10 C 123/2024 - 50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] t. č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o zaplacení 125 957 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 125 957 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 25. 6. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1 Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody v podobě obhajného ve výši 125 957 Kč s příslušenstvím, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu nesprávného úředního postupu. Žalobu odůvodnil tím, že obžaloba byla dne 7. 7. 2020 podána k nepříslušnému Městskému soudu v Praze, který ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2021, č. j. [právnická osoba], když následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. [Anonymizováno], bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto tak, že podle § 257 odst. 1 písm. a) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje a za použití § 17 odst. 1 a 18 odst. 1 trestního řádu se věc přikazuje k projednání Krajskému soudu v Hradci Králové. Řízení před nepříslušným Městským soudem v Praze se konalo od 7. 7. 2020 do 8. 1. 2021. V důsledku, čeho požaduje náhradu nákladů za obhajobu před nepříslušným Městským soudem v Praze, neboť řízení se vůbec nemělo před Městským soudem v Praze vést. Nárok u žalované uplatnil dne 29. 5. 2024. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 20. 6. 2024 odmítla poskytnout jakékoliv plnění. 2 Při jednání právní zástupce žalobce žalobu doplnil, že se dále domáhá náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, které spatřuje ve zrušení rozsudku Městského soudu v Praze. 3 Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě učinila nesporným, že žalobce u žalované uplatnil nárok dne 29. 5. 2024. Dále uvedla, že žalobou uplatněný nárok zcela neuznává s tím, že ve věci není dán odpovědnostní titul. Žalovaná zejména odkázala na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023 vydaného v řízení pod sp. zn. 8 Tdo 150/2023, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce. Z předmětného usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně z bodu 62 a 63 jeho odůvodnění vyplývá, že místně příslušnými byly oba soudy, a proto úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvodu zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem; nejsou tudíž nezákonné.“ Dále se v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí, že „za situace, kdy oba soudy byly místně příslušné, určil (Vrchní soudu v Praze) příslušnost druhého z nich, šlo sice o nadbytečný postup, nikoliv však zásadně nesprávný. Proto oba soudy prováděly dokazování v souladu se všemi zákonnými požadavky nutnými pro procesní správnost prováděných důkazů v průběhu hlavních líčení. Žalovaná dále uvedla, že v daném případě chybí základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a sice odpovědnostní titul, neboť v žalobcem namítaném postupu soudu nelze spatřovat nesprávný úřední postup, tak jak je definován v § 13 zákona a současně v této věci nedošlo k vydání rozhodnutí, které by vykazovalo základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona, kterým je nabytí právní moci s tím, že by takové rozhodnutí bylo následně pro svou nezákonnost zrušeno či změněno. 4 Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované uplatnil, a to dne 29. 5. 2024. 5 Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. [právnická osoba] bylo zjištěno, že žalobce byl uznán vinným za zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a jednak za zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) trestního zákoníku. Z výrokové části rozsudku bylo dále zjištěno, že v době od 21. 4. 2019 do 8. 8. 2019 v [adresa], a jinde, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené [jméno FO], se dohodli s poškozeným [jméno FO], na tom, že od něj prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. koupí za částku 200 000 Kč společnost [právnická osoba]., a následně dne 13. 5. 2019 uzavřel druhý obžalovaný [jméno FO] na pobočce [právnická osoba]. v [adresa] [jméno FO] „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obžalovanému žalobci, [právnická osoba]., stala vlastníkem společnosti [právnická osoba]., a následně obžalovaní využili k padělání smlouvu označenou jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“, kterou dne 3. 5. 2019 uzavřela poškozená [jméno FO] se společností [právnická osoba]., tehdy zastoupenou [jméno FO], a z této smlouvy vyňali poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky [Anonymizováno] [adresa], a tento list použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, na základě které měla [jméno FO] prodat nemovitost na adrese v [adresa] společnosti [právnická osoba]., patřící tehdy [jméno FO] za částku 2 500 000 Kč, a poté, po předchozím uvážení v úmyslu usmrtit poškozené [jméno FO] a [jméno FO], ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu shora uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkové prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti, vylákal obžalovaný žalobce poškozenou [jméno FO] a poškozeného [jméno FO] na schůzku, k níž došlo dne 6. 6. 2019 na parkovišti u obce [adresa], kam poškození přijeli osobním automobilem, následně tímto vozidlem jeli dle jeho instrukcí za vozidlem, se kterým na schůzku obžalovaný žalobce přijel a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese [adresa], kterou si obžalovaný žalobce předchozí den pronajal, přičemž zde v blíže nespecifikované době od 6. 6. 2019 do 7. 6. 2019 usmrtil oba poškozené, poté jejich ostatky odvezl na silniční most spojující obce [adresa] vedoucí přes vodní nádrž [adresa], kdy těla poškozených hodil do vodní nádrže [adresa]. Následně v úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dne 14. 6. 2019 obžalovaný [jméno FO] zajistil na poště v [adresa] ověření kopie shora uvedené „Smlouvy kupní“, zároveň téhož dne obžalovaný [jméno FO] připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“, obžalovaný žalobce jej poté opatřil falešnými podpisy poškozené [jméno FO] a [jméno FO], a dne 15. 6. 2019 falešný návrh na vklad společně s falešnou „Smlouvou kupní“ odeslal obžalovaný [jméno FO] z pošty v [Anonymizováno] [Anonymizováno] na pracoviště [právnická osoba] [Anonymizováno]. [adresa], kam byly listiny doručeny dne 17. 6. 2019 a na základě těchto bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, ale k zápisu vkladu do katastru nemovitostí nedošlo v důsledku zásahu policie, kdy dne 8. 8. 2019 byla předmětná nemovitost zajištěna jako nástroj trestné činnosti, a dále obžalovaný žalobce sepsal dne 1. 8. 2019 u notářky [tituly před jménem] [jméno FO], [adresa], „Notářský zápis“, na jehož základě s jediným společníkem společnosti [právnická osoba]., stala společnost [právnická osoba]., a dalším jednatelem této společnosti se stal obžalovaný [jméno FO], načež notářský zápis a další potřebné listiny doručil dne 1. 8. 2019 na pracoviště [Anonymizováno] k provedení zápisu v obchodním rejstříku, a v případě zápisu „Smlouvy kupní“ a převodu nemovitosti by způsobili poškozené [jméno FO] škodu v celkové výši nejméně 22 078 110 Kč. 6 Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. [hodnota] [právnická osoba][Anonymizováno] se zrušuje a věc se přikazuje k projednání Krajskému soudu v [adresa] s odůvodněním, že v souladu s publikovanou judikaturou má obžalovaný možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. [právnická osoba]/84-21 v Bulletinu NSČR, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016). Námitka byla dodána do datové schránky nalézacího soudu dne 5.1.2021 ve 12:34:22 (č.l. 3926/sv. 12), přičemž procesní soud se k poradě odebral až dne 8. 1. 2021 v 11.55 hodin (č.l. 3956/sv. 13). Námitka byla tedy podána včas. Právo vytknout nepříslušnost dosud jednajícího soudu má jen obžalovaný, nikoli jiná osoba. Z obsahu námitky bez pochybností plyne, že byla podána obžalovaným [jméno FO] prostřednictvím jeho obhájce. Námitka byla tedy podána oprávněnou osobou. Pro určení místní příslušnosti soudu se užijí zákonná hlediska, uvedená v ustanoveních § 18 až § 22 tr. řádu. Podle ustanovení § 18 odst. 1 tr. řádu platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Základním hlediskem je tedy místo spáchání činu, a bylo-li v řízení zjištěno místo spáchání trestného činu, pak další dvě kritéria pro stanovení místní příslušnosti soudu, obsažená v ustanovení § 18 odst. 2 tr. řádu, se neuplatní. Ve věci je vedeno společné řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. řádu, když v případě spoluobžalovaných jde o obviněné, jejichž