10 C 19/2024 - 127

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Foltýna a přísedících Dagmar Němcové a Václava Bešty ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o náhradu újmy na zdraví a pojistné plnění ve výši 263 222 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Co do částky 137 280 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 137 280 Kč se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45 811 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 686 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 811 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částky 80 131 Kč a zbývajícího žalovaného příslušenství se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází striktně z pokynu uvedeného v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jde tak v posledku o odůvodnění (kontextuálně) poměrně stručné. Stručná rekapitulace žaloby, vyjádření žalovaného a průběhu řízení 2. Žalobcem uplatněné nároky souvisejí s pracovním úrazem, jejž žalobce utrpěl dne [datum] při čištění vyorávače brambor. Žalobce, jenž byl v rozhodné době zaměstnancem žalovaného, se – původně – žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit mu částku 263 222 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady újmy na zdraví a s tím spojených výdajů. Jmenovitě žalobce požadoval náhradu bolestného ve výši 42 250 Kč a znalečného za vypracovaný znalecký posudek, jímž bylo bolestné stanoveno, ve výši 8 000 Kč. Dále žalobce požadoval náhradu cestovného vynaloženého v souvislosti s nutným ošetřením v celkové výši 7 052 Kč a náhradu ošetřovatelské péče ve výši 205 920 Kč.

3. Po poučení, kteréhož se mu dostalo při přípravném jednání (srov. č. l. 21 verte), vzal žalobce co do částky 137 280 Kč žalobu zpět, soud proto prvním výrokem tohoto rozsudku v uvedeném rozsahu řízení zastavil.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nešlo o pracovní úraz; žalobce totiž podle žalovaného sice utrpěl škodu na zdraví, nikoliv však při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ve smyslu ustanovení § 271k zákoníku práce. Pakliže by nicméně soud dospěl k závěru, že žalobce utrpěl pracovní úraz, je podle žalovaného namístě aplikovat ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a to proto, že žalobce byl řádně proškolen z bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též jen „BOZP“), před inkriminovaným úrazem však na zásady bezpečnosti práce nebral potřebný zřetel.

5. Po provedeném dokazování, v jehož rámci s níže uvedenou výjimkou provedl účastníky navržené důkazy, dal soud stranám prostor pro písemné závěrečné návrhy, přičemž v rámci poskytnuté lhůty stranám umožnil, aby dospěly ke smírnému řešení sporu (přičemž soud opakovaně akcentoval, že v daném případě by šlo o optimální řešení věci).

6. Žalobce v závěrečném návrhu zdůraznil, že po částečném zpětvzetí, kdy z titulu náhrady za ošetřovatelskou péči požaduje již pouze částku 68 640 Kč, považuje žalobu za plně důvodnou, přičemž vyjádřil přesvědčení, že v řízení bylo jasně prokázáno, že veškeré domáhané nároky jsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, ke kterému došlo dne [datum], a že žalovaný, jenž je ze zákona objektivně odpovědný, nese plnou odpovědnost za tento pracovní úraz a veškeré jeho následky. V této souvislosti žalobce připomněl, že byl sice proškolen v rámci BOZP, nebyl však proškolen na náhon pohonu vyorávače brambor (a pakliže současně žalovaný zdůrazňoval, že na přístroji byla umístěna značka s přeškrtnutou rukou, žalobce zdůrazňuje, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána); žalobce nadto poukazuje na určité rozpory mezi písemným záznamem školení BOZP a jeho skutečným průběhem (kdy kupř. není prováděn žádný ústní pohovor k prověření nabytých znalostí). Žalobce navíc předkládá k úvaze soudu, jak mohl být – podle záznamu ze dne [datum] – „prakticky zacvičen na vyorávači brambor“, jestliže předmětný provozně bezpečnostní předpis pro tento vyorávač byl datován až dne [datum].

