10 C 105/2021-45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I) Řízení se částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 100 000 Kč, zastavuje. II) Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 18. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. III) Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 282 000 Kč, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 400 000 Kč ode dne 18. 12. 2020 do 17. 6. 2021, a dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 382 000 Kč od 18. 6. 2021 do zaplacení. IV) Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 300 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně (dále též i jen„ žalobce“) se podanou žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně se původně domáhala zadostiučinění ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 6. 10. 2021 pak vzala žalobkyně žalobu co do částky 100 000 Kč zpět a upřesnila, že příslušenství požadovala od částky 18. 12. 2020. Žalobkyně uváděla, že byla účastníkem naříkaného řízení v období od 29. 10. 1999 do 28. 12. 2012 a tuto dobu 12 let a 2 měsíců je rovněž do jejího nároku nutno započítat, neboť tento nárok není promlčený, což odůvodňovala žalobkyně tím, že se následně opět stala účastníkem řízení v délce 2 let a 7 měsíců před jeho ukončením. Žalobkyně tak má za to, že jí za takto dlouhou dobu účastenství v řízení náleží odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, považuje řízení za relativně složité, nicméně neodůvodňující celkovou délku řízení. Uvádí, že sama k délce řízení nepřispěla, naopak se snažila o jeho urychlení. Namítá, že soudy nečinily úkony ve snaze rozhodnout v co nejkratší době a zdůrazňuje kritérium významu řízení, neboť se jednalo o investice, které vynaložila společně s panem [příjmení] do nemovitostí, ohledně nichž bylo následně konstatováno, že nejsou jejich vlastníky. Vzhledem k tomu, že nechtěla být v řízení stresována, pak pohledávku postoupila na syna [jméno] [příjmení] a tento pak pohledávku, která byla předmětem naříkaného řízení, následně v lednu 2018 postoupil žalobkyni zpět a ona se sama naříkaného řízení dále účastnila.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 8. 9. 2021. Žalovaná předně namítla, že nárok na odškodnění za období od 29. 10. 1999 do 28. 12. 2011, kdy přestala být žalobkyně účastníkem řízení, neboť nárok postoupila na svého syna, je promlčen. Žalobkyně poté vstoupila do řízení s právní mocí k 15. 1. 2018 a účastnila se řízení do 20. 7. 2020, kdy řízení skončilo, tedy 2 roky a 7 měsíců. Žalovaná pak dospívá k závěru, že takto určenou délku řízení dvou let a sedmi měsíců nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou a vzhledem k složitosti řízení uzavírá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

3. Výrokem I. soud s odkazem na § 96 o. s. ř. řízení ke zpětvzetí žaloby žalobkyní učiněném v podání ze dne 6. 10. 2021 částečně zastavil co do částky 100 000 Kč.

4. Ze žádosti o přiměřené zadostiučinění podané žalobkyní u Ministerstva spravedlnosti s podacím razítkem ze dne 17. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně u žalované nárok předběžně uplatnila tohoto dne.

