10 C 217/2021- 148

Rubrum

[název soudu] rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. [jméno řešitele] [příjmení řešitele] a [soudci] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu platu ve výši [částka], o odvolání žalované proti rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o určení, že okamžité rozvázání pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne [datum] je neplatné a že pracovní poměr žalobkyně trvá, a žaloba o zaplacení [částka] se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Dopisem datovaným [datum], který žalobkyně převzala dne [datum], oznámila žalovaná žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, konkrétně pro neomluvené absence v délce trvání 15 pracovních dnů (od [datum] do [datum]).

2. Žalobkyně podala dne [datum] u [název soudu] žalobu, ve které se domáhala určení, že shora uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, její pracovní poměr trvá a dále požadovala zaplacení náhrady platu, a to jednak za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka] a dále od [datum] až do doby, kdy jí žalovaná umožní pokračovat v práci nebo do doby, kdy bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ve výši vycházející z hodinového výdělku [částka].

3. Nosnou částí celé žaloby je nesouhlas žalobkyně s okamžitým zrušením pracovního poměru, které je podle jejího názoru neplatné. Žalobkyně zdůraznila, že se v rozhodném období dostavovala do práce, nebyla tam však vpuštěna, protože se od [datum] odmítala ze zdravotních důvodů testovat invazivní metodou formou [příjmení] antigenních testů, přičemž jako důvod uvedla, že je již ze zdravotních důvodů nesnese a projevují se u ní zdravotní problémy související s nadcházejícím alergickým obdobím (chronická rýma a slabé astma). Žalobkyně začala nevyhovující testy řešit bezprostředně poté, kdy toto zjistila, a to nejprve ústně se zástupci žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a následně se dne [datum] obrátila na žalovanou písemně. Žalobkyně dále uvedla, že v reakci na sdělení o nevpuštění na pracoviště ze dne [datum] sdělila žalované, že neodmítá testování, odmítá pouze druh testu s tím, že se otestuje vlastním neinvazivním testem a výsledek sdělí formou čestného prohlášení, což také učinila, když si provedla samotest [název věci] COVID-19 Antigen Test, který ministerstvo zdravotnictví uvedlo v seznamu výjimek schválených antigenních testů pro použití laickou osobou v rámci celoplošného testování podle § 4 odst. 8 nařízení vlády číslo 56/2015 Sb. Žalobkyně následně každý pracovní den přišla do zaměstnání,„ očipovala“ příchod, nechala si změřit teplotu a dožadovala se vstupu na pracoviště za přítomnosti svědků, bylo jí však sděleno, že pokud se nenechá testovat testem organizace, nebude vpuštěna. Nadále se přitom testovala a výsledky posílala žalované formou čestného prohlášení. Žalobkyně zdůraznila, že test ze slin, jímž se nabídla testovat, zaměstnavatel toho času disponoval, což uvedl zástupce žalované ve svém vyjádření ze dne [datum]. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na odůvodnění předmětného mimořádného opatření, které obsahuje doporučení pro zaměstnavatele, aby zvážil i odběr jiného biologického materiálu nebo jiným způsobem, pokud je to v souladu s návodem výrobce testu. Podle žalobkyně nelze považovat za porušení právního předpisu skutečnost, kdy si adresát právní normy zvolí způsob, jakým bude dikce právního předpisu naplněna. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žádné předpisy vztahující se k jí vykonávané práci neporušila a nemohla mít neomluvenou absenci vzhledem k tomu, že se každý pracovní den do zaměstnání dostavila, avšak nikdy nebyla vpuštěna na pracoviště, pokud se nepodrobí testování prostřednictvím [příjmení] antigenních testů, přičemž pokaždé nabídla, že provede před pověřeným pracovníkem žalované srovnatelný test, ale ze slin, a nikoliv z nosu. Žalobkyně rovněž zdůraznila výjimečnou povahu okamžitého zrušení pracovního poměru a poukázala na své vynikající pracovní výsledky, kdy jí za měsíc květen byla přiznána také mimořádná odměna ve výši [částka]. Okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, a kromě určení jeho neplatnosti se domáhá také náhrady platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce.

4. Podáním došlým okresnímu soudu dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět ohledně požadavku na náhradu platu za dobu od [datum] Okresní soud usnesením ze dne [datum] (č. l. 68), které nabylo právní moci dne [datum], řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.

5. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí a v řízení se bránila tím, že žalobkyně měla neomluvenou absenci v délce 15 pracovních dnů, přičemž se běžně dovozuje a připouští možnost okamžitě zrušit pracovní poměr v případech neomluvené absence v délce 5 dnů. Tato absence vznikla z důvodu, že se žalobkyně odmítla nechat testovat standardním způsobem na základě mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum], a proto nemohla být vpuštěna na pracoviště. Nejednalo se o okruh překážek v práci zaměstnance podle nařízení vlády číslo 590/2006 Sb., šlo proto o neomluvenou absenci. Žalovaná se snažila vyjít žalobkyni vstříc a nabídla jí možnost se testovat méně invazivními testy z kraje nosu, které však žalobkyně rovněž odmítla. Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobkyně své požadavky v průběhu času měnila a potvrzení o léčení na alergologii doložila až dne [datum]. K žalobním námitkám ohledně testování samotesty žalovaná uvedla, že to nebylo umožněno a nebyla umožněna ani možnost výběru typu testu. K testům ze slin žalovaná uvedla, že v daném období obdržela cca 5 takových testů, a to na žádost lékaře, s nímž měla uzavřenou smlouvu o poskytování externích lékařských služeb a výlučně pro něj, kdy lékař tyto testy vyžadoval. Tyto testy nebyly určeny pro zaměstnance.

6. Okresní soud po provedeném řízení žalobě vyhověl a vynesl požadované výroky. Podle odůvodnění rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně pracovala u žalované, a to naposledy od [datum] na pozici„ pracovník v sociálních službách - základní výchovná nepedagogická činnost“. Dne [datum] nebyla žalobkyně vpuštěna na pracoviště z důvodu, že se odmítla podrobit testování. Téhož dne jí bylo předáno písemné sdělení o nevpuštění na pracoviště. K tomu žalobkyně písemně uvedla, že neodmítla testování, pouze odmítla druh testu s tím, že se otestuje vlastním (neinvazivním) testem a výsledek sdělí formou čestného prohlášení. Také v dalších dnech se žalobkyně dostavovala do zaměstnání a domáhala se vstupu na pracoviště, prováděla si testy na Covid-19 a o jejich výsledku vždy sepsala čestné prohlášení, které doručila žalované (ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]). Dne [datum] bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to pro neomluvené absence v trvání 15 dnů v době od [datum] do [datum]. Žalobkyně sdělila žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a e-mailem ze dne [datum] sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Na skutkové závěry navázal okresní soud právním hodnocením a předně konstatoval, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 zákoníku práce a dodržena byla také lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce Okresní soud dále konstatoval, že důvod rozvázání pracovního poměru byl sice v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezen dostatečně určitě, nebyly však splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť jednání žalobkyně nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Podle okresního soudu, pokud žalobkyně požadovala testování testy ze slin ze zdravotních důvodů, pak jí to mělo být žalovanou umožněno, neboť mimořádné opatření ze dne [datum] testování jinou formou nevylučovalo (nezakazovalo). V řízení přitom bylo prokázáno, že pro smluvní lékařku žalovaná zakoupila na základě jejího požadavku (odůvodněno zdravotními důvody) sadu testů ze slin a porušila tím princip rovnosti, když smluvní lékařce umožnila testování formou testů ze slin, avšak žalobkyni nikoliv, ačkoliv podle mimořádného opatření byla smluvní lékařka považována za zaměstnance. Nic nebránilo ani tomu, aby test ze slin, který byla žalobkyně ochotna hradit ze svého, což také činila, byl proveden před zdravotnickým pracovníkem. Otázka nákladů na testy ze slin není pro tento spor podle názoru okresního soudu stěžejní, zvláště za situace, kdy v řízení vyšlo najevo, že žalovaná pro smluvní lékařku jiné testy zakoupila a rovněž za situace, kdy žalobkyně byla ochotna si tyto testy hradit ze svého. Rovněž argumentace ohledně zvýšených mzdových nákladů na provádění testů ze slin či otázka časové náročnosti testů není podle názoru okresního soudu relevantní, neboť testování u žalované prováděli její zaměstnanci v rámci své pracovní doby. Ředitelka žalované však žalobkyni testování před zdravotnickým personálem vůbec neumožnila. Okresní soud zdůraznil, že žalobkyně neodmítala testování jako takové, pouze požadovala testování jiným druhem testů ze zdravotních důvodů a za podstatné považoval také, že žalobkyně se denně dostavovala do zaměstnání a byla ochotna pracovat. Okresní soud dodal, že při posuzování důvodnosti rozvázání pracovního poměru přihlížel ke všem okolnostem, které v průběhu řízení vyšly najevo, zejména k hodnocení žalobkyně jako zaměstnankyně, jejímu dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností, přičemž po provedeném dokazování nebyly k osobě žalobkyně zjištěny žádné negativní skutečnosti, naopak žalobkyně byla hodnocena kladně, pravidelně dostávala odměny za svou práci a na její straně nebyla zjištěna žádná porušení pracovních povinností ani kázeňské prohřešky. Okresní soud poukázal také na výklad MPSV, podle kterého se má odmítnutí testování zaměstnancem posuzovat jako jiná důležitá osobní překážka v práci na straně zaměstnance, za níž zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy, tedy o omluvené pracovní volno, přičemž je na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakým způsobem tuto situaci budou řešit. Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že celou situaci kolem testování žalobkyně žalovaná měla a mohla řešit jiným způsobem, příznivějším pro žalobkyni. S ohledem na tyto skutečnosti soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.

7. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhovala jeho změnu spočívající v zamítnutí žaloby, resp. v jeho zrušení a vrácení věci zpět okresnímu soudu. Žalovaná namítla, že jako poskytovatel sociálních služeb musela postupovat podle tehdy platného mimořádného opatření, ze kterého jednoznačně vyplývá, že tzv. samotest ve spojení s čestným prohlášením o vykonání testu nebyl v rozhodné době u tohoto typu zařízení možný. Veškeré testování zaměstnanců v sociálních službách, kteří přicházejí do kontaktu s uživateli (pacienty), mohli provádět výhradně zdravotničtí pracovníci, což však žalobkyně odmítala. Tehdy účinné mimořádné opatření umožňovalo pouze jednu výjimku se samotestem, a to za podmínek provedení testování na pracovišti a prostřednictvím testu poskytnutého zaměstnavatelem. V předmětném případě však žádný takový test nebyl žalobkyni žalovanou poskytnut. Podle žalované není možné, aby se zaměstnanec dožadoval nějakého speciálního přístupu v podobě jiného druhu testování. Protože žalobkyně odmítala podstoupit test tak, jak umožňovalo a zaměstnancům přikazovalo mimořádné opatření, nemohla být vpuštěna na pracoviště a v této přímé souvislosti jí tedy vznikla neomluvená absence. Žalovaná v odvolání rovněž poukázala na zprávu lékařky MUDr. [příjmení], ze které je naprosto evidentní, že testy stěrem z nosu nejsou u žalobkyně lékařem zakázány a nejsou ani nedoporučovány. Žalovaná dále poukázala na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], jehož vybrané pasáže v odvolání citovala. Žalovaná připustila, že okamžité zrušení pracovního poměru je krokem výjimečným, nicméně je třeba si uvědomit, že pokud by zvolila výpověď, tak by se situace nijak nezměnila a při známém a nekompromisním postoji žalobkyně by tato stále nemohla být vpuštěna na pracoviště, nevykonávala by tak pro zaměstnavatele práci a nešlo by proto spravedlivě po žalované požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Žalovaná rovněž v odvolání rozporovala výši přisouzené náhrady nákladů řízení.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku, zdůraznila že se chovala v souladu se zákonem, upozornila na zásadu„ co není zakázáno, je dovoleno“ a připomenula, že neodmítala testování ze strany zdravotnických pracovníků, pouze odmítala s odkazem na (zejména) zdravotní důvody testování formou stěru z nosu. K odvolacím námitkám týkajícím se lékařské zprávy vyjádřila žalobkyně přesvědčení, že k tomu, aby odmítla určitý zdravotní úkon, kterým testování z nosní dutiny je, nepotřebuje potvrzení od ošetřujícího lékaře. Lékařskou zprávu MUDr. [příjmení] tak doložila ze své svobodné vůle. Ve zbytku žalobkyně opakovala svou argumentaci, na které je vybudována celá její žaloba, tj. že každý pracovní den přišla do zaměstnání,„ očipovala“ příchod, nechala si změřit teplotu a dožadovala se vstupu do zaměstnání, který jí byl odmítnut, pokud se nenechala testovat testem zaměstnavatele. Žalobkyně si přitom v souladu s mimořádným opatřením vždy provedla samotest (s negativním výsledkem) uvedený v seznamu výjimek schválených antigenních testů pro použití laickou osobou a výsledek uvedla do čestného prohlášení, což považuje za postup souladný s předmětným mimořádným opatřením. Opakovaně poukázala také na výjimečnost okamžitého zrušení pracovního poměru. 9. [název soudu] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. s. ř.“)) po ověření, že odvolání je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Předmětem sporu je v první řadě platnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalobkyně obdržela od žalované (tehdejšího zaměstnavatele) dne [datum]. Od závěru o (ne) platnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru se pak odvíjí také další nároky žalobkyně, proto také [název soudu] zaměřil odvolací přezkum nejprve tímto směrem.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 30, 35, 36, 37, 38 a 39 odůvodnění napadeného rozsudku považuje [název soudu] za správná, tato zjištění vyplývají z provedených důkazů, a obstojí i pro odvolací řízení. [název soudu] pro stručnost na uvedené body odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. 12. [název soudu] doplnil dokazování o listiny dokládající vzájemnou komunikaci mezi účastníky (jejich zástupci) v rozhodném období od [datum] do [datum], a to za účelem zjištění jejího podrobnějšího obsahu, než jaký se podává z odůvodnění napadeného rozsudku. [název soudu] předně ověřil, že žalobkyně již v dopise ze dne [datum] nadepsaném jako„ žádost o zaslání písemného příkazu zaměstnanci“ požádala o zaslání příkazu k provádění testů na pozitivní či negativní onemocnění COVID 19 u její osoby a namítala, že libovolný test prováděný zásahem do jejího organismu je zdravotním zákrokem vůči její osobě, který podléhá jejímu souhlasu a může jej odmítnout jako zdraví škodlivý. Žalobkyně navrhla řešit vzniklou situaci nekonfliktním postupem, kdy si provede samotest svým zvoleným zdravotním postupem, který shledá jako bezrizikový a bude zaměstnavatele informovat formou čestného prohlášení o jeho výsledku. Dopisem ze dne [datum] (podepsaným sociální pracovnicí Mgr. [jméno] [příjmení], DiS), který žalobkyně převzala téhož dne v 11:20 hod., sdělila žalovaná písemně důvody nevpuštění žalobkyně na pracoviště Domova pro Seniory [obec] dne [datum], spočívající ve striktním odmítnutí testování zdravotním pracovníkem žalované. V dopise žalovaná konstatuje s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum], že nesmí připustit přítomnost zaměstnance na pracovišti, pokud nebude otestován s tím, že žalobkyně je zaměstnancem, který denně přichází do přímého kontaktu s uživateli domova pro seniory. Dále se v dopise konstatuje, že žalobkyně byla seznámena se způsobem, jakým lze situaci řešit (čerpání řádné dovolené, případně neplacené volno). Dopis obsahuje také upozornění, že výše popsané jednání může být vyhodnoceno jako porušení § 301 písm. c) zákoníku práce a lze z toho vyvodit příslušné pracovněprávní důsledky (zjištěno z přípisu žalované datovaného [datum], nadepsaného„ Písemné sdělení o nevpuštění zaměstnance na pracoviště“). Z písemné reakce žalobkyně ze dne [datum] [název soudu] zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že nechce„ využít“ čerpání dovolené ani neplacené volno. Poprosila o písemný příkaz s tím, že trvá na svém právu pracovat. Jako důkaz, že překážka v práci není na její straně, dokládala čestné prohlášení o vykonání testu na COVID 19 s negativním výsledkem. Žalobkyně závěrem uvedla, že trvá na písemném sdělení paní ředitelky, že jí neumožňuje vstup na pracoviště. Žalovaná v reakci informovala písemně žalobkyni dopisem ze dne [datum] (podepsaným ředitelkou Mgr. [jméno] [příjmení]), že nelze vyhovět jejímu požadavku na provedení testování dle výběru a mimo pracoviště a následně výsledek prokázat čestným prohlášením. Vyzvala ji, aby se při vstupu na pracoviště podrobila testování s tím, že pokud odmítne, resp. bude nadále odmítat právními předpisy předepsaný postup, lze toto jednání posoudit jako porušení § 301 písm. c) zákoníku práce a vyvodit z toho příslušné pracovněprávní důsledky, když se jedná o překážku v práci na straně zaměstnance, za kterou zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy, případně o neomluvenou absenci. Žalovaná upozornila, že předmětná povinnost vyplývá přímo z tzv. pandemického zákona a opatření Ministerstva zdravotnictví upravující jeho podmínky a rozsah, se kterými byli všichni zaměstnanci seznámeni. Žalovaná navrhla žalobkyni osobní schůzku za přítomnosti právních zástupců (zjištěno z dopisu ze dne [datum]). V dopise ze dne [datum] (podepsaném ředitelkou žalované), který žalobkyně převzala dne [datum], žalovaná vyzývala žalobkyni k plnění pracovních povinností z pracovní smlouvy a také z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum], zejména aby nastoupila do zaměstnání, podrobila se povinnému testování na přítomnost viru SARS-COV-2 tak, jak nařizuje výše uvedené opatření. Žalovaná dále konstatuje, že žalobkyně nenastoupila na pracoviště z důvodu překážek na její straně bez náhrady mzdy ve dnech 8., 9., 12., 13., 14., 15., 16., 19., 20., 21., 22. a 23. (vše v dubnu 2021) a že jiná forma testování (vlastní test) není možná. Závěrem žalovaná upozornila žalobkyni, že pokud nenastoupí do zaměstnání (resp. se nepodrobí předepsanému testování) v následujících dnech, budou absence vyhodnoceny jako neomluvené a pracovní poměr s ní bude ukončen (zjištěno z dopisu ze dne [datum]). V dalším přípise ze dne [datum] již za žalobkyni reagoval tehdejší zástupce JUDr. [příjmení] [jméno], který na jednu stranu přisvědčil tomu, že výkon práce žalobkyně je s ohledem na mimořádné opatření podmíněn provedením testu na Covid 19, nenachází však oporu pro tvrzení žalované, že jiná forma testování není právně možná. Advokát poukázal na to, že žalovaná má mít údajně k dispozici testy ze slin a jiná forma testování, kterou žalobkyně navrhovala, je tak reálně možná. Dále informoval žalovanou, že v případě rozvázání pracovního poměru způsobem uvedeným v jejím předchozím dopise by se žalobkyně bránila u soudu podáním návrhu na určení neplatnosti výpovědi, resp. okamžitého zrušení pracovního poměru. Současně však vyjádřil zájem vyřešit spor dohodou (zjištěno z dopisu tehdejšího zástupce žalobkyně ze dne [datum]). Z odpovědi zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] adresované JUDr. [jméno] [příjmení] [název soudu] zjistil, že zástupce žalované po rekapitulaci dosavadního stavu informoval zástupce žalobkyně o tom, že postup navrhovaný žalobkyní nelze akceptovat a že žalovaná (klient) sice drží 5 testů ze slin, které však nejsou určeny pro zaměstnance a žádný zaměstnanec jimi nebyl testován. Tyto testy byly pořízeny ad hoc pro lékaře, se kterým má žalovaná uzavřenou smlouvu o externích lékařských službách. Zástupce žalované dále sdělil zástupci žalobkyně, že žalobkyni byl opakovaně od [datum] nabídnut neinvazivní test z okraje nosu (aplikovaný u dětí ve školkách) a ani tento postup nebyl žalobkyní bez uvedení jakéhokoliv relevantního důvodu akceptován. Současně nabídl jednání o možném ukončení pracovního poměru. 13. [název soudu] dále doplnil dokazování lékařskými zprávami ze dne [datum], [datum] a [datum], ze kterých zjistil, že žalobkyně je léčena v alergologické ambulanci, trpí na celoroční alergickou rýmu a průduškové astma a je prokázána přecitlivělost na pyly trav, venkovní plísně, roztoče. Z těchto zpráv se nepodává, že by testování výtěrem z nosohltanu nebo stěrem z okraje nosu bylo v rozporu se zdravotním stavem žalobkyně nebo že by jinak negativně ovlivňovalo její zdravotní stav. Takové zjištění neučinil [název soudu] ani z článku„ Alergie na pyly“. Žádné pro věc právně významné zjištění [název soudu] neučinil ani z příbalového letáku k testu zn. Humasis. Skutečnost, že je test určen pro„ podezřelé pacienty“ podle přesvědčení [název soudu] bez dalšího nevylučuje jeho využití při běžném testování.

