10 C 149/2024 - 39

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 120 696 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 120 696 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 120 696 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 696 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného [Anonymizováno] o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [sp. zn.] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy žalobce podal žádost o informace a skončeno bylo dne [datum], kdy byla informace poskytnuta (728 dnů). Žalobce u žalované nárok uplatnil podáním ze dne [datum]. Žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění dne [datum] ve výši 7 644 Kč, a to na základě stanoviska žalované ze dne [datum]. Žalobce uvedl, že mu požadované informace nebyly poskytnuty v zákonné lhůtě, přičemž povinný subjekt jednal obstrukčně a žalobce se musel proti jeho postupu bránit. Zákonná lhůta 15 dnů byla mnohonásobně překročena. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, přičemž vyšel ze základní částky 100 Kč za den se zvýšením o 80 % (30 % za náročnost a obtíže při získávání informací a obstrukční jednání povinného subjektu; 30 % za složitost obrany; 20 % za dopady na žalobce a zvýšený význam). Žalobce uvedl, že motivace žalobce není při žádosti o poskytnutí informací důležitá. Zvýšený význam se v tomto případě presumuje, kdy on sám spatřuje zvýšení význam ve vynaloženém úsilí a snaze získat žádané informace po odmítnutí žádosti žalovanou.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žádost žalobce ze dne [datum] projednala dne [datum], a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce (viz bod IX.). Za délku posuzovaného řízení bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 7 644 Kč, vyjádření bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalovaná uvedla, že žalobce význam řízení, tj. jeho zájem na poskytnutých informacích, neosvědčil ani v posuzovaném řízení a ani v odškodňovacím řízení. Žalovaná tak má za to, že význam řízení je pro žalobce marginální. Z toho důvodu žalovaná přistoupila ke snížení základní částky o 50 %. O tom svědčí i četnost žalobcových žádostí. Žalovaná uvedla, že informační zákon není určen k uspokojení zvědavosti, ale k umožnění základního práva na přístup k informacím. Nejistota žalobce se nedá multiplikovat, když o jeho žádostech bylo rozhodováno shodně poté, co nadřízený orgán zaujal právní názor. Žalobce nemohl procházet úzkostí, nejistotou či duševním stresem. Zvýšený význam se nedá univerzálně presumovat. Je zřejmé, že žádosti žalobce nesloužili k účelu podílet se na politických právech, když žalobce podává desítky žádostí ročně. Žalovaná se především snažila chránit citlivé informace recipientů sociálních dávek. Žalobce na základě 25 žádostí obdržel již 151 780,58 Kč. Nejistota tak byla žalobci dostatečně odškodněna, a to relutární formou. Žalovaná je toho názoru, že zadostiučinění je adekvátní a navrhla žalobu zamítnout.

3. V podání ze dne [datum] žalobce uvedl, že žadatel má právo na vyřízení žádosti o poskytnutí informace v zákonné lhůtě bez ohledu na význam. Zákonná lhůta není prodlužována nesprávnostmi při vyřizování žádosti ani opravnými prostředky. Žalobce musel zkoumat zamítavá rozhodnutí a své procesní obraně věnoval značné úsilí a velké množství času. Bez tohoto úsilí by mu informace nebyly poskytnuty. Zvýšený význam se presumuje, jde-li o řízení týkající se základních práv. Neuvedení zájmu není důvodem pro snížení základní částky. Zvýšený význam dále spatřoval ve skutečnosti, že lhůta k vyřízení žádosti stanovená pro povinný subjekt je krátká. Dále uvedl, že nehraje-li motiv žádosti o informace žádnou roli při jejím poskytování, nelze význam informace pro žadatele dovozovat. Podáním opravného prostředku pro získání neposkytnutých informací samo o sobě svědčí o zvýšeném zájmu na získání informací. Postup žalované byl vadný a šikanózní, přičemž řízení samotné nebylo nijak složité. Povinný subjekt totiž nakonec dospěl k závěru, že poskytnutí informací od počátku nebránila žádná výluka. Povinný subjekt má být profesionál znalý práva, měl tak informace poskytnout on, nikoliv až orgán druhého stupně.

4. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání (žalovaná ve vyjádření k žalobě, žalobce konkludentně, když se na výzvu soudu spojenou s doložkou podle § 101 odst. 4 o. s. ř.“, v dané lhůtě nevyjádřil), soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

5. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, bylo zjištěno, že žalobce nárok za posuzované řízení u žalované uplatnil. Dále žalovaná nárok žalobce projednala a vyplatila žalobci částku 7 644 Kč.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

7. Ze spisu [Anonymizováno] sp. zn. [sp. zn.] bylo zjištěno, že dne [datum] žalobce požádal žalovanou o rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]-421/1, včetně doprovodných informací, a dále o kasační stížnost proti rozsudku [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [právnická osoba]-20, včetně doprovodných informací. Dne [datum] byl žalované ze strany žalobce doručen návrh na vydání opatření proti nečinnosti. Dne [datum] se žalovaná obrátila na dotčenou osobu (účastníka řízení požadované informace) k vyjádření, zda s poskytnutím informací souhlasí. Dne [datum] právní zástupkyně dotčené osoby sdělila, že uděluje souhlas žalované k zaslání požadovaného rozhodnutí v anonymizované podobě. Dne [datum] žalovaná rozhodla tak, že žádost žalobce se podle čl. 2, 4, 6 GDPR a ustanovení § 5 a 10 zákona o ochraně osobních údajů a § 8a ve spojení s § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím částečně odmítá, a to v rozsahu poskytnutí osobních a citlivých údajů uvedených v požadované rozhodnutí č. j. [sp. zn.]-421/1 a požadované kasační stížnosti proti rozsudku [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno]-20, včetně jejího doplnění. Dne [datum] proti tomuto rozhodnutí žalobce podal rozklad. Dne [datum] se sešla rozkladová komise, která uvedla, že žalovaná provedla nadměrnou anonymizaci, kdy anonymizace konkrétního správního orgánu či právního předpisu a dalších údajů jde nad rámec zákona o GDPR, kdy definici osobního údaje stanoví čl. 4 zákona o GDPR. Dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO], místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí rozhodl o rozkladu, a to tak že rozhodnutí se ruší a věc se vrací žalované k novému projednání s tím, že se ministr práce a sociálních věcí ztotožnil s přijatým usnesením rozkladové komise. Následně byla dopisem žalované ze dne [datum], který byl doručen žalobci stejného dne, požadovaná informace poskytnuta s vyloučením pouze osobních údajů, požadovaná rozhodnutí se týkala podpory v nezaměstnanosti.

8. Z podání ze dne [datum] včetně doručenky má soud za prokázané, že žalobce u žalované dne [datum] uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u žalované pod sp. zn. [sp. zn.].

9. Z rozhodnutí žalované o žádosti o náhradu škody ze dne [datum] soud zjistil, že v bodě IX. rozhodnutí na základě žádosti žalobce ze dne [datum] přiznala žalovaná žalobci peněžní odškodnění ve výši 7 644 Kč za posuzované řízení [[(728 dnů *21)] *0,50 (snížení o 50 %) + úrok z prodlení od [datum] do data vyhotovení vyjádření]. Řízení trvalo 728 dnů.

10. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žádosti o informace dne [datum] do poskytnutí požadované informace dne [datum], tedy celkem [hodnota] dní (2 roky).

11. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

12. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o. z.“). Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 citovaného zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

14. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

15. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

16. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

17. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

18. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce činí 2 roky. Již zde soud konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. NS ČR, velký senát, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 a Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Současně nelze délku takového řízení v trvání 2 let považovat za přiměřenou. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud však shledal, že není na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení a poskytnutí zadostiučinění v penězích. Jde o otázku právního posouzení, přičemž závěry žalované není soud vázán.

19. Podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.

21. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

22. V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se týkala třetí osoby a vztahovala se k řízení o podpoře k nezaměstnanosti. Žalobce v posuzovaném řízení svůj zájem nijak neozřejmil. V soudním řízení žalobce pouze uvedl, že zvýšený zájem je dán už tím, že použil opravného prostředku, aby se k informacím dostal, kdy musel zkoumat zamítavá rozhodnutí a své procesní obraně věnoval značné úsilí a velké množství času s tím, že lhůta k vyřízení žádosti stanovená pro povinný subjekt je krátká. K tomuto soud uvádí, že podáním opravného prostředku nelze dojít k závěru, že řízení mělo pro žalobce vyšší význam, je tak třeba tvrdit konkrétní okolnosti k významu požadovaných informací pro žalobce. Dále soud konstatuje, že žalobce netvrdí, že je novinářem, či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu (tzv. institut hlídacího psa). Nelze přisvědčit ani poukazu žalobce na obstrukční jednání žalované. Ze spisu nevyplynulo, že by povinný orgán úmyslně a plánovaně jednal tak, aby znemožnil žalobci získat požadované informace. Je pravdou, že rozhodnutí povinného orgánu skýtalo procesní nedostatky, které byly následně po rozhodnutí nadřízeného orgánu odstraněny. Povinný orgán tak nejednal svévolně, ač se dopustil několika procesních pochybení. Bylo tedy prokázáno, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a odškodnění v penězích nepřichází v úvahu (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022–389, případně též Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 55 Co 271/2023–151).

23. Jak je uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že není na místě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení soud shledal zanedbatelným. Pokud žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, když přiznání finanční kompenzace nemajetkové újmy v sobě již obsahuje i konstatování porušení práva, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za jeden úkon spočívající ve vyjádření k žalobě. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení