10 C 166/2025 - 44

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Pávkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 70 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 70 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 25 008,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 70 400 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému vyplacením jednorázové částky spojené s rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele bez ponížení o odvedené pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Žalobkyně tvrdila, že žalovaného zaměstnávala na pozici ředitele v období od [datum] do [datum]. K rozvázání pracovního poměru došlo na základě dohody stran ze dne [datum], jejíž součástí bylo i ujednání o vyplacení jednorázové částky žalovanému ve výši 640 000 Kč (dále jednorázová částka). Současně bylo sjednáno, že žalovanému bude tato částka vyplacena po zaplacení zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a odvodů na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění. Žalobkyně v souladu s tímto ujednáním z jednorázové částky provedla následující srážky – částku 134 297 Kč odvedla na zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti, kterou je povinen platit zaměstnanec, částku 41 600 Kč na pojistné na sociální zabezpečení, které je povinen platit zaměstnanec a částku 28 800 Kč na pojistné na veřejné zdravotní pojištění, které je povinen platit zaměstnanec. V důsledku administrativní chyby na své straně však žalovanému jednorázovou částku vyplatila bez ponížení o výše uvedené odvedené pojistné na sociální zabezpečení ve výši 41 600 Kč a zdravotní pojištění ve výši 28 800 Kč. Namísto součtu všech zúčtovaných složek mzdy ve výši 939 746 Kč totiž žalobkyně použila ve výplatní pásce jako vyměřovací základ pro pojistné na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění pouze částku 299 746 Kč, tj. vyměřovací základ stanovila bez započítání jednorázové částky. Součet částek neodvedeného pojistného na sociální zabezpečení ve výši 41 600 Kč a veřejného zdravotního pojištění ve výši 28 800 Kč pak činí žalovanou částku ve výši 70 400 Kč. Tato částka, kterou žalobkyně za žalovaného zaplatila okresní správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně, byla žalovanému vyplacena bez právního důvodu a představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný přitom musel vědět nebo přinejmenším z okolností předpokládat, že částka 702 672 Kč, která mu za období měsíce srpna 2023 byla žalobkyní vyplacena, nebyla ponížena o oba uvedené odvody a správně měla činit pouze 632 272 Kč, a to vzhledem k tomu, že rozdíl představuje poměrně vysokou částku a v dohodě účastníků o rozvázání pracovního poměru bylo výslovně sjednáno, že jednorázová částka podléhá dani z příjmů a odvodům na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění. Současně žalovaný je osobou, která má dlouholeté profesní zkušenosti s řízením společností a zaměstnanců včetně zajišťování personální a mzdové agendy. V této souvislosti žalobkyně odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2640/2017, kde bylo rozhodnuto o povinnost vydat bezdůvodné obohacení zaměstnavateli u řidiče s pracovní zkušeností cca 5 let, tedy u zaměstnance s podstatně nižší pracovní pozicí, kvalifikací i délkou zaměstnání oproti žalovanému. Žalovaný totiž pro žalobkyni pracoval na pozici ředitele, tj. zaměstnance, jehož pracovní náplní bylo řízení veškerého provozu žalobkyně včetně podřízených zaměstnanců a zajišťování vedení účetní, mzdové a personální agendy, a to nejen pro žalobkyni, ale současně také pro společnost [právnická osoba], kde pozici ředitele zastával od [datum] do [datum]. Dále je žalovaný od 11. 10. 