14. Ze svědecké výpovědi MUDr. [příjmení] [název soudu] zjistil, že žalobkyně se u ní léčí a chtěla po ní potvrzení o tom, že se nemůže testovat nosními stěry, což svědkyni podle jejího sdělení nepřísluší vydat. Toto potvrzení by mohl vydat pouze nosní lékař, který má záznamy o stavu nosní sliznice, což svědkyně nemá. Žalobkyně u ní byla včera (tj. zřejmě [datum] - výslech proběhl u odvolacího jednání dne [datum]) a svědkyně zjistila, že má poranění na okraji nosu, které může souviset s oparem. Dále do nosu neviděla, nemá na to vybavení. Žalobkyně je podle svědkyně citlivá na pyl, proto jsou v pylovém období její potíže na oči a nos větší. Konkrétně je žalobkyně alergická na jarní pyly a pyly trav, venkovní plísně, a toto období trvá od března do září. Je doporučeno užívat nosní spreje. Svědkyně nebyla schopna odpovědět na otázku, zda výtěry z nosu mohly nějak zhoršit zdravotní stav žalobkyně s tím, že toto by musel zodpovědět soudní znalec, ale podle jejího názoru a vlastních zkušeností klienti s alergickou rýmou vesměs tyto testy snášeli dobře. Svědkyně běžně provádí výtěry z nosu u pacientů se závažnou rýmou.

