10 C 197/2024 - 209

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zrušení výživného ke zletilému dítěti a o vzájemném návrhu na zvýšení výživného takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba na zrušení povinnosti žalobce platit výživné žalovanému od 1. 10. 2024.

II. Žalobce je povinen platit žalovanému výživné od 24. 4. 2022 do 31. 5. 2022 ve výši 6 100 Kč, dále od 1. 7. 2024 ve výši 7 000 Kč měsíčně splatných do každého 20. dne v měsíci předem k rukám žalovaného. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 18. 2. 2014 o výši výživného.

III. Zamítá se protinávrh žalovaného na zvýšení výživného o 900 Kč za období od 24. 4. 2022 do 31. 5. 2022 a na zvýšení výživného o 1 500 Kč od 1. 6. 2022 do 30. 6. 2024.

IV. Dlužné výživné za období od 24. 4. 2022 do 31. 5. 2022 a za období od 1. 7. 2024 do 30. 6. 2025 ve výši 18 740 Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti, a to ve výši 29 685 Kč.

VI. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám právní zástupkyně žalobce 34 % nákladů řízení o zvýšení výživného ve výši 9 570 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl zpočátku jen nárok žalobce dle žaloby podané 18. 10. 2024 na zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči žalovanému (jeho synovi), když výše výživného byla naposledy stanovená rozsudkem zdejšího soudu z 18. 2. 2014, č. j. [spisová značka] na částku 5 500 měsíčně. Žalobce vylíčil, že žalovaný s ním od rozvodu manželství žalobce a matky žalovaného (právní moc rozsudku k 12. 11. 2012) téměř nekomunikuje, neinformoval jej o výběru střední školy, o průběhu středoškolských studiích a jeho výsledcích, o ne-/úspěšném zakončení studia maturitou v řádném termínu června 2020 (až po 4 letech se žalobce dozvěděl, že žalovaný odmaturoval v opravném zářijovém termínu 2020). Žalovaný jej také neinformoval přes opakované žádosti o tom, zda po maturitě pokračuje na jiné škole, teprve v únoru 2021 zaslal žalobci potvrzení o studiu na [právnická osoba] (obor [Anonymizováno]), avšak šlo o potvrzení ze září 2020, přitom v té době již žalovaný tuto školu nestudoval, což před žalobcem tajil. Žalobce se o ukončení zmíněného studia dozvěděl v únoru 2021, pozastavil – o čemž informoval žalovaného – placení výživného po lednu 2021. Žalovaný s žalobcem dalších 8 měsíců nekomunikoval, žalobci dodnes není známo, zda žalovaný byl v době od 22. 1. 2021 do 30. 9. 2021 výdělečně činný nebo např. evidovaný na úřadu práce, příp. zda se připravoval na budoucí povolání. Až v říjnu 2021 zaslal žalovaný žalobci potvrzení o studiu jiné školy ([adresa] – bakalářské studium v oboru Humanitní studia) a později žalobce informoval, že ho předchozí studium nebavilo. Žalobce znovu od října 2021 začal platit výživné, stejně tak v akademickém roce 2022/2023 a 2023/2024 (kdy žalovaný byl ve třetím ročníku). Poslední potvrzení o studiu předložil žalovaný žalobci až po žádosti žalobce, a to 27. 6. 2024, o tom, že je studentem v době od 1. 10. 2023 do 30. 9. 2024, avšak žalovaný ke dni sepsání žaloby 15. 10. 2024 nemá informace, zda žalovaný studium úspěšně dokončil, zda není výdělečně činný či evidován na úřadu práce. Žalobci je známo jen to, že žalovaný působí jako zastupitel města [adresa]. Zatajování skutečností o přípravě žalovaného na jeho budoucí povolání či o ukončování studia, pozdní předkládání potvrzení o studiu či jeho ukončení považuje žalobce za projev nedobrých mravů. Krom toho se žalobce dozvěděl v červnu 2024 od známých, že žalovaný si změnil příjmení získané (zjevně typicky v průběhu manželství rodičů) po žalobci jako otci na příjmení „Buriánek“, o čemž žalobce neinformoval, nevysvětlil mu důvod, a žalobce to považuje za projev neúcty ke své osobě. Oproti uvedenému žalobce zdůraznil, že svou vyživovací povinnost vůči žalobci vždy řádně plnil a dle svých finančních možností i přispíval na koupi např. značkového oblečení, obuvi, několika mobilních telefonů, notebooků, nákupu kompletního nábytku do jeho dětského pokoje v domě jeho trvalého bydliště.

2. Žalovaný ve vyjádření z 14. 11. 2024 nesouhlasil se zrušením vyživovací povinnosti. Prodloužení studia o 1 semestr nepovažuje za nadstandardní záležitost. Připustil své opomenutí s dodáním potvrzení o studiu v letním semestru roku 2023/2024 žalobci až 27. 6. 2024. Na následující akad. rok dodal žalobci potvrzení již 21. 10. 2024. Nepovažuje za rozhodné, že jeden maturitní předmět, z něhož maturitní zkoušku nesplnil o jeden bod, dokončoval v opravném termínu. Označil za nepravdivé, že by se žalobce o výsledku maturity žalovaného dozvěděl až po 4 letech. Připustil, že mu nevyhovovalo studium vyšší odborné školy, kterého proto v lednu 2021 zanechal (dále též údajně z důvodu koronavirové pandemie). V období od ledna 2021 do září 2021 ale pracoval v trvalém pracovním poměru v sociálních službách v kavárně, o čemž žalobce osobně informoval a domluvili se na přerušení výplaty výživného; tvrzení žalobce o tom, že nevěděl, co žalovaný v daném období udělá, je tak nepravdivé, ostatně žalobce žalovaného několikrát zaměstnání sám osobně navštívil. Za hlavní důvod prodloužení studia na univerzitě o jeden semestr (vztaženo k letnímu semestru 2024) označil žalovaný zdravotní problémy, kdy v řádném termínu nezvládl složit jednu ze zkoušek a odevzdat bakalářskou práci. K datu vyjádření 14. 11. 2024 prezentoval žalovaný, že do konce listopadu 2024 odevzdá závěrečnou bakalářskou práci a na konce zimního semestru akademického roku 2024/2025 jej čekají závěreční státní zkoušky, poté přijímací zkoušky na magisterské studium. Žalovaný má různé brigády, jediným trvalým příjmem je od podzimu 2022 odměna za funkci zastupitele města [adresa] v maximálním rozmezí 1 800 – 2 500 Kč měsíčně. Z výdělku z brigád si žalovaný přispívá na školné, které musí hradit, dále prostředky využívá k cestám do zahraničí; na oboje mu přispívá též matka i babička. Žalovaný poukázal na to, že mu žalobce v červnu 2024 a v říjnu (posléze i nadále během řízení) nezaplatil a neplatí běžné výživné, byť se žalovaný po dodání potvrzení o studiu pokusil s žalobcem domluvit na obnově placení. Vzhledem k podané žalobě však žalovaný změnil názor a avizoval ve vyjádření ze 14. 11. 2024, že se bude placení výživného domáhat právními prostředky. Změna příjmení nesouvisí se vztahem žalovaného k žalobci, není dle žalovaného projevem neúcty žalobce. Žalovaný se tak rozhodl po zralé úvaze z důvodu, že se žalobce o něj několik měsíců nezajímá, účastníci mezi sebou nemají žádné osobní vztahy, které navíc zpřetrhaly urážky a lži ze strany žalobce. Dle žalovaného je dlouhodobě jediným zájmem žalobce ve vztahu k žalovanému pouze to, zda se žalovaný doposud soustavně připravuje na budoucí povolání a zda je tudíž žalobce povinen hradit výživné, jehož výše mu byla stanovena již před několika lety. Žalovaný se proto rozhodl přijmout příjmení po své matce, které užívala za svobodna (a v současné době znovu užívá).