20007 jednatelem společnosti [právnická osoba] Rozdíl mezi částkou, která mu byla vyplacena a částkou, která mu měla být vyplacena (kolem 11 % vyplacené částky) tedy musel žalovaný při jeho pracovních zkušenostech nepochybně ihned rozpoznat. Žalovaný však bezdůvodné obohacení odmítl žalobkyni vydat i poté, kdy byl k úhradě dlužné částky písemně vyzván dne [datum] a dne [datum] mu byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě potvrdil tvrzení žalobkyně vztahující se k trvání pracovního poměru, uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a jejího obsahu včetně ujednání o výši a výplatě jednorázové částky a potvrdil také přijetí částky 702 672 Kč dne [datum] od žalobkyně na svůj bankovní účet. Nepopíral ani tvrzení, že mu v důsledku pochybení žalobkyně byla vyplacena nesprávně částka vyšší, neponížená o odvody na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění a souhlasil s tím, že tento rozdíl ve výši 70 400 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Namítal však, že v daném případě nejsou splněny podmínky stanovené v § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce), za kterých může zaměstnavatel na zaměstnanci vrácení neprávem vyplacených částek požadovat. Žalovaný totiž důrazně popřel, že by v případě vyplacení částky 702 672 Kč věděl, že mu její část ve výši 70 400 Kč byla vyplacena neoprávněně a popřel také, že by z okolností věci musel nesprávné určení výše vyplacené částky předpokládat. Žalovaný neměl žádný důvod zaměstnavatelem vyplacenou částku přepočítávat a ověřovat si správnost jejího výpočtu. Výpočet a realizace zákonných odvodů je povinností zaměstnavatele a u žalobkyně tuto povinnost vždy vykonávala k tomu najatá mzdová účetní, u které lze očekávat příslušnou kvalifikaci a odbornost. Oproti tomu žalovaný v pozici ředitele společnosti nikdy fakticky neprováděl mzdové účetnictví ani výpočty odvodů u jednotlivých zaměstnanců. Dále žalovaný poukázal na to, že celková částka vyplacená žalovanému žalobkyní za srpen 2023 neobsahovala pouze žalobkyní uváděnou jednorázovou částku, ale i další složky, včetně odměny za rok 2023 ve výši 180 000 Kč sjednané rovněž v dohodě o rozvázání pracovního poměru (dále odměna). Takto vyplacená částka pak nepředstavovala běžnou mzdu žalovaného, ten tudíž neměl možnost srovnání správnosti její výše s výší vyplacených částek v jiných obdobích; navíc žalobkyně žalovanému, který po ukončení pracovního poměru čerpal dovolenou, nedoručila výplatní pásku. S jejím obsahem měl žalovaný možnost se seznámit až během soudního řízení. Žalovaný tedy v době výplaty peněz nemohl ověřit správnost částky vyplacené mu na účet podle výplatní pásky a k výplatě neobdržel ani žádné jiné vysvětlení či komentář. Naopak vzhledem k tomu, že žalovanému vyplacená částka 702 672 Kč byla výrazně nižší, než součet jednorázové částky, odměny a mzdy za měsíc srpen 2023 před zdaněním, byl žalovaný v dobré víře, že mu předmětná částka byla vyplacena po provedení zákonných srážek. Žalovaný neměl žádný důvod se domnívat, že na straně zaměstnavatele došlo k administrativní chybě a k vyplacení částky bez ponížení o pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Ostatně sama žalobkyně přišla na tuto administrativní chybu až s časovým odstupem téměř rok a půl po výplatě uvedené částky žalovanému. Možnost odhalení rozporu dále komplikovala složitost jednání mezi stranami, kdy bylo původně jednáno o vyplacení mnohem vyšší jednorázové částky a navíc žalovaný očekával vyplacení vyšší částky než jakou skutečně obdržel, vzhledem k tomu, že až z výplatní pásky zjistil, že došlo ze strany zaměstnavatele ke krácení pohyblivé složky mzdy, které žalovaný neočekával a krácena byla i roční odměna.

3. Pracovní smlouvou ze dne [datum] je prokázáno, že od [datum] pracoval žalovaný pro žalobkyni na pozici ředitel společnosti [Jméno žalobkyně]. Dodatek ze dne [datum] obsahuje ujednání o mimořádné odměně, dodatek ze dne [datum] upravuje nově délku pracovní doby a mzdový nárok žalovaného, dodatkem ze dne [datum] je prodloužena doba trvání pracovního poměru do [datum], dodatkem ze dne [datum] byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou a dodatek ze dne [datum] zavádí pohyblivou složku mzdy. Dne [datum] uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru žalovaného. Ten podle dohody skončil ke dni [datum]. V čl. 2.1 dohody účastníci sjednali, že žalovanému náleží ke dni skončení pracovního poměru jednorázová částka spojená s rozvázáním pracovního poměru ve výši 640 000 Kč. V čl. 2.2 dohody účastníci dále sjednali vyplacení odměny ve výši 180 000 Kč. Obě tyto částky podle čl. 2.3 dohody podléhají dani z příjmů a odvodům na sociální a zdravotní pojištění. Žalovanému měly být vyplaceny po provedení zákonných srážek spolu se mzdou v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru.

4. Z výplatní pásky žalovaného za období [Anonymizováno] soud zjistil, že zaměstnavatel vyplatil žalovanému za toto období na účet částku 702 672 Kč. Přijetí této částky žalovaný potvrdil a doložil výpisem z účtu, podle něhož byla na účet připsána dne [datum]. V rámci této částky bylo dle obsahu výplatní pásky žalovanému vyplaceno odstupné ve výši 640 000 Kč, základní mzda ve výši 61 957 Kč, pohyblivá část mzdy ve výši 4 130 Kč, mimořádná odměna ve výši 180 000 Kč, náhrada mzdy za dovolenou ve výši 19 079 Kč a za nevyčerpanou dovolenou ve výši 34 580 Kč a stravné ve výši 850 Kč. Z výplatní pásky dále vyplývá, že zatímco pro stanovení výše zálohy na daň z příjmů byl zaměstnavatelem použit zdanitelný příjem ve výši 939 746 Kč (představující součet všech výše uvedených položek vyjma stravného, tedy včetně jednorázové částky), pro stanovení výše odvodů na zdravotní i sociální pojištění zaměstnavatel použil jako vyměřovací základ pouze částku 299 746 Kč, tedy částku nezahrnující předmětnou jednorázovou částku. Dle výpovědi žalovaného mu žalobkyně tuto konkrétní výplatní pásku nedoručila a poprvé se s jejím obsahem seznámil až v průběhu řízení před soudem při nahlížení do spisu. Částku vyplacenou při ukončení pracovního poměru žalovaný zaznamenal, když mu přišla na účet, žádné pochybnosti o zohlednění provedených odvodů neměl, čekal ji spíše vyšší. První pochybnost o správnosti její výše nabyl až po doručení písemné výzvy žalobkyně. V průběhu trvání pracovního poměru mu výplatní pásky zaměstnavatelem doručovány byly, měl tak možnost si výši vyplacených částek kontrolovat a někdy tak činil. Běžná mzda mu byla pravidelně vyplácena ve stejné výši společně s pohyblivou složkou na bankovní účet. Výpis z účtu si vždy kontroloval. Nesprávně navýšená mzda žalovanému nikdy vyplacena nebyla, v jednom nebo dvou případech mu nebyly omylem vyplaceny cestovní náhrady, což reklamoval.

5. Použití vyměřovacího základu pro stanovení výše odvodů na pojistné na sociální zabezpečení i veřejné zdravotní pojištění nesprávně poníženého o jednorázovou částku žalovanou je patrné také z vyúčtování pojistného na zdravotní pojištění žalobkyně za měsíc [Anonymizováno] kde u žalovaného byl použit vyměřovací základ 299 746 Kč a z opravného vyúčtování, kde byl odvod na zdravotní pojištění z rozdílu vyměřovacího základu ve výši 640 000 Kč dopočten částkou 86 400 Kč (28 800 Kč za pracovníka a 57 600 Kč za organizaci). Stejně tak dle vyúčtování sociálního pojištění byl u žalovaného původně použit vyměřovací základ 299 746 Kč a opravným vyúčtováním byl z rozdílu vyměřovacího základu ve výši 640 000 Kč dopočten odvod ve výši 200 320 Kč (41 600 Kč za pracovníka a 158 720 Kč za organizaci).