15. Na základě takto doplněného dokazování dospěl [název soudu] ve vztahu ke spornému okamžitému zrušení pracovního poměru k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnankyní byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou (zástup za jiného zaměstnance). Dodatkem k pracovní smlouvě uzavřeným dne [datum] byl předmětný pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou a dalším dodatkem ze dne [datum] došlo s účinností od [datum] ke změně sjednaného druhu práce na„ pracovník v sociálních službách - základní výchovná nepedagogická činnost“. Dne [datum] vydalo Ministerstvo zdravotnictví mimořádné opatření č.j. MZDR [číslo] [spisová značka], v jehož článku I. nařídilo všem poskytovatelům zdravotních služeb poskytujících dlouhodobou lůžkovou péči nebo domácí péči a všem poskytovatelům sociálních služeb (mimo jiné v domovech pro seniory) s účinností od [datum] s frekvencí 1 x za 5 dní, provést preventivní vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím [příjmení] antigenních testů provedených zaměstnancem, který je zdravotnickým pracovníkem nebo poskytovatelem zdravotních služeb, s nímž má uzavřenu smlouvu nebo se kterým uzavře smlouvu, u všech zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého kontaktu s pacienty nebo uživateli sociálních služeb. V odůvodnění mimořádného opatření se mimo jiné uvádí, že s ohledem na diskomfort testovaných osob při opakovaném nasofaryngeálním stěru je doporučeno zvážit i odběr jiného biologického materiálu, nebo jiným způsobem (sliny, kloktání, stěr z nosu), pokud je to v souladu s návodem výrobce testu. S ohledem na nedostatek zdravotnických pracovníků, kteří by mohli provádět pravidelné testování zaměstnanců, což je i nadále považováno za zlatý standard, bylo umožněno tak jako u jiných zaměstnavatelů provádění antigenních testů laickou osobou, a to testem poskytnutým zaměstnavatelem. Žalovaná coby poskytovatel sociálních služeb a provozovatel domova pro seniory požadovala u svých zaměstnanců (včetně žalobkyně) testování prostřednictvím [příjmení] antigenních testů (tj. výtěrem z nosohltanu). Žalobkyně při příchodu do zaměstnání (domova pro seniory) dne [datum] požadované testování pracovníkem žalované odmítla, a nebyla proto vpuštěna na pracoviště, o čemž bylo vyhotoveno písemné sdělení převzaté téhož dne žalobkyní. Obdobný postup se opakoval také v následujících dnech a účastníci (žalobkyně a žalovaná) spolu v této souvislosti písemně komunikovali (nejpozději od [datum] prostřednictvím zástupců), kdy žalobkyně navrhovala samotestování spojené s čestným prohlášením, které také minimálně ve dnech 8. 4., [datum] 4., 26. 4., [datum] 5 a [datum] sepsala nebo testování ze slin testy, které měla mít žalovaná k dispozici (viz dopis zástupce žalobkyně ze dne [datum]), což ale žalovaná neakceptovala. Žalovaná naopak navrhovala žalobkyni možnost testování stěrem z okraje nosu (viz dopis zástupce žalované ze dne [datum]) a upozorňovala ji, že od [datum] může být její nepřítomnost na pracovišti hodnocena jako neomluvená absence a může s ní rozvázat pracovní poměr, k čemuž nakonec dopisem ze dne [datum] (převzatým žalobkyní [datum]) došlo. Jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru byla v písemném oznámení označena neomluvená absence v délce 15 pracovních dnů v době od [datum] do [datum]. Konstatování o neomluvené absenci jako důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru předchází v dopise ze dne [datum] popis událostí od [datum], kdy se žalobkyně začala odmítat testovat s tím, že od [datum] je její nepřítomnost na pracovišti hodnocena jako neomluvená. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni zdravotní důvody objektivně bránily žalobkyni v testování výtěrem z nosohltanu či stěrem z okraje nosu ani že by žalobkyni její lékařka doporučovala, aby takový způsob testování neabsolvovala. [název soudu] zdůrazňuje, že nezpochybňuje zdravotní (alergické) potíže žalobkyně, které se podávají z lékařských zpráv ani skutečnost, že její problémy jsou horší právě v jarních měsících, ale žalovaná přes poučení [název soudu] neprokázala, že by jí její zdravotní problémy objektivně bránily v podstoupení testování způsobem požadovaným zaměstnavatelem, přestože o takové potvrzení u své lékařky žádala (viz svědecká výpověď MUDr. [příjmení]).

16. Pro úplnost [název soudu] dodává, že s ohledem na níže odůvodněný právní názor o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru již nehodnotil důkazy vztahující se k nároku žalobkyně na náhradu platu za dobu od [datum] do [datum], včetně okamžiku řádného písemného oznámení žalobkyně ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, že trvá na dalším zaměstnávání.

