznání, nastala až v průběhu daňové kontroly. Žalovaný napadeným rozhodnutím ani předcházejícími procesními rozhodnutími systematicky nevypořádal všechny odvolací námitky, čímž znemožnil žalobkyni účinně chránit svá práva. Poukazuje se na odůvodnění rozhodnutí z 30.6.2009, rozhodnutí ze 16.2.2009 vydaném finančním úřadem, rozhodnutí žalovaného z 30.6.2009, rozhodnutí z 19.1.2010. Napadené rozhodnutí trpí vadami, kdy žalovaný nepostupoval správně, veden snahou zjistit skutečný stav věci a provedl selekci důkazů. Žalovaný zaměňuje zákonné podmínky vzniku daňové povinnosti a podmínky eventuálního rozsahu uplatnění daně. Napadené rozhodnutí je označováno za protizákonné, protiústavní a nepřezkoumatelné. Při vydání dodatečného platebního výměru nebylo přihlédnuto k vysvětlení skutečností uvedených v dodatečném daňovém přiznání. K řádnému plnění podle smluv nedošlo. Aplikace § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů je nesprávná. Nákup pohledávky nepředstavuje zdanitelný příjem. Dohody o uznání dluhu dokládají, že k postoupení pohledávek nedošlo. Postavení žalobkyně nemohlo být ovlivněno zánikem závazku splynutím. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje nepravdivé závěry, což se vztahuje například k předkládání důkazních prostředků. Není pravda, že žalobkyně v průběhu celého daňového řízení zásadně měnila svá tvrzení. Žalovaný neposoudil věc objektivně. V souvislosti se zastavením řízení došlo k nesprávnému výkladu procesního předpisu, hodnocení důkazů, odstoupení od smluv o postoupení pohledávky je vadné. Namítá se protiústavnost napadeného rozhodnutí, což je dovozováno z toho, že finanční orgány neposuzovaly otázku zvýšení majetku poplatníka. Napadené rozhodnutí je neslučitelné s právem Evropské unie o zakázaných opatřeních. Žalobkyně neměnila svou argumentaci, činí tak naopak žalovaný. Rozhodnutí obsahuje účelově rozporná a nepravdivá tvrzení, v závěru se provádí shrnutí žalobních bodů a navrhuje se zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Správce daně neshledal důvody pro vyhovění návrhu žalobkyně uplatněném v dodatečném daňovém přiznání snížit dodatečně vyměřenou daň. Žalobkyní uplatněné žalobní body směřují do vlastního hodnocení skutečností posouzených již v rámci vyměřovacího řízení a ty nemohou být opětovně hodnoceny v nyní projednávané věci. Probíhající řízení nemůže nahradit řízení o posouzení zákonnosti dodatečného platebního výměru, které se nekonalo jen z toho důvodu, že žalobkyně s výměrem souhlasila a práva podat proti němu odvolání se vzdala. Žalovaný se s odvolacími námitkami vypořádal a uvedl důvody, pro které příjem žalobkyně s postoupením pohledávek považuje za příjem zdanitelný z roku 2004. Pro souzenou věc je podstatné, zda žalobkyně v dodatečném daňovém přiznání uplatnila snížení již jednou stanovené daňové povinnosti oprávněně. To předpokládá uplatnění dosud nehodnocených důvodů, které měly vést k závěru, že daň má být nižší. Těmi důvody jsou dohody o uznání dluhu a jeho úhradě z 18.5.2008. Žalobkyně obdržela plnění od obou společností v roce 2008 a 2009. Tyto důkazní prostředky byly zhodnoceny a byl učiněn závěr, že nemohou mít vliv na daňovou povinnost vyměřenou za rok 2004. Dohody o uznání dluhu nejsou důkazem o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze 16.12.2004. Dohodami o uznání dluhu nebyly nahrazeny původní právní vztahy. Zjištěná fakta odpovídají tomu, že postoupením části pohledávky společnosti AGRA CZ se ta stala dlužníkem sebe samé a její právo ze smlouvy o postoupení pohledávky splynulo s její povinností úvěrové dluhy hradit. Ke splynutí práva a závazku došlo postoupením pohledávky 16.12.2004. Z toho důvodu od smlouvy o postoupení pohledávky účinně odstoupit nelze, protože pohledávka jako předmět smlouvy neexistuje. Vzhledem k tomu, že společnost AGRA CZ neuhradila dohodnutou cenu za postoupení pohledávky je pravděpodobné, že dohoda o uznání dluhu a jeho úhradě osvědčuje právě tento dluh. Uznání dluhu společností AGRA GROUP dokládá, že tato společnost má dluh vůči žalobkyni, jehož výše přesně odpovídá rozdílu mezi hodnotou postupované pohledávky a částkou, která byla zaplacena podle smlouvy. Je vyloučeno, že by se jednalo o dluh odpovídající postupované pohledávce, neboť ta se týkala nesplacených úvěrů společnosti AGRA CZ nikoliv AGRA GROUP. S ohledem na výši dluhu a nespecifikovaný právní důvod uznávaného dluhu neosvědčil žalovaný dohodu o uznání dluhu jako důkaz o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. Toto hodnocení nemůže ovlivnit skutečnost, že žalobkyně přiznala v létech 2008 a 2009 příjmy od obou společností. Žalobkyně usiluje o snížení daně z příjmů za rok 2004 čtvrtou žalobou, poprvé namítá protiprávní postup pracovníků správce daně při daňové kontrole. Tato námitka je nepravdivá a účelová, protože ze spisu plyne, že žalobkyně byla v daňovém řízení zastoupena profesionálem, daňovým poradcem. Ten zprávu o kontrole projednal a podepsal a vyjádřil nesouhlas s jejím závěrem. Po vydání dodatečného platebního výměru byla doručena listina, ve které se žalobkyně písemně vzdala práva na odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Následně žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání, ve kterém uplatnila snížení daně, na základě již hodnocených důkazních prostředků a z toho důvodů správce daně ve věci dodatečného daňového přiznání řízení zastavil. Zákonnost tohoto postupu byla krajským soudem i Nejvyšším správním soudem posouzena jako bezvadná. Poukazuje se na to, že námitka proti postupu pracovníků správce daně je uplatňována se čtyřletým odstupem od namítaného jednání. Napadené rozhodnutí neznamená omezení smluvní volnosti účastníků a není v rozporu s právem Evropské unie. Uzavírá se, že dohody označené žalobkyní jako důvod pro podání dodatečného daňového přiznání potvrzují existenci dluhu společností AGRA CZ a AGRA GROUP vůči žalobkyni, avšak neosvědčují skutečnost, že došlo účinně k odstoupení od smluv o postoupení pohledávek. Naopak veškeré shromážděné důkazy osvědčují, že k postoupení pohledávky došlo, avšak úplata je poskytována postupně. Tento fakt nemůže ovlivnit výši pravomocně vyměřené daně z příjmů. Zdanitelný příjem z titulu postoupení pohledávky podléhá zdanění v roce 2004 ve smyslu § 23 odst. 13 zákona. Již ve zprávě o daňové kontrole správce daně zhodnotil, že k postoupení pohledávek došlo a tvrzení o odstoupení od těchto smluv bylo posouzeno jako nevěrohodné. Dohody o uznání dluhu a jeho úhradě zapadají do řady hodnocených důkazů, neboť potvrzují trvající závazkový vztah mezi žalobkyní a oběma společnostmi a upravují jen způsob úhrady dlužné částky. Rozhodně neprokazují odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. V replice žalobkyně uvedla, že jedná se o absurdní daňovou povinnost, kterou se zřetelem k ústavním požadavkům nelze legitimizovat nedostatkem procesních prostředků k nápravě nesprávného stavu. Za vadný je považován názor žalovaného o poučovací povinnosti o procesních právech daňových subjektů. Nebyl respektován cíl daňového řízení stanovit daň ve správné výši. K uložení daně došlo procesní právní kličkou. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalobkyně podala dne 21.7.2009 dodatečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Poukázala na daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2008, které stvrzuje, že závazek společností vůči žalobkyni trvá a nebyl zcela vyrovnán a bude postupně splácen peněžní formou. Dne 16.8.2004 byla mezi společností MBM Sudoměřice u Bechyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byly pohledávky postupitele vůči dlužníkovi AGRA CZ. Postupované pohledávky vznikly na základě úvěrových smluv uzavřených s bankami. Pohledávka byla převedena za 8 300 000,- Kč. Smlouvou ze dne 16.12.2004 žalobkyně postoupila část pohledávky za dlužníkem AGRA CZ, společnosti AGRA GROUP ve výši 29 500 000,- Kč. Společnost AGRA GROUP se zavázala zaplatit žalobkyni 8 350 000,- Kč na účet žalobkyně a ve zbývající části zaplatit prostřednictvím kapitalizace pohledávky formou zvýšení základního změní kapitálu ve společnosti. Téhož dne žalobkyně uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností AGRA CZ, kdy společnost se zavázala zaplatit žalobkyni 23 000 000,- Kč prostřednictvím kapitalizace pohledávky formou zvýšení základního kapitálu ve společnosti. Následujícího dne byla uzavřena dohoda o zápočtu pohledávek mezi žalobkyní a společnostmi AGRA CZ a AGRA GROUP, a téhož dne byla rovněž uzavřena s oběma společnostmi smlouva o upsání akcií. Dne 28.12.2004 se k oběma dohodám o zápočtu pohledávek ze 17.12.2004 uzavírají dodatky odůvodněné tím, že akcie v listinné podobě nejsou fyzicky vyhotoveny a účinky započtení nastanou dnem fyzického předání listinných akcií. Na základě dohod o započtení byl podán návrh rejstříkovému soudu, který se týkal změny základního kapitálu a akcií. K dalšímu návrhu obou společností byl údaj o základním kapitálu a akciích rejstříkovým soudem vymazán. K výmazu údajů v obchodním rejstříku došlo poté, co u žalobkyně byla prováděna kontrola daně z příjmů fyzických osob. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že postoupená pohledávka byla posouzena jako příjem žalobkyně podle § 10 zákona o daních z příjmů a bylo posupováno podle § 23 odst. 13 zákona. Kontrolní zpráva byla projednána dne 3.3.2006 a daňový poradce zastupující žalobkyni uvedl, že se závěrem zprávy nesouhlasí a písemně se vyjádří do 24.3.2006. To se však nestalo. Dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2004 byl vydán dne 13.4.2006 a podáním ze dne 21.4.2006 se žalobkyně výslovně vzdala práva odvolání proti tomuto platebnímu výměru. Následovalo podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob z 26.4.2006, přičemž řízení o tomto podání bylo zastaveno. Dne 18.5.2008 žalobkyně uzavřela se společnostmi AGRA GROUP a AGRA CZ dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě, kdy oba dlužníci žalobkyni zaplatili částku 500 000,- Kč, prohlásili, že dohoda nahrazuje všechny dříve uzavřené dohody týkající se předmětného dluhu. Dne 7.9.2009 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004 ve výši 0,- Kč. Na žádost žalobce bylo dne 17.9.2009 podáno sdělení k dodatečnému platebnímu výměru, ve kterém se uvádí, že závazek obou společností nebyl dosud vyrovnán a trvá, přičemž změna formy splácení závazku nemá vliv na zdanění příjmů z postoupení pohledávek. Jedná se proto o změnu formy splácení postoupených pohledávek. Odvolání, které žalobkyně po zrušení původního rozhodnutí o odvolání soudem doplnila, bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že žalobkyně v roce 2004 nabyla pohledávku za dlužníkem AGRA CZ, část této pohledávky postoupila společnosti AGRA CZ a část pohledávky společnosti AGRA GROUP. Z obou těchto smluv pro žalobkyni vyplynula povinnost pohledávku zdanit podle § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů. Pohledávky vznikly tím, že společnost AGRA CZ neuhradila bankovní úvěry a postoupením takové pohledávky dlužníkovi zanikl závazek uhradit nesplacené úvěry splynutím dlužníka a věřitele. Protože pohledávka se zdaňuje okamžikem postoupení, nemá tato skutečnost žádný vliv na daňové posouzení, pouze znehodnocuje tvrzení žalobkyně o tom, že pohledávka dosud trvá, neboť od smlouvy o jejím postoupení odstoupila. Pohledávka zanikla v roce 2004. Nadále však trvá povinnost společnosti AGRA CZ uhradit žalobkyni cenu postoupení. Postoupením části pohledávky společnosti AGRA GROUP za dlužníkem, jímž je AGRA CZ, převzala veškerá práva a povinnosti spojené s touto pohledávkou společnost AGRA GROUP, přičemž stalo se tak úplatně. Písemná smlouva o odstoupení od postoupení pohledávky společnosti AGRA GROUP předložena nebyla. Trvání závazků zaplatit žalobkyni cenu postoupení potvrdily obě společnosti podepsáním uznání dluhu, které bylo správci daně předloženo. Uznání dluhu má pouze význam uznávacího prohlášení z hlediska promlčení a dokládá, že obě společnosti nezaplatily žalobkyni dohodnutou cenu za postoupení pohledávky za společností AGRA CZ. V reakci na odvolací námitky bylo poukázáno na to, že žalobkyně v průběhu celého daňového řízení zásadně měnila svá tvrzení, aby zvrátila původní rozhodnutí správce daně o doměření základu daně a daně. Až do doby, kdy správce daně sdělil, že žalobkyni vznikl v roce 2004 zdanitelný příjem z titulu postoupení pohledávky, všechny zúčastněné strany se chovaly tak, že k postoupení pohledávek v roce 2004 skutečně došlo. V řízení ukončeném zastavením žalobkyně rovněž tvrdila, že uznává kontrolní zjištění o tom, že příjem z postoupené pohledávky patří do zdaňovacího období roku 2004. Naopak v žádosti o obnovu řízení tvrdí, že k postoupení pohledávek vůbec nedošlo a příjem z nich nebyl realizován. Doplněná žádost o obnovu řízení pak již obsahovala dohody o uznání dluhu. Na podporu tvrzení, že od smluv o postoupení pohledávky bylo odstoupeno, nebyly předloženy žádné důkazní prostředky. Uznání dluhu nejsou důkazem o odstoupení, avšak prokazují vznik závazku v minulosti, který obě společnosti uznávají a postupně jej hradí. K argumentaci, že nákup pohledávky nepředstavuje zdanitelný příjem se uvádí, že rozhodným okamžikem pro zdanění postupovaných pohledávek je okamžik postoupení, tedy prosinec roku 2004, kdy byly sepsány smlouvy o postoupení pohledávky. Ke zvýšení majetku žalobkyně došlo, protože pohledávky postoupila úplatně. Smlouvami o uznání dluhu je doloženo, že k postoupení pohledávek došlo, avšak postupníci nedostáli svému závazku zaplatit za přijatou postoupenou pohledávku cenu postoupení. Plnění od obou společností na účet žalobkyně jsou splátkou neuhrazené ceny postoupení, vyplývající ze smluv o postoupení. Žalobkyně nemohla pohledávku zahrnout do obchodního majetku, protože je nepodnikající fyzickou osobou. Všichni poplatníci definováni v § 2 zákona o daních z příjmů se řídí všemi ustanoveními tohoto zákona, přičemž ustanovení týkající se stanovení základu daně platí pro všechny příjmy pokud není výslovně stanoveno jinak. Ustanovení § 23 odst. 13 jednoznačně uvádí, že postoupená pohledávka se stává předmětem zdanění při jejím postoupení, nelze zdaňovat až příjem realizovaný na základě plnění z titulu smluv o postoupení pohledávek. Skutkový stav byl posouzen v souladu s platnými zákony a byl vzat zřetel ke skutečnému obsahu právních úkonů učiněných žalobkyní při postoupení pohledávek. Předložené dohody o uznání dluhu dokládají, že dlužníci uznávají své dluhy vůči žalobkyni a nemohou být důkazem o tom, že k postoupení pohledávek v roce 2004 nedošlo. Správce daně se zabýval všemi zjištěnými skutečnostmi i námitkami žalobkyně a jejími vysvětleními, což je zřetelné z úředního záznamu z 10.8.2009 a sdělení k dodatečnému platebnímu výměru ze 17.9.2009. Nešlo o vyměření daně z virtuálního příjmu, ale o postup podle § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů. Správce daně nemůže postupovat v rozporu s textem platného právního předpisu, jak žalobkyně požaduje. Předkládané důkazní prostředky byly zhodnoceny, přičemž žádný z nich nebyl osvědčen jako důkaz prokazující odstoupení od smluv o postoupení pohledávky. Krajský soud se věcí zabýval v řízení vedeném pod sp.zn. 10 Af 22/2010, kdy rozsudkem z 11.5.2010 zrušil původní rozhodnutí o odvolání z 18.1.2010, přičemž učinil tak výlučně z důvodu, že za situace, kdy společnosti AGRA CZ byla postoupena její vlastní pohledávka došlo tím, že se střetlo oprávnění se závazkem ke splynutí, čímž podle § 584 občanského zákona zaniklo právo i povinnost. Protože žalovaný s touto okolností neuvažoval, nezhodnotil svým rozhodnutím daňové konsekvence této skutečnosti. Jiná situace byla konstatována u smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní a společností AGRA GROUP. Pohledávka, kterou žalobkyně získala od společnosti MBM představovaly dluhy společnosti AGRA CZ za nesplacené úvěry. Nešlo o dluhy společnost AGRA GROUP. Pokud by tudíž bylo tvrzení žalobkyně o odstoupení od smluv o postoupení pohledávky pravdivé, pak by společnost AGRA GROUP v postavení dlužníka nebyla, protože žádné dluhy za touto společností nezískala společnost MBM a následně ani žalobkyně. Jestliže společnost AGRA GROUP žalobkyni v roce 2008 plnila, pak k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky dojít nemohlo. Kdyby tomu totiž tak bylo, pak by společnost AGRA GROUP, která nic nedlužila, se nemohla stát ve vztahu k žalobkyni dlužníkem. Úhradou konkrétní částky není proto prokázáno, že k odstoupení od smlouvy došlo. Soud dále poukázal na to, že dodatečné daňové přiznání se řídí režimem § 41 daňového řádu. V důsledku toho lze dodatečné daňové přiznání uplatnit pouze z důvodů uvedených v § 41 odst. 4 zákona. Důkazy, jimiž má být prokázáno tvrzení žalobkyně o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, není dohoda o uznání dluhu z 18.5.2008, protože taková dohoda má význam uznávacího prohlášení z hlediska promlčení. Nelze jí však prokazovat, že došlo ke změně v právních vztazích mezi žalobkyní a společnostmi AGRA CZ a AGRA GROUP v tom smyslu, že původní právní vztahy založené smlouvami o postoupení pohledávky odstoupením zanikly a byly nahrazeny právě dohodami o uznání dluhu. Soud se dále zabýval aplikací § 10 a § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů, přičemž uvedl, že i u příjmů podle § 10 zákona se § 23 zákona uplatňuje. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud nesdílí názor žalobkyně, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu při nesprávné a neústavní interpretaci § 10 zákona o daních z příjmů. Především je třeba uvést, že k dodatečnému vyměření daně z příjmů za rok 2004 pro žalobkyni došlo dodatečným platebním výměrem z 13.4.2006. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o dodatečném přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, které žalobkyně podala dne 27.1.2009. V tomto řízení nemůže být přezkoumána zákonnost dodatečného platebního výměru z roku 2006, protože dodatečné daňové přiznání žalobkyně na nižší daňovou povinnost se řídí ustanovením § 41 daňového řádu a platí pro ně omezení plynoucí v § 41 odst. 4 zákona. Možnost snížit již jednou dodatečně stanovenou daňovou povinnost na základě dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší přichází v úvahu výlučně tehdy, jsou-li tu nové důkazy prokazující, že daň z příjmů za dané zdaňovací období má být nižší. Se zřetelem k tomu, že předmětem řízení není dodatečný platební výměr z roku 2006, který tehdy nabyl právní moci, ale rozhodnutí o dodatečném daňovém přiznání na daň nižší, je zapotřebí vzít v úvahu při projednávání uplatněných žalobních bodů. Skutková zjištění byla správně hodnocena a právní zjištění jsou v souladu se zákonem o daních z příjmů. Nebyly zjištěny ani procesní závady ovlivňující zákonnost napadeného rozhodnutí, vyjádření k žalobě pak žalobkyni v době podání žaloby nemohlo být známo. Z napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný se s uplatněnými odvolacími námitkami vypořádal. Na takto obecně uplatněné žalobní body bude dále reagováno v souvislosti s vypořádáváním jednotlivých žalobních výhrad. Pro účely zjištění skutkového stavu věci byly k dispozici veškeré žalobkyní označené listiny, vyjádření žalobkyně a tyto podklady byly hodnoceny v souladu s požadavky § 2 odst. 3 daňového řádu a v rozhodnutí se uvádí, na základě jakých podkladů bylo skutkové řízení učiněno, přičemž nelze přisvědčit žalobkyni, že stalo se tak na základě selekce důkazních prostředků. Dané řízení není stiženo procesními vadami a aplikace § 10 a § 23 zákona o daních z příjmů je zcela správná a vystihující účel těchto právních norem. Interpretace těchto předpisů není v rozporu s ústavními normami a mezinárodními smlouvami, na které se v bodu II. žaloby poukazuje. V části III. žaloby je podáván výčet skutkových okolností projednávané věci. Poukazuje se na smlouvu o postoupení pohledávky z 11.8.2004, kdy žalobkyně převzala od společnosti MBM – Sudoměřice u Bechyně pohledávky za dlužníkem AGRA CZ, které byly způsobeny nesplacením úvěrů. Tyto pohledávky žalobkyně postoupila jednak dlužníkovi, jednak společnosti AGRA GROUP. Žalobkyně uvádí, že pohledávka byla převedena úplatně za 8 500 000,- Kč, přičemž tato částka byla vyplacena žalobkyni společností AGRA GROUP. Zbývající část pohledávek měla být uhrazena kapitalizací pohledávek formou zvýšení základního kapitálu. Následovala dohoda o zápočtu pohledávek ze 17.12.2004 v návaznosti na to bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu společností AGRA CZ a AGRA GROUP, které mělo být provedeno vydáním akcií žalobkyni. Navýšení základního jmění bylo zapsáno v obchodním rejstříku a následně v roce 2005 byl tento zápis se zpětnou účinností vymazán. Žalobkyně dále poukazuje na dodatky k dohodám o zápočtu pohledávek z 28.12.2004. K těmto listinám směřuje návrh na výslech svědků za účelem prokázání skutečného obsahu úkonů. Návrhu na doplnění dokazování v tomto ohledu soud nevyhověl, protože tyto listiny byly předmětem hodnocení v řízení ukončeném vydáním dodatečného platebního výměru v roce 2006, který v témže roce nabyl právní moci. Kromě toho není bez významu, že žalobkyně i její smluvní partneři až do okamžiku, kdy v průběhu daňové kontroly prováděné u žalobkyně dal správce daně najevo, že přichází v úvahu dodanění žalobkyně, deklarovali projev své vůle shodně, jak se uvádí v předložených listinách. Pro věc je však rozhodné, že oprávnění uplatnit dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost vzniká tehdy, jsou-li tu jiné důkazy než ty, na základě kterých bylo původně o základu daně a dani rozhodnuto. To je jednoznačně patrné z ustanovení § 41 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Dovolává-li se žalobkyně důkazů již dříve hodnocených v pravomocně ukončeném řízení, nelze na hodnocení takových důkazů nic měnit v řízení jiném na základě výpovědí účastníků hodnocených úkonů. Jestliže již hodnocené důkazy nemohou být v daném řízení hodnoceny opětovně, není důvod žalobkyní navržené svědky slyšet. Poznamenává se, že daňový poradce žalobkyně, který ji zastupoval v průběhu daňové kontroly, účastníkem úkonů nebyl ani smluvní strany při uzavírání úkonů nezastupoval. Je-li úkolem svědka uvést, co sám viděl či slyšel, pak k daným úkonům není výslech zástupce žalobkyně v postavení svědka zapotřebí. Dohody o uznání dluhu z 12.12.2007 nebyly předmětem hodnocení finančních orgánů v daném řízení, protože dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost bylo podáno s tvrzením, že od smluv o postoupení pohledávky bylo odstoupeno s odkazem na dohody o uznání dluhu a jeho úhradě z 18.5.2008. To je z podání žalobkyně zcela jednoznačně seznatelné. Obsah smluv z 12.12.2007 a jejich interpretace není proto pro souzenou věc významná. Dohody o uznání dluhu a jeho úhradě z 18.5.2008 mají charakter uznávacího prohlášení především z hlediska promlčení. Těmito dohodami je osvědčováno, že smluvní partneři žalobkyně mají dluh v určité výši a tento dluh budou dohodnutým způsobem splácet. Jiným způsobem konkrétní listiny vyložit nelze a shodně je vyložil žalovaný. Důkazy ve formě dohod z 18.5.2008 byly proto hodnoceny zcela správně v souladu se základními zásadami daňového řízení. V řízení zahájeném uplatněním dodatečného přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 na daň nižší z 21.7.2009 nebyla správcem daně podána žádná výzva. Výzvou označenou v žalobě v části III. žaloby je míněna výzva vydaná v souvislosti s daňovou kontrolou, která byla ukončena vydáním dodatečného platebního výměru, který je pravomocný od roku 2006. V projednávané věci se proto výzvou učiněnou v ukončeném řízení soud zabývat nemůže. Z toho důvodu není zapotřebí vyslýchat svědky, konkrétně zaměstnance správce daně a daňového poradce, který žalobkyni v uvedeném pravomocně ukončeném řízení zastupoval. V části žaloby IV. nadepsané průběh řízení a jeho vady se poukazuje jak na procesní okolnosti vztahující se k pravomocně ukončenému řízení o dodatečném doměření daně tak na takové okolnosti související s projednáním dodatečného daňového přiznání na daň nižší, která byla ukončena vydáním napadeného rozhodnutí. Řízení, které bylo zahájeno dne 12.8.2005 zahájením daňové kontroly je pravomocně ukončeno dodatečným platebním výměrem z roku 2006. V souzené věci přezkoumání daňové kontroly není možné, protože takový postup soudní řád správní svým ustanovením o lhůtách neumožňuje. Listiny uvedené v této části žaloby měly finanční orgány k dispozici, ve spise jsou založeny a je rovněž nepochybné, že žalobkyně se měla možnost k věci vyjádřit. Kromě toho je ze spisu zřejmé, že žalobkyně byla v řízení i při daňové kontrole zastoupena daňovým poradcem. Ze spisu je rovněž zřejmé, že k odstoupení od navýšení základního kapitálu zápočtem pohledávek došlo až poté, co daňová kontrola byla zahájena a žalobkyni a jejím smluvním partnerům byl znám názor správce daně na konkrétní zdanění. Listiny založené ve spise vztahující se k navýšení základního