7. Žalovaný v závěrečném návrhu naopak vyjádřil přesvědčení, že podaná žaloba není důvodná, neboť předmětný úraz není úrazem pracovním, přičemž opětovně poukázal na jistý rozpor mezi výpovědí, kterou učinil v předmětné věci, a úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne [datum], učiněném v rámci trestní věci, kterou sám inicioval. Žalovaný přitom setrval na stanovisku, že v daném případě nemohlo dojít k pracovnímu úrazu, neboť žalovaný se měl spolu se svědkem [jméno FO] zúčastnit vyorávání brambor na poli, k plnění tohoto pracovního úkolu však nedošlo, jelikož dříve došlo k inkriminovanému úrazu. Podle žalovaného tak ke zranění žalobce nedošlo „při plnění pracovních úkolů“, ale ani „v přímé souvislosti s ním“. Nicméně, i kdyby soud úraz jako pracovní kvalifikoval, je žalovaný přesvědčen, že žaloba je zcela nedůvodná. Žalovaný prokázal, že žalobce byl řádně proškolen z bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to včetně proškolení na předmětný vyorávač brambor. Z provedených důkazů pak podle žalovaného jasně vyplynulo, že žalobce nedostal, a ani dostat nemohl od žalovaného pokyn, aby vyorávač brambor vyčistil, neboť jde o samočistící stroj, který se nikdy nečistí. Nadto z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že tento svědek obecně školí zaměstnance v tom smyslu, že do rotujících zařízení se nesmí vkládat žádné předměty. Žalovaný proto zdůrazňuje, že žalobce před úrazem jednal zcela z vlastní iniciativy a proti pravidlům bezpečnosti práce, ačkoliv byl v tomto ohledu řádně proškolen. Jde-li konečně o žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu bolestného, žalovaný rozporuje tento nárok v rozsahu sedmdesátibodového ohodnocení, neboť prizmatem provedeného dokazování není zřejmé, zda tato poranění byla v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem; pro uplatnění nároku na náhradu za ošetřovatelskou péči pak podle žalovaného nebyly vůbec splněny zákonné podmínky. Dokazování a skutková zjištění 8. Soud veškeré provedené (a níže identifikované) důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, přičemž podle dispozice ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

9. Mezi stranami bylo v posledku nesporné, že žalobce – v době, kdy došlo k inkriminovanému poškození jeho zdraví – pracoval pro žalovaného na základě pracovní smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Podle této smlouvy žalobce vykonával práci na pozici pomocného dělníka, přičemž měl zejména vykonávat pomocné práce tesařské, pokrývačské a zednické.

10. Za nesporné (přinejmenším v tom, smyslu, že žalobcem tvrzené skutečnosti žalovaný nikterak nerozporoval) je současně možno označit to, že žalobce uhradil znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO] za vypracování znaleckého posudku, jímž stanovila příslušné bolestné, částku 8 000 Kč, a dále skutečnost, že žalobci v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem vznikly cestovní výlohy vyúčtované částkou 7 052 Kč.

11. Spornou naopak byla po celou dobu řízení před soudem první instance otázka, zda šlo o pracovní úraz, a to již proto, že účastníci řízení odlišným způsobem popisují děj bezprostředně předcházející vzniku škody na zdraví žalobce. Žalobce navíc v řízení zpochybňuje tvrzení žalovaného, že byl řádně proškolen v rámci pravidelných školení BOZP, a to včetně proškolení na předmětný vyorávač brambor. Mezi účastníky zůstalo dále sporné, zda je v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem rovněž bolestné v celkové výši 70 bodů (v podrobnostech viz níže), a konečně – a současně z hlediska výše žalovaného plnění především – otázka, zda žalobce může požadovat náhradu na ošetřování v celkové výši (po částečném zpětvzetí) 68 640 Kč.

12. Na základě provedených důkazů má soud za prokázaný následující průběh skutkového děje, předcházející inkriminovanému úrazu žalobce: Žalobce se dne [datum] spolu s žalovaným a [jméno FO] v ranních hodinách chystali před polem ve vlastnictví žalovaného provádět sklizeň brambor, přičemž žalovaný, a poté místo něj jeho zaměstnanec [právnická osoba] nejprve začali provádět čištění ložisek a náhonu vyorávače brambor, a to pomocí oleje ve spreji. Záhy poté žalobce – z vlastní iniciativy – vzal asi třiceticentimetrovou tyč, s jejíž pomocí chtěl odstranit nečistoty na vyorávači brambor, tyč se však do náhonu běžícího stroje vklínila a vtáhla pravou ruku žalobce, v důsledku čehož došlo k níže specifikovanému poranění žalobce.