17. Pokud jde o právní posouzení, tak [název soudu] předně souhlasí s okresním soudem, že žaloba byla podána včas podle § 72 zákoníku práce a stejně tak platí, že sporné okamžité zrušení pracovního poměru bylo podle výsledku dokazování v písemné podobě předáno žalobkyni dne [datum] a jeho důvod je v něm vymezen dostatečně určitým způsobem v souladu s § 60 zákoníku práce. Zbývá posoudit, zda je okamžité zrušení pracovního poměru důvodné.

18. V posuzované věci byla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru neomluvená absence žalobkyně po dobu 15 pracovních dnů v době od [datum] do [datum]. Tento důvod je však třeba vykládat v kontextu s celým textem okamžitého zrušení pracovního poměru a v souvislosti se shora popsanými okolnostmi předcházejícími předání napadeného rozvázání pracovního poměru žalobkyni tak, že neomluvená absence byla přímým důsledkem toho, že se žalobkyně v rozhodném období sice dostavovala do zaměstnání, ale před vstupem na pracoviště se odmítala testovat na přítomnost viru SARS-COV-2 způsobem požadovaným zaměstnavatelem a nebyla z toho důvodu na pracoviště vpouštěna.

19. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

20. V přezkoumávané věci bylo bezpečně prokázáno, že žalovaná coby zaměstnavatel požadovala po žalobkyni coby zaměstnankyni před vstupem na pracoviště domova pro seniory testování prostřednictvím antigenních testů (výtěrem z nosohltanu prováděném pracovnicí žalované, později alespoň stěrem z nosu). Žalobkyně na jednu stranu nezpochybňovala nutnost testování (což uvedla jak v rámci svých tvrzení, tak při účastnickém výslechu; viz bod 39 napadeného rozsudku), současně však v rozhodném období od [datum] do [datum] odmítala způsob testování požadovaný žalovanou, a to především s odkazem na zdravotní důvody a - stručně řečeno - s ohledem na nesouhlas se zásahem do jejího organismu. Navrhovala jiné způsoby testování (samotestování s čestným prohlášením nebo testem na slin, kterým měla žalovaná v té době disponovat).

21. S ohledem na shora vymezený skutkový základ spočívá právní posouzení (ne) platnosti sporného okamžitého zrušení pracovního poměru ve vyřešení otázek, zda byla žalovaná oprávněna požadovat po žalobkyni předmětný způsob testování, zda (případně za jakých podmínek) byla žalobkyně povinna se tomuto testování podrobit nebo zda byla oprávněna požadovat jiný způsob testování a zda v případě, že se žalobkyně nepodrobila v uvedeném období testování způsobem požadovaným zaměstnavatelem, byl zde důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

22. Při právním posouzení vycházel [název soudu] z následujících ustálených závěrů [název soudu].

23. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definován. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise [ulice] a mzda [číslo] roč. [rok], nebo rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. [rok]).

24. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 až 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

25. Zaměstnanec je však podle § 301 písm. a) zákoníku práce povinen plnit pouze takové pokyny zaměstnavatele, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn. Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]).

26. Pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy je pak zaměstnanec povinen plnit bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], který prošel také testem ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením [název soudu] ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález]).

27. Neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje (obecně vzato) samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Ani takové jednání zaměstnance však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka]). 28. [název soudu] se pohyboval v takto nastaveném judikaturním rámci a předně zdůrazňuje, že z hlediska plnění pracovních povinností žalobkyní není rozhodující, jaké alternativy nabízelo předmětné mimořádné opatření, ale jaké pokyny dával svým zaměstnancům v tomto směru zaměstnavatel (žalovaná). Obsah předmětného mimořádného opatření je pak významný především pro posouzení, zda v nich měly pokyny zaměstnavatele oporu. Pro tyto pokyny přitom není předepsána žádná speciální forma, a mohou být udíleny písemně, ústně nebo jakýmkoliv jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli. [název soudu] nemá pochybnosti o tom, že žalobkyni bylo známo, jakou formu testování zaměstnavatel vyžaduje, jakož i, že neakceptuje jiné způsoby navrhované žalobkyní. To je zřejmé ze vzájemné komunikace účastníků v průběhu dubna [rok]. Nebylo ani zjištěno, že by uvedený požadavek žalované byl v rozporu s právními předpisy, naopak odpovídal tehdy účinnému mimořádnému opatření. V tomto směru již není podstatné, že mimořádné opatření v rámci odůvodnění připouštělo, či dokonce doporučovalo jiné způsoby testování, neboť žalovaná tyto alternativní způsoby neakceptovala, což žalobkyni sdělovala v dopisech ze dne [datum], [datum] a [datum] (poslední dva dopisy byly podepsány ředitelkou žalované, tedy nepochybně osobou oprávněnou k udílení pokynů zaměstnavatele). Za tohoto stavu a za situace, kdy u žalobkyně nebyly prokázány žádné objektivní překážky, bylo povinností žalobkyně tento pokyn respektovat, a to bez ohledu na to, jaký názor vůči němu zastávala.

