10 C 117/2022 - 427

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno]., reg. č.: [Anonymizováno] s korporátním sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno], a obchodním sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], zastoupen advokátkou [Jméno advokátky], sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Anonymizováno] - [Anonymizováno] jednající [Jméno žalované], IČ [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 726 143 809 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba na úhradu částky ve výši 1 726 143 809 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1 Žalobkyně (dále též i jen „žalobce“) se žalobou ze dne [datum], podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 téhož dne, domáhá po žalované úhrady částky ve výši 1 726 143 809 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvádí, že investoval v rámci České republiky prostřednictvím několika propojených subjektů částku v celkové výši 3 076 000 000 Kč. Ve vztahu k žalobci se však dopustili trestné činnosti pan [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Trestní řízení bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. [sp. zn.] a v rámci tohoto řízení vystupoval žalobce v postavení poškozeného. V podané žalobě pak žalobce namítá pochybení, která v předmětném trestním řízení nastala a uvádí, že v jejich důsledku se dostal do situace, kdy se nemůže po původních dlužnících, tj. osobách, které trestnou činnost páchaly, domoci škody právě v žalované výši, a proto tuto škodu nárokuje po státu. Konkrétní pochybení, která nastala na straně státu, pak žalobce popisuje v podání z [datum] a tato vymezil tak, že stát pochybil v tom, že nedošlo ke spojení věci žalobvr s řízením, v němž jako poškozená vystupovala společnost [právnická osoba] Jednalo se o trestní řízení dalšího z poškozených, v rámci kterého byly zajištěny finanční prostředky ve výši 264 000 000 Kč, oproti tomu v řízení, kde jakožto poškozený vystupoval žalobce, žádné finanční prostředky již zajištěny nebyly. Žalobce namítá, že pokud by došlo ke spojení jeho trestního řízení s tímto jiným trestním řízením, pak by byl na svém nároku uspokojen a škoda by mu nevznikla. Jako druhé z pochybení pak žalobce namítá, že státní zástupce zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum], což rovněž předmětnou škodu způsobilo. A jako třetí z pochybení žalobce namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostály svým zákonným povinnostem, co se týče dohledání výnosů z trestné činnosti, kterou byl žalobce poškozen. Všechna tato pochybení pak souhrnně představují nesprávný úřední postup, který na straně žalobce vyvolal předmětnou škodu, jedná se o tzv. složený nesprávný úřední postup a tento žalobci způsobil majetkový úbytek právě ve výši 1 726 143 809 Kč. Žalobce dále uvádí, že se předmětné škody domáhal rovněž v rozhodčím řízení, které zahájil [datum] před stálým rozhodčím soudem v [Anonymizováno] dle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic 29.4.1991. K tomuto žalobce uvádí, že předmětná dohoda byla ukončena mezi ČR a Nizozemským královstvím dne [datum], předtím však [datum] odmítl rozhodčí soud svou pravomoc ve věci nároku uplatněného žalobcem a nálezem z [datum] rozhodl o nákladech řízení. Žalobce pak poukazuje na článek 10 odst. 2 Terminační dohody, tj. dohody o ukončení dvoustranné dohody mezi ČR a Nizozemským královstvím, dle kterého mu nadále svědčí právo předmětné nároky v rámci České republiky uplatnit, tedy namítá, že nárok promlčen není. 2 Žalovaná se k žalobě vyjádřila, zejména podáním z [datum] a [datum]. Žalovaná předně namítla, že trestní řízení, v němž vystupoval žalobce jakožto poškozený, bylo samostatným trestním řízením zcela nezávislým na trestním řízení, ve kterém vystupovala společnost [právnická osoba], přičemž v tomto jiném trestním řízení byl rozsah trestné činnosti užší, a proto umožňoval rychlejší rozhodnutí. Žalovaná v obecné rovině namítala, že nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti, neboť žalobce nedostatečně tvrdí jak odpovědnostní titul, tak vznik škody, tak příčinnou souvislost. Pokud jde o rozhodčí řízení, pak žalovaná namítala, že tamní rozhodčí soud odmítl svou pravomoc z důvodu toho, že neshledal zákonnost prostředků použitých pro investice (tedy z tohoto důvodu nerozhodoval). Jednalo se tak o případ, který pod danou dohodu vůbec nespadal. Žalovaná pak vznesla i námitku promlčení, neboť žaloba byla podána až 4 a půl roku poté, co žalobce zahájil rozhodčí žalobou z [datum] řízení proti České republice, tedy v tomto okamžiku mu nejpozději muselo být známo, jaká škoda mu vznikla a kdo za ni odpovídá a tímto počala promlčecí lhůta běžet. 3 Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobkyně výslovně uplatnila nárok uplatněný touto žalobou u žalované dne [datum]. Mezi stranami však bylo sporným, zda podání žaloby v rámci rozhodčího řízení z [datum] je možno považovat za předběžné uplatnění nároku ve smyslu odškodňovacího zákona či nikoli. 4 Soud učinil právní závěry, uvedené níže, pouze na základě skutkových tvrzení, neboť předně již na základě jejich vyhodnocení dospěl soud k závěru o absenci odpovědnostního titulu. Tedy jinak řečeno, i za situace, kdy by byla veškerá tvrzení žalobce prokázána, pak tato nejsou odpovědnostním titulem dle odškodňovacího zákona. Pokud jde o druhý z právních důvodů pro rozhodnutí soudu, a to sice vyhodnocení otázky promlčení předmětného nároku, pak soud vyšel ze shodných tvrzení stran, konkrétně že trestní řízení, v němž vystupoval žalobce jakožto poškozený, bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. [sp. zn.], a dále z tvrzení žalobce, že mu škoda vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího v tomto trestním řízení, kterým byl potvrzen i výrok o povinnosti nahradit ze strany některých obžalovaných náhradu škody právě ve výši 1 726 143 809 Kč. Soud dále vyšel ze shodných tvrzení stran, že žalobce svůj nárok uplatnil v rozhodčím řízení u stálého rozhodčího soudu v [Anonymizováno] podáním z [datum], dále že nárok byl uplatněn v rozhodčím řízení podle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic z [datum], dále že tato dohoda byla pro vztahy mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím ukončena tzv. Terminační dohodou ke dni [datum], a dále že v rámci rozhodčího řízení bylo ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku rozhodnuto tak, že rozhodčí soud nálezem z [datum] odmítl svou pravomoc dle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic vůbec rozhodovat, neboť předmětný spor pod tuto dohodu nespadá. 5 Z výše uvedených důvodů pak soud usnesením vyhlášeným na jednání konaném dne [datum] zamítl návrh na provedení veškerých důkazů, a to z důvodu, že ve věci je možno rozhodnout pouze na základě skutkových tvrzení žalobce či shodných tvrzení stran. Provádění dokazování by tak za této situace bylo nadbytečným, neefektivním a nehospodárným. 6 Z tohoto důvodu rovněž soud neuvádí závěr o skutkovém stavu, když, jak uvedeno výše, rozhodl na základě skutkových tvrzení, která byla pro učinění právního závěru dostatečná. 7 Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 32 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 8 V návaznosti na usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [sp. zn.]-374 soud uzavírá, že podmínka předběžného uplatnění nároku je splněna, neboť žalobce v průběhu odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení nárok u žalované předběžně uplatnil dne [datum], tedy tuto podmínku je nutno mít za splněnou i za situace, kdy nebylo prokázáno, že by došlo k uplatnění nároku v rámci rozhodčího řízení. 9 Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. 10 Soud se předně zaměřil na vyhodnocení otázky existence odpovědnostního titulu a skutkových tvrzení žalobce k tomuto. Žalobce vymezil odpovědnostní titul po skutkové stránce v podané žalobě, a dále zejména v podání z [datum]. 11 Z tohoto se po skutkové stránce podává, že žalobce spatřuje pochybení na straně státu ve třech skutečnostech. Za prvé, že nedošlo ke spojení věci trestního řízení, v němž vystupoval žalobce jakožto poškozený s trestním řízením, kde jakožto poškozená vystupovala společnost [právnická osoba] Za druhé, že dozorující státní zástupce v trestním řízení zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum], a to svým rozhodnutím z [datum]. A za třetí, že orgány činné v trestním řízení nedostály svým zákonným povinnostem, pokud se týče povinnosti aktivně vyhledávat výnosy z trestné činnosti, kterou byl žalobce poškozen. 12 Na jednání konaném dne [datum] pak soud žalobce výslovně poučil dle § 118a odst. 1 o.s.ř. k tomu, že je třeba skutkově tvrdit, zda se domáhá i jiných pochybení na straně státu, neboť z dosavadních podání i tvrzení žalobce toto není jednoznačným, a to sice v tom směru, že je třeba doplnit skutková tvrzení, zda se žalobce domáhá nějakých pochybení nad rámec těchto tří skutkově vymezených pochybení v podání z [datum]. Právní zástupce žalobce k tomuto uvedl, že jiných pochybení nad rámec takto vymezených pochybení na straně státu se v tomto řízení nedomáhá a soud proto v návaznosti na to usnesením vyhlášeným na jednání dne [datum] rozhodl tak, že připustil změnu skutkových tvrzení v tom směru, že předmětem řízení jsou po skutkové stránce nadále pouze tato tři pochybení, respektive skutkově tvrzené odpovědnostní tituly, jak tyto žalobce precizuje v čl. II odst. 6 svého podání z [datum]. Soud takto rozhodl proto, aby bylo jednoznačným, že se nadále nebude zabývat jinými, ne zcela určitě tvrzenými pochybeními na straně státu, které žalobce nikoli zcela určitě uváděl a o nichž by mohly vzniknout pochyby, zda tedy tyto žalobce učinil předmětem řízení či nikoli. 13 Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu. 14 Soud posoudil věc dle OdpŠk, který zná dva možné odpovědnostní tituly. 15 Prvým z nich je nesprávný úřední postup. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zpráva výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1099/99). 16 Úprava druhého odpovědnostního titulu - nezákonného rozhodnutí - stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013). 17 Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 se dále podává, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. 18 Soud vyšel dále z judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005), dle které není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska účelnosti řízení (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp.zn. II. ÚS 299/03). 19 Soud v tomto směru rovněž poukazuje na závěry Ústavního soudu, dle nichž stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby výsledkem jeho podnětu bylo zahájení správního řízení, které následně vyústí v uložení pokuty konkrétní osobě. Takové právo totiž obecně nemá ani oznamovatel trestného činu či poškozený (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2017 sp. zn.

IV. ÚS 4262/16, či ze dne

30. července 2014 sp. zn. III. ÚS 2343/14). Nárok na uložení správní sankce zde náleží pouze státu, nikoliv konkrétní osobě, která se cítí být jiným správním deliktem dotčena na svých právech (ta má navíc k dispozici např. občanskoprávní žalobu). 20 S odkazem na citované judikatorní závěry pak soud uzavírá, že ani v rámci kompenzačního řízení není soud oprávněn přezkoumávat účelnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ani to, zda a jak měly být vyhodnoceny podmínky pro realizaci jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení. 21 S odkazem na výše uvedenou právní argumentaci pak soud uzavírá, že ani jeden ze žalobcem skutkově tvrzených odpovědnostních titulů není dán. 22 Žalobce se předně domáhá toho, že nedošlo ke spojení trestního řízení, v kterém vystupoval on jakožto poškozený, s trestním řízením, kde vystupovala jakožto poškozená společnost [právnická osoba], k čemuž argumentačně žalobce uvádí, že v tomto jiném trestním řízení byla dohledána majetková aktiva pachatelů trestné činnosti, a kdyby k tomuto spojení došlo, pak žalobce dovozuje, že by mu škoda ve výši 1 726 143 809 Kč vůbec nevznikla. Právně vyhodnoceno se tak žalobce domáhá pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívajícího v tom, že dle názoru žalobce špatně vyhodnotily otázku toho, zda má dojít ke spojení obou těchto trestních řízení či nikoli. Soud v tomto směru uzavírá, že není ani v rámci kompenzačního řízení oprávněn přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy přehodnocovat to, zda orgán činný v trestním řízení měl nějaký úkon učinit, v jaké podobě, kdy, a to, zda se tak vůbec mělo stát. Z povahy věci se tak nemůže jednat o nesprávný úřední postup dle § 13 OdpŠk, jedná se o způsob vedení trestního řízení a bylo pouze na orgánech činných v trestním řízení, aby vyhodnotily vhodnost spojení obou trestních řízení do jednoho společně vedeného trestního řízení. Žádná zákonná povinnost ke spojení obou těchto trestních řízení dána nebyla a soud opakuje, že ani v rámci kompenzačního řízení není oprávněn přezkoumávat, zda by bývalo bylo vhodnější, kdyby trestní řízení spojena byla či nikoli a zda by tímto mohla být eliminována tvrzená škoda na straně žalobce. Pojmově se tak nemůže jednat o nesprávný úřední postup. [jméno FO] skutkové stránce pak žalobce ani nenamítal, že by bylo vydáno nějaké nezákonné rozhodnutí, které by tomuto spojení zabránilo a které by bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno. Tedy ani odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí dle § 8 OdpŠk dán není. Takto skutkově vymezený odpovědnostní titul tedy není odpovědnostním titulem dle odškodňovacího zákona. 23 Žalobce se dále domáhá po skutkové stránce toho, že odpovědnostním titulem je skutečnost, že státní zástupce usnesením ze dne [datum] zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum] v trestním řízení, ve kterém žalobce vystupoval v pozici poškozeného. To vše opět s argumentací v tom směru, že v paralelně vedeném trestním řízení, kde poškozeným byla společnost [právnická osoba], obdobné usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno nebylo a v tamním řízení došlo k zajištění majetku, který tamnímu poškozenému umožnil umořit část škody způsobené trestnou činností. Po právní stránce k tomuto soud uvádí, že pojmově se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, neboť žalobce namítá, že státní zástupce nesprávně vyhodnotil to, zda je třeba usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, zrušit či nikoli. Tedy je namítáno pochybení ve vyhodnocení předpokladu pro vydání samotného rozhodnutí státního zástupce. Pojmově se tak nemůže jednat o nesprávný úřední postup, ale pouze o nezákonné rozhodnutí. Samotné rozhodnutí státního zástupce z [datum], kterým zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum], pak pro nezákonnost nikdy změněno či zrušeno nebylo, respektive toto žádná ze ani stran netvrdila. Ani takto po skutkové stránce druhé vymezené pochybení ze strany žalobce tak není odpovědnostním titulem dle odškodňovacího zákona. 24 Konečně se žalobce domáhá po skutkové stránce, jakožto třetího odpovědnostního titulu, toho, že orgány činné v trestním řízení nedostály svým zákonným povinnostem, co se týče dohledání výnosů z trestné činnosti, jíž byla žalobkyně poškozena. Po právní stránce vyhodnoceno, pak tedy žalobce namítá, že orgány činné v trestním řízení v rámci trestního řízení neplnily své povinnosti, když se jim nepodařilo dohledat majetek pachatelů trestné činnosti, z kterého by se bylo podařilo žalobci umořit škodu způsobenou trestnou činností v žalované výši 1 726 143 809 Kč. I k takto vymezenému odpovědnostnímu titulu pak soud uvádí, že se nemůže jednat pojmově o nesprávný úřední postup. Žalobkyně se opět domáhá toho, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat lépe či jinak v tom směru, že se jim mělo podařit dohledat majetek pachatelů trestné činnosti tak, aby finanční částky, které žalobkyni trestnou činností ušly, bylo možno nahradit majetkem, který bude osobám obviněným zajištěn. K tomuto soud rovněž uvádí, že ani v kompenzačním řízení nemůže soud přezkoumávat to, zda trestní řízení bylo co do dohledávání majetku vedeno orgány činnými v trestním řízení řádně. Jak uvedeno výše, pod pojem nesprávného úředního postupu dle § 13 OdpŠk nespadá to, že by soudy v občanském soudním řízení přezkoumávaly to, zda orgány činné v trestním řízení, zejména policie, vykonávaly konkrétní činnosti dle představ (odškodňujícího) soudu. I v tomto případě tak soud uzavírá, že pojmově o nesprávný úřední postup jít nemůže. Ze skutkových tvrzení se přitom nepodává, že by došlo k nějakému konkrétnímu pochybení. Žalobkyně ani k poučení soudu dle § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvedla, že by se nad rámec takto obecně vymezené povinnosti domáhala konkrétního pochybení. Tedy soud uzavírá, že nedošlo, resp. ani nemohlo dojít ve smyslu § 13 OdpŠk k nesprávnému úřednímu postupu, jak je tvrzen. Rovněž nebylo tvrzeno, že by ve věci vyhledávání majetku bylo vydáno nějaké rozhodnutí, které by následně bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Tedy ani odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí dle § 8 OdpŠk není dán. Soud tak uzavírá, že ani zde odpovědnostní titul není dán. 25 Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť ani jeden ze žalobcem tvrzených odpovědnostních titulů není dán. Tedy není splněna jedna ze tří nezbytných, kumulativních podmínek pro vznik odpovědnosti na straně státu. 26 Soud se dále zabýval i vznesenou námitkou promlčení. Soud v tomto směru vycházel ze skutkových tvrzení žalobce, který uváděl, že k vyčíslení škody, která mu vznikla, došlo v návaznosti na potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve vztahu k některým z obviněných, vydaným dne [datum], kterým byl žalobci přiznán nárok na náhradu škody právě ve výši 1 726 143 809 Kč. Dále soud vyšel z tvrzení žalobce, že v návaznosti na toto pak [datum] podává žalobu v rámci rozhodčího řízení zahájeného podle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic z [datum], uzavřené mezi ČSFR a Nizozemským královstvím. Z těchto skutkových tvrzení se tak podává, že nejpozději dne [datum] tedy žalobce věděl, jaká škoda mu vznikla, neboť byl schopen přesně vyčíslit její výši, a kdo za tuto odpovídá, když zažaloval právě Českou republiku, a to pro konkrétní pochybení, tedy věděl i jak škoda vznikla. Tímto okamžikem tak tedy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody ve vztahu ke státu. 27 Žalovaná pak namítla promlčení žalobou uplatněných nároků, neboť žalobce se svých nároků domáhá žalobou podanou až dne [datum], tedy 4 a půl roku po vzniku škody. 28 Soud po posouzení této námitky promlčení shledal, že tato je důvodnou a i tato je plnohodnotným důvodem pro zamítnutí žalobou uplatněného nároku. 29 Dle ustanovení § 32 odst. 1 odškodňovacího zákona se nárok na náhradu škody totiž promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Toto ve vztahu k žalobci nastalo právě zmiňovaného dne [datum] a promlčecí lhůta tak marně uplynula dne [datum]. 30 V řízení bylo sporným, zda žalobcem podaná rozhodčí žaloba může být považována za předběžné uplatnění nároku ve smyslu § 14 a 15 odškodňovacího zákona. Ve smyslu § 35 odškodňovacího zákona by v případě, že by tato podaná rozhodčí žaloba byla tímto předběžným uplatněním nároku, neběžela promlčecí lhůta po dobu 6 měsíců, a to dle dikce § 35 odst. 1 OdpŠk. I pokud by tedy soud uzavřel, že tato rozhodčí žaloba byla předběžným uplatněním nároku ve smyslu § 14 a násl. odškodňovacího zákona, pak by promlčecí lhůta marně uplynula již dne [datum]. Žaloba byla ke zdejšímu soud přitom podána až dne [datum]. V řízení se tak nebylo třeba dále důkazně zabývat tím, co bylo přesně obsahem uplatněné rozhodčí žaloby, postačovalo tvrzení žalobce, kdy rozhodčí žalobu podal a že tuto uplatnil dle Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic z [datum]. 31 Soud dále dospěl k závěru, že nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty ani dle § 648 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že promlčecí lhůta neběží, pokud věřitel právo uplatní u orgánu veřejné moci a řádně pokračuje v tomto řízení. K stavění běhu promlčecí lhůty však předně v tomto případě nedošlo z toho důvodu, že žalobce se v rámci rozhodčího řízení domáhal nároku jiného, než je uplatněn v řízení tomto. Konkrétně se domáhal nároku po státu pro porušení Dohody o ochraně investic žalobce jakožto investora v České republice, tedy pro porušení této mezinárodní dohody ze strany českého státu spočívající v neposkytnutí ochrany jeho investicím. V tomto řízení se však žalobce domáhá konkrétních pochybení na straně státu, v nichž shledává odpovědnostní tituly dle práva vnitrostátního, konkrétně dle odškodňovacího zákona. Tedy nedomáhá se porušení ochrany investic, ale nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. Dalším zásadním důvodem proč však nedošlo ke stavění běhu promlčecí lhůty dle § 648 občanského zákoníku je samotné tvrzení žalobce, že rozhodčí soud se odmítl věcí zabývat, neboť ve věci není dána pravomoc, aby v rozhodčím řízení vůbec rozhodl. Dle předmětného ustanovení § 648 občanského zákoníku však ke stavení běhu promlčecí lhůty dochází pouze tehdy, pokud došlo k řádnému zahájení řízení a v tomto je řádně pokračováno. Tedy ke stavění běhu promlčecí lhůty nedochází např. v případech, kdy žalobce podá žalobu, ke které není aktivně legitimován nebo žaluje subjekt, který není pasivně legitimován. A rovněž tak tomu není v případech, kdy zahájí řízení u orgánu, který vůbec nemá pravomoc o takovém nároku rozhodnout. Tedy, i pokud by v rozhodčím řízení uplatněný nárok byl nárokem shodným (s nárokem uplatněným zdejší žalobou), pak by ke stavění běhu promlčecí lhůty nedošlo, neboť sám žalobce tvrdí, že rozhodčí soud neměl vůbec pravomoc ve věci rozhodnout. 32 Soud neshledal důvodnou ani námitku strany žalující v tom směru, že dle článku 10 odst. 2 Terminační dohody, tj. dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie, na základě které došlo k [datum] ke zrušení Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic z [datum], je oprávněn nárok uplatnit u zdejšího soudu a tento není promlčen. A to z důvodu, že dle čl. 10 odst. 1 a 2 této Terminační dohody je oprávněna poškozená strana uplatnit nároky původně uplatněné v rozhodčím řízení sice i před vnitrostátními soudy, přičemž se má za to, že běh vnitrostátních lhůt počíná až dnem, kdy se investor coby poškozený subjekt vzdá výkonu již vydaného rozhodčího nálezu a zaváže se, že se zdrží zahájení nového rozhodčího řízení, nebo vezme návrh na zahájené rozhodčí řízení zpět. Tato situace však u žalobce, jakožto investora, nenastala. Již ze samotných žalobních tvrzení se podává, že žalobce nedisponuje rozhodčím nálezem, jehož výkonu by se vůbec mohl pro výklad tohoto ustanovení relevantně vzdát, ani žalobce netvrdí, že by vzal jiný návrh na zahájení rozhodčího řízení zpět. Žalobce sám ve své žalobě naopak tvrdí, že rozhodčí soud nálezem z [datum] svou pravomoc odmítl, tedy fakticky věcně ve věci samé vůbec nerozhodl. Pokud rozhodčí soud odmítne vydat rozhodčí nález zahrnující rozhodnutí ve věci samé, neboť odmítá svoji pravomoc, pak nelze dovozovat, že by se na takovéto rozhodčí nálezy vztahoval článek 10 odst. 2 terminační dohody a že by tímto žalobci nadále svědčilo právo v nově zahájené lhůtě řízení stejné zahájit u vnitrostátního soudu. Naopak rozhodčí soud uzavřel, že se na investici žalobce Dohoda o podpoře a vzájemné ochraně investic z [datum] nevztahovala, tedy se na žalobce nemůže vztahovat ani čl. 10 Terminační dohody. Tedy ani z tohoto důvodu soud neshledal, že by žalobce dodržel promlčecí lhůtu pro uplatnění žalobou uplatněných nároků. 33 Jelikož tak žalobce uplatnil žalobou uplatněný nárok u zdejšího soudu až dne [datum], pak ze všech uvedených důvodů je žalobou uplatněný nárok rovněž promlčen a toto je dalším z plnohodnotných důvodů, proč byla žaloba zamítnuta. 34 Soud dále uvádí, že jednání nařízené na [datum], k žádosti žalobce neodročil, jakkoli žalovaný skutečně vznesl námitku promlčení až ve vyjádření, které se žalobci dostalo do dispozice 3 dny před konáním jednání. Nicméně jedná se o argumentaci právní, založenou na skutkových tvrzeních, která v řízení již dlouho předtím zazněla a nebyla tak pro žalobce novými. Konkrétně se jednalo pouze o datum podání rozhodčí žaloby a datum podání žaloby v tomto kompenzačním řízení, což byly skutečnosti žalobci známé, jím tvrzené. Soud tak neshledal důvodu, proč by žalobce na toto nemohl reagovat přímo na nařízeném jednání, když civilní řízení je primárně vedeno principem projednacím. Ani v případě, že by námitka byla vznesena až na samotném jednání, by toto důvodem pro odročení jednání nebylo. 35 Soud dále neshledal důvodným požadavek žalobce na to, aby předložil Evropskému soudnímu dvoru jakožto předběžnou otázku posouzení souladu článku 10 odst. 2 Terminační dohody s unijním právem ve smyslu toho, zda rozhodčí soud, který odmítne svoji pravomoc dle Dohody o podpoře a ochraně investic vůbec může tuto pravomoc odmítnout, když samotná dohoda je v rozporu s unijním právem. Tato otázka nebyla dle závěru zdejšího soudu pro vyhodnocení předmětu sporu relevantní. Předně tomu tak je proto, že žalobce tvrdil v řízení odpovědnostní tituly, které po právním vyhodnocení soud neshledal jakožto odpovědnostní tituly, což samotnou odpovědnost na straně státu vylučuje. A to bez ohledu na znění Terminační dohody. Dále je tomu tak proto, že, jak uvedeno výše, soud má za to, že žalobci nic nebránilo v tom, aby za situace, kdy [datum] podává rozhodčí žalobu, kterou se domáhá jasně specifikované škody pro tvrzená porušení po České republice, zahájil kompenzační řízení i ve vztahu ke státu dle zákona odškodňovacího; jak uvedeno, soud dospěl k závěru, že v rozhodčím řízení dle Dohody o podpoře a ochraně investic se žalobce domáhal jiných nároků plynoucích z porušení povinnosti České republiky jakožto státu, spočívající v nezajištění ochrany konkrétních investic žalobce, a naopak kompenzační řízení pak slouží k účelu jinému, tedy k posouzení, zda stát v rámci svých vnitrostátních postupů při organizaci činnosti vlastních orgánů nepochybil, a to nezávisle na existenci této dohody (tedy tak, jak odpovídá stát jakýmkoliv jiným subjektům dle práva národního). Vyhodnocení výkladu čl. 10 odst. 2 Terminační dohody tak nemá ani pro posouzení běhu promlčecí lhůty relevantní význam. To vše za situace, kdy právě čl. 10 odst. 2 Terminační dohody odstraňuje předchozí neshody, spočívající v nesouladu dohod o podpoře a ochraně investic uzavřených mezi jednotlivými členskými státy s unijním právem; kdy právě tvrzený nesoulad narovnává tato dohoda možností znovu uplatnit své nároky u vnitrostátních soudů, avšak pouze za předpokladu, že by alespoň dle konkrétní dohody o podpoře a ochraně investic, která s unijním právem v souladu není, vůbec rozhodčí soud svou pravomoc shledal - avšak toto na straně žalobce nenastalo, žalobce sám tvrdí, že rozhodčí soud se věci pro nedostatek pravomoci odmítl zabývat. Proto se soud na Evropský soudní dvůr neobracel, nemělo to pro rozhodnutí ve věci význam. 36 Vzhledem k absenci odpovědnostního titulu a k závěru soudu o důvodnosti vznesené námitky promlčení se soud dále blíže nezabýval tím, zda žalobce vůbec dotvrdil relevantně vznik škody a zda dotvrdil relevantně příčinnou souvislost mezi tvrzenými odpovědnostními tituly a tvrzenou výší škody, neboť toto v řízení již bylo nadbytečným. 37 V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3x režijního paušálu 300,- Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě (soud nepřiznal odměnu za druhé z vyjádření, žalovaná nebyla k tomuto soudem vyzvána) a za přípravu na jednání a účast na něm. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.