10 C 153/2024 - 79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zveřejnit omluvu v novinách: [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] s textem: „Omlouvám se [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0] za lež, kterou já, [Anonymizováno] šířila o ní tři roky, za ponižování a urážky, které kvůle mně musela paní [Anonymizováno]. [jméno FO] [Anonymizováno] tyto tři roky snášet“, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 300 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 5.6.2024 domáhala po žalované ochrany osobnosti. Uvedla, že žalovaná vymyslela nový typ podnikání – vydírání peněz z klienta jiné národnosti. Žalovaná jako advokátka pro žalobkyni činila úkony právní služby, kdy ale požadovanou stížnost k ESLP sepsala žalobkyně v zásadě sama, po žalované dva dny opravovala chyby, k právní pomoci ve věci styku s vnučkou neměla žalovaná plnou moc. Za poskytnuté „služby“ vystavila žalovaná žalobkyni fakturu na částku 25 250 Kč, kterou žalobkyně neuhradila, proto se žalovaná ve věci jejího zaplacení obrátila na soud a již tři roky se se žalobkyní soudí. Žalovaná bez důkazů všem říká, že žalobkyně je lhářka a podvodnice, že neplatí peníze právníkům a advokátům, že je chronickou neplatičkou. Žalobkyně se tímto jednáním žalované cítila uražena a ponížena.

2. Žalobkyně se proto po žalované domáhala omluvy v médiích a náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč.

3. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobkyně zcela neuznala. Uvedla, že žádné její počínání vůči žalobkyni nelze kvalifikovat jako poškození dobrého jména žalobkyně, žalovaná se nedopustila zásahu do jejích osobnostních práv ani jakéhokoli nepravdivého tvrzení. Žalobkyně v žalobě uvádí argumenty na podporu svého tvrzení, že nebyla povinna hradit žalované vyúčtovanou odměnu za právní služby, pomíjí však, že byla pravomocně uznána povinnou větší část této odměny uhradit. Ohledně tvrzení, že je žalobkyně „nejspíš také chronickou neplatičkou“ vycházela žalovaná z informací, které jí sama žalobkyně v rámci e-mailu zaslala, a to z důvodu sporu se svým předchozím právním zástupcem, kterému rovněž odmítla odměnu uhradit.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud provedl dokazování všemi listinami, které účastníci předložili (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

7. Žalovaná podala vůči žalobkyni dne 9.2.2022 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu o zaplacení částky 25 250 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené faktury za právní služby, žaloba byla vedena pod sp.zn. 29 C 77/2022; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.11.2023, č.j. 29 C 77/2022-243 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2024, č.j. 19 Co 103/2024-277 bylo rozhodnuto, že je [Jméno zainteresované osoby 0/0] povinna zaplatit [tituly před jménem] [Anonymizováno] částku 14 500 Kč s příslušenstvím, co do částky 10 750 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2024, č.j. 19 Co 103/2024-277).

8. Žalovaná v podání k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ke sp.zn. 29 C 77/2022 mimo jiné uvedla, že „Ke zvýšené opatrnosti vedly žalobkyni především špatné zkušenosti jak jí samotné, tak předchozích právních zástupců žalované, kterým nejspíš činila žalovaná téměř totožné obstrukce a nejspíš je také „chronickou neplatičkou“ (prokázáno vyjádřením ze dne 4.4.2022).

9. Dopisem ze 4.9.2022 zaslaným žalované a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ke sp.zn. 29 C 77/2022 uvedla žalobkyně, že žalovaná ve vyjádření k soudu píše: „Ke zvýšené opatrnosti vedly žalobkyni především špatné zkušenosti jak jí samotné, tak předchozích právních zástupců žalované, kterým nejspíš činila žalovaná téměř totožné obstrukce a nejspíš je tako „chronickou neplatičkou“. Pokud by žalobkyně neopravila chyby, ESLP by stížnost neuznal … návrh styku s vnučkou byl dle jejího názoru nekvalitně sepsán … chování [tituly před jménem] [Anonymizováno] vidí jako nátlakové, protiprávní. Žalobkyně proto žalovanou vyzvala k zaplacení újmy ve výši 200 000 Kč (prokázáno výzvou ze dne 4.9.2022, podacími lístky).