29. Něco jiného by samozřejmě bylo, pokud by předmětné mimořádné opatření, o které se opíral pokyn zaměstnavatele, bylo jako nezákonné zrušeno. To se však nestalo, naopak [název soudu] návrh na jeho zrušení rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zamítl. V odůvodnění rozsudku [název soudu] mimo jiné uvedl, že pandemický zákon umožňuje nařídit testování zaměstnanců a ukládá jim podrobit se testování. Tím zákon mlčky vylučuje potřebu souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být podmíněno souhlasem povinné osoby (bod 61). Dále [název soudu] v odůvodnění rozsudku uvedl, že opatření ministerstva vycházejí ze solidních vědeckých základů, nejsou svévolná či nesmyslná a souhlasil, že nelze čekat na definitivní rozřešení vědecké otázky, jaká metoda nejlépe sníží přenos viru, naopak je v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, pokud ministerstvo volí určitou cestu boje s virem, je-li rozumná pravděpodobnost, že tato cesta může být efektivní (bod 76). V bodě 78 pak [název soudu] dodal, že nijak nezlehčuje případné individuální fyzické či psychické komplikace jednotlivců v reakci na provedené testování, ovšem ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování, tedy výtěr z nosní dutiny (ovšem dle provedených důkazů též metoda nejpřesnější), nezasahuje do tělesné integrity či dokonce lidské důstojnosti dotčených osob tak intenzivně, že by to mohlo být oprávněným důvodem k odmítnutí plošného testování zaměstnanců v oblasti sociálních služeb. Pro soud je klíčová hodnota, kterou tato opatření chrání: hodnota zdraví a života pacientů a klientů v zařízeních dlouhodobé lůžkové péče a zařízeních sociální péče.

30. S uvedenými závěry se [název soudu] ztotožňuje, tyto považuje za plně použitelné na projednávanou věc a dále zdůrazňuje, že na věc je třeba nahlížet optikou tehdejší doby, kdy Česká republika prošla několika tzv.„ covidovými vlnami“, které se projevily omezením řady činností, zaplněním nemocnic a velkým množstvím mrtvých (podle veřejných zdrojů více než 30 000). Jak přitom rovněž zcela správně akcentoval [název soudu] v bodě 67 citovaného rozsudku, tak potřebu snížit počet případů, kdy osoby, které mohou být infikovány virem SARS-CoV-2, přicházejí do každodenního kontaktu s jinými, nezpochybňoval v březnu 2021 prakticky žádný z relevantních názorů na řešení pandemie s tím, že ojedinělé názory nacházející se na okrajích názorového spektra jsou bez významu. Stejně platí, že cílem mimořádného opatření bylo předcházet vzniku nových ohnisek nákazy v ústavech sociální péče, domovech pro seniory apod., ve kterých pobývají zpravidla starší či nemocní lidé, kteří patřili mezi nejvíce ohrožené nemocí COVID-19. Ze všech shora uvedených důvodů považuje [název soudu] za zcela legitimní, pokud žalovaná coby zaměstnavatel trval na testování svých zaměstnanců shora uvedeným způsobem a povinností žalobkyně bylo se za těchto okolností požadovanému způsobu testování podřídit. Legitimní zájem zaměstnavatele opřený o ochranu života a zdraví pacientů a taky dalších zaměstnanců v tomto případě převážil nad negativy spojenými se zásahem do tělesné integrity žalobkyně. Na rozdíl od okresního soudu nespatřuje [název soudu] v umožnění testování ze slin smluvní lékařce porušení rovnosti. Skutečnost, že se pro účely mimořádného opatření ze dne [datum] nahlíželo na lékařku jako na zaměstnance ještě neznamená, že by mezi žalovanou a touto lékařkou byl vztah závislé práce a že by ve vztahu mezi nimi platil režim zákoníku práce. Jinak řečeno, pokud žalovaná v individuálním případě v rámci smluvního vztahu s externí lékařkou umožnila této lékařce alternativní způsob testování, nezavazovalo jí to, aby shodným způsobem postupovala také vůči svým zaměstnancům.

31. Protože žalobkyně požadavku zaměstnavatele nevyhověla, dopustila se porušení § 301 písm. a) zákoníku práce a jedná se tak z její strany o porušení právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, kterého se dopustila minimálně ve vědomé nedbalosti, neboť i kdyby [název soudu] připustil, že jednala v právním omylu o svém právu nepodrobit se požadavku zaměstnavatele, tak na porušování pracovních povinností byla opakovaně upozorňována, mohla se tak tohoto omylu vyvarovat a přinejmenším věděla, že svým jednáním může porušovat právní předpisy a bez přiměřených důvodů se spoléhala na to, že se porušování povinností nedopouští (nutno dodat, že ke konečnému závěru soudu by postačovalo zavinění ve formě nevědomé nedbalosti). Vzhledem k tomu, že důsledkem porušování shora uvedené pracovní povinnosti vedlo v konečném důsledku k nepřítomnosti žalobkyně v práci v délce (minimálně) 15 pracovních dnů, kterou nelze považovat za omluvitelnou, lze na posuzovanou věc vztáhnout výše citovanou ustálenou judikaturu [název soudu] o důsledcích neomluvené absence v délce 5 a více dnů (viz bod 27 tohoto rozsudku) a hodnotit jednání žalobkyně jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