13. Uvedené skutkové zjištění vyplývá ze shodných částí výpovědí účastníků řízení (srov. též č. l. 2 verte připojeného trestního spisu v přílohové obálce na č. l. 41), podporovaných svědeckou výpovědí [jméno FO] (srov. č. l. 61). Soud přitom neuvěřil tvrzení žalobce, že dostal od žalovaného výslovný pokyn, aby (také) začal čistit předmětný stroj, jakkoli nepřehlédl určité dílčí rozpory ve výpovědích žalovaného a svědka [jméno FO], kteřížto na straně jedné shodně zdůrazňovali, že jde o „samočistící stroj“, na straně druhé nutnost dílčího čištění připustili (viz svědecká výpověď [jméno FO]: „vyorávač je myslím samočistící, stačí jej omýt vapkou“). Pro rozhodnutí soudu je nicméně podstatné, že tvrzení žalobce o tom, že dostal výslovný pokyn připojit se k čištění vyorávače brambor, není podporováno žádným relevantním důkazem, neboť jej v posledku žalobce – přesvědčivě – nepotvrdil ani ve své účastnické výpovědi (v této souvislosti je vhodné zdůraznit, že soud účastnickou výpověď hodnotil ve spojení s obsahem shora odkazovaného podaného vysvětlení, ve kterém se žalobce vskutku o žádném pokynu žalovaného nezmiňuje).

14. Soud proto – jde-li o průběh děje bezprostředně předcházející vzniku škody na zdraví žalobce – učinil skutkový závěr, že žalobce přistoupil k čištění vyorávače brambor z vlastní iniciativy; soud ovšem, a to je pro meritorní rozhodnutí dané věci klíčové, dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce mohl legitimně považovat jednání žalovaného (ve spojení s jednáním svědka [jméno FO]) za implicitní pokyn k provádění čištění předmětného stroje. Soud v této souvislosti připomíná, že svědek [jméno FO] ve své výpovědi jasně uvedl: „Šéf nejprve očišťoval stroj olejovým sprejem, očišťoval to z jedné strany, pak jsem mu řekl, že z druhé strany to očistím já“, přičemž dále uvedl, že stroj čistili spolu se žalovaným za běhu. Prizmatem citované svědecké výpovědi, kterou ostatně sám žalovaný nepřímo potvrdil ve své účastnické výpovědi, má soud za to, že žalobce se mohl důvodně domnívat, že žalovaný vydal (nevýslovný či konkludentní) pokyn provést údržbu – vyčištění – předmětného stroje, a to za situace, kdy byl tento stroj již v chodu (tedy provést ji za běhu).

15. Druhou spornou – a pro věc relevantní – okolnost, představuje otázka, zda byl žalobce řádně proškolen v oblasti BOZP. Soud má v tomto ohledu za prokázané, že u žalovaného probíhala zákonem požadovaná pravidelná školení BOZP, neboť tuto skutečnost potvrdil nejen svědek [jméno FO] (jenž by v tomto směru mohl být považován za nikoliv nestranného) a svědek [jméno FO], ale taktéž – žalobcem výslovně k opačnému skutkovému tvrzení – označený svědek [jméno FO] (srov. č. l. 69).

16. Za prokázané současně soud nemá tvrzení žalovaného, že žalobce byl zvláště školen i na předmětný vyorávač brambor. Jakkoli žalovaná strana předložila listinné důkazy, které mají toto tvrzení prokazovat (a jakkoli to v zásadě nevyloučil ani žádný ze slyšených svědků), soud dospěl k závěru, že zvláštní proškolování na inkriminované zařízení není příliš pravděpodobné. Soud k přijatému závěru vedly následující skutečnosti: 1. žalobce uzavíral pracovní smlouvu na pracovní pozici, v jejímž rámci není možno počítat s nutností být zvláště proškolen na vyorávač brambor (viz výše), 2. přestože žádný ze svědků nevyloučil, že školení zahrnovalo proškolení na daný vyorávač brambor (srov. č. l. 61 a 69 verte), žádný z nich ani přesvědčivě netvrdil, že by školení skutečně (s jistotou) zahrnovalo i tuto tématiku, 3. je zjevné, že školení neprobíhalo způsobem reflektovaným v předložených listinách (viz mj. žalobcem poukazovaný rozpor v ověřování proškolovaných znalostí), a 4. soud nemohl zcela přehlížet žalobcem namítanou skutečnost, že dokument k vyorávači brambor je o tři měsíce mladší, než dokument, podle kterého byl žalobce na tento stroj zacvičen (srov. č. l. 24 a 33 připojeného trestního spisu v přílohové obálce na č. l. 41).

17. Přes skutečnosti uvedené v předchozím odstavci má soud za prokázané, že zaměstnanci žalovaného, a tedy i žalobce, byli svědkem [jméno FO] proškolováni – obecně – přinejmenším v tom smyslu, že není v souladu se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví vkládat cokoliv do rotujících zařízení (v tom se shodli svědci [jméno FO] a [jméno FO]).

18. Z hlediska následků inkriminovaného úrazu má soud za prokázané, že žalobce utrpěl „pohmoždění levé nedominantní horní končetiny s následným odúmrtím tkáně. Jednalo se o dolní část paže, předloktí s tržně zhmožděnou ránou zevní strany 3 cm a ruky s kožními oděrkami hřbetu (…) I přes absolvovanou rehabilitaci přetrvávala omezená hybnost v lokti a brnění 4. a 5. prstu levé ruky. EMG vyšetření prokázalo poranění loketního nervu v úrovni předloktí a středového nervu v úrovni ruky“ (viz str. 11 znaleckého posudku ve svazku listin na č. l. 7). Tento závěr vyplývá jak z předloženého znaleckého posudku, vypracovaného v řízení vyslýchanou znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], tak z žalobcem předložených lékařských zpráv, o které se tento znalecký posudek skutkově opírá. Znalkyně přitom vyšla z předpokladu, že utrpěný úraz je úrazem pracovním, pročež ohodnotila žalobcem utrpěnou bolest ve výši 169 bodů (při částce 250 Kč za jeden bod).

19. K námitkám žalovaného, jenž učinil sporným ohodnocené bolestné v rozsahu 70 bodů, se soud zabýval otázkou, zda sporná zranění jsou v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem. Jakkoli znalkyně v rámci svého výslechu připustila, že nedokáže posoudit, zda rozporovaná poškození byla v příčinné souvislosti s předmětným úrazem (srov. č. l. 85 verte), soud se v posledku přiklonil k závěru, že rovněž tato rozporovaná zranění jsou v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, k němuž došlo dne [datum]. Soud přitom zohlednil skutečnost, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce před inkriminovaným úrazem utrpěl nějaké poranění, které by mohlo způsobit poranění loketního nervu v úrovni předloktí a poranění středního nervu v úrovni ruky a zápěstí. Nic takového ostatně netvrdil ani žalovaný (a to nejen v koncentrační lhůtě, ani později). Soud konečně měl na zřeteli, že v kontextu tvrzení účastníků řízení nebylo v zásadě možno případné pochybnosti o příčinné souvislosti mezi předmětným úrazem a těmito spornými zraněními odstranit znalecky, nehledě na skutečnost, že případný znalecký posudek by si zjevně vyžádal vyšší náklady, než představuje sporné bolestné (ve výši 17 500 Kč). Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem bolest, jež je stanovena ve výši 169 bodů.

20. Soud má konečně za prokázané, že žalobce v důsledku utrpěného úrazu potřeboval asistenci jiné osoby, a to po dobu celkem [hodnota] dnů. K tomuto závěru soud dospěl na základě svědecké výpovědi [jméno FO] (srov. č. l. 69 verte) ve spojení se stanoviskem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], jež v rámci svého výslechu vyjádřila přesvědčení, že po uvedenou dobu mohl žalobce vskutku potřebovat asistenci jiné osoby (srov. č. l. 85 verte). Na rozdíl od tvrzení žalobce má ovšem soud za to, že žalobce vyžadoval tuto asistenci (toliko) po dobu čtyř hodin denně; soud k tomuto závěru dospěl v rámci hodnocení svědecké výpovědi [jméno FO], jež je životní partnerkou žalobce. Stanovisko svědkyně je tak zjevně velmi subjektivní (a nikoliv nepodjaté), svědkyně navíc poněkud nepřesvědčivě tvrdila, že se o žalobce musela starat po dobu 6-8 měsíců, přestože ze stanoviska znalkyně je možno dovodit, že intenzivní péče (a to při zohlednění skutečnosti, že nutnost diskutované péče je ve svém důsledku velmi subjektivní) musela žalobci poskytovat maximálně do [datum] (což zhruba koresponduje s žalobcem tvrzenou dobou 66 dnů). Pakliže proto svědkyně ve své výpovědi uvedla, že se žalobci musela věnovat asi šest hodin denně (přičemž současně uvedla, že se ve stejné době věnovala svému šestiletému dítěti maximálně dvě hodiny denně), došel soud k závěru, že reálně poskytovaná péče musela dosahovat zhruba čtyř hodin denně. Soud proto učinil skutkový závěr, že v příčinné souvislosti s inkriminovaným úrazem musela být žalobci poskytována ošetřovatelská péče v rozsahu čtyř hodin denně po dobu 66 dnů.

