10 Az 1/2013 - 52
Citované zákony (7)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce T. H., zast. JUDr. Hanou Homolkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Krajinská 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, Poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21.11.2012, čj. OAM-170/VL-18-LE18-2009, takto:
Výrok
Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odměna ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Haně Homolkové se přiznává ve výši 6.800,- Kč a bude vyplacena ze státních prostředků Krajským soudem v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.01.2013 č.j. 41 Az 1/2013-23 postoupena žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 21.11.2012, čj. OAM-170/VL-18-LE18-2009. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek pro udělení azylu stanovených v ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb, o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o azylu). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí, že žalobce podal dne 11.03.2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V této žádosti žalobce uvedl, že je kurdské národnosti, turecké státní příslušnosti, islámského náboženského vyznání a je členem Marxisticko Leninistické komunistické strany (dále též MLKP). Žalobce dále uvedl, že proti němu nikdy nebylo vedeno trestní stíhání, byl zaměstnán v rodinném obchodě, je svobodný, bezdětný a v dobrém zdravotním stavu. Dne 07.03.2009 Turecko opustil z důvodu strachu z potenciální možnosti jeho uvěznění a stíhání za účast na demonstraci v únoru 2009, kde bylo demonstrováno proti státu. Žalobce dále uvedl, že měl ve vlasti problémy z důvodu jeho členství ve straně MLKP, a proto se chtěl dostat do ČR, ačkoliv nebyla jeho cílovou destinací. Dále žalobce uvedl, že z důvodu spálení turecké vlajky, byl vyhozen ze střední školy, přestože byl nevinný. Několikrát byl kvůli účasti na demonstracích zadržen ve vazbě. Jeho rodina měla neustálé problémy s policisty vzhledem k jejich kurdské národnosti a alevitskému vyznání. Žádné další důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobcem uvedeny nebyly. Správní orgán v rámci tohoto řízení nejprve zkoumal naplnění důvodů pro udělení azylu podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, kdy by mohl být azyl udělen přednostně. Dle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, může být žadateli mezinárodní ochrana udělena, pokud je zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Správní orgán na základě výpovědí a na základě informací ohledně situace v Turecku dospěl k závěru, že žadatel nebyl v Turecku pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a není považován za člena MLKP. Správní orgán rovněž dospěl k závěru, že neexistuje důvod, proč by žadatel měl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Proti žadateli bylo v Turecku vedeno standartní vyšetřování poté, co žadatel ve škole spálil tureckou vlajku, v daném případě tudíž nelze hovořit o pronásledování. Žadatelovo stíhání za účast na protivládních demonstracích nebylo prokázáno, a to z důvodů nekonzistentních výpovědí žadatele, ale i na základě informace Ministerstva zahraničí, dle které proti žadateli není v současné době v Turecku vedeno žádné trestní stíhání. Správní orgán dospěl k závěru, že žadatel nebyl pronásledován ani z důvodu kurdské národnosti, přestože tvrdil, že jeho rodina měla kvůli své národnosti problémy již před jeho narozením. Žadatel však nedoložil žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by bylo možné dospět k závěru, že by se žadatel v důsledku své národnosti ocitl v horším postavení, než ostatní obyvatelé kurdské národnosti, či že by se kvůli své národnosti mohl důvodně obávat pronásledování. Žadatel rovněž zmínil své obavy z trestního stíhání, kterého se měl dopustit tím, že nechtěl nastoupit základní vojenskou službu. Neexistence ustanovení, které by zaručovalo právo nevykonávat vojenskou službu, však sama o sobě nezakládá důvod pro udělení azylu podle ust. § 12 zákona o azylu. Správní orgán shrnul, že žadatel odkazoval pouze na obecné problémy, které by eventuelně mohly potkat turecké obyvatele alevitského vyznání, takové úvahy však v žádném případě nelze považovat za pronásledování. Správní orgán závěrem uvedl, že v daném případě nejsou naplněny podmínky udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) ani b) zákona o azylu. Správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí dále konstatoval, že žadatel nenaplňuje ani podmínky pro udělení azylu v případě hodném zvláštního zřetele za účelem sloučení rodiny dle ust. § 13 zákona o azylu, proto mu nemůže být udělen azyl za účelem sloučení rodiny. Dále byly zkoumány podmínky pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu, kdy správní orgán shledal, že žadatel je plně právně způsobilou osobou a jeho zdravotní stav je, dle jeho prohlášení, v pořádku. Ani existenci rodinných vazeb na území ČR nelze, dle judikatury českých soudů, považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán dále přezkoumával naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Správní orgán z tvrzení žadatele a ani ze zjištěných informací neshledal, že by žadateli v Turecku hrozilo nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 § 14a zákona o azylu. Doplňková mezinárodní ochrana dle ust. § 14a zákona o azylu tudíž žadateli, z důvodu nenaplnění podmínek v něm stanovených, být udělena nemůže. Stejně tak žadatel nenaplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14b zákona o azylu za účelem sloučení rodiny, neboť žadatel nemá žádného rodinného příslušníka spadajícího pod odst. 2 předmětného ustanovení. Žadatel tudíž nenaplňuje žádný z důvodů, pro něž by mu mohla být poskytnuta mezinárodní ochrana. Shora uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou s tím, že má za to, že žalovaný porušil ust. § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též s.ř.s.), když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy ve smyslu ust. § 2 odst. 1 správního řádu a nedostatečně zvážil aplikaci ust. § 12 a § 14 zákona o azylu. Žalobci byla usnesením ze dne 12.03.2013 č.j. 10 Az 1/2013-37, k jeho žádosti, ustanovena, k ochraně jeho zájmů, zástupkyně JUDr. Hana Homolková, prostřednictvím které byla shora uvedená žaloba doplněna podáním ze dne 28.3.2013. Žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně k žalobě doplnil, že byl zkrácen na svých právech, když žalovaný v důsledku zjištěných skutkových tvrzení a provedených důkazů, dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Žalobce požaduje, aby byly opětovně přehodnoceny a zváženy důvody, pro něž by mu mohl být udělen azyl dle ust. § 12 zákona o azylu. Žalobce se z důvodu své národnosti a náboženského vyznání obává z pronásledování po návratu do Turecka. Žalobce dále vyzývá k opětovnému zvážení i ostatních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, a to i s odkazem na své manželství uzavřené s českou občankou. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce dne 11.03.2009 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že dne 07.03.2009 opustil svou vlast a téhož dne se letecky dopravil na území České republiky, která byla jeho cílovým státem. O budoucím řešení vzniklé situace nemá žádné představy, v minulosti nikdy o azyl nežádal, důvodem útěku z Turecka je obava z možného trestního stíhání v důsledku jeho členství v opoziční Marxisticko-Leninistické komunistické straně (MLKP). Obsahem spisu jsou dále protokoly o pohovorech, kterými správní orgán ve spolupráci s žadatelem v průběhu řízení upřesňoval, zda jsou v dané věci naplněny důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Z protokolů pořízených během pohovorů se žadatelem je zřejmé, že jeho výpovědi se značně liší v zásadních skutečnostech a lze říci, že jsou velmi nekonzistentní. Nejpatrnější rozdíly jsou zřejmé především v žadatelových výpovědích o jeho účasti v politické straně MLKP, kdy žadatel zprvu jednoznačně tvrdil, že je členem této strany, což potvrzovaly též jeho účasti na různých politických setkání této strany. Během dalších pohovorů však žadatel změnil své výpovědi, když tvrdil, že členem strany MLKP nikdy nebyl a je pouhým pasivním sympatizantem této strany. Další výrazný nesoulad jeho výpovědí byl zjištěn ohledně žadatelova tvrzení o trestní bezúhonnosti, kdy nejprve tvrdil, že trestně stíhán nikdy nebyl. Z dalších pohovorů však vyplývá, že žadatel trestně stíhán byl, jak dokládá zatykač vydaný na žadatele tamějším městským soudem. Žadatel do protokolů dále uvedl, že v roce 2004 byl vyloučen ze školy, a to z důvodu účasti na incidentu, při němž došlo ke spálení turecké vlajky, žadateli bylo následně znemožněno další studium. Pronásledována byla též žadatelova rodina, a to z důvodu jejich účasti ve straně MLKP, z důvodů národnostních i náboženských. Součástí spisu jsou dále dokumenty, jejichž obsahem jsou podrobné informace o situaci v Turecku, a to zejména zprávy o bezpečnostní situaci v Turecku, informace o současné situaci kurdské menšiny v Turecku a rovněž výroční zprávy Amnesty International. Žadatel do spisu doložil také rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 02.07.2012 č.j. CPR-5166-4/ČJ-2012-9CPR-V214, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ostrava ze dne 08.04.2009 č.j. CPOV-3532-10/ČJ-2009-0764PV-SV, kterým bylo žadateli uděleno správní vyhoštění. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se žadatel stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť dne 27.11.2010 uzavřel manželství s občankou České republiky D. T. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Žalobce ve svém návrhu předně namítá nesprávný postup žalovaného, který nezjistil skutkový stav takovým způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v takovém rozsahu, který by byl nezbytný s ohledem na okolnosti tohoto případu. Žalovaný dostatečně neuvážil, zda v daném případě žalobce nenaplňuje důvody pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu, a to s ohledem na intenzitu žalobcových obav o svůj život z důvodu jeho národnosti a náboženství, které vyznává. Dle ust. § 28 odst. 1 zákona o azylu bude mezinárodní ochrana ve formě azylu nebo doplňkové ochrany udělena, shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 a §14, udělí azyl přednostně. Posuzování naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany nejprve začíná úvahou o tom, zda lze žadateli udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu a v případě, že by nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu, posuzuje splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Zákon o azylu stanoví přesné pořadí, kdy je nejprve posuzováno, zda jsou naplněny důvody pro udělení dle ust. § 12 zákona o azylu, poté jsou posuzovány důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ust. § 13 zákona o azylu a naposledy se posuzují humanitární důvody udělení azylu dle ust. § 14 zákona o azylu. V případě, že pro udělení azylu nejsou naplněny důvody dle žádného z uváděných zákonných ustanovení, posuzuje se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Správní orgán se musí přesvědčivě vypořádat též s důvody, pro které azyl či doplňkovou ochranu žadateli neudělí (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 107/2008). Dle ust. § 12 zákona o udělení azylu, lze azyl cizinci udělit, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (a) nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (b). Azyl z důvodů uvedených ve shora citovaném zákonném ustanovení může být udělen, pokud je přiměřeně prokázáno, že cizinec je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, nebo v případě, že je přiměřeně prokázáno, že je pronásledován z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pronásledováním je ve smyslu § 2 téhož zákona třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Původcem pronásledování nebo vážné újmy (§ 14a) se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Za pronásledování nebo vážnou újmu se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný své závěry zakládal především na výpovědích žalobce, které získával během pohovorů s ním. Dalším zdrojem, ze kterého žalobce vycházel, byly obsáhlé informace o rozsudcích smrti a o popravách na území Turecka, informace o Anatolských alevitech, informace o následcích odmítání vojenské služby v Turecku, stranický tisk politické strany MLKP, informace o demonstracích pořádaných politickou stranou MLKP, informace o aktuální politické situaci v Turecku, informace o podmínkách v tureckých věznicích, informace o teroristických organizacích v Turecku, kopie webových stránek politické strany MLKP, program strany MLKP, hodnotící kritéria Turecka pro přístup do Evropské unie, obecné zprávy o Turecku, informace o postavení Kurdů v Turecku aj. S ohledem na veškeré shromážděné materiály a informace o situaci v Turecku a především s ohledem na protokoly o pohovorech s žalobcem krajský soud sdílí názor žalovaného, když má za to, že v projednávané věci nebyly naplněny důvody pro udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu. Z výpovědí žalobce je zřejmé, že jím podávané informace o jeho pronásledování v rodné zemi jsou značně nekonzistentní a v zásadních tvrzeních se na mnoha místech rozcházejí. Žalobce se předně prezentoval jako člen politické strany MLKP, když sdělil, že se mu líbil program této strany a byl účastníkem různých demonstrací a jiných akcí pořádaných touto stranou, kde se aktivně podílel na propagaci této strany. Z dalších záznamů o pohovorech je zřejmé, že zcela tento svůj profil negoval, když sdělil, že členem strany nikdy nebyl, byl pouze jejím pasivním sympatizantem. Žalobce dále uvedl, že důvodem opuštění jeho rodné země bylo jeho možné pronásledování z důvodu jeho účasti v této opoziční politické straně, což demonstroval svým zatčením ze dne 01.05.2007, kdy se účastnil oslavy svátku práce, kterou pořádala strana MLKP, během svého pobytu ve vazbě byl mučen a bit. Na tomto místě krajský soud opětovně shledal nekonzistentnost jeho výpovědí týkajících se trestního stíhání jeho osoby. Žalobce zpočátku uváděl, že nikdy nebyl trestně stíhán, přičemž v průběhu dalších pohovorů sdělil, že byl trestně stíhán hned dvakrát, a to poté, co během studia spálil tureckou vlajku a dále v roce 2006 během demonstrace. V rámci pohovoru ze dne 17.09.2010 naopak sdělil, že byl poprvé zadržen dne 29.03.2004 po dobu pěti dnů, dále dne 18.05.2006 po dobu 16 dnů, dále 01.05.2007 po dobu jedenadvaceti dnů a naposledy v roce 2008. Jako důkaz o shora uváděných trestních stíhání, žalobce předložil dokument o ústním jednání se státním zástupcem, zatykač a oznámení o vydání zatykače na jeho osobu. Dle informace Zastupitelského úřadu v Ankaře jsou však tyto dokumenty falešné a žalobce si je pořídil zjevně účelově, aby tak doložil autenticitu svých tvrzení o trestním stíhání v Turecku, která proti němu byla vedena. Krajský soud se plně ztotožňuje se závěry správního orgánu, který zcela dostatečně zvážil všechna zjištěná tvrzení, skutečnosti i důkazy, a odkazuje na podrobné a zcela vyčerpávající zdůvodnění obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že žalobce pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebyl a nenaplňuje tak důvody pro udělení azylu dle ust. § 12a zákona o azylu. Z ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje jen takový žadatel o azyl, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce v této souvislosti zmínil, že byl pronásledován z důvodu své kurdské národnosti a z tohoto důvodu měla problémy také celá jeho rodina. Toto tvrzení dokládá incidentem, kdy během studia došlo ke spálení turecké vlajky, za což byl ze školy vyloučen a bylo mu znemožněno další studium. K tomuto dále uvedl, že měl kvůli své kurdské národnosti a náboženskému vyznání problémy rovněž se svými spolužáky a s ředitelem školy. Z výpovědi žalobce je zřejmé, že následkem incidentu se spálenou tureckou vlajkou, bylo standartní vyšetřování tohoto činu, o pronásledování se v daném případě nejednalo, a to i s ohledem na shora uvedenou definici pojmu pronásledování. Z materiálů shromážděných ministerstvem vnitra bylo zjištěno, že politická situace v Turecku je stabilní. I přes mnohé pozitivní změny a pokroky, které v zemi proběhly, jsou zde zřejmé určité nerovnosti a napětí mezi tureckou majoritou a kurdským etnikem. Správní orgán připouští určité znevýhodnění kurdského obyvatelstva, nicméně je zřejmé, že toto znevýhodnění nenabývá takové intenzity, aby se mohlo jednat o pronásledování. Správní orgán neshledal odůvodněnou ani další žalobcovu obavu z pronásledování či trestního stíhání, kterou ten vyjádřil v souvislosti s jeho nenastoupením na základní vojenskou službu. Krajský soud sdílí i tento závěr žalovaného, když z informací o situaci v Turecku je zjevné, že se v turecké armádě nerozlišuje mezi Turky, Kurdy a jinými etnickými skupinami a není pravděpodobná žádná represe či diskriminace osob z důvodu jejich etnického původu či z důvodu náboženských. Z výpovědí žalobce je navíc patrné, že tomuto nebyla výzva k nástupu na vojenskou službu vůbec zaslána, žalobcova obava z diskriminace v průběhu výkonu základní vojenské služby se tudíž jeví spíše účelovou. K tomuto krajský soud navíc dodává, že sama skutečnost, kdy žalobci v jeho rodné zemi není umožněno odmítnout nástup na základní vojenskou službu, není důvodem pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu. Žalobce se k celé problematice důvodnosti jeho pronásledování z důvodů náboženských či národnostních vyjadřuje po celou dobu pouze v obecné rovině. I z tohoto důvodu nezbývá, než souhlasit se závěry žalovaného, který opět zcela vyčerpávajícím a obsáhlým způsobem zhodnotil naplnění důvodů ust. § 12b zákona o azylu s tím, že podmínky pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanovení splněny nejsou. Dle ust. § 13 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner azylanta (a), svobodné dítě azylanta mladší 18 let (b), rodič azylanta mladšího 18 let (c), zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13 (d), nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let (e). Z dikce citovaného zákonného ustanovení, dle kterého je možné udělit cizinci tzv. azyl za účelem sloučení rodiny je zjevné, že žalobce ani tyto podmínky nenaplňuje, když žalobcovým rodinným příslušníkem není žádný ze subjektů uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. Z výpovědi a z důkazů předložených žalobcem je patrné, že žalobce v roce 2009 uzavřel manželství s českou občankou. Vzhledem k nesplnění těchto zákonných důvodů, žalobci nelze udělit azyl ani za účelem sloučení rodiny dle ust. § 13 zákona o azylu, jak žalovaný správně zhodnotil v předmětném rozhodnutí. Dle ust. § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů. O humanitární azyl cizinec nemůže žádat, lze jej udělit pouze na základě úvahy ministerstva vnitra. Žalovaný v rámci svého rozhodnutí zhodnotil i tento důvod pro udělení azylu a shledal, že v projednávané věci není důvod pro udělení tohoto typu azylu. Tento svůj názor dovozuje ze skutečnosti, že žalobce je osobou dospělou, plně právně způsobilou a jeho zdravotní stav je, dle jeho slov, v pořádku. Dle komentáře k ust. § 14 zákona o azylu lze za důvody, jež lze označit jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu, považovat například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory. S ohledem na znění citovaného ustanovení je zřejmé, že správní orgán má poměrně široký prostor pro úvahy ohledně naplnění důvodů pro udělení azylu, ovšem i tyto úvahy musí mít určitý základ. Z výpovědí žalobce je zřejmé, že je zdravotně zcela v pořádku a jeho rodná země zjevně nebyla zasažena žádnou humanitární katastrofou, je tedy zřejmé, že ani existence těchto důvodů nebyla prokázána a žalobci tak udělit azyl dle ust. § 13 zákona o azylu nelze, jak správně shledal žalovaný. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle ust. § 12, §13 a § 14 zákona o azylu, přezkoumával správní orgán dále důvody pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a a § 14b tohoto zákona. Dle ust. § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. K udělení této doplňkové mezinárodní ochrany je třeba, aby všechny shora uváděné podmínky byly splněny kumulativně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 50/2008). Žadatel se musí nacházet mimo zemi svého původu, musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba) vážné újmy, nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu a nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule. Dle odst. 2 shora uvedeného zákonného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti (a), mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu (b), vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (c), nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (d). S ohledem na nutnost kumulativního naplnění všech shora uvedených podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu, zkoumal správní orgán především hrozící nebezpečí vážné újmy, která by žalobci mohla nastat v případě jeho návratu do Turecka. Správní orgán v této své úvaze vycházel především z výpovědí žalobce a rovněž z informací nashromážděných o situaci v Turecku během celého řízení. Shodně jako v případě posuzování naplnění podmínek dle ust. § 12 zákona o azylu správní orgán shledal, že nebylo prokázáno, a to jak z předmětné výpovědi, tak z nashromážděných informací, že by žalobci v jeho vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti, neboť trest smrti byl v Turecku zrušen. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobci hrozila vážná újma způsobená mučením, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, vážným ohrožením života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a stejně tak nebylo prokázáno, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud se i s tímto závěrem žalovaného ztotožňuje a považuje jej za správný, když navíc veškeré tyto skutečnosti již byly více než dostatečně prokázány v rámci přezkumu naplnění důvodů dle ust. § 12 zákona o azylu, ze kterých je patrno, že žalobci v Turecku žádná shora uvedená vážná újma nehrozí. Ostatně ani žalobce žádný konkrétní důvod či situaci, která by prokazovala riziko této závažné újmy, neuvedl, o situaci Kurdů v Turecku hovořil vždy pouze v obecné rovině. V případě konkrétní újmy, vzniklé mu v souvislosti s účastí na politických demonstracích a jiných akcích, podával v průběhu pohovorů vždy velmi nekonzistentní a různorodé informace, ze kterých v žádném případě jednoznačně nelze dovozovat, že by jejich následkem mohla být důvodná obava z hrozící závažné újmy. Správní orgán závěrem přezkoumával naplnění podmínek dle ust. § 14b zákona o azylu, jenž obsahuje další důvody pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany, a to za účelem sloučení rodiny v případech hodných zvláštního zřetele. Dle ust. § 12b zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Dle ost. 2 tohoto ustanovení se rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany (a), svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let (b), rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let (c), zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13 (d), nebo svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let (e). V tomto případě krajský soud, shodně se správním orgánem, shledal, že v České republice žádnému z rodinných příslušníků žalobce nebyla udělena doplňková ochrana. Toto své zjištění krajský soud opřel o výpovědi žalobce a stejně tak o zjištění správních orgánů, ze kterých vyplývá, že žalobce žádného takového rodinného příslušníka v České republice nemá. Závěrem krajský soud uvádí, že postup žalovaného správního orgánu shledává zcela souladným se zákonem, neboť v posuzovaném případě nebylo shledáno naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Stejně tak nebyl prokázán žádný z důvodů pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany dle ust. § 14a a 14b zákona o azylu. Dle názoru soudu správní orgán, v rámci vyčerpávajícího a naprosto řádně odůvodněného rozhodnutí, zvážil a správně zhodnotil všechny okolnosti posuzované žádosti. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Odměna soudem ustanovené zástupkyni žalobce byla přiznána v částce 6.800,- Kč za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, doplnění žaloby) po 3.100,- Kč podle § 7 a 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu a 2x režijní paušál po 300,- Kč. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.