10 C 193/2025 - 36

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o uveřejnění odpovědi dle tiskového zákona takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal na zpravodajském portálu Seznamzpravy.cz uveřejnit odpověď tohoto znění: „Odpověď pana [jméno FO]: [jméno FO] uvádí na pravou míru tvrzení publikovaná v článku, ve kterém chybí podstatné skutečnosti, jež by čtenářům umožnily vytvořit si vyváženější a objektivnější obraz o povaze a rozsahu jeho profesního zapojení do činnosti společnosti [právnická osoba]. V článku je uvedeno, že pan [jméno FO] sám investoval do dluhopisů společnosti [právnická osoba]. částku půl milionu korun – tato informace je však uvedena bez zásadního kontextu, který byl výslovně sdělený v jeho písemném vyjádření, neboť z této investice se mu dosud nevrátila žádná finanční částka. Bez tohoto doplnění je sdělení neúplné a může vyznívat zavádějícím způsobem. Rovněž není zmíněno, že mu ze strany společnosti [právnická osoba]. nebyla dosud vyplacena sjednaná odměna za rok 2023, což představuje klíčovou skutečnost pro hodnocení jeho celkového vztahu ke společnosti.“ se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhal po žalované uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona. Tvrdil, že žalovaná uveřejnila dne [datum] ve svém internetovém zpravodajství článek s názvem „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“, který obsahoval neúplná, nepřesná a zavádějící skutková tvrzení, která se dotýkají profesní cti, dobré pověsti, vážnosti a důstojnosti žalobce. Žalobce se proto obrátil na žalovanou se žádostí o uveřejnění odpovědi, které nebylo vyhověno.

2. Žalobce se tedy domáhal po žalované uveřejnění odpovědí v navrhovaném znění podle ustanovení § 14 tiskového zákona.

3. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobce neuznala. Uvedla, že se na ni povinnost uveřejnění odpovědi stanovená tiskovým zákonem nevztahuje, neboť není vydavatelem periodického tisku. Dále uvedla, že v napadeném obsahu článku uvedla objektivní a veřejně dostupné informace, z nichž plyne i žalobcem požadované doplnění.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 115a o.s.ř., kdy oba účastníci s tímto postupem na jednání soudu konaném dne [datum] výslovně souhlasili.

6. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

8. Dne [datum] byl na serveru www.seznamzpravy.cz uveřejněn článek s nadpisem „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“, který mimo jiné obsahoval následující výroky: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalobce]. Jeho dřívějším působištěm byla skupina [Anonymizováno][Anonymizováno] "[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][právnická osoba]. V [Anonymizováno] byl mimo jiné členem investičního výboru fondu kvalifikovaných investorů. Podobně jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] vydal i [Anonymizováno] velké množství dluhopisů a následně zkrachoval. Kauzou [Anonymizováno] se v současnosti zabývá i policie. „V [Anonymizováno] jsem na začátku působil napůl jako obchodník a napůl jako provozní podpora obchodního ředitele při otevírání nových poboček v Brně, Olomouci, Bratislavě a Londýně. Poté naplno jako obchodník v pobočce v Praze. O problémech jsem se dozvěděl až na přelomu prosince 2022 a ledna 2023, stejně jako klienti. Do té doby tomu nic nenasvědčovalo,“ sdělil redakci [jméno FO]. „Přestal jsem cokoliv nabízet a prodávat, dál jsem ale komunikoval s klienty a řešil s nimi danou situaci. Sám jsem do dluhopisů [Anonymizováno] investoval půl milionu korun,“ doplnil [jméno FO] … Poté, co se redakce začala zajímat o dřívější působiště obchodníků z [právnická osoba], upravili [Jméno žalobce] i [jméno FO] své profily na profesní sociální síti LinkedIn. [jméno FO] vymazal informace o svém působení v [Anonymizováno], [jméno FO] udělal to samé ohledně [Anonymizováno]. „Informaci z LinkedIn jsem smazal po uveřejnění prvních článků. Nechci, aby moje předchozí negativní pracovní zkušenost byla jakkoliv spojována s [Anonymizováno], když to spolu nijak nesouvisí,“ uvedl [Jméno žalobce] (prokázáno citovaným článkem).

9. Dne [datum] zaslal žalobce žalované výzvu k uveřejnění odpovědi podle ust. § 10 tiskového zákona (prokázáno výzvou ze dne [datum], doručenkou). Žalovaná žádosti nevyhověla (prokázáno odpovědí žalované ze dne [datum]).

10. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).

12. Podle ustanovení § 3 písm. a) tiskového zákona jsou periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, podle písm. b) je vydavatelem fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk.

13. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

14. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

15. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

16. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí mít písemnou formu.

17. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tiskového zákona ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi.

18. Podle ustanovení § 12 odst. 3 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

19. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona odpověď je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "[Anonymizováno]", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi.

20. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi u soudu zaniká.

21. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal uveřejnění odpovědí podle ustanovení § 14 odst. 1 tiskového zákona v reakci na článek uveřejněný na internetových stránkách provozovaných žalovanou [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. Soud se tedy v prvé řadě zabýval otázkou, zda je vůbec možné proti žalované uplatnit v tomto případě právo na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, a dospěl k závěru, že nikoliv.

22. Tiskový zákon upravuje vybraná práva a povinnosti při vydávání periodického tisku vydávaného nebo šířeného na území České republiky. Vydavatel je pro účely tohoto zákona definován jako fyzická či právnická osoba, která vydává periodický tisk. Periodickým tiskem pak tiskový zákon rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.

23. Otázkou, zda lze provozovatele internetového zpravodajství podřadit pod pojem vydavatel periodického tisku, se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kde upozornil na úvodní ustanovení tiskového zákona, zabývající se vymezením pojmů vydavatele periodického tisku a jeho specifických povinností v souvislosti s vydávaným periodickým tiskem. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zcela jasně konstatuje, že: „Lze uzavřít, že ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především [Anonymizováno] [Anonymizováno] vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.“ 24. V určitém směru bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2257/18, na který odkazuje ve své žalobě i žalobce. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že by bylo ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod, nikoli. Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout. Ústavní soud uvedený závěr dovodil ze skutečnosti, že stěžejní je informace samotná, nikoliv nosič, na němž se nachází a prostřednictvím něhož je reprodukována. V případě internetového zpravodajství může být škodlivé jednání navíc daleko závažnější s ohledem na všeobecnou dostupnost a sledovanost internetu. Ústavní soud tedy uzavřel, že: „Žalovaná v řízení před obecnými soudy (obchodní společnost [právnická osoba]., viz sub 2) je vydavatelkou, která vydává periodický tisk, a tudíž jí svědčí i povinnosti stanovené v § 10 a 11 tiskového zákona. Byť uvedená ustanovení hovoří výslovně o periodickém tisku (míněno ve smyslu tiskového zákona), nelze pominout, že v daném případě tento tisk měl a má svou internetovou mutaci. Dle Ústavního soudu je třeba vztáhnout uvedené povinnosti per analogiam i na ni; nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod. Podstatné přitom je, že se tak děje za situace, kdy obecné soudy mají povinnost vyřešit střet dvou ústavně zaručených základních práv, resp. svobod - svobody tisku ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně jedné, a již zmíněného práva na lidskou důstojnost, čest a příp. ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé. Ustanovení § 10 a 11 tiskového zákona se použije přiměřeně, a to takovým způsobem, aby případným soudním rozhodnutím uložená povinnost reflektovala specifika tzv. nových médií, jak byla výše popsána“.