21. V souvislosti s posledně zaznamenanými skutečnostmi je vhodné na tomto místě rovněž zaznamenat, že soud nedoplnil dokazování o žalobcem navrhovaný revizní znalecký posudek pro stanovení bolestného (viz výše), ale ani o znalecký posudek, který by se zabýval otázkou nutné péče. Soud totiž dospěl k závěru, že v daném případě jde o skutkovou otázku, k jejímuž vyřešení není třeba odborných znalostí (srov. ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. a contrario), přičemž k tomuto závěru dospěl soud mj. i na základě výpovědi znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], jež na dotazy směřující k problematice nutné péče opakovaně zdůrazňovala subjektivní rovinu dané otázky. Soud proto nedoplnil dokazování ani o revizní znalecký posudek, který by stanovil bodové ohodnocení žalobcem utrpěné bolesti, ani o (nový) znalecký posudek, jenž by se zabýval otázkou rozsahu nezbytné péče, která musela být žalobci poskytována v příčinné souvislosti s předmětným úrazem. Právní hodnocení věci a stručné shrnutí důvodů rozhodnutí 22. Na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu posouzení věci.

23. Žalovaný jakožto zaměstnavatel žalobce mu odpovídá podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle čtvrtého odstavce téhož paragrafu je přitom zaměstnavatel povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

24. Podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce se zaměstnavatel zcela zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, prokáže-li, že vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání přitom není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

25. Soud na základě shora rekapitulovaného dokazování dospěl k závěru, že žalobce utrpěl předmětný úraz při plnění pracovních úkolů (jak požaduje žalovaným dovolávané ustanovení § 271k odst. 1 zákoníku práce), neboť je zjevné, že žalovaný byl v daném místě a čase na pokyn svého zaměstnavatele, respektive byl připraven na jeho další pokyny (srov. ustanovením § 271 odst. 1 výslovně odkazované ustanovení § 274 odst. 1 zákoníku práce).

26. Podle mínění soudu je tak zjevné, že inkriminovaný úraz je úrazem pracovním, když postačí uvést, že opačná interpretace (dovozovaná svědkem [jméno FO]), podle které žalobce v daný okamžik ještě nezapočal práci pro zaměstnavatele, je podle soudu nejen nesprávná, ale v obecné rovině umožňující zcela absurdní důsledky.

27. Za této procesní situace aplikoval soud shora citované ustanovení § 269 odst. 1 a 4 zákoníku práce, zakotvující tzv. objektivní odpovědnost žalovaného, tedy odpovědnost, u které se nezkoumá případné zavinění žalovaného.

28. Soud současně dospěl k závěru, že žalobce svým jednání sice striktně vzato zaviněně neporušil žádný konkrétní právní (nebo ostatní) předpis anebo – konkrétní – pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [ve smyslu ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], nicméně že jeho jednání je nutno kvalifikovat jako lehkomyslné ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem přitom soud dospěl k závěru, že žalovaný svým zaviněným jednání přispěl ke vzniku škody v rozsahu jedné poloviny, a proto se v tomto rozsahu žalovaný své odpovědnosti zprostil (srov. ustanovení § 270 odst. 3 a 4 zákoníku práce).

29. V návaznosti na tento přijatý závěr se musel soud dále zabývat oprávněností žalobcem uplatněných nároků.

30. Jde-li o požadavky na náhradu cestovních výloh, vynaložených v souvislosti s nutným ošetřováním žalobce, postačí uvést, že tento nárok vyplývá z ustanovení § 271d zákoníku práce, přičemž žalovaný výši uplatněné náhrady v celkové výši 7 052 Kč nikterak nerozporoval. Pod náklady, které by měl žalovaný žalobci nahradit soud dále podřadil rovněž náklady na vypracování znaleckého posudku ke stanovení výše bolestného ve výši 8 000 Kč (v případě pochybností by pak bylo možno posoudit tento nárok žalobce jako příslušenství jeho pohledávky v tom smyslu, že jde o náklad spojený s uplatněním pohledávky, neboť žalobce potřeboval ohodnotit náhradu za utrpěnou bolest – viz dále).