3. Podle potvrzení mediátorky [tituly před jménem] [jméno FO], kterou soud ustanovil pro účastníkům nařízené první setkání s mediátorem, soud zjistil, že se účastníci zúčastnili takového setkání, avšak přes vysvětlení principů mediace nedošlo ani k samotné mediaci.

4. Poté žalobce setrval na požadavku na zrušení výživného, zmínil podání exekučního návrhu ze strany žalovaného na dlužné výživné (které mu žalobce avizoval doplatit v případě, že v předmětném řízení nebude výživné zrušeno). Zdůraznil, že žalovaný se nepřipravoval soustavně na budoucí povolání, jestliže od ledna 2021 do září 2021 pracoval v trvalém pracovním poměru po zanechání studia na vyšší odborné škole; tím ale prokázal, že je schopen se sám živit. Žalobce se přesto rozhodl žalovaného výživným podpořit a začal jej od října 2021 platit v domnění, že je to jeho povinnost, o které jej žalovaný přesvědčoval s tím, že trvá do 26 let a že žalovaný může kdykoliv ukončit školu a nastoupit na jinou; žalovaný má zato, že jej žalobce uvedl v omyl. Poté se žalobce rozhodl platit výživné do ukončení bakalářského studia žalovaného, což se mělo stát v červnu 2024, avšak nedošlo k tomu, o čemž žalovaný žalobce opět neinformoval, teprve 27. 6. 2024 mu poslal potvrzení o prodloužení studia do 30. 9. 2024. K návrhu na zrušení výživného přistoupil žalovaný s ohledem na to, že ani po 30. 9. 2024 jej žalovaný o výsledku bakalářského studia neinformoval. Jestliže z vyjádření žalovaného plyne, že má záměr do konce listopadu 2024 odevzdat bakalářskou práci a závěrečné státní zkoušky konat na konci zimního semestru, pak ale v dalším průběhu doby až do 12. 2. 2025 žalovaný žalobce opět neinformoval, zda má zkoušky za sebou. Nakonec došlo k dalšímu prodloužení studia. Žalobce tak nemá k synovu chování důvěru, neboť ten jej sám od sebe neinformuje o studiu, o oproti tomu si žalobce neustále musí vyžadovat potvrzení o studiu. Žalobce nepokládá za pravdivé, že by o žalovaného nejevil zájem, naopak ze strany žalovaného nebyla žádná snaha s žalobcem upřímně a rozumně komunikovat. Žalobce nereflektoval na argumentaci žalovaného o znemožnění řádného studia v důsledku problémů žalovaného s kolenem. Pokud žalovaný splnil své studijní povinnosti s výjimkou bakalářské práce, pak pro její vypracování nemusel pravidelně školu navštěvovat, navíc typ zdravotního problému nebránil duševní práci žalovaného. Ostatně se patrně byl schopen dostavit na jednání zastupitelstva města. Bakalářský program studia studuje poměrně dlouhou dobu, přitom v minulosti prokázal, že již je schopen sám se živit.

5. Žalovaný (při prvním jednání) považoval i roční prodloužení studia vysoké školy za nikoliv ojedinělé, poukazoval na problém s kolenem (již v březnu 2024 byla naplánovaná operace, následně odložena na podzim, avšak nedošlo k ní), který mu znemožňoval dojíždět pravidelně do školy v Praze; naopak nebylo myslitelné, aby se zraněním studium přerušil a šel pracovat. Posléze k tématu akceptovatelnosti nikoli záměrného, lehkovážného prodloužení studia ve vztahu k zachování vyživovací povinnosti poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 39/18, řešící téměř totožnou situaci. Okolnost v podobě placení školného (na které nepožadoval od žalovaného přispění) považuje žalovaný za doklad o tom, že studium nijak svévolně neprodlužuje. Zvažuje pokračování i v magisterském studiu. Ačkoliv v rámci předmětného řízení chtěl pouze zachovat stávající vyživovací povinnost, při postoji žalobce (který ostatně poukazoval na to, že si nebyl jistý tím, že by měl přestat plnit výživné, avšak neplní jej již od října 2024), i s ohledem na to, že od roku 2014 výživné zvýšit nepožadoval, nežádal o příspěvek na školné, pak nakonec vznesl vzájemný návrh na zvýšení výživného na částku 7 000 Kč měsíčně za období tří let zpětně, tj. (při konání jednání 24. 4. 2025, kdy byl vzájemný návrh přednesen za účasti žalobce) od 24. 2. 2022. Žalovaný nejprve v řízení avizoval, že musel hradit náklady na dojíždí a ubytování, posléze však svá tvrzení změnil – na ubytování po dobu studia nevynakládal žádné částky, do místa studia dojížděl autobusem.

6. Žalobce požadoval zamítnutí vzájemného návrhu na zvýšení výživného; i k tomuto protinávrhu argumentoval obdobným způsobem, jako ke svému nároku na zrušení výživného. Jde o nárok rozporný s dobrými mravy (zejm. neprokazování studia žalobci, absence aktivity žalovaného v tomto ohledu i přes žádosti žalovaného, změna příjmení – to vše oproti tomu, že žalobce v minulosti nebrojil proti tomu, že žalovaný nepokračoval v předchozím zdravotnickém vzdělání, a naopak žalovaného placením výživného podporoval a mínil tak činit při běžné době bakalářského studia). Vedle toho žalobce uvedl své výdělkové poměry (dle něj nekorespondující požadavku na výživné) za období od roku 2022 do současné doby, přičemž zde figurovala i evidence uchazeče o zaměstnání, avšak ani v takovou dobu žalobce výživné žalovanému nesnížil. Připustil, že od 1. 10. 2023 má příjem z pronájmu nebytového prostoru 3 500 Kč měsíčně (před zdaněním). Oproti tomu žalovaný zřejmě žije v Liberci ve společné domácnosti se svým přítelem, náklady bydlení tedy hradí s další osobou, podle přesvědčení žalobce pak žalovaný do místa studia pouze dojíždí; pracuje či nejméně pracoval jako obsluha v kavárnách. Přes tvrzené zdravotní omezení, které žalovanému mělo znemožňovat předpokládaný průběh studia v řádných termínech, byl schopen absolvovat zahraniční dovolené (o čemž žalobce připojil fotografie žalovaného na síti Facebook), což dokládá naopak absenci zdravotního omezení.

7. Žalovaný popřel tvrzení žalobce, že by aktuálně žil ve společné domácnosti s přítelem, rozhodně nemá žádný rodinně právní vztah s další osobou, která by mu byla povinna platit výživné. Za neudržitelný a odporující judikatuře označil žalovaný názor žalobce, že studiem vysoké školy v jiném oboru, než ve kterém se žalovaný vzdělával středoškolsky, si žalovaný neprohlubuje kvalifikaci. Prezentované příjmy žalobce jako řidiče kamionu označil žalovaný za podezřele nízké. Navíc žalobce není nemajetný – v dotčeném období prodal svůj pozemek v hodnotě 1 230 000 Kč. Oproti tomu žalovaný ve srovnání s většinou jiných studentů musel vyvinout vedle studia větší úsilí, aby si přivydělal na školné, aby vůbec mohl studovat.

8. K potencialitě svých příjmů žalobce vylíčil, že k ukončení pracovního poměru u zaměstnavatele [právnická osoba] v roce 2022 došlo po vzájemné dohodě ve zkušební době, kdy se žalobce nezapracoval tak, jak by si představoval na práci skladníka, nezorientoval se dostatečně ve skladu. V současném zaměstnání pracuje jako řidič vnitrostátní dopravy, denně se vrací domů, nemá cestovní náhrady. Pokud mu v určitých měsících podle přehledu jeho veškerých příjmů nebylo zaplaceno nájemné 3 500 Kč, bylo to z důvodu dohody mezi ním a nájemcem, z důvodu stavebních nedostatků a nezbytnosti provést rekonstrukce, výměnu elektroinstalace, opravu obkladů tak, aby nájemce mohl předmět nájmu užívat k účelu sjednanému; toto provedl na své náklady nájemce. Žalobce vylíčil, že je vyučen v potravinářském oboru, dlouhodobě provozoval řeznictví a uzenářství, poté a po poklesu tržeb si zvolil pozici řidiče kamionu i proto, aby mohl doplatit DPH z podnikání a vypořádat SJM s matkou žalovaného. V současné době však i s ohledem na věk a zhoršený zdravotní stav (tlak, zvýšené hodnoty cukru v krvi, nutnost velkých zásahů na chrupu) si žalobce již zvolil práci řidiče vnitrostátní dopravy. Má za to, že s ohledem na právě věk a zdravotní stav po něm nelze již požadovat, aby byl řidičem kamionu, poukazoval i na horší dostupnost zdravotní péče, vyjede-li do zahraničí, setkal se s tím, že kolega z kamionu měl přímo v kabině zdravotní komplikace. Má tedy za to, že nelze uvažovat, že by tuto práci vykonával a měl kupříkladu i tzv. diety, u nichž je navíc otázkou, do jaké míry je zohledňovat při stanovení výživného.

9. Žalovaný nepožadoval, aby žalobce prokazoval tvrzení o svém zdravotním stavu jako jednomu z důvodů pro to, že již nepracuje jako řidič kamionu.

10. Z provedeného dokazování zjistil soud následující skutkové okolnosti.

11. Z rozsudku zdejšího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 13. 9. 2011 bylo zjištěno, že soud jím schválil dohodu rodičů žalovaného (tehdy byl ve věku 11 let) mj. o tom, že žalobce se zavázal přispívat na výživu žalovaného (počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů, o níž soud zjistil z rozsudku taktéž zdejšího soudu č. j. [spisová značka], že nastala k 12. 11. 2012), částkou 4 000 Kč měsíčně. K zjištěným skutečnostem opatrovnický soud uvedl, že rodiče žalovaného s ním ještě žili ve společné domácnosti, byli ale již finančně odděleni. Čistý měsíční příjem matky žalovaného byl asi 18 000 Kč, žalobce pak 8 000 Kč, k tomu 20 000 Kč jako pobírané stravné. Žádný z rodičů neměl další vyživovací povinnost, u žalovaného nebyly dány žádné mimořádně, zvýšené výdaje. Posledním rozhodnutím o výživném ze strany žalobce vůči žalovanému byl rozsudek zdejšího soudu č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci 22. 3. 2014. Jím bylo výživné zvýšeno od 1. 6. 2013 na částku 5 500 Kč měsíčně, dále stanoveno dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2013 do 31. 1. 2014 ve výši 12 000 Kč. V posledním rozhodnutí o výživném opatrovnický soud v době, kdy žalovanému bylo 14 let, vycházel z toho, že čistý měsíční příjem matky žalovaného je 18 441 Kč, žalobce 12 078 Kč (tj. stoupl o 50 %), k čemuž pobírá cestovní náhrady ve výši asi 28 700 Kč (stoupla o 40 %, k ní však soud podotkl, že je třeba přihlížet k tomu, že takové náhrady jsou určeny k regeneraci pracovní síly otce v zahraničí, nicméně se dle soudní praxe k části těchto náhrad při stanovení výživného také přihlíží, neboť náhrady uspokojují životní potřeby žalobce, jenž je tak zvýhodněn oproti zaměstnancům, kteří takové náhrady nemají). Ani tehdy neměl žalovaný zvýšené výdaje (nad rámec pořizování brýlí). Soud zohlednil, že rodiče žalovaného nemají další vyživovací povinnost (podotkl, že v případě přechozího rozhodnutí mu nebyla další vyživovací povinnost známa, přičemž v posledním rozhodnutí přihlédl k tomu, že oběma rodičům další vyživovací povinnost v té době již ubyla).

12. Potvrzením [právnická osoba] ([Anonymizováno] soud zjistil, že žalovaný byl studentem uvedené školy od 17. 9. 2020 do 21. 1. 2021, kdy studia zanechal.

13. Potvrzením [právnická osoba]., sídlem [adresa] (dále příp. jen „Školy“) bylo prokázáno, že žalovaný byl (je) studentem Školy, a to v druhu studijního programu – bakalářské, s formou studia – prezenční, a to ve studijním programu Humanitní studia. Přitom ve dvou akademických letech 2023/2024 (tj. od 1. 10. 2023 do 30. 9. 2024), a dále 2024/2025 šlo vždy o 3. ročník studia. Dalším potvrzením Školy bylo zjištěno, že žalovaný se do uvedeného studia bakalářského studijního programu zapsal 1. 10. 2021, jejím studentem je aktuálně zapsán až do 30. 9. 2025; za dobu studia bylo uhrazeno školné ve výši celkem 191 000 Kč. Ve vztahu k plnění požadovaných studijních povinností žalovaného od 1. 3. 2024 doposud ze zprávy Školy vyplývá, že žalovaný v letním semestru akademického roku 2023/2024 stanovené studijní povinnosti splnil (s dále uvedeným časovým prodloužením doby jejich splnění), přičemž (a to v rozmezí od 14. 5. 2024 do 27. 9. 2024) složil zkoušky či získal zápočet (složil 3 běžné zkoušky, 1 započet splnil v opravném termínu 27. 9. 2024). Dne 8. 10. 2024 však podal žádost o prodloužení standartní doby studia akademický rok, která mu byla 14. 10. 2024 schválena, přičemž až k 27. 4. 2025 získal tedy zápočet za přípravu bakalářské práce, kterou odevzdal 28. 4. 2025. Podle obsahu emailové komunikace (ze dne 28. 11. 2024 a 27. 4. 2025) mezi žalovaným jako studentem a [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] coby vedoucím [Anonymizováno] uvedené Školy soud zjistil, že v listopadu 2024 vedoucí bakalářské práce žalovanému sděloval zjevně již druhé připomínky k jeho návrhu bakalářské práce, zmínil mj. že z důvodu časových není schopen projít celý text tak, aby žalovaný mohl zapracovat připomínky do 30. 11. 2024. Žalovanému bylo dáno za úkol, aby maximální možné míře zapracoval již dřívější i současné připomínky vedoucího práce, který v zkontrolované části práce oproti jaru 2024 shledal posun, a v případě nenalezení nějakého závažného problému v nečtené části práce připustil možnost udělení zápočtu za ni a k státní závěrečné zkoušce. Dne 24. 7. 2025 sdělil vedoucí práce žalovanému k finální verzi této práce (předložené žalovaným s úmyslem odevzdání na dubnový termín), že po namátkovém čtení v ní neshledal žádné závažné nedostatky, konstatoval intenzivní změnu práce ze strany žalovaného a ocenil současnou podobu práce oproti předchozí verzi. Ze samotného vyjádření vedoucího bakalářské práce žalovaného – [tituly před jménem] [jméno FO] k důvodům prodloužení studia žalovaného soud zjistil, že žalovaný během studia plnil všechny průběžné atestace (zkoušky, zápočty) předepsané akreditovaným studijním plánem v řádných termínech, žádný ročník neopakoval, ani si jej nerozkládal. V roce 2023/2024 [tituly před jménem] [jméno FO] jako vedoucí bakalářské práce shledal, že práce – s původně plánovanou obhajobu ve státnicových termínech kalendářního roku 2024 – vykazovala nedostatky obsahového i formálního charakteru, jejichž náprava by byla objemem (tj. i časově) značně náročná, nicméně vedoucí práce usoudil, že se šance na úspěšnou obhajobu zvýší, pokud žalovaný na bakalářské práci ještě více zapracuje a problematické pasáže přepracuje; nedoporučil tedy odevzdání a obhajobu v roce 2024, obsáhle a podrobně připomínkoval, co je třeba změnit. Za účelem dopracování, resp. přepracování bakalářské práce – poprvé během studia žalovaného – byl žalovaný nucen prodloužit si studium o 1 akademický rok. Finální verze (když již průběžně žalovaným předkládané přepracovávané vrze vykazovaly výrazný kvalitativní posun) byla se souhlasem vedoucího práce oficiálně odevzdána 28. 4. 2025, nyní (k datu podání vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], tj. 14. 5. 2025) běží lhůta pro vypracování posudku k práci a obhajoba pak proběhne v jednom z řádných termínů státních závěrečných zkoušek vypsaných do konce akademického roku 2024/2025, tj. do 30. 9. 2025.