5. Ze spisu vedeného [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: Dne 29. 10. 1999 podali žalobci [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] proti žalované [jméno] [příjmení] žalobu ke Krajskému obchodnímu soudu v [obec], kterou se domáhali po žalované částky ve výši 2 319 858,78 Kč, kterou investovali do nemovitostí, ohledně nichž bylo však 8. 1. 1998 soudně rozhodnuto tak, že jejich vlastníky nejsou žalobci ale právě žalovaná. Žalobkyně [celé jméno žalobkyně], konkrétně požadovala pro sebe úhradu částky 1 159 929,39 Kč. Žalobci byli vyzváni k úhradě soudního poplatku 23. 4. 2001, 24. 10. 2002 pak činí soud součinností dotaz na [název soudu] ohledně ukončení dědického řízení po žalované. [název soudu] zasílá dědické usnesení 29. 1. 2003 14. 2. 2003 soud sděluje účastníkům, že věc bude předložena Vrchnímu soudu v Olomouci pro posouzení věcné příslušnosti. Spis je předložen vrchnímu soudu 1. 8. 2003 Vrchní soud v Olomouci rozhoduje usnesením z 28. 8. 2003 o věcné příslušnosti okresních soudů, konkrétně [název soudu]. Spis je postoupen Městskému soudu v Brně 5. 2. 2004. Žalobci navrhují 11. 2. 2004 přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. s ohledem na podaný vzájemný návrh žalovaných. Soud poté opakovaně vyzývá žalobce k úhradě soudního poplatku usnesením z 23. 8. 2004. Žalobci žádají o osvobození od soudních poplatků 5. 11. 2004, v lednu 2005 zasílají formuláře k tomuto. Je připojen spis Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] usnesením z [datum rozhodnutí] rozhoduje soud o osvobození od soudních poplatků žalobců. Žalobkyně je osvobozena částečně a ve zbývající části poplatek hradí v únoru 2006 15. 11. 2006 soud vyzývá žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Žalobci žádají v lednu 2007 o prodloužení lhůty. Tvrzení pak doplňují 26. 1. 2007. Usnesením ze 7. 2. 2007 pak soud vyzývá opakovaně žalobce, aby odstranili vady návrhu na zahájení řízení. Žalobci sdělují soudu, že skutková tvrzení doplnili 21. 1. 2007 včetně označení důkazních návrhů. Usnesením z 11. 4. 2007 pak Městský soud v Brně rozhodl o nástupnictví na straně žalované s tím, že namísto [jméno] [příjmení] nastupují jakožto žalobci její synové [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalobci se odvolávají 7. 5. 2007, neboť mají za to, že nástupcem má být pouze [jméno] [příjmení]. Rovněž se odvolává [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. V březnu 2007 dokládají žalobci označené listinné důkazy. Věc je předložena odvolacímu soudu 19. 10. 2007 Krajský soud v Brně pak usnesením ze dne 14. 12. 2007 potvrdil napadené usnesení Městského soudu v Brně, dle něhož se v řízení na straně žalované postupuje s oběma syny původní žalované. V květnu 2008 nařizuje soud jednání na 16. 7. 2008. Žalobci navrhují přerušení jednání a odročení tohoto jednání z důvodu jiných sporů probíhajících se stranou žalovanou. Soud činí v této věci součinnostní dotaz na Okresní soud v Ostravě ohledně předmětu jiného řízení mezi účastníky. Usnesením ze dne 13. 8. 2008 pak soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka]. Průběžně pak činil soud dotazy na Okresní soud v Ostravě, tento soud pak žádá o zapůjčení naříkaného spisu v červenci 2009 a spis vrácen od Okresního soudu v Ostravě 12. 9. 2011. Usnesením Městského soudu v Brně z 13. 9. 2011 je pak rozhodnuto o pokračování v řízení. Žalobce b) žádá o ustanovení zástupce v říjnu 2011 a 26. 10. 2011 činí žalobci ve vztahu k soudu návrh na změnu účastníků dle § 107 a o. s. ř., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky žalobců na Mgr. [jméno] [příjmení]. V listopadu 2011 se vyjadřují žalovaní. Ve spise jsou založeny 2 předchozí znalecké posudky ke stavu, předmětné nemovitosti. První jednání ve věci se koná 9. 11. 2011, toto je však odročeno za účelem rozhodnutí o procesním nástupnictví. O tomto pak rozhoduje soud usnesením z 2. 12. 2011, a to sice tak, že na místo žalobkyně a) [celé jméno žalobkyně] a žalobce b) [jméno] [příjmení] se připouští vstup [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jakožto žalobce. Toto usnesení nebylo právní moci dne 28. 12. 2011. Žalovaní žádají delegaci vhodnou. Soud je vyzývá v prosinci 2001 k úhradě soudního poplatku, přičemž navrhují přikázání věci Okresnímu soudu v Ostravě. Tento návrh činí žalovaný 1). Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením z 26. 4. 2012 tak, že se věc nepřikazuje Okresnímu soudu v Olomouci. Jednání je poté nařízeno na 26. 10. 2012. Toto se koná, nicméně není vykázáno doručení druhému žalovanému [příjmení] [příjmení]. Jednání je odročeno na 16. 1. 2013. Strany se v mezidobí vyjadřují. Jednání na leden 2013 je však zrušeno, neboť se opět nepodařilo obeslat žalovaného 2), jehož adresa v SRN je neznámá. Ve spise je pak protokol z odročeného jednání z 16. 1. 2013, že se nikdo nedostavil a že jednání se odročuje na 10. 4. 2013, včetně náhradního termínu na 22. 5. 2013. Tato jednání jsou odročena z důvodu vyžádání přílohového spisu od Okresního soudu v Ostravě. Jednání jsou odročena na 4. 9. 2013. Soud v mezidobí ustanovil znalce za účelem překladu do jazyka německého usnesením z 25. 6. 2013. Žalovaný se poté vyjadřuje v srpnu 2013. Soud zasílá mezinárodní doručenkou doklady do Německa žalovaným, respektive žalovanému 2). Jednání se koná 4. 9. 2013. Doručení je vykázáno i žalovanému 2), jednání se koná v jeho nepřítomnosti, neboť tento nejeví o řízení zájem. Jednání je pak odročeno na 27. 11. 2013 za účelem dokazování a soud v mezidobí činí součinnostní dotazy a volá svědky. Jednání se koná 27. 11. 2013, jsou čteny listinné důkazy a jednání je odročeno za účelem doplnění listin ze strany svědkyně [celé jméno žalobkyně]. Usnesením z 25. 2. 2014 je žalobce vyzván k doplatku soudního poplatku, neboť na něj se původní osvobození žalobců nevztahuje. Žalobce podává odvolání v březnu 2014 a soud 20. 3. 2014 ustanovuje znalce z oboru ceny a odhady nemovitostí Ing. [příjmení]. Spis je znalci zaslán v dubnu 2014, v květnu 2014 doplňuje žalovaný svá tvrzení za účelem znaleckého zkoumání. Znalec koná místní šetření 16. 7. 2014, účastníci se však nedostavili a nové místní šetření nařizuje na 13. 8. 2014. V červenci 2014 žádá znalec o prodloužení lhůty pro vypracování posudku do září 2014 a stanoví další termín místního šetření na 3. 9. 2014. Znalec poté žádá o další prodloužení termínu do 24. 10. 2014, znalec poté zasílá posudek 2. 12. 2014. Soud nařizuje jednání na 3. 6. 2015, neboť v mezidobí žádá zaslání spisu nový právní zástupce žalovaného 2) pro jeho prostudování k Okresnímu soudu do [obec], což soud činí po úhradě příslušného soudního poplatku. Znalec se pak vyjadřuje v květnu 2015 k vyjádření stran k jeho rozsudku. Strany se průběžně vyjadřují. Jednání se poté koná dne 29. 7. 2015. Ve věci je slyšen znalec a jednání je odročeno na 26. 8. 2015. Soud v mezidobí obesílá žalovaného 2) do Německa a vyžádává podklady, zejména přílohový spis. Strany se vyjadřují a soud rozhoduje o znalečném. Jednání se koná 26. 8. 2015, soud probírá se stranami stav řízení, jsou předávány listinné důkazy a jednání odročeno na 9. 10. 2015 za účelem vyčkání výsledků mimosoudního jednání stran. Dne 4. 9. 2015 pak žalobce bere žalobu ve vztahu k žalovanému 1) [anonymizováno] [příjmení] zpět, neboť s tímto uzavřel dohodu o narovnání. Usnesením z 25. 9. 2015 je pak řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) zastaveno. Toto rozhodnutí je pak mezinárodní cestou zasíláno i žalované 2) a je nařízeno jednání na 16. 12. 2015. Žalobce napadá usnesení o zastavení řízení v části nákladů státu, v prosinci 2015 oznamuje právní zastoupení původní žalovaný 2) [anonymizováno] [příjmení]. Jednání se koná 16. 12. 2015, soud zamítá návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, jsou předneseny závěrečné návrhy a soud ve věci rozhoduje. Písemné vyhotovení rozsudku je založeno pod č. l. 562 a tímto bylo rozhodnuto tak, že žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] je povinen zaplatit žalobci částku 813 324,36 Kč s příslušenstvím. Žalobce se proti tomuto 14. 3. 2016 odvolává. Žalovaný rovněž, a to 17. 3. 2016. Soud vyzývá strany k úhradě soudního poplatku, strany se k podaným odvoláním vyjadřují a věc předložena odvolacímu soudu 19. 7. 2016. Po podání odvolání pak žalobce oznámil převod pohledávky zpět na [celé jméno žalobkyně] a navrhl její vstup do řízení a v rámci odvolacího řízení pak Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 1. 2018 o tom, že v řízení na místo dosavadního žalobce vystupuje nadále [celé jméno žalobkyně]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 15. 1. 2018. Jednání odvolacího soudu je nařízeno na 14. 2. 2018. Toto se koná a je odročeno na 7. 3. 2018 s tím, že odvolací soud probral s účastníky další postup v řízení. Jednání odvolacího soudu se koná 7. 3. 2018. Toto je poté odročeno na 11. 4. 2018. Strany doplňují svá tvrzení, zejména žalobce. Jednání se koná 11. 4. 2018, poté je odročeno na 6. 6. 2018. Toto jednání se rovněž koná, jsou doplňována tvrzení k jednotlivým pracím a jednání je odročeno na neurčito, za účelem zadání posudku formulaci otázek znalci týkající se zhodnocení předmětné nemovitosti. Krajský soud v Brně poté ustanovuje znalce [příjmení] [příjmení] usnesením ze 17. 8. 2018. Znalec poté vypracovává posudek s datem 31. 1. 2019. Dne 13. 3. 2019 oznamuje potomek žalovaného, že žalovaný zemřel a činí návrh na změnu osoby žalovaného. Soud rozhoduje usnesením z 5. 4. 2019 o odměně znalce. Strany se vyjadřují k znaleckým závěrům a usnesením z 24. 5. 2019 pak Krajský soud v Brně rozhodl tak, že namísto [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do řízení vstupuje jakožto žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jednání odvolacího soudu se koná 19. 6. 2019 a toto je odročeno za účelem poskytnutí lhůty účastníkům k mimosoudnímu jednání poté, co je slyšen znalec. Strany žádají o prodloužení lhůty k dodání podkladů v srpnu 2019, neboť stále jednají. Opakovaně pak žádají o odročení jednání účastníci v září 2019 z důvodu pokračování v mimosoudních jednáních. Jednání odvolacího soudu se koná 23. 10. 2019 a je opět odročeno na neurčito za účelem vyhovění žádosti stran o poskytnutí lhůty k dalším mimosoudním jednáním s tím, že výsledek je očekáván v dubnu 2020. 27. 12. 2019 pak bere žalobce žalobu zpět, a to ve vztahu k žalovanému 1) [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. 30. dubna 2020 pak bude žalobce žalobu zpět i vůči žalovanému 2). Spis je poté vrácen Městskému soudu v Brně 4. 6. 2020 bez věcného vyřízení, neboť odvolací soud zjistil, že doposud nebylo rozhodnuto o odvolání proti zastavení řízení ve vztahu k původnímu žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení]. Městský soud v Brně poté spis předkládá obratem 16. 6. 2020 s předkládací zprávou právě k tomuto usnesení, Krajský soud poté rozhoduje usnesením z 23. 6. 2020 tak, že usnesení Městského soudu v Brně z 25. 9. 2015 ve výrocích III. a IV. Zrušuje. Jedná se o náhradu nákladů státu obou účastníků řízení. Následně pak Krajský soud v Brně rozhoduje ve věci usnesením ze dne 29. 6. 2020 a tímto zrušuje rozsudek soudu prvého stupně z 16. 12. 2015 a řízení zastavuje, právě pro zpětvzetí žaloby vůči oběma žalovaným, rovněž je rozhodnuto o nákladech účastníků i státu. Na usnesení je doložka právní moci 20. 7. 2020. Krajský soud v Brně pak ještě usnesením z 22. 9. 2020 zamítl návrh žalobkyně na opravu usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 6. 2020. Řízení tak bylo pravomocně skončeno rozhodnutím ve věci s právní mocí k 20. 7. 2020.

6. Ve věci byly splněny podmínky § 115a o.s.ř. pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

7. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 32 OdpŠk (1) se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 Odpšk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

10. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

11. Pro právní posouzení nároku na odškodnění žalobkyně za tvrzený nesprávný [anonymizováno] postup ve formě nepřiměřené délky naříkaného řízení je v tomto případě relevantní to, že žalobkyně se naříkaného řízení účastnila v období od podání žaloby, tj. od [datum] do 28. 12. 2011, kdy bylo rozhodnuto pravomocně o tom, že na její místo žalobce nastupuje její syn [jméno] [příjmení]. Účast žalobkyně v řízení tak skončila pravomocně k 28. 12. 2011. Syn žalobkyně [jméno] [příjmení] poté postoupil žalovaný nárok zpět na žalobkyni a žalobkyně se tak s právní mocí k 15. 1. 2018 stala opět účastníkem řízení na straně žalující a byla tohoto řízení účastna až do pravomocného ukončení řízení, tj. do 20. 7. 2020.

12. Soud v tomto ohledu vyšel zejm. ze závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, z nichž se podává, že při rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přihlížet ve vztahu k postupníkovi k dosavadní době původního řízení. Nejvyšší soud přitom dovodil, že pokud stěžovatel vstoupí do řízení pod svým vlastním jménem, začíná rozhodná doba řízení běžet od tohoto data, zatímco pokud se stěžovatel zapojil do řízení jakožto dědic původního účastníka řízení, může si stěžovat na celkovou délku řízení. Dále pak dovolací soud uvedl, že v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele obecně důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu, neboť je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající.

13. Z citovaných závěrů dovolacího soudu se tak podává, že by na straně žalobkyně primárně měla být zohledňována pouze délka řízení v období od 29. 10. 1999 do 28. 12. 2011, a poté od 15. 1. 2018 do 20. 7. 2020, a to nejen co do otázky délky účasti žalobkyně v řízení, ale i co do posouzení kritérií pro závěr, zda ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv.

14. V souzeném případě však soud dospěl k závěru o tom, že je třeba posoudit, avšak pouze pokud jde o vyhodnocení otázky existence odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, průběh celého řízení jakožto celku, neboť žalovaná byla účastna tohoto řízení od podání žaloby, dne 29. 10. 1999, do doby, než pravomocně na její místo žalobkyně nastoupil její syn, tj. do 28. 12. 2011, a poté se účastníkem řízení stala znovu od 15. 1. 2018 do 20. 7. 2020.

15. Vyhodnocení otázky existence odpovědnostního titulu v řízení jako celku je otázkou odlišnou od toho, po jakou dobu mohla žalobkyně úkorně vnímat, jakožto účastník řízení, jeho délku. Nicméně vzhledem k této specifické situaci, kdy žalobkyně je po dobu delší 12 let v počáteční fázi naříkaného řízení jeho účastníkem, je dle soudu na místě při posouzení, zda je naříkané řízení jakožto celek nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, a to za situace, kdy se tohoto řízení v závěru sama žalobkyně opět účastní, nutno posoudit řízení jakožto celek, neboť by jinak za tohoto kontextu účast žalobkyně v naříkaném řízení nebylo možné spravedlivě posoudit ani odděleně. Důvodem pro tento závěr, který soud rozebírá níže, je pak zejména skutečnost, že především v počáteční fázi naříkaného řízení docházelo k zásadním průtahům na straně soudů, což právě mohlo tuto přerušovanou účast na straně žalobkyně vyvolat.

16. Soud však, pokud jde o přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení, dospěl k závěru, že i za tohoto kontextu je nutno žalobkyni poskytnout případné zadostiučinění pouze za dobu, kdy se skutečně sama řízení účastnila, tj. za období od 29. 10. 1999 až do 28. 12. 2011, a dále za období od 15. 1. 2018 až do 20. 7. 2020. V období vloženém, od 28. 12. 2011 do 15. 1. 2018, pak byl účastníkem řízení syn žalobkyně [jméno] [příjmení] a žalobkyně tak nemohla vnímat délku řízení úkorně, neboť se tohoto neúčastnila a i z jejího vyjádření se podává, že pohledávku postoupila, tedy přestala být účastníkem řízení právě pro to, aby jí újma vedením naříkaného řízení nevznikala.

17. Soud se tak předně musel vypořádat s námitkou promlčení nároku na náhradu zadostiučinění za období od 29. 10. 1999 až 28. 12. 2011, kterou vznesla žalovaná. Soud přitom tuto námitku promlčení shledal důvodnou a požadavek na finanční nebo jiné zadostiučinění za toto období tak zamítl. Důvodem je ustanovení § 32 odst. 3 odškodňovací zákona, které dle své jazykové dikce sice výslovně stanoví, že nárok na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku této nemajetkové újmy s tím, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nicméně toto ustanovení je nutno vykládat v kontextu celého odškodňovacího zákona, zejména pak v kontextu ust. § 13 odškodňovací zákona a stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, z nichž se jednoznačně podává, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení může vznikat, pouze pokud jde o účastníka řízení, a to pouze za období, kdy tento byl v řízení skutečně účasten. V kontextu tohoto je tak třeba dospět k závěru, že účast žalobkyně v naříkaném řízení poprvé skončila usnesením o nástupnictví jejího syna na pozici žalobce, tj. pravomocně k 28. 12. 2011. Tímto ve smyslu § 32 odst. 3 odškodňovací zákona pro žalobkyni řízení skončilo. Od tohoto okamžiku tak začala plynout promlčecí doba, respektive lhůta k uplatnění nároku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou naříkaného řízení, jehož přestala být pravomocně účastníkem. Pro úplnost soud uvádí, že ustanovení § 32 odškodňovací zákona k tomuto datu platilo ve stejném znění. Nelze přitom zohlednit fakt, že žalobkyně se následně stala opět k 15. 1. 2018 účastníkem řízení, neboť vstoupila dobrovolně do naříkaného řízení poté, co již újmu za předchozí účast v řízení vytrpěla a není důvodu tyto újmy spolu jakkoliv spojovat či sčítat, neboť žalobkyně se v lednu 2018 rozhodla znovu do řízení vstoupit, a tedy znovu začala řízení vnímat jakožto jakýkoliv jiný postupník, který by do řízení na místo žalobce vstoupil.

18. Soud se tak dále zabýval vyhodnocením nároku na zadostiučinění za účast žalobkyně ve fázi řízení od 15. 1. 2018 do 20. 7. 2020.

19. Soud se předně zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení – jakožto celku - v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

20. Předmětné řízení trvalo, ve celé své délce, od 29. 10. 1999, tj. od podání žaloby, do 20. 7. 2020, tj. od právní moci usnesení, kterým bylo zastaveno řízení proti poslednímu ze žalovaných. Celková délka naříkaného řízení tak trvala 20 let a 9 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti nepřiměřená.

21. K uvedenému závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovací zákona, zejména pak vyhodnocení kritéria písm. d). Soud shledal zásadní průtahy v řízení zejména v období jeho počátku, konkrétně v období od podání žaloby, k čemuž došlo 29. 10. 1999 do prvého usnesení, kterým jsou žalobci vyzýváni k úhradě soudního poplatku, když k tomuto dochází až 23. 4. 2001, tj. po roce a půl. Dalším období prodlení je pak v období od této výzvy k úhradě soudního poplatku z 23. 4. 2001 do 22. 10. 2002, kdy opět až po roce a půl činí soud dotaz na Městský soud v Brně, neboť v žalobě označená žalovaná zemřela. O nesprávném úředním postupu hovoří i skutečnost, že Krajský soud v Ostravě až 14. 2. 2003, aniž by předtím vyřešil otázku nástupnictví na straně žalované, tj. po třech letech a čtyřech měsících, předkládá teprve věc Vrchnímu soudu v Olomouci k posouzení věcné příslušnosti. Dalším faktorem hovořícím o nesprávném úředním postupu pak je skutečnost, že žalobci jsou vyzýváni k odstranění vad žaloby až usnesením ze 7. 2. 2007, tj. po sedmi a půl roce od podání žaloby, jakož i to, že usnesení o procesním nástupnictví na straně žalované bylo vydáno až 11. dubna 2007, tj. rovněž po více než sedmi letech od podání žaloby, přičemž úmrtí žalované bylo zjištěno hned na začátku řízení. Za období průtahu pak lze považovat i to, že o návrhu na pokračování v řízení, které žalobci učinili 15. 2. 2011, je rozhodnuto až po sedmi měsících, usnesením z 13. 9. 2011. Právě pro vyhodnocení kritéria § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovací zákona tak soud dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu v naříkaném řízení. Přičemž soud odkazuje na argumentaci uvedenou výše, proč má za to, že v tomto konkrétním případě je třeba při vyhodnocení závěru o existenci odpovědnostního titulu vycházet z řízení celého. Závěr o existenci odpovědnostního titulu pak nevyvrací ani kritéria ostatní, neboť nelze dospět k závěru, že by řízení bylo natolik skutkově, právně, či procesně složitým, že by celková délka řízení, přesahující 20 let, tímto byla odůvodněna a ani toto neodůvodňuje kritérium chování účastníků. Poslední kritérium významu řízení pak naopak hovoří i přes jeho běžnost o tom, že celkovou délku řízení jakožto přiměřenou akceptovat nelze.

22. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. [spisová značka]), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

23. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

24. S odkazem na výše uvedené však soud dospěl k závěru, že žalobkyni je nutno odškodnit co do poskytnuté výše finančního zadostiučinění pouze za část řízení, kdy byla skutečně jeho účastníkem, a to pouze pokud jde o druhou účast žalobkyně v řízení, tj. období od 15. 1. 2018 do 20. 7. 2020 - nárok za období prvé účasti žalobkyně v naříkaném řízení je promlčen.

25. K odškodnění je třeba přitom přistoupit tak, jako by se jednalo o jakéhokoliv jiného postupníka, neboť právě skutečnost, že žalobkyně se sama svobodně rozhodla - i po předchozích negativních zkušenostech s naříkaným řízením -, že do tohoto řízení znovu vstoupí a újmu, kterou začala délkou řízení vnímat je tak nutno považovat za újmu novou a tuto posuzovat tak, jak by ji pociťovala jakákoliv jiná, třetí osoba, která by se stala nově účastníkem tohoto řízení.

26. Toto není dle názoru soudu v rozporu s tím, že při posouzení existence odpovědnostního titulu vyšel soud z délka řízení jakožto celku, neboť žalobkyně nemohla dle názoru soudu nevnímat to, že řízení se vede již od roku 1999, tedy nevnímat celkové řízení jakožto nepřiměřeně dlouhé. Na druhou stranu však soud uzavírá, že pokud žalobkyně do řízení znovu vstoupila, pak tomuto tak učinila za situace, kdy lze mít za to, že s původní újmou se již vyrovnala, o čem hovoří i fakt, že do řízení dobrovolně vstoupila právě v situaci, kdy byla uzavřena dohoda o narovnání s jedním ze žalovaných a vůči druhému ze žalovaných byl nárok pravomocně z větší části přiznán. Tedy v tomto ohledu vstupovala do řízení ve zcela jiné fázi a se zcela jinými očekáváními.

27. Soud proto odškodnil žalobkyni za tuto druhou účast v řízení, tj. za období 15. 1. 2018 do 20. 7. 2020, tedy za období dvou let a šesti měsíců. Soud přitom vycházel z částky 15 000 Kč, jakoby šlo o prvé 2 roky řízení, neboť každé soudní řízení musí určitou dobu trvat a nemajetková újma v prvních letech trvání není příliš závažná. A dále pak soud vyšel z částky 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení, respektive částky 1 250 Kč za další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud právě s ohledem na to, že celková odškodňovaná délka řízení v rozsahu dvou let a šesti měsíců nebyla z důvodů uvedených výše přiměřenou, ale zároveň nelze shledat důvody v této části řízení, pro které by bylo namístě vyjít z částky vyšší. V tomto směru je pak třeba zohledňovat již jen skutečnosti, které nastaly v této druhé části účasti žalobkyně v naříkaném řízení a zde žádné z kritérií § 31 a odst. 3 písm. b) až e) odškodňovací zákona poskytnutí vyšší než základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč ročně neodůvodňuje. Žalobkyni tak náleží základní částka odškodnění ve výši 22 500 Kč.

28. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) Zde soud předesílá, že tato modifikační kritéria pak hodnotil čistě ve vztahu k tomuto druhému odškodňovanému období, neboť se jedná o modifikaci základní částky odškodnění právě za toto období, tak, jak právě s ohledem na tato kritéria žalobkyně vyvolanou újmu v tomto období vnímala. -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – Řízení bylo složitějším po stránce skutkové, což je patrné z toho, že krajský soud v rámci odvolacího řízení nechal sám vypracovat znalecký posudek a se stranami obsáhle doplňoval skutková tvrzení k jednotlivým konkrétním zhodnocením předmětné nemovitosti. Soud tedy pro skutkovou složit základní částku odškodnění ponížil o 10 %. Řízení bylo složitějším i po stránce procesní, neboť soud musel pořizovat překlady listin a zejména tyto cestou mezinárodního dožádání zasílat žalovanému do Německa. Tento faktor měl nepochybně na délku řízení vliv a soud proto základní částku odškodnění pro procesní složitost dále ponížil o 10 %. Řízení bylo rovněž právně složitějším, nicméně tato právní složitost se v této fázi řízení již na délce řízení nepromítla, a proto pro ni soud základní částku odškodnění nemodifikuje. V odškodňované části řízení pak rozhodoval pouze Krajský soud v Brně, jakožto soud odvolací, tedy soud nemodifikuje základní částku odškodnění ani pro počet soudních instancí. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). - Soud v řízení neshledal úkony žalobkyně, kterými by řízení negativně či pozitivně ovlivnila, a proto pro toto kritérium základní částku odškodnění nemodifikuje. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – Soud uvádí, že na celkové délce řízení se negativně promítly průtahy v jeho počáteční fázi, tak jak tyto soud shledal výše, a pro které dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu. Naopak v době, které je odškodňováno, již řízení probíhalo velmi plynule a z postupu krajského soudu bylo patrným, že se snaží věc po věcné stránce rychle vyřešit. Odvolací soud konal několik jednání, sám doplňoval skutková tvrzení, respektive tato upřesňoval, a ve věci odvolací soud sám zadával znalecký posudek. Rovněž odvolací soud účastníky aktivně vedl k smírnému řešení věci, což nakonec dospělo až k zpětvzetí žaloby ve vztahu k oběma žalovaným. V postupu odvolacího soudu lze shledat pouze dílčí pochybení, spočívající v tom, že ačkoliv mu byla věc předložena k rozhodnutí 16. 1. 2017, pak až 4. 6. 2020 tuto vrací bez věcného vyřízení, k předložení s předkládací zprávu k odvolání proti zastavení řízení ve vztahu k jednomu z dříve žalovaných subjektů. Je však nutno konstatovat, že tato skutečnost na celkovou délku řízení neměla negativní vliv, neboť Městský soud v Brně, jakožto soud prvoinstanční, věc vrátil odvolacímu soudu po osmi dnech s požadovanou předkládací zprávou, tedy jednalo se o skutečnost, která fakticky na délku řízení vliv neměla, neboť odvolací soud do té doby velmi aktivně usiloval o věcné skončení předmětu sporu. Kombinací těchto faktorů pak soud dospívá k závěru, že pro postup orgánů v této fázi řízení základní částku odškodnění nemodifikuje. -) Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Ani subjektivní význam řízení neshledal v této fázi účasti žalobkyně jakožto zvýšený (řízení bylo již částečně zataveno a prvoinstančně nepravomocně rozhodnuto). Význam předmětu řízení pro žalobce proto soud shledal jakožto běžný a odškodnění nemodifikoval.

29. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě snížit o 20 % na výsledných 18 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci neposkytl žádné zadostiučinění, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbytku 282 000 Kč (300 000-18 000) soud žalobu zmítl.

30. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou. Soud přiznal úroky z prodlení v zákonné výši požadované žalobcem. Žalobce požadoval po všech upřesněních a opravách (viz podání ze dne 23.6.2021 a 6.10.2021) úrok z prodlení ode dne 18. 12. 2020, tento nárok je však důvodným až ode dne 18. 6. 2021, když k předběžnému uplatnění došlo dne 17. 12. 2020.

31. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

33. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/ 2014).

34. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná nezastoupená žalobkyně, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a 1x režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za podání žaloby (podáním ze dne 23.6.2021 žalobkyně odstraňovala vady žaloby a podáním ze dne 6.10.2021 brala žalobu bez důvodu na straně žalované zpět /šlo jen o reakci na právní argumentaci žalované/).