31. Soud rovněž shledal důvodným požadavek žalobce, aby mu byla přiznána náhrada za bolest. Náhrada za bolest se přitom podle ustanovení § 271c zákoníku práce poskytuje jednorázově, a to ve výši podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přičemž soud považuje ocenění bolestného ve výši 45 250 Kč za řádně odůvodněné, neboť znalkyně srozumitelně vysvětlila, jak dospěla k celkovému ohodnocení náhrady za bolest ve výši 169 bodů; současně je zjevné, že znalkyní oceněné bolestné nepřesahuje výši bolestného, předvídanou odkazovaným ustanovením § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

32. Z výše uvedených důvodů pak soud považoval za důvodný i požadavek žalobce, aby mu byla přiznána náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s nutnou péčí, kterou mu poskytovala jeho životní partnerka. Soud má za to, že rovněž tento nárok vychází z ustanovení § 271d zákoníku práce, přičemž v souladu s dříve avizovaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 soud dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada za čtyři hodiny denně po dobu 66 dnů, a to podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném do 31. 12. 2022, tedy ve výši 135 Kč za jednu hodinu péče, tedy náhrada v celkové výši 34 320 Kč.

33. Pro úplnost soud na tomto místě (žalovanému případně na vysvětlenou) uvádí, že poučení, které se žalobci dostalo při přípravném jednání (a ve kterém byl výslovný odkaz na výše uvedené rozhodnutí velkého senátu), bylo poučení, které se vztahovalo na situaci, kdy žalobce požadoval náhradu v celkové výši 205 920 Kč za tzv. čtyřiadvacetihodinovou službu. Poté, co žalobce vzal žalobu částečně zpět, tak původní poučení ztratilo svůj původní smyslu, pročež není bez dalšího podstatné, že žalobce v koncentrační lhůtě poskytnutou péči dále nespecifikoval.

34. Je tak možno uzavřít, že v souvislosti s předmětným pracovním úrazem žalobce se pojí celkové – důvodné – náhrady v celkové výši 91 622 Kč, kteréžto však bylo nutno žalobci přiznat toliko v poloviční výši, neboť to byl žalobce, kdo svým jednáním přispěl ke vzniku předmětného pracovního úrazu. Soud proto druhým výrokem tohoto rozsudku přiznal žalobci vůči žalovanému právo na zaplacení částky 45 811 Kč, a ve zbývajícím rozsahu žalobu třetím výrokem tohoto rozsudku zamítl.

35. Závěrem soud vyjadřuje přesvědčení, že meritorní rozhodnutí maximálním možným způsobem odráží skutečnost, že žalobce bezpochyby utrpěl pracovní úraz, nicméně že se na vzniku tohoto pracovního úrazu značnou měrou sám spolupodílel. Náklady řízení 36. O náhradě nákladů (účastníků) řízení rozhodl soud čtvrtým výrokem rozsudku podle ustanovení § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů. Soud přitom měl na zřeteli na straně jedné skutečnost, že žalovaný byl – čistě matematicky vzato – ve věci (výrazně) úspěšnější, ale na straně druhé fakt, že žalovaný po celou dobu řízení zcela popíral nárok žalobce. Současně platí, že částečný neúspěch žalobce představuje důsledek úvahy soudu, na základě které nepovažoval za důvodný celý zbývající nárok na náhradu nákladů vynaložených na nutnou péči, jinými slovy důsledek postupu soudu, jenž rozhodl o podstatné části nároku na základě vlastní úvahy ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Při zohlednění všech uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že práva o oprávněné zájmy obou stran bude nejlépe odrážet nákladový výrok, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

37. Pro úplnost je vhodné uvést, že soud vědomě neučinil součástí tohoto (vyhlášeného) rozsudku výroky o nákladech státu, neboť rigorózně vzato ke dni vyhlášení rozsudku státu ještě žádné náklady nevznikly. Soud o nákladech státu proto rozhodne samostatným (doplňujícím) usnesením, a to striktně podle východisek uvedených v předchozím odstavci.

Poučení

Stručná rekapitulace žaloby, vyjádření žalovaného a průběhu řízení Dokazování a skutková zjištění Právní hodnocení věci a stručné shrnutí důvodů rozhodnutí Náklady řízení Poučení: