10 C 161/2025 - 198

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], IČO [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] [Anonymizováno] [Anonymizováno] b) [Jméno žalobce B]., IČO [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o uveřejnění odpovědi dle tiskového zákona takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci po žalované domáhali do 8 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na svém internetovém zpravodajském webu na adrese https://[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]/ [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalobce A], [Jméno žalobce B]., a pana [Jméno žalobce C], na článek žalovaného uveřejněný dne [datum] pod názvem „[Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]“, a to v následujícím znění: „[Anonymizováno] [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] [Jméno žalobce C]: Dne [datum] byl na internetové adrese https://[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]/ publikován článek s názvem „[Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]“. Uvedený článek obsahoval nepravdivá a zkreslující tvrzení dotýkající se dobré pověsti [Jméno žalobce A] a [Jméno žalobce B]. a dále cti pana [Jméno žalobce C]. Dle těchto nepravdivých a zkreslujících tvrzení je [Jméno žalobce A] splátkovou firmou, [Jméno žalobce C] měl přesunout další část svého holdingu z Nizozemska do Česka z úsporných důvodů, důvodem přemístění sídla [Jméno žalobce A] do ČR měly být nižší zisky nebo výrazné osekávaní nákladů, [Jméno žalobce A] nebo [Jméno žalobce B]. má podnikat úsporné kroky hlavně na svém hlavním trhu v Česku, [Jméno žalobce A] měl v roce 2022 prodělat 1,8 milionu eur (44,6 milionu korun) a v roce 2021 vydělat 10,8 milionu eur v čistém (267,8 milionu korun) a [Jméno žalobce A] ani [Jméno žalobce C] neměly na zaslané dotazy [Anonymizováno] [Anonymizováno] reagovat. Uvedená tvrzení jsou nepravdivá, případně zkreslující. [Jméno žalobce A] není splátková firma. Je to holdingová společnost, její dceřiné společnosti poskytují spotřebitelské a podnikatelské úvěry. V ČR se jedná o společnost [Jméno žalobce B]. [Jméno žalobce A] přemístila své sídlo k [datum] zpět do České republiky, odkud pochází její skutečný majitel a zakladatel. Důvodem přemístění sídla [Jméno žalobce A] nebyly nižší zisky nebo výrazné osekávaní nákladů, ale racionalizace obchodních operací a nákladů na podnikání, zlepšení efektivity řízení a dohledu nad dceřinými společnostmi, a pominutí výhody ochrany investic z Nizozemska. V souvislosti se společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] se nejedná o přesun do České republiky, ale o přeshraniční fúzi sloučením [Jméno žalobce A] (mateřské společností) s [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Důvodem fúze je sice také úspora provozních nákladů, ale hlavním motivem fúze je zjednodušení organizační struktury skupiny, dále konsolidace obchodních aktivit, zpřehlednění a zjednodušení peněžních toků v rámci skupiny a zlepšení efektivity řízení. Společnost [Jméno žalobce B]. žádná úsporná opatření neimplementovala. Zisk finanční skupiny [Anonymizováno] [Anonymizováno] dlouhodobě roste. Konsolidovaný čistý zisk finanční skupiny [Anonymizováno] [Anonymizováno] po zdanění činil v roce 2021 celkem [hodnota] milionů EUR a v roce 2022 celkem [hodnota] milionů EUR. V roce 2023 činil konsolidovaný čistý zisk finanční skupiny [Anonymizováno] [Anonymizováno] celkem [hodnota] milionů EUR a v roce 2024 celkem [hodnota] milionů EUR. Údaje plynou z konsolidovaných účetních závěrek společnosti [Jméno žalobce A]. V článku byla nesprávně interpretována účetní závěrka holdingové společnosti [Jméno žalobce A], která z povahy své činnosti vykazuje marginální obrat ve srovnání s konsolidovanými výsledky celé skupiny. [Jméno žalobce A] a [Jméno žalobce C] nebyli adekvátně a s dostatečným předstihem osloveni s žádostí o komentář k danému článku, který se téměř výlučně týká společností [Jméno žalobce A] a [Jméno žalobce B]. a jejich skutečného majitele a zakladatele [Jméno žalobce C], což jim objektivně neumožnilo poskytnout jejich věcnou reakci před jeho zveřejněním.“ se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhali po žalované uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona. Tvrdili, že žalovaná uveřejnila dne [datum] ve svém internetovém zpravodajství článek s názvem „[Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]“ obsahující řadu nepravdivých nebo zkreslujících tvrzení. Konkrétně šlo o tvrzení a) „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalobce C], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“, b) „[jméno FO], který s majetkem kolem sedmi miliard korun patří mezi nejbohatší [adresa], přesouval firmy do Česka už v minulosti. Po zpřísňování pravidel pro poskytovatele nebankovních půjček musel kvůli nižším ziskům výrazně osekávat náklady už před pěti lety. Tehdy přesouval do Prahy sídlo holdingové společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] kvůli „racionalizaci obchodní činnosti a nákladů podnikání (účetních, daňových, právního poradenství, nájemného a poplatků za veřejné služby).“, c) „[Anonymizováno] [Anonymizováno] ani samotný [Jméno žalobce C] na zaslané dotazy [Anonymizováno] [Anonymizováno] nereagovali.“, d) „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] podniká úsporné kroky hlavně na svém hlavním trhu v Česku, kde vystupuje pod značkou [Anonymizováno] [Anonymizováno].“ a e) „V roce 2022 společnost prodělala 1,8 milionu eur (44,6 milionu korun), v roce 2021 pak vydělala v čistém 10,8 milionu eur (267,8 milionu korun).“. Žalobci se proto obrátili na žalovanou se žádostí o uveřejnění odpovědi, které nebylo vyhověno.

