10 C 14/2022 - 182

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Erlebachové a přísedících Vladimíra Jandy, [jméno] [příjmení] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno]. [jméno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení odstupného takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobci 254 994,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 254 994,48 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám právního zástupce žalobce náklady řízení ve výši 131 395,24 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení odstupného ve výši 254 994,48 Kč (s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku). Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy počínaje 19. 8. 2014 jako dělník ve výrobě, od 13. 11. 2018 byl v pracovní neschopnosti, přičemž následně lékařským posudkem MUDr. [jméno] [příjmení] (vedoucí oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice v [právnická osoba]) [značka automobilu] 2020 ze dne 1. 6. 2020 (dále případně jen„ Lékařský posudek“) byla nemoc žalobce – již k datu počátku pracovní neschopnosti 13. 11. 2018 – uznána jako nemoc z povolání, vzniklá během trvání pracovního poměru u žalované. Lékařský posudek byl poté potvrzen (k návrhu žalované na přezkum) rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] (odbor zdravotnictví jako orgán věcně a místně příslušný podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 22. 7. 2021, [číslo jednací], OZ [anonymizováno] 2020 [spisová značka]. Žalovaná ale vyhotovila ke dni 28. 4. 2020 písemnou výpověď vůči žalobci s odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce pro prezentovanou organizační změnu, která měla být účinná od 1. 7. 2020, a v důsledku níž se měla stát pracovní pozice žalobce jako zaměstnance nadbytečnou. Žalobci byla citovaná výpověď předána dne 29. 4. 2020. Žalobce však byl již dne 24. 4. 2020 pracovnělékařským posudkem ze dne 24. 4. 2020 MUDr. [jméno] [příjmení] (závodní lékař žalované) zneschopněn vykonávat práci sjednanou pracovní smlouvou, a to s tím, že otázku eventuální nemoci z povolání má dořešit Oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice [právnická osoba] (viz následně vydaný a shora uvedený Lékařský posudek z 1. 6. 2020). Pracovní poměr žalobce podle výpovědi měl skočit uplynutím výpovědní lhůty dne 30. 6. 2020. Žalobce však podle § 72 dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce neplatnost výpovědi napadl u soudu, přičemž zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 10 C 160/2020-72 rozhodl o neplatnosti výpovědi. Žalobce sice nejprve oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, avšak později své stanovisko změnil. Pracovní poměr žalobce tak ve smyslu § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce skončil fikcí dohody ke dni 30. 6. 2020. Žalobce ovšem nesměl u žalované konat sjednanou práci pro nemoc z povolání, proto mu dle něj náleží dle § 52 písm. d) a § 67 odst. 2 ZP odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaná mu neuhradila ničeho, a to ani trojnásobek takového výdělku, když takové odstupné by jinak žalobci náleželo v souladu s výpovědním důvodem – ovšem dle neplatné výpovědi – v § 52 písm. c) ZP. Žalobce dovozoval – s podporou odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, že žalovaná měla buď povinnost rozvázat s ním pracovní poměr podle výpovědního důvodu dle § 52 písm. d) ZP (nikoli dle fiktivního důvodu dle § 52 písm. c) ZP), neboť si byla v době před podáním výpovědi vědoma toho, že žalobce je minimálně ohrožen nemocí z povolání, jelikož již 8. 10. 2019 a 22. 1. 2020 se u žalované jako zaměstnavatele konalo šetření Krajskou hygienickou stanicí k ověření podmínek vzniku onemocnění žalobce pro účely posouzení nemoci z povolání, přičemž obě šetření se konala za účasti žalované. Dále před nástupem žalobce zpět do práce z dočasné pracovní neschopnosti byl žalobce vyslán na mimořádnou lékařskou prohlídku, kdy dne 24. 4. 2020 závodní lékař žalované konstatoval jednak to, že žalobce není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat práci dělníka v potravinářské výrobě v riziku prachu, dále to, že otázku eventuální nemoci z povolání musí dořešit příslušné oddělení nemocí z povolání. Žalobce měl za to, že jestliže v jeho případě byla z hlediska jeho zdravotního stavu dána neschopnost vykonávat další práci pro nejméně ohrožení nemocí z povolání, pak by měl být ohledně nároku na odstupné dle příslušné judikatury (viz dále) zkoumán skutečný důvod rozvázaní pracovního poměru, kterým dle žalobce byl právě jeho zdravotní stav – nejméně ohrožení nemocí z povolání. Žalovaná, pokud žalobce nepřevedla na jinou práci, mohla s ním pracovní poměr rozvázat jen dohodou nebo výpovědí dle § 52 písm. d) ZP. Žalobce na podporu svého nároku odkázal na řadu dalších rozhodnutí NS ČR, a to jednak sp. zn. 21 Cdo 1276/2016 (z něhož citoval, že nesmí-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání a odmítne-li konat jinou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl, nebo nechce-li konat jinou práci, na kterou ho zaměstnavatel převedl bez jeho souhlasu, nejsou tyto skutečnosti na újmu jeho práva na odstupné náležející mu dle § 67 odst. 2 ZP při rozvázání pracovního poměru. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 983/2013, podle jehož právní věty Zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže bude zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce. Dále dle žalobce jeho nárok na odstupné je podporován i rozhodnutími NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 a 21 Cdo 5825/2016 (dovozoval povinnost žalované vypovědět žalobci pracovní poměr jen dle § 52 písm. d) ZP, nepřevedla-li jej – při nejméně podezření na nemoc z povolání – na jinou práci). Pokud jde o výši nároku žalobce, vycházel tento z okolnosti, že žalovaná, která mu z titulu vzniku nemoci z povolání plnila prostřednictvím pojišťovny některé nároky s touto nemocí spojené (bolestné a náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), uvedla v příslušném formuláři pro pojišťovnu průměrný hrubý denní výdělek žalobce po dobu pracovní neschopnosti částkou 977,44 Kč. Odkázal na ustanovení § 356 odst. 2 ZP a za použití průměrného hodinového hrubého výdělku 122,18 Kč (977,44 Kč: 8 hodin), počtu 40 hodin týdne a průměrného počtu týdnů v měsíci 4,348 dospěl k průměrnému měsíčnímu hrubému výdělku ve výši 21 249,54 Kč, následně k jeho dvanáctinásobku na v řízení požadovaných 254 994,48 Kč. Splatnost odstupného tvrdil ke dni 15. 7. 2020 jako dni, jenž byl nejbližším výplatním termínem určeným u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu s ohledem na to, že pracovní poměr žalobce skončil k 30. 6. 2020.

2. Žalovaná po celou dobu řízení s žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí. Zdůrazňovala, že pracovní poměr žalobce byl ukončen – v důsledku určení výpovědi ze dne 28. 4. 2020 soudem jako neplatné a absence zájmu žalobce být dále u žalované zaměstnáván – fikcí dohody dle § 69 odst. 3 písm. a) ZP, tj. také bez konkrétního důvodu, a nikoli výpovědí dle § 52 písm. d) ZP nebo dohodou z takového důvodu tak, aby žalobce dle § 67 odst. 2 ZP mohl mít nárok na jím požadované odstupné. Podle žalované tedy skončí-li pracovní poměr dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné jen tehdy, jestliže k dohodě došlo z důvodů uvedených v § 52 písm. a) – d) ZP, což však nenastalo v případě žalobce; zde šlo o fikci dohody bez uvedení důvodu. Žalovaná nesouhlasila ani s argumentací žalobce odkazující na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, neboť – jak bylo uvedeno – žalobci nebyl (oproti projednávané věci, kde zaměstnavatel využil výpovědní důvod dle § 52 písm. e) ZP) pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodu § 52 písm. d), ani písm. e) ZP. Zároveň měla za to, že vzhledem k tomu, že v řízení o neplatnosti výpovědi dané žalobci nebyl výpovědní důvod přezkoumáván (skutečný výpovědní důvod nebyl řešen) – není možné tvrdit, že skutečným důvodem pro skončení pracovního poměru byla zdravotní nezpůsobilost zaměstnance. Žalovaná zopakovala, že u žalobce šlo o fikci dohody bez uvedení důvodu. Odkaz žalobce na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, z nějž dovozoval povinnost žalované rozvázat pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. d) ZP a nikoli dle § 52 písm. c) ZP, považovala žalovaná rovněž za nepřípadný, neboť taková povinnost pro žalovanou nevyplývá ze zákona, což dle ní potvrdilo rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4328/2018 (které ostatně samo odkazuje na zmiňované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5825/2016) v němž dovolací soud uvedl mimo jiné, že„ nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, zákon zaměstnavateli neukládá, zda má postupovat podle ust. § 41 odst. 1 písm. a), případně b) ZP (a převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle ust. § 52 písm. d), případně e) ZP (a dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z tam uvedeného důvodu); volba postupu je vždy na zaměstnavateli“. Ostatně žalobce měl dle žalované sám možnost – a za současného požadavku na zachování zaměstnávání poté, kdy obdržel neplatnou výpověď – požadovat po žalované uzavření dohody o ukončení pracovního poměru či podat vůči ní svoji výpověď, oboje s odůvodněním dle ustanovení § 52 písm. d) ZP, čímž by mu právo na jím požadované odstupné zůstalo zachováno. Žalobce však tuto možnost nevyužil, naopak projevil svoji vůli nebýt u žalované dále zaměstnáván, čímž automaticky nastala fikce ukončení pracovního poměru dohodou účastníků bez uvedení důvodu. Za takové situace nemůže žalobce přičítat žalované k tíži, co sám způsobil úmyslným jednáním, jehož důsledky nemohla žalovaná nijak ovlivnit. Žalovaná naopak připomněla rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 504/2021, z něhož citovala právní větu:„ Nárok zaměstnance na poskytnutí odstupného ve výši (nejméně) dvanáctinásobku průměrného výdělku podle ust. § 67 odst. 2 věty první zák. práce zakládá jen ukončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce anebo dohodou z týž důvodů“. Z toho plyne, že není možné rozšiřovat působnost zákonné úpravy odstupného na případy, jež svým obsahem a účelem zjevně pokrývat nemá.