kapitálu a výmaz této skutečnosti rejstříkovým soudem dokládají, že stalo se tak zpětně. Nezbývá než zopakovat, že tyto listinné důkazy měly finanční orgány k dispozici v řízení o dodatečném doměření daně a tam byly tyto důkazy hodnoceny. Nemohou být proto důvodem pro uplatnění dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost ani nově hodnoceny, a proto není ani důvodu vyhovět návrhu žalobkyně na doplnění řízení důkazy označenými v žalobě. Žalobní tvrzení o tom, že žalobkyně souhlasila s kontrolní zprávou, neodpovídá protokolu o projednání této zprávy, protože z protokolu z 3.3.2006 je jednoznačně seznatelné, že žalobkyně vyjádřila, že se zprávou nesouhlasí a ve stanovené lhůtě se vyjádří. To však neučinila a následovalo vydání dodatečného platebního výměru, proti němuž se žalobkyně s časovým odstupem několika dnů písemně vzdala odvolání. Tím dodatečný platební výměr nabyl právní moci a za té situace se s časovým odstupem více jak čtyř let nelze zabývat tím, za jakých okolností se tak stalo a pro souzenou věc je podstatné, že soudní řád správní daný pravomocný dodatečný platební výměr soudu přezkoumat neumožňuje. Soud poznamenává, že psychologický nátlak a případně vadná poučení jsou poprvé zmiňovány v současně projednávané žalobě, ze spisů finančních orgánů a tam založených písemností žalobkyně neplyne, že žalobkyně pociťovala psychologický nátlak pracovníků správce daně a ten postupoval neprocesním způsobem. Nezbývá než zopakovat, že pravomocným dodatečným platebním výměrem z roku 2006 se soud v této záležitosti zabývat nemůže, protože mu to procesní předpis neumožňuje, nadto je třeba uvést, že žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru neuplatnila zákonem předpokládaný opravný prostředek, což samo o sobě je podmínkou pro přezkoumání prvostupňového rozhodnutí soudem. Jestliže nemůže být dodatečný platební výměr předmětem přezkoumání soudem, pak není důvod provádět výslech svědků navržených v žalobě. Ani řízení zahájené dodatečným daňovým přiznáním žalobkyně z 20.4.2006 a jeho výsledek nemohou být v projednávané věci přezkoumány soudem. Stejně tak se nelze zabývat výzvou ze 6.6.2006 a reakcí žalobkyně na ni, poněvadž nejedná se o úkony učiněné v projednávané věci. Je-li v napadeném rozhodnutí reagováno na výsledky daňové kontroly, děje se tak proto, že na odvolací instanci je vypořádat se s uplatněnými odvolacími námitkami. Rovněž kontrolní zjištění patří do řízení ukončeného vydáním dodatečného platebního výměru a jeho správností se proto nelze v souzené věci zabývat. V žalobě se poukazuje na to, že žalovaný se ve svých předchozích i napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. Rozhodnutí z 30.6.2009 nemůže být učiněno předmětem tohoto řízení a v souvislosti s přezkoumáním napadeného rozhodnutí se soud daným rozhodnutím zabývat nemůže. To platí i pro rozhodnutí z 31.1.2007, č.j. 410/07-1100. Ani rozhodnutí z 16.2.2009 nemůže být předmětem posouzení soudem co do jeho správnosti. To platí i o rozhodnutí z 30.6.2009. Z dalších písemností, kterých se žalobkyně dovolává konkretizuje sdělení správce daně z 22.9.2009. Porovnáním čísla jednacího uvedeného žalobkyní s listinami ve spise nejedná se o písemnost z 22.9.2009, ale o sdělení k dodatečnému platebnímu výměru ze 17.9.2009. Tímto sdělením je reagováno na žádost žalobkyně doručenou dne 14.9.2009 správci daně, ve kterém se uvádí, že nebylo přihlédnuto k údajům žalobkyně obsaženým v dodatečném daňovém přiznání a žádá se náprava. Správce daně v této písemnosti sděluje svůj právní názor na projednávanou věc, hodnotí důkazy a zjištění o tom, že k postoupení pohledávek došlo, považuje soud za správné odpovídající obsahu spisu. Právní zjištění o podřazení věci konkrétním právním normám je rovněž správné. V daném řízení žalovaný hodnotil důkazy, které byly podle tvrzení žalobkyně důvodem pro podání daňového přiznání na nižší daňovou povinnost. Z toho, co se tvrdí v dané pasáži žaloby však nelze učinit zjištění, že takto žalobkyní uplatněné důkazní prostředky byly hodnoceny lehkovážně a zpochybnitelným způsobem interpretovány. Žalobkyně poukazuje na zjištění právní, avšak i to soud považuje za správné. Ustanovení § 23 je zařazeno v části III. zákona o daních z příjmů, která představuje ustanovení společná. Proto platí pro všechny druhy příjmů. Účelem ustanovení § 23 odst. 13 zákona je postihnout daňově právě pohledávky a to se v souzené věci stalo. Jestliže žalobkyně postoupila pohledávku, pak při zdanění nemohlo být postupováno jiným způsobem než předpokládaným v § 23 odst. 13 zákona. Jedná se o postup v zákoně upravený a předpokládaný, proto se nemůže jednat o postup neústavní. Nejde tu o regulaci právních vztahů v souvislosti s postoupením pohledávky, ale o to, v jakém okamžiku přichází v úvahu zdanění a v jaké hodnotě postupované pohledávky. Pro věc je podstatné, že k převodu pohledávky došlo, jestliže ze spisu vyplývá, že na základě dohod o uznání dluhu je nabyvateli pohledávek hodnota postoupení splácena. Ustanovení § 23 upravuje základ daně a ve svém odstavci 13 se dotýká okamžiku a ceny převáděných pohledávek, okamžik převodu má význam pro zařazení příjmů do příslušného zdaňovacího období a pro výši základu daně je pak rozhodný způsob ocenění pohledávky, na což právě ustanovení § 23 odst. 13 dopadá. Je zcela nepochybné, že jedná se o příjem regulovaný § 10 zákona, přičemž pro stanovení základu daně a daně nelze odhlédnout od § 23 zákona. Je-li ustanovení § 23 odst. 13 zákona zařazeno v části označené jako ustanovení společná, pak to znamená, že tento předpis platí též pro zdanění podle § 10 zákona. Nejde tu o situaci, kdy dodatečné doměření daně představuje pro žalobkyni sankci pro nespolupráci. Naopak k doměření daně došlo na základě důkazů žalobkyní předložených a hodnocením důkazů zjištěný skutkový stav byl podřazen příslušným právním normám. Žalobkyně tvrzenou nespolupráci vztahuje podle obsahu žaloby do roku 2005, tudíž do řízení, které není a nemůže být předmětem přezkoumání soudem ve věci v současné době souzené. Pro projednávanou věc má význam, že dohodami, které žalobkyně předložila současně s dodatečným daňovým přiznáním na daňovou povinnost nižší, není prokazováno, že žalobkyně od smluv o postoupení pohledávek odstoupila. K rozhodnutí žalovaného z 19.1.2010 soud především uvádí, že toto rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno a proto neexistuje. Nelze jím proto v souzené věci žádným způsobem argumentovat. Žalobní výhrady obsažené v posledním odstavci na straně 16 a odstavci prvním na straně 17 žaloby směřují rovněž do rozhodnutí zrušeného soudem, což je zcela jednoznačně seznatelné porovnáním odkazů žalobkyně na strany rozhodnutí, kde se vyjadřuje názor, s nímž žalobkyně nesouhlasí. Porovnáním žalobních výhrad na straně 17 a prvním odstavcem strany 18 žaloby s odůvodněním rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2010 plyne, že jedná se o výhrady směřující k úvahám žalovaného, které jsou obsaženy na straně 11 a 12 tohoto rozhodnutí. Nezbývá než zopakovat, že rozhodnutí z 18.1.2010 předmětem daného řízení není. Pro důvody, které byly označeny žalobkyní jako procesní vady v části IV. žaloby soud z důvodu prve uvedených nemůže přisvědčit žalobkyni, že rozhodnutí je založeno na podstatných vadách řízení spočívajících v nedostatečném zjištění stavu věci a selekci důkazních prostředků. K námitkám žalobkyně, které souvisejí s projednávaným dodatečným daňovým přiznáním na nižší daňovou povinnost je zapotřebí opakovaně poukázat na to, že jedná se o řízení regulované § 41 daňového řádu. To pak znamená, že se lze zabývat výlučně tím, zda dosud nehodnocené důkazy prokazují, že pravomocně stanovená daňová povinnost má být nižší. V tomto řízení nelze přezkoumávat daňové řízení pravomocně ukončené vydáním dodatečného platebního výměru v roce 2006. Proto v tomto řízení nelze ani zpochybňovat právní kvalifikaci způsobu zdanění, protože i o té je pravomocně rozhodnuto. Jestliže se žalovaný ve svém rozhodnutí zdaněním ceny postoupení zabýval, činil tak z toho důvodu, že se vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně. To je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně seznatelné. Povinnost žalovaného vypořádat se s odvolacími námitkami zakládá ustanovení § 50 odst. 7 věta druhá daňového řádu. Úsudek