obžalobou tvrzené trestné činy spolu souvisí, resp. trestný čin podvodu měl být spáchán ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Pro určení příslušnosti soudu je tak třeba aplikovat pravidlo podle § 21 odst. 2 tr. řádu, podle kterého společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu. Nejtěžším trestným činem je s ohledem na stanovenou trestní sazbu trestný čin vraždy dle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku. Společné řízení musí tedy ve věci konat krajský soud, v jehož obvodu měl být dle obžaloby spáchán trestný čin vraždy. Místo spáchání trestného činu vraždy je v podané obžalobě v popisu skutku uvedeno, je jím [adresa], [adresa]. V průběhu dokazování před nalézacím soudem se ohledně místa spáchání trestného činu vraždy ničeho nezměnilo, jak plyne z výroku o vině napadeného rozsudku. V souladu s ustanovením § 18 tr. řádu je tedy třeba určit místní příslušnost soudu podle místa spáchání činu. Vzhledem k tomu, že místem spáchání trestného činu je [adresa], [adresa], je místně (i věcně) příslušným k projednání věci Krajský soud v [adresa], neboť v jeho obvodu leží Okresní soud v [adresa]. Odvolací soud proto podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a za použití § 17 odst. 1 a § 18 odst. 1 tr. řádu věc přikázal k projednání [adresa]. 7 Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 18. 3. 2022, č. j. [Anonymizováno], bylo zjištěno, že žalobce byl odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu[Anonymizováno]dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a jednak za zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) trestního zákoníku. Z výrokové části rozsudku bylo dále zjištěno, že v době od 21. 4. 2019 do 8. 8. 2019 v [adresa], a jinde, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené [jméno FO], se dohodli s poškozeným [jméno FO], na tom, že od něj prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. koupí za částku 200 000 Kč společnost [právnická osoba]., a následně dne 13. 5. 2019 uzavřel druhý obžalovaný [jméno FO] na pobočce [právnická osoba]. v [adresa] [jméno FO] „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obžalovanému žalobci, [právnická osoba]., stala vlastníkem společnosti [právnická osoba]., a následně obžalovaní využili k padělání smlouvu označenou jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“, kterou dne 3. 5. 2019 uzavřela poškozená [jméno FO] se společností [právnická osoba]., tehdy zastoupenou [jméno FO], a z této smlouvy vyňali poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky [Anonymizováno] [adresa], a tento list použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, na základě které měla [jméno FO] prodat nemovitost na adrese v [adresa] společnosti [právnická osoba]., patřící tehdy [jméno FO] za částku 2 500 000 Kč, a poté, po předchozím uvážení v úmyslu usmrtit poškozené [jméno FO] a [jméno FO], ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu shora uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkové prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti, vylákal obžalovaný žalobce poškozenou [jméno FO] a poškozeného [jméno FO] na schůzku, k níž došlo dne 6. 6. 2019 na parkovišti u obce [adresa], kam poškození přijeli osobním automobilem, následně tímto vozidlem jeli dle jeho instrukcí za vozidlem, se kterým na schůzku obžalovaný žalobce přijel a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese [adresa], kterou si obžalovaný žalobce předchozí den pronajal, přičemž zde v blíže nespecifikované době od 6. 6. 2019 do 7. 6. 2019 usmrtil oba poškozené, poté jejich ostatky odvezl na silniční most spojující obce [adresa] vedoucí přes vodní nádrž [adresa], kdy těla poškozených hodil do vodní nádrže [adresa]. Následně v úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dne 14. 6. 2019 obžalovaný [jméno FO] zajistil na poště v [adresa] ověření kopie shora uvedené „Smlouvy kupní“, zároveň téhož dne obžalovaný [jméno FO] připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“, obžalovaný žalobce jej poté opatřil falešnými podpisy poškozené [jméno FO] a [jméno FO], a dne 15. 6. 2019 falešný návrh na vklad společně s falešnou „Smlouvou kupní“ odeslal obžalovaný [jméno FO] z pošty v [Anonymizováno] na pracoviště [právnická osoba] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [adresa], kam byly listiny doručeny dne 17. 