3. Žalobce k tématu vědomosti žalované o nemoci z povolání žalobce (případně alespoň o ohrožení touto nemocí) v době dání neplatné výpovědi ze dne 28. 4. 2018, doplnil (v podání ze dne 5. 10. 2022), že kromě šetření podmínek vzniku onemocnění z povolání u žalobce v sídle žalované, konaných 8. 10. 2019 a 22. 1. 2020, byl žalobce dne 28. 3 2019 na doporučení závodního lékaře žalované [příjmení] [příjmení] vyšetřen v Krajské nemocnici [právnická osoba] na oddělení nemocí z povolání a bylo zahájeno šetření profesionality zjištěného onemocnění exogení alergická alveolitida. Následně již v sídle žalované byla provedena výše uvedená šetření pro ověření podmínek vzniku onemocnění z povolání, ale též další šetření, a to dne 18. 10. 2019 měření výskytu prachu a plísní v ovzduší pracovního ovzduší (protokol [číslo] 2019 Zdravotního ústavu se sídlem v [obec], pracoviště [obec] a 22. 1. 2020 další měření téhož ústavu, a to nejen na pracovišti žalobce, ale i ve venkovním prostředí (protokol [číslo] 2020, navržený k vyžádání žalobce). Vzhledem k tomu tak žalovaná věděla o tom, že žalobce je minimálně ohrožen nemocí z povolání a že pracovní neschopnost je či může být způsobena nemocí z povolání, nejpozději dne, kdy se konalo první šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání (tj. 8. 10. 2019). Žalobce předal posudek MUDr. [příjmení] z 24. 4. 2020 žalované dne 29. 4. 2020 (pozn. soudu – jde o shodné tvrzení účastníků), tj. dne, kdy zároveň fakticky od žalované převzal neplatnou výpověď datovanou 28. 4. 2020. Žalobce připomněl, že ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách měl závodní lékař bezodkladně předložit posudek též žalované. Žalobce po ukončení dlouhodobě pracovní neschopnosti nastoupil do práce k žalované dne 28. 4. 2020 a práci konal, má však za to, že pokud výpověď žalované datovaná 28. 4. 2020 z důvodu dle § 52 písm. c) ZP mu poprvé byla předložena 28. 4. 2020, pak žalovaná tak učinila, přestože si daleko dříve byla vědoma, že je žalobce zdravotně nezpůsobilý vykonávat sjednanou práci, zároveň však žalovaná mohla žalobci přidělovat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti. Žalovaná byla povinna žalobce vyslat na mimořádnou lékařskou prohlídku, jednak dle § 9 odst. 1 písm. a), § 2 odst. 1, 2 bod 1. vyhl. č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče (dále jen vyhláška), jelikož žalobce byl v pracovní neschopnosti déle než 6 měsíců. Také se žalovaná měla o výsledky mimořádné prohlídky aktivně zajímat, aby zjistila, zda je žalobce zdravotní způsobilý vykonávat sjednanou práci – to při respektování § 103 odst. 1 písm. a) ZP tak, aby žalobci nepřidělovala práci, která neodpovídá jeho zdravotní způsobilosti. Žalobce byl v době nástupu zpět do práce 28. 4. 2020 v těžké situaci, jelikož samozřejmě nechtěl zcela ztratit zaměstnání (tím pádem jediný příjem), avšak žalovaná, které bylo dlouho předtím, než dala žalobci neplatnou výpověď, známo, že je posuzovaná zdravotní způsobilost žalobce z důvodu nemoci z povolání, místo dořešení celé situace s žalobcem se rozhodla„ zbavit se jej“ tím, že mu dala výpověď z fiktivního důvodu uvedeného v § 52 písm. c) ZP. V tomto směru žalobce znovu odkázal znovu na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, a to zejména v části, kdy pro případ zkoumání, zda byl zaměstnanec v době, kdy mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď podle § 52 písm. d) nebo e) ZP, ve skutečnosti naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. d) ZP (zaměstnanec nesmí konat práci mj. pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí) jsou sice podstatné lékařské posudky. Není vyloučeno ani to, pokud nebyl zařízením závodní preventivní péče lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vůbec vydán, zjišťovat pro účely zjištění důvodu rozvázání pracovního poměru tyto důvody až v řízení o odstupném. Z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2702/2011 vyzdvihl žalobce, že jestliže tamější žalovaný zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, nemohl následkem jeho rozhodnutí organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně nastat stav, kdy by její práce nebyla pro zaměstnavatele v dalším období potřebná. Také žalobce nebyl zdravotně způsobilý konat sjednanou práci pro nemoc z povolání již v době dání výpovědi dle § 52 písm. c) ZP (jak prokazuje Lékařský posudek ze dne 1. 6. 2020), žalovaná tak žalobci musela buď dát výpověď z důvodu § 52 písm. d) ZP, anebo žalobce převést na jinou vhodnou práci, kterou však dle žalobce nemohla pro žalovaného mít, jestliže žalobce byl expozici prachu vystaven i ve venkovních prostorách provozovny žalované, která se nachází pouze na jediném místě – v pracovišti žalobce. V souvislosti s tím žalobce odkázal také na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, v němž dovolací soud vyhodnotil, že nesmí-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání a odmítne-li konat jinou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl, nebo nechce-li konat jinou práci, na kterou ho zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) ZP převedl bez jeho souhlasu, nejsou tyto skutečnosti na újmu jeho práva na odstupné, které mu náleží podle ustanovení § 67 odst. 2 ZP při rozvázání pracovního poměru“; z toho žalobce dovozoval, že i kdyby žalovaná postupovala tak, že by žalobce převedla na jinou pro něj vhodnou práci a žalobce by s převedením nesouhlasil, náleželo by mu odstupné, a dále, že z tohoto pohledu není podstatné dále zjišťovat, zda žalovaná měla či neměla pro žalobce jinou vhodnou práci. Žalobce shrnul, že připuštěním části argumentace žalované – a sice o ukončení pracovního poměru mezi účastníky fikcí dohody bez uvedení důvodu s vlivem na absenci nároku na odstupné (když takový způsob ukončení pracovního poměru není v úpravě odstupného v ZP vůbec zmíněn, není podpořen ani judikaturně) – by došlo k faktickému obcházení celé úpravy odstupného. Nic by totiž nebránilo zaměstnavatelům dávat neplatné výpovědi, čekat na rozhodnutí soudu o neplatnosti a doufat, že zaměstnanec nebude trvat na dalším zaměstnávání. Žalobce nesouhlasil s odkazem žalované na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016 s vyzdvižením výkladu žalované, že žalobce měl možnost sám rozvázat pracovní poměr dle § 52 písm. d) ZP a jeho nečinnost v tomto směru nelze přenášet na zaměstnavatele; podle žalobce v citovaném rozhodnutí vyznívá závěr dovolacího soudu v to, že zaměstnanec může sám rozvázat pracovní poměr tímto způsobem, jestliže zaměstnavatel je nečinný a nesplní svoji povinnost rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedených v § 52 písm. d) ZP nebo dohodou s týchž důvodů v situaci, kdy zaměstnavatel nezvolil možnost převést zaměstnance na jinou pro něho vhodnou práci. Podle žalobce v daném případě není shodná situace z hlediska projevů vůle stran, pokud zaměstnavatel nepostupuje uvedeným způsobem, ale zároveň zaměstnanec netrvá na dalším zaměstnávání a sám nepodá výpověď podle § 52 písm. d) ZP. V aktuálním případě nedošlo k rozvázání pracovního poměru jen projevem vůle zaměstnavatele (neplatnou výpovědí žalované), ale až projevem vůle zaměstnance – žalobce, který 6. 8. 2020 netrvá na dalším zaměstnávání ze zdravotních důvodů.

4. Žalovaná uvedla tvrzení, že ke zproštění případné odpovědnosti žalobce a povinnosti vyplatit žalovanému odstupné (§ 67 odst. 2 ZP, § 270 odst. 1 ZP) by mělo vést neustálé porušování předpisů BOZP (platných – nad rámec platné právní úpravy – na pracovišti žalované, konkrétně Směrnice pro poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, Pracovní řád a Základní povinnosti zaměstnance při dodržování předpisů BOZP a PO – školící text, s nimiž byl žalobce seznámen, jak vyplývá z dokladu o školení ze dne 20. 4. 2018) ze strany žalobce, konkrétně nepoužívání respirátorů, což je nejdůležitější v provozu žalované, zaměstnanci o tom byli řádně proškoleni a měli informace o dodržování předpisů BOZP. Žalovaná přitom soustavně vyžadovala a kontrolovala znalost a dodržování těchto předpisů. O nedodržování ze strany žalobce svědčí záznam o kontrole výrobních prostor ze dne 3. 9. 2014, krom toho bezpečnostní pokyny a upozornění na nutnost nošení respirátorů mohla žalovaná žalobci udělit i jen ústně a neformálně, což také činila (v souladu s komentářovou literaturou – JUDr. Jiřího Doležílka k § 270 ZP dle stavu komentáře Wolters – Kluwer ke dni 1. 1. 2021, či dle Praktického komentáře ASPI - JUDr. Zdeňka Novotného ke dni 1. 5. 2022. Dále žalovaná opakovaně popřela tvrzení žalobce, že věděla o minimálně o ohrožení žalobce nemocí z povolání. Zdůraznila předání pracovně lékařského posudku vyhotoveného MUDr. [příjmení] žalované od žalobce až den po vyhotovení výpovědi z organizačních důvodů, tj. až 29. 4 2020. Posudek nebyl žalované rozhodně předán či doručen uvedeným lékařem. Ke dni dání výpovědi 28. 4. 2020 proto žalovaná objektivně neměla vědomost jednak o změně zdravotního stavu zaměstnance, jednak o byť jen ohrožení žalobce nemocí z povolání. Žalobce jednal v rozporu se zásadami poctivého a čestného jednání, jestliže posudek žalované nepředal v den nástupu do práce 28. 4. 2020; zjevně bylo jeho záměrem a neinformoval žalovanou o tomto posudku, tak aby si zachoval svoje zaměstnání. Žalovaná nesouhlasila s odkazem žalobce na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, a to konkrétně tu citaci z něj, že při zjišťování skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru není existence lékařského posudku potřebná, natož jeho předání, když teprve v řízení o odstupném za předpokladu, že pracovní poměr skončil fikcí dohody dle § 69 ZP, bude důvod rozvázání pracovního poměru zjišťován pro výklad tohoto judikátu podaný žalobcem, že zjišťování skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru bude zjišťován až v řízení o odstupném. Žalobkyně zdůraznila, že citované rozhodnutí se týká případu, kdy posudek vůbec nebyl vyhotoven, přičemž v projednávané věci byl vyhotoven k 24. 4. 2020.

5. Shodná tvrzení účastníků (tj. dle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) soudem zjištěné skutečnosti bez potřeby dokazování) spočívala v tom, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy počínaje 19. 8. 2014 jako dělník ve výrobě, od 13. 11. 2018 byl v pracovní neschopnosti, přičemž následně Lékařským posudkem byla nemoc žalobce – již k datu počátku pracovní neschopnosti 13. 11. 2018 – uznána jako nemoc z povolání. Lékařský posudek byl poté potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] ze dne 22. 7. 2021, [číslo jednací], OZ [anonymizováno] 2020 [spisová značka]. Dále patřila ke shodným tvrzením též ta, že žalovaná vyhotovila ke dni 28. 4. 2020 písemnou výpověď vůči žalobci s odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce pro prezentovanou organizační změnu, která měla být účinná od 1. 7. 2020, a v důsledku níž se měla stát pracovní pozice žalobce jako zaměstnance nadbytečnou. De facto shodné bylo i to, že žalobce dne 28. 4. 2020 výpověď nepřevzal (odmítl ji převzít), převzal si ji až dne 29. 4. 2020. Žalobce však byl již dne 24. 4. 2020 pracovně- lékařským posudkem (z téhož dne) MUDr. [jméno] [příjmení] (závodní lékař žalované) zneschopněn vykonávat práci sjednanou pracovní smlouvou; tento posudek žalovaná obdržela od žalobce dne 29. 4. 2020. Otázku eventuální nemoci z povolání mělo dořešit Oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice [právnická osoba] které následně vydalo shora uvedený Lékařský posudek. Pracovní poměr žalobce podle výpovědi měl skočit uplynutím dne 30. 6. 2020. Žalobce napadl platnost výpovědi u soudu a zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 10 C 160/2020-72 rozhodl o neplatnosti výpovědi. Žalobce sice nejprve oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, avšak později své stanovisko změnil. Pracovní poměr žalovaného tak ve smyslu § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce skončil fikcí dohody ke dni 30. 6. 2020.

6. Další skutková zjištění soud učinil z dokazování. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky 18. 8. 2014 (č. l. 10) soud zjistil (nad rámec výše uvedeného shodného tvrzení účastníků o vzniku pracovního poměru i o datu nástupu do práce, 19. 8. 2014, dále o druhu práce žalobce – dělník ve výrobě), že místem výkonu práce byly sjednány výrobní a skladovací objekty společnosti. Dále v odstavci 6 pracovní smlouvy bylo mj. uvedeno, že žalobce jako zaměstnanec byl před uzavřením smlouvy seznámen s právy a povinnosti, které pro něho vyplývají z pracovní smlouvy, a se mzdovými podmínkami, za nichž má práci vykonávat. Dále při nástupu (k 19. 8. 2014) seznámen s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a s předpisy týkající se výrobních činností společnosti. Pokud soud provedl důkaz též dodatkem ze dne 15. 12. 2015 pracovní smlouvy (č. l. 11), pak z něj nezjistil pro skutkové závěry podstatná zjištění, neboť dodatek měnil pracovní smlouvu pouze v počtu dnů, na které žalobci s účinností od 1. 1. 2016 vznikal nárok na dovolenou.

7. Z protokolů Krajské hygienické stanice [územní celek] ze dne 8. 10. 2019 a 22. 1. 2020, [číslo jednací] a [anonymizováno] [číslo] 2020 (č. l. 13 a 12 – protokol [anonymizováno] [číslo] 2020) soud zjistil, že ve vztahu k žalobci jako posuzované osobě bylo hygienickou stanicí prováděno šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání u zaměstnavatele – žalované. V prvním případě se za žalovanou účastnil šetření prokurista [jméno] [příjmení] a účetní [jméno] [příjmení], ve druhém případě již jen [jméno] [příjmení], zároveň se šetření vždy účastnil žalobce. Již v prvním případě bylo konstatováno, že žalobce je v pracovní neschopnosti od 13. 11. 2018 dosud, byly popsány druh práce žalobce, podmínky jejího výkonu, stanoveny parametry charakteristické směny žalobce pro účely posouzení nemoci z povolání, zároveň byla předložena dokumentace k zdravotní způsobilosti žalobce – vstupní lékařská prohlídka z 18. 8. 2014 a periodické prohlídky k 15. 8. 2016 a k 30. 8. 2018. Ve druhém z protokolů bylo zaznamenáno, že citovaného dne 22. 1. 2020 bylo na pracovišti žalobce za účelem objektivizace jeho pracovních podmínek a s podezřením na nemoc z povolání – provedeno měření mikrobiologických ukazatelů.

8. Ze zprávy MUDr. [jméno] [příjmení], vyžádané pro účely řízení o neplatnost výpovědi (přílohový spis zn. 10 C 160/2020 – č. l. 42), soud zjistil, že v průběhu žalobcovy pracovní neschopnosti (13. 11. 2018 – 27. 4. 2020) jmenovaný lékař jako jeho závodní lékař vyslovil podezření na chorobu z povolání, doporučil, aby si žalobce požádal o přiznání invalidního důchodu, který následně byl žalobci přiznán v I. stupni 20. 4. 2020, a to s platností od 27. 2. 2020. K mimořádné zdravotní prohlídce se žalobce k lékaři dostavil dne 24. 4. 2020 na žádost zaměstnavatele. Lékař uzavřel v posudkovém závěru neschopnost žalobce vykonávat práci dělníka v potravinářské výrobě (v podrobnostech viz následující odstavec odůvodnění), z toho důvodu bylo dle lékaře nutné ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů. K dotazu soudu na lékaře, kdy a jakým způsobem oznámil výsledek pracovnělékařského posudku zaměstnavateli, bylo uvedeno, že v souladu s § 44 odst. 3 zák. č. 373/2011 Sb. bylo dovozeno, že převzetím posudku a jeho s podpisem ze strany žalobce nastaly právní účinky posudku, přičemž následujícího dne 28. 4. 2020 mu vznikla povinnost předat posudek zaměstnavateli, který tímto dnem (po skončení pracovní neschopnosti žalobce) měl povinnost řešit s žalobcem nezpůsobilost k výkonu dosavadního povolání. Pokud lékař uvedl, že žalobce po návratu na pracoviště dne 28. 4. 2020 nemohl zaměstnavateli posudek nepředat a zaměstnavatel jej nemohl nepřevzít, pak sám zmínil, že toto vyplývá z předpisů řešících výkon zajištění závodní preventivní péče; nešlo tedy o dedukci opodstatněnou znalostí lékaře o tom, že žalobce žalované skutečně posudek předal.

9. Z listiny obsahující jednak žádost o posouzení zdravotní způsobilosti pro činnost ve výrobě (č. l. 9) soud zjistil, že jako žadatel byla uvedena žalovaná, šlo o mimořádnou zdravotní prohlídku žalobce coby dělníka v potravinářské výrobě (zaznačeny vykonávané práce„ obsluha výrobních linek“ a práce ve skladu, když ve formuláři bylo dále jako druh práce uvedeno„ ruční balení“). Z další části listiny, která zahrnovala pracovně- lékařský posudek ze dne 24. 4. 2020 poskytovatele MUDr. [jméno] [příjmení] (č. l. 9 p. v.), pak soud zjistil, že podle posudku žalobce nadále nebyl schopen vykonávat práci dělníka v potravinářské výrobě s rizikem prachu a z tohoto důvodu lékař zaznačil nutnost ukončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů. Zmíněno zároveň bylo, že otázku eventuální nemoci z povolání musí dořešit příslušné oddělení nemoci z povolání [právnická osoba] V den vyhotovení lékařského posudku, tj. 24. 4. 2020 žalobce svým podpisem potvrdil, že se s výsledky seznámil, zaznačeno bylo, že si nepodává odvolání.

10. Z výpovědi z pracovního poměru, datované 28. 4. 2020 (č. l. 25) soud nad rámec zjištění učiněných podle shodných tvrzení účastníků (viz odst. 5) považuje za prokázané, že výpovědní důvod pro nadbytečnost ve smyslu § 52 písm. c) ZP byl skutkově odůvodněn tak, že statutární orgán žalované rozhodl dne 28. 4. 2020 o organizační změně účinné od 1. 7. 2020, a to konkrétně o regulaci počtu, kvalifikačního a profesního složení zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, snížení nákladů společnosti a zefektivnění obchodní a provozní činnosti.

11. Z Lékařského posudku – tj. zn. Nz 2020 ze dne 1. 6. 2020 (č. l. 7), vydaného Krajskou nemocnicí [právnická osoba] (oddělením nemocí z povolání, s uvedením MUDr. [jméno] [příjmení] jako vedoucí oddělení), příslušnou k rozhodování podle § 99 odst. 3 zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, na základě posouzení zdravotního stavu posuzované osoby – žalobce, dle § 62 odst. 5. zák. č. 373/2011 Sb. soud zjistil, že Krajská nemocnice uznala zjištěné onemocnění žalobce jako nemoc z povolání. Diagnóza onemocnění zněla – exogenní alergická alveolitida po kontaktu s plísněmi. Práce, při jejímž výkonu onemocnění vzniklo, byla označená jako dělník zpracování bylin, a to u zaměstnavatele – žalované. Onemocnění bylo klasifikováno jako nemoc z povolání podle kapitoly III. a položky 9 Seznamu nemocí z povolání, který je přílohou nařízení vlády č. 290/1995 Sb. v platném znění. Datum zjištění nemoci z povolání bylo stanoveno k 13. 11. 2018. V odůvodnění posudku bylo uvedeno, že po komplexním posouzení zdravotního stavu posuzované osoby, výsledků lékařských vyšetření a na základě ověření podmínek vzniku onemocnění bylo zjištěno, že jsou splněny podmínky pro uznání uvedeného onemocnění za nemoc z povolání ve smyslu platných předpisů. Posudek o zdravotní způsobilosti k práci pak měl vydat lékař pracovní lékařské péče. Pokud jde o převzetí posudku posuzovanou osobou, tak na listinném důkaze předloženém žalobcem nebylo datum uvedeno.

12. Z rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek] (dále jen„ Úřad“) z 22. 7. 2021, [anonymizováno] [číslo] (č. l. 15 – 18) bylo zjištěno, že Úřad rozhodl ve věci přezkoumání Lékařského posudku o uznání nemoci z povolání žalobce tak, že jednak zamítl návrh žalované na přezkum uvedeného posudku, zároveň napadení Lékařský posudek potvrdil. Úřad vycházel z podkladů, jako byly návrh žalované na přezkoumání Lékařského posudku, jakož i přímo z tohoto posudku, dále z Vyjádření k šetření profesionality onemocnění žalobce, z Vyjádření Krajské hygienické stanice Libereckého kraje č. j. 53/19, značka: KHSLB [číslo] 2019 (z 22. 5. 2020, k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání), z protokolů Zdravotního ústavu se sídlem v [obec] ([číslo] 2020, [číslo] 2019, [číslo] 2019 - o měření v datech 2x 18. 10. 2019 a 1x 22. 1. 2020), z protokolu Krajské hygienické stanice [územní celek] [číslo jednací], sp. zn. KHSLB [číslo] 2019 ze šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání ze dne 18. 10. 2019, žádosti Krajské nemocnice [právnická osoba] o ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání ze dne 20. 9. 2019 a zápisu z jednání České a Moravské komise pro posuzování nemoci z povolání ČLS JEP v [obec] ze dne 9. 4. 2019. Úřad si pro účely přezkoumání Lékařského posudku vyžádal odborné stanovisko MUDr. [jméno] [příjmení], znalce v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, který (s podrobnostmi v rozhodnutí Úřadu uvedenými) shledal závěr Lékařského posudku o tom, že žalobce trpí nemocí z povolání, správným. Úřad pak shledal správným i ověření podmínek vzniku nemoci z povolání žalobce právě na pracovišti žalované, když k tomuto ověření došlo opakovanými měřeními (viz protokoly výše) na tomto pracovišti; v tomto směru se vypořádal s námitkami žalované, které jako zaměstnavateli údajně nebyl v rámci šetření KHS předložen protokol a neměla možnost se k němu vyjádřit. V rozhodnutí Úřadu bylo mj. uvedeno, že dle závazného vyjádření KHS [anonymizováno] sice pro pracovní ovzduší není stanoven hygienický limit mikroorganismů (bakteriální agens a plísně), avšak vyhl. č. 6/2003 Sb. stanoví limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatel – alespoň – pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb tak, že hygienický limit pro koncentraci plísní nesmí překročit hodnotu 500 KTJ/m3. Přitom při měření nejen vnitřního prostředí na pracovišti žalované, ale i venkovního (18. 10. 2019 a 22. 10. 2020, viz zmíněné protokoly Zdravotního ústavu se sídlem v [obec] [číslo] 2020, [číslo] 2019, [číslo] 2019) byly tyto limity překročeny (u vnitřních na hodnotě 1 340 až 10 000 KTJ/m3 u venkovního na hodnotě 1 610 KTJ/m3).

13. Z údajů vyplněných žalovanou jako zaměstnavatelem na formuláři [pojišťovna], a. s. pro účely náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a pojistné události [číslo] (č. l. 24) soud zjistil, že ve vztahu k žalobci pro dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti od 13. 11. 2018 do 27. 4. 2020 bylo žalovanou ke dni 15. 9. 2021 uvedeno, že průměrný hrubý výdělek za pracovní den činil u žalobce 977,44 Kč. Formulář měl být následně zaslán pojišťovně a refundace škody měla být vyplacena na účet na účet zaměstnance – tedy žalobce.

14. Výpisem z žalobcova účtu vedeného [právnická osoba] pod č. [bankovní účet] (č. l. 23) bylo prokázáno, že žalobci byla konkrétně mzda za červen 2020 poukázána od žalované k datu 15. 7. 2020.

15. Z Dokladu o školení BOZP a PO z 20. 4. 2018 s Prezenční listinou z téhož data (č. l. 126 – 130) soud zjistil, že školení se účastnila celá řada zaměstnanců, mezi nimi i žalobce. Na prezenční listině bylo předtištěným textem jednak uvedeno, že školitel ([jméno] [anonymizováno]) a školení zaměstnanci svým podpisem potvrzují, a že školení bylo provedeno důkladně a srozumitelně, znalosti byly ověřený s výsledkem„ prospěl“, zároveň bylo uvedeno stejným způsobem, že zaměstnanec svým podpisem potvrzuje, že byl seznámen s požadavky právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany, s povinnostmi vedoucích pracovníků na jednotlivých stupních řízení a se zpracovanou dokumentací BOZP a PO zaměstnavatele. Za těmito předtištěnými větami následovala předtištěná tabulka pro uvedení údajů, jednak o jméně, datu narození a podpisu zaměstnance (všechny tyto sloupce byly také ručně vyplněné), poslední sloupec představoval údaj s nadpisem„ prospěl“, přičemž v každém řádku byly u jednotlivého pracovníka uvedeny dvě možnosti„ ano – ne“, přičemž z možností nebyla ani jedna žádného z pracovníků vybrána. Způsob ověření znalostí byl taktéž předtištěn v možnosti„ písemný test“ (u níž došlo k přeškrtnutí těchto slov ručním způsobem) oproti možnosti„ ústní přezkoušení, diskuse nad testem“. Datum školení v závěru prezenční listiny bylo ručně doplněno 20. 4. 2018, následoval otisk razítka a podpis školitele, dále také razítko žalované k údaji o tom, že s osnovou školení a způsobem jeho provedení souhlasí, jakož že i převzala doklad o školení. Samotná osnova školení označená výše uvedeným způsobem„ Doklad o školení.“ obsahovala mimo jiné v účelu školení údaj o zajištění školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplní odborné předpoklady zaměstnanců a požadavky pro výkon práce, týkají se jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může zaměstnanec přijít do styku na předmětném pracovišti. Mezi takto obecně nazvané předpisy byly vedle zákoníku práce uvedeny např. nař. vlády č. 101/2005 Sb. o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (mj. pracoviště s výskytem prachu a škodlivin v pracovním ovzduší), zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (a to i kategorizace prací, rizikové práce atd.), nař. vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci (k tématu rizikových faktorů, pracovních podmínek, a to včetně prachu) atd. V rámci části D osnovy (další vlastní vypracované dokumenty použité při školení, mezi nimiž byly obecně zmíněny i informace a pokyny zaměstnavatele, místní provozní bezpečnostní předpisy atd.), bylo v pasáži„ seznámení s riziky při práci, stanovená opatření“ zmíněné i rizikové faktory pracovního prostředí, mezi nimi též prach, a v pasáži„ osobní ochranné pracovní prostředky“ byla uvedena Směrnice pro poskytování osobních ochranných pracovních prostředků atd. (k tomu viz dále zjištění v odstavci 18 odůvodnění), jakož i téma povinného používání těchto prostředků na základě vyhodnocení rizik. V pasáži o„ zásadách bezpečného chování na pracovišti, bezpečnostních pokynech“ byly jako první uvedeny základní povinnosti zaměstnance při dodržování předpisů BOZP a PO (včetně školícího textu) a pracovní řád, bezpečnostní pokyny, pracovní a technologické postupy pro jednotlivé pracovní činnosti. V závěrečné části osnovy pak bylo uvedeno, že na závěr školení musí být provedeno ověření znalosti z výše uvedených bezpečnostních předpisů a pokynů s výsledkem„ prospěl“.

16. Z Organizační směrnice vydané žalovanou 3. 4. 2018 (označená jako aktualizace č. 1) k zajištění BOZP a PO ve společnosti (č. l. 131 – 135, dále v odůvodnění případně jen„ Organizační směrnice“) bylo soudem zjištěno, že byla zpracována za účelem organizačního zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Stanovila také povinnosti zaměstnance v oblasti BOZP mj. tak, že šlo o dodržování právních a ostatních předpisů a pokynů zaměstnavatele k zajištění BOZP, s nimiž byl zaměstnanec řádně seznámen, a řízení se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, účast na vstupním a opakovaném školení o BOZP. Dále šlo mj. o povinnost účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem a zaměřovaných na BOZP při práci včetně ověření znalostí, dodržovat při práci stanovené pracovní postupy a používat stanovené pracovní prostředky a pomůcky. Mezi povinnostmi zaměstnavatele patřily povinnosti zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP; typy školení a jejich periody byly uvedeny v tabulce na straně 5 (např. vstupní školení a školení na strojích při nástupu do pracovního poměru, 1 x ročně pro všechny pracovníky opakované školení BOZP a PO atd.), řádné zpracování a ukládání záznamů o všech školeních atd. V rámci kategorizace prací na pracovišti (s odkazem na zák. č. 258/2000 Sb.) byly profese skladník, obsluha výrobních linek i balení sáčků zařazeny do kategorie práce II, když vždy byl uveden jako rizikový faktor také prach.

17. Z Pracovního řádu s označením„ Ř 03“ s datem vydání ke 13. 4. 2018 (č. l. 136 – 138) soud zjistil, že byl vydán žalovanou pro systém managementu kvality podle ČSN EN ISO [číslo]: [číslo], přičemž upravoval mj. pracovní kázeň a bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Závazný byl pro všechny zaměstnance v pracovním poměru se žalovanou, každý zaměstnanec vstupující do pracovního poměru s ním musel být seznámen. V oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byla v bodě 8 uvedeny mj. povinnosti zaměstnance, a to také povinnost dodržovat právní předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví při práci, zásady bezpečného chování a příslušné pracovní předpisy, účastnit se všech druhů a forem školení organizovaných zaměstnavatelem na úseku BOZP, podrobit se zkouškám i lékařským prohlídkám.

18. Ze Směrnice pro poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (pozn. soudu – dále případně jen„ OOPP“), mycích a čisticích prostředků s datem vydání k 1. 9. 2018 (dále případně jen„ Směrnice pro poskytování OOPP“ nebo„ Směrnice“, č. l. 139 – 146) soud zjistil, že byla vydána za účelem stanovení rozsahu a druhu poskytovaných OOPP na základě hodnocení pracovních rizik, které na zaměstnance působí nebo mohou působit, jakož i rozsahu bezplatného poskytování a hospodaření s OOPP zaměstnancům. Vedle toho, že OOPP byly definovány v části 2 Směrnice, pak v části 3. byly vymezené oblasti, za které jsou zodpovědní zaměstnanci, a to mj. za používání OOPP v souladu s návodem výrobce a dle příkazů a pokynů zaměstnavatele; zároveň bylo zaměstnancům výslovně zakázáno používat nefunkční ochranný prostředek. Jednotlivými OOPP byli zaměstnanci vybavováni na základě vyhodnocení rizik spojených s výkonem práce (k čemuž sloužila příloha Směrnice jako její část 8). Za řádné vedení záznamů o přidělení OOPP byl zodpovědný příslušný určený zaměstnanec. Pro případ možného zasažení očí nebo obličeje mechanickými částicemi (mj. při zpracování prašného materiálu) byla v bodě 4.4 Směrnice stanovena povinnost zaměstnanců používat ochranné brýle nebo obličejový štít. Ve zmíněné příloze jako části 8 Směrnice, a to v tabulkách rizik a OOPP podle profesí, bylo pro profesi dělník ve výrobě (pozn. soudu – tj. druh práce žalobce) specifikováno, že činnost takového zaměstnance spočívá v obsluze elektrických a technických zařízení, manipulaci s břemeny, vážení, zpracování produktů, přípravě pro expedici a obsluze dopravních prostředků) v rámci chemických rizik zaznačeny v aerosolech také prach či vlákna, přičemž úroveň rizika byla uvedena u dýchacích orgánů v hodnotě 2 (střední), v ostatních částech hlavy, včetně celé hlavy, v hodnotě 1 (nízké), hodnota 1 pak byla ohledně prachu a vláken zaznačena též u horních i dolních končetin, pokožky, trupu, jakožto celého těla. V rámci kategorizace prací byla ohledně prachu uvedena hodnota 3. Pro uvedenou profesi dělníka ve výrobě byly ve vymezení druhu OOPP a jejich minimální životnosti uvedeny mj. respirátory (používání vždy u výrobních linek a dle opotřebení). V příloze 9 Směrnice pro poskytování OOPP byl obsazen rozdělovník, v němž byla uvedena jména, funkce a vlastnoruční podpisy zaměstnanců, mezi nimi i žalobce.

19. Z listiny označené jako„ Kontrola výrobních prostor“ ze dne 3. 9. 2014 (č. l. 147) soud zjistil, že šlo o kontrolu jednak výrobních prostor sociálního zařízení a chodeb (s výsledky zaznamenanými o tom, co je nutné zařídit, dokončit, dokoupit atd. – vždy ohledně materiálního vybavení), jednak ohledně používání osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP), ve vztahu k níž pak bylo uvedeno, že z přítomných zaměstnanců v počtu 7, a to výslovně uvedených jménem včetně žalobce, žádný nepoužil respirátor. Podle obsahu zápisu kontrolu provedla [jméno] [příjmení] (manažerka kvality).

20. Další zjištění byla učiněna z korespondence účastníků, resp. jejich právních zástupců. Žalobce korespondencí ze dne 9. 6. 2020 (č. l. 76) uvedl vůči žalované ve věci„ neplatné rozvázání pracovního poměru“, že u žalobce byla k 13. 11. 2018 diagnostikována nemoc z povolání, kvůli které byl od shodného data práce neschopný. Dále, že poté, kdy žalovaná obdržela od žalobce posudek o invaliditě ze dne 20. 4. 2020, dala žalobci výpověď, kterou žalobce převzal dne 28. 4. 2020, a má za to, že se zakládá na důvodech, které reálně nenastaly. Byl-li uveden výpovědní důvod dle § 52 písm. c) ZP, pak podle žalobce nebyl důvod dostatečně skutkově ozřejměn, navíc pochybuje o to, že bylo rozhodnutí o organizační změně skutečně přijato a za účelem, který opodstatňuje výpověď dle § 52 písm. c) ZP; výpověď tak označil za neplatnou, navrhl mimosoudní řešení rozvázáním pracovního poměru dohodou ve smyslu § 67 odst. 2 ZP a důvodu dle § 52 písm. d) ZP, a to ke dni 1. 7. 2020 (kdy měl poměr skončit podle neplatné výpovědi žalované). Dále korespondencí ze dne 12. 6. 2020 (č. l. 75) vůči žalované doplnil, že s ohledem na to, že dle lékařského posudku nesmí vykonávat práci podle pracovní smlouvy, je žalovaná povinna jej převést na jinou, a pokud jej nepřevede, půjde o překážku na straně zaměstnavatele, čímž žalobci přísluší právo na náhradu mzdy ve výši průměrné měsíční mzdy; v případě, že by žalovaná nemohla žalobce převést na jinou práci, kterou může vykonávat, má povinnost ukončit s ním pracovní poměr výpovědí nebo dohodou – avšak z důvodů dle § 52 písm. d) ZP.

21. Korespondencí žalované ze dne 18. 6. 2020 (č. l. 79) bylo zjištěno, že šlo o reakci na sdělení žalobce z 9. a 12. 6. 2020 žalovaná zdůraznila, že výpověď z 28. 4. 2020 považuje za platnou a ohledně výpovědního důvodu za správnou; zdůraznila, že platnost výpovědi je třeba zkoumat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, za kterých byla učiněna. Uvedla, že v době dání výpovědi se žalobce skutečně stal pro žalovanou nadbytečným – byl dán výpovědní důvod dle § 52 písm. c) ZP, a že neměla v době dání výpovědi 28. 4. 2020 žádné informace, že žalobce by byl k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě zdravotně nezpůsobilý, k datu 28. 4. 2020 mu žalobce žádný posudek o invaliditě z 20. 4. 2020 nepředal; o nemoci z povolání byla žalovaná informována až 3. 6. 2020, kdy jí byl doručen Lékařský posudek o uznání nemoci z povolání. Žalovaná tak o takové nemoci žalobce byla informována až více než měsíc po dání předmětné výpovědi. Informovala také žalobce, že proti Lékařskému posudku podala návrh na přezkoumání. V závěru zmínila sice, že je ochotna řešit celou věc mimosoudně, avšak trvá na tom, že opomenutí žalobce informovat žalovanou o svém zdravotním stavu, nemůže jít k tíži žalované.

22. Korespondencí žalobce ze dne 24. 6. 2020 (č. l. 53 i č. l. 82) bylo prokázáno oznámení žalobce vůči žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Avizoval názor, že pracovní poměr bude trvat i po skončení výpovědní doby a žalobce bude mít nárok na náhradu mzdy, dokud nedojde k platnému skončení pracovního poměru buď výpovědí, nebo dohodou – vždy však z důvodů § 52 písm. d) ZP, anebo dokud nebude žalobce převeden na jinou vhodnou práci. Korespondencí 3. 7. 2020 (č. l. 80) žalobce vůči žalované vyslovil nesouhlas s tím, že by žalovaná o nemoci z povolání žalobce, případně o šetření nemoci z povolání, informována až 3. 6. 2020. Žalobce tvrdil, že v den převzetí výpovědi z pracovního poměru přinesl a předal pracovnělékařský posudek MUDr. [příjmení] ze dne 24. 4. 2020, jenž potvrdil, že žalobci byl od 27. 2. 2020 přiznán invalidní důchod a žalobce není schopen nadále vykonávat práci dělníka v potravinářské výrobě v riziku prachu, jakož i uvedl, že je nutno s žalobcem ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů, tedy dle žalobce podle § 52 písm. d) ZP. Vedle toho žalobce vyzdvihl, že již od roku 2019 probíhalo šetření pro podezření vzniku nemoci z povolání u žalobce, a to Oddělením nemocí z povolání Krajské nemocnice v [právnická osoba]; šetření v tomto směru bylo u žalované, která o něm podepsala dva vyhotovené protokoly – tedy jednoznačně o šetření věděla – dne 8. 10. 2019 a 22. 1. 2020. S ohledem na to žalobce dovodil, že žalovaná organizační změnu pouze předstírala, nešlo o opravdový výpovědní důvod, což je mj. v rozporu s dobrými mravy; v době nástupu žalobce do zaměstnání po pracovní neschopnosti 28. 4. 2020 žalovaná již věděla, že žalobce je minimálně ohrožen nemocí z povolání a není zdravotně způsobilý vykonávat sjednaný druh práce (tím je výpověď dle § 52 písm. c) ZP neplatná). Žalobce také tvrdil, že v den jeho podpisu ohledně převzetí výpovědi byl zavolán do kanceláře pracovníků žalované, kde s ním probrali situaci s výsledkem, že mu nemohou nabídnout jinou pracovní pozici vzhledem k jeho zdravotnímu stavu.

23. Korespondencí žalované ze dne 10. 7. 2020 (č. l. 81) tato popřela, že by od žalobce v den obdržení výpovědi, tj. 28. 4. 2020, sama získala pracovnělékařský posudek MUDr. [příjmení] z 24. 4. 2020; zdůraznila, že žalobce ji ani žádným způsobem neinformoval o tom, že by bylo jakkoli potvrzeno, že je k výkonu sjednané práce nezpůsobilý, tudíž k v době předání výpovědi 28. 4. 2020 neexistoval důvod pro ukončení pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. d) ZP. Důrazně odmítla názor žalobce o předstírání organizační změny, vyložila, že příslušná rozhodnutí byla přijata a budou realizována. Konečně reagovala na oznámení žalobce z 24. 6. 2020 (doručené jí 25. 6. 2020) o jeho trvání na dalším zaměstnávání, a to tak, že (přes nezměněný svůj názor na relevantnost a platnost jejích předchozích kroků) je ochotna jednat o dalším pracovním uplatnění žalobce. Prezentovala, že jejím prvním krokem by mohlo být zpětvzetí výpovědi a souhlas žalobce s tímto postupem, následně další zaměstnávání a po případně odpovídajícím posouzení by nebylo vyloučeno i možné převedení na jinou práci. Posledně uvedené žalovaná specifikovala korespondencí ze dne 31. 7. 2020 (č. l. 83), tak, že navrhla, aby se žalobce 10. 8. 2020 v 6:00 hodin dostavil na pracoviště, souhlasil s tím, že výpověď vyhotovená žalovanou 28. 4. 2020 bude vzata zpět a po odpovídajícím posouzení bude žalobce převeden na jinou práci. Na druhé straně žalovaná ale uvedla, že – pro případ, kdy by oznámení doručené žalované 25. 6. 2020 o trvání žalobce na dalším zaměstnávání bylo nepravdivé (žalobce by ve skutečnosti na dalším zaměstnávání opravdový zájem neměl), pak žalovaná očekává do 10. 8. 2020 jednak návrh žalobce na řešení celé věci, jenž by zohlednil, že žalobce od 28. 4. 2020 nekoná u žalované práci, a dále také stanovisko žalobce k návrhu žalované na odvolání výpovědi.

24. Korespondencí žalobce ze dne 6. 8. 2020 (č. l. 54 i č. l. 78) bylo prokázáno jednak sdělení žalobce, že přehodnotil své stanovisko o trvání na svém dalším zaměstnávání. Navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou z důvodu dle § 52 písm. d) ZP k datu podpisu dohody, a to za současného uznání žalované, že výpověď ze dne 28. 4. 2020 je neplatná. Byl ochoten z původního požadavku na výši odstupného slevit na 9 – 11 průměrných měsíčních výdělků (po zohlednění toho, že od 28. 4. 2020 pro svou zdravotní nezpůsobilost nekoná žádnou práci. Vedle toho požadoval plnou součinnost žalované s žalobcem a příslušnou pojišťovnou pro řešení pojistné události a stáhnutí odvolání proti Lékařskému posudku ze dne 1. 6. 2020.

25. Korespondencí žalované 10. 8. 2020 (č. l. 77) má soud za zjištěné, že reagovala na dopis žalobce ze 6. 8. 2020, požadovala bližší vysvětlení ke sdělení žalobce, že„ své stanovisko“ ohledně dalšího zaměstnání u žalované„ přehodnotil“ do výslovného uvedení, zda na dalším zaměstnávání netrvá. Opakovaně zdůraznila, že trvá na platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci pro organizační změny, které byly skutečně přijaty, tj. pro výpovědní důvod dle § 52 písm. c) ZP, tudíž je nadále připravena umožnit žalobci pokračovat v práci (s odkazem na jeho dřívější sdělení obdržené žalovanou 25. 6. 2020, přičemž připomněla, že žádala žalobce o to, aby se právě 10. 8. 2020 dostavil k žalované na pracoviště a po dohodě s ní začal dále vykonávat práci, která pro něj bude vhodná, přičemž žalobce se však k žalované nedostavil). V návaznosti na to – a pro případ, že žalovaná nesprávně pochopila sdělení žalobce o přehodnocení svého stanoviska z 25. (pozn. soudu – správně 24.) 6. 2020 o jeho požadavku na dalším zaměstnávání, požádala žalobce, aby se 17. 8. 2020 dostavil na pracoviště, kde bude po odpovídajícím posouzení převeden na jinou práci a bude mu umožněno v práci pokračovat.

26. Korespondencí žalobce ze dne 9. 10. 2020 (č. l. 74) tento oponoval žalované v jejích názorech popsaných ve výše uvedené korespondenci z 31. 7. 2020 a z 10. 8. 2020 ohledně toho, že by šlo o vyslovené výzvy, aby se žalobce dostavil do zaměstnání a konal práci; podle žalobce šlo v prvním případě toliko o návrh a ve druhém případě jen o žádost – navíc učiněnou poté, kdy žalobce uvedl dopisem z 6. 8. 2020, že na dalším zaměstnávání netrvá. Nesouhlas žalobce s interpretací korespondence žalované z 31. 7. a 10. 8. 2020 jako výzev k dostavení se na pracoviště a ke konání práce byla motivována zejména tím, že žalobce převzal 31. 8. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalovanou žalobci z důvodu prezentovaného jako“ zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů k jemu vykonávané práci – konkrétně pro nedostavení žalobce do zaměstnání i přes“ výše uvedené„ dvoje výzvy“. Žalobce tak považoval okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné (shodně jako předešlou výpověď, o níž zde uvedl, že ji převzal až 29. 4. 2020). Konečně žalobce zopakoval svoji snahu o smírné řešení věci, kdy požadoval odstupné alespoň ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku spolu s mj. zpětvzetím odvolání proti Lékařskému posudku.

27. Z veřejně dostupných údajů Živnostenského rejstříku (č. l. 84 a násl.) bylo zjištěno, že žalovaná vedle svého sídla v [obec], [ulice a číslo] nemá evidovanou žádnou jinou provozovnu; pouze do 26. 3. 2008, případně 30. 6. 2008 měla další provozovnu na adrese [obec a číslo].

28. Z výpovědi svědka [příjmení] soud zjistil, že od 18. 10. 2012 pracuje u žalované, patrně od roku 2013 v pracovním poměru jako výrobní mistr. Již v době vyhotovení výpovědi z 28. 4. 2020 vůči žalobci byl seznámen se situací. Uvedl, že ve výpovědi prezentovaná organizační změna vyplývala z toho, že žalovaná přestala spolupracovat s největším (80%) odběratelem bylin ([právnická osoba] a [příjmení]), jednatel žalované již před tím chtěl realizovat svoji dřívější myšlenku vybudovat byznys na technickém konopí. Žalovaná si v předmětné době ponechala pouze menší odběratele léčivých bylin a postupně se od té doby přeorientovává na zpracování technického konopí, věnuje se tomu již téměř 3 roky. Svědek byl osobně přítomen tomu, kdy žalovaná se pokusila dne 28. 4. 2020 předat žalobci výpověď z pracovního poměru, tomuto pokusu byla dále přítomna kolegyně svědka (blíže jím neoznačená) a žalobce. Žalobce výpověď odmítl převzít, k čemuž sdělil asi jen to, že tak činí z důvodu, že se musí s někým poradit. Svědek neměl při výpovědi tušení, zda žalobce po návratu do práce z pracovní neschopnosti (28. 4. 2020) s někým ze společnosti žalované hovořil. Svědek nebyl patrně přítomen tomu, kdy následujícího dne žalobce převzal výpověď z pracovního poměru, ale uvedl, že ví, že následně a patrně od MUDr. [příjmení], bylo žalované doručeno doporučení pro žalobce, podle něhož lékař žalobci nedoporučil vykonávat práci u žalované. K tomu hned dodal, že před tím již žalobci dali výpověď z důvodu nadbytečnosti a že restrukturalizace již probíhala. Svědek uvedl, že osobně nepochopil, proč žalobce chtěl nadále u žalované pracovat, jestliže mu práce nebyla lékařem doporučena. Posléze uvedl, že„ doporučení“ donesl žalobce až poté, než byla řešena výpověď z pracovního poměru, svědek toto„ doporučení“ viděl po předložení ze strany jeho kolegyně; nebyl přímo přítomen předání ze strany žalobce. Poprvé„ doporučení“ viděl ve vyhotovení, které žalované předložil žalobce, netuší, zda následně ještě bylo zasláno žalované také MUDr. [příjmení]. Nezná bližší důvody, pro které žalobce neseznámil žalovanou s obsahem posudku. Krom toho ve výpovědi svědek uvedl, že žalobce se u žalované asi 6 měsíců ucházel o práci, byl přijat po navýšení odběrové kapacity, kdy„ každá ruka byla dobrá“. K otázce, jak svědek sledoval jeho pracovní aktivity z pozice nadřízeného, uvedl, že pokud se týká„ plnění nějakých kritérií a interních nařízení“ – od používání pracovních pomůcek až po pauzy na kouření – žalobce toto nikdy neplnil; např. namísto dvou přestávek za účelem kouření, během směny odcházel i šestkrát až osmkrát. Obecně k proškolení zaměstnanců ohledně používání OOPP svědek uvedl, že při nástupu do zaměstnání je zaměstnanec patřičně poučen, a pak každoročně (pozn. soudu – tomu však z výpovědi svědka soud neuvěřil, neboť to nebylo prokázáno listinnými důkazy, tedy zápisy, které měla žalovaná o školení vyhotovovat, neboť žalovaná k fakticky uskutečněnému školení o bezpečnosti práce doložila pouze doklad o školení a prezenční listinu z 20. 4. 2018) je konáno školení bezpečnosti práce externím školitelem [příjmení], kde je opakováno, že a jaké konkrétní pracovní ochranné prostředky (včetně respirátorů, případně i masek, ochranných brýlí a rukavic atd.) se mají na pracovišti používat. Následné ověřování znalostí školených osob se provádí formou prozkoušení nebo testu, svědek neví, zda test probíhá vždy. Testy má vytvořit školitel, ten by také měl zachytit výsledek testování. Pokud byla svědkovi předložena listina o prověření znalostí (odst. 15 odůvodnění rozsudku – Prezenční listina z 20. 4. 2018), pak svědek připustil, že v této listině není zaznamenáno jednoznačně, zda uvedení pracovníci v testování prospěli či nikoliv. Ke způsobu, jakým byli zaměstnanci seznámeni s konkrétními a reálnými riziky, pokud by nenosili bezpečnostní ochranné prostředky, svědek uvedl, že podle něj asi probíhalo školení i o zdravotních rizicích, realizované MUDr. [příjmení] jako závodním lékařem žalované, kde taková konkrétní reálná rizika dle něj byla jmenována. Konkrétně ve vztahu k proškolení žalobce, opakování takového školení svědek uvedl, že se určitě pravidelně zúčastňoval školení BOZP, což je ovšem v rozporu s obsahem předložených důkazů, neboť o účasti žalobce na takovém školení za dobu od začátku trvání jeho pracovního poměru (od 19. 8. 2014) do doby počátku pracovní neschopnosti žalobce dne 13. 11. 2018 byla ze strany žalované předložena jedna jediná listina o konání takového školení za účasti žalobce – a to až ze dne 20. 4. 2018, tj. téměř 4 roky po začátku pracovního poměru (a cca 5 měsíců před počátkem pracovní neschopnosti. Svědek též vypověděl, že není v silách vedoucích pracovníků žalované, která představuje malou firmu (běžně na dvou pracovištích pracovalo naráz cca 8 lidí), po upozornění pracovníků, že nemají respirátor, následně často (svědkem příkladmo uvedeno každou čtvrt hodinu) kontrolovat, zda si respirátor nasazený po prvním upozornění fakticky ponechali. Svědek prováděl kontroly nošení ochranných prostředků v případě, kdy procházel výrobou (cca pětkrát až sedmkrát za směnu), zaměstnanci, který neměl respirátor, vysvětloval, že si jej má pro ochranu vlastního zdraví nasadit, avšak nemohl vědět po následujícím odchodu, zda si jej zaměstnanec ponechal. Nošení respirátorů (pozn. soudu – v době před dáním výpovědi žalobci) bylo ze strany zaměstnanců dodržováno individuálně, některými po celou směnu, jinými nikoli (dle svědka odhadem asi 30% zaměstnanců jej nepoužívalo). Ohledně postoje žalobce k nošení a používání ochranných prostředků, že je po celou dobu výkonu práce velmi často neměl – odhadem dle svědka v 80% případů pochůzek svědka po pracovišti. Pokud jde o podstatnost významu nošení ochranných prostředků včetně respirátorů na jeho pracovní pozici, uvedl svědek, že je to odvislé od zpracování konkrétní byliny – vytváří-li se hrubý řez, pak byliny téměř nic nepráší, ovšem v případě mletí na jemnou frakci práší značně. Žalobce nesděloval svědkovi, a svědek se jej na to neptal, z jakého důvodu ochranné prostředky nepoužíval. Při zjištění, že žalobce nemá respirátor, bylo vůči němu postupováno tak, že byl napomenut, avšak nikdy ne písemně. Kontroly kromě svědka prováděla v době výkonu práce žalobce paní [příjmení] (ohledně další kontrolující pracovnice [příjmení], která kontroly prováděla namátkově asi jedenkrát za 2 měsíce, svědek uvedl, že tato v této pozici působila až od února 2020, tj. v době již trvají pracovní neschopnosti žalobce). I pracovnice [příjmení] prováděla kontroly namátkově, svědek přesně nevěděl v jakém intervalu. Písemné zápisy o tom, že zaměstnanci neměli nasazené respirátory, podle svědka byly vyhotovovány, resp. upřesnil, že fakticky takový zápis patrně neviděl, avšak v počátku řešení problematiky ohledně situace žalobce – tj. přibližně před 3 lety (čemuž odpovídá rozhodná doba konce pracovní neschopnosti žalobce k 27. 4. 2020, Lékařský posudek z 1. 6. 2020) – se na pracovišti bavili o tom, že nějaký záznam existuje (pozn. soudu – v řízení však fakticky předložen pouze jeden, a to ze 3. 9. 2014 – viz odst. 19 odůvodnění rozsudku, tj. přibližně 20 dnů po nástupu žalobce do zaměstnání). Až poté, kdy„ nastal problém se žalobcem“ přistoupili u žalované k zpřísnění opatření tak, že jsou častější kontroly a v případě, kdy je zjištěno nerespektování povinnosti nošení ochranných prostředků, zaměstnanec podepisuje zápis o tomto zjištění. Na pracovišti, kde působil žalobce, dle svědka žádný jiný zaměstnanec (a to ani z oněch 30%, kteří také nenosili respirátor a ochranné pomůcky) neonemocněl nemocí z povolání, ačkoliv zde někteří pracují i 27 let. Svědek rovněž uvedl, že dle něj nebyl nikdy rozvázán s některým ze zaměstnanců pracovní poměr z důvodu porušování povinností a pravidel ohledně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

29. Soud neprovedl některé z navržených důkazů. Z návrhů žalobce šlo o protokoly Zdravotního ústavu se sídlem v [obec] [číslo] 2020, [číslo] 2019, [číslo] 2019, jelikož podstatná zjištění z nich – o výsledcích měření tohoto ústavu na pracovišti žalované (a též venkovních prostorách u pracoviště) dne 18. 10. 2019 a 22. 1. 2020 – byla uvedena v rozhodnutí Úřadu (odst. 12 odůvodnění rozsudku). Také soud neprovedl důkaz žalobce jeho výslechem k tomu, že pracovněprávní posudek MUDr. [příjmení] předal žalované 29. 4. 2020 oproti tomu, že teprve tehdy převzal fyzicky vyhotovenou výpověď žalované ze dne 28. 4. 2020 (šlo o nespornou skutečnost) Okolnost, že předtím dne 28. 4. 2020 odmítl výpověď převzít, byla prokázána výslechem svědka [příjmení]. Výslechu nebyl potřeba ani k žalobcovu tvrzení o tom, že korespondencí z 24. 6. 2020 nejprve oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť i toto byla okolnost de facto nesporná, navíc vyplývající z jiných provedených důkazů (viz zjištění z korespondence stran, odst. 20 až 26 odůvodnění rozsudku).

30. Z důkazů žalované šlo jednak o výslech svědkyň [příjmení] a [příjmení] k otázce porušování předpisů BOZP ze strany žalobce, k povaze a obsahu pokynů adresovaných žalobci na toto téma a upozornění na nutnost nošení ochranných pomůcek. Tyto výpovědi se ukázaly jednak zčásti nadbytečné (svědkyně [anonymizováno], jelikož u žalované pracovala až od února 2020, kdy již byl žalobce v pracovní neschopnosti a práci s výjimkou data 28. 4. 2018 nevykonával ani posléze do doby skončení pracovního poměru k datu 30. 6. 2020), zčásti nehospodárné vzhledem k tomu, jaké minimum skutkových zjištění z nich mohlo být získáno (svědkyně [anonymizováno], o které svědek [příjmení] vypověděl, že kontroly používání ochranných prostředků prováděla zcela namátkově, dle něj možná jedenkrát za 2 měsíce, dle názoru soudu ještě podstatně v menším až minimálním opakování, jestliže byl předložen jeden jediný listinný důkaz o kontrole pracovnicí [příjmení] provedené za celou dobu trvání pracovního poměru žalobce, tj. ze 3. 9. 2014.

31. Dále nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který žalovaná navrhla až při 2. jednání ve věci 26. 9. 2023 k přezkoumání, zda bylo možné, aby se nemoc z povolání u žalobce jako zdravého člověka projevila během dvou měsíců (zachované zdraví žalobce a uvedenou dobu projevení se nemoci z povolání při tom žalovaná dovozovala – ostatně také až při jednání 26. 9. 2023 uvedeného nového – tvrzení, že žalobce se podrobil 30. 8. 2018 periodické zdravotní prohlídce, při které byl shledán zcela zdráv – a z toho, že ani ne 3 měsíce po této periodické prohlídce, konkrétně k 13. 11. 2018 byl Lékařským posudkem u žalobce zjištěn počátek nemoci z povolání. K tomuto dokazování soud nepřistoupil, jelikož žalovaná tvrzení při jednání 26. 9. 2023 a důkazní návrh znaleckým posudkem uvedla v rozporu se zásadami koncentrace řízení. Ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. bylo řízení koncentrováno při 1. jednání 15. 9. 2022, resp. po uplynutí v něm oběma účastníkům udělené lhůty 20 dnů k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů (tj. po 5. 10. 2022). Soud sice dle § 118b odst. 1 (poslední část posledního souvětí) o. s. ř. de facto prolomil tuto koncentraci řízení právě ve vztahu k žalované usnesením ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 10 C 14/2022-109, v němž dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalovanou mj. o tom, aby uvedla skutková tvrzení a důkazní návrhy, že porušování bezpečnostních předpisů žalobcem bylo jedinou příčinou vzniku nemoci z povolání u žalobce. Žalované k tomu byla stanovena lhůta 20 dnů od doručení usnesení, tj. od 11. 11. 2022, konkrétně tedy do 1. 12. 2022. Jak bylo však výše popsáno, žalovaná důkazní návrh znaleckým posudkem (a fakticky i k tématu jedinečnosti příčiny vzniku nemoci z povolání žalobce) uvedla až při jednání 26. 9. 2023. Nad rámec toho soud podotýká, že ze stejných důvodů (uvedení tvrzení až po koncentraci řízení a po uplynutí lhůty stanovené soudem poté, kdy dle § 118a odst. 1 a 3 byla žalované poskytnuta další lhůta) nemohl soud připustit jako zohlednitelná jednak výše uvedená tvrzení o tom, že se žalobce 30. 8. 2018 podrobil periodické zdravotnické prohlídce (a již proto nemohlo být provedeno následné dokazování znaleckým posudkem), jakož i tvrzení o tom, že při nástupu žalobce do práce po skončení pracovní neschopnosti, resp. v konci pracovní neschopnosti, byl žalovanou (její pracovnicí [příjmení]) vyslán na mimořádnou lékařskou prohlídku. V posléze uvedeném případě však soud podotýká, že skutečnost, že žalobce byl k mimořádné lékařské prohlídce vyslán zaměstnavatelem, soud zjistil z listinných důkazů v podobě jednak žádosti o posouzení zdravotní způsobilosti žalobce mimořádnou prohlídkou, když tuto žádost vyhotovila přímo žalovaná (odst. 9 odůvodnění rozsudku), dále v podobě důkazu v odst. 8 odůvodnění rozsudku, tj. zprávou MUDr. [příjmení], v níž i závodní lékař žalované uvedl, že žalobce se k mimořádné prohlídce dostavil na žádost zaměstnavatele, tj. žalované.

32. Dále nebyl proveden důkaz výslechem jednatele žalované k vědomosti žalované o objektivním pozbytí způsobilosti žalobce konat dosavadní práci pro nemoc z povolání a ohledně tvrzení žalované, že organizační změny z její strany prováděné byly nepředstírané a nesledovali žádné jiné skryté cíle. Jak soud uvede dále ve skutkových a právních závěrech, žalovaná nemohla žalobci dát platnou výpověď z organizačních důvodů, proto skutečným důvodem ukončení pracovního poměru žalobce nemohly takové organizační změny být bez ohledu na to, zda byly či nikoli žalovanou předstírány.

33. Právní posouzení skutkových zjištění soud provedl dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění platném a účinném ke dni vyhotovení a doručení výpovědi z pracovního poměru, tj. k 28., resp. 29. 4. 2020 (dále jen„ zákoník práce“ nebo„ ZP“). Podle § 48 odst. 1 ZP pracovní poměr může být rozvázán jen a) dohodou, b) výpovědí, c) okamžitým zrušením, d) zrušením ve zkušební době. Podle odst. 2 téhož ustanovení pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Podle § 49 odst. 1 ZP dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být dohoda o rozvázání pracovního poměru písemná.

34. Podle § 50 odst. 1 ZP musí být výpověď z pracovního poměru písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 (odst. 2 téhož ust.). Podle § 50 odst. 4 ZP dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

35. Podle § 51 odst. 1 (věta první a druhá) ZP byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Podle odst. 2 téhož ustanovení výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63.

36. Podle § 52 ZP může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů v tomto ustanovení vymezených, mezi něž patří: c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost.

37. Podle § 69 odst. 3 písm. a) ZP rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď uplynutím výpovědní doby.

38. Podle § 67 odst. 2 ZP zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své povinnosti podle § 270 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší. Podle odst. 3 téhož ustanovení se pro účely odstupného průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek. Podle § 270 odst. 1 písm. a) ZP se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a tyto skutečnosti byly jedinou příčinou vzniku škody nebo majetkové újmy.

39. Podle § 352 ZP se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

40. Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

41. Podle § 355 odst. 1 ZP jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odst. 2 téhož ustanovení pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

42. Podle § 67 odst. 4 ZP odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

43. Ke skutkovým a právním závěrům uvádí soud následující. Mezi účastníky byla shodná tvrzení (tj. dle § 120 odst. 3 o. s. ř. jde o skutkové zjištění soudu), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy počínaje 19. 8. 2014 jako dělník ve výrobě, od 13. 11. 2018 byl v pracovní neschopnosti, přičemž následně Lékařským posudkem byla nemoc žalobce – již k datu počátku pracovní neschopnosti 13. 11. 2018 – uznána jako nemoc z povolání. Lékařský posudek byl poté potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] ze dne 22. 7. 2021, [číslo jednací], OZ [anonymizováno] 2020 [spisová značka]. Dále patřila ke shodným tvrzením též ta, že žalovaná vyhotovila ke dni 28. 4. 2020 písemnou výpověď vůči žalobci s odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce pro prezentovanou organizační změnu, která měla být účinná od 1. 7. 2020, a v důsledku níž se měla stát pracovní pozice žalobce jako zaměstnance nadbytečnou. De facto shodné bylo i to, že žalobce dne 28. 4. 2020 výpověď nepřevzal (odmítl ji převzít), převzal si ji až dne 29. 4. 2020. Žalobce však byl již dne 24. 4. 2020 pracovně- lékařským posudkem (z téhož dne) MUDr. [jméno] [příjmení] (závodní lékař žalované) zneschopněn vykonávat práci sjednanou pracovní smlouvou; tento posudek žalovaná obdržela od žalobce dne 29. 4. 2020. Otázku eventuální nemoci z povolání mělo dořešit Oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice [právnická osoba] které následně vydalo shora uvedený Lékařský posudek. Pracovní poměr žalobce podle výpovědi měl skočit uplynutím dne 30. 6. 2020. Žalobce napadl platnost výpovědi u soudu a zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 10 C 160/2020-72 rozhodl o neplatnosti výpovědi. Žalobce sice nejprve oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, avšak později své stanovisko změnil. Pracovní poměr žalovaného tak ve smyslu § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce skončil fikcí dohody ke dni 30. 6. 2020.

44. Mezi účastníky bylo tedy shodné tvrzení i o tom, že žalobce předal žalované posudek MUDr. [příjmení] z 24. 4. 2020 až dne 29. 4. 2020, tj. v den, kdy fakticky převzal od žalované výpověď ze dne 28. 4. 2020, kterou v den vyhotovení výpovědi od žalované převzít odmítl (viz výslech svědka [příjmení], ostatně žalobce proti této skutkové verzi o odmítnutí výpovědi dne 28. 4. 2020 ničeho nenamítal). Předpoklad žalobce, že žalovaná měla získat posudek ze dne 24. 4. 2020 vyhotovený závodním lékařem MUDr. [příjmení] také od tohoto lékaře, nebyl v řízení prokázán, jak vyplývá ze zprávy tohoto lékaře (odst. 8 odůvodnění rozsudku a v něm uvedené dílčí skutkové závěry o absenci zjištění o faktickém poskytnutí posudku žalované lékařem a o toliko předpokladu lékaře, že žalobce nemohl žalované posudek nepředat a žalovaná jej nemohla nepřevzít).

45. Na druhé straně tvrzení žalované o tom, že neměla žádné informace, že v době vyhotovení výpovědi žalobci dne 28. 4. 2020 pro organizační důvody byl žalovaný již postižen nemocí z povolání, resp. alespoň o tom, že je takovou nemocí ohrožen, považuje soud vzhledem ke skutkovým zjištěním za provedeného dokazování za vyloučené. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že na pracovišti žalované a za její vědomosti – jestliže podepsala příslušné protokoly (k tomu viz zjištění v odst. 7) – probíhala již 8. 10. 2019 a 21. 2. 2020, tj. po téměř 1 roce od žalované známému vzniku pracovní neschopnosti u žalobce a několik měsíců před vyhotovením neplatné výpovědi, šetření ohledně zjišťování podmínek výslovně se týkajících možného ohrožení žalobce nemocí z povolání (podezření na nemoc z povolání). Žalovaná pak žalobce před koncem pracovní neschopnosti trvající od 13. 11. 2018 odeslala k závodnímu lékaři mimořádné lékařské prohlídce (viz zjištění z odst. 9 o podání žádosti o mimořádnou zdravotní prohlídku žalobce, jakož i v odst. 8 tom, že podle zprávy MUDr. [příjmení] žalovaná žalobce k prohlídce k lékaři poslala). Z uvedeného je zjevné, že musela mít pochybnosti o tom, zda u žalobce nehrozí onemocnění z povolání, tudíž bylo na ní, aby si – před dáním výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost žalobce a organizační důvody – zjistila výsledek mimořádné prohlídky pro vlastní jistotu, že výpověď dle § 52 písm. c) ZP může žalobci dát při vyhodnocení, že žalobce může se zohledněním jeho zdravotního stavu vykonávat práci, pro kterou jej žalovaná shledávala nadbytečným. Navíc soud je toho názoru, že jestliže žalovaná nesporně obdržela posudek lékaře závodní zdravotní péče MUDr. [příjmení] od žalobce již jeden den poté, kdy mu předávala neplatnou výpověď a žalobce ji odmítl převzít, pak bylo na žalované, aby svůj postoj k dání výpovědi dle § 52 písm. c) ZP přehodnotila, neboť výpovědní důvod dle tohoto ustanovení nemohl být za situace ohrožení žalobce nemocí z povolání, když toto ohrožení se později ukázalo i změněným na jistotu, dán. Nejpozději pak žalovaná měla stanovisko k dání výpovědi dle § 52 písm. c) ZP přehodnotit po obdržení Lékařského posudku ze dne 1. 6. 2020, který dle svého tvrzení obdržela 3. 6. 2020 Nadto žalobce nebyl už k 24. 4. 2020 shledán jako pracovně způsobilý pro práci, kterou mu měla žalovaná jako zaměstnavatel přidělovat.

46. Oběma stranám je z předchozího vzájemného sporu, o němž soud vedl řízen sp. zn. 10 C 160/2020, znám pravomocný rozsudek ze dne 22. června 2021 (v procesním spise předlož jako důkaz žalobce na č. l. 19 a násl.), v němž byla určena neplatnou výše uvedená výpověď žalované ze dne 28. 4. 2020. Soud v odkazovaném rozsudku vycházel i z důkazů zčásti povedených v nyní projednávané věci (protokoly KHS [územní celek] ze dne 8. 10. 2019 a 22. 10. 2020, zpráva MUDr. [příjmení] podaná pro řízení sp. zn. 10 C 160/2020, listina zahrnující žádost žalované o mimořádnou pracovní prohlídku žalobce u MUDr. [příjmení] i výsledek této prohlídky v podobě pracovnělékařského posudku ze dne 24. 4. 2020, Lékařský posudek). Uzavřel, a to i za podpory rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2134/2014 či 21 Cdo 2702/2011, že žalovaná žalobci v den vyhotovení výpovědi 28. 4. 2020 a jejího převzetí žalobcem (po možném odmítnutí z předchozího dne) nemohla přidělovat práci, kterou dle pracovní smlouvy přidělovat měla, neboť žalobce dle pracovněprávního posudku ze dne 24. 4. 2020 (tj. před vyhotovením výpovědi) nebyl způsobilý pro takovou práci vykonávat a nebyl tedy nadbytečným (ve vztahu k takové práci). Soud již tehdy též vyhodnotil, že žalovaná věděla o prováděných šetřeních KHS [územní celek], neboť se šetření nejméně v uvedených dvou případech účastnila za žalovanou alespoň jedna osoba, která protokol podepsala.

47. Z obsahu korespondence žalobce (viz zjištění v odst. 20, 22, 24) vyplynulo, že žalobce po obdržení neplatné výpovědi opakovaně žádal po žalované, aby s ním uzavřela dohodu o ukončení pracovního poměru právě dle § 52 písm. d), vzhledem k ohrožení nemocí z povolání či po vydání Lékařského posudku pro zjištěnou existenci nemoci z povolání.

48. Soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že ve smyslu rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 je třeba zkoumat skutečný důvod skončení pracovního poměru a dle rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1227/2022 se jím je možné zabývat také (právě i) v řízení o zaplacení odstupného jako předběžnou otázkou. Lze sice přisvědčit argumentaci žalované, že skutkový stav v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 neodpovídá plně projednávané věci (v odkazovaném případě byla neplatná výpověď dána alespoň ze zdravotních důvodů - § 52 písm. e) ZP, nicméně dovolací soud v něm zdůraznil zásadní charakter odstupného jak plnění, které zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru a mj. za situace kdy zaměstnanec ztratil práci ze zdravotních důvodů, jelikož nemůže konat práci (mj.) pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro toto existující onemocnění. Dále vyzdvihl, že Zákon vychází z předpokladu, že zaměstnavatel splní svoji povinnost a se zaměstnancem, který podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí a kterého z těchto důvodů nepřevedl na jinou vhodnou práci (popřípadě kterého převedl na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a jehož pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo vyřešeno dohodou ani dodatečně), rozváže některým z uvedených způsobů (míněno dohodou nebo výpovědí z důvodu § 52 písm. d) ZP) pracovní poměr. Pro vznik nároku zaměstnance na odstupné je přitom – jak vyplývá ze smyslu a účelu ustanovení § 67 odst. 1 věty druhé zák. práce (pozn. soudu - § 67 odst. 2 ZP) – rozhodující, že pracovní poměr zaměstnance skončil, neboť dále nemůže pokračovat (být naplňován) z důvodu zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Konečně bylo uvedeno, že nemůže-li pracovní poměr zaměstnance pokračovat, neboť tomu brání jeho zdravotní nezpůsobilost vykonávat sjednanou práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, a musí-li z těchto důvodů skončit, odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 67 odst. 1 věty druhé zák. práce ( (pozn. soudu - § 67 odst. 2 ZP), aby zaměstnanci bylo poskytnuto odstupné, které je s těmito důvody zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance spojeno, aniž by bylo významné, že pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebyl rozvázán platnou výpovědí danou zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, popřípadě výpovědí danou zaměstnancem podle ustanovení § 50 odst. 3 zák. práce (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5825/2016), nýbrž na základě fikce dohody podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce (pozn. soudu - § 69 odst. 3 písm. a) ZP).

49. Podle názoru nadepsaného soudu jsou závěry dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 – přes jisté skutkové odlišnosti – zejm. ohledně smyslu a účelu úpravy odstupného i pro ukončení pracovního poměru fikcí dohody dle § 67 odst. 3 ZP aplikovatelné i na projednávaný případ a podporují opodstatněnost nároku žalobce.

50. V projednávané věci soud má za to, resp. v řízení sp. zn. 10 C 160/2020 o tom bylo již pravomocně rozhodnuto, že žalovaná nemohla žalobci platně dát 28. 4. 2020 výpověď z organizačních důvodů a pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) ZP. Zároveň do doby, než pracovní poměr v důsledku neplatnosti této výpovědi skončil k 30. 6. 2020 (a ani do doby, než žalobce oznámil korespondencí ze 6. 8. 2020 žalované, že netrvá na dalším zaměstnávání, nýbrž žalovanou opakovaně i v dřívější korespondenci žádal, aby s ním uzavřela dohodu o ukončení pracovního poměru s odkazem na důvod § 52 písm. d) ZP – nemoc z povolání u žalobce), jej nepřevedla na jinou pro něho vhodnou práci. Pracovní poměr sice skončil fikcí dohody podle § 69 odst. 3 písm. a) ZP, avšak skutečným důvodem skončení pracovního poměru žalobce (za výše popsané situace) bylo to, že u žalobce bylo diagnostikováno onemocnění nemocí z povolání (Lékařským posudkem z 1. 6. 2020, tj. ze dne předcházejícího okamžiku ukončení pracovního poměru). K tomu soud podotýká, že sice v rámci konání 1. jednání 15. 9. 2023 udělil žalobci poučení, že by měl (pod nebezpečí neúspěchu ve věci) uvádět tvrzení a důkazní návrhy o tom, že žalovaná fakticky měla záměr dát výpověď dne 28. 4. 2020 žalobci z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce. Následně však soud přehodnotil udělené poučení (což účastníkům sdělil při konání 2. jednání 26. 9. 2023), když se zaměřil na to, jaké skutkové okolnosti o důvodu ukončení pracovního poměru zde byly při nastalé fikci dohody o ukončení pracovního poměru.

51. Žalovaná byla (1. jednání 15. 9. 2023) upozorněna, že bude připadat v úvahu, aby tvrdila a prokazovala, že mohla žalobci přidělovat v době dání výpovědi jinou pro něho vhodnou práci. Faktický postup žalované ve směru přidělit žalobci jinou pro něho vhodnou práci, než mohl představovat jedno z řešení (vedle dání výpovědi žalobce z důvodů dle § 52 písm. d) nebo uzavření dohody s ním ze stejných důvodů), které měla žalovaná zvolit za situace ohrožení žalobce nemocí z povolání, nebyla následně zjištěna jako prokázaná. Z prokázaného postupu žalované vyšlo najevo, že do doby, kdy žalobce korespondencí ze dne 6. 8. 2020 sdělil žalované, že netrvá na dalším zaměstnávání, žalobci fakticky žádnou pro něho vhodnou jinou práci nepřidělila. K tomu soud odkazuje na zjištění z korespondence žalované v odst. 23 a 26 odůvodnění rozsudku o tom, že žalovaná toliko – konkrétně v případě dopisů ze dne 31. 7. 2020 a 10. 8. 2020 (tj. ve druhém případě navíc až v době, kdy žalobce již sdělil, že na dalším zaměstnávání netrvá), pouze žádala či navrhla žalobci, aby se dostavil na pracoviště, kde s ním bude (a po dalším posouzení zdravotního stavu, což se při existenci Lékařského posudku jeví soud za neopodstatněné) – a toliko projednána – možnost převedení na jinou práci. Soud tedy dílčím způsobem shrnuje, že žalobce v době dání neplatné výpovědi ze dne 28. 4. 2020 již fakticky nesměl podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně právních služeb (by Lékařský posudek byl vydán až 1. 6. 2020), a to zpětně dokonce již k 13. 11. 2018 postižen nemocí z povolání (exogenní alergická alveolitida po kontaktu s plísněmi), která vznikla v rámci práce u žalované, dále konat práci dle pracovní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 18. 18. 2014. Byl tak dán výpovědní důvod dle § 52 písm. d) ZP, s nímž je dle § 67 odst. 2 ZP spojeno právo na odstupné. Žalovaná nemohla dát 28. 4. 2020 výpověď z organizačních důvodů, přičemž měla dostatek informací, ze kterých musela dovodit pochybnosti o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu sjednané práce, a to z titulu nemoci z povolání. Výpověď byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou., přičemž v důsledku oznámení žalobce ze dne 6. 8. 2020, že netrvá na dalším zaměstnávání, pracovní poměr skončil fikcí dohody dle § 69 odst. 3 písm. c) ZP ke dni 31. 6. 2020. Žalovaná však do uvedeného data nepřevedla žalobce na jinou práci, a dále také neměla jiný objektivní důvod pro ukončení pracovního poměru, než bylo ohrožení nemocí z povolání u žalobce, resp. zjištěná nemoc z povolání, neboť jediný jiný z její strany užitý důvod – organizační změny, nadbytečnost žalobce – jak soud uvedl, použit nemohla. Proto má soud za to, že – byť při fikci – dohody byl důvodem ukončení pracovního poměru s žalobcem prakticky důvod dle § 52 písm. d) ZP, a tudíž je dán nárok žalobce na odstupné ve výši minimálně dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, tak, aby byl respektován smysl a účel právní úpravy odstupného (k tomu viz výše stanovisko soudu k rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 a citace z něj). K uvedeným závěrům soud odkazuje na – byť nikoli skutkově zcela podobné – rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 395/2021 (v jehož právní větě se uvádí, že dojde-li k prokázání toho, že ke dni uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru zaměstnanec objektivně nemohl z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu vykonávat práci sjednanou jakožto druh práce v pracovní smlouvě, zaměstnavatel měl takové informace, z nichž je nutno dovodit jeho pochybnost o zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu sjednané práce, zaměstnavatel objektivně nemohl nebo nebyl ochoten zaměstnance přeřadit na jinou práci v rámci sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě a zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání pracovního poměru neměl objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru, vzniká zaměstnanci nárok na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce bez ohledu na to, co v době uzavření dohody účastníci o této skutečnosti věděli, nebo zda o ní věděli, a jaká byla motivace k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru.)

52. Otázka, zda žalovaná ne-/předstírala výpovědní důvod dle § 52 písm. c) ZP proto nakonec nebyla soudem v řízení detailněji zkoumána a z toho důvodu nebyly provedeny další důkazy (nad rámec výslechu svědka [příjmení]) ohledně prokázání tvrzení žalované o neúčelovosti výpovědi dané z organizačních důvodů Žalovaná nemohla dát žalobci platnou výpověď z organizačních důvodů, tudíž má pro posuzovanou věc zásadní význam, zda u žalovaného byly v době dání neplatné výpovědi i v době faktického ukončení pracovního poměru fikcí dohody dle § 69 odst. 3 písm. a) ZP přítomny zdravotní důvody, pro než žalobce nemohl ve smyslu § 52 písm. d) ZP konat práci přidělenou žalovanou.

53. Dále soud dodává – k námitkám žalované – následující. Pokud žalovaná odkázala na praktický komentář JUDr. Jiřího Doležílka k ustanovení § 67 ZP, podle nějž„ v případě rozvázání pracovního poměrů výpovědí zaměstnavatele má zaměstnanec právo na odstupné jen tehdy, vyplývá-li z obsahu výpovědi bez pochybností závěr, že důvodem rozvázání pracovního poměru byly výpovědní důvody uvedené v § 52 písm. a) – d), a byla-li tato výpověď platným pracovněprávním jednáním. Za platnou se považuje každá výpověď, která byla zaměstnanci doručena a která nebyla určena neplatnou pravomocným rozhodnutím soudu v řízení o žalobě dle § 72“, pak soud soud nesouhlasí s tímto názorem zejm. v tom směru, že by důvody uvedené v § 52 písm. a) až d) ZP musely bez pochybností vyplývat přímo z obsahu výpovědi. Dle judikatury – viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4885/2014 a 21 Cdo 395/2021 se naopak zkoumá skutečný, nikoli obsahově ve výpovědi zaznamenaný, důvod výpovědi. Dále, odkázala-li žalovaná odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4468/2010 s tím, že se z něj mj. podává, že„ …a naopak byl-li pracovní poměr dohodou rozvázán z důvodů podle § 52 písm. e) – h) nebo bez uvedení důvodů, nemá zaměstnanec právo na odstupné, i kdyby se v dohodě (nepravdivě) jako důvod rozvázání pracovního poměru některý z výpovědních důvodů uvedených v § 52 písm. a) – d) …“, pak při závěrech soudu o respektování smyslu a účelu úpravy odstupného pro případy ukončení pracovního poměru z důvodu nemoci z povolání zaměstnance či ohrožení touto nemocí a při závěrech, že takový důvod byl při fikci dohody stran faktickým důvodem ukončení pracovního poměru žalobce u žalované nejsou citované závěry na předmětný případ aplikovatelné.

54. Jestliže žalovaná poukazovala na rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 4328/2018 a z něho vyplývající závěr, že žalovaná neměla povinnost s žalobcem rozvázat pracovní poměr dle § 52 písm. d) ZP, pak takový doslovný závěr z citovaného rozhodnutí dle názoru soudu nevyplývá. Hovoří se v něm sice jen o volbě – ovšem mezi zjevně jedinými 2 správnými postupy zaměstnavatele – v situaci, kdy zaměstnanec nemůže konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, a sice o převedení na jinou práci (§ 41 odst. 1 písm. a), případně b) ZP) či právě o výpovědi, ale jen dle § 52 písm. d) nebo e) ZP. V posuzovaném případě však žalovaná mezi těmito správnými postupy nevolila ani poté, kdy se dne po vyhotovení výpovědi 28. 4. 2020 dozvěděla, že žalobce jednoznačně s výpovědí z organizačních důvodů nesouhlasí, a kdy (jak již osud opakovaně uvedl) měla před výpovědí informace jednoznačně zpochybňující hodnocení, že žalobce je zdravotně způsobilý, a navíc bez podezření na existenci nemoci z povolání, konat dosavadní práci.

55. Žalovaná nesouhlasila s odkazem žalobce na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 983/2013, tento odkaz měla za zcela nepřiléhavý, neboť rozhodnutím zdejšího soudu o neplatnosti výpovědi dané žalobci (rozsudek č. j. 10 C 160/2020-72) nebyla zkoumána žalobcem tvrzená účelovost výpovědi dané dle § 52 písm. c) ZP, přičemž v žalobcově případě – oproti odkazovanému rozhodnutí – nedošlo k rozvázání pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání ze zdravotních důvodů dle § 52 písm. d) ZP. Zároveň rozhodnutí potvrzující Lékařský posudek stanovující nemoc z povolání bylo vydáno Krajským úřadem [územní celek] až 22. 7. 2021, tj. více než rok po dání výpovědi žalobci. Soud však s ohledem na to, že skutkově ve věci sp. zn. 21 Cdo 983/2013 dohoda o ukončení pracovního poměru byla sjednána nikoli výslovně z důvodu § 52 písm. d) ZP (ten byla až v řízení dovozen z toho, že temnější zaměstnanec nesměl – shodně jako žalobce – konat dosavadní práci), nýbrž s odkazem na„ odchod do plného invalidního důchodu“, považuje právě v momentu neuvedené pravdivého důvodu odkazovaný případ na obdobný s projednávaným, v němž při neplatnosti výpovědi zaměstnavatele dle § 52 písm. c) skončil pracovní poměr dohodou (byť fiktivní) a skutečným důvodem byla nemoc z povolání zaměstnance, vzniklá u zaměstnavatele.

56. Žalovaná s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1862/2017, z něhož citovala pasáž, podle níž poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatele může být upraveno odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů) než které jsou zákonem stanoveny (vypočteny v § 67 odst. 1 a 2 ZP) ….. Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě § 67 odst. 1 a 2 ZP, proto ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak…. Na odstupné proto může vzniknout, je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem právo i zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl ukončen dohodou podle § 49 ZP bez uvedení důvodu, vyvozovala, že v případě ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu odstupné nenáleží. Soud se s tímto výkladem neztotožňuje, neboť v projednávané věci došlo k ukončení pracovního poměru nikoli fakticky sjednanou dohodou účastníků a bez uvedení důvodu v ní, nýbrž fikcí dohody dle § 69 odst. 3 písm. a) ZP a za situace, kdy soud v řízení dospěl k závěru, že důvodem pro ukončení pracovního poměru fakticky bylo onemocnění žalobce nemocí z povolání (§ 52 písm. d) ZP), tedy z důvodu, který dle § 67 odst. 2 ZP žalobci zakládá právo na odstupné ve výši min. 12ti násobku průměrného měsíčního výdělku. Stejně tak soud nesouhlasí - při zachování svých výše uvedených závěrů – s názorem žalované na příhodnou aplikaci rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 504/2021, podpořeným citací z něj, že nárok zaměstnance na poskytnutí odstupného podle § 67 odst. 2 věty první ZP zakládá jen ukončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) ZP anebo dohodou z týchž důvodů. Jak soud vyhodnotil, skutečným důvodem pro ukončení pracovního poměru žalobce u žalované byla přítomnost nemoci z povolání u žalobce, proto je nerozhodné, že pracovní poměr nebyl ukončen fakticky uzavřenou dohodou mezi účastníky s odkazem na důvody § 52 písm. d) ZP, nýbrž fikcí takové dohody dle § 69 odst. 3 písm. a) ZP. Dále se poznamenává, že v odkazovaném případě (sp. zn. 21 Cdo 504/2021) šlo o jiný skutkový stav – pracovní poměr byl ukončen ve zkušební době (tj. ani fikcí dohody) za existence pracovního úrazu a následků z něj, zaměstnanec sice neměl nárok na odstupné dle § 67 odst. 2 ZP, ale k obdobnému nároku vůči zaměstnavateli mu byla dovolacím soudem„ otevřena cesta“ za pomoci nároku na nemajetkovou újmu kvůli účelovému jednání zaměstnavatele, vedoucímu k ukončení pracovního poměru ve zkušební době přes existenci pracovního úrazu.

57. Z provedeného dokazování plyne, že žalobce byl při nástupu (k 19. 8. 2014) seznámen s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a s předpisy týkající se výrobních činností společnosti (viz zjištění z pracovní smlouvy, odst. 6 odůvodnění), dále byl žalobci znám obsah Směrnice pro poskytování OOPP, jak vyplývá z jeho podpisu na rozdělovníku (příloha 9 Směrnice), a zjevně i pracovní řád Ř 03 ze dne 13. 4. 2018 (viz odst. 17), když pojem pracovního řádu byl uveden v části D (o dalších vlastních vypracovaných dokumentech použitých při školení) Dokladu o školení BOZP a PO. Soud odkazuje na obsah zjištění z takových vnitřních předpisů žalované – v odst. 15, 16 a 18, včetně toho, jaká byla zjištěn pravidla pro používání respirátorů. Nebylo však prokázáno, že konkrétně žalobce byl (ale i další zaměstnanci) byli každoročně o uvedených vnitřních předpisech či právních předpisech na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci každoročně proškolován. Oproti výpovědi svědka [příjmení] totiž stojí toliko jeden písemný doklad o proběhlém školení, a to až z roku 20. 4. 2018 – tj. 1 x za 4 roky od vzniku pracovního poměru žalobce, v němž navíc nebylo jednoznačně vyjádřeno, zda ten který zaměstnance, včetně žalobce, uspěl v prováděném testu). Nelze tak ve smyslu ust. § 270 odst. 1 písm. a) ZP uzavřít, že u žalované byla soustavně vyžadována a kontrolována znalost takových předpisů. Z výpovědi svědka [příjmení] sice vyplynulo, že žalobce velmi často – cca v 80% případy kontroly svědka při procházení pracovištěm (cca 5 x za směnu) – neměl nasazený respirátor a byl za to svědkem ústně napomínán. Šlo by tak o soustavné kontrolování žalobce ohledně dodržování pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na druhé straně vnitřní pokyny žalované o nošení respirátorů pocházejí až z března či dubna 2018, resp. ohledně nejpodstatnější Směrnice pro poskytování OOPP (odst. 18) jde až o 1. 9. 2018, tj. 8-7 měsíců, resp. o 1,5 měsíce před začátkem pracovní neschopnosti žalobce, v rámci níž byla nakonec diagnostikována nemoc z povolání. Z dřívější doby takové vnitřní předpisy ohledně respirátorů žalovaná nedoložila. I proto závěr o tom, že porušování povinnosti žalobce nosit na pracovišti ochranné pomůcky, zejm. respirátor, bylo jedinou příčinou vzniku nemoci z povolání u žalobce, je de facto vyloučený, rovněž tak s ohledem na to, že z výpovědi svědka [příjmení] vyplynulo, že na pracovišti žalované cca 30% zaměstnanců respirátory nenosilo shodně jako žalobce, někteří z nich zde pracovali i 27 let, přičemž ovšem žádný z těchto zaměstnanců, porušující příslušné předpisy na úseku BOZP shodně jako žalobce, neonemocněl nemocí z povolání tak, jako žalobce. Žalovaná se tak oproti ustanovení § 67 odst. 2 (věta druhá) a § 270 odst. 1 ZP nezprostila povinnosti zaplatit žalobci odstupné, neboť nelze hovořit o plném zproštění se odpovědnosti (za náhradu škody či nemajetkovou újmu), o tom, že jedinou příčinou nemoci z povolání žalobce bylo nenošení respirátorů.

58. Pokud jde o výši odstupného pro žalobce, pak soud předesílá, že žalovaná se nepřipojila k tvrzení žalobce, že rozhodný hrubý – byť denní – výdělek žalobce činil 977,44 Kč, jakož ani tvrzení o výplatním termínu k 15. dne v měsíci. Na druhé straně neuvedla žádná svá vlastní skutková tvrzení (natož aby je podpořila důkazy) k těmto okolnostem, a to v případě průměrného výdělku žalobce rozhodného pro výpočet odstupného ani po výzvě, kterou soud učinil usnesením ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 C 14/2022-109 (s připojeným poučením o následcích neuvedení takových tvrzení a důkazů – v podobě možného neúspěchu ve věci). Vzhledem k absenci tvrzení (k nimž – za situace, kdy žalobce neodpracoval v kalendářním čtvrtletí před tím, než nastal den po ukončení pracovního poměru (30. 6. 2020) a vzniku nároku na odstupné, tj. dne 1. 7. 2020 – mělo ve smyslu § 355 ZP patřit tvrzení o tom, jaké hrubé mzdy by žalobce dosáhl od počátku rozhodného období, případně jaké by zřejmě dosáhl, se zohledněním obvyklé výše jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo vzhledem ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako žalobce) a důkazních návrhů žalované tedy soud vyšel z prokázaného tvrzení žalobce, že žalovaná (byť pro účely náhrady mzdy a řešení pojistné události pojišťovnou [právnická osoba], viz důkaz odst. 13 odůvodnění rozsudku) uvedla průměrný hrubý výdělek za pracovní den v období od 27. 11. 2018 do 27. 4. 2020 částku 977,44 Kč. Tento denní hrubý výdělek byl poté vydělen počtem běžné denní pracovní doby 8 hodin na částku 122,18 Kč, násoben stanovenou délkou týdenní pracovní doby (§ 79 odst. 1 ZP) 40 hodin na částku 4 887,20 Kč, následně dle § 356 odst. 2 ZP násoben koeficientem 4,348, představujícím průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce – s dosaženým závěrem o průměrném hrubém měsíčním výdělku žalobce 21 249,54 Kč. Konečně dvanáctinásobek takového výdělku – minimální výše odstupného dle § 67 odst. 2 (první souvětí) ZP činí žalobcem požadovaných 254 994,48 Kč. K problematice závěrů o průměrném hrubém měsíčním výdělku žalobce soud dodává, že jestliže žalovaná v podání ze dne 3. 10. 2022 navrhla výslech jednatele žalované a svědků [příjmení] a [příjmení] k výši průměrného hrubého denního výdělku žalobce, pak soud tyto důkazy neprovedl, jelikož jednak jim nepředcházelo jakékoli tvrzení žalované ohledně takového výdělku ani o údajích, které by dle žalované měly být jednoznačným podkladem pro určení tohoto výdělku (viz výše). Dále pak okolnosti rozhodné pro zjištění průměrného (měsíčního či denního) hrubého výdělku nepochybně prakticky plynou z jiných zdrojů, než jsou účastnické či svědecké výpovědi, přičemž žalovaná žádný důkaz nad rámec těchto výpovědí neuvedla, a to přes poučení soudu – i o možných důsledcích v podobě nepříznivého rozhodnutí ve věci – v usnesení ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 C 14/2022-109.

59. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

60. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

61. Žalobkyně, jak soud zmínil, neuvedla žádná tvrzení o nejbližším výplatním termínu určeném u ní pro výplatu mzdy, a to po skončení pracovního poměru žalobce u žalované ke dni 30. 6. 2020. Mezi účastníky zároveň nebylo sporu, že neuzavřeli dohodu o termínu vyplacení odstupného (resp. nebyla v tomto směru uváděna žádná tvrzení, tato ani nebylo možné v řízení očekávat, jestliže žalovaná po celou dobu zásadně odmítá byť jen základ nároku žalobce na odstupné). Soud proto i zde vyšel jednak z tvrzení žalobce, že tímto výplatním termínem bylo 15. 7. 2020, navíc podpořeného provedeným důkazem v podobě vyplacení náhrady mzdy za červen 2020 právě k datu 15. 7. 2020 (viz zjištění z výpisu z účtu, odst. 14 odůvodnění rozsudku). Uvedený den 15. 7. 2020 je proto třeba považovat za nejbližší výplatní termín žalované po skončení pracovního poměru žalobce (po 30. 6. 2020). Jestliže žalovaná do 15. 7. 2020 odstupné žalobci nevyplatila, je od 16. 7. 2020 v prodlení a žalobci tak podle § 1968 a § 1970, spolu s nař. vlády č. 351/2013 Sb. oprávněně přísluší úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky odstupného.

62. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí. Ve věci úspěšnému žalobci bylo podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudním poplatkem 12 750 Kč, a jednak náklady právního zastoupení 118 645,24 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 254 944,48 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl peněžitý nárok v této výši jistiny) činí odměna advokát za jeden úkon 9 340 Kč (§ 7 bod 6 AT). V posuzovaném případě odměna advokáta, který v řízení učinil 10 úkonů potřebných k účelnému uplatňování práva vůči žalované (převzetí a příprava zastoupení ze dne 8. 6. 2020, výzva ze dne 3. 12. 2021 k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, žaloba ze dne 20. 1. 2020, návrh ze dne 1. 3. 2022 na opravu písařské chyby v platebním rozkazu, souhlas ze dne 26. 7. 2022 s rozhodnutím bez nařízení jednání, 3 písemná podání ve věci samé – ze dne 5. 10. 2022, 24. 3. a 25. 9. 2023, účast u 2 jednání dne 15. 9. 2022 a 26. 9. 2023; § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. b), písm. f) za použití odst. 3 AT), když s návrhem na opravu písařské chyby a s písemným souhlasem se rozhodnutím bez nařízení jednání se však pojí jen polovina odměny, zatímco s jednáním konaným 26. 9. 2023, které trvalo 2 započaté dvouhodiny, dosáhla celkem 93 400 Kč. Je nutné dodat, že soud nezahrnul do stanovení celkové výše odměny advokáta jím vyčíslený úkon – písemné podání z 22. 11. 2022 (č. l. 118), neboť žalobce jím neuvedl žádná nová skutková tvrzení a důkazní návrhy, de facto pouze sdělil, že se k obdrženému podání žalované (ze dne 3. 10. 2022) vyjádří později po doručení dalšího podání žalované (které mělo být teprve podáno na základě výzvy soudu). Dále jde v nákladech právního zastoupení o náhradu hotových výdajů spojených s každým z 10 úkonů – vždy po 300 Kč – tj. celkem 3 000 Kč (10x 300, § 13 odst. 4 AT), náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátem při cestě ke 2 jednáním (z [obec] do [obec] a zpět) vždy po 4 půlhodinách, celkem 800 Kč (2x 4 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT). Rovněž jde o cestovní výdaje advokáta 853,92 Kč za 2 jízdy z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti vždy 54 km vozem [anonymizována tři slova] [registrační značka] s průměrnou spotřebou 3,73 litrů /100 km, při sazbě základní náhrady (v roce 2022) 4,70 Kč, resp. 5,20 Kč (v roce 2023) za 1 km a při ceně pohonných hmot (benzín 95 B) za jeden litr 44,50 Kč (září 2022), resp. 41,20 Kč (září 2023), viz § 1 písm. b), § 4 písm. a) - jednak vyhl. č. 511/2021 Sb. (pro rok 2022), jednak vyhl. č. 467/2022 Sb. Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 20 591,32 Kč (0,21 x (93 400 + 3 000 + 800 + 853,92)).

63. Lhůta k plnění předmětu řízení i povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalované stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalovaná ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.

Poučení