10. V odvolání ze dne 15.12.2022 žalobkyně mimo jiné obvinila Obvodní soud pro Prahu 8 z diskriminace z důvodu národnosti, uvedla, že žalobkyně ([tituly před jménem] [Anonymizováno]) pro ni nadělala víc škody než užitku, stížnost k ESLP musela dva dny opravovat, dále uvedla, že měla plnou moc s advokátem, který přicházel na jednání bez kalhot a neustále vyžadoval sex (prokázáno odvoláním ze dne 15.12.2022).

11. Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] zaslal žalobkyni fakturu za poskytnuté právní služby, žalobkyně žádala fakturu objasnit; advokát sdělil, že se psala stížnost pro rozhodnutí o vyloučení [Anonymizováno] [adresa] a o ukončení právního zastupování, dále u něj žalobkyně byla na poradě, veškerá podání s ní byla konzultována, jí objednána a schválena; žalobkyně odpověděla, že „od Vaší nabídky, že jsem napsala pro tchána v rozhodnutí o vyloučení [Anonymizováno] [adresa], byla jsem v šoku. Jsem vždy bojím co Vy napíšete. Proto žádám Vás napsat fakturu na 2 000 Kč, to bude spravedlivé. Na schůzce jsem byla u Vás 2x po 5 minut“. Advokát reagoval, že jej pohled žalobkyně na věc velice mrzí, není spravedlivý a neodpovídá reálně vynaloženému času na její kauzy. Dále uvedl „Uhraďte, co uznáte za vhodné. Pro mne je to poučení do příště“ (prokázáno e-mailovou komunikací z července 2021).

12. Zbylé navržené důkazy soud zamítl pro nadbytečnost z důvodu jejich irelevance s tímto řízením. Jednalo se konkrétně o faktury a další dokumenty týkající se oprávněnosti nároku žalované vzneseného u shora specifikovaného řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8, neboť o daném nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, žalobkyně i žalovaná jsou pravomocným rozhodnutím vázány (§ 159a odst. 1 o.s.ř.). Dále soud neprovedl dokazování odpověďmi ČAK na stížnosti žalobkyně, neboť ani tyto nejsou pro rozhodnutí ve věci relevantní. Z rozhodnutí ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 soud provedl k důkazu pouze rozhodnutí konečné, kdy dílčí rozhodnutí pro výsledek tohoto sporu relevantní nejsou. S ohledem na povahu sporu – žaloba o ochranu osobnosti – neprovedl soud k důkazu doložená vyjádření účastnic řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 neobsahující tvrzení způsobilá zásahu do osobnostních práv účastnic či těch, která nejsou předmětem tohoto sporu. Dále soud neopatřil důkazy požadované žalobkyní v podání ze dne 31.7.2024, kdy se jedná o výlučně polemiku s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2024, č.j. 19 Co 103/2024-277), bez relevance k projednávané věci.

13. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle ust. 2956 a násl. občanského zákoníku, podle ust. § 81 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a podle ust. § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

15. Podle ust. § 81 odst. 1 občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

16. Podle ust. § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

17. Podle ust. § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

18. Podle ust. § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

19. Podle ust. § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

20. Podle ust. § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

21. Podle ust. § 81 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích soudce je povinen i po zániku soudcovské funkce zachovávat mlčenlivost o všem, o čem se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, ledaže by byl této povinnosti zproštěn zvláštním právním předpisem nebo osobou k tomu povolanou.

22. Podle ust. § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.

23. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala omluvy v médiích a náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč.

24. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 81 a násl. občanského zákoníku je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných zmíněnými zákonnými ustanoveními. Oba předpoklady musí být splněny zároveň, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 81 občanského zákoníku a povinnost soudem uložené sankce snášet. Přitom nikoliv každý zásah (zejména do práva na ochranu občanské či profesní cti) je objektivně způsobilý újmu vyvolat. Záleží mimo jiné na prostředí, v němž k zásahu došlo, na subjektu a objektu zásahu, na jeho obsahu, pokud spočíval ve skutkových tvrzeních, na intenzitě a na ostatních okolnostech, za nichž byl proveden.

25. Články 10 i 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky, jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1158/07).

26. Právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 357/96), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. IV. ÚS 154/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2711/2006).

27. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97).

28. Z relevantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva lze – jak uvádí nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 – abstrahovat jistá východiska (typové problémy), na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Zejména musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relevantní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14, bod 20).

29. Obdobně jako omezení základního práva či svobody veřejnou mocí, tak i míra ochrany z její strany poskytnutá jednomu základnímu právu na úkor druhého, za situace, kdy se nacházejí ve vzájemné kolizi, musí s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dostát požadavkům principu proporcionality a musí respektovat ústavní limity, vyjádřené v čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. V opačném případě by poskytnutí nepřiměřené ochrany či nadměrné preference jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující nebo zcela znemožňující jeho realizaci, v rozporu s principem zachování maxima z obou vzájemně si kolidujících základních práv. Není-li takové vyvažování možné, pak soud musí dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 1737/08).