2. Žalobci se tedy domáhali po žalované uveřejnění odpovědí v navrhovaném znění podle ustanovení § 14 tiskového zákona.

3. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobce neuznala. Uvedla, že se na ni povinnost uveřejnění odpovědi stanovená tiskovým zákonem nevztahuje, neboť není vydavatelem periodického tisku. Dále uvedla, že žalobci vystupují jako jeden celek, nelze seznat, v jakém rozsahu se napadená tvrzení dotýkají cti či dobré pověsti kterého ze žalobců. Žalovaná dále tvrdila, že se ve sporném obsahu jednalo o snadno rozpoznatelné a přiléhavé přípustné novinářské zjednodušení. Sami žalobci uvádějí, že byli ze strany žalované před publikací článku kontaktování s možností se vyjádřit, na což nereagovali.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

7. Dne [datum] byl na serveru www.[Anonymizováno].cz uveřejněn článek s názvem „[Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]“ obsahující mimo jiné tvrzení: a) „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalobce C], který vlastní splátkovou firmu [Anonymizováno] [Anonymizováno], přesunul další část svého holdingu z Nizozemska do Česka. Důvodem jsou úspory“, b) „[jméno FO], který s majetkem kolem sedmi miliard korun patří mezi nejbohatší [adresa], přesouval firmy do Česka už v minulosti. Po zpřísňování pravidel pro poskytovatele nebankovních půjček musel kvůli nižším ziskům výrazně osekávat náklady už před pěti lety. Tehdy přesouval do Prahy sídlo holdingové společnosti Profireal Group kvůli „racionalizaci obchodní činnosti a nákladů podnikání (účetních, daňových, právního poradenství, nájemného a poplatků za veřejné služby).“, c) „[Anonymizováno] [Anonymizováno] ani samotný [Jméno žalobce C] na zaslané dotazy [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] nereagovali.“, d) „Firma [Anonymizováno] [Anonymizováno] podniká úsporné kroky hlavně na svém hlavním trhu v Česku, kde vystupuje pod značkou [Anonymizováno] [Anonymizováno].“ a e) „V roce 2022 společnost prodělala 1,8 milionu eur (44,6 milionu korun), v roce 2021 pak vydělala v čistém 10,8 milionu eur (267,8 milionu korun).“ (prokázáno citovaným článkem).

8. Dne [datum] zaslali žalobci žalované výzvu k uveřejnění odpovědi podle ust. § 10 tiskového zákona (prokázáno výzvou ze dne [datum], doručenkou). Žalovaná žádosti nevyhověla, byla však ochotna napadené výroky upravit či doplnit (prokázáno odpovědí žalované ze dne [datum]).

9. Návrhy na provedení zbylých důkazů soud zamítl z důvodu právního posouzení věci. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).

11. Podle ustanovení § 3 písm. a) tiskového zákona jsou periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, podle písm. b) je vydavatelem fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk.

12. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

13. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

14. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

15. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí mít písemnou formu.

16. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tiskového zákona ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi.

17. Podle ustanovení § 12 odst. 3 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

18. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona odpověď je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "odpověď", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi.

19. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi u soudu zaniká.

20. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala uveřejnění odpovědí podle ustanovení § 14 odst. 1 tiskového zákona v reakci na článek uveřejněný na internetových stránkách provozovaných žalovanou www.[Anonymizováno].cz. Soud se tedy v prvé řadě zabýval otázkou, zda je vůbec možné proti žalované uplatnit v tomto případě právo na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, a dospěl k závěru, že nikoliv.

21. Tiskový zákon upravuje vybraná práva a povinnosti při vydávání periodického tisku vydávaného nebo šířeného na území České republiky. Vydavatel je pro účely tohoto zákona definován jako fyzická či právnická osoba, která vydává periodický tisk. Periodickým tiskem pak tiskový zákon rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.

22. Otázkou, zda lze provozovatele internetového zpravodajství podřadit pod pojem vydavatel periodického tisku, se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kde upozornil na úvodní ustanovení tiskového zákona, zabývající se vymezením pojmů vydavatele periodického tisku a jeho specifických povinností v souvislosti s vydávaným periodickým tiskem. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zcela jasně konstatuje, že: „Lze uzavřít, že ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.“ 23. V určitém směru bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2257/18, na který odkazuje ve své žalobě i žalobce. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že by bylo ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod, nikoli. Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout. Ústavní soud uvedený závěr dovodil ze skutečnosti, že stěžejní je informace samotná, nikoliv nosič, na němž se nachází a prostřednictvím něhož je reprodukována. V případě internetového zpravodajství může být škodlivé jednání navíc daleko závažnější s ohledem na všeobecnou dostupnost a sledovanost internetu. Ústavní soud tedy uzavřel, že: „Žalovaná v řízení před obecnými soudy (obchodní společnost [právnická osoba]., viz sub 2) je vydavatelkou, která vydává periodický tisk, a tudíž jí svědčí i povinnosti stanovené v § 10 a 11 tiskového zákona. Byť uvedená ustanovení hovoří výslovně o periodickém tisku (míněno ve smyslu tiskového zákona), nelze pominout, že v daném případě tento tisk měl a má svou internetovou mutaci. Dle Ústavního soudu je třeba vztáhnout uvedené povinnosti per analogiam i na ni; nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod. Podstatné přitom je, že se tak děje za situace, kdy obecné soudy mají povinnost vyřešit střet dvou ústavně zaručených základních práv, resp. svobod - svobody tisku ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně jedné, a již zmíněného práva na lidskou důstojnost, čest a příp. ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé. Ustanovení § 10 a 11 tiskového zákona se použije přiměřeně, a to takovým způsobem, aby případným soudním rozhodnutím uložená povinnost reflektovala specifika tzv. nových médií, jak byla výše popsána“.

24. Na druhou stranu však Ústavní soud v tomto svém nálezu jednoznačně uvedl, že „postup na základě extenzivního výkladu § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona možný není, neboť tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství, jak ostatně přiléhavě upozornil ve svém vyjádření městský soud (viz sub 19).“ 25. S přihlédnutím k výše uvedenému a ke všem okolnostem projednávané věci soud dospěl k závěru, že se proti žalované v projednávané věci nelze domáhat uložení povinnosti podle tiskového zákona. Již z uvedených úvodních ustanovení tiskového zákona je zřejmé, že žalovaná nesplňuje požadovaná kritéria subjektu, na který by měly dopadat povinnosti dle tiskového zákona. Extenzivní výklad úvodních ustanovení tiskového zákona pak nepřipustil ani Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud. Pokud jde o analogický výklad, který byl Ústavním soudem zmíněn v citovaném nálezu, ani ten nelze v tomto konkrétním případě aplikovat, zejména z důvodu, že žalovaná není vydavatelem žádného periodického tisku. Její internetové zpravodajství tak nemůže být mutací periodického tisku tak, což je dle citovaného nálezu Ústavního soudu podmínkou pro modifikaci povinnosti vydavatele periodického tisku (viz bod 56. nálezu).