14. Z lékařských zpráv, předložených žalovaným k tvrzení o tom, že mu zdravotní stav ztěžoval (téměř znemožňoval) absolvování 3. ročníku studia již v akademickém roce 2023/2024, mohl soud (to při absenci odborných znalostí, na základě kterých by mohl usuzovat, na kolik ve zprávách zachycené údaje jsou schopné prokázat tvrzení žalovaného) zjistit toliko následující. Dne 22. 3. 2024 byl žalovaný vyšetřen v ortopedické ambulanci [adresa] ([právnická osoba].) pro udávané bolesti pravého kolene, v němž mu týden cvakalo (následně při cvičení luplo, bylo oteklé, nešlo natáhnout). Dle rentgenu lékař zaznamenal, že jde o stav bez traumatických změn, diagnózu zaznačil zkratkami a v latinském jazyce, z údajů o objektivním vyšetření lze seznat, že ohledně pravého kolenního kloubu je stav klidný, bez náplně a bez otoku, následovaly údaje o vyšetření pohybu, konstatovány byly pevné vazy, stabilní kloub atd. (pro soud blíže pro odbornou stránku nevyužitelné k dalším zjištěním). Doporučená byla MRI a kontrola s výsledkem z toho vyšetření. Dále je patrné ze zprávy [právnická osoba], že žalovaný zde 29. 3. 2024 absolvoval vyšetření pravého kolenního kloubu v podobě magnetické rezonance. Interpretaci výsledku vyšetření měl provést indikující lékař. Jak soud výše uvedl, není nadán odbornými znalostmi k tomu, aby on interpretoval výsledek vyšetření ve vztahu k možnosti prokázání tvrzení žalovaného, o tom, že mu zdravotní potíže s kolenem komplikovaly možnost řádného studia (dojíždění k němu) v letním semestru akademického roku 2023/2024. Jenom lze zmínit např. pro laika srozumitelnou část výsledku vyšetření v tom směru, že postavení v kolenním kloubu není porušeno a v oblasti klubu je minimální množství tekutiny, oba kolaterální vazy jsou zachované. Až 7. 10. 2024 (dle žalovaným předložených důkazů) absolvoval žalovaný dle zprávy [právnická osoba]. předoperační vyšetření k předpokládanému plánovanému chirurgickému výkonu – „ASK gen. I.dx“. Ze závěru lze pochopit, že bylo doporučeno provést plánovaný výkon v celkové anestezii (zkratka CA). Konečně k datu 6. 5. 2025 žalovaný absolvoval vyšetření v ortopedické ambulanci [právnická osoba] vyšetření, při němž uvedl, že koncem března (pozn. soudu – není uvedeno, kterého roku, dle kontextu je zjevné, že muselo jít až o rok 2025; viz výše uvedený obsah zprávy z 22. 3. 2024) při posilování nastala špatná rotace pravého kolene, při vyšetření byl subjektivně bez obtíží. Lékař zaznamenal z objektivního pohledu „koleno s mírnou náplní“, dále následovaly odborné pojmy či zkratky, a to včetně výsledku MRI. Následně lékař zaznamenal, že k žádosti žalovaného zapisuje i vyjádření k úrazu: dle magnetické rezonance se jedná o poranění mediálního menisku, které vyžaduje operační řešení, takové poranění může působit bolesti v oblasti kolenního kloubu, omezenou hybnost a přeskakování v oblasti kloubu, a následně zablokování celého kloubu a nemožnost chůze a zátěže daného kloubu. Kontrola byla stanovena, ale de facto jen „dle potřeby“.

15. Ze sdělení Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, ÚP v [adresa] žalovaný nepodával daňové přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období 2022, 2023 ani 2024.

16. Z informací města [adresa] bylo zjištěné, že v době od 1. 3. 2024 do 17. 3. 2025 se z konaných 8 zasedání Zastupitelstva města [adresa] žalovaný účastnil v 6 případech, nepřítomen byl 9. 12. 2024 a 17. 3. 2025.

17. Mzdovým listem vystaveným pro žalobce zaměstnavatelem [právnická osoba], IČ [IČO] bylo prokázáno, že žalovaný zde při pracovním poměru v období březen, duben a květen 2022 dosáhl čisté mzdy 27 553 Kč, 33 579 Kč a 38 410 Kč, srážky mu byly provedeny pouze na stravenky (v rozsahu 560 až 880 Kč za měsíc). K základní mzdě (30 163, 37 000, a 36 159 Kč) byly připočítány částky za přesčasy (2 514 Kč, 3 964 Kč a 2 838 Kč) dále přesčasové příplatky (665 Kč, 957 Kč a 718 Kč); odpracované hodiny přesčasu představovaly v počtu 12,5, 18 a 13,5 hodiny. Z uvedených mzdových listů je tak patrné, že žalobce v průměru dosahoval (i s odměnou za přesčasy) v průměru 33 180 Kč. Uvedený zaměstnavatel zároveň ke dni 25. 4. 2025 vystavil potvrzení o příjmu, v němž uvedl, že za dobu zaměstnání žalobce od 7. 3. 2022 do 31. 5. 2022 pobíral průměrnou čistou mzdu jen 30 313 Kč.

18. Podle potvrzení úřadu práce ČR – Krajské pobočky v [Anonymizováno] má soud za prokázané, že žalobce byl veden jako uchazeč o zaměstnání od 1. 6. 2022 do 31. 10. 2022, kdy mu nebyla poskytována podpora při rekvalifikaci; podpora v nezaměstnanosti mu poskytována byla, a to ve výši (dle oznámení z 30. 6. 2022 o jejím přiznání, pod Č. e. [tituly za jménem]) od 1. 6. 2022 – po dobu prvních 2 měsíců ve výši 19 629 Kč, po dobu dalších 2 měsíců, ve výši 15 099 Kč a ve výši 13 589 Kč po zbývající podpůrčí dobu, činící celkem 11 měsíců.