žalovaného o aplikaci § 10 a § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů považuje soud za správnou. V případě žalobkyně jedná se o zdanění ostatního příjmu a tento příjem představuje cena postoupených pohledávek. Kdy má takový příjem být zdaněn a jaké je hodnoty, pak reguluje § 23 odst. 13 zákona. Finanční orgány proto nezaměnily podmínky vzniku daňové povinnosti a stanovení rozsahu daně. Rozhodnutí je přezkoumatelné, má-li jím být odůvodněn úsudek finančních orgánů o tom, jsou-li tu dány důvody pro snížení již dříve stanovené daňové povinnosti. Přezkoumatelné je i potud, je-li jím reagováno na výhrady žalobkyně, které však svou podstatou směřují do původního řízení o doměření daně. Ustanovení § 10 zákona dopadá na ostatní příjmy. Ke zvýšení majetku žalobkyně došlo o hodnotu postoupených pohledávek. Proto hodnota postoupených pohledávek představuje příjem podřaditelný § 10 zákona. Pro okolnost, že právě takovým způsobem ke zvýšení majetku žalobkyně došlo, svědčí žalobkyní předložené dohody o uznání a úhradě dluhu, protože podle těchto dohod je žalobkyni pravidelně plněno. Kdyby tomu tak nebylo, pak by společnosti AGRA CZ a AGRA GROUP neměly žádný důvod jakékoliv finanční plnění žalobkyni poskytovat. Ke zvýšení hodnoty majetku žalobkyně o cenu postoupení došlo právě v roce 2004, o čemž svědčí prve zmíněné dohody mající povahu pouhého uznávacího prohlášení o tom, že z minulosti v žalobách uvedený dluh existuje. Uznávací prohlášení pak žádným způsobem nemění nic na původně vzniklých právních vztazích mezi žalobkyní a společnostmi AGRA CZ a AGRA GROUP o postoupení pohledávek. Nemá význam skutečnost, že původní záměr související s navýšením základního kapitálu společností nebyl realizován, protože obě společnosti uznaly, že mají vůči žalobkyni dluh a ten dluh plní jinou formou, poukazováním finančních prostředků. Nutno poznamenat, že převod pohledávek se nestal podle obsahu smluv bezúplatně a nedošlo-li ke splnění závazku, nic nebránilo tomu, aby se žalobkyně svého plnění domohla využitím zákonem stanovených právních prostředků. Jestliže tak neučinila a přistoupila na postupné splácení ceny postoupení, nelze nic měnit na tom, že pro zdanění byl právě se zřetelem k ustanovení § 23 odst. 13 zákona rozhodný okamžik převodu pohledávek. Pro snížení daně nepostačuje vysvětlení daňového subjektu, ale je zapotřebí hodnotit důkazní prostředky, o které se opírá názor, že daňová povinnost má být nižší. Těmito důkazními prostředky jsou písemné dohody o uznání dluhu a jejich úhradě uzavřené mezi žalobkyní a společnostmi AGRA CZ a AGRA GROUP. Těmito důkazy však není tvrzení a vysvětlení žalobkyně o oprávněnosti požadavku snížit daň odloženo. Důkazní prostředky uvedené v odstavci druhém části žaloby V. byly hodnoceny v řízení o dodatečném doměření daně. To je seznatelné z kontrolní zprávy. Uvádí-li se v žalobě, že na základě § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů daň nelze stanovit, pak soud uvádí, že z rozhodnutí vyplývá, že jedná se o zdanění příjmů podle § 10 a pro ten účel je využíván postup podle § 23 odst. 13 zařazený v části zákona o společných ustanoveních, což znamená, že tato ustanovení se vztahují ke všem druhům daní regulovaných daným zákonem. Ke stanovení daně došlo proto na základě zákona a předpokládá-li zákon určitý způsob zdanění, pak finanční orgán má povinnost daň stanovit a vybrat. To vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 a 2 daňového řádu. Jestliže se zdanění žalobkyně opírá o zákonnou normu, která byla zcela správně vyložena, nemohlo dojít k zásahu do ústavních práv, na které žalobkyně odkazuje. Jak již bylo uvedeno, ke zdanění žalobkyně podle obsahu spisu a rozhodnutí žalovaného došlo ve smyslu § 10 zákona o daních z příjmů. Příjem žalobkyně pak představuje cena postoupené pohledávky, kterou ostatně žalobkyně částečně získala již při převodu samém v roce 2004, částečně je postupně cena postoupení splácena. Rozhodnutí žalovaného ohledně právní regulace zdanění je přezkoumatelné, přičemž soud opakuje, že je jím reagováno na odvolací námitky žalobkyně. Právní posouzení zdanění se však událo již v řízení, které bylo pravomocně ukončeno v roce 2006. Žalovaný se s námitkami žalobkyně ve vztahu k aplikaci § 10 a § 23 odst. 13 zákona o daních z příjmů vypořádal se zřetelem k procesní úpravě, přestože tyto námitky nesouvisí s tím, co bylo předmětem rozhodování a sice s tím, jsou-li tu důvody pro snížení daně za podmínek § 41 daňového řádu. Jestliže žalobkyně postoupením pohledávek získala cenu postoupení v roce 2004, pak právě v tomto roce musí být cena postoupení zdaněna. To je seznatelné nejen z ustanovení § 23 odst. 13, ale též z § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Vznik daňové povinnosti má oporu v zákoně a nejde proto o neústavní opatření. Předmětem zdanění není nákup pohledávky žalobkyní, ale okolnost, že takto nakoupenou pohledávku dále převedla, přičemž nestalo se tak bezúplatně. Jestliže smlouvy o postoupení pohledávek předpokládají protiplnění, což se stalo jednak částečnou úhradou hodnoty pohledávek, jednak je cena postoupení splácena, představuje cena postoupení zvýšení majetku žalobkyně, a tudíž příjem podřaditelný § 10 zákona o daních z příjmů. Ustanovení § 10 zákona dopadá na ostatní příjmy a mezi ty patří též příjem nepodnikajících fyzických osob. Jestliže žalobkyně nepodnikala v konkrétním zdaňovacím období, nemohla mít konkrétní pohledávky ve svém obchodním majetku zahrnuty a argumentace § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů proto není případná. Jak již bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku, ustanovení § 23 je zařazeno v části nadepsané společná ustanovení a vztahuje se ke všem příjmům zdaňovaným podle zákona o daních z příjmů. V § 10 zákona jsou sice obsažena některá ustanovení vztahující se výlučně k těmto příjmům, avšak to neznamená, že pro případ, kdy regulace pro konkrétní příjem v § 10 obsažena není, není možno využít předpisy společné. To se právě v souzené věci stalo. Úsudek žalovaného o odvolací námitce obsažený v napadeném rozhodnutí k možnosti aplikace § 23 zákona o daních z příjmů je proto zákonu odpovídající. Soud je sice při své rozhodovací činnosti vázán zákonem, avšak v souzené věci nebylo nikterak postupováno v rozporu s tím, co v žalobě se uvádí o stanoviscích ministerstva financí a Komory daňových poradců, protože získala-li žalobkyně převodem pohledávek cenu postoupení, pak nejedná se o zdánlivé navýšení majetku. K žalobnímu tvrzení o tom, že dohody o uznání dluhu a jeho úhradě prokazují, že k postoupení pohledávek nedošlo, soud uvádí, že jedná se o nesprávný právní názor. V dohodách o uznání dluhu a jeho úhradě se výslovně uvádí, že společnosti AGRA CZ a AGRA GROUP mají vůči žalobkyni dluh v určité výši a uvádí se, jak tento dluh bude splácen a do kdy je tak zapotřebí učinit. Tyto úkony nelze vyložit jiným způsobem, než že obě společnosti uznávají, že jsou v postavení dlužníka a uznávají svou povinnost uhradit sumy, které porovnáním částek uvedených ve smlouvách o postoupení pohledávek odpovídají tam uvedeným částkám (při zohlednění již splacené části ceny postoupení v roce 2004). Naopak těmito smlouvami je potvrzeno, že k postoupení pohledávek došlo, jinak by se obě společnosti nemohly nacházet v postavení dlužníka. Kromě toho je zapotřebí poukázat na ustanovení § 558 občanského zákona, které právě upravuje uznání dluhu, ze kterého je zřejmé, že uznání dluhu má charakter uznávacího prohlášení, který má význam především z hlediska promlčení. Uznáním dluhu pak nelze nikterak měnit smlouvy o postoupení pohledávky. Ustanovení § 524 a § 530 upravuje právě postoupení pohledávky a právě plnění z takto postoupených pohledávek bylo zajištěno písemným uznáním dluhu. Dohodami o uznání dluhu proto není prokázáno, že došlo k odstoupení od smluv o postoupení pohledávek tím spíše za situace, kdy je oběma nabyvateli pohledávek plněno. Žalobní tvrzení o tom, že dohodami o uznání dluhu a jeho úhradě došlo k odstoupení od smluv postrádá logiku i se zřetelem k okolnosti, že při odstoupení od smlouvy je tu předpoklad, že smluvní účastníci si vrátí vše, co podle smlouvy dostali. To je zřejmé z ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákona, protože právní důvod, který tu byl, odpadl. To by pak znamenalo, že žalobkyni by musely být pohledávky vráceny, přičemž ona by byla povinna vrátit dosud přijaté finanční prostředky. Kdyby bylo pravdivé žalobní tvrzení žalobkyně o tom, že pohledávky dosud drží, pak by tu nebyl důvod, aby jí tyto pohledávky byly hrazeny. Jestliže však je podle dohod o uznání dluhu a jeho úhradě postupováno a žalobkyni plněno, pak tato okolnost naopak svědčí o tom, že k odstoupení od smluv o postoupení pohledávek nedošlo. Důvod tvrzený žalobkyní v podání z 21.7.2009 a jí předložené důkazy ve formě dohod o uznání dluhu a jeho úhradě proto neprokazují, že je tu důvod ke snížení již dříve pravomocně stanovené daně. Jestliže žalovaný zamítl odvolání žalobkyně, pak postupoval zcela v souladu se zákonem, není-li oprávněnost dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost prokázána. Splynutí práva neupravuje ustanovení § 583 občanského zákona, jak uvádí se v žalobě, ale ustanovení § 584 téhož předpisu. V souzené záležitosti žalobkyně nakoupila pohledávky, které vznikly tím, že společnost AGRA CZ nesplnila svoje dluhy z úvěrových vztahů. Žalobkyně tudíž jednoznačně nakoupila pohledávky společnosti AGRA CZ. Této společnosti pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupila část dluhů společnosti AGRA CZ, či-li jednoduše řečeno, postoupila této společnosti její vlastní dluhy. Výše dluhů postoupených této společnosti nedosáhla celkové výše dluhů neuhrazených společností AGRA CZ. Z postoupených pohledávek společnosti AGRA CZ plynula povinnost pohledávky uhradit. Jestliže pak společnost AGRA CZ své pohledávky nakoupila, setkalo se oprávnění společnosti AGRA CZ s její povinností a podle § 584 občanského zákona, právo i povinnost společnosti AGRA CZ v rozsahu postoupených pohledávek zaniklo. K zániku splynutím práva a povinnosti pak došlo v roce 2004 v okamžiku převodu. Jestliže došlo k zániku závazku splynutím, pak od zaniklého závazku není možno odstoupit. Nelze-li odstoupit, pak nepřichází v úvahu ani vzájemné plnění vrácením plnění mezi smluvními účastníky. Tím, že žalobkyni nebylo ihned plněno poskytnutím ceny postoupení, neznamená to, že závazek zanikl, a že žalobkyně nemá právo na úhradu ceny postoupení. Protože k postoupení pohledávek nedošlo bezúplatně, právo žalobkyně na úhradu ceny postoupení trvá, což ostatně společnost AGRA CZ potvrdila tím, že se žalobkyní uzavřela dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě a podle této smlouvy postupně cenu postoupení žalobkyni splácí. Žalobkyni nelze přisvědčit, že převedením pohledávky bez vydání akcií, případně jiného plnění, převáděnou pohledávku ztratila, protože postoupení pohledávky je závazkovým právním vztahem a jsou tu právní prostředky obrany pro oba smluvní účastníky. Postoupení pohledávky je soukromoprávním vztahem a možnost domáhat se plnění z takového závazkového vztahu je v případě žalobkyně dodržena tím spíše za situace, kdy tu je uznávací prohlášení o úhradě postoupené pohledávky zaniklé splynutím v zájmu předejít promlčení takového práva. Okolnost, zda žalobkyně využije svého oprávnění plynoucího ze závazkového vztahu je zcela na žalobkyni, a jestliže se svých práv vůči smluvnímu partnerovi nedomáhala, nelze důsledky počínání žalobkyně v soukromoprávních vztazích přenášet na stát tím, že převod postoupení nebude zdaněn. Pro věc je však podstatné, že postoupením pohledávky společnosti AGRA právě této společnosti má za následek, že došlo k zániku závazku splynutím, od něhož odstoupit nelze, a jestliže závazek zanikl v roce 2004, pak v tomto roce musí být plnění ze závazku odpovídající ceně postoupení zdaněno. Nárok žalobkyně na úhradu ceny postoupení není hypotetický, protože opírá se o závazkový vztah, konkrétně o smlouvu o postoupení pohledávky. O bezdůvodné obohacení tu pak nejde, protože postoupení pohledávky je závazkovým vztahem, a tudíž právním úkonem a proto tu není žádný z předpokladů podle § 451 občanského zákona. Zbylou část pohledávek proti společnosti AGRA CZ, které žalobkyně nakoupila od společnosti MBM, postoupila společnosti AGRA GROUP. Této společnosti tudíž postoupila pohledávky cizí. I společnost AGRA GROUP uzavřela se žalobkyní dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě, což znamená, že závazkový vztah o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a společností AGRA GROUP trvá, protože kdyby tomu tak nebylo, pak společnost AGRA GROUP by neměla žádný důvod k tomu, aby se žalobkyní uzavírala dohodu o uznání dluhu a podle této dohody plnila. Žalobkyně žádné pohledávky společnosti AGRA GROUP nevlastní a není tu proto jediný důvod, který by společnost AGRA GROUP vedl k tomu žalobkyni plnit. Jediným právním důvodem osvětlujícím uznání dluhu a jeho plnění je smlouva o postoupení pohledávky, podle které je žalobkyni splácena cena postoupení. Dohoda o uznání dluhu a jeho úhradě uzavřená mezi společností AGRA GROUP a žalobkyní proto prokazuje, že k postoupení v roce 2004 došlo, přičemž částečně byla cena postoupení uhrazena ihned v roce 2004, částečně je splácena. Nárok na cenu postoupení žalobkyni vznikl ihned v roce 2004, a jak již bylo řečeno, ve vztahu ke společnosti AGRA CZ, existují tu právní prostředky, jimiž se lze při nedodržení povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu svého práva domáhat. Soud nesdílí názor žalobkyně, že napadené rozhodnutí trpí vadami, pro které bylo rozhodnutí z 18.1.2010 zrušeno. Ke zrušení označeného rozhodnutí přistoupil soud výlučně se zřetelem k tomu, že žalovaný vyšel z toho, že žalobkyně od žádného z obou závazkových vztahů neodstoupila a nevzal zřetel k okolnosti, že pohledávka společnosti AGRA CZ převedená na tuto společnost žalobkyní zanikla splynutím a bylo zapotřebí posoudit daňové konsekvence takové okolnosti. To nemohl za žalovaného učinit soud. Jestliže ve vztahu ke společnosti AGRA GROUP žalovaný setrval na názoru, že od smlouvy odstoupeno být nemohlo, protože společnost AGRA GROUP poskytla žalobkyni částečně cenu postoupení již v roce 2004 a dále hodnotu postoupení splácí, pak toto zjištění žalovaného je zákonné, má oporu ve spise a je v souladu s právním názorem, který soud vyjádřil ve vztahu k tomuto závazkovému vztahu ve svém rozsudku z 11.5.2010. Ve vztahu k možnosti zániku závazku o postoupení pohledávky společnosti AGRA CZ soud vyjádřil, že od zaniklého závazku odstoupit nelze. Takto soudem zaujatý právní názor správní orgán v souladu s § 78 odst. 5 s.ř.s. převzal a zabýval se tím, je-li tu důvod ke zdanění ceny postoupení z takového závazku, což vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jestliže závazek zanikl splynutím v roce 2004, nebylo možno od něj odstoupit, tak v témže roce žalobkyni vznikl nárok na cenu postoupení, a tudíž v roce 2004 došlo k rozšíření majetkové sféry žalobkyně a nastal důvod ke zdanění ceny postoupení. To je v podstatě v napadeném rozhodnutí vyjádřeno, a proto v tomto ohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Jestliže dané řízení bylo zahájeno podáním dodatečného daňového výměru na nižší daňovou povinnost dne 21.7.2009, pak není významné, jaká podání žalobkyně činila v souvislosti s žádostí o obnovu řízení. Napadené rozhodnutí je odůvodněno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem a má oporu v předloženém spisu. Z rozhodnutí nelze dovodit, že rozhodnutí má navodit dojem, že žalobkyně se dopouštěla protiprávních manipulací. V daném řízení byly hodnoceny žalobkyní předložené listiny, které měly prokazovat, že odstoupila od smluv o postoupení pohledávky. Vedle těchto důkazů bylo k dispozici vyjádření žalobkyně a toto vyjádření bylo hodnoceno a to tak, že žalobkyni nebylo uvěřeno. Zjištění, že tvrzení žalobkyně je nevěrohodné, opírá se právě o vyjádření žalobkyně a změnu těchto vyjádření v průběhu několika řízení, které byly v záležitosti zdanění ceny postoupení vedeny. Porovnáním odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření žalobkyně se zjišťuje, že údaje v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou správné a jako správný hodnotí soud závěr žalovaného o tom, že právě pro rozpory v údajích žalobkyně nebylo žalobkyni uvěřeno. Hodnocení důkazů je pak věcí správního uvážení, které soud hodnotí výlučně se zřetelem k požadavkům § 2 odst. 3 daňového řádu a v tomto ohledu nebylo zjištěno žádné pochybení. Hodnocení důkazů se týká posouzení listin, které žalobkyně na podporu svých tvrzení předložila finančním orgánům a zjištění o tom, že takto předložené písemnosti neprokazují odstoupení od smlouvy je zcela správné, tím spíše za situace, kdy oba dlužníci žalobkyně své závazky uznávacími prohlášeními uznali. Cena postoupení není hrazena zvýšením kapitálu, ale je hrazena jiným způsobem, a to finančně, takže zápisy rejstříkového soudu není prokázáno, že od smluv o postoupení pohledávek bylo odstoupeno, tím spíše za situace, kdy od smlouvy o postoupení pohledávky se společností AGRA CZ odstoupit nelze. Žalobkyně skutečně předkládala stejné důkazní prostředky, avšak poskytovala k těmto důkazním prostředkům jiné vysvětlení než jak učinila původně, kdy při zahájení daňové kontroly a jejím průběhu tvrdila, že k postoupení došlo shodně se svými smluvními partnery až do doby, kdy byla obeznámena s tím, že přichází v úvahu cenu postoupení zdanit. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je proto v ohledu námitky uplatněné v žalobě správné. V souzené věci není prokázáno, že žalobkyně od smluv odstoupila a nezbývá než zopakovat, že od zaniklého závazku odstoupit nelze vůbec. Nejde tu proto o stav, který by prokazoval, že k odstoupení od smluv došlo, ale naopak žalobkyní předloženými důkazními prostředky odstoupení od smlouvy prokázáno není. Právě z této skutečnosti napadené rozhodnutí vychází a je zákonu odpovídající, protože dohodami o uznání dluhu a jeho úhradě, které byly v daném daňovém řízení předloženy, není prokázáno odstoupení od smluv o postoupení pohledávky z roku 2004. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává přehled řízení, které v záležitosti zdanění ceny postoupení byly vedeny. Takto vedený výčet řízení není v rozporu s procesními předpisy a neznamená porušení úzké spolupráce správce daně s daňovým subjektem. Rozhodnutí o zastavení řízení není a nemůže být předmětem posouzení soudem v současně projednávané věci. Dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost nebylo žalobkyní doplňováno. Argumentace žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela konkrétní, odkazuje se na skutkové i právní zjištění o tom, že nedošlo k odstoupení od smluv o postoupení pohledávek a jak se tato okolnost projevuje při aplikaci příslušných právních norem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se nezabýval jen důvody nezbytnými pro posouzení oprávněnosti uplatnit dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost, ale vypořádal se se všemi odvolacími námitkami. To je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. Je-li v žalobě tvrzeno, že tak nebylo učiněno, není konkretizováno, jaká námitka byla žalovaným opomenuta a tato vada žaloby, případně další vady spočívající v odkazech obecné povahy nebyly soudem odstraňovány ani k tomu nemohlo být přistoupeno se zřetelem k tomu, že žaloba byla soudu podána poslední den lhůty v době po skončení pracovní doby. Z rozhodnutí je zcela jednoznačně seznatelné, z jakých důvodů žalovaný dovozuje, že k postoupení pohledávek oběma společnostem došlo a za takové situace pohledávky společnosti AGRA CZ nejsou v držení žalobkyně. Dohody o uznání dluhu a jeho úhradě byly žalovaným zcela správně hodnoceny a závěr žalovaného o tom, že tyto dohody neprokazují odstoupení od smluv o postoupení pohledávek jsou zcela jednoznačně a srozumitelně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny. Těmito dohodami není prokázáno odstoupení od smluv, tyto smlouvy prokazují opak, tedy že postoupení pohledávek došlo a cena postoupení je splácena. Proto je správný úsudek žalovaného, že nebyl předložen žádný důkaz osvědčující odstoupení od smluv o postoupení pohledávek. Výpisem z obchodního rejstříku odstoupení od smluv o postoupení pohledávek rovněž prokazováno není a zápisy rejstříkového soudu rovněž neprokazují, že od smluv o postoupení pohledávek bylo odstoupeno. Tyto zápisy prokazují jediné, že nedošlo ke zvýšení základního jmění, ale jsou tu další listiny, konkrétně dohody o uznání a úhradě dluhu, podle kterých je žalobkyni cena postoupení postupně splácena finančně. Důkazy, které byly hodnocené v původním řízení uzavřeném v roce 2006 pak nemohou být hodnoceny znova a případně přehodnocovány ve světle výpovědi svědků k hodnoceným listinám. I s okamžikem zdanění se žalovaný vypořádal zcela správně a v souladu s ustanovením § 5 odst. 1, § 23 odst. 13, je-li zdanění uplatňováno podle § 10 zákona. Již v roce 2004 uzavřením daných smluv žalobkyni vznikl nárok na cenu postoupení a je zcela na žalobkyni, kdy a v jakém okamžiku svůj nárok uplatní. Na opakovaný argument o odstoupení od smlouvy soud též opakuje, že předloženými důkazy není odstoupení od smluv o postoupení pohledávek prokázáno. Považovala-li žalobkyně předchozí rozsudek krajského soudu za vadný, nic jí nebránilo napadnout jej zákonným mimořádným opravným prostředkem. To se však nestalo. Poznamenává se, že tímto rozsudkem krajského soudu nebyla stanovena žádná důkazní povinnost pro žalobkyni, ale bylo pouze uloženo žalovanému, aby z hlediska daňového práva zhodnotil skutečnost, že při postoupení pohledávek společnosti AGRA CZ právě společnosti AGRA CZ došlo k zániku závazku splynutím. Jedná se tudíž o otázku právní a nikoliv skutkovou. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádával námitky uplatněné žalobkyní. Přitom na něm bylo zabývat se tím, bylo-li ve smyslu § 41 daňového řádu dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost podáno žalobkyní oprávněně. Vedle toho vypořádal i další odvolací námitky, a to se zřetelem k § 50 odst. 7 věta druhá, přestože tyto námitky svou podstatou směřují do rozhodnutí z roku 2006. Nicméně i tato námitka byla vyřízena přezkoumatelným způsobem a ve vztahu k ohodnocení majetku žalobkyně, který podléhá zdanění, odkázal na § 23 odst. 13 zákona. Za té situace postupoval zcela správně, jestliže označený právní předpis uvádí, že příjmem je hodnota této pohledávky. Nebylo jeho povinností zabývat se nominálním dluhem vyšší hodnoty, přičemž z údajů rejstříkového soudu není patrné, že by se mělo jednat o společnosti v úpadku. Žalobkyní uplatněné odvolací námitky byly proto vypořádány, přičemž stalo se tak přezkoumatelně. K žalobnímu bodu, ve kterém je dovozována protiústavnost napadeného rozhodnutí soud především opakuje, že i tento žalobní bod směřuje do právního posouzení, které bylo učiněno vydáním dodatečného platebního výměru v roce 2006. V projednávané věci je posuzováno, zda žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost oprávněně podle § 41 daňového řádu. V tomto řízení nelze přezkoumávat správnost dodatečného platebního výměru, který nabyl právní moci v roce 2006, přičemž žalobkyně řádný opravný prostředek proti tomuto výměru nepodala, čímž neměla příležitost využít institut žaloby proti správnímu rozhodnutí. Pokud se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval skutečnostmi již posouzenými v řízení pravomocně ukončeném v roce 2006, činil tak se zřetelem k povinnosti vypořádat odvolací námitky. Vypořádání těchto námitek ve vztahu k aplikaci podmínek, za kterých lze podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší podle § 41 daňového řádu, není rozhodné. Poznamenává se, že z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný skutečnost zvýšení majetku žalobkyně posuzoval, jestliže z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že je poukazováno na to, že cena postoupení je splácena. V roce 2004 došlo k částečnému plnění a následně smluvní partneři žalobkyně uznali své dluhy a postupně je hradí. Nelze proto dovodit, že ke zvýšení majetku žalobkyně nedošlo, drží-li od roku 2004 cenu postoupení pohledávek a ta je uhrazována. Jedná se tu přitom o posouzení právní a nikoliv o to, byl-li řádně zjištěn skutkový stav věci, jak se uvádí v žalobě. Napadené rozhodnutí není neústavní pro porušení norem, na které je v žalobě odkazováno a nejedná se ani o rozpor s nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně totiž porušení předpisů ústavního pořádku dovozuje z předpokladu, že k postoupení pohledávky nedošlo, avšak tento právní názor žalobkyně správný není, protože jak již soud opakovaně uvedl, od závazku zaniklého splynutím odstoupit nelze a nebylo tak ani učiněno, což v případech obou smluv prokazují právě dohody o uznání dluhu a jejich úhradě, podle kterých je žalobkyni plněno. S názorem žalobkyně, že v roce 2004 nedosáhla žádného majetku se ztotožnit nelze, protože postoupením pohledávek získala příjem odpovídající ceně pohledávky. Předpisy daňového práva byly proto v souzené věci aplikovány v souladu se zákonem, jedná se o normy zákonné povahy a nejde proto o rozhodnutí neústavní. K namítané neslučitelnosti napadeného rozhodnutí s právem Evropské unie soud především uvádí, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11.5.2010 uplatnila kasační stížnost. Jestliže žalovaný se právním názorem uvedeným v tomto rozsudku řídil, postupoval v souladu s § 78 odst. 5 s.ř.s. a svým rozhodnutím o tom, že dodatečné daňové přiznání žalobkyně na daň nižší není oprávněné nepostupoval v rozporu s právem Evropské unie o omezení smluvní volnosti účastníka. Žalobkyně nabídnutými důkazními prostředky totiž neprokázala, že od smluv o postoupení pohledávek odstoupila, a jestliže tato rozhodná skutečnost prokázána není, pak zdaněním nedochází k omezení žalobkyně ve smyslu uvedeném v žalobě. Jestliže pohledávky byly postoupeny, pak zdanění takového postoupení v souladu s vnitrostátním právem nepředstavuje takové vnitrostátní opatření, které by znamenalo omezení smluvní volnosti účastníků. Nejde tu o to, že by věřitel nemohl od smlouvy účinně odstoupit, ale o to, že není prokázáno, že takový úkon byl učiněn. V souzené věci především není prokázáno, že žalobkyně od smluv odstoupila s tím, že nezbývá než zopakovat, že od zaniklého závazku odstoupit nelze. Změny v tvrzení žalobkyně ze spisu vyplývají, např. při daňové kontrole zastávala názor, že k postoupení pohledávek došlo a následně v průběhu daňové kontroly tento právní názor změnila. Takto změněnou argumentací pak vysvětluje, co jí vede k předkládání stejných důkazních prostředků. Naopak žalovaný hodnotí věc stále shodně, kromě právní skutečnosti, která byla důvodem zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného v této věci soudem. K rozporům a nepravdivým tvrzením žalovaného v řízení před soudem je zapotřebí především podotknout, že řízení vedené pod sp.zn. 10Af 22/2010 je pravomocně ukončené. Vyjádření žalovaného je jeho reakcí na obsah žaloby, pro posouzení věci soudem je rozhodný obsah napadeného rozhodnutí a obsah spisu. Vyjádření účastníka řízení obsahuje jeho názor a na soudu není, aby hodnotil obsah vyjádření účastníka učiněný v jiném řízení. Pokud žalobkyni vyvstaly v souvislosti s podaným vyjádřením nějaké otázky, pak bylo zapotřebí takové otázky řešit v řízení, kde vznikly a na soudu není, aby na otázky kladené žalobkyní v projednávané žalobě odpovídal. Pro projednávanou věc nemá význam, jakým způsobem byla ukončena žalobkyní dříve vedená řízení ani z jakého důvodu, dohody o uznání dluhu z 18.5.2008 byly žalobkyní předkládány s tvrzením, že prokazují odstoupení od smluv o postoupení pohledávek, čehož však pro svou povahu uznávacího prohlášení nejsou způsobilé. Právě toto skutkové zjištění má význam pro posouzení důvodnosti dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost. V souzené záležitosti žalovaný podal v postavení účastníka řízení vyjádření k obsahu žaloby, se kterým byla žalobkyně seznámena. Vyjádření žalovaného v řízení před soudem ve věci vedené pod 10Af 22/2010 nemá žádný dopad do přezkoumání právě projednávaného rozhodnutí. Ke shrnutí obsahu žaloby soud především uvádí, že předmětem řízení je rozhodnutí o dodatečném daňovém přiznání žalobkyně na nižší daňovou povinnost. V tomto řízení nelze přezkoumávat správnost pravomocně vydaného dodatečného platebního výměru z roku 2006. Jestliže žalobkyně rozhodnutí akceptovala tím, že se výslovně vzdala práva proti němu podat odvolání, nelze změny pravomocně vydaného rozhodnutí v roce 2006 dosáhnout podáním dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost, nejsou-li dodrženy zákonem předpokládané podmínky podle § 41 daňového řádu. Napadené rozhodnutí není založeno na vadách řízení, žalobkyně k prokázání oprávněnosti dodatečného daňového přiznání připojila vedle svého vyjádření dohody o uznání dluhu. Těmito dohodami byl proveden důkaz a důkazní prostředky byly vyhodnoceny a učiněno skutkové zjištění o tom, že k tvrzenému postoupení pohledávek nedošlo, jestliže má být prokazováno právě předloženými listinami. Jestliže k postoupení pohledávek došlo, přestože v žalobě je tvrzen opak, avšak ten nebyl prokázán, pak je tu důvod ke zdanění ceny postoupení podle § 10 zákona o daních z příjmů. Zdaněním postoupené pohledávky v souladu se zákonem není žalobkyně nikterak omezena ve své smluvní volnosti a rozhodnutí proto není v rozporu s evropským právem. I argumentace neústavnosti napadeného rozhodnutí se opírá o tvrzení žalobkyně o tom, že k postoupení pohledávek nedošlo, což však nebylo prokázáno a k postoupení pohledávek došlo za cenu postoupení. Došlo-li ke zdanění postoupených pohledávek v souladu se zákonem, není napadené rozhodnutí neústavní. K žádnému selektivnímu výběru důkazních prostředků v souzené věci nedošlo, naopak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že předložené důkazní prostředky byly hodnoceny. Z důkazních prostředků pak plyne, že k převodu pohledávek došlo a okolnost, že nebylo uvěřeno tvrzení žalobkyně, které předloženým listinám neodpovídá, neznamená, že rozhodnutí je protiprávní a odporuje požadavkům ústavního práva. Zdaněním postoupené pohledávky nedošlo k porušení evropského práva, je-li v žalobě argumentováno svobodou volného pohybu. Krajský soud v předchozím řízení označil právní názor žalovaného za správný. Ke zrušení rozhodnutí došlo z jediného důvodu a sice proto, že jeden ze závazků zanikl splynutím a na žalovaném bylo, aby se s touto okolností vypořádal, což učinil v souladu s právním názorem soudu. Není tady tudíž rozpor s požadavky § 75 odst. 5 s.ř.s. K nedostatku procesních prostředků k nápravě vadného rozhodnutí soud uvádí, že daňový řád obsahuje jak řádné tak mimořádné opravné prostředky. Řádný opravný prostředek žalobkyní využit nebyl, o dalších opravných prostředcích bylo rozhodnuto. Dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost však opravným prostředkem ať již správného či vadného pravomocného rozhodnutí není. Nejde tu proto o to, že absentují procesní prostředky nápravy, ale o to, že žalobkyně řádný opravný prostředek nevyužila. Pro věc je však rozhodné, že napadené rozhodnutí není pro důvody v žalobě uvedené vadné. I v souvislosti s odkazem žalobkyně na poučovací povinnost nezbývá než poukázat na předmět řízení, které bylo ukončeno napadeným rozhodnutím, přičemž vady související s poučovací povinností zjištěny nebyly. Míní-li žalobkyně plněním poučovací povinnosti v řízení ukončeném dodatečným platebním výměrem z roku 2006, pak toto rozhodnutí a jemu předcházející řízení předmětem přezkoumání soudem není. Jestliže důkazními prostředky žalobkyně neprokázala svá tvrzení, pak nemůže být tvrzením žalobkyně přisvědčeno. Ve vyjádření žalovaného je obsažen jeho názor na obsah žaloby. Pro věc je pak podstatné, že napadené rozhodnutí netrpí vadami v žalobě tvrzenými. Z vyjádření žalovaného pak nelze dovodit, že je názoru, že dodatečný platební výměr je vadný. Na skutečnosti, že žalobkyně s odstupem několika dnů po doručení dodatečného platebního výměru v roce 2006 písemně sdělila, že vzdává se odvolání nelze nic měnit a z této skutečnosti je zapotřebí vycházet. Návrhu žalobkyně na výslech svědka Ing. Pavla Fantyše, ředitele žalovaného, nebylo vyhověno, protože se zřetelem k obsahu repliky žalobkyně vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s obsahem vyjádření žalovaného. Účelem výpovědi svědka však není výklad jeho právního názoru, ale svědeckou výpovědí je sledováno zjistit skutkové okolnosti, které svědek vnímal vlastními smysly. Taková situace jistě v případě ředitele žalovaného nenastala, na něm byla pouze aprobace napadeného rozhodnutí. Nezbývá než uzavřít, že není prokázáno, že žalobkyně odstoupila od smluv o postoupení pohledávky, k převodu pohledávky došlo v roce 2004, v původní daňové kontrole byly zhodnoceny důkazy žalobkyní nabídnuté a řízení bylo v roce 2006 pravomocně ukončeno dodatečným platebním výměrem, a za situace, kdy k postoupení pohledávek došlo není dodatečné daňové přiznání na daň nižší se zřetelem k žalobkyní připojeným důkazům oprávněné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

Poučení