26. Kromě uvedeného nález Ústavního soudu směřuje výlučně na situace, kdy neexistuje žádný právní institut, který by poskytoval ochranu před nezákonným zásahem ze strany médií, v tomto případě však měl žalobce možnost domáhat se ochrany proti údajným nezákonným zásahům do jeho pověsti prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. I Ústavní soud konstatoval, že institut práva na odpověď může plnit obdobnou funkci jako institut ochrany osobnosti, konkrétně může plnit obdobnou funkci informační, není však zpravidla s to odčinit veškerou vzniklou újmu, resp. jí předejít. Jinak řečeno uplatněním institutu odpovědi podle tiskového zákona lze požadovat méně než institutem ochrany osobnosti. Žaloba o odpověď podle tiskového zákona je tedy plně nahraditelná žalobou o ochranu osobnosti. Nález Ústavního soudu tak není na projednávanou věc aplikovatelný.

27. Obecně lze konstatovat, že institut práva na odpověď dle tiskového zákona je svázán řadou přísných formalit se závažnými následky jejich nesplnění nebo nedodržení. Přísné formální požadavky se váží jednak na čas, kdy lhůty pro uplatnění žádosti u vydavatele a pak u soudu jsou relativně velmi krátké a především pak prekluzivní (§ 12 odst. 3 a § 14 odst. 2 tiskového zákona), a jednak na obsah a formu žádosti a znění odpovědi (§ 10, § 12 odst. 1, 2 a § 13 tiskového zákona). Formální požadavky kladené na obsah žádosti o odpověď a na znění odpovědi nejsou samoúčelné. Souvisí s tím, že zákon ukládá vydavateli vyhovět důvodné žádosti zásadně do 8 dnů ode dne doručení žádosti (§ 13 odst. 2 tiskového zákona) a svazuje tak žádost a znění odpovědi formalitami umožňujícími vydavateli efektivní a přitom rychlou kontrolu důvodnosti žádosti. Prvek formálnosti je tak imanentní podstatou předmětného prostředku. Je tomu tak také proto, že nárok na uveřejnění odpovědi nelze uplatnit vůči komukoli, nýbrž pouze proti vymezenému okruhu osob, vydavatelů periodického tisku, u kterých je předpoklad určité odbornosti, znalosti mediálního prostředí a příslušných zákonných povinností.

28. I s ohledem na výše uvedené je zjevné, že povinnost uveřejnit odpověď dle tiskového zákona nelze uložit jakémukoliv subjektu bez patřičného zákonného podkladu a rozšiřovat tak okruh povinných subjektů na všechny provozovatele internetových stránek, neboť při takovém výkladu by se tato povinnost musela nutně dotýkat všech těchto provozovatelů. Vzhledem k výše uvedeným formálním požadavkům a při respektování smyslu samotného institutu práva na odpověď soud považuje plošnou aplikaci této povinnosti na tyto subjekty za nepřiměřeně extenzívní (srov. rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], dovolání (sp.zn. [spisová značka]) i ústavní stížnost (sp.zn. III. ÚS 1958/24) podané ve věci byly odmítnuty.

29. Pro úplnost soud uvádí, že odkaz žalobců na usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], není přiléhavý. Je pravdou, že v něm odvolací soud vyslovil názor, že právo na odpověď či dodatečné sdělení podle tiskového zákona lze přiznat i tehdy, pokud provozovatel daného elektronické média (webu) současně týž obsah nezveřejňuje v periodickém tisku. Uvedený závěr však byl překonaný právě shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kde odvolací soud konstatoval, že „výše uvedený názor vyslovil jako pouhé obiter dictum. Při věcném řešení dané problematiky se ovšem dříve na okraj vyslovený názor ukázal jako nesprávný“.

30. V každém případně pak žaloba nemůže být důvodná již z důvodu špatné koncipace požadovaných odpovědí.

31. Podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného sdělení, tak aby sama uvedla dotčená skutková tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnila nebo zpřesnila. Tato okolnost v zásadně problematizuje možnost, aby předmětné žalobě na uveřejnění odpovědi bylo v uplatněném znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]).

32. Bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

33. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

34. Podmínkou kladenou na navrhovatele odpovědi podle tiskového zákona je, aby odpověď byly přiměřená obsahu uveřejněného tvrzení, tj. aby nepřiměřeně delším navrhovaným textem nereagovala na text relativně kratší. Dotčená osoba však může požadovat uveřejnění odpovědi výrazně kratší, než jaký byl rozsah uveřejněného difamujícího tvrzení (a to bez ohledu na důvody, které dotčenou osobu k takovému zúžení jejího práva vedly). Je současně na dotčené osobě, zda bude reagovat na všechna uveřejněná difamující tvrzení, nebo jen na jejich část (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007).

35. Těmto požadavkům však žalobci zcela nevyhověli.

36. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že žalobci požadují jedinou odpověď, kdy však ne každé napadené tvrzení se týká všech žalobců. Napadená skutková tvrzení pak nejsou nepravdivá, jak plyne ze samotného textu požadované odpovědi.

37. Tvrzení „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalobce C], který vlastní splátkovou firmu [Anonymizováno] [Anonymizováno], přesunul další část svého holdingu z Nizozemska do Česka. Důvodem jsou úspory“ je pravdivé, když v navrženém textu odpovědi žalobci uvádí, že důvodem přemístění sídla byla „racionalizace obchodních operací a nákladů na podnikání, zlepšení efektivity řízení a dohledu nad dceřinými společnostmi, a pominutí výhody ochrany investic z Nizozemska“, tedy stručně řešeno úspory. Označení žalobkyně a) za splátkovou firmu je zcela na místě, kdy, jak sama uvádí, je holdingovou společností, jejíž dceřiné společnosti poskytují spotřebitelské a podnikatelské úvěry (na splátky), dále v textu odpovědi nadto žádala uveřejnit zisk celé konsolidované skupiny, tedy včetně oněch dceřiných splátkových společností. Žalobkyně b) v této části není aktivně legitimována.

38. Stejný závěr platí pro tvrzení „[jméno FO], který s majetkem kolem sedmi miliard korun patří mezi nejbohatší [adresa], přesouval firmy do Česka už v minulosti. Po zpřísňování pravidel pro poskytovatele nebankovních půjček musel kvůli nižším ziskům výrazně osekávat náklady už před pěti lety. Tehdy přesouval do Prahy sídlo holdingové společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] kvůli „racionalizaci obchodní činnosti a nákladů podnikání (účetních, daňových, právního poradenství, nájemného a poplatků za veřejné služby)“. V textu odpovědi je dále zmíněna fúze žalobkyně a) se společností [Anonymizováno] [Anonymizováno], kdy za důvod je označena mimo jiné také úspora provozních nákladů.

39. Tvrzení „[Anonymizováno] [Anonymizováno] ani samotný [Jméno žalobce C] na zaslané dotazy [Anonymizováno] [Anonymizováno] nereagovali.“ je zjevně pravdivé, jak ostatně plyne z posledního odstavce požadované odpovědi. Žalobci tvrdí, že nebyli osloveni včas, neuvádí však, že by žalovanou jakkoli oslovili a požádali o delší čas k vyjádření. Žalobkyně b) opět není aktivně legitimována.

40. Na tvrzení „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] podniká úsporné kroky hlavně na svém hlavním trhu v Česku, kde vystupuje pod značkou [Anonymizováno] [Anonymizováno].“ je pravděpodobně reagováno slovy „Společnost [Jméno žalobce B]. žádná úsporná opatření neimplementovala“, což však neodpovídá napadenému tvrzení. Žalobce c) v této části není aktivně legitimován.

41. Konečně pak výrok „V roce 2022 společnost prodělala 1,8 milionu eur (44,6 milionu korun), v roce 2021 pak vydělala v čistém 10,8 milionu eur (267,8 milionu korun).“ je pravdivý, jedná se i dle textu odpovědi o výstup z účetní závěrky žalobkyně a). Pokud žalobci žádali uveřejnění konsolidovaných výsledků celé skupiny, nejedná se o přiléhavou odpověď. Doplnit lze, že žalovaná byla ochotna v rámci mimosoudního řešení tyto výsledky celé skupiny uveřejnit, ze strany žalobců však neobdržela reakci. Aktivně legitimována v této části je toliko žalobkyně a).

42. Lze tedy uzavřít, že institut odpovědi podle tiskového zákona se na žalovanou jako vydavatele výlučně internetového zpravodajství nevztahuje, současně požadovaná odpověď zcela nesplňuje podmínky kladené na ni tiskovým zákonem. Žalobci navrhovaná odpověď je tak v rozporu s pojetím institutu odpovědi dle tiskového zákona.

43. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající ve 2 náhradách nezastoupeného účastníka po [částka] podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne [datum], které byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

Poučení