32. Zbývá posoudit, zda s ohledem na jednání žalobkyně (ne) bylo po žalované možné požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala alespoň do uplynutí výpovědní doby. Jedná se totiž o další předpoklad pro okamžité zrušení pracovního poměru vyplývající z judikatury [název soudu], kterým má být vyjádřena (mimo jiné) výjimečnost tohoto pracovněprávního jednání (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). [název soudu] v tomto směru přihlédl k tomu, že žalovaná vytýkala žalobkyni porušování předmětné povinnosti od počátku ([datum]), ale zpočátku se snažila hledat jiné formy řešení (dovolená, neplacené volno) a teprve po [datum] začala hodnotit nepřítomnost žalobkyně na pracovišti jako neomluvenou. Na možnost rozvázání pracovního poměru navíc žalobkyni upozorňovala. Další významnou okolností je, že zde ze strany žalobkyně nebyl náznak ve změně přístupu (např. v podobě podrobení se požadovanému způsobu testování nebo třeba příslibu očkování). Pokud žalovaná nehodlala změnit přístup k testování zaměstnanců, na což měla podle přesvědčení [název soudu] právo (jak shora uvedeno), nebylo by pro ni řešením, kdyby žalobkyni zaměstnávala ještě po výpovědní dobu, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace mohla v dohledné době změnit. Za těchto okolností [název soudu] souhlasí, že po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby v pracovním poměru se žalobkyní pokračovala, a to ani do skončení výpovědní doby. Na věci by již v tomto případě nemohly změnit ani případné výborné pracovní výsledky žalobkyně ani doporučení MPSV, neboť je právem zaměstnavatele rozhodnout, zda bude pokračovat v pracovním poměru se zaměstnancem, který neplní jeho pokyn. 33. [název soudu] uzavírá, že sporné okamžité zrušení pracovního poměru vyhodnotil na základě okolností zjištěných v tomto řízení jako platné a jeho zákonným důsledkem bylo skončení pracovního poměru žalobkyně ke dni [datum], kdy jej žalobkyně převzala. Z toho mimo jiné plyne, že ve dnech [datum] až [datum] pracovní poměr žalobkyně nepokračoval a žalobkyně tak za uvedené období nemá právo na náhradu platu.

34. Z výše uvedených důvodů rozhodl [název soudu] podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o změně napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

35. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku, rozhodl [název soudu] podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a s ohledem na procesní úspěch přiznal žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na bránění práva. Žalovaná byla již v řízení před soudem prvního stupně zastoupena advokátem, a má proto právo na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši určené podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně přiznal [název soudu] žalované v rámci přísudku odměnu za zastupování žalované advokátem za 5 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - vyjádření k žalobě, 3. - účast u jednání dne [datum], 4. - účast u jednání dne [datum] a 5. - účast u jednání dne [datum]) po [částka] (tj. [částka]) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy [částka].

36. K výši odměny za 1 úkon právní služby [název soudu] dodává, že se v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu skládá z částek [částka] za nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu) a [částka] vztahující se k části řízení o zaplacení [částka]. Žalobkyně sice požadovala v řízení určit také, že„ pracovní poměr žalobkyně nadále trvá“, jak se však podává ze spisu, tak okresní soud neprojednával uvedený požadavek jako samostatný nárok (nevybíral z něj soudní poplatek, nezahrnul jej do výpočtu přísudku, nezabýval se naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení, což by v případě, že by se vskutku mělo jednat o samostatný nárok, bylo podmínkou pro jeho věcné projednání), ale spíše jako vyjádření právního důsledku neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a záměru žalobkyně na dalším pokračování pracovního poměru. Proto ani [název soudu] z požadavku žalobkyně na určení, že její pracovní poměr trvá, neučinil pro účely nákladového výroku samostatný nárok a výši náhrady nákladů řízení již o něj nenavyšoval.

37. K dalším nákladům prvostupňového řízení účtovaným žalovanou (jejím zástupcem) [název soudu] uvádí, že žalovaná podrobně vymezila svou procesní obranu prostřednictvím zástupce již v prvním vyjádření k žalobě ze dne [datum], které je také honorováno v rámci přísudku. Své stanovisko pak měl zástupce žalované možnost hájit při ústních jednáních. Náklady spojené s dalšími písemnými podáními (vyjádření k replice a doplnění tvrzení ze dne [datum]), ve kterých zástupce žalované v podstatě toliko rozvíjel své stanovisko a polemizoval s názorem protistrany, již [název soudu] nepovažuje za účelně vynaložené s možností jejich přenesení k tíži procesně neúspěšné žalobkyně. Stejně tak nahlížení do spisu dne [datum] nebylo činěno v situaci, která by takový úkon vyžadovala. [název soudu] přirozeně nijak nebrání účastníku a jeho zástupci, aby se dohodli na poskytování právních služeb v jakémkoliv rozsahu, na procesně neúspěšného účastníka lze však přenášet pouze náklady za ty úkony právní služby, které jsou v souladu s advokátním tarifem a lze je vzhledem k procesní situaci považovat za účelně vynaložené za účelem uplatňování, resp. bránění práva.

38. Ze stejných pravidel vycházel [název soudu] také při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení, a také za tuto fázi přiznal podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšné žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to jak za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši [částka], tak za právní zastoupení ve výši [částka]. [příjmení] nákladů za právní zastoupení v odvolacím řízení se skládá z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (odvolání a účast u dvou jednání) po [částka], paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka], náhrady promeškaného času v souvislosti s cestou advokáta žalované ke dvěma ústním jednáním z [obec] do [obec] a zpět v rozsahu 8 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu a cestovních výdajů při těchto cestách ve výši [částka] (178 km za cestu k jednomu jednání a zpět osobním automobilem s kombinovanou spotřebou 5,5 l [spisová značka] km ve výši dle vyhlášek [číslo] 2021 Sb. (v souvislosti s jednáním [datum]) a [číslo] Sb. (v souvislosti s jednáním [datum]). Celková výše nákladů, které lze pro účely odvolacího řízení považovat za účelně vynaložené, činí [částka] a [název soudu] uložil žalobkyni zaplatit tyto náklady žalované spolu s náklady prvostupňového řízení (celkem [částka]) k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).