25. Na druhou stranu však Ústavní soud v tomto svém nálezu jednoznačně uvedl, že „postup na základě extenzivního výkladu § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona možný není, neboť tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství, jak ostatně přiléhavě upozornil ve svém vyjádření městský soud (viz sub 19).“ 26. S přihlédnutím k výše uvedenému a ke všem okolnostem projednávané věci soud dospěl k závěru, že se proti žalované v projednávané věci nelze domáhat uložení povinnosti podle tiskového zákona. Již z uvedených úvodních ustanovení tiskového zákona je zřejmé, že žalovaná nesplňuje požadovaná kritéria subjektu, na který by měly dopadat povinnosti dle tiskového zákona. Extenzivní výklad úvodních ustanovení tiskového zákona pak nepřipustil ani Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud. Pokud jde o analogický výklad, který byl Ústavním soudem zmíněn v citovaném nálezu, ani ten nelze v tomto konkrétním případě aplikovat, zejména z důvodu, že žalovaná není vydavatelem žádného periodického tisku. Její internetové zpravodajství tak nemůže být mutací periodického tisku tak, což je dle citovaného nálezu Ústavního soudu podmínkou pro modifikaci povinnosti vydavatele periodického tisku (viz bod 56. nálezu).

27. Kromě uvedeného nález Ústavního soudu směřuje výlučně na situace, kdy neexistuje žádný právní institut, který by poskytoval ochranu před nezákonným zásahem ze strany médií, v tomto případě však měl žalobce možnost domáhat se ochrany proti údajným nezákonným zásahům do jeho pověsti prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. I Ústavní soud konstatoval, že institut práva na odpověď může plnit obdobnou funkci jako institut ochrany osobnosti, konkrétně může plnit obdobnou funkci informační, není však zpravidla s to odčinit veškerou vzniklou újmu, resp. jí předejít. Jinak řečeno uplatněním institutu odpovědi podle tiskového zákona lze požadovat méně než institutem ochrany osobnosti. Žaloba o odpověď podle tiskového zákona je tedy plně nahraditelná žalobou o ochranu osobnosti. Nález Ústavního soudu tak není na projednávanou věc aplikovatelný.

28. Obecně lze konstatovat, že institut práva na odpověď dle tiskového zákona je svázán řadou přísných formalit se závažnými následky jejich nesplnění nebo nedodržení. Přísné formální požadavky se váží jednak na čas, kdy lhůty pro uplatnění žádosti u vydavatele a pak u soudu jsou relativně velmi krátké a především pak prekluzivní (§ 12 odst. 3 a § 14 odst. 2 tiskového zákona), a jednak na obsah a formu žádosti a znění odpovědi (§ 10, § 12 odst. 1, 2 a § 13 tiskového zákona). Formální požadavky kladené na obsah žádosti o odpověď a na znění odpovědi nejsou samoúčelné. Souvisí s tím, že zákon ukládá vydavateli vyhovět důvodné žádosti zásadně do 8 dnů ode dne doručení žádosti (§ 13 odst. 2 tiskového zákona) a svazuje tak žádost a znění odpovědi formalitami umožňujícími vydavateli efektivní a přitom rychlou kontrolu důvodnosti žádosti. Prvek formálnosti je tak imanentní podstatou předmětného prostředku. Je tomu tak také proto, že nárok na uveřejnění odpovědi nelze uplatnit vůči komukoli, nýbrž pouze proti vymezenému okruhu osob, vydavatelů periodického tisku, u kterých je předpoklad určité odbornosti, znalosti mediálního prostředí a příslušných zákonných povinností.

29. I s ohledem na výše uvedené je zjevné, že povinnost uveřejnit odpověď dle tiskového zákona nelze uložit jakémukoliv subjektu bez patřičného zákonného podkladu a rozšiřovat tak okruh povinných subjektů na všechny provozovatele internetových stránek, neboť při takovém výkladu by se tato povinnost musela nutně dotýkat všech těchto provozovatelů. Vzhledem k výše uvedeným formálním požadavkům a při respektování smyslu samotného institutu práva na odpověď soud považuje plošnou aplikaci této povinnosti na tyto subjekty za nepřiměřeně extenzívní (srov. rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], dovolání (sp.zn. [spisová značka]) i ústavní stížnost (sp.zn. III. ÚS 1958/24) podané ve věci byly odmítnuty.

30. V každém případně pak žaloba nemůže být důvodná již z důvodu špatné koncipace požadovaných odpovědí.

31. Podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného sdělení, tak aby sama uvedla dotčená skutková tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnila nebo zpřesnila. Tato okolnost v zásadně problematizuje možnost, aby předmětné žalobě na uveřejnění odpovědi bylo v uplatněném znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]).

32. Bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

33. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

34. Podmínkou kladenou na navrhovatele odpovědi podle tiskového zákona je, aby odpověď byly přiměřená obsahu uveřejněného tvrzení, tj. aby nepřiměřeně delším navrhovaným textem nereagovala na text relativně kratší. Dotčená osoba však může požadovat uveřejnění odpovědi výrazně kratší, než jaký byl rozsah uveřejněného difamujícího tvrzení (a to bez ohledu na důvody, které dotčenou osobu k takovému zúžení jejího práva vedly). Je současně na dotčené osobě, zda bude reagovat na všechna uveřejněná difamující tvrzení, nebo jen na jejich část (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007).

35. Těmto požadavkům však žalobce zcela nevyhověl.

36. Z textu požadované odpovědi plyne, že žalobce napadá pouze tvrzení, že „pan [jméno FO] sám investoval do dluhopisů společnosti [právnická osoba]. částku půl milionu korun“, kdy soud připomíná, že musí být z textu odpovědi patrno, která tvrzení která jsou napadána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2022, sp.zn. 25 Cdo 1990/2020 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2612/2006). Má za to, že napadené tvrzení je zavádějící, neboť žalobce byl jedním z poškozených, nikoli pachatelem. Toto však z napadeného tvrzení a ostatně ani z celého článku nijak neplyne, článek sám pro žalobce není nijak zasahující, jedná se převážně o citace sdělení žalobce, o jeho vyjádření, pokud tedy žalobce nechtěl, aby byla informace o jeho investování uveřejněna, neměl ji novinářům sdělovat. Žalovaná zejména neuvádí ničeho o tom, že by žalobce měl na své investici do výše zmíněných dluhopisů jakkoli vydělat.

37. Co se týče požadovaného doplnění, že žalobci ze strany společnosti [právnická osoba]. nebyla vyplacena sjednaná odměna za rok 2023, toto je již zcela mimo rámec napadeného tvrzení i mimo rámec obsahu článku.

38. Žalobce, jak sám uvádí přímo v textu odpovědi, svou odpovědí usiluje o uvedení na pravou míru nikoli napadaného tvrzení, ale dojmu (možného domnění čtenáře) z článku jako celku („jež by čtenářům umožnily vytvořit si vyváženější a objektivnější obraz“), což však při uplatnění institutu odpovědi dle tiskového zákona není přípustné. Pokud chtěl žalobce napadat celkové vyznění článku, bylo na místě podat žalobu o ochranu osobnosti, institut odpovědi podle tiskového zákona nebyl zvolen vhodně.

39. Lze tedy uzavřít, že institut odpovědi podle tiskového zákona se na žalovanou jako vydavatele výlučně internetového zpravodajství nevztahuje, současně požadovaná odpověď zcela nesplňuje podmínky kladené na ni tiskovým zákonem, napadené tvrzení není způsobilé zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť se jedná o jeho citaci. Žalobcem navrhovaná odpověď je tak v rozporu s pojetím institutu odpovědi dle tiskového zákona.

40. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající ve 2 náhradách nezastoupeného účastníka po 300 Kč podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 7.10.2025, které byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

Poučení