30. O neoprávněný zásah do osobnosti člověka nepůjde mimo jiné tehdy, když bude zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, avšak jen tehdy, pokud tak nebudou překročeny zákonem stanovené meze. Půjde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv však zůstává povoleným pouze za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat (např. zájem člověka na ochranu jeho intimní sféry apod.). Např. při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy nezbytné důsledně vážit, zda by jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (viz NS 30 Cdo 1109/2005).

31. Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).

32. K dotazu soudu žalobkyně výslovně uvedla, že zásah do svých osobnostních práv spatřuje v tom, že byla proti ní ze strany žalované vedena žaloba u Obvodního soudu pro Prahu 8 o zaplacení faktury za právní služby a dále, že ji žalovaná označila za chronickou neplatičku.

33. Z podání a projevů žalobkyně je patrno, že je v prvé řadě dotčena tím, že proti ní žalovaná podala u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu o nezaplacené palmáre, že se s ní žalovaná po tři roky soudila. Podání soudní žaloby je však právem každé osoby (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nadto žaloba nebyla zjevně bezdůvodná či šikanózní, když jí bylo v nadpoloviční části pravomocně vyhověno. Ač tedy žalobkyně může postup žalované pociťovat úkorně, o zásah do jejích osobnostních práv se nejedná.

34. Dále žalobkyně sporovala tvrzení žalované uvedené ve vyjádření žalované ve sporu u Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.4.2022, kde uvedla, že „Ke zvýšené opatrnosti vedly žalobkyni především špatné zkušenosti jak jí samotné, tak předchozích právních zástupců žalované, kterým nejspíš činila žalovaná téměř totožné obstrukce a nejspíš je tako „chronickou neplatičkou“.

35. V rámci všeobecného osobnostního práva se tak poskytuje občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Předmětem práva na čest ve smyslu občanského práva není čest abstraktní, nýbrž výlučně vážnost, jíž subjekt práva požívá v očích členů společnosti, k níž náleží. Není proto porušením práva na čest v tomto smyslu např. slovní urážka pronesená jen mezi čtyřma očima a vůbec jakékoliv jednání, které není objektivně způsobilé čest subjektu práva u jiných lidí snížit (srov. Knap, Karel; Švestka, Jiří a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 309).

36. Napadené tvrzení, jak shora uvedeno, bylo učiněno v rámci soudního spisu, přístupné tedy bylo pouze žalobkyni, žalované, právnímu zástupci žalované dr. [Anonymizováno] a soudu, neboť třetí osoby nemají do soudních spisů přístup. Podotknout lze, že soudci i advokáti jsou vázáni povinností mlčenlivosti o tom, co se v rámci soudního řízení dozví, jedná se o profesionály v oboru vykonávající v soudním řízení své povolání. Současně se jedná o informaci, která nemá na průběh a výsledek řízení žádný vliv. Žalobkyně sama pak o žalované totožným způsobem, tedy v rámci soudního řízení, uváděla, že ve zpracované stížnosti k ESLP musela po žalované dva dny opravovat chyby, návrh styku s vnučkou byl dle jejího názoru nekvalitně sepsán, chování žalované vidí jako nátlakové, protiprávní. V žalobě v projednávané věci pak žalobkyně uvedla, že žalovaná vymyslela nový typ podnikání – vydírání peněz z klienta jiné národnosti, opět zopakovala svá tvrzení, že žalovaná jako advokátka pracuje velmi nekvalitně – „neexistuje jediný dokument, který by žalovaná napsala sama a bez chyb“. Jedná se tak o výroky způsobilé zasáhnout do profesní sféry žalované jako advokátky.

37. Žalobkyně si tedy případný zásah do svých osobnostních práv vykompenzovala uvedeným chováním vůči žalované. Tímto způsobem si zjednala sama nápravu, aby tak zhojila zásah do svých osobnostních práv. V případě, že je taková svépomoc dostatečná a přiměřená, může suplovat, popř. snižovat potřebu náhrady nemajetkové újmy. Takový názor vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, kdy „je-li účelem zadostiučinění podle § 13 obč. zák. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou "svémocí" poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů obsažených v ustanovení § 13 obč. zák., takže případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v této souvislosti postrádá opodstatnění“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011).