19. Podle dokladu o výši ročního příjmu, vystaveného firmou [právnická osoba], IČ [IČO] měl žalobce v období od 1. 4. 2024 do 31. 3. 2025 průměrnou čistou měsíční mzdu 23 964 Kč. Uvedený zaměstnavatel dále potvrdil, že žalovaný je zde zaměstnán od 1. 11. 2022 na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako řidič, jeho průměrný měsíční čistý výdělek za období od listopadu do prosince 2022 činil 24 393 Kč, v roce 2023 pak 23 799 Kč, v kalendářním roce 2024 šlo o 24 925 Kč.

20. Podle nájemní smlouvy uzavřené smluvními stranami postupně (ve směru postupného podpisu) v období od 20. 9. 2023 do 28. 9. 2023 má soud za zjištěné, že žalobce jako spoluvlastník (vedle [jméno FO] a [jméno FO]) pronajal nájemci [jméno FO] nebytový prostor ve stavbě č. p. 610 (jako součásti pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]) za účelem provozování stravovacího zařízení, a to na dobu neurčitou, se vznikem práva nájemce užívat nebytové prostory dnem 1. 10. 2023. celková výše nájemného byla stavena 7 000 Kč měsíčně, které má nájemce hradit v části 3 500 Kč na účet žalobce (ve zbylé části 3 500 Kč k rukám [jméno FO] s tím, že takovým způsobem úhrady souhlasili všichni pronajímatelé).

21. Podle žalovaným obstaraných údajů o vkladovém řízení vedeném Katastrálním pracovištěm [adresa] pod zn. [Anonymizováno] byla na základě kupní smlouvy ze 4. 7. 2024 a s právními účinky vkladu práva k 18. 7. 2024 ohledně pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno], zapsaných na LV [Anonymizováno] pro k. ú. [adresa] dosaženo kupní ceny 1 230 000 Kč. Navrhovatelem a zároveň převodcem pozemků přitom byl (pouze) žalobce.

22. Podle žalovaným předložených internetových inzertních nabídek úřadu práce jsou v aktuálních nabídkách pro řidiče kamionu inzerovány výdělky např. 44 000 až 70 000 Kč/měsíc (firma z [Anonymizováno]), od 42 000 Kč ([adresa]), 59 500 až 65 000 Kč čistého, resp. 47 000 až 51 000 Kč čistého pro řidiče skupiny C + E – denní návraty (místo [adresa], v druhém případě [adresa]. firma [právnická osoba]).

23. Z listin týkajících se exekučního řízení vedeného pověřeným exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka] (pověření Okresního soudu v [adresa] ze dne 21. 1. 2025, č. j. [spisová značka]) soud zjistil, že žalovaný podal 10. 1. 2025 exekutorskému úřadu exekuční návrh k vymožení dlužného výživného 22 000 Kč a vymáhání běžného výživného 5 500 Kč od ledna 2025, a to na podkladě výše zmíněného posledního rozsudku o zvýšení výživného – č. j. [spisová značka] z 18. 2. 2014. Učinil tak z důvodu, že žalovaný neplní svoji vyživovací povinnost za období června 2024, dále za měsíce říjen až prosinec 2024 včetně. Exekutor vydal 10. 1. 2025 pod č. j. [spisová značka] vůči žalobci výzvu ke splnění vymáhání povinnosti, dne 21. 1. 2025 pod č. j. [spisová značka] vyrozumění o zahájení exekuce, dále dne 22. 1. 2025 pod č. j. [spisová značka] exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu. Žalobce 24. 1. 2025 vyhotovil návrh na odklad exekuce s odůvodním (mj.) že zaslal zdejšímu soudu návrh na zrušení vyživovací povinnosti dne 15. 10. 2024. Dne 12. 2. 2025 exekuční soud (Okresní soud v [adresa]) usnesením č. j. [spisová značka] rozhodl tak, že se provedení exekuce nařízené dle jeho pověření ze dne 21. 1. 2025, č. j. [spisová značka] odkládá do doby pravomocného skončení řízení u zdejšího soudu (nyní projednávaná věc o zrušení výživného a protinávrhu na zvýšení výživného).

24. Žalovaný nesporoval, že by se zúčastnil zahraničních cest, o nichž žalobce předkládal fotografie vytištěné z Facebooku – např. v březnu 2023 na [Anonymizováno], v červnu 2023 na [Anonymizováno] a ve [Anonymizováno], v července 2023 ve [Anonymizováno] ([adresa] atd.), v říjnu 2023 v [Anonymizováno], v prosinci 2023 v [Anonymizováno], na přelomu srpna/září 2024 u moře, patrně v [Anonymizováno]. K tomu soud poznamenává, že fotografie o pobytu v [adresa] či ve [Anonymizováno] v listopadu 2022 se netýkají doby prodlužování studia (a zdravotních komplikací) žalovaného.

25. Při hmotněprávním posouzení věci vzal soud v úvahu adekvátní úpravu stanovenou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“). Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení předchází vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odstavce 2 je třeba při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle § 915 odst. 1 o. z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle § 163 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Krom toho lze z ustanovení § 923 o. z. dovodit, že změní-li se poměry, může soud na návrh změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro zletilé dítě. Podle § 921 odst. 1 o. z. se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. Podle § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

26. Na základě dílčích zjištění (odst. 11 až 24 odůvodnění), se zohledněním všeho, co účastníci v řízení uvedli, a s aplikací adekvátní právní úpravy citované v odst. 25 odůvodnění učinil soud dále popsané skutkové a právní závěry.

27. Výživné mezi účastníky bylo naposledy upraveno soudním rozhodnutím v roce 2014. Od uvedené doby nebylo změněno žádnou dohodou, žalobce jej sám nenavýšil, žalovaný (příp. do 4. 4. 2018, než nabyl zletilosti, prostřednictvím matky) se zvýšení výživného nedomáhal až do doby vedení tohoto řízení, kdy změnil názor s ohledem na vývoj řízení.

28. Ohledně požadavku žalobce na zrušení výživného lze poukázat na výše citované ustanovení § 911 o. z., z něhož plyne, že vyživovací povinnost trvá, dokud oprávněný (zde žalovaný) není schopen sám se živit. Argumentace žalobce ve prospěch jeho nároku na zrušení výživného se z velké části týkala skutkových tvrzení, z nichž bylo dovozováno, že požadavek žalovaného na další hrazení výživného je rozporný s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., příp. § 8 o. z.), tudíž by neměl být dále existentní. Ve zbytku šlo o námitky, že žalovaný prokázal již v minulosti, že je schopen se sám živit, navíc se nepřipravuje kontinuálním způsobem a v obdobném oboru, kterému se věnoval na střední škole, v přípravě na budoucí povolání.

29. Soud neshledal tvrzení žalobce o rozporu nároku žalovaného s dobrými mravy jednak za plně prokázaná, jednak – což soud zdůrazňuje již předem ve vztahu k odůvodnění zamítnutí žaloby na zrušení výživného – i stran prokázaných natolik závažná, aby i ve svém souhrnu představovaly důvod pro zrušení výživného.

30. Jeví se sice, že žalovaný každopádně není iniciativní v tom, aby žalobce aktivně informoval o svém studiu nejméně v posledních letech. Na druhé straně soud nepovažuje za rozhodné pro zrušení výživného, že žalovaný složil jeden maturitní předmět, resp. zkoušku z něj, až v opravném termínu září 2020. O znalosti žalobce stran okolností studia žalovaného na škole [právnická osoba]. nebyla mezi účastníky skutková shoda, každopádně se dobrali koncensu, že po ukončení studia žalovaný na základě jho vůle (nezájmu o obor) bylo placení výživného ze strany žalobce pozastaveno. Pokud žalovaný informoval žalobce „až v říjnu 2021“ o zahájení studia na současné Škole, pak to soud nepovažuje za významný prohřešek žalovaného, jestliže akademický rok začíná k 1. 10. 2021, dříve žalovaný potvrzení okresní soud studiu ani nemohl získat. Je pravdou, že by žalovaný měl být ve vztahu k informování žalobce o tom, zda studuje a obecně s jakými výsledky, nicméně soud se nedomnívá, že absence takové aktivity představuje důvod pro zrušení výživného.

31. Za takový důvod soud nepovažuje ani fakt, že žalovaný přistoupil na změnu svého příjmení získaného po žalobci jako otci. Dá se pochopit subjektivní vnímání žalobce o jakémsi projevu neúcty žalovaného k němu, avšak nikoliv takový žalobcův dojem objektivizovat. Zároveň – byť se soud domnívá, že protimluvem vyjádření žalovaného je, že změna nesouvisí s jeho vztahem k žalobci, neboť vzápětí žalovaný k tomuto tématu vylíčil, že ke změně přistoupil z důvodu, že se žalobce u něj několik měsíců nezajímá, že účastníci mezi sebou nemají žádné osobní vztahy, které dle něj navíc přetrhaly urážky a lži ze strany žalobce (což dokládá právě to, že důvodem ke změně příjmení byl vztah mezi účastníky, takto žalovaný vnímaný) – má soud za to, že nesení určitého příjmení po rodiči, když volbu tohoto příjemní navíc nemůže člověk od svého narození dlouhou dobu ovlivnit, není jakoukoliv osobní povinností člověka. Naopak je taková záležitost přiřaditelná k osobnostnímu právu člověka, proto nelze vyživovací povinnost žalobce k žalovanému zrušit jen kvůli změně příjmení.

32. Zásadní námitkou žalobce se pro soud jevilo poukazování na to, že žalovaný nestuduje řádně, jestliže si prodlužuje studium postupně až po celý jeden akademický rok, neprokázal svá tvrzení o tom, že důvodem pro prodloužení studia byly zdravotní komplikace a nemožnost ke studiu dojíždět, zatímco opakovaně cestoval do zahraničí a věnoval se výkonu práce zastupitele v obecním zastupitelstvu. Zásadní důvod pro prodloužení studia viděl žalobce nekvalitní zpracovávání bakalářské práce žalovaným a nutnost jejího opakovaného přepracování.

33. Soud se sice na podkladě provedeného dokazování v řadě výtek zmíněných v předchozím odstavci z pohledu žalobce s ním shoduje, přesto neshledal situaci natolik závažnou, aby žalovanému zrušil právo na výživné v současné době. Žalovaný skutečně ani lékařskými zprávami (odst. 14 odůvodnění) neprokázal nijak přesvědčivě, že by jej k prodloužení studia až o jeden akademický rok připomnělo nezaviněné poranění pravého kolene. Žalovaný byl sice 22. 3. 2024 v tomto směru poprvé ošetřen na ortopedické ambulanci pro jím udávané bolesti pravého kolene se do minulosti popsanými projevy, nicméně dle rentgenu lékař zaznamenal stav bez traumatických změn. Pokud žalovaný absolvoval doporučenou MRI, pak ale z důkazu v odst. 14 neplyne, že by se dostavil předpokládané kontrole ortopeda, který by měl výsledky vyšetření MRI interpretovat. Až 7. 10. (tj. po téměř 7 měsících) absolvoval žalovaný předoperační vyšetření s doporučením provedením výkonu v celkové anestezii, avšak k výkonu nenastoupil. Ani ze zprávy, kterou si žalovaný obstaral o dalších řadu měsíců 6. 5. 2025 objektivně nevyplývá, že by žalovaného zdravotní stav mu znemožňoval studium, dojezd z k němu a už vůbec ne psaní bakalářské práce (viz vyjádření lékaře, že poranění „může“ působit bolesti a omezenou hybnost v kolenním kloubu, příp. i jeho zablokování až do nemožnosti chůze, takové vyjádření však podal výslovně k žádosti žalovaného a nevztáhl jej objektivně k osobě žalovaného a nějakému časovému rozmezí). V době, o které svědčí uvedené lékařské zprávy, přitom žalovaný byl schopen absolvovat cestu do zahraničí (na přelomu srpna a září 2024 byl patrně v [Anonymizováno]), taktéž se účastnit zasedání zastupitelstva města [adresa] (nepřítomen jen 9. 12. 2024, tj. až po době, kdy 22. 3. 2024 nechal poprvé vyšetřit, stejně tak v době 7. 10. 2024, kdy bylo již po termínu plánovaného zákroku na koleni).

34. Soud má však zato, že s ohledem na to, že žalovaný pokračuje po maturitě na vyšším stupni vzdělání, tak jde o aktivitu studijní, kterou lze zohlednit jako aktivitu, která směřuje k dosažení vyšší kvalifikace. Zaváhání v podobě nezpracování bakalářské práce řádně a včas v termínu je podle názoru soudu ještě zohlednitelné jako určité životní pochybení, které není neodpustitelné. V jistém stupni analogie lze oproti tomu zmínit, že žalobce opustil zaměstnání ve skladu společnosti [právnická osoba], a to v roce 2022 po 3 měsících, s vysvětlením podaným v tomto řízení, že se mu nepodařilo se na práci skladníka zapracovat; vzhledem k tomu pak jeho příjem klesl z průměrného 30 313 Kč v čistém měsíčně (bez přesčasů, jejichž vykonávání po žalobci nelze dle názoru soudu spravedlivě požadovat), a to po následujících 5 měsících evidence na úřadu práce, na částku cca o 6 000 Kč nižší.

35. Soud tedy žalobu o zrušení výživného zamítl a poté se soud zabýval otázkou zvýšení výživného, kterou vnesl do řízení (v průběhu prvního jednání) žalovaný v podobě vzájemného návrhu.

36. Soud v řízení vyhodnotil, že od posledního soudního určení výživného nastala změna poměrů u obou účastníků řízení jako subjektů právního poměru z vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti. Proto dle § 163 o. s. ř. a ve spojení s § 923 o. z. je namístě vzájemnému návrhu na změnu výživného přisvědčit, byť ne v plném rozsahu, jak bude posléze odůvodněno. Poslední rozhodnutí o výživném pochází z roku 2014 (odst. 11 odůvodnění rozsudku). Již jen proto došlo ke změně poměrů u žalovaného, kdy mu tehdy bylo 14 let, byl zjevně žákem základní školy, bydlel ve společné domácnosti s matkou. Nyní je dospělým mladým mužem studujícím vysokou školu. O jeho poměrech bylo zjištěno, že na podkladě brigád si přivydělává tak, aby se mohl (/vedlo podpory matky a babičky) vzdělání účastnit za podmínky placení školného (cca 47 000 ročně), jezdit do zahraničí. Vzhledem k prezenční formě studia však po něm nelze žádat další a pravidelné aktivity k výdělku vedoucí. Svoji významnou roli na zvýšení potřeb žalovaného nepochybně sehrála inflace.

37. Soud však zároveň musel přihlédnout k tomu, jak byly změněny poměry i žalobce v době, kdy o výživném naposledy rozhodoval opatrovnický soud v roce 2014. V té době měl žalobce, stejně jako nyní, jednu vyživovací povinnost právě k žalovanému, dosahoval částky 12 078 Kč na běžném čistém měsíčním příjmu a cestovní náhrady měl k dispozici ve výši asi 28 700 Kč; jiné majetkové poměry nebyly tehdy hodnoceny. Soud nyní zhodnotil i zjištění učiněná o schopnostech, možnostech a majetkových poměrech žalobce jako výživou povinného. Na základě toho pak dospěl k závěru, že tyto poměry neskýtají možnost vyhovět protinávrhu žalovaného na zvýšení výživného o 1 500 Kč po celé jím nárokované období počínaje 24. 4. 2022 doposud, nýbrž jen po jeho část.

38. V době od 24. 4. 2022 do 31. 5. 2022 dosahoval žalobce čistého měsíčního příjmu kolem 30 300 Kč. Jak soud výše podotkl, není na místě přihlížet k přesčasovým hodinám a výdělku za ně, které celkový příjem žalobce navyšovaly v průměru na 33 1880 Kč měsíčně, jelikož jejich odpracování vyžadovalo po žalobci zvýšené úsilí. Uvedenému podle názoru soudu odpovídá výživné 6 100 Kč měsíčně, tj. vyšší o 600 Kč oproti předchozímu stanovenému výživnému. Oproti tomu byl protinávrh žalovaného o navýšení výživného o dalších 900 Kč za uvedené období 24. 4. 2022 až 31. 5. 2022 zamítnut.

39. V období od 1. 6. 2022 byl žalobce nezaměstnaný. Žalovaný netvrdil, že by se žalobce bez vážného důvodu vzdal předchozího zaměstnání, ve skutkové rovině de facto akceptoval, že žalobce zaměstnání opustil pro okolnost, že se nezvládl na práci skladníka zapracovat. Celkový příjem žalovaného za dobu od 1. 6. 2022 do 31. 10. 2022 z podpory v nezaměstnanosti činil částky 19 629 Kč (červen, červenec), 15 099 Kč (srpen, září) a 13 589 Kč (říjen) za měsíc. V uvedené době nebyly tvrzeny ani prokázány významnější majetkové hodnoty zajišťující žalobci jakýkoliv jiný příjem. Podpora v nezaměstnanosti tedy nepochybně nemohla tvořit zdroj pro vyšší výživné, než 5 500 Kč měsíčně. Ostatně – šlo o nikoli významně vyšší částky, než příjem žalobce v roce 2014 při posledním určení výše vyživovací povinnosti (a dokonce podstatně nižší, vzalo-li by se v úvahu tehdejší žalobcovo stravné 28 700 Kč).

40. Pokud jde o období 1. 11. 2022 do 30. 6. 2024, žalobce byl zaměstnán u nového zaměstnavatele, kde měl (a dosud má) příjem kolem 23 800 až necelých 25 000 Kč. Za dobu od počátku října 2023 je třeba vzít v úvahu též příjem z pronájmu (viz odst. 20 odůvodnění), i když samozřejmě ne v čisté (zejm. nezdaněné) výši 3 500 Kč. Ale i s tímto zohledněním se soud nedomnívá, že by bylo možné spravedlivě o žalovaném požadovat placení výživné nad dosud stanovenou částku 5 500 Kč, proto za toto období nebylo vzájemnému návrhu žalovaného na zvýšení výživného vyhověno. K námitce žalovaného, že žalobce by si mohl jako (bývalý) řidič kamionu opět takovou profesí vydělat prostředky zjištěné v odst. 22 odůvodnění rozsudku, oponoval žalobce vylíčením důvodů, pro které je nad jeho možnosti limitované zdravotním stavem a věkem tuto profesi dál vykonávat. Jak soud uvedl (odst. 9), žalovaný tyto důvody výslovně nečinil sporným, soudu se jeví jako akceptovatelné, proto neurčoval výživné na podkladě potencionálního příjmu řidiče kamionu.

41. Stran o výživné za dobu od 1. 7. 2024, zde žalovaný prokázal, že žalobce měl mimořádný příjem prodejem nemovitosti – v červenci 2024 obdržel 1 230 000 Kč. Zde soud poznamenává pro předcházející období, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalobce by měl z prodaného pozemku p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za období před prodejem pozemků nějaký setrvalý příjem (typicky z pronájem). Obdržený výnos z prodeje pozemků tak je jako majetkovou hodnotu třeba zohlednit v majetkových poměrech žalobce jako výživou povinného až od července 2024, a lze tak učinit ještě i v době necelého roku poté, kdy soud aktuálně o výši výživného rozhoduje. Od 1. 7. 2024 až po současnost tak lze požadavek žalovaného na zvýšení výživného o 1 500 Kč měsíčně shledat oprávněným.

42. Pokud jde o dlužné výživné, pak v období od 24. 4. 2022 do 31. 5. 2022 jde o 740 Kč. Při zvýšení o 600 Kč měsíčně činí poměrná část zvýšení za 7 dní v dubnu částku 140 Kč (600 Kč : 30 dnů x 7 dnů), za květen činí 600 Kč 43. Dlužné výživné za období od 1. 7. 2024 do 30. 6. 2025 (splatnost výživného byla soudem stanovena k 20. dni v měsíci, a to předem, jak uvádí ust. § 921 odst. 1 o. z., tudíž ke dni vyhlášení rozsudku bylo splatné již i výživné za červen 2025) při 12 měsících a zvýšení o částku 1 500 Kč měsíčně představuje celkem 18 000 Kč. Celkem dosahuje dlužné výživné 18 740 Kč a žalobce jej bude povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě, která je pouze mírně delší než třídenní dle právní úpravy § 160 odst. 1 o. s. ř. To proto, že žalobce neplnil ani dosavadní vyživovací povinnost za dobu posledních zhruba tři čtvrtě roku, a soud má za to, že to je výrazně k újmě žalovaného, který neměl k dispozici od výživou povinného žalobce ani původně stanovené výživné. Není na místě, aby byla splatnost dlužného výživného nějak déle prodlužována.

44. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl ve výrocích V. a VI. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí.

45. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 2 téhož ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

46. Předmětem řízení byly dva nároky. Soud tedy jak řízení o žalobě, tak o protinávrhu žalovaného posuzoval z hlediska nákladů řízení samostatně. Žalovaný byl zcela úspěšný v řízení o zrušení vyživovací povinnosti, proto mu bude žalobce povinen podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit plnou výši nákladů řízení. Naopak v řízení o protinávrhu žalovaného na zvýšení výživného neměl žádný z účastníků řízení plný úspěch. Předmětem této části řízení bylo totiž zvýšení výživného o 1 500 Kč měsíčně (z měsíční částky 5 500 Kč dle rozsudku č. j. [spisová značka] na částku 7 000 Kč). Ke dni rozhodování soudu tedy předmětem řízení o zvýšení výživného byla částka 57 000 Kč (zvýšení požadováno od 24. 4. 2022, což ke dni vyhlášení rozsudku 24. 6. 2025 čítá období 38 měsíců, vždy po 1 500 Kč), přisuzováno je však pouze 18 740 Kč. Z porovnání těchto částek soud stanovil úspěch žalovaného zhruba 33 % (18 740 : 57 000), žalobce pak 67 %. Více je v řízení o zvýšení výživného úspěšný žalobce (v rozdílu – 34 %), proto mu bude žalovaný povinen nahradit 34 % nákladů řízení.

47. Oba účastníci z v úvahu připadajících nákladů (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) uplatnili k náhradě jen náklady právního zastoupení (nikoli své osobní; ostatně, řízení o výživném mezi rodiči a dětmi je ze zákona osvobozeno od placení soudního poplatku). Náklady za právní zastoupení byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, a to ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále „advokátní tarif“, případně jen AT), včetně znění vyhl. č. 258/2024 Sb., podle jejíhož přechodného ustanovení (čl. II) přísluší advokátovi za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. před 1. 1. 2025) odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, tj. před 1. 1. 2025.

48. Ve věci žaloby o zrušení výživného poukazoval žalovaný na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nálezy sp. zn. IV. ÚS 2108/21 a III. ÚS 385/22) a dovozoval z nich, že by tarifní hodnota řízení o takové žalobě měla představovat pětinásobek ročního plnění podle posledně stanovené výše vyživovací povinnosti, tj. 330 000 Kč (5 roků x 12 měsíců x 5 500 Kč). Pokud jde o ústavní nález z 21. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2108/21, pak v něm Ústavní soud uzavřel v bodě 24., že ústavně konformním je výklad advokátního tarifu (§ 8 odst. 2 a § 9 odst. 1), podle kterého domáhá-li se jedna osoba žalobou, aby soud rozhodl o tom, že druhé osobě již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o žalobu na plnění (výživné), avšak s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše. Je-li proto veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť není rozhodováno o přiznání daného plnění, ale o zrušení výživného), a to za určité časové období, kdy je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 advokátního tarifu, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

49. V posuzované věci má soud zato, že ani na podkladě žalovaným odkazovaného nálezu Ústavního soudu nelze v projednávané věci uvažovat o trvání vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému po neurčitou dobu tak, aby matematický výpočet tarifní hodnoty, odvislý od měsíčního výživného 5 500 Kč, byl postupem dle § 8 odst. 2 určen pětinásobkem hodnoty ročního plnění. V dané věci totiž nelze vyhodnotit, že by aktuálně šlo o žalobu na zrušení plnění (opětujícího se pravidelně) na dobu delší než 5 let nebo na dobu neurčitou. Žalobce se zrušení vyživovací povinnosti domáhal od 1. 10. 2024. Žalovaný – s prodloužením studia kvůli opakovanému přepracovávání bakalářské práce – studuje ve svých 25 letech stále třetí ročník vysoké školy, bakalářského stupně vzdělání. Podle názoru soudu nelze pro účely tarifní hodnoty uvažovat, že žalovanému bude svědčit právo na výživné za stávající situace (tj. bez toho, že by jeho schopnost se živit byla aktuálně limitována čímkoliv jiným, než je řádné dokončení studia) po dobu delší, než je dosažení 26 let jeho věku. Uvedený věk je v režimu předpisů o sociálním a zdravotním pojištění právě stanoveným a jistě i společensky uznávaným limitem, pro to aby se člověk v řádným studiem připravil na výkon svého povolání a byl zodpovědným přístupem ke svému životu schopen se sám živit. S touto úvahou proto soud vyhodnotil, že tarifní hodnota ve sporu a zrušení výživného představuje výživné 5 500 Kč měsíčně na dobu od 1. 10. 2024 do 4. 4. 2026, kdy žalovaný dosáhne věku 26 let. Jde o částku 99 733 Kč [3 měsíce v roce 2024, 12 měsíců v roce 2025 a 3 měsíce a 4 dny v roce 2026 (3 x 5 500 + /5 500 Kč : 30 dnů/ x 4 dny)].

50. Náklady právního zastoupení žalovaného pro řízení o zrušení vyživovací povinnosti poté soud určil následovně. Odměna za 1 úkon právní služby z tarifní hodnoty 99 733 Kč odpovídá částce 5 100 Kč (§ 7 bod 5. AT). Advokátka v řízení učinila ohledně této části předmětu řízení 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení ze dne 11. 4. 2025, 1 x písemné vyjádření ve věci samé z 11. 6. 2025, účast 2 u jednání dne 24. 4. a 24. 6. 2025; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. Vzhledem k přehledu provedených úkonů pak celková odměna dosáhla částky 20 400 Kč (4 x 5 100 Kč). Dále na nákladech právního zastoupení jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým ze 4 úkonů – vždy po 450 Kč – tj. celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), resp. jen z této náhrady – částka 900 Kč, to s ohledem na okolnost, že jednotlivé úkony byly činěny jako společné i ve vztahu k řízení o protinávrhu žalovaného na zvýšení výživného. Ze stejného důvodu pak do nákladů řízení o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti byla zahrnuta jen dalších hotových výdajů advokátky, konkrétně náhrady za ztrátu času a cestovného. Náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátkou při cestě ke 2 jednáním (z [adresa] a zpět) vždy po 8 půlhodinách, činí celkem 2 400 Kč (2 x 8 x 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), tudíž z toho představuje 1 200 Kč. Cestovní výdaje advokátky představovaly v plné výši 4 066 Kč za 2 jízdy z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 248 km vozem [jméno FO] reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 6,7 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 95 oktanů za jeden litr 35,80 Kč [§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.), z toho pak 2 033 Kč. Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka 5 152 Kč [0,21 x (20 400 + 900 + 1 200 + 2 033)]. Celkové náklady právního zastoupení žalovaného v řízení o zrušení výživného tedy soud určil na 29 685 Kč. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit je žalovanému přímo k rukám advokátky.

51. Tarifní hodnotu předmětu řízení v podobě protinávrhu žalovaného na zvýšení výživného od 24. 4. 2022 o částku 1 500 Kč soud určil obdobným způsobem, jako určoval tarifní hodnotu pro spor o zrušení výživného. Jde tedy dle názoru soudu o zohlednitelné a z hlediska času určitelné plnění od 24. 4. 2022 do 4. 4. 2026, a to v celkové výši 66 550 Kč [350 Kč v dubnu 2022 (1 500 Kč : 30 dnů x 7 dnů), 8 měsíců x 1 500 Kč v období od 1. 5. 2022 31. 12. 2022, 36. měsíců x 1 500 Kč od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2025, 3 měsíce po 1 500 Kč v době od 1. 1. 2026 do 31. 3. 2026 a 200 Kč v dubnu 2026 (1 500 Kč : 30 dnů x 4 dny)]. Při uvedené tarifní hodnotě 66 550 Kč činí odměna advokátky za jeden úkon částku 3 780 Kč. Advokátka v řízení učinila 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení 24. 4. 2025, písemné podání ve věci samé z 20. 5. 2025, účast u jednání dne 24. 4. a 24. 6. 2025; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT). Vzhledem k přehledu provedených úkonů pak celková odměna dosáhla částky 21 120 Kč (4 x 3 780 Kč). Dále na nákladech právního zastoupení jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým ze 4 úkonů – vždy po 450 Kč – tj. celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 AT), resp. z toho (při společných úkonech i pro věc o zrušení výživného) – 900 Kč. K nákladům právního zastoupení přísluší též z dalších hotových výdajů. Jednak z náhrady za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátkou při cestě k 2 jednáním (z [Anonymizováno] do [adresa] a zpět) vždy po 4 půlhodinách, celkem 1 200 Kč (2 x 4 x 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), tedy z toho – 600 Kč. Plná výše cestovních výdajů advokátky dosáhla 1 284 Kč (tj. na nákladech řízení o zvýšení výživného je započítávána – 642 Kč) za 2 jízdy z [Anonymizováno] do [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 84 km vozem [Anonymizováno] reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 5,7 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 34,70 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka 4 885 Kč [0,21 x (21 120 + 900 + 600 +642)]. Jestliže plná výše nákladů řízení za právní zastoupení žalobce v řízení o zvýšení výživného činí 28 147 Kč, pak 34 % z toho (p zaokrouhlení na celé koruny) činí 9 570 Kč.

52. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je každý z účastníků povinen náhradu nákladů řízení zaplatit přímo advokátce druhého z účastníků, a to v základní lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř. (třídenní od právní moci rozhodnutí).