10 C 10/2024 - 32

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Vondrákovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 19 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 600 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení částky 12 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 526,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 523,64 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 737,50 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 14 737,50 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v [adresa] dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 19.000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy a žalovaný se zavázal tyto prostředky spolu s kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný ovšem nehradil sjednané splátky řádně a včas, když za dobu trvání úvěru uhradil pouze částku ve výši 9 400 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], IČ: [IČO] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne [datum]. Ke dni postoupení pohledávky činí dluh žalovaného částku 23 400 Kč z toho na jistině 14 737,50 Kč a na poplatcích částku 4 262,50 Kč. Po postoupení pohledávky již žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně se tedy po žalovaném domáhá na jistině částky 14 737,50 Kč, na poplatcích 4 262,50 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku 7 523,64 Kč a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 2 526,25 Kč. Dále se žalobkyně domáhá smluvní a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.

3. Ve věci bylo postupováno dle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne [datum] žalovaný a [právnická osoba], IČ: [IČO], podepsali smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou poskytnutou částku.

5. Z karty zákazníka soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. Žalovaný v kartě uvedl, že je zaměstnán u společnosti [Anonymizováno]. s čistým příjmem ve výši 19 537 Kč měsíčně. Jako výdaje uvedl, nájem ve výši 3 630 Kč a osobní výdaje ve výši 3 500 Kč. Použitelný příjem předchůdkyně žalobkyně vyčíslila na částku 12 407 Kč.

6. Z výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný u společnosti [Anonymizováno] na dobu neurčitou. Žalovaný měl v listopadu 2019 a prosince 2019 čistou mzdu ve výši cca 20 000 Kč, za prosinec 2012 je ze mzdy sražena nepřednostní exekuce ve výši 4 803 Kč.

7. Z nájemní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný platil nájemné včetně energií ve výši 7 260 Kč měsíčně.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], jako postupitel uzavřely dne [datum] písemnou smlouvou o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o úvěru specifikované v příloze č. [hodnota] smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalovanému, ve kterém mu sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota]. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne [datum].

10. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalovanému, ve kterém ho vyzval k zaplacení celé dlužné částky. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne [datum].

11. Z dalších listin předložených žalobkyní soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán důkazy uvedenými výše.

12. Z výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovaný dne [datum] podepsali smlouvu č. [hodnota], na základě, které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se uvedenou částku zavázal spolu s kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou poskytnutou částku. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas když uhradil pouze částku ve výši 9 400 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], IČ: [IČO] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni jako nového věřitele. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] oznámila žalovanému postoupení předmětné pohledávky. Po postoupení pohledávky již žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně se tedy po žalovaném domáhá na dlužné jistině částky 14 737,50 Kč, na poplatcích 4 262,50 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku 7 523,64 Kč a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 2 526,25 Kč. Před podáním žaloby byla žalovanému odeslána výzva k zaplacení dluhu právního zástupce žalobkyně ze dne [datum]. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr zejména z údajů, který žalovaný vypsal v zákaznické kartě. Výdaje uvedl, ve výši 7 130 Kč a čistý příjem ve výši 19 537 Kč. Dále měla k dispozici výplatní pásky a nájemní smlouvu žalovaného.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

15. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C-679/18 – OPR-[právnická osoba]. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

18. Žalobkyně svůj nárok dovozovala ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která měla být uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne [datum]. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, soud má ovšem za to, že nedostatečně, když vycházela zejména z údajů, které žalobce předchůdkyni žalobkyně poskytl v zákaznické kartě. Předchůdkyně žalobkyně sice ověřila příjem žalovaného z výplatních pásek, ovšem nijak nereflektovala skutečnost, že žalovanému je na výplatní pásce ze mzdy strnuta nepřednostní exekuce ve výši 4 800 Kč. Za této situace měla předchůdkyně žalobkyně s velkou pečlivostí zkoumat příjmovou, ale zejména výdajovou stránku žalovaného, když toto takřka vůbec neučila a spokojila se s tvrzením žalovaného o výdajích ve výši 7 130 Kč, když v této částce nebyly započítány žádné další splátky jiných úvěrů. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného chybně a neměla mu předmětný úvěr poskytnout. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila dne [datum] v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaný uhradil 9 400 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] tedy vzniklo právo na vrácení částky ve výši 5 600 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému povinnost částku uhradit.

19. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších požadovaných nároků a ani na zaplacení požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, má tak učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

20. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

21. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

22. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

23. Výzvy, uvedené v bodě 22 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

24. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

25. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

26. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

27. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech nároků nad rámec jistiny, včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení převážně úspěšný, ale vzhledem k jeho pasivitě mu žádné náklady řízení nevznikly.

29. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.

Poučení