6. Zaplacení původně stanovených i doměřených odvodů žalobkyně prokázala výpisy z účtu, z nichž je patrné, že původní platbu Všeobecné zdravotní pojišťovně provedla dne [datum] a dne [datum] doplatila částku 86 400 Kč. Na sociální pojištění byla původní platba provedena také [datum], doplatek ve výši 200 320 Kč byl žalobkyní odeslán dne [datum].

7. Dne [datum] požádala žalobkyně písemně žalovaného o vyplacení bezdůvodného obohacení ve výši 70 400 Kč a dne [datum] mu zaslala prostřednictvím svého zástupce předžalobní výzvu.

8. K osobě žalovaného a jeho profesním zkušenostem soud zjistil, že jako ředitel společnosti [Jméno žalobkyně]. byl dle čl. I.1.10 pracovní smlouvy nadřízený všem ostatním zaměstnancům a společnost výkonně řídil. Byl oprávněn za zaměstnavatele podepisovat pracovní smlouvy zaměstnanců, sjednávat a ukončovat jejich pracovní poměry, vykonávat vedení podřízených zaměstnanců, zajišťovat vedení účetní, mzdové a personální agendy společnosti. Podle přílohy k účetní závěrce k [datum] měla společnost v roce 2023 průměrný počet 180 zaměstnanců. Kromě působení u žalobkyně vykonával žalovaný od [datum] do [datum] pracovní pozici ředitele ve společnosti [právnická osoba], kde v čl. I.1.10 pracovní smlouvy měl sjednanou stejnou náplň práce, kdy podle přílohy k účetní závěrce za rok 2022 měla tato společnost průměrně 9 zaměstnanců; z tvrzení účastníků vyplývá, že pracovní poměr žalovaného u této společnosti byl ukončen ve stejné době a za stejných podmínek jako u žalobkyně. Podle údajů obchodního rejstříku je dále žalovaný jednatelem společnosti [právnická osoba], IČ: [IČO]. Tato společnost měla podle přílohy k účetní závěrce k [datum] průměrně 2 zaměstnance. Žalovaný ve své výpovědi potvrdil působení na výše uvedených pozicích a uvedl, že zastával funkci generálního ředitele i v dalších společnostech. Vždy však měl k dispozici společnost, která zpracovávala účetnictví, u žalobkyně to byl účetní úsek. Žalovaný vypověděl, že není účetní a účetnictví není jeho znalost. Příslušné předpisy i výše odvodů se stále mění, tento vývoj nesledoval, to je úkol a odbornost někoho jiného. Žalovaný se jako ředitel společnosti nezabýval podrobnostmi a neřešil, jaká je výše odvodů u jednotlivých zaměstnanců. Ze své pozice nastavoval věci z hlediska makroekonomiky, šlo o celkové nastavení příjmů a výdajů společnosti.

9. Po skutkové stránce tedy z dokazování vyplynulo, že žalobkyně jako zaměstnavatel ve výplatní pásce a výplatě mzdy žalovanému za měsíc [Anonymizováno] a dalších částek souvisejících s ukončením jeho pracovního poměru ve výši 702 672 Kč dne [datum] nezohlednila v rámci stanovení čisté mzdy následně doúčtované odvody na zdravotní a sociální pojištění z jednorázové částky 640 000 Kč, tzn. čistou mzdu vyplacenou žalovanému neponížila o odvod na sociální pojištění za pracovníka ve výši 41 600 Kč (doplatek VZP žalobkyně provedla dne [datum]) a o odvod na zdravotní pojištění za pracovníka ve výši 28 800 Kč (žalobkyně doplatek příslušné správě OSSZ provedla dne [datum]). Obě uvedené částky přitom měly být zohledněny právě rámci poslední výplaty mzdy žalovanému za měsíc [Anonymizováno], kdy částka mzdy vyplacená žalovanému zaměstnavatelem měla být o tyto odvody ponížena. Uvedená jednorázová částka je totiž příjmem zahrnutým do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění podle § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. a § 3 odst. 1 zákona č. 592/19992 Sb. V tomto případě je část pojistného povinen platit zaměstnanec a zaměstnavatel je povinen srazit ji z jeho příjmů ze závislé činnosti podle § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. a podle § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. a takto se strany dohodly i v uzavřené dohodě o rozvázání pracovního poměru. V jejím čl. 2.2.3 je výslovně sjednáno, že jednorázová částka i odměna podléhají odvodům na zdravotní a sociální pojištění a žalovanému budou vyplaceny po provedení zákonných srážek.

10. Jelikož zaměstnavatel vyplatil žalovanému mzdu za období [Anonymizováno] bez ponížení o odvody na zdravotní a sociální pojištění, které je povinen platit zaměstnanec z částky 640 000 Kč, přestože částku 28 800 Kč na zdravotní pojištění a částku 41 600 Kč na sociální pojištění později za zaměstnance odvedl, přestavuje součet těchto částek ve výši 70 400 Kč bezdůvodné obohacení žalovaného vyplacené žalobkyní žalovanému bez právního důvodu.

11. Podle § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 331 zákoníku práce může vrácení neprávem vyplacených částek zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do tří let ode dne jejich výplaty.

15. Přijetím částky 70 400 Kč v rámci mzdy za měsíc 8/2023 se tedy dle shora popsaných skutkových zjištění soudu žalovaný po právní stránce bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně. Vzhledem k argumentaci žalovaného se soud zabýval posouzením, zda žalovaný jako zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že co do částky 70 400 Kč byla výše jeho mzdy nesprávně určena a vyplacena. Pokud by totiž žalovaný byl v dobré víře ohledně částky, kterou mu žalobkyně jako zaměstnavatel vyplatila, není povinen žalobkyni bezdůvodně vyplacené navýšení vrátit. Tato právní úprava zákoníku práce je projevem zvláštní zákonné ochrany zaměstnance ve smyslu § 1a odst. 1 zákoníku práce.

16. Žalobkyni lze přisvědčit, že žalovaný má rozsáhlé pracovní zkušenosti na nejvyšších pracovních pozicích ve vedení obchodních společností. Pouze z této skutečnosti však nelze dovozovat jeho absolutní odpovědnost za správnost výše mzdových prostředků přijatých od zaměstnavatele či povinnost vždy kontrolovat a ověřovat správnost jejich výše. Žalovaný, stejně jako kterýkoliv jiný zaměstnanec, totiž může důvodně předpokládat, že mzdové prostředky vyplacené mu zaměstnavatelem jsou ve správné výši, a to zejména za situace, kdy daná společnost disponuje samostatným oddělením mzdového účetnictví, jako tomu bylo v projednávané věci. Byť mzdová účetní společnosti byla dle obou účastníků osobou se sklonem k závislostem, žalovaný v průběhu svého pracovního poměru nikdy nezaznamenal žádný výraznější exces při stanovení výše či vyplacení mzdy. Povinnost zaměstnavatele stanovit výši mzdy podle předem sjednaných podmínek a pravidel a zaměstnanci ji řádně vyplatit je stanovena v § 109 ve spojení s § 113 zákoníku práce a dále také v § 14 zákoníku práce.

17. K tomu, aby žalovaný mohl nabýt pochybnost, že mzda mu byla vyplacena v nesprávné výši, by musela přistoupit konkrétní okolnost (okolnosti), z níž by vyplývalo, že zaměstnavatelem vyplacená částka je nebo by mohla být nesprávně určena. Tato okolnost může být u žalovaného s jeho profesními zkušenostmi samozřejmě méně zjevná či závažná než u zaměstnance s nižší kvalifikací a dobou praxe, nicméně i tak musí dosáhnout určité intenzity. Takovouto okolností by v dané věci mohla být například skutečnost, že ve vyplacené částce nebyly provedené odvody zohledněny vůbec, přestože si účastníci jejich provedení sjednali nebo byly zohledněny ve zjevně nepřiměřené výši (srážka je nápadně nízká) nebo že ke srážce došlo pouze u jedné ze společností, v nichž souběžně žalovanému končil pracovní poměr a u druhé nikoliv nebo že nesrovnalosti vyplývají z obsahu výplatní pásky či by se o nich žalovaný dozvěděl jinak.

18. Taková okolnost však při vyplacení částky 70 400 Kč žalovanému nenastala. Uvedenou částku žalobkyně žalovanému vyplatila nikoliv izolovaně, ale v rámci komplexu položek mzdových a dalších nároků vyúčtovaných v rámci ukončení pracovního poměru žalovaného. Z toho jednak vyplývá, že částka 702 672 Kč, která byla takto žalovanému vyplacena, byla svojí výší výjimečná a žalovaný při jejím přijetí nedisponoval žádnou obdobnou platbou ze strany zaměstnavatele, s níž by mohl výši vyplacené částky porovnat (jak to činil dle své výpovědi při výplatě běžných mezd, kdy např. zaznamenal drobnou nesrovnalost v podobě nevyplacené cestovní náhrady) a dále, že ověření správnosti výše této částky nebylo tak triviální, jak se domnívá žalobkyně. Oproti tvrzením žalobkyně v žalobě totiž žalobkyně žalovanému za [Anonymizováno] nevyplatila pouze jednorázovou částku ve výši 640 000 Kč; provedená výplata sestávala z vícero položek a odvody měly být reálně provedeny nejen pouze z jednorázové částky, ale také ze základní mzdy žalovaného, pohyblivé složky mzdy, mimořádné odměny, náhrady za vyčerpanou dovolenou a proplacení nevyčerpané dovolené. Možnost žalovaného si v již takto komplikované situaci ověřit správnost provedených odvodů pak byla zcela vyloučena tím, že k předmětné výplatě mzdy a dalších nároků za [Anonymizováno] neobdržel od žalobkyně výplatní pásku ani žádné jiné vysvětlení ke složení a výši vyplacené částky. Pouze z výplatní pásky je totiž seznatelné, jaké chyby se žalobkyně při výpočtu výše nároku žalovaného dopustila a jaká je výše rozdílu mezi částkou která žalovanému měla být a byla vyplacena. Bez znalosti výchozích částek, jejichž přesná výše nemohla být žalovanému bez výplatní pásky známa (nejedná se pouze o výši žalobkyní zmiňované pohyblivé složky mzdy, ale i o nároky z vyčerpané a nevyčerpané dovolené), není možné správnou výši odvodů dovodit, a to ani v případě, kdy by žalovaný pochybení na straně zaměstnavatele předpokládal. Takový předpoklad však žalovaný neučinil a ani učinit nemusel. Vyplacená částka je totiž zjevně nižší i než pouhý součet jednorázové částky a odměny, tedy jediných složek výplaty, jejichž přesná výše byla žalovanému známa, přičemž žalovanému měly být vyplaceny i další složky mzdy, jejichž přesnou výši však žalovaný neznal. Z toho je zjevné a bylo to zjevné i žalovanému, že zákonné odvody zaměstnavatelem před vyplacením částky provedeny byly. Z výplatní pásky pak vyplývá, že hrubá mzda byla před vyplacením žalovanému ponížena o 237 074 Kč. Takto vysoká srážka je způsobilá odůvodnit přesvědčení žalovaného o tom, že zaměstnavatel provedl odvody řádně.

19. Z výpovědi žalovaného je zřejmé, že žalovaný není specialistou na mzdové účetnictví a nelze po něm požadovat, aby jako ředitel společnosti disponoval podrobnou odbornou znalostí ze všech profesí, které ve společnosti řídí. Obecnou míru opatrnosti při přijetí zaměstnavatelem vyplacené částky žalovaný prokázal, když si po jejím připsání na účet ověřil, že ke srážce z předpokládané hrubé mzdy došlo a že se jedná o srážku dle jeho názoru významnou. Vzhledem k tomu, že mu zaměstnavatel nedoručil výplatní pásku a složení vyplacené částky ani jinak nevysvětlil, neměl žalovaný žádný důvod, aby prováděl podrobnější propočet výše částky, kterou takto obdržel, a to zejména v situaci, kdy prakticky stejnou částku obdržel od zaměstnavatele v souvislosti s ukončením pracovního poměru u propojené společnosti [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba]), když jeho pracovní poměr u této společnosti končil za stejných podmínek jako u žalobkyně. Předpoklad, že stejné administrativní chyby ve výplatě mzdy se dopustí oba zaměstnavatelé, je vysoce nepravděpodobný a nelze se divit, že žalovaný obě částky považoval za správné.

20. Za této situace je nutno kontrolu vyplacené mzdy provedenou žalovaným považovat za dostatečnou a lze uzavřít, že vzhledem k okolnostem nemusel žalovaný předpokládat, že částka 70 400 Kč mu byla vyplacena neoprávněně. Žalobkyně tedy není podle § 331 zákoníku práce oprávněna na žalovaném vrácení této částky požadovat. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

21. Závěrem soud uvádí, že žalobkyní odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2640/2017 řeší skutkově odlišnou věc, a to o případ, kdy na základě uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru a poskytnutí náhrad mzdy byla zaměstnanci vyplacena zaměstnavatelem mzda včetně náhrad již ponížená o zaměstnavatelem provedené odvody. Zaměstnanec však prostřednictvím svého právního zástupce výslovně požádal o doplacení rozdílové částky představované právě provedenými odvody, kterou mu zaměstnavatel skutečně vyplatil; následně se však domáhal soudní cestou jejího vrácení zpět jako bezdůvodného obohacení zaměstnance. V této věci si tedy zaměstnanec byl od počátku vědom toho, že částka odpovídající zaměstnavatelem provedeným odvodům mu byla zaměstnavatelem vyplacena, když o její vyplacení sám zaměstnavatele požádal. Předmětem sporu byla pouze otázka, zda takto přijaté plnění představuje bezdůvodné obohacení zaměstnance, které je povinen vydat. Oproti tomu v projednávané věci je evidentní a mezi účastníky nesporné, že částka 70 400 Kč bezdůvodné obohacení žalovaného skutečně představuje. Předmětem řízení je zde otázka, zda žalovaný jako zaměstnanec věděl či měl vědět, že mu tato částka byla žalobkyní vyplacena a zda jsou tedy splněny podmínky pro aplikaci § 331 zákoníku práce. Předpoklady aplikace tohoto ustanovení však soudy v rozhodnutí zmiňovaném žalobkyní vůbec neřešily, a proto jeho závěry na vyřešení této otázky nyní nelze použít.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 008,70 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 400 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu v rozsahu dvou úkonů) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., náhrada za promeškaný čas cestou zástupce žalovaného z Prahy do Tábora a zpět (8 půlhodin) ve výši 1 200 Kč podle § 14 odst. 1 a), 3 a.t., náhrada jízdného podle vyhlášky č. 457/2024 Sb. ve výši 1 908,34 Kč (240 km, palivo nafta motorová, kombinovaná spotřeba 6,2 l/100 km) a dále dle § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená částkou 4 340,35 Kč. Platební místo bylo určeno dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení