10 C 152/2021-130

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO], [anonymizováno] [adresa] o zaplacení 310 002 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I) Zamítá se žaloba na úhradu 310 002 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 2. 2021 do zaplacení. II) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá nároků v souvislosti s trestním stíháním, které proti němu bylo vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], pod čj. [anonymizováno] [číslo]. Konkrétně žalobce uvádí, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání usnesením z [datum] a toto bylo zrušeno po 6 měsících usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství z [datum]. Žalobce předně namítá, že takto vedené trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a z tohoto nesprávného úředního postupu se domáhá zadostiučinění ve výši 10 002 Kč. Jako druhý z nároků žalobce uplatnil nárok na finanční zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí, tedy za nezákonné trestní stíhání ve výši 300 000 Kč. Žalobce v obecné rovině popisuje, že byla zasažena jeho důstojnost, čest, dobré jméno, rodinný život, zdravotní stav [anonymizováno 6 slov].

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 28.1.2022. Uvedla, že naříkané trestní řízení není nepřiměřeně dlouhým a neshledala odpovědnostní titul. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, pak žalovaná uvedla, že žalobce netvrdí dostatečně konkrétně zásahy do osobnostní sféry, odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí žalovaná shledala a žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy.

3. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce žalovaný nárok u žalované uplatnil, a to dne 18.2.2021. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.]

6. Na jednání konaném dne 2.5.2022 právní zástupce žalobce soudu sdělil, že žalobce netrvá na svém účastnickém výslechu. Pokud jde o zbývající důkazní návrhy, soud zamítl návrh na provedení důkazu [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], neboť z tvrzení žalobce se nepodávalo, že by tímto mohly být zjištěny skutečnosti relevantní pro toto řízení, když samotná skutečnost, že [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], který je stíhán, [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], neprokazuje vznik újmy přičitatelný státu.

7. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh trestního řízení [anonymizována dvě slova]. Zjištěné zásahy do osobnostní sféry žalobce soud blíže shrnuje níže v rámci posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí (na toto soud odkazuje). Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel.

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

10. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

11. Žalobce se podanou žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení, a to ve výši 10 002 Kč. Žalovaná neshledala odpovědnostní titul a na tento nárok ničeho neplnila.

12. Pokud jde o finanční zadostiučinění požadované za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení (průtahy), soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 zákona, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

13. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

14. Při stanovení celkové doby řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) soud vyšel z toho, že předmětné trestní řízení bylo zahájeno ve vztahu k žalobci dnem 2. 3. 2020 (den doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 3. 2020) a bylo skončeno dne 19. 8. 2020 (doručení usnesení [anonymizováno] státního zastupitelství, kterým se ruší usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobci). Celková doba řízení tak činí 5 měsíců a 17 dnů, což je doba ještě přiměřená.

15. K uvedenému závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) odškodňovacího zákona. K závěru o přiměřenosti celkové délky řízení pak soud vede především vyhodnocení kritéria písmene b) složitosti řízení a písmene d) postupu orgánu veřejné moci během řízení. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne [datum] ve vztahu ke 3 obviněným, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce]. Všichni 3 obvinění podali stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a ohledně všech 3 obviněných převzal právní zastoupení jejich právní zástupce, kterému policie vždy následně zasílá všechny relevantní dokumenty. V období do zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání policie vyslechne všechny 3 obviněné a zejména rozsáhle komunikuje s poškozeným, kterým je [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno] [obec]. [ulice] [anonymizováno] [obec] přitom policii opakovaně sděluje, že jí škoda nevznikla, nicméně jelikož její [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] je trestně stíhán za škodu, která mohla vzniknout právě [ulice] [anonymizováno] [obec], pak soud opakovaně u [anonymizována dvě slova] ověřuje, zda skutečně ke škodě nedošlo. Následně řeší otázku, zda [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [příjmení] se mohla v rámci trestního řízení k vzniklé škodě vyjádřit a zda není pod vlivem [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], který je sám v témže trestním stíhání stíhán. Policie poté pro obavy z možné kolize zájmů oslovuje [anonymizováno] [role v řízení], [anonymizováno]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], a poté po opakovaných vyjádřeních samotného poškozeného tomuto ustanovuje usnesením ze dne 29.6.2020 opatrovníka - právě z obavy o kolizi zájmu [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] a samotného poškozeného [příjmení] [anonymizováno] [obec]. Po vyřešení této otázky jsou pak dokumenty pro uplatnění práv poškozeného zaslány ustanovenému opatrovníkovi a věc je předložena [anonymizováno] státnímu zastupitelství, které poté usnesením ze [datum] ruší usnesení o zahájení trestního stíhání, mimo jiné i žalobce. Z uvedené rekapitulace se podává, že doba trestního řízení v délce trvání 5 měsíců a 17 dnů odpovídá skutkové složitosti, která byla dána zejména komplikovaností komunikace s poškozeným ve snaze zajistit žádné uplatnění práv tohoto poškozeného z obav před možnou kolizí zájmů poškozeného a ředitele tohoto poškozeného, jakožto jednoho ze stíhaných. Policie v rámci postupu v této situaci jednala plynule, řešila otázku uplatnění škody ve vztahu k poškozenému, provedla výslech všech obviněných a procesně řešila doplnění stížností ze strany těchto obviněných, komunikaci s jejich právními zástupci a následně předložení věci nadřízenému orgánu. Délka trestního řízení tak z tohoto důvodu odpovídá jak skutkové složitosti věci, tak složitosti procesní dané zejména nutností komunikovat s právními zástupci a poškozeným, a rovněž odpovídá i postupu policie jakožto orgánu činného v této fázi trestního řízení, který byl prost průtahů. Celkovou dobu řízení pak odůvodňuje i složitost právní, kdy policie se musela zabývat otázkou toho, kdo je [anonymizováno] poškozeného, a řešit otázku [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] a samotného poškozeného subjektu. Závěr o přiměřenosti celkové délky řízení tak odůvodňuje zejména skutková složitost, procesní složitost a právní složitost této fáze trestního řízení, jakož i plynulý a koncentrovaný postup policie. Kritérium počtu instancí se neprojevilo, neboť bylo rozhodováno jednou policií a jednou [anonymizováno] státním zastupitelstvím. A pokud jde o zbývající kritéria, pak jednání poškozeného se na délce řízení neprojevilo ani negativně, ani pozitivně, a nelze tak dospět k závěru, že by pro aktivní jednání žalobce (toto soud neshledal) bylo nutno shledat dobu trestního řízení již jakožto nepřiměřenou, když žalobce v této fázi řízení byl až na podání stížnosti fakticky neaktivní. Celková délka řízení odpovídá i tomu, že se jednalo o řízení trestní, tedy i kritériu významu předmětu řízení, neboť zrušení nezákonného rozhodnutí v době kratší než 6 měsíců lze i pohledem tohoto kritéria shledat ještě přiměřeným.

16. S ohledem na výše uvedené proto soud dospěl k závěru, že nedošlo v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), neboť pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 340 s.).

17. Pro absenci odpovědnostního titulu tak není dána odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu a z tohoto důvodu soud žalobu v části požadavku na finanční zadostiučinění za délku řízení ve výši 10 002 Kč s přísl. jako nedůvodnou zamítl.

18. Žalobce se dále domáhá finančního zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím za vydání nezákonného rozhodnutí, resp. nezákonné trestní stíhání. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve formě omluvy a konstatování porušení práva (opožděně, tj. po podání žaloby a po lhůtě pro předběžné projednání nároku).

19. Usnesení o zahájení trestního stíhání je podle § 160 odst. 1 tr. řádu nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením (viz výše), čímž je tak v souzeném případě naplněn předpoklad odpovědnostního titulu z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí. Nezákonným rozhodnutím je usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo zahájeno stíhání žalobce pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 a), d) t.z. ve formě účastenství, neboť toto rozhodnutí bylo v posledku odklizeno usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno.

20. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011).

22. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

24. Žalobce byl stíhán pro zločin zpronevěry a za tento trestný čin mu hrozil trest odnětí svobody v rozpětí 2 až 8 let. Samotná povaha trestné činnosti nenese s sebou vyšší míru společenského odsouzení, jako je tomu například u trestných činů násilných, směřujících proti životu či zdraví, nebo se sexuálním podtextem. Trestní sazba, která žalobci hrozila, byla teoreticky sice vyšší, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce byl osobou bezúhonnou, reálně mu nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Toto kritérium tak samo o sobě nesvědčí o nutnosti přiznání finančního zadostiučinění ve formě finanční, a soud s tímto kritériem dále pracuje v rámci porovnání s jinými případy při stanovení formy a výše zadostiučinění.

25. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Je však na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko, neboť trvání trestního stíhání může způsobovat jak kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka tak i uvadající zájem společenského prostředí o daný případ, tedy pokles zásahů do sféry poškozeného.

26. Trestní stíhání ve vztahu k žalobci trvalo 5 měsíců a 17 dnů. Jak uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že tato délka řízení je ještě přiměřenou, a toto kritérium tak hovoří pro přiznání zadostiučinění nikoliv finančního. I s tímto kritériem pak soud pracuje v rámci porovnání s obdobnými případy.

27. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

28. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

29. Žalobce v obecné rovině tvrdil, že byl zasažen na své cti a důstojnosti samotným faktem, že byl vystaven bezdůvodně trestnímu stíhání. Pokud jde o zásahy rodinné, pak žalobce tvrdil, že byl omezen jeho rodinný život tím, že se musel účastnit výslechu, a dále tím, že byli společenskému odsouzení vystaveni členové jeho rodiny, konkrétně manželka a 2 nezletilé děti. Ve sféře zdravotní pak žalobce tvrdil zásahy ve formě nespavosti a psychických problémů, konkrétně depresí. Dále žalobce uváděl, že celá kauza byla [anonymizována dvě slova], čímž se zásahy do jeho osobnosti prohloubily. Soud na jednání konaném dne 2.5.2022 žalobce poučil dle § 118a o.s.ř., že pro přiznání požadovaného zadostiučinění je třeba zásahy do osobnostní sféry tvrdit konkrétněji. Žalobce pak v tomto směru pouze doplnil [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], z nichž dovozuje, že [anonymizováno] je přičitatelná státu, neboť [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], když jsou tyto [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Nad rámec výše uvedeného však žalobce nedoplnil ničeho, proto soud prokazoval zásahy alespoň v obecně tvrzené rovině.

30. Soud má v řízení pouze za prokázaný obecný zásah do cti a důstojnosti žalobce v tom směru, že žalobce byl vystaven trestnímu stíhání za situace, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno [anonymizováno] státním zastupitelstvím. Dále má soud za zjištěné, že trestní řízení bylo [anonymizována dvě slova], pokud jde o průběh trestního řízení, s okrajovým zmíněním osoby žalobce. Soud naopak nemá za prokázané zásahy ve sféře rodinné, ať už jde o omezení žalobce, pokud jde o účast na úkonech trestního řízení, či dopady na rodinné příslušníky žalobce, a soud nemá za prokázané ani zásahy ve sféře zdravotní v podobě nespavosti a psychických problémů a soud nemá ani [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Soud na jednání konaném dne 2.5.2022 poučil žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že neunáší povinnost důkazní. Právní zástupce žalobce k tomuto uvedl, že žalobce další důkazy nenavrhuje, a to ani vlastní účastnický výslech.

31. Souhrnně tak lze konstatovat, že soud má pouze za prokázané obecné zásahy vyvolané tím, že žalobce byl stíhán a následně bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, a obecně tím, že byl [anonymizováno 19 slov] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Konkrétní zásahy žalobce, ani přes poučení soudu, nedotvrdil a zbývají, alespoň obecně tvrzené zásahy, žalobce neprokázal.

32. Soud neshledal žádné zvláštní okolnosti, ke kterým by měl při odškodnění této nemajetkové újmy přihlížet.

33. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

34. S ohledem na výše uvedené, tedy zejména s ohledem na to, že nebyly tvrzeny konkrétní zásahy vyvolané v osobnostní sféře žalobce předmětným trestním stíháním a i obecné zásahy byly prokázány pouze částečně, a dále vzhledem k tomu, že toto trestní stíhání trvalo dobu kratší než 6 měsíců, pak má soud za to, že žalobci náleží za vydání nezákonného rozhodnutí zadostiučinění ve formě nefinanční. Žalovaná přitom ve vztahu k žalobci v stanovisku ze dne 21.2.2022 konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se za toto omluvila, čímž bylo poskytnuto žalobci zadostiučinění dostačující. Soud proto žalobu na úhradu 300 000 Kč na újmě za vydání nezákonného rozhodnutí jakožto nedůvodnou zamítl.

35. K odůvodnění tohoto závěru pak soud uvádí následující.

36. Soud vyšel v rámci porovnání zejména z případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán delší dobu, konkrétně 415 dnů, tedy více než 2x déle, a byl stíhán rovněž pro zločin dle § 206 odst. 1, 4 trestního zákoníku, tj. zpronevěru, kdy mu hrozil stejný trest odnětí svobody. U tamního poškozeného dospěly soudy k závěru, že nedošlo k výraznému zásahu do žalobcovy osobnostní sféry a že nedošlo k dehonestaci jeho osoby. I tamní poškozený tak byl postižen v obecné rovině tím, že byl nezákonně stíhán. Trestní stíhání tamního poškozeného [anonymizována dvě slova]. S případem žalobce je porovnávaný případ plně porovnatelný. Jedná se o stíhání pro stejný zločin, kdy tamnímu poškozenému hrozil stejný trest odnětí svobody. Shodné je rovněž to, že u tamního poškozeného nebyly shledány zásadní zásahy do osobnostní sféry žalobce, respektive byly shledány pouze obecné zásahy vyvolané tím, že oba poškození byli nezákonně trestně stíháni. Oproti tamnímu poškozenému [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizováno], naproti tomu však tamní poškozený byl stíhán více než 2x tak dlouhou dobu, přičemž tyto dva faktory se kompenzují a soud tak má za odůvodněné přiznání odškodnění i zdejšímu žalobci ve stejné formě, když i tamnímu poškozenému se dostalo jakožto odškodnění konstatování porušení práva, tedy odškodnění nikoliv finanční.

37. Soud dále provedl porovnání s případem řešeným Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. [spisová značka]. V tamním případě se jednalo o stejný typ trestné činnosti, konkrétně majetkovou trestnou činnost krádeže, kdy tamnímu poškozenému hrozil trest odnětí svobody 1 – 5 let. Tamní poškozený byl stíhán dobu 1 roku a 10 měsíců a u tamního poškozeného byly shledány pouze obecné zásahy vyvolané trestním stíháním, tedy tím, že byl nezákonně trestně stíhán, musel se dostavovat k výslechům. Tamnímu poškozenému bylo poskytnuto rovněž nefinanční zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. I tento případ je s případem zdejšího žalobce plně porovnatelný. I zdejší žalobce byl stíhán pro majetkovou trestnou činnost a rovněž v případě žalobce se jednalo o osobu bezúhonnou, tedy mu reálně nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Rovněž u tamního poškozeného jako u žalobce zdejšího byly shledány pouze obecné zásahy v osobnostní sféře vyvolané tím, že oba poškození byli nedůvodně vystaveni trestnímu stíhání. Tamní poškozený [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizována tři slova], naopak tamní poškozený čelil trestnímu stíhání výrazně delší dobu 1 roku a 10 měsíců, to je dobu o 1 rok a 4 měsíce delší, tedy i zde se tyto faktory kompenzují a soud uzavírá, že i tento případ odůvodňuje přiznání zdejšímu žalobci odškodnění ve formě nefinanční.

38. Přiznání jiného zadostiučinění než nefinančního neodůvodňuje ani judikatura založená žalobcem. Žalobce založil k porovnání případ řešený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. [spisová značka]. V tamním případě se jednalo o stíhání pro trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku, tedy povahou trestné činnosti by se jednalo o případ porovnatelný. Nicméně zcela neporovnatelné jsou osobnostní zásahy u tamního poškozeného. Tamní poškozená působila ve funkci statutárního orgánu SVJ a byla stíhána v souvislosti s činností, kterou v rámci této své funkce vykonávala. U tamní poškozené bylo prokázáno zásadní zhoršení vztahů s okolím, kdy se jí sousedé mstili v důsledku tohoto trestního stíhání. Tamní poškozená se dokonce musela z předmětného domu odstěhovat a byly u ní prokázány jednoznačné zdravotní zásahy, ať už psychické, kdy navštěvovala psychiatra a užívala antidepresiva, tak i fyzické obtíže v podobě problémů se žaludkem a úbytkem váhy. Rovněž byly prokázány výrazné zásahy sociální, spočívající v konkrétních negativních reakcích okolí na trestní stíhání (poškození jízdních kol, drobných předmětů a podobně). K újmě přistoupila i skutečnost, že tamní poškozená byla stíhána v době, kdy jí zemřel nemocný manžel, což její újmu prohloubilo. Tamní poškozené bylo sice přiznáno odškodnění ve výši 45 000 Kč, respektive tuto výši soud shledal jakožto přiměřenou, nicméně s případem žalobce je tato kauza zcela nesrovnatelná, jednak pro tyto zcela neporovnatelné zásahy do osobnostní sféry tamní poškozené, neboť žalobce zdejší žádné konkrétní zásahy netvrdil, prokázal pouze obecné zásahy, spočívající v tom, že byl vůbec stíhán, a v tom směru, že [anonymizováno 12 slov] [role v řízení] [anonymizována tři slova]. Neporovnatelnou je při takovýchto zásazích tamní poškozené i délka řízení, neboť tamní poškozená čelila trestnímu stíhání po dobu více než 2 let a navíc byla i pravomocně odsouzena a rozhodnutí soudu obou instancí rušil až soud dovolací. Tento žalobcem založený případ byl jediným, který obsahoval konkrétní odškodnění trestního řízení, avšak pro výše uvedené je pro porovnání zcela nepoužitelný.

39. Zbývající žalobcem založená judikatura, konkrétně rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 1856/13, I. ÚS 3451/13 a III. ÚS 895/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tdo 1402/2015 pak neobsahují konkrétní porovnatelnou judikaturu, obecně se zabývají problematikou odškodňování nemajetkové újmy, zejména však v rámci rehabilitačních řízení, dále otázkou průmětu nepřiměřené délky řízení do výše uloženého trestu odnětí svobody a vzájemného ovlivňování těchto faktorů, a pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak se toto vztahuje k úpravě nemajetkové újmy dle § 2959 o.z.

40. Žalobcem označená judikatura tak neodůvodňuje uplatněný nárok na finanční zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Soud proto vyšel z judikatury, kterou sám dohledal a kterou popisuje výše a uzavřel, že žalobci náleží nárok na odškodnění nefinanční, a žalobu v části požadavku na úhradu 300 000 Kč proto zcela zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný. Konkrétně žalobce byl úspěšný co do požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí (pokud poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, vč. konstatování porušení práva /toto nastalo po podání žaloby dobrovolně/, je nutno toto hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014) a žalovaný byl úspěšný co do požadavku na zamítnutí nároku na náhradu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení. Jelikož tarifní hodnota obou předmětů řízení se odvíjí od § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

Poučení