10 C 103/2022-37

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 13 551 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 997 Kč, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 23,28 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucím z částky 9 997 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 3 554 Kč, části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,28 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucího z částky 3 554 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], náhradu nákladů řízení v rozsahu 1 081 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 20. 1. 2022, doplněnou vyjádřením ze dne 6. 5. 2022, žalobkyně vůči žalovanému vznesla nárok na zaplacení částky 13 551 Kč a jejího příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 31,56 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 13 551 Kč, jdoucího od 25. 11. 2021 do zaplacení. Nárokovaná částka 13 551 Kč sestávala z jistiny nesplaceného úvěru ve výši 9 999 Kč (se zohledněním iniciační platby ve výši 1 Kč), poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti ve výši 1 979 Kč, poplatku za expres platbu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 147 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 300 Kč. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že se žalovaným dne 12. 2. 2021 sjednala úvěrovou smlouvu. Kontraktační proces byl realizován tzv. na dálku, za použití elektronických prostředků, kdy se žalovaný přihlásil do webového rozhraní provozovaného žalobkyní, odeslal dřív obdržený SMS kod a následně provedl iniciační platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Souběžně také žalovaný zaslal fotokopii svého občanského průkazu. V rámci kontraktačního procesu si žalobkyně mj. ověřila i tzv. úvěruschopnost žalovaného, a to formou procesu, realizovaného interním elektronickým systémem. Vstupní data interního elektronického systému žalobkyně zahrnovala údaje o příjmech žalovaného, počtu jím vyživovaných dětí a měsíčních výdajích žalovaného, porovnávaných s částkou životního minima a dalšími statistickými údaji. Souběžně také žalobkyně provedla lustraci osoby žalovaného v jí dostupných registrech, v insolvenčním rejstříku, registru [příjmení], NRKI, BRKI a Centrální evidenci exekucí. Z titulu již sjednané úvěrové smlouvy pak byla žalovanému, na jím označený bankovní účet, poskytnuta částka 10 000 Kč, navýšená o poplatek za poskytnutí. Splatnost tohoto plnění byla rozvržena do jediné platby, splatné do 30 dnů od data poskytnutí. Žalovaný nicméně předepsanou platbu ke stanovenému nezaplatil a dvakráte, formou zaslání iniciační platby 1 Kč a oproti naúčtování dodatečného poplatku, požádal o prodloužení splatnosti. Navzdory opakovaně provedenému prodloužení splatnosti nicméně žalovaný neuhradil ničeho, a žalobkyně proto počala s mimosoudním vymáháním. Naposledy pak žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě formou tzv. předžalobní výzvy, avšak žalovaný ani poté nezaplatil ničeho.

2. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť byl k 30. 6. 2022 řádně předvolán.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., hodnotil níže uvedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti:

4. Z dokumentu, označeného jako„ Úvěrová smlouva“, datovaného k 12. 2. 2021, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 10 000 Kč, a to formou platby na bankovní účet č. [bankovní účet]. Poskytované plnění bylo úročeno sazbou ve výši 48,30 % ročně a žalovaný se jej, po navýšení na 10 330 Kč, zavázal splácet formou jediné platby, splatné k 14. 3. 2021 s tím, že splatnost bylo možné prodloužit, a to po zaplacení iniciační platby ve výši 1 Kč a poplatku. Výše poplatků souvisejících s vedením poskytnutého úvěru byla sjednána s odkazem na dokument označený jako„ Sazebník“, který byl žalovanému zaslán souběžně s textem„ Úvěrové smlouvy“ a žalobkyně jej k důkazu taktéž předložila. Se shora označenými ujednáními vyslovil zástupce žalobkyně souhlas formou vlastnoručního podpisu, žalovaný formou vložení dřív zaslaného SMS kodu do příslušného webového rozhraní. Dále také žalovaný zaslal žalobkyni barevnou fotokopii svého občanského průkazu, kterou žalobkyně k důkazu taktéž předložila.

5. K textu„ Úvěrové smlouvy“ byl připojen též dokument označený jako„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, kde byla ujednání z úvěrové smlouvy zaznamenána formou tabulky.

6. K vyplacení plnění ve výši 10 000 Kč ve prospěch bankovního účtu č. [bankovní účet], evidovaného [právnická osoba] na jméno žalovaného, žalobkyně přistoupila již k 12. 2. 2021, přičemž předmětnou platbu lze doložit jak v soudu předloženém výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet], tak i v potvrzení, vystaveném žalobkyní, označeném jako„ Opis výpisu proplacení smlouvy“, datovaném k 12. 2. 2021. Existenci předmětného bankovního účtu soudu potvrdila [právnická osoba]. Následně prováděné platby žalobkyně evidovala v dokumentu označeném jako„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“, kde není zaznamenána žádná z předepsaných splátek, ale toliko dvě platby ve výši 1 Kč, datované 12. 4. 2021 a 12. 5. 2021. Provedení prvé z uvedených plateb žalobkyně zaznamenala v dokumentu označeném jako„ Opis výpisu proplacení smlouvy“, datovaném k 12. 4. 2021.

7. Pro účely posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů, jež žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí finančního plnění. Tyto údaje žalobkyně k 12. 2. 2021 zanesla do svého systému, kde tak bylo zaznamenáno, že čisté příjmy žalovaného činily 24 000 Kč měsíčně, zatímco výdaje na chod jeho domácnosti činily 5 000 Kč. Žalovaný zde také uvedl, že nemá děti a žije v domácnosti s jinou výdělečně činnou osobou, jejíž příjmy t. č. taktéž měly činit 24 000. K datu 12. 2. 2021 také žalobkyně provedla lustraci osoby žalovaného v insolvenčním rejstříku, kterým však žalovaný t. č. neprocházel. Provedení předmětné lustrace žalobkyně zaznamenala formou printscreenu.

8. Zjištěné závazky žalovaného žalobkyně zaevidovala v dokumentu označeném jako„ Úvěrová zpráva“, kde zaznamenala, že žalovaný t. č. splácel 4 dřív poskytnutá splátková plnění, 8 dalších splátkových plnění již splatil, 1 splátkové plnění bylo odvoláno a 1 splátkové plnění žalovaný t. č. žádal. Dále také žalobkyně v témže dokumentu zaevidovala, že žalovaný t. č. využíval jednu kreditní kartu a byl zavázán k zaplacení jednoho plnění nesplátkové povahy.

9. Na bankovním účtu č. [bankovní účet], t. č. vedeném ve prospěch žalovaného [právnická osoba] bank, byl v období dubna 2020 evidován záporný zůstatek - 5 073,09 Kč.

10. V souvislosti s mimosoudním vymáháním poskytnutého plnění žalobkyně vypravila celkem 3 emaily, datované k 22. 3. 2021, 21. 6. 2021 a 16. 9. 2021, kterými žalovanému sdělovala, že si v souvislosti s mimosoudním vymáháním poskytnutého plnění postupně naúčtovala 3 x 100 Kč. Vypravení předmětných e-mailů žalobkyně doložila celkem 3 prinstcreeny.

11. Dokumentem, označeným jako„ Předžalobní výzva k plnění“, datovaným k 15. 10. 2021, byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván, aby nárokované plnění do 30 dnů od sepsání předmětné výzvy uhradil s tím, že pokud tak neučiní, bude žalobkyně toto plnění nárokovat cestou soudního řízení. Dle fotokopie poštovního podacího archu byl shora označený dokument k poštovní přepravě podán dne 18. 10. 2021.

12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 12. 2. 2021 (dále jen„ z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 12. 7. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Co se týče povahy sjednaného právního poměru, tento soud právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. A to s ohledem na skutečnost, že obsahem sjednaného závazku byla především povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému úročené finanční plnění, přičemž této povinnosti žalobkyně korespondovala povinnost poskytnuté plnění řádně splatit. Aniž by však bylo poskytnutí finančního plnění bezprostředně vázáno na podpis„ Úvěrové smlouvy“. Splátky byl žalovaný povinen provádět ve lhůtě, kterou si, jak bylo uvedeno výše, žalobkyně a žalovaný, ve smyslu § 2399 o. z., výslovně ujednali. Předmětný úvěr pak žalobkyně žalovanému poskytla v rámci své podnikatelské činnosti, tedy jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., zatímco žalovaný poskytnutý úvěr čerpal mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti, tedy jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., a sjednaný úvěr bylo tudíž na místě právně kvalifikovat též jako úvěr spotřebitelský, ve smyslu § 2 odst. 1 o. z.

24. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v rámci kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku z„ Úvěrové smlouvy“, ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti pak svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru úvěrujícího a úvěrovaného a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tak povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

25. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. S tím, že ve smyslu svojí povahou závazného eurokonformního výkladu představeného Soudním dvorem Evropské Unie jsou soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení již ostatně byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

26. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. pak zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji lze akceptovat.

27. Ve vztahu k provedenému skutkovému posouzení lze konstatovat, že ze žalobkyní předložených důkazních prostředků nelze vůbec seznat, v jakém rozsahu a na základě jakých údajů tzv. úvěruschopnost žalovaného posoudila. Případně, zda při posuzování majetkových poměrů žalovaného pracovala nejen s údaji bez dalšího sdělenými samotným žalovaným, ale též s informacemi objektivního charakteru, řádně doloženými nezávislými subjekty (např. zaměstnavatelem žalovaného, bankou, v níž byl veden účet žalovaného apod. - ke standardům posuzování tzv. úvěruschopnosti obdobně viz již výše uváděný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). V tomto směru přirozeně žalobkyni nelze vytýkat, že při určování bonity žalovaného vycházela z výpočtů provedených jejím interním matematickým modelem, spíše naopak. Na stranu druhou však nelze pominout, že i fungování matematického modelu vyžadovalo zadání vstupních dat, která však, ve smyslu výkladu předestřeného shora, musí mít objektivní a dodatečně ověřitelnou povahu, doloženou odpovídajícími podklady, nikoli jen prostými tvrzeními žalovaného. V žádosti žalovaného se tak sice nacházejí údaje o jeho příjmech, výdajích i počtu dětí, není zde však nikterak specifikováno, zda žalovaný tyto údaje, byť i pro účely žádosti, jakkoli dále dokládal. Nelze tak seznat, jaký byl k 12. 2. 2021 zdroj tvrzených příjmů žalovaného a ani to, zda se jednalo o zdroj stabilní (např. z pracovního poměru na dobu neurčitou, stabilního podnikání) či jen zdroj krátkodobý nebo příležitostný (z dohod, z příležitostné podnikatelské činnosti). Obdobně, ani ve vztahu k tvrzeným výdajům nebylo žalovaným doplněno ničeho, dokonce ani stran položek, jejichž náklady standardně představují nejvyšší položky rodinných rozpočtů a jsou porovnatelné s úředně ověřitelnými koeficienty, typicky např. výdajům na bydlení. Současně také absentují jakékoli informace o komplexních majetkových poměrech žalovaného, což lze taktéž hodnotit jako nadmíru závažný nedostatek, neboť samotná existence příjmů zdaleka nezakládá závěr, že konkrétní úvěrovaný- spotřebitel, je dostatečně tzv. úvěruschopný. V tomto směru je třeba poukázat právě na skutečnost, že uvedený závěr o tzv. úvěruschopnosti lze nade vší pochybnost postavit na jisto až na základě vzájemného poměřování příjmů a výdajů jednoho každého úvěrovaného-spotřebitele.

28. Vzhledem k absenci shora popsaných důkazů, týkajících se náležitého posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, tak soud nemohl vzít za prokázané, že by žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala. Žalobkyni totiž v návaznosti na uplatněný nárok vznikla procesní povinnost nejen dotvrdit (tzv. břemeno tvrzení), ale též doložit (tzv. břemeno důkazní), že splnila veškeré hmotněprávní povinnosti, jimiž je vymezeno postavení úvěrujícího ve smyslu § 2395 o. z., a to s přihlédnutím ke specifikům spotřebitelského charakteru sjednaného závazku. Tedy, především že řádně posoudila tzv. úvěruschopnost žalovaného a následně vyplatila sjednané plnění ve prospěch žalovaného, jakožto úvěrovaného. Splnění uvedených procesních povinností vyplývá z projednací zásady, jíž je civilní řízení sporné obecně ovládáno (viz zejména § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.). Ostatně, právě zásada projednací v občanskoprávním soudním řízení vymezuje břemena důkazní i tvrzení jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, která, pod sankcí neúspěchu ve věci, stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (shodně viz např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015). Z projednací zásady také dále plyne i tradičně traktovaný závěr, že„ co není v řízení dokázáno, jako by nebylo“.

29. Závěr o neunesení důkazního břemena, stran řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, pak soud vyslovil bez ohledu na skutečnost, že žalobkyni nebyla, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., adresována výzva, aby svá žalobní tvrzení, týkající posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, blíže doložila. V tomto směru soud uvážil, že příslušná výzva, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., představuje v mezích občanskoprávního sporného řízení prostředek aplikovatelný toliko v rámci samotného jednání (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 43/2006 USn.) a současně též za přítomnosti účastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010), který uplatněný nárok nedostatečně doložil. Tak, jak to odpovídá primárně ústnímu charakteru soudního řízení. V projednávané věci se ale žalobkyně z jednání omluvila a vyslovila souhlas tím, aby byla věc projednána v její nepřítomnosti (tedy za využití již předložených důkazních prostředků), v důsledku čehož soud vůbec neměl zákonný podklad pro to, aby bylo možné v projednávané věci procesní poučení, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aplikovat. Nadto také nebylo možné pominout, že žalobkyně i tak dostala možnost žalobu odpovídajícím způsobem doplnit, neboť byla k doložení řádného zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného vyzvána písemně, ještě před nařízením jednání.

30. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala, zda před sjednáním tvrzeného závazku z„ Úvěrové smlouvy“ řádně (a ověřitelným způsobem) přezkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného. Za daného stavu věci proto soud, při vázanosti projednací zásadou, musel vycházet ze závěru, že žalobkyně při posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. a § 75 z. s.ú., nepostupovala s náležitou pečlivostí, a závazek z„ Úvěrové smlouvy“ proto soud po právní stránce vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Způsob porušení zákona pak, ve smyslu výkladu předestřeného shora, dosahuje zjevného porušení veřejného pořádku ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek z„ Úvěrové smlouvy“, z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tedy pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tudíž bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. S ohledem na uvedené právní závěry proto soud žalobkyní nárokované plnění uznal jako důvodně uplatněné toliko v rozsahu částky nárokované jistiny, se zohledněním již provedených plateb ve výši 3 Kč. Z titulu bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2993 o. z., tak soud uplatněný nárok uznal důvodný co do částky 9 997 Kč, a ve smyslu § 1970 o. z. též jejího příslušenství - zákonného úroku z prodlení jdoucího z této částky od data označeného žalobkyní, tj. od 14. 11. 2021, do zaplacení. Přičemž v souladu se žalobkyní představeným postupem soud zákonný úrok z prodlení za období od počátku prodlení, tj. od 15. 11. 2021 do 24. 11. 2021, kapitalizoval, konkrétně částkou 23,28 Kč. Jako datum prodlení, ve smyslu § 1968 o. z., soud, v souladu s tvrzeními žalobkyně, určil den, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k úhradě celého nárokovaného plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010), tj. datum 15. 11. 2021, jež následuje po uplynutí 30 denní lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě. Všechna shora popsaná plnění soud žalovanému uložil k úhradě výrokem I. tohoto rozsudku. Ve zbytku, tedy co do částky převyšující nesplacenou jistinu (3 554 Kč), zahrnující částku smluvních pokut, nákladů mimosoudního vymáhání a souvisejících poplatků i příslušenství, jak kapitalizovaných, tak i nekapitalizovaných, soud uplatněný nárok, odvozený od absolutně neplatného závazku z„ Úvěrové smlouvy“, výrokem II. zamítl 31. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (74 %) a procesního úspěchu žalovaného (26%), tj. 48 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 9 997 Kč a zákonného úroku z prodlení (částečně kapitalizovaného) ve výši 8,50 % ročně jdoucího z přiznané částky od 15. 11. 2021 do zaplacení (kap. celkem částkou 535,45 Kč + 23,28 Kč). Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla co do nároku na část nárokované jistiny (2 Kč), částku poplatku za poskytnutí (330 Kč), poplatků za vymáhání (300 Kč), poplatku za expres výplatu (199 Kč), poplatku za bezpečnou splátku (297 Kč), poplatků za SMS servis (147 Kč), poplatků za prodloužení splatnosti (1 979 Kč), smluvních pokut (300 Kč), části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (8,28 Kč) a části nekapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (kap. do podání žaloby částkou 190,36 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci do data podání žaloby, soud určil částkou 300 Kč, s odkazem na § 14b odst. 1 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), neboť se projednávané věci jednalo o nárok na zaplacení plnění do 30 000 Kč, uplatněný cestou žaloby dle ustáleného vzoru, podávané u nadepsaného soudu opakovaně (viz např. věci projednávané nadepsaným soudem pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 3 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) 3 x 300 Kč, (ii.) paušální náhrady 3 x 100 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 14 b odst. odst. 5 písm. a) a. t. a, to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 252 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 1 081 Kč.

32. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. určena odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. jako zákonná - třídenní. Náhradu nákladů řízení je žalovaný, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř., povinen uhradit k rukám zástupce žalovaného.

Poučení