38. V daném případě žalobkyně obviňovala žalovanou z nekvalitně provedené práce, z protiprávního a nátlakového jednání, z vydírání peněz z klienta jiné národnosti (ostatně i Obvodní soud pro [jméno FO] 8 žalobkyně nařkla z diskriminace). Soud takovouto svépomoc považuje za zcela dostatečnou vzhledem k okolnostem případu. Proto i pokud by žalovaná svým shora uvedeným jednáním do osobnostních práv žalobkyně zasáhla, nebylo by na místě jí žádnou satisfakci přiznat.

39. Současně podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007 došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je zejména (například) křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.

40. Vzhledem k tomu, že k napadenému tvrzení žalované došlo v rámci jejího postupu v soudním řízení a současně jím nedošlo k žádnému shora uvedenému excesu, o zásah do osobnostních práv žalobkyně se nejedná.

41. Napadené tvrzení pak má pravdivý základ. Žalovaná doložila, že téměř totožný přístup jako v jejím případě použila žalobkyně ohledně zaplacení vyúčtované odměny advokátem [tituly před jménem] [jméno FO], i jemu palmáre odmítla z velké části uhradit z důvodu špatně provedené práce. Není pravdou, že by jmenovaný advokát uznal své pochybení, jak žalobkyně ve vyjádřeních uváděla, z jeho odpovědi naopak plyne rezignace na další „dohadování se“ se žalobkyní a nesouhlas s jejím přístupem. Výrok, že žalobkyně předchozím právním zástupcům „nejspíš činila téměř totožné obstrukce a nejspíš je také „chronickou neplatičkou“ je tak přípustným hodnotícím soudem konstatujícím jednotnost přístupu žalobkyně ke svým právním zástupcům. Ostatně sama žalobkyně v podání ze dne 1.10.2024 výslovně uvedla, že po advokátce [Anonymizováno] [Anonymizováno] žádného kvalitního advokáta neviděla.

42. Zmínit je též třeba, že ač bylo napadené tvrzení obsaženo ve vyjádření žalované ze dne 4.4.2022, žaloba byla podána až za dva roky, nadto pro vysokou částku relutární satisfakce ve výši 300 000 Kč. Takový časový odstup od tvrzeného zásahu nasvědčuje tomu, že motivem žalobkyně při domáhání se náhrady nemajetkové újmy v penězích nebylo, že by úkorně pociťovala následky tvrzení žalované a že by tyto chtěla bez průtahů napravit, pak by totiž jistě neprodlévala dva roky, než podá žalobu. I pokud by tedy skutečně reálně došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, pak je-li podána žaloba až s takovým odstupem, nelze již požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích považovat za přiměřené zadostiučinění (zadostiučinění již nemůže splnit svůj účel) (srovnej např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2020, č. j. 22 Co 203/2020). Nadto obdobná suma se v soudní praxi přiznává poškozeným např. v případě již významných zásahů do jejich zdraví, rodinného života, či zásahů celostátními sdělovacími prostředky do cti, důstojnosti apod.

43. Soud tedy uzavírá, že žalovaná do osobnostních práv žalobkyně nikterak nezasáhla, žalobkyně sama si následně subjektivně pociťovanou újmu vykompenzovala formou výroků směřujících proti žalované. Proto žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve formě požadované omluvy ani finanční satisfakce, nadto v excesivní výši 300 000 Kč, přiznat nelze.

44. Žalobkyně nadto omluvu požadovala uveřejnit v médiích, což je v dané věci forma zcela nevhodná, když žalobkyně ani netvrdila, že by ji žalovaná právě v médiích dehonestovala. Omluva je dále zcela neurčitá, není z ní patrno, čeho se konkrétně žalovaná vůči žalobkyni měla dopustit. Omluva zcela obecného znění není s ohledem na okolnosti posuzované věci přiléhavá a přiměřená a tím ani účinná a nelze ji tak přiznat (k tomu srov. závěry Nejvyššího soudu vyslovené v nedávném rozsudku ze dne 31. května 2022, č. j. 25 Cdo 1638/2020-375, v rozsudku ze dne 19. dubna 2021, č. j. 25 Cdo 149/2020-282).

45. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je v plném rozsahu nedůvodná, a proto ji zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání vyjádření ze dne 5.9.2023, g) – 1x účast na jednání soudu dne 10.11.2023, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.), a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky).

47. Celkové náklady žalované ve výši 10 200 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení