10 Az 1/2015 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce P.A, státního příslušníka Kosovské republiky, bytem v ČR: X, zast. JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, č.j. OAM-267/ZA-ZA14-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Ustanovenému tlumočníkovi Mgr. A.K., IČ 741 63 001, sídlem v Praze 5, U Kříže 9/625, se přiznává odměna v částce 2.539 Kč a bude vyplacena Krajským soudem v Českých Budějovicích do 30dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud) byla dne 4. 2. 2015 doručena žaloba proti rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, č.j. OAM-267/ZA-ZA14-2014, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu). Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, ve správním řízení nebyly zajištěny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že žalobci bylo vyhrožováno soukromými osobami, ze strany veřejné moci se však žalobci dostalo dostatečné podpory, a pokud žalobce s prací místní policie nebyl spokojen, měl se obrátit na příslušné orgány. Žalobce však s ohledem na intenzitu zásahu ze strany těchto osob a s ní spojené hrozící nebezpečí nemohl čekat na výsledky policejního šetření a musel území domovského státu opustit. Žalobce navíc ztratil důvěru v policii, a to po předchozích bezvýsledných šetřeních v jeho věci, kdy měl dokonce podezření na možnou spolupráci policistů s danou nelegální skupinou. Dále byla namítnuta účelovost tvrzení žalované obsaženého v napadeném rozhodnutí, kterým poukázala na rozpory ve výpovědích žalobce, jež jeho tvrzení značně znevěrohodňují. Žalovaný se snaží zlehčovat žalobcovu situaci včetně samotného napadení, přičemž naproti tomu si žalovaný neopatřil žádný důkaz svědčící o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Žalobce dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Nejvyššího správního soudu, z níž se podává povinnost nevydávat cizince na území státu, kde mu hrozí nelidské zacházení. Není přitom podmínkou, aby původcem vážné újmy byl veřejnoprávní subjekt. Z hlediska naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany je povaha daného subjektu nerozhodná. Poukázáno je rovněž na žalobcovy rodinné vazby na území ČR, které by v důsledku jeho nuceného vycestování byly významným způsobem narušeny. Na území ČR žije manželka společně s jejich synem, který navštěvuje mateřskou školu a v současné době byl přijat do základní školy. Na tomto území dále žijí manželčiny rodiče a její bratr, přičemž bratr společně s jejím otcem mají české státní občanství, ostatním členům rodiny byl na tomto území povolen trvalý pobyt. Již nutnost pouhého vycestování z ČR by byl nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce, znamenalo by rozdělení fungující rodiny a zpřetrhání citových vazeb mezi členy rodiny. Pokud žalovaný vyjádřil pochybnost o fiktivnosti manželského vztahu žalobce s jeho manželkou, pak se jedná o tvrzení zcela mylné, nepodložené žádnými objektivními skutečnostmi. Vycestování celé žalobcovy rodiny do Kosova není s ohledem na důvodnou obavu této rodiny o životy jejích členů možné, neboť výhružky nelegální organizace směřovaly nejen vůči žalobci, ale i vůči této jeho rodině. Závěrem žalobce uvádí, že nepopírá snahu o legalizaci svého pobytu na území ČR prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany, avšak s ohledem na ohrožení jeho života návratem do Kosova z důvodů žádosti o udělení pobytu v ČR, není jiný způsob legalizace jeho pobytu na tomto území možný. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V rámci vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcem tvrzené skutečnosti osvědčující důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu lze označit jako nezákonné jednání směřující ze strany soukromých osob, které ve vztahu k žalobci nebylo zapříčiněno důvody taxativně vymezenými zákonem o azylu. Jednání těchto soukromých osob nemělo původ v žalobcově rase, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo v zastávání politických názorů. Žalobce navíc výslovně prohlásil, že se státními orgány v Kosovu nikdy neměl žádné potíže. Pronásledování ze strany soukromých osob lze v daném řízení připustit, avšak pouze za situace, kdy veřejná moc na území daného státu není samostatně schopna či ochotna odpovídajícím způsobem zabezpečit ochranu žalobce. Toto však v daném případě konstatovat nelze, neboť policisté, na něž se žalobce obrátil, mu pomoc neodmítli a jeho žádostí se dále zabývali. Situaci žalobce před jeho odjezdem z vlasti nelze označit za tristní, jak sám uvádí. O tomto závěru svědčí žalobcovy rozporné výpovědi, a to i v porovnání s jím předloženými listinnými důkazy. Žalovaný dále uvedl, že se žalobce zjevně snaží zlegalizovat svůj pobyt na území ČR prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany formou azylu. Takový postup žalobce je nepřípustný, a to i s ohledem na zbývající členy jeho rodiny, kdy jeho manželka se synem zde mají povolen trvalý pobyt a jeho tchán spolu s jeho švagrem zde dokonce mají uděleno státní občanství. Žalobce tak zjevně disponuje informacemi o dalších možnostech legalizace svého pobytu prostřednictvím standardních institutů. Žalovaný rovněž nesdílí závěr žalobce o zásadním rozkolu rodiny, když má za prokázané, že žalobcova manželka společně s jejich synem žili se žalobcem v Kosovu, kdy jeho manželka každé tři měsíce po dobu jednoho měsíce odjížděla do ČR za prací, přičemž jinak trvale žije v Kosovu. Žalobce rovněž v minulosti následovala do Norska, kde žalobce žil jako manžel jiné ženy a kde mu následně též porodila syna, a to ještě v době, kdy byl ženatý s norskou občankou. Je tedy pouze na jeho manželce, zda bude žalobce do jejich vlasti následovat. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat důvodnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 12. 6. 2014 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Důvodem této žádosti byla žalobcova obava o život zapříčiněná konfliktem s ilegální organizací „Albánská národní armáda“. Tato organizace žalobci v Kosovu vyhrožovala zabitím v případě, že jim nedodá osobu jménem S.M., s nímž byl vzhledem ke svému zájmu o nákup pozemků v jeho vlastnictví v kontaktu. S.M. měl během války zabít větší množství lidí, za což se mu tato ilegální organizace prostřednictvím žalobce chtěla pomstít. Z tohoto důvodu žalobce z Kosova uprchl do České republiky, kde má trvalý pobyt udělena jeho manželka a tchýně. Tchán společně se švagrem žalobce již získali v České republice občanství. Nezletilý syn žalobce o udělení trvalého pobytu požádal. V posledních deseti letech se žalobce zdržoval v Kosovu (do roku 1998), v Norsku (od roku 1998 do roku 2011), v Kosovu (od roku 2011 do roku 2013), v Rakousku (v roce 2013) a v České republice (od listopadu či prosince roku 2013 dosud). Česká republika je žalobcovým cílovým státem, rád by zde pracoval s chemickými výrobky, které vyrábí jeho bratr jakožto spolumajitel firmy. V Kosovu žalobce nemá žádné rodinné příslušníky. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že se necítí příliš dobře, trpí stavy úzkosti a z tohoto důvodu nosí krční límec a byl mu předepsán Neurol. K otázce svého návratu do Kosova žalobce sdělil, že se tam nikdy nevrátí, neboť se bojí o svůj život, stejně tak jako v jiných albánských zemích, kde jsou schopni jej vyhledat a zabít. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že žalobci byl v Norsku v minulosti vydán zákaz pobytu, a to v souvislosti se soudním řízením vedeným s jeho tehdejší manželkou norského původu. V rámci tohoto řízení bylo konstatováno, že se ze strany žalobce jedná o účelové manželství založené s úmyslem získat povolení k pobytu. Následně se žalobce vrátil do Kosova, kde mají dům jeho rodiče, v němž mu byly dány k dispozici dva pokoje. V Kosovu s bratrem plánovali rozšířit jeho podnikání a za tímto účelem chtěli odkoupit pozemky od S.M., který byl Srb a pozemků na kosovském území se chtěl po válce zbavit. Žalobce s ním jednal jednou osobně, a to v Srbsku, blízko hranic s Kosovem, následně zhruba pětkrát telefonicky. Po tomto jednání se s žalobcem spojila ilegální organizace, která jej následně kontaktovala pravidelně s tím, že mu vyhrožovala zabitím, pokud jim S.M. nedodá. Žalobce se opakovaně obracel na policii, která celý případ začala šetřit, za tímto účelem byli žalobce i jeho otec vyslýcháni, nicméně k žádnému výsledku nedošla, neboť žalobce byl kontaktován z anonymních čísel. Žalobce k policii později ztratil důvěru, neboť v dalších telefonických výhružkách mu bylo sděleno, že vědí, že žalobce kontaktoval policii. Dne 9. nebo 10. března 2013 byl žalobce během jízdy vozidlem zastaven 4 ozbrojenými osobami v maskách, kteří jej mučili a vyhrožovali mu smrtí. Žalobce byl propuštěn, když slíbil, že jim S.M. přivede. Následující den žalobce společně se svým nezletilým synem z Kosova uprchl. Manželka žalobce zůstala v Kosovu, avšak již v té době žila v České republice, kam se vždy na jeden měsíc každé tři měsíce vracela. Následně žalobcův bratr převzal dopis adresovaný žalobci od ilegální organizace, který byl nazván rozsudkem, v němž je žalobce a jeho rodina odsuzován k smrti. Původním záměrem žalobce bylo požádat o trvalý pobyt na území Rakouska, kde mu však bylo sděleno, že se dle Dublinského nařízení musí sloučit s rodinou a za tímto účelem požádat o trvalý pobyt v ČR. Součástí spisu jsou dále dokumenty, jejichž obsahem jsou podrobné informace Mezinárodní organizace pro Migraci o situaci v Kosovu, Výroční zpráva Human Rights Watch 2014 a zpráva Evropské komise o pokroku 2013 (Policie). Součástí spisu je rovněž dokument opatřený hlavičkou ilegální kosovské organizace nazvaný „Rozsudek“, jímž je žalobce společně se svou rodinou odsuzován k smrti pro nesplnění zadaných úkolů. Z obsahu tohoto dokumentu se rovněž podává, že žalobce zradil tuto ilegální organizaci, neboť celou věc řešil s policií. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ve věci mezinárodní ochrany ze dne 9. 12. 2014 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Tento závěr žalovaný učinil na základě výpovědí žalobce, z nichž se podává, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze učinit závěr, že ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Důvodem opuštění Kosova byly problémy se soukromými osobami. Konstatována nebyla ani odůvodněná obava z pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce vyloučil jakékoliv potíže se státními orgány a neuvedl ani žádné další skutečnosti relevantní pro konstatování pronásledování z azylových důvodů. Konflikt, který v žalobci vyvolal obavu o život, a který byl následně důvodem pro opuštění Kosova, byl nezákonným jednáním ze strany soukromých osob, které byly vedeny snahou se žalobci pomstít za jeho obchodní kontakt s jinou soukromou osobou. Původcem pronásledování tak zjevně nebyla veřejná moc. Pronásledování by bylo možné konstatovat i v případě osoby soukromé, avšak pouze v případě, kdy by veřejná moc nebyla schopna zajistit žalobci ochranu před pronásledováním. O tuto situaci se však v daném případě nejednalo, neboť policisté, na něž se žalobce hned dvakrát obrátil, mu pomoc neodmítli, jeho stížnost prošetřili a nelze jim přičítat k tíži, že se jim nepodařilo objasnit totožnost osob, které žalobci telefonicky vyhrožovaly. V této souvislosti žalovaný poukázal na podkladové informace o situaci v Kosovu, z nichž je patrné, že právě místní policie je nejspolehlivějším orgánem v tomto státu. Pokud žalobce nebyl s prací policie spokojen, měl možnost obrátit se na policejní inspektorát či disciplinární komisi. Toto však žalobce neučinil, nevyužil k ochraně svých práv všech dostupných mechanismů a nelze tudíž dospět k závěru, že by mu ze strany orgánů veřejné moci nebyla adekvátní pomoc zajištěna. Žalobcem poukazovaná situace v Kosovu se žalovanému nejeví natolik tristní, jak se v průběhu správního řízení snažil nastínit. Tento závěr žalovaný učinil s ohledem na nesrovnalosti v žalobcových výpovědích, a to i v porovnání s listinnými důkazy, jež jsou obsahem správního spisu. Z obsahu jeho výpovědí je naopak zřejmá snaha o nadhodnocení jím tvrzených potíží a rovněž snaha dosáhnout prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany legalizace svého pobytu v ČR. K tomuto žalovaný uvedl, že není možné pro účely legalizace pobytu na území ČR zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany, kterým je v daném případě azyl. Žalobce má možnost využít mnoha dalších institutů k legalizaci svého pobytu na tomto území, které mu poskytuje zákon o pobytu cizinců. Ke zdravotnímu stavu žalobce žalovaný poukázal na zprávy o situaci zdravotní péče na území Kosova, z nichž je zřejmá povinnost těchto zdravotnických institucí zajistit pomoc každému občanu Kosova bez diskriminace. Občané Kosova mají právo na žádost o sociální pomoc či důchod. Žalobce se navíc hlásí k albánské národnosti, která je v kosovu většinová a nelze tudíž konstatovat jeho příslušnost k národnostní menšině, pro kterou by eventuelně mohl být diskriminován. Nelze tudíž dovodit, že by žalobce v případě svého návratu do vlasti neměl přístup k adekvátní zdravotní péči. Ve vztahu k žalobcem předloženému dokumentu nazvanému „Rozsudek“ žalovaný konstatoval, že tento nezakládá azylově relevantní důvod. Žalovaný poukázal na rozpornost obsahu tohoto dokumentu s žalobcovou výpovědí. Žalobce má možnost po návratu do Kosova předložit tento dokument odpovědným orgánům s žádostí o prošetření. Žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu ve smyslu ust. § 13 zákona o azylu, neboť se nejedná o rodinného příslušníka azylanta. Důvod pro udělení azylu nebyl shledán ani ve vztahu k ust. § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělou svéprávnou a práceschopnou osobou se schopností zajišťovat si své životní potřeby. Žalobce se aktuálně nenachází v ohrožení života a jeho zdravotní stav nevyžaduje specializovanou léčbu. Žalobce může odpovídající zdravotnickou pomoc získat i na území Kosova, jak vyplývá z již výše zmíněných zpráv o situaci ve zdravotnictví v Kosovu. Žalovaný v případě žalobce neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný neshledal ani důvodu pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu. Žalobce neuvedl a správním orgánem nebyly nalezeny žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením či vykonáním trestu smrti. Nebylo rovněž shledáno, že by žalobci v zemi jeho původu hrozilo mučení či nelidské nebo ponižující zacházení. Ze strany kosovských státních orgánů nelze dospět k závěru, že by žalobci byla odmítnuta pomoc či že by mu nebyla poskytnuta dostatečná pomoc. Tamější orgány věc prošetřily, avšak nepodařilo se jim identifikovat původce výhružných telefonátů. Po fyzickém útoku se žalobce na policii již neobrátil. Žalovaný rovněž konstatoval, že v Kosovu neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by ve vztahu k žalobci bylo lze považovat za vážnou újmu. Žalovaný neshledal, že by vycestování žalobce ze země jeho původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce má možnost legalizovat svůj pobyt na území ČR prostřednictvím institutů, jež mu nabízí zákon o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce má zakázán pobyt v schengenském prostoru a z tohoto důvodu musí po stanovenou dobu vycestovat z území států Schengenu, není možno považovat za rozpor s mezinárodními závazky ČR. Žalovaný v této souvislosti poukázal na závazky ČR z mezinárodních smluv, které jsou však vázány na skutečné a nikoli fiktivně uzavřené manželství, jak dovozuje též judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Je pouze věcí manželky žalobce, zda bude svého muže následovat do země jejich vlasti. Společný život mohou vést i v zemi svého původu. Závěrem žalovaný konstatoval, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Zákon o azylu stanovuje přesné pořadí, kdy je nejprve posuzováno, zda jsou naplněny důvody pro udělení dle ust. § 12 zákona o azylu, poté jsou posuzovány důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ust. § 13 zákona o azylu a naposledy se posuzují humanitární důvody udělení azylu dle ust. § 14 zákona o azylu. V případě, že pro udělení azylu nejsou naplněny důvody dle žádného z uváděných zákonných ustanovení, posuzuje se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Správní orgán se musí přesvědčivě vypořádat též z důvodů, pro které azyl či doplňkovou ochranu žadateli neudělí (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 107/2008). Dle ust. § 28 odst. 1 zákona o azylu bude mezinárodní ochrana ve formě azylu nebo doplňkové ochrany udělena, shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 a §14, udělí azyl přednostně. Dle ust. § 12 zákona o udělení azylu lze azyl cizinci udělit, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (a) nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (b). Azyl z důvodů uvedených ve shora citovaném zákonném ustanovení může být udělen, pokud je přiměřeně prokázáno, že cizinec je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, nebo v případě, že je přiměřeně prokázáno, že je pronásledován z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pronásledováním je ve smyslu § 2 téhož zákona třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Původcem pronásledování nebo vážné újmy (§ 14a) se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Za pronásledování nebo vážnou újmu se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu. Žalobce ve svém návrhu předně namítá žalovanou nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalovaná v této souvislosti učinila nesprávný závěr o žalobcově možnosti obrátit se v domovském státě na orgány příslušné prošetřit postup policie v záležitosti vyhrožování nelegální organizací žalobci. Žalobce neměl možnost toto řešení využít, neboť z obavy o svůj život, neměl pro takový postup dostatek času. Žalobce navíc ztratil důvěru v místní policii. Z žádosti o udělení mezinárodní ochrany a z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že mu v Kosovu bylo zprvu vyhrožováno telefonicky, a to jednou týdně či jednou za deset dnů. Výhružky byly vůči žalobci činěny, neboť v minulosti měl jednat o koupi pozemků v Kosovu od osoby jménem S.M., který byl hledán ilegální organizací Albánská národní armáda, protože měl během války zabít mnoho lidí. Tato organizace po žalobci požadovala, aby jim S.M. přivedl. Telefonické výhružky se stupňovaly, žalobci bylo vyhrožováno zabitím, a z tohoto důvodu žalobce kontaktoval policii. Policie se snažila celou záležitost prošetřit, za tímto účelem byl žalobce předvolán k výslechu a šetření bylo provedeno i u žalobce doma, kde byl vyslýchán jeho otec. Žalobce byl poté znovu předvolán a bylo mu sděleno, že na celém případu policie začala pracovat, avšak vzhledem k anonymnímu telefonnímu číslu se nepodařilo vypátrat, kdo žalobce kontaktoval, případ zůstal otevřen, neboť nebylo rozhodnuto o jeho odložení. Poté byl žalobce napaden neznámou ozbrojenou skupinou mužů, kteří jej zastavili v autě. Tito muži jej mučili, vyhrožovali mu zbraní a strkali mu hlavu pod vodu. Po tomto útoku žalobce pustili, když jim přislíbil, že jim S.M. přivede. Po návratů domů byl ošetřen pouze matkou, na policii jít nechtěl, neboť v ní ztratil důvěru poté, co mu bylo útočníky sděleno, že vědí, že byl na policii. Po tomto incidentu žalobce spolu se svým synem z Kosova utekl, když z místa bydliště odjel taxíkem a nechal se převést převaděči do Rakouska. Ze záhlaví písemnosti nazvané „Rozsudek“ adresované žalobci bylo zjištěno, že jeho původcem by měla být Albánská národní armáda. Obsahem je sdělení žalobci o vědomosti této skupiny o žalobcově návštěvě policie. Žalobce byl tímto dokumentem odsouzen spolu se svou rodinou k smrti, a to na území všech albánských států. Z výše uvedeného je zřejmé, že dle tvrzení žalobce došlo k jeho pronásledování ze strany soukromých osob, ilegální skupiny „Albánská národní armáda“. Takový subjekt není státním orgánem, stranou nebo organizací ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jedná se o ilegální skupinu reprezentující organizovaný zločin na území Kosova. V daném případě lze konstatovat, že na žalobcem tvrzenou situaci nelze vztáhnout ani větu druhou ust. § 9 odst. 2 zákona o azylu, neboť i ze sdělení samotného žalobce se podává, že policie se jeho žádostí zabývala, když zahájila vyšetřování v dané věci a za tímto účelem provedla výslech žalobce i jeho otce. Dále je zřejmé, že se snažila vypátrat původce anonymních telefonátů, přičemž v tomto pátrání nebyla úspěšná. Místní policii nelze přičítat za vinu, že se jí nepodařilo najít původce telefonátů, který žalobce kontaktoval z anonymního telefonního čísla. Z uvedeného je zřejmé, že kosovská policie nebyla v případě žalobce nečinná a naopak se snažila celou věc vyšetřit. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že tento případ nechala policie otevřený a nebyl odložen. Pokud žalobce nebyl spokojen s prací místní policie, měl možnost se obrátit na příslušné policejní složky, které by provedly přešetření postupu vyšetřujících policistů. Ze zprávy o pokroku Ministerstva vnitra ČR – Kosovo, Evropská komise, Brusel 16. října 2013 vyplývá, že je policie v zemi vnímána jako nejspolehlivější orgán tohoto státu. Bylo zřízeno policejní ředitelství pro ochranu svědků. Kosovská policie se dále zaměřila na dosahování výsledků v boji proti organizovanému zločinu. Ze zprávy ČTK/Evropa, ES, NATO ze dne 12. 6. 2012 dále vyplývá, že Evropská unie prodloužila svou justiční a policejní misi (EULEX) v Kosovu. Účelem této mise je posílení bezpečnostních kapacit v Kosovu a nápomoc kosovským úřadům se zaváděním demokratického státu, především v oblasti soudnictví a policie. Ze všech uvedených důkazů se podává, že v daném případě nebyly naplněny důvody stanovené v § 12 zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce byl pronásledován za uplatňování svých politických práv a svobod nebo že by měl opodstatněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu lze rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner azylanta (a), svobodné dítě azylanta mladší 18 let (b), rodič azylanta mladšího 18 let (c), zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13 (d), nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let (e). Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že manželka žalobce společně s jejich synem žijí v České republice, kde mají oba povolený trvalý pobyt. V České republice dále žijí manželčiny rodiče a bratr, přičemž tchán žalobce spolu s jeho švagrem získali české státní občanství. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nemá rodinného příslušníka, jemuž by byl udělen azyl podle ust. § 12 nebo § 14 zákona o azylu a soud tudíž neshledal důvod pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu ust. § 13 zákona o azylu. Dle ust. § 14 zákona o azylu lze žadateli udělit tzv. humanitární azyl, a to tehdy, pokud nebude v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěn důvod pro její udělení podle ust. § 12. V takovém případě lze azyl udělit z humanitárního důvodu v případě hodném zvláštního zřetele. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neshledal důvody pro udělení tzv. humanitárního azylu, neboť konstatoval, že žalobce je dospělou svéprávnou a práceschopnou osobou, která je objektivně schopna zajišťovat své životní potřeby. Ve vztahu k žalobcově zdravotnímu stavu žalovaný uvedl, že z lékařské zprávy neshledal, že by se žalobce aktuálně nacházel v ohrožení života nebo že by jeho zdravotní stav vyžadoval vysoce specializovanou léčbu. Žalovaný v této souvislost uvedl, že žalobce může odpovídající lékařskou péči získat i v Kosovu, byť je úroveň této služby v Kosovu nižší než v České republice. Dle komentáře k ust. § 14 zákona o azylu lze za důvody, jež lze označit jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu, považovat například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory. Z ambulantní lékařské zprávy ze dne 7. 6. 2014 bylo zjištěno, že žalobce v této době pobýval na území České republiky zhruba půl roku, pracoval na stavbě, uvedl, že je dlouhodobě zdráv a neužívá žádné léky. Lékař u žalobce konstatoval neuroticko-depresivní projev, jemný neurotický třes a jinak somaticky zcela normální nález. Diagnostikován byl nepříliš těžký CC syndrom s pravděpodobnou neurotickou nadstavbou. Žalobci byl předepsán vhodný medikament a byl mu doporučen krční límec a klidový režim. Z žádosti o udělení mezinárodní ochrany a z protokolu o pohovoru k této žádosti bylo zjištěno, že žalobce uvedl, že trpí stavy úzkosti. Norský lékař mu diagnostikoval migrénu, český lékař mu sdělil, že tento stav má způsobený stresem. Ze všech uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobce důvody pro udělení tzv. humanitárního azylu nenaplňuje. Byť z uvedených důkazů provedených ve správním řízení lze konstatovat určité zdravotní obtíže, tyto však nejsou závažného charakteru. Nelze říct, že by žalobce trpěl těžkou nemocí či zdravotním postižením. Tyto zdravotní komplikace navíc žalobce začal řešit vyhledáním lékařského ošetření až po půl roce svého života v České republice, kdy navíc v této době již pracoval na stavbě jako dělník. Zdravotní problémy spíše neurotického rázu navíc byly lékařem zaléčeny, a to prostřednictvím příslušné medikace. Uvedené zdravotní obtíže žalobce krajský soud shodně se správním orgánem neshledal jako důvody zvláštního zřetele hodné. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle ust. § 12, §13 a § 14 zákona o azylu, přezkoumával krajský soud dále důvody pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a a § 14b tohoto zákona. Dle ust. § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. K udělení této doplňkové mezinárodní ochrany je třeba, aby všechny shora uváděné podmínky byly splněny kumulativně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 50/2008). Žadatel se musí nacházet mimo zemi svého původu, musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba) vážné újmy, nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu a nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule. Dle odst. 2 shora uvedeného zákonného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti (a), mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu (b), vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (c), nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (d). Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgán, s ohledem na nutnost kumulativního naplnění všech shora uvedených podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu, zkoumal především hrozící nebezpečí vážné újmy, která by žalobci mohla nastat v případě jeho návratu do Kosova. Správní orgán v rámci této úvahy vycházel především z výpovědí žalobce a rovněž z informací nashromážděných o situaci v Kosovu během celého řízení. Shodně jako v případě posuzování naplnění podmínek dle ust. § 12 zákona o azylu správní orgán shledal, že nebylo prokázáno, a to jak z předmětné výpovědi, tak z nashromážděných informací, že by žalobci v jeho vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobci hrozila vážná újma způsobená mučením, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, vážným ohrožením života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a stejně tak nebylo prokázáno, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Pokud by žalobci reálně hrozilo nebezpečí, pak pouze ze strany soukromých osob. Ani tuto hrozbu však krajský soud nemá za prokázanou a ztotožňuje se se závěry správního orgánu o nevěrohodnosti žalobcova tvrzení ohledně údajného útoku ze strany ilegální organizace. Žalobce navíc měl možnost obrátit se na místní policejní orgány, což po výhružných telefonátech učinil, avšak jejich původce nebyl policií s ohledem na anonymní telefonní číslo vypátrán. Z žalobcem sdělených informací vyplývá, že policie celou záležitost prošetřila a v tomto směru učinila všechny nezbytné úkony, jako například výslech žalobce či jeho otce. Žalobce však poté, co měl být fyzicky napaden ozbrojenou skupinou osob, další pomoc policie nevyužil, na tuto se neobrátil a ze země uprchl. Z uvedeného je zřejmé, že policie pomoc žalobci neodmítla, naopak celou věc prošetřila a nelze jí přičítat k tíži, že původce anonymních telefonátů nezjistila. V tomto směru lze souhlasit se závěry žalovaného, dle nichž žalobce pochybil, když se na policii po fyzickém útoku proti jeho osobě neobrátil. Žalobce tak nevyužil všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv v domovském státě, přičemž nelze automaticky dovozovat kolaboraci místních policejních složek s ilegální organizací, která žalobci měla vyhrožovat. Z dostupných informací se navíc podává, že policejní složky v Kosovu představují nejspolehlivější orgán tohoto státu. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by žalobci v domovském státě hrozilo uložení trestu smrti, nebezpečí vážné újmy v podobě mučení, nelidského či krutého zacházení nebo vážné ohrožení života či lidské důstojnosti. Vycestování žalobce z České republiky rovněž není v rozporu s jejími mezinárodními závazky. Dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Žalovaný k tomuto poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k problematice účelově uzavřených manželství s tím, že samotná existence rodinných vazeb nemůže být důvodem k udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce má na území České republiky manželku a syna, kterým bylo uděleno povolení k trvalému pobytu. Na tomto území dále žije otec manželky s jejím bratrem, kteří již získali české státní občanství. Rodiče žalobce žijí nadále v Kosovu. Z obsahu žalobcovy výpovědi dále vyplývá, že žalobce do roku 2011 žil v Norsku, kde měl uděleno povolení k trvalému pobytu a kde byl ženatý s norskou občankou. Toto manželství trvalo 5 let, a to až do roku 2004, kdy manželka žalobce požádala o rozvod, od té doby na něj podala několik oznámení s tím, že neoprávněně pobíral norské dávky, neboť jejich manželství bylo z jeho strany zjevně účelové, vedené snahou získat povolení k pobytu. Od roku 2011 byl žalobci norskými státními úřady zakázán pobyt v Norsku. Žalobci se v roce 2008 narodil v Norsku syn, kterého žalobce má se svou stávající manželkou, která je původem také z Kosova. Manželka žalobce má v České republice povolen trvalý pobytu zhruba 10 let, z Kosova do České republiky dojížděla pravidelně za prací, a to každé tři měsíce na dobu celého jednoho měsíce. Žalobce z Kosova uprchl společně se svým synem v době, kdy manželka byla v Kosovu. Žalobní námitkou, jejímž prostřednictvím je poukazováno na povinnosti plynoucí České republice z mezinárodních smluv, konkrétně potom z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, se žalobce zjevně snaží dovodit vážnou újmu ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, která by mu mohla být výkonem napadeného rozhodnutí přivozena. K tomuto však krajský soud uvádí, že napadeným rozhodnutím nebude do soukromého či rodinného života žalobce zasaženo, neboť žalobce má širokou škálu jiných možností stanovených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím může svůj pobyt na území České republiky zlegalizovat. Žalobce o těchto možnostech bezpochyby musí být vyrozuměn, a to s ohledem na skutečnost, že právě tyto instituty byly využity jeho manželkou a jejich společným dítětem a rovněž tchánem žalobce a jeho švagrem, kteří zde žijí. Krajský soud nesdílí závěry žalovaného, který dovodil účelovost žalobcova manželství, byť se jeví poněkud zarážející jeho dosavadní soužití se stávající manželkou, s níž v Norsku počal potomka, ačkoliv v té době byl ženatý s norskou občankou. Nestandardní je potom i jeho další pobyt s touto ženou v Kosovu, kdy jeho manželka pravidelně vždy jeden měsíc ve čtvrtletí trávila v České republice. Žalobce poté poměrně překvapivě uprchl z Kosova i se svým nezletilým synem, přičemž manželku ponechal v domovském státě, ačkoliv v průběhu správního řízení tvrdil, že v ohrožení života je nejen on, ale i jeho manželka, kterou však na tomto místě při svém útěku ponechal. Všechny tyto skutečnosti nenasvědčují standardnímu rodinnému životu, avšak nelze z nich dovodit, že by manželství žalobce bylo účelové. Tyto závěry však nikterak nevyvrací konstatování krajského soudu o nenaplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu. Žalobci neudělením mezinárodní ochrany nehrozí vznik závažné újmy, neboť má další možnosti legalizace svého pobytu na území České republiky, které mu nabízí zákon o pobytu cizinců. Pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany formou azylu, který je svou povahou institutem zcela mimořádným, a který lze využívat pouze v případech, kdy jsou bezezbytku a jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem. Pokud žalobce uvádí, že jiný institut pro legalizaci svého pobytu na území České republiky využít nemohl z důvodu strachu z návratu do Kosova, pak krajský soud plně odkazuje na shora uvedené, kdy nebylo prokázáno, že by žalobce v zemi jeho původu byl ohrožen na životě. Žalobce má možnost obrátit se na místní policejní orgány, které dle dostupných informací představují nejspolehlivější složku v zemi. K tomuto lze navíc poukázat na délku žalobcova dosavadního setrvávání na území České republiky, kde žalobce žije a dle obsahu lékařské zprávy též pracuje nejméně půl roku. Žalobce tudíž měl po celou tuto dobu možnost zlegalizovat svůj pobyt jinými instituty, jež mu zdejší právní řád dává k dispozici. Pokud žalobce poukazuje na rodinné vazby na území ČR, které by v důsledku jeho nuceného vycestování byly významným způsobem narušeny, pak krajský soud uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí automaticky nepresumuje žalobcovu povinnost území České republiky trvale opustit. Žalobce má možnost svůj pobyt zlegalizovat jinými právními instituty, jak již bylo uvedeno shora. Stejně tak krajský soud nepovažuje za nezbytně nutné vycestování celé jeho rodiny zpět do Kosova, kdy z jeho výpovědí ze správního řízení je zřejmé, že jeho manželka je ekonomicky aktivní v České republice, kde pracuje a má tak možnost společného syna zabezpečit. Na žalobce v tomto ohledu zjevně finančně závislá jeho rodina není, když z obsahu správního spisu vyplynulo, že finanční příspěvky na živobytí získává od své sestry, která žije v Rakousku a od svého bratra, který žije v Norsku. Žalobce tak má možnost zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky bez toho aniž by musel spolu s celou rodinou odcestovat zpět do Kosova. Námitky žalobce o nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života se v tomto směru jeví soudu spíše jako účelové. Naposledy se krajský soud zabýval naplněním podmínek pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu ust. § 14b zákona o azylu, dle něhož rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Dle ost. 2 tohoto ustanovení se rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany (a), svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let (b), rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let (c), zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13 (d), nebo svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let (e). Správní orgán k naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny shledal, že v daném případě naplněny nebyly, neboť v České republice nebyla žádnému rodinnému příslušníkovi žalobce doplňková ochrana udělena. Krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje, když ze správního spisu nevyplynulo, že by některý rodinný příslušník žalobce dle odst. 2 tohoto ustanovení byl poživatelem doplňkové ochrany a tato skutečnost nebyla tvrzena ani žalobcem. Závěrem krajský soud uvádí, že postup žalovaného správního orgánu shledává zcela souladným se zákonem, neboť v posuzovaném případě nebylo shledáno naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Stejně tak nebyl prokázán žádný z důvodů pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany dle ust. § 14a a 14b zákona o azylu. Dle názoru soudu správní orgán, v rámci vyčerpávajícího a naprosto řádně odůvodněného rozhodnutí, zvážil a správně zhodnotil všechny okolnosti posuzované žádosti. Návrhu žalobce na doplnění dokazování výslechem tchána žalobce za účelem popisu intenzity rodinných vazeb v užší i širší rodině soud nevyhověl, neboť o rodinných vztazích žalobce nemá soud žádné pochybnosti, a proto nebyl tento důkazní návrh shledán důvodným. Současně lze konstatovat, že tento důkaz nemá pro posouzení splnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany význam. V zájmu zajištění řádného rodinného života se nabízí využití jiného zákonného institutu. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost. Dle ust. § 58 odst. 2 s.ř.s. mají znalec a tlumočník právo na náhradu hotových výdajů a odměny za znaleckou a tlumočnickou činnost. Výši této odměny stanoví zvláštní právní předpis. Tlumočník z jazyka albánského vyúčtoval v nyní projednávané věci odměnu za tlumočnickou činnost za celkem dvě hodiny, kdy byl účasten ústního projednání dané věci konané u krajského soudu dne 24. 6. 2015. Dále byly tímto tlumočníkem dodatečně vyúčtovány též hotové výdaje v podobě jízdného silničního motorového vozidla, a to za cestu k výše uvedenému ústnímu jednání z Prahy do Českých Budějovic a zpět. V souladu s ust. § 17 odst. 1 položky 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, byla znalci přiznána odměna za ústní překlad z albánského jazyka do češtiny a naopak v celkové výši 700 Kč za dvě hodiny, během nichž se účastnil ústního jednání u zdejšího soudu (350 Kč á 1 hod.). Tlumočníkovi byla dále přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 1.839 Kč dle vyhlášky č. 328/2014 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, a to v souvislosti s užitím silničního motorového vozidla k účasti na ústním jednání, které bylo tlumočníkem dodatečně specifikováno dne 28. 6. 2015 doložením technického průkazu vozidla. Ustanovenému tlumočníkovi tak byla přiznána částka v celkové výši 2.539 Kč, sestávající z odměny tlumočníka ve výši 700 Kč a z náhrady hotových výdajů v částce 1.839 Kč.

Poučení