6. 2019 a na základě těchto bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, ale k zápisu vkladu do katastru nemovitostí nedošlo v důsledku zásahu policie, kdy dne 8. 8. 2019 byla předmětná nemovitost zajištěna jako nástroj trestné činnosti, a dále obžalovaný žalobce sepsal dne 1. 8. 2019 u notářky [tituly před jménem] [jméno FO], [adresa], „Notářský zápis“, na jehož základě s jediným společníkem společnosti [právnická osoba]., stala společnost [právnická osoba]., a dalším jednatelem této společnosti se stal obžalovaný [jméno FO], načež notářský zápis a další potřebné listiny doručil dne 1. 8. 2019 na pracoviště Městského soudu v Praze k provedení zápisu v obchodním rejstříku, a v případě zápisu „Smlouvy kupní“ a převodu nemovitosti by způsobili poškozené [jméno FO] škodu v celkové výši nejméně 23 844 230 Kč. 8 Z dovolání ze dne 29. 11. 2022 zpracovaného obhájcem [tituly před jménem] [jméno FO] bylo zjištěno, že obžalovaný žalobce si podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022 Z dovolání ze dne 29. 11. 2022 zpracovaného obhájkyní [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem] bylo zjištěno, že žalobce si podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022. 9 Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, č. j. 8 Tdo 150/2023-5871, bylo zjištěno, že soud odmítl dovolání obviněných, mj. i obviněného žalobce, když dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022 si podal obžalovaný žalobce prostřednictvím dvou obhájců. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených, kdy znovu rozhodl o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy. Dále bylo z odůvodnění usnesení zjištěno, že se Nejvyšší soud v rozhodnutí zabýval i otázkou místní nepříslušnosti, když v odůvodnění uvedl, že nelze přisvědčit ani tomu, že by nebylo možné považovat za zákonně provedené úkony, které byly učiněny Městským soudem v Praze v průběhu hlavního líčení. Uvedenou problematikou se zabýval Vrchní soudu v Praze jako odvolací soud v této trestní věci, jenž v bodech 34. a 35. rozsudku vysvětlil, proč jsou důkazy provedené před změnou místní příslušnosti soudu prvního stupně zákonnými a procesně použitelnými. Nejvyšší soud připomíná, že obžaloba byla Městským státním zastupitelstvím Městskému soudu v Praze podána dne 7. 7. 2020 (č. l. 3363 spisu). Vychází-li se z podmínek nejpřísněji trestného činu (viz kritérium § 21 odst. 2 tr. řádu pro společné řízení o dvou trestných činech dvou pachatelů), lze uvést, že v obvodě Městského soudu v Praze kromě toho, že zde byla podána obžaloba, byl zločin vraždy započat a byl zde také dokončen s ohledem na jeho zištný motiv a kvalifikační znak obohacení, k němuž mělo dojít tím, že obviněný [jméno FO] dne 15. 6. 2019 uplatnil falešný návrh na vklad adresovaný Katastrálnímu úřadu [Anonymizováno], neboť tím, že by byl tento vklad akceptován, by byl dokončen zločin vraždy, který byl spáchán spoluobviněným [Jméno žalobce] v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Z hlediska takto chápaných podmínek v této trestní věci je místem spáchání trestného činu nejen místo, kde došlo k naplnění znaků jeho základní skutkové podstaty, ale i každé místo, kde došlo ke spáchání kvalifikačního znaku skutkové podstaty. V rámci těchto úvah je zřejmé, že místně příslušnými byly oba soudy, a proto úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvodu zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem. Nejsou tudíž nezákonné. Na tomto závěru nemění nic ani postup Vrchního soudu v Praze, jenž na základě námitky obviněného [jméno FO] ze dne 5. 1. 2021, usnesením ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, určil, že místně příslušným pro rozhodnutí předmětné věci je Krajský soud v [adresa] – [Anonymizováno] [adresa], a vytkl, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] nepostupoval podle § 222 odst. 1 tr. řádu a nepředložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze, přičemž k námitce zaujal stanovisko vymezené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pokud Vrchní soud v Praze shledal tento postup vadným a uvedl, že [Anonymizováno] již neměl ve věci pokračovat a vyhlašovat rozsudek, ale předložit věc soudu, který je nejblíže společně nadřízen soudu dosud jednajícímu a soudu, jenž by měl být podle námitky obviněného příslušným, tyto jeho (byť ne zcela přesné) úvahy nemají žádný vliv na to, zda úkony prováděné před tímto rozhodnutím byly či nebyly nezákonné, protože i když odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za použití § 17 odst. 1 a § 18 odst. 1 tr. ř. věc přikázal k projednání Krajskému soudu v [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], a za situace, kdy oba soudy byly místně příslušné, určil příslušnost druhého z nich, šlo sice o nadbytečný postup, nikoliv však zásadně nesprávný. Proto oba soudy prováděly dokazování v souladu se všemi zákonnými požadavky nutnými pro procesní správnost prováděných důkazů v průběhu hlavních líčení. Ostatně i tuto skutečnost Vrchní soud v Praze v předmětném rozhodnutí deklaroval (byť s odkazem na jiné argumenty). Z výše uvedeného plyne, že důkazy provedené před Městským soudem v Praze, a to včetně výpovědi obviněného [Jméno žalobce] u hlavního líčení dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020, byly provedené před zákonným soudem. 10 Soud zamítl důkazy vztahující se k prokázání vzniklé škody představující obhajné včetně přehledu a vyúčtování poskytnutých úkonů právní služby, a dále stížnost k Evropskému soudnímu dvoru, a to pro nadbytečnost, když v dané věci neshledal odpovědností titul. Současně provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. 11 Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ustanovení § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle ustanovení § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o. z.“). Podle ustanovení § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 12 V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). 13 Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. 14 Žalobce po stránce skutkové tvrdil pochybení na straně státu spočívající v tom, že obžaloba byla dne 7. 7. 2020 podána k nepříslušnému [Anonymizováno], který ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2021, č. j. [právnická osoba], když následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto tak, že podle § 257 odst. 1 písm. a) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje a za použití § 17 odst. 1 a 18 odst. 1 trestního řádu se věc přikazuje k projednání Krajskému soudu v [adresa]. Řízení před nepříslušným [Anonymizováno] se konalo od 7. 7. 2020 do 8. 1. 2021. V důsledku, čeho požaduje náhradu nákladů za obhajobu před nepříslušným [Anonymizováno], neboť řízení se vůbec nemělo před Městským soudem v Praze vést. 15 Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu. 16 Soud se tak zabýval, jak nesprávným úředním postupem, tak i nezákonným rozhodnutím. 17 Úprava nezákonného rozhodnutí stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013). 18 Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99). 19 Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. 20 Soud předně pro úplnost uzavírá, že ve věci není naplněn odpovědností titul ve formě nezákonného rozhodnutí. Předmětné řízení o dovoláních obviněných byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, č. j. 8 Tdo 150/2023-5871, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci, avšak nebylo nikdy pro nezákonnost změněno či zrušeno. Odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí tak tedy dán není. 21 Soud se proto dále zabýval namítaným pochybením z titulu možné existence odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu. Žalobce se primárně domáhal pochybení na straně státu spočívajícího v tom, že nemělo být vůbec vedeno řízení před Městským soudem v Praze. 22 Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. řád“) řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle stejného ustanovení odst. 2 nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. 23 Podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. řádu společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. 24 Podle ustanovení § 22 tr. řádu je-li podle předchozích ustanovení dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem. 25 Soud se v dané věci ztotožnil se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, č. j. [Anonymizováno], a to konkrétně s body 62 a 63 odůvodnění, které se zabývali místní příslušností soudu. Soud tedy uvádí, že se při hodnocení podmínek pro určení místní příslušnosti vychází z toho, že společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu (viz kritérium § 21 odst. 2 tr. řádu pro společné řízení o dvou trestných činech dvou pachatelů). V obvodě Městského soudu v Praze kromě toho, že zde byla podána obžaloba, byl zločin vraždy započat a byl zde také dokončen s ohledem na jeho zištný motiv a kvalifikační znak obohacení, k němuž mělo dojít tím, že druhý obviněný [jméno FO] uplatnil falešný návrh na vklad adresovaný Katastrálnímu úřadu [Anonymizováno], neboť tím, že by byl tento vklad akceptován, by byl dokončen zločin vraždy, který byl spáchán spoluobviněným (žalobcem) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch, jak je patrné z výrokové části rozsudku Krajského soudu v [adresa] [Anonymizováno] [adresa]. Z hlediska takto chápaných podmínek v této trestní věci je místem spáchání trestného činu nejen místo, kde došlo k naplnění znaků jeho základní skutkové podstaty, ale i každé místo, kde došlo ke spáchání kvalifikačního znaku skutkové podstaty. Za dané situace jsou tak místně příslušné oba soudy, a proto i úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvody zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem. Na tomto závěru nemění nic ani postup Vrchního soudu v Praze, jenž na základě námitky obviněného [jméno FO], usnesením ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, určil, že místně příslušným pro rozhodnutí předmětné věci je Krajský soud v [adresa] [Anonymizováno] [adresa], a vytkl, že Městský soud v Praze nepostupoval podle § 222 odst. 1 tr. řádu a nepředložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Za situace, kdy oba soudy byly místně příslušné, určil Vrchní soudu v Praze příslušnost druhého z nich, šlo sice o nadbytečný postup, nikoliv však zásadně nesprávný. Proto oba soudy prováděly dokazování v souladu se všemi zákonnými požadavky nutnými pro procesní správnost prováděných důkazů v průběhu hlavních líčení. 26 Soud znovu na tomto místě opakuje, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Jiná je ovšem situace tam, kde postup orgánu státu představuje činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí (např. shromažďuje-li podklady či důkazy pro rozhodnutí, hodnotí-li zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod.); zde se totiž případné nesprávnosti či vady tohoto postupu projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 - 17 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5). 27 S odkazem na výše uvedené nelze než uvést, že pojmově nemůže jít o nesprávný úřední postup, neboť skutková zjištění, závěry a právní hodnocení jsou typicky činností, která vede k vydání rozhodnutí a v jeho obsahu se projeví, když v daném případě se jednalo o právní posouzení místní příslušnosti soudu, které se odrazilo v dalším postupu soudu a ve vydání konečného rozhodnutí ve věci. Tedy v tomto případě by přicházel v úvahu pouze odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, které by muselo být pro svou nezákonnost změněno či zrušeno a k tomuto však nedošlo. Jedná se o obdobnou situaci, kdy z důvodu jiného právního názoru jsou rušena/měněna rozhodnutí soudu I. stupně odvolacím, potažmo dovolacím soudem. V dané věci bylo z důvodu jiného právního názoru rozhodnuto o přikázání věci jinému soudu, kdy se následně ukázalo, že místně příslušné jsou oba soudy, a proto i úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvody zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem. Tudíž tento postup byl aprobován Nejvyšším soudem, kdy se i zdejší soud v této věci ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, a to z důvodů shora uvedených. Tedy soud uzavírá, že ani odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu není dán. 28 Jelikož soud neshledal ani jeden z odpovědnostních titulů, pak žalobu v celém rozsahu zamítl a nezabýval se detailněji zbývajícími podmínkami, tj. vznikem majetkové škody na straně žalobce a konkrétním hodnocením příčinné souvislosti. 29 V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze 3 úkonů (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast u jednání